Rayova pokémoní cesta

Spravedlivá přesila

Jenny rázně rozrazila bránu radnice a starostu Tengera vyvedla ven před sebou.

„To je starosta!“ ukazoval někdo z hloučku lidí, kteří se shromáždili na náměstí.

„Vidíte to? Starosta!“ neslo se mezi přihlížejícími.

Tenger sklonil hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje.

Madlen a Igor vypadali napůl spokojeně. Ray ale věděl, že k úplnému štěstí jim ještě něco chybí – vybojovat ostrov zpět a zachránit ho.

„Nesnažíte se nám utéci, že ne?“ kontrolovala starostu policistka, když muž neustále zrychloval, jak se snažil učinit konec potupnému průvodu.

Lidé kolem ohromeně sledovali celé divadlo ozářené pouličními lampami a nevěřícně vrtěli hlavama. Někteří z nich se však i usmívali.

Ray šel vedle Miy a Arthura, Nora s Lisou a Mattem kráčeli za nimi.

„Asi budou muset volit nového starostu,“ špitla Lisa.

„Vypadá to tak,“ dal jí Arthur zapravdu.

Dorazili k policejní stanici, a tak se všichni nahrnuli dovnitř.

„Pojďte za mnou,“ vyzvala skupinku přísně Jenny a zavedla je do výslechové místnosti. „Posaďte se,“ ukázala na několik rozvrzaných židlí u zdi. „Nene, vy sem!“ houkla na starostu, když se snažil vecpat se mezi Matta a Lisu. Pak zkroušeně dosedl na židli před stolem.

„Tak tedy,“ začala Jenny, když zabouchla dveře. „Jak jsem vám již sdělila, jste obviněn z braní úplatků ve věci…“

„Nespravedlivě!“ houkl Tenger dotčeně.

„Ano?“ otázala se Jenny jízlivě. „Povězte nám o tom něco!“

Jedna z policistek, jež seděla v rohu místnosti za psacím stolem, už horlivě ťukala do psacího stroje.

Tenger něco zableptal a Jenny vyzvala Raye a Miu, aby řekli, co vědí. Klíčovým předmětem se tak stal pokénav. Když ho Ray pustil, starosta v jednom kuse klel.

„To stačí,“ kývla na Raye Jenny. „Chcete se k tomu vyjádřit, pane Tengere?“ otočila se ke starostovi.

Nic.

„Je to tedy všechno pravda přesně tak, jak to říkali oni dva, ano?“ ujišťovala se policistka. „Mohu?“ vypůjčila si pak od Raye pokénav.

Důstojnice předala přístroj dalšímu policistovi a ten s ním na okamžik zmizel z místnosti.

Výslech trval ještě hodnou chvíli, protože starostovy trampoty nebraly konce a úzce na sebe navazovaly. Když jim důstojnice Jenny ve dvě hodiny ráno oznámila, že mohou odejít, vtiskla Rayovi do ruky pokénav a chlapec se s trhnutím probudil.

„Dobrá práce,“ pochválil pan Igor trenéry s úsměvem. „Z tohohle už se nevykroutí. Ještě najít Wolfa a probrat s ním záležitosti kolem ostrova… ale to až se rozední,“ okázale zívl a mrkl na ospalé tváře kolem sebe.

„Copak on je ten ostrov ještě pořád v jeho vlastnictví?“ zamračil se Arthur. „Ale vždyť…“

Madlen se na něj podívala s hlubokým pochopením jeho kruhů pod očima.

„Ehm, asi jsem tam něco zaspal,“ přiznal Arthur s pokusem o úsměv.

„Bohužel je, vzhledem k dalším faktům, která jste asi všichni prospali…“ přikývl pan Igor nerad. „Ale to se dá vyřešit. S tím, co na něj víme, u soudu určitě neobstojí. Ten ostrov konečně bude patřit těm, komu má.“

„Pojďte,“ promluvila pak znovu Madlen. „Doprovodíme vás do pokémonského střediska.“

Po ulicích se sem tam mihl stín nějakého z nočních pokémonů. U zářících lamp roztroušených kolem střediska se třepetaly můry a několik Dustoxů, zatímco okolní lavičky zely prázdnotou.

Před skleněnými dveřmi, které se automaticky otevřely, se zastavili.

„A zítra…ehm, vlastně už dneska se určitě stavte!“ usmál se na trenéry pan Igor. „Myslím, že vaše pomoc si zaslouží nějaké odměnění.“

Ray ani nikdo z ostatních už vůbec nevěděli, co jim ten starý pán říká, a tak jen přikývli a odešli do svého pokoje pro trenéry, zatímco Nora se vrátila do chovatelského střediska se svými prarodiči.

***

„Už je ráno! Vstávat!“ poskakovala Mia radostně po pokoji.

Ray se neochotně převalil a rozhlédl se. Do místnosti svítilo slunce oknem nad jednou z postelí a Lisa s Miou už čiperně pobíhaly kolem, zatímco Matt s Arthurem byli zhruba ve stejné fázi vstávání jako on sám.

„Postaraly jsme se o naše boty a tak!“ ukázala Lisa pyšně do rohu místnosti, kde stály vyrovnané všechny páry bot. „Byly dost zasolené, jak jsme se brodili z ostrova, ale to už je pryč. Nyní jsou v pořádku,“ mluvila dál, spokojená sama se sebou.

Ray se vyhrabal z přikrývky a přehodil nohy přes okraj lůžka.

„Máme se dnes stavit v chovatelském středisku,“ připomněl Arthur, který už vstal a oblékal se.

„Jo, když to říkáš,“ kývl zvedající se Matt, „ale nejdřív bych si dal něco k jídlu.“

„Moje řeč,“ promluvil konečně Ray.

Chlapci se rychle oblékli, zatímco Mia s Lisou šly pro snídani.

„Ještě štěstí, že je máme,“ zazubil se Matt, jak si nazouval boty. „Máme jim být za co vděční,“ řekl a podupal nohou.

Ray s Arthurem jejich péči ocenili souhlasným zamručením a když se obě dívky zase objevily na prahu pokoje, s poděkováním si od nich vzali snídani.

„A vy jíst nebudete?“ zeptal se přes chleba s tvarohem Miy Ray a usrkl čaje.

„My jsme už dávno snídaly,“ mávla jeho kamarádka rukou.

Nádobí odnesli na tácech do haly, kde si je měl převzít personál střediska. A právě v tu chvíli do budovy vletěla Nora. Málem přitom narazila do automatických skleněných dveří, které ji se zpožděním pustily dovnitř.

„Rayi! Mio!“ vyvalila na trenéry oči a zadýchaně se opřela o nějakou paní. Ta na ni vyjeveně zírala.

„Co se děje?“ zeptal se znepokojeně Ray. Tác s nádobím držel ještě stále v ruce a paní za okýnkem, kam měl talíře vložit, na něj nerudně pomrkávala.

„Jsou skoro tam!“ chytila se nešťastně za hlavu Nora a zrzavé vlasy jí poplašeně vlály. „Míří k ostrovu!“

„Tak dáš mi ten tác, nebo ne?“ ozval se popuzený hlas z okénka. Ray polekaně vstrčil talíře dovnitř a pak už se věnoval Noře.

„Kdo kam míří?“ zamračila se i Mia.

„No přece oni!“ ukázala Nora ven. „Wolfovi lidi! Luis Slam!“

Do střediska náhle vletěla další vyplašená osoba.

„Lidičky!“ křičel starší muž. „Rychle na Zlatou pláž! Pojďte! Oni,“ chytil se za srdce, jak přerývaně oddychoval, „oni chtějí vykácet les na ostrově!“

„Cože?!“ vyjeklo sborově celé středisko.

„Vždyť vám to tu celou dobu povídám!“ postěžovala si Nora Rayovi.

„Jdem!“ mávl na přátele Ray a vrhl se ze střediska.

Nebyli však sami, kdo na pláž na jihu města spěchal. Město se hemžilo jako mraveniště jehož obyvatelé byli nečekaně vyburcováni z klidu nějakým velkým nepřítelem. Vedle Raye a jeho přátel běželi na jih města i všichni lidé ze střediska a čím blíž byli k pláži, podél níž vedla cesta k ostrovu, tím více pospíchajících lidí se z ulic vynořovalo.

„Ale jak to?!“ vyzvídal v běhu Arthur. „Vždyť starostu chytili a tak…“

„Starostu ano, ale slyšeli jste včera, co říkala Jenny. Ta smlouva,“ zakopla Nora a rychle zase běžela dál, „ta smlouva má nějaké kličky… Ostrov ještě patří Wolfovi!“

Ray si s překvapením uvědomil, že kolem nich právě proběhla i žena, která ve středisku vybírala špinavé nádobí. Ještě stále přitom v rukou rozzuřeně svírala jeho tác s talíři a nedopitým čajem, hlasitě ječela a běžela přesně tím směrem, jako všichni ostatní.

„Takže on si nedá pokoj!“ zaječela naježeně Mia. „Po tom, co Tengera chytili, po tom, co jsme ten hovor nahráli na pokénav…!“

Ray, Nora, Mia, Lisa, Arthur i Matt byli sami překvapeni, kolika lidem na osudu ostrova záleží. Když totiž dorazili na širokou Zlatou pláž, bylo tam snad celé město. Pruh pláže mezi skalami a mořem, kudy vedla tmavá asfaltová silnice, zatarasily stovky lidí roztahujících se po silnici až k ostrovu. Na té už hučelo několik buldozerů, kolem nichž poskakovali nejprůbojnější obránci.

„Táhněte pryč!“ křičela Madlen v čele blokády, která bránila těžkým strojům projet. „Podvodníci hnusní!“

Ray se svými přáteli se protlačili až do prvních řad davu, který hučel stejně rozzuřeně jako roj Beedrillů.

„Je to náš ostrov!“ zařval na ni muž v černém, který se odvážil vykouknout z jednoho buldozeru. Ray okamžitě poznal tvář Luise Slama. Vypadalo to, že Wolf svojí loutku nastrčil tak, aby sám nemohl být u ostrova chycen…

„Není váš!“ zaječel kdosi z davu „Je všech! Nemáte na něj právo! Ten ostrov vám nepatří! Vypadněte!“

Dav zahřměl a vztyčené pěsti horlivě vyrážely do vzduchu proti strojům.

„Odkliďte se z cesty!“ rozkázal Slam. „Nebo si ji mezi vámi proklestíme sami!“

„Zkus to, ty parchante!“ zaječela paní z pokéstřediska a Rayův tác s nádobím těsně minul Slamovu hlavu.

Bylo to jako řetězová reakce. Po jejím příkladu na těžkou techniku zaútočili i ostatní účastníci protestu. Vzduchem létalo všechno možné, co jen přišlo pod ruku. Od nafukovacích lehátek neškodně praskajících pod obřími koly až po chladící boxy s jídlem a slunečníky s hroty ostrými jako kopí.

Luis Slam zalezl do řídící kabiny a komandoval řidiče buldozeru. Stroj se pomalu rozjel po rozpálené silnici.

„Pozór!“ vykřikl kdosi. „Jedou na nás!“

K všeobecnému překvapení však nikdo z cesty neuhnul. Lidi jen zuřivě křičeli jako stádo snažící se zahnat ocelová monstra na ústup.

Lisa vymrštila do vzduchu pokéball.

„Na ně, Swamperte!“ křikla a ukázala na otáčející se kola. „Ať se to k nám nepřiblíží!“

Lidé šampiončina pokémona jednohlasně podporovali, když se vší silou zapřel do kovové hrozby ostrova.

„Do toho! Do toho!“ skandovala blokáda jako jeden muž.

Kola buldozeru se ztěžka snažila otáčet se, ale nešlo to.

Dav vítězoslavně zaryčel. Jeden ze strojů byl zajištěn.

„Do toho Heracrossi!“ pomohl svým pokémonem i Matt.

Obdivuhodná síla bojového pokémona zadržela další stroj.

Ze srocení vylétávaly další pokébally jak další a další trenéři posílali své pokémony do boje.

Bafající a klepající se buldozery pomalu couvaly bez vlastního přičinění.

„JEN TAK DÁL!“ zahřměl pan Igor a spolu s Rayem, Miou, Lisou, Arthurem, Norou, Madlen, Mattem a další spoustou lidí hulákal, jak to šlo.

Lisa dostala nápad. Na okamžik sjela rukou ke svému šestému pokéballu. Sevřela studenou kouli v dlani a pozvedla ji. Jako ve snách hleděla na ustupující stroje… Napadlo ji, zda je to třeba? A pak svůj pokéball opět připnula k opasku.

„Blázni! Šílenci!“ ječel Slam a oči mu lezly z důlků, když vystrkoval hlavu z buldozeru. Pak ho trefil mrštěný pomeranč a on zmlkl.

Všichni se škodolibě zasmáli a uznaně zatleskali úspěšnému střelci.

Zločinec za špinavým sklem o něčem ročileně mluvil a prskal na všechny strany.

„Koukněte!“ ukázal na něj Ray. „S někým se domlouvá!“

Vzápětí už bylo jasné, o co šlo. K pláži se šílenou rychlostí přihnal motorový člun. Slam to riskl a vyskočil z buldozeru, který mu už nemohl poskytnout další ochranu. Dav lidí se rozzuřeně vrhl k prchajícímu muži jako útočící Carvanhy. Slam měl však více štěstí.

Ray s Miou a Mattem se za ním vrhli také. Ray zakopl o něčí nohu a s nataženýma rukama se chytil Slama za nohavici, čímž mu ji serval. Dav hýkal smíchy, jak Luis Slam celý rudý a s odhalenými spodky neobratně lezl do člunu. Vyštěkl něco na řidiče a motory zahučely. V příštím okamžiku už člun jako šipka vyrazil od pobřeží.

Ray se zvedl a stačil si už jen všimnout, že za ujíždějícím strojem se vrhl jeden policejní člun.

„Vstávej,“ pomohla Rayovi na nohy Lisa, která se právě přihnala.

„Jede za ním policie,“ oznámil spokojeně a přesto se špetkou nedůvěry Igor. „Na tenhle ostrov,“ ukázal pak pyšně za sebe, „si Pierre Wolf a jeho kumpáni musí nechat zajít chuť!“ rozesmál se.

Buldozery byly zanedlouho úplně zastaveny a řidiči odvedeni na policejní stanici. Ray sice pochyboval, že by zrovna oni mohli vědět něco víc o Wolfových a Slamových plánech, utěšilo ho však, že ostrov je odteď v bezpečí.

„Uf!“ oddychl si a blaženě se rozhlížel kolem. „Tak to bylo něco!“

„Paráda!“ vyskočila do vzduchu Mia a Matt s Arthurem horlivě přitakávali.

„Ještě že nás bylo tolik,“ pokývala spokojeně hlavou hoennská šampionka a s díky vrátila svého Swamperta do pokéballu přesně tak, jak to dělali oslavující trenéři všude kolem. „Ještěže jsme se dokázali tak spojit.“

Odkudsi se na místě lidového vzbouření objevila i televizní reportérka s kameramanem a okamžitě si zajišťovala reportáž.

„Máte dnes čas?“ zeptala se Madlen Raye, Miy, Arthura, Lisy a Matta. „Tedy, aspoň chvilku?“

„Ale samozřejmě,“ zazubili se oni.

„Víte, otočila se teď stará chovatelka k Rayovi a Mie. „Já, Nora, Igor a …a vlastně i všichni pokémoni, kteří jsou u nás ve středisku a na ostrově, bychom vám chtěli poděkovat za to, co jste pro nás udělali.“

„To byla ale přece celé náhoda,“ odtušil Ray. „Nebýt toho, že jsme v tom lese narazili na Wolfa a…“

„Náhody jsou holt někdy dost užitečné, ale musí se dít těm správným lidem,“ zvedla prst Nora. „Nenechte se prosit, pojďte ještě k nám do střediska, aspoň dneska!“ žadonila.

„Ale vždyť to my rádi půjdem,“ zasmála se Mia a mávla rukou.

A pak se všichni chovatelé vydali s Rayovými přáteli do střediska na tabulové hoře. Cestou z pláže přitom minuli vedoucí tančírny Velmu, která právě poskytovala rozhovor do televize, a všechny překvapilo, jak přitom učitelka tance koktá.