Rayova pokémoní cesta

Podvodník v čele

Hrnuli se křovím. Les byl úplně tichý a Ray by býval nikdy neřekl, že ještě před několika hodinami tu bylo všude plno zvuků divokých pokémonů. Věděli snad všichni, že se po ostrově potloukají dva nepřátelští lidé?

„A co pláž?“ ozval se po chvilce Matt. „Nebylo by lepší jít po…“

„Kousek odsud je stezka,“ ubezpečila ho Nora potichu. Mluvili všichni co nejtišeji, aby je snad někdo nezaslechl. Nora a nejen ona však měla pocit, že jejich srdce tepou tak hlasitě, že je musí být slyšet na míle daleko.

„Co když je potkáme?“ děsila se Mia a klopýtala vpřed. „Co když…“

„Tak dost! Hněte sebou!“ vyburcovala je Lisa. „Rychle do chovatelského střediska!“

Nora, Ray, Mia, Lisa a Matt s Arthurem se obezřetně prodírali lesem po úbočí kopců zdvihajících se k Černému údolí za hřebenem kráteru.

Ray přemítal, jak rychle se celý výlet proměnil. Nebylo tomu dlouho, co se klidně procházeli po nenarušeném pralese. Teď jím procházeli znovu, ovšem vzduch byl cítit nepříjemným napětím.

„Počkat,“ zastavil všechny Arthur, jakmile se vynořili u stezky. Přimhouřenýma očima si uzounkou stužku proplétající se mezi kmeny stromů

prohlížel. Nebylo pochyb, že nad něčím přemýšlí.

„Nečekejme, pojďme rychle odsud!“ otočila se Nora netrpělivě.

Matt zamrkal. „Co když půjdou po stezce ti dva?“

„Přesně to mě napadlo,“ přikývl Arthur.

„Tak pojďme lesem,“ pochopila Nora a zmizela jim z očí dřív, než se naděli.

S pískem rozlétávajícím se na všechny strany vyběhli na pláž, kde toho dne závodili. Palmy rousající své střapaté listy v moři se pohupovaly ve větru. Kývaly na trenéry a pobízely je k dalšímu postupu.

„Tam!“ ukázal Ray napravo.

Povytažený na břeh tam stál motorový člun.

„Ten musí být jejich,“ řekl Ray.

„Jo,“ přitakala Nora bez zájmu. „Pojďte rychle!“ Moře jí objalo kotníky a pak i celá lýtka, jak se začala brodit na druhou stranu. „Je částečný odliv,“ mluvila během boje s vodou, „na druhou stranu se dostaneme snadno.“ Ostatní ji zmateně následovali.

„A co člun?“ ohlížel se ještě Matt.

„Slyšeli by jeho motor,“ zakroutila Mia hlavou. V tom okamžiku ji ale něco napadlo. Otočila se.

„Kam letíš?!“ zakřičeli za ní Ray s Mattem.

Mia vyběhla zpět na pláž a pak rychle ke stroji. Zapřela se do něj a snažila se ho odtlačit na moře.

„Nech toho!“ odtrhla ji od člunu její sestra. „Je přece odliv! Zpátky se dostanou tak jako tak!“

Mia se člunem přestala bojovat.

„Jdem!“ mávl na ně z vody Arthur.

Teď už jim bylo úplně jedno, že mají na sobě oblečení a boty. Trička jim těžce visela, jak z nich crčela voda, a oni se nemotorně brodili mělčinou.

„Támhle!“ ukázala Nora ke srázu tabulové hory, kudy vedly křivolaké přírodní schody.

Vodní tříšť se rozprchla do všech stran, když se dali do běhu.

Písek barvící se do večerních odstínů nasál kapky tekoucí z promáčeného oblečení. Ray a jeho přátelé se drápali po kamenech vzhůru, doufaje, že stihnou všechny ve středisku varovat. Na ostrov za nimi už se ani neohlédli. Vystupoval tam z moře stejně jako toho dne po obědě. Oni ale věděli, že něco je jinak.

Na plochém vrcholku je opět přivítal vítr. S vůní skořice jim zadul na pozdrav, až všem naskočila husí kůže pod mokrým ošacením, a Mia zadrkotala zuby.

Ray se zběžně rozhlédl. Nikde nikdo.

„Noro!“ křikl pak a vyběhl za dívkou, jejíž vlasy měly stejnou barvu jako zapadající slunce.

„Babičko! Dědo!“

Jak to, že tu zrovna teď nikdo není?! Ptal se Ray sám sebe zoufale, když na Nořino volání nikdo nereagoval.

„Babičko!“

Z velké budovy nalevo od nich se vynořil pan Igor.

„Vy už jste zpátky?“ podivil se a jeho překvapený hlas vylákal ven z domu i Madlen.

„Už tu byli?“ přiběhli trenéři až k nim.

„O kom to mluvíte, děti?“ zeptala se stařenka přívětivě.

V ten okamžik si Nora i ostatní oddychli. Zřejmě se dosud nic nestalo. Stihli to.

„Babi!“ vykřikla Nora a objala starou paní kolem pasu tak pevně, až se Madlen úplně zmateně podívala na Igora. Ten jí pohled oplatil se zdviženým obočím.

„Proč jste se vrátili tak brzy?“ pohladila Noru Madlen.

„Musíme vám něco říct!“ řekl naléhavě Ray.

Nahrnuli se do domu a jakmile ustalo šoupání židlí, Nora netrpělivě vyhrkla: „Chtějí vykácet les na ostrově!“

„Co?“ zkrabatil čelo Igor, jakoby se přeslechl.

„Co to říkáš, Noro?“ zamrkala dívčina babička.

„Je to tak,“ přikývla Lisa. „Byli jsme tam na ostrově a potkali jsme tam dva muže.“

„Muže?“ pozvedl Igor obočí a vyměnil si pohled se svou ženou.

„Rozdělili jsme se,“ ujal se rychle slova Ray, aby situaci mohl vysvětlit. „Všichni jsme si chtěli najít vhodné místo pro pozorování pokémonů.“ Zraky všech přítomných se upíraly na něj. „Já s Miou jsme se dostali až k nějaké jeskyni a v tu chvíli se tam objevili nějací dva muži.“

„Jeden se jmenoval Pierre a druhý Luis,“ doplňovala ho Mia honem.

Ray přikývl. „Toho druhého jsme už jednou viděli, to bylo víc na severu. Jsem si jistý, že to byl ten samý člověk.“

„A co se dělo pak?“ zeptal se Igor.

„Měli jsme z těch dvou veliký strach,“ přiznal Ray.

„Pročpak?“ optala se Madlen měkkým hlasem, ale i tak všichni postřehli, že tuší něco nekalého.

„No, já ani nevím,“ podíval se Ray bezradně na Miu.

„Povídejte dál,“ vybídl ho však Matt.

„Schovali jsme se do jeskyně, která byla hned u nich, takže jsme pak přesně slyšeli každé jejich slovo.“

„Nahrálo se to na pokénav,“ přitakala Mia a drkla do Raye, aby přístroj vyndal.

Když trenér zmáčkl několik tlačítek, ozvaly se znovu povýšené hlasy.

Všichni jen poslouchali.

Malými okny do světnice proudilo sluneční světlo pozbývající záři a uprostřed dřevěného stolu ležel malý červený strojek obklopený soustředícími se tvářemi několika lidí. Když se rozhovor dostal ke slovům o Igorovi a Madlen, oba dva zareagovali tak, jak by to určitě nikdo z trenérů nečekal. Oči se jim zúžily vzteky a na obličejích přibylo několik hlubokých vrásek.

„Je to on?“ otočila se Madlen na svého muže.

„Určitě ano,“ potvrdil jí Igor. „Nikdy se mi ten křivák nezdál, aspoň teď proti němu něco máme.“

„Konečně,“ ušklíbla se Madlen škodolibě.

Ray a jeho přátelé s Norou jejich příkrý rozhovor bez dutání sledovali. Potom Madlen vstala od stolu a nacvičeným pohybem postavila na čaj.

„Dáme si čaj,“ prohlásila silným hlasem a před každého postavila pořádný hrnek. „Čeká nás rušná noc.“

***

Zámek s cvaknutím zapadl.

„Tak pojďme, děti,“ vybídl Igor shromáždění před dveřmi domku.

„Kam to jdeme?“ ptali se všichni, když rázovali po pěšině vstříc tlumenému obzoru.

„K Chuckovi,“ odpověděla Madlen prostě.

„Na policii?“ hádal zvědavě Matt.

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou Igor. „Za trenérem stadionu Skořicového Města.“

„A proč zrovna za ním? A kdo bude hlídat středisko?“ ukázala na pláň za sebou Mia.

„A co ostrov?“ dodali další otázku Ray s Norou.

„Na ostrov v noci beztak nepůjdou,“ uklidnil je Igor. Kráčel vpřed tak ostře, že by to u člověka jeho věku nikdo nečekal.

„A policie je k ničemu,“ povzdychla si Madlen. „Sami vidíte, že objevení těch zločinců jste museli učinit sami. A navíc, Chuck má na lidi ve městě mnohem větší vliv než policie.“

„Kdo jsou vlastně ti lidé, které jsme viděli?“ zamračil se Arthur.

Ray, Mia a Lisa s Mattem si uvědomili, že o těch dvou v podstatě vůbec nic nevědí.

„Luis Slam,“ mávl Igor opovržlivě rukou, „je dost vypočítavý člověk. Kde vidí, že může mít z něčeho zisk, udělá všechno pro to, aby ho měl a přitom nepřišel k žádné vlastní oběti.“

„A ten druhý?“ kráčela Mia vedle Madlen.

„Pierre Wolf,“ odfrkla si Nořina babička zhnuseně. „Jak já toho člověka nesnáším! Před časem měl vysoký post ve vedení státu, ale po aféře s nějakými doly odstoupil. V podstatě neměl na vybranou, lidi ho nenáviděli stejně jako já doteď. Nikdy jsem nevěřila, že může být doopravdy zlý člověk, ale tenhle muž mi to dokázal. Ani jednou jsem od něj v televizi neslyšela nic, co by mohlo vyznít v něčí prospěch. Vždycky jen okecával, co se stalo a co by udělal, kdyby tohle a kdyby tamto a kdyby měl větší moc a tak dále,“ zhluboka se nadechla chladnoucího vzduchu. „Dlouhý čas o něm nebylo slyšet, ale nedávno se začal motat právě v našem městě. Myslím, že obvykle pobývá někde ve svém sídle v Hvozdech, to jsou hory na východě Johta, zdědil tam po předcích nějaký zámek. Pokud vím, ani jeho rodiče nebyli nijak oblíbení. Celá ta famílie je taková divná.“

Dorazili až ke schodům do města. Ray i Mia v zádech doslova cítili pohledy svítících očí, které se k nim upíraly z korun skořicového háje se zoufalou prosbou o pomoc ostrovu. Ray polkl.

Tmavé schody byly ještě nebezpečnější než ve dne, protože slunce už úplně zmizelo. Nikdo z klesajících lidí nic neříkal, ozývaly se pouze kroky na kamenných stupních.

„Pojďme tudy,“ zamířil Igor dole mezi domy. „Támhle je stadion,“ ukázal dopředu a Ray zamžoural k místu, kam mířila Igorova natažená ruka. Nic, co by se stadionu podobalo, však neviděl.

Pak se vynořili na nepravidelném dlážděném náměstí. Pod srázem tabulové hory se rozpínala veliká budova. Byla osvícena jen několika málo lampami, ale i přesto působila ohromně.

„Stadion Skořicového Města,“ zašeptala Nora. Ray s Miou a Mattem vzrušeně přikývli. Tak tady se v nejbližších dnech utkají o odznak!

V okamžiku, kdy chtěl Igor zabušit na bránu, se veřeje rozletěly dokořán, až musel uskočit, a hned nato se srazil s nějakým mužem.

„Uch!“ vyhrkl.

„Igore?“ ozval se hluboký hlas. „Jsi to ty?“

„Chucku,“ usmála se Madlen a přikročila blíž. „Musíme ti o něčem povědět.“

„Už to vím,“ odtušil Chuck zachmuřeně.

„Ano?“ ozval se s jistým podivem Igor.

„Jo,“ ujistil ho Chuck. „Když jsem viděl ty dva, jak jedou na člunu k ostrovu, šel jsem rovnou za starostou. A víte, co my ten tlusťoch řekl? Že jim dal POVOLENÍ K TĚŽBĚ!“

„Prase jedno tlustý!“ ulevil si Igor.

„Nejradši bych ho nakopal!“ zahřměl dunivě Chuck a zlost si vybil na jedné lampě, která vzápětí zhasla.

„Ovládej se,“ poplácala ho po rameni Madlen.

„Budu muset. Ty lampy jsem si už musel od města odkoupit, takže jejich opravu platím na sebe…“

„Takže Tengera zlomili?“ pokračovala Madlen a Chuckově poznámce o lampách nevěnovala pozornost.

Ray si domyslel, že Tenger bude jméno starosty.

„Bohužel,“ přikývl trenér stadionu a trochu se uklidnil. Pak si všiml výpravy ve stínech za manžely ze střediska. „Dobrý večer,“ kývl na trenéry vážně.

„Dobrý večer,“ odpověděli sborově.

„Představíme se jindy,“ mávla rukou Lisa, když Mia otvírala pusu. „Teď musíme něco udělat.“

„Moje řeč!“ praštil se Chuck pěstí do dlaně. „Jde se za Tengerem!“

Vrata stadionu zapadla a skupina lidí, bohatší teď o jednoho člena, se vydala k radnici.

„Je tam,“ ukázal na rozsvícené okno úřední budovy Igor. „I teď večer.“

„Tím líp,“ kývla hlavou Madlen. „Aspoň ho nemusíme nikde nahánět.“

„Rayi, prosím, zapni to nahrávání pokénavu, ano? Bude se to hodit,“ poklepal chlapci na rameno pan Igor.

Ray si rychle nachystal svůj narozeninový dárek.

Radnice byla tmavá ponurá budova se studenou vstupní halou. Chuck, Igor a Madlen mířili ke schodišti vpravo a ostatní neslyšně za nimi. Naproti němu bylo ještě jedno v levé zdi.

Ray si připadal jako figurka na šachovnici, když procházeli po černobíle dlážděné podlaze.

„Taková nestydatost,“ skřípala zuby Madlen.

Její vnučka se naklonila k přátelům. „Takhle naštvanou jsem babičku už dlouho neviděla,“ zašeptala.

Záchranný tým vystoupal až ke dveřím kanceláře, zpod nichž vycházelo žluté světlo.

Igor sice zaklepal, ale už nečekal, až ho někdo pozve dál. Okamžitě dveře otevřel.

„Nevidíte, že prac…,“ starostův podrážděný hlas se zarazil v půli věty.

„Dobrý večer,“ pozdravili všichni sborově. Spíše ale jen pro to, aby shrbenou postavičku trochu vyděsili.

Jak si Ray všiml, starosta byl postarší obtloustlý muž s mírnou pleškou a zarostlým obočím. V obleku vypadal celkem důstojně až na nadskakující sádelnaté tváře, bobtnající při jeho zmateném blekotání.

„Do-dobrý večer,“ promluvil znovu, tentokrát dost nevýrazným hlasem. Ihned se zvedl ze židle a narychlo nacpal do zásuvky stolu papíry, na nichž ještě ani nestačil zaschnout inkoust mnoha podpisů.

„Nevíte, kolik je hodin?!“ obořil se pak na příchozí.

„A vy?“ opáčil Chuck zvesela, ale s kamenným obličejem. „Skoro půl desáté večer. Měl byste si dát od té těžké práce trochu voraz.“

„Proč jste jim ten ostrov poskytl?“ uhodila na něj Madlen a zabouchla dveře pracovny, jakmile se všichni natlačili dovnitř.

„Prosím?“ vykulil nepřesvědčivě starosta svá šedá očka.

„Nehrajte, že jste ještě hloupější, než jste,“ zasmál se Chuck. „Proč jste prodal ostrov na západě od města Pierru Wolfovi, jak jste mi říkal?“ Trenér stadionu úmyslně mluvil spisovnou úřednickou mluvou, aby starostu ještě více vytočil a zneklidnil.

Tenger zbledl.

„Ale, hehe, co vás to napadá!“ mávl rukou a pokusil se o úsměv.

„Tengere?“ oslovil ho za zády Igor a vítězoslavně zvedl ze země nějaký papír. „Smlouva,“ zamával jím starostovi před nosem.

„No a co?“ nafoukl se Tenger jako Qwilfish. „Co na tom sejde?“

„Ale vůbec nic,“ pohodila hlavou Madlen a oči se jí pobaveně zaleskly. „Asi to nebyl takový problém…za tu sumu to asi stálo.“

„O čem to…?“

„Tak dost,“ řekl Igor vyrovnaným hlasem. „Máme proti vám důkazy, starosto. Přijal jste úplatky a další pro vás výhodné kontrakty mezi vámi a Pierrem Wolfem. Poskytl jste mu ostrov Madlenina předka k těžbě dřeva.“

Ray sledoval slovní přestřelku ve spoře osvětlené kanceláři. Být to zápas v pokémonu, starosta by teď určitě prohrával.

Tenger znejistěl. „Důkazy? O úplatcích?“ zeptal se opatrně. „Nemůžete mít žádné důkazy. A vraťte mi ten papír!“ vyjel na Igora, který si ve smlouvě dost okatě četl. Potom se posadil do křesla. „Ano, prodal jsem ostrov, ale pro dobro města!“ vztyčil prst. „Zisky z těžby půjdou do městské pokladny!“

„Nepovídejte,“ zavrtěla Madlen nevěřícně hlavou a přitom kmitala očima po smlouvě, kterou jí podal její manžel. „Tady jste podepsal něco jiného. Nejspíše omylem, že ano?“ ukázala na černé řádky. „Čtěte,“ vybídla starostu a probodla ho pohledem.

Pan Tenger mlčel. V hlavě mu bzučelo jako ve včelím úlu.

„Tohle se policii nebude líbit,“ zakývala prstem Madlen.

„Vy mě vydíráte!“ poskočil starosta a praštil pěstí do stolu. Kalamář se převrhl, opsal malé kolečko a pak zůstal nehybně ležet na zčernalých lejstrech, z nichž pomalu odkapával inkoust na drahý koberec.

„Neřekl bych. To vy jste si to tak zavařil,“ odvětil Chuck.

„Zamazal jste si koberec,“ přisadila si Mia a ukázala na tmavou skvrnu.

Všichni kromě starosty na ni spiklenecky mrkli.

Vypadalo to, že tlouštík každou chvíli vybuchne. A pak to skutečně přišlo.

„Všichni přece dělají to, co je pro ně nejvýhodnější!“ zařval nepříčetně na celou radnici a mával rukama tak, že ho venku na ulici muselo být vidět jako postavu ve stínovém divadle. „No a co?“ zahřměl znovu.

Ray si byl jistý, že tohle se na pokénav nahrálo stoprocentně. Jen těžko by přístroj mohl nezaznamenat takový kravál.

„Kolik?“ využil Tengerova výbuchu Igor.

Ve chvíli, kdy starosta vykřikl smluvenou částku, se na chodbě ozvaly spěšné kroky.

„Někdo jde!“ vyhrkl Arthur.

Dveře se otevřely. Na prahu stála důstojnice Jenny a za ní se přihnalo několik dalších policistů.

„Jste zatčen!“ ukázala na starostu Skořicového Města a zasypala ho obviněními.

„To nemůžete!“ vztekal se Tenger. „Já jsem starosta!“

„Myslím, že posledních pár hodin,“ usmála se na něj Jenny mile a nasadila mu pouta.

„Následujte mě všichni na policejní stanici,“ vyzvala pak srocení v maličké pracovně. „Potřebujeme toho hodně vysvětlit a zapsat.“

Jeden z policistů poté sebral smlouvu, kterou mu s vítězoslavným úsměvem podala Madlen a celý zástup lidí už se vyhrnul ven z kanceláře. Důstojnice Jenny pak zhasla a zabouchla dveře místnosti, kde ještě stále kapal na zem rozlitý inkoust. V zámku cvakly klíče a starostova kancelář osiřela.