Rayova pokémoní cesta

Mattovo rozhodnutí

„Viděli jste ty lidi?“ opakovala Mia pořád dokola, jakoby srocení na pláži mělo být jen pouhým přeludem. „Byli tam snad všichni z celého…“

„No jo, Mio, viděli jsme to všechno stejně jako ty,“ odbyl ji Matt mávnutím ruky, jak se blížili ke křivolakým schodům stoupajícím na vrchol tabulové hory.

Zase jednou byl příjemný slunečný den, jenž se zdál být o to krásnějším, že Igor a Madlen konečně dosáhli svého. Alespoň neoficiálně. Ještě stále chybělo, aby byl ostrov vyhlášen za chráněnou oblast.

Kamenná stěna ještě nestačila nasát mnoho tepla, a tak se z ní během jejich výstupu šířil příjemný chlad.

„Hej, co je to támhle dole v přístavu?!“ zavolal nahoru na ostatní Matt, který šel poslední a rozhlížel se kolem.

Ray uviděl několik malých hloučků lidí pod vysokými stěžni mnoha lodí mizících za tabulovou horou.

„Jdu se tam mrknout!“ ohlásil Matt a už spěchal dolů.

„Ale,“ snažila se ho zadržet Mia.

„Pak za námi přijde,“ usmála se Madlen a pokračovala v cestě.

Když vystoupali až ke středisku, přivítali je všichni jeho pracovníci.

„Byli jsme támhle!“ ukazovala k jižnímu okraji placatého vrcholku dívka v čele uvítacího výboru. „Měli jste vidět Joea!“ chechtala se a strkala loktem do jednoho vyčouhlého mladíka. „Všichni jsme to srocení tam na pláži tak podporovali, že on div nespadl dolů!“

Joe jí věnoval nevrlý pohled, jakoby to nebylo zrovna to, co by on býval přiznal, a odešel se věnovat pokémonům.

Netrvalo dlouho a následovali ho i ostatní chovatelé. Ray s jeho přáteli se posadili na lavičku před domem, kde bydleli vedoucí střediska se svou vnučkou.

„Nechtěli byste se jít podívat do lesa? Je tam uprostřed jezírko, kde se dá dobře posedět,“ navrhla Nora.

„Měli bychom počkat na Matta,“ namítla Lisa a podívala se na hodinky. „Nějak si dává na čas. Jsem zvědavá, co se tam v přístavu děje.“

Než se jejich kamarád objevil, stačili sníst mísu sušenek a vypít džbán limonády, který jim Madlen přinesla před dům. Když se zpoza lesa konečně vynořila Mattova hlava, nikdo mu nevěnoval pozornost. Mia chovala na klíně Cleffu a Ray zase Pichu. Oba dva pokémoni se totiž ještě před okamžikem snažili ukousnout tomu druhému ucho a když je teď trenéři pevně drželi, alespoň na sebe vyplazovali jazyky.

Matt kráčel pomalu přes trávník, zahloubaný do vlastních myšlenek. Trochu ještě pochyboval o tom, jestli tam dole v přístavu udělal správnou věc. Snad to jeho přátelé nebudou brát jako podraz? Určitě ne, až jim to vysvětlí…

„No to je dost, že jdeš!“ všimla si ho Nora, když pomohla jednomu Igglybuffovi ven z prázdného skleněného džbánu, kam spadl při lovu posledních kapek sladkého nápoje.

„No, nějak jsem se tam zapovídal a tak…,“ mávl rukou neurčitě trenér.

„A o co tam vlastně šlo?“ zajímal se pan Igor. On a jeho žena právě vyšli z domu, aby mohli všechny vést k jezírku v lese.

„Zítra z přístavu odplouvá nějaká loď,“ řekl tím nezaujatým hlasem Matt a bůhvíproč se vyhnul Miinu zkoumavému pohledu. Řekne jim to až za chvíli…

„Půjdete tedy?“ zeptala se Madlen, jež už zamířila ke štíhlým kmenům skořice.

Všichni se beze slova zvedli z lavičky.

Vůně háje jim omamovala smysly a Ray s úsměvem sledoval Cleffu a Pichu, kteří se jim vytrhli z náručí a teď rázovali za nimi pro změnu předstíraje, že se neznají.

„Je tu tak krásně,“ nadechl se zhluboka Igor, když se před nimi vynořila modrá vodní hladina lesknoucí se ve slunci prosvítajícím skrz skromné větvoví.

Posadili se na několik spadlých kmenů, které tu vždycky sloužily jako místo odpočinku, a zahleděli se na jednoho Poliwaga skotačícího na druhém břehu rybníčku.

„Chtěli bychom se tobě, Rayi, a tobě, Mio,“ kývla pak Madlen slavnostně na oba trenéry, „nějak odvděčit a poděkovat vám za to, co jste pro ostrov udělali.“ Odmlčela se a počkala, co na to řeknou.

„Ale už jsme vám říkali, že…“ začínali znovu marně protestovat Ray s Miou.

„My víme, však my víme,“ odbyl je pohybem ruky Igor a zatvářil se trochu pobaveně. „To, co vám chceme dát, se ale týká i naší práce.“

„Chovatelství?“ vyvalila Mia oči a pohlédla na Raye s otázkou v hnědých duhovkách.

„Přesně tak!“ vypískla Nora jako konvice s vařící se vodou čekající, až ji někdo sundá z plotny. „Máme pro vás pokémonní vajíčka!“

„COŽE?!“ vyhrkli Ray s Miou současně.

Pokémonní vajíčka? Zavířilo Rayovi hlavou. Ale on se přece nikdy o žádné pokévajíčko nestaral… neměl ponětí o tom, jak potom pečovat o pokémonní mimino…

Z Miina pohledu vyčetl přesně tu samou nejistotu, a tak oba otevřeli pusu, aby něco řekli.

„Nejste rádi?“ zarazil je Nořin rozzářený obličej.

„Jo, to, to jsme,“ vykoktali trenéři upřímně.

Ray se podíval na Madlen, hledaje v ní oporu.

„Máme pro vás pokévajíčka,“ usmála se stará paní jeho zmatenému výrazu. „Po jednom vajíčku pro tebe a Miu.“

Arthur otevřel ústa. Ray si ihned pomyslel, že by něco měli dostat i ostatní, ale nezdálo se mu, že Arthur se chystá říci něco na jeho, Mattovu a Lisinu obhajobu.

„A co se z nich vylíhne?“ zeptal se místo toho chovatel s neskrývaným zájmem.

„Popravdě řečeno nemáme ponětí,“ pokrčil Igor rameny a zeširoka se usmál. „A to je právě to vzrušující! Ať už to ale bude cokoliv, bude dobré, když ti dva malí pokémoni budou mít hned od začátku nějaké opatrovníky, trenéry.“

„Hmm, to jistě,“ přikývl zlehka Ray. Pomalu v něm vítězil pocit úžasného opojného štěstí nad prvotním překvapením. Bude si moci vychovat pokémona od jeho vylíhnutí! Zmocnila se ho nedočkavost, už ať jim ta vajíčka ukážou!

„A kde jsou ta vajíčka teď?“ zeptala se Mia stejně nedočkavě, jak by to býval udělal Ray.

„Ve středisku,“ odpověděla Madlen prostě a vstala. „Přinesu je, jen chvilku počkejte.“

Jakmile se Madlen ztratila v omamné vůni lesa, Ray s Miou si netrpělivě poposedli.

„Myslím, že zvědaví jsme úplně všichni,“ řekla Mie Lisa, když jí mladší sestra sdělila své pocity.

Jedinou osobou, která po dobu strávenou u jezírka ještě nepromluvila, byl Matt. I proto je překvapil jeho hlas, když zavedl řeč na něco úplně jiného, než byla pokémonní vajíčka.

„A co se dnes chystáte dělat?“ zeptal se Raye s mnohem větším zájmem než kdy jindy.

„Jak, „Co budeTE dělat?“ Snad co budeme dělat všichni, ne?“ opáčil Ray s pozvednutým obočím. Proč se Matt ptá tak hloupě? Přece teď všude byli spolu…

„A co kdybyste se zkusili jít utkat o odznak na stadionu?“ navrhl Arthur.

„Dobrý nápad,“ řekla Mia, ale vyznělo to trochu plonkově. Vrtalo jí hlavou, proč Matt začal tak podivně?

„Hmm,“ souhlasil nepřirozeně opatrně i Ray. „Jaké má zdejší tr…“

„Bojové,“ odpověděl mu Igor, „Chuck používá bojové pokémony.“

Na okamžik se Ray skutečně zamyslel nad nadcházejícím zápasem. Jakého pokémona by měl proti Chuckovi zvolit? Určitě psychického Slowbroa, Girafariga a létajícího Tropiuse.

„Asi použiju Hauntera,“ přemítala Mia. „Vlastně ne asi, ale určitě.“

„A co ty, Matte?“ otočil se na svého bývalého rivala Ray.

Matt sledoval hrajícího si Poliwaga a když se pokémon ponořil do vody, vzhlédl.

„Promiň, co jsi říkal?“

„Jaké pokémony použiješ ty?“ zopakoval svůj dotaz Ray a přes Mattovo rameno si vyměnil znepokojený pohled s Miou.

„Jo tak,“ hlesl Matt. „Ještě nevím, asi…no, uvidím,“ pokrčil bezradně rameny. Potom znovu zavedl řeč na něco jiného.

„Pane Igore?“

„Hmm?“ otočil stařík tvář k trenérovi.

„Byl jste někdy v Shinou?“ zeptal se Matt zvědavě.

„V Shinou?“ pozvedl chovatel obočí. „Kdysi dávno, jednou nebo dvakrát,“ přisvědčil s úsměvem. „Moc hezká země, ale domov je domov. Mají tam vysoké hory, možná ještě vyšší než ty naše Ledové.“

„Ta loď, o které jsi mluvil, když ses vrátil z přístavu, pluje do Shinou, že? Chtěl bys tam jet?“ uhodla Mattovy myšlenky Mia.

„Jo, chtěl,“ přiznal na rovinu Matt, i když si připadal trochu nelichotivě. Jakoby tím měl Miu a ostatní zradit. „Jsou, jsou tam úplně jiní pokémoni a tak,“ promluvil znovu.

„A co ti brání?“ opáčila Lis, která neviděla sebemenší důvod, pro by měl trenér váhat.

Matt se otočil k ní a uvědomil si, že ona se musela cítit podobně, když odplouvala do Hoennu.

„Prostě běž,“ pokrčila rameny šampionka. „Je to přece tvoje pokémonní cesta a je na tobě, kam a kudy půjdeš,“ připomněla mu povzbudivě.

„Díky,“ rozzářil se Matt.

Miina sestra na něj mrkla.

„Takže tam pojedeš?“ zamrkal Arthur. „Vydáš se do Shinou? Tou lodí?“

„Jo,“ přisvědčil už o něco přesvědčivěji Matt. „Beztak už mám i lístek na loď,“ dodal trochu dýchavičně, jakoby to už chtěl mít za sebou.

Všichni se rozesmáli.

„To jsi nás jako oťukával, jestli ti to dovolíme?“ poplácala ho Mia po zádech.

„Spíš, jak to prostě vezmete,“ pokusil se Matt o úsměv.

„Běž, kam chceš jít,“ mrkl na něj i pan Igor.

Ze zelených propletenců listí a kořenů se vynořila Madlen. V ruce se jí houpal proutěný košík a v něm seděla dvě barevná vejce o něco menší než fotbalový míč.

„Jů!“ vykřikla Mia a hned k Madlen přiskočila, aby jí s košíkem pomohla a zároveň si vajíčka prohlédla zblízka.

„Tak to jsou ona,“ pokývala hlavou Madlen a postavila košík na zem mezi Igora a kmen, na kterém seděli trenéři.

„Můžu, můžu nějaké vyndat?“ zeptal se Ray.

„Samozřejmě,“ ohrnula ret Madlen a postrčila košík blíž k němu.

Ray s Miou se okamžitě sehnuli k jeho obsahu. Seděla tam dvě odlišně zbarvená vejce. Jedno bylo tmavě hnědé poseté zelenými puntíky, zatímco druhé zářilo růžovou skořápkou s modrými kolečky. Ray bez rozmýšlení vztáhl ruku po tom hnědozeleném přesně ve chvíli, kdy Mia natáhla dlaně k růžovému vejci.

„Jsou vaše,“ přikývl Igor a s pocitem dobře odvedené práce se díval na trenéry, jak oba opatrně vyndávají vajíčka z košíku a posazují si je na klín.

„Děkujeme!“ vyhrkli Ray s Miou. S rozzářenýma očima si prohlíželi jasně barevné skořápky a nechaly je lesknout se v pálícím slunci.

„Tak to bychom měli,“ zamnul si Igor spokojeně ruce.

„A co budem dělat teď?“ přemýšlela Lisa.

„Můžeme jít zápasit na ten stadion,“ řekla Mia opět trochu nezúčastněně. Tentokrát to ale nebylo kvůli starostem o Matta, nýbrž protože nemohla spustit oči z jejího nového pokémonního vajíčka.

„Vyzvu Chucka jako první,“ přihlásil se Ray, ale ani on neodtáhl oči od dárku.

„Myslím, že on i celé město bude mít teď hodně práce,“ zauvažoval Igor.

„Ano?“ podíval se na něj Arthur.

„Nepochybně. Musíme přeci zvolit nového starostu.“

„A vy myslíte, že by se jím měl stát Chuck?“ napadlo Matta.

„Já myslím, že to odmítne,“ zavrhla možnost Madlen. „Víme přece dobře, že stadion je pro něj vším a že on si NIKDY,“ Ray si všiml, jak to slovo zdůraznila, „nepřál být starostou.“

„Moc dobře si pamatuju jeho slova, když se ho před čtyřmi roky ptala televize…,“ uchechtl se Igor. „Ano, myslím, že tu práci rozhodně nevezme.“

„A myslíte, že tedy bude mít čas na zápasení? Dneska?“ strachoval se Ray.

„Milý hochu,“ usmála se Madlen vlídně, „u Chucka jsem si tím stoprocentně jistá.“

To Raye, Miu i Matta velmi povzbudilo.

Zvedli se ze svých míst u jezírka a Nora své přátele vyprovodila z lesíku po stezce ukryté mezi skořicí. Pan Igor se svou ženou se s nimi s posledními díky rozloučili a pak už se opět odebrali do práce.

„Tak vám přeji hodně štěstí na stadionu,“ popřála Rayovi, Mie a Mattovi Nora, když se loučili u horního konce schodiště.

„Díky, Noro!“ zazubili se na oplátku. Vzápětí se s ní ještě všichni rozloučili, zamávali jí a ona se s dalším přáním štěstí na jejich pokémonní cestě obrátila zpět ke středisku.

Ray kamenné stupínky skoro seběhl, jak se těšil na zápas. Mia ho přitom pokárala, že mu může vypadnout vajíčko, které teď oba nosili v náručí.

„Vždyť dávám pozor,“ zašklebil se otráveně Ray. „Myslíš, že jsem takové nemehlo?“

Jeho kamarádka jen něco polohlasně prohodila a dál si hleděla své cesty.

Sušenky ze střediska jim to poledne postačili jako oběd, takže je nemrzlo, že cestou míjejí všechny ty restaurace a stánky s rychlým občerstvením.

Jakmile dorazili na asymetrické náměstí, všimli si, že se tu tlačí spousta lidí. Všichni něco křičeli a někteří dokonce nesli transparenty s hesly jako: “Chuck na radnici!“ nebo “Buďte s Chuckem – správným chlapem.“ Při tom sloganu se Mia zasmála a zakroutila hlavou. Pak už se prodrali davem až k bráně stadionu rozkládajícího se pod stěnou tabulové hory.

„Jdeme na to,“ kývl na přátele Ray a zatlačil na veliká vrata. Obě křídla se zlehka otevřela dokořán. Když Ray, Mia, Matt, Arthur a Lisa nahlédli dovnitř, uvědomili si, jak přesným otiskem svého mistra stadion je. Kolem zdí byly rozestavěny kamenné bloky, mezi nimiž a někdy i na nich čekaly prázdné sedačky. Některé se dokonce nacházely na místech, nad kterými Ray přemýšlel, jak se tam má člověk vůbec dostat.

„Tý jo,“ zhodnotil stadion Matt.

„Á!“ ozval se známý dunivý hlas. „Tak už jste tady!“

K nově příchozím kráčel Chuck. Pod vousy mu hrál široký úsměv a rozpřažené ruce trenéry vítaly v širokém objetí.

„Dobrý den,“ pozdravili ho všichni najednou.

„Ahoj!“ mávl přátelsky rukou on. „To se nám to s tím tlusťochem povedlo, což?“

Ray nejdříve zapochyboval, o kom to mluví, ale pak si vzpomněl na vypaseného starostu.

„No, ano,“ zasmáli se mírně prkenně.

„Tak, kdo začne?“ těkal Chuck očima po mladých vyzyvatelích.

„Já,“ prohlásil Ray pevným hlasem.

„Fajn,“ přikývl Chuck a hbitě přešel stadion, zatímco Arthur zabouchl vrata haly, aby dovnitř necivělo celé náměstí. Pak si spolu s Miou, Mattem a Lisou urychleně našel místa k sezení.

Aniž by to kdokoli čekal, vynořil se z jednoho kamenného bloku rozhodčí a ujal se slova.

„Proti sobě stojí vyzyvatel Ray Leever z města New Bark a trenér stadionu Skořicového města Chuck! Zápas nemá časový limit“ (Mia si oddychla) „a trenéři mohou použít dva libovolně měnitelné pokémony. Začněte!“

„Volím si Hitmonleeho!“ zahřměl Chuckův hlas.

„Hitmonlee – kopající pokémon. Tento bojový pokémon je svýma silnýma nohama schopný zaútočit z jakékoliv polohy,“ ohlásil protivníka pokédex.

„Do toho, Slowbro!“ neváhal Ray.

„Hitmonlee, použij kop z výskoku!“ nařídil Chuck a sám přitom útok předvedl.

„Vodní dělo na jeho odrazovou nohu!“ napadlo Raye.

Lisa jeho povel zhodnotila hlasitým povzbuzováním.

Vodní proud Hitmonleemu skutečně podrazil nohu a on spadl. Střelhbitě ale vyskočil a znovu zaútočil.

„Pozor!“ vyjekl Ray, ale už bylo pozdě. Slowbro byl zasažen.

„Použij psychický útok!“ zakřičel Ray, když se Slowbro zase postavil na nohy.

Oči bojového pokémona se rozšířily a pak se mu podlomila kolena.

„Odraz se a kopni!“ zahromoval Chuck a Hitmonlee skutečně vyskočil do vzduchu.

„Vodní dělo!“ zavelel Ray.

Ke stropu vystřelil proud vody a když smetl Hitmonleeho k zemi, byl konec prvního kola.

„Hitmonlee není schopný pokračovat!“ hlásil rozhodčí. „První kolo vyhrává vyzyvatel!“

„Jó!“ zakřičeli čtyři diváci ze svérázných tribun.

Chuck vrátil Hitmonleeho do pokéballu a pak si připravil druhý míček.

„Tak běž na to, Heracrossi!“ zaduněl znovu jeho hlas jako hukot vodopádu.

„Tak tohle je dobře vymyšlené,“ ozval se Arthur. „Chuck musel čekat, že si na něj trenéři vezmou psychické pokémony, a proto si vytrénoval Heracrosse, který má díky hmyzí podstatě na nadpřirozené pokémony výhodu.“

„Cože?!“ dloubla do něj rozhořčeně Lisa. „Na čí straně jsi? DO NĚJ, RAYI!“

Aby to snad nevypadalo, že fandí protivníkovi, podporoval Arthur Raye od té chvíle mnohem hlasitěji a Lisa na chovatele nejednou škádlivě mrkla, až ho to malinko vyvedlo z míry.

„Zaútoč megarohem!“ zařval mezitím trenér stadionu. Udeřil přitom do skály vedle sebe a kus jí rozdrtil na prášek.

Heracross se vrhnul na Slowbroa a ten se spíš náhodou, než díky vlastnímu přičinění,vyhnul.

„Ledový paprsek!“ vykřikl Ray a doufal, že se mu podaří protivníka zmrazit. Paprsek se však brouka vůbec nedotkl. Podařilo se mu uletět.

„Tak zkus psychický útok!“ nevzdával to Ray.

„Megaroh!“ zopakoval pokus Chuck.

Jeho pokémon se střemhlav vrhl ke Slowbroovi a jeho čelní roh se rozzářil. Vmžiku pokémona nabral a mrštil jím o zem kolbiště. Ve stejném okamžiku se mu nepřirozeně rozšířily oči a on upadl. Tím, koho soupeřův útok zmohl, však byl Slowbro.

„Slowbro není schopen bojovat dál, je vyrovnáno!“ křikl rozhodčí s praporky v rukou.

„Nevadí, držíme se,“ zavrtěl Ray hlavou, když titěrné publikum trochu zklamaně zahučelo. „Byl to skvělý výkon, Slowbro,“ a s těmito slovy pokémona povolal zpět do pokéballu.

Ray zapřemýšlel. Má zvolit Tropiuse nebo Girafariga? Oba jsou slabší proti hmyzím útokům…

„Tropiusi, leť!“ vykřikl nakonec. Mrštil pokéballem až ke stropu stadionu a v paprscích slunce prýštících z oken pod střechou, se vynořil jeho zlatý pokémon.

„Páni!“ zahučel Chuck ohromeně a Ray se spokojeně usmál. „Tak to bych nečekal. Asi je v tobě mnohem víc, než jsem si myslel, hochu,“ mrkl na Raye přes celé zápasiště.

„Létací útok!“ zaútočil Ray bez otálení. Všiml si totiž, že Chuck dává Heracrossovi povely pouhým mávnutím ruky, zatímco se snaží odvést jeho pozornost mluvením.

Oba bojující pokémoni se vznesli do vzduchu a když Tropius zasáhl, Heracross zavrávoral a musel přistát na jednom z okolních kamenných bloků.

„Uí!“ vyjekla přitom Mia, protože seděla přímo vedle přistávajícího brouka a dost se ho polekala.

„Ledový vítr, Tropiusi!“ křikl Ray vzhůru.

„Prosím?!“ zamrkal Chuck a i Lisa se zarazila s rukou vztyčenou v bojovném gestu.

Stadionem otřásl mráz. Heracrossova křídla pokryla jinovatka a když se pokémon odhodlal vznést se do vzduchu, zradila ho a on klesl k zemi.

Tropius se svistem přistál kus od něj. Vztyčil hlavu a hrdě zamával křídly.

„Heracross není schopen pokračovat!“ vykřikl šokovaný rozhodčí. „Vítězem zápasu je Ray Leever z města New Bark!“

„Jóó!“ zavřeštěla Lisa a všichni Rayovi přátelé. Hromadně vyrazili ze svých míst a běželi k němu.

Ray naproti tomu běžel k Tropiusovi, takže všichni opsali pěkné kolečko.

„Výborně, Tropiusi!“ vykřikl Ray a vrhl se mu kolem dlouhého krku. Potom povolal z pokéballu i Slowbroa a poděkoval i jemu.

Mia a ostatní udělali nečekanou okliku a shromáždili se pod Tropiusem, který působil jako nějaké hodně zvláštní poutní místo. Zamířil k němu i Chuck.

„No teda!“ zahučel svým hromovým hlasem a popleskal Raye po zádech. „Tumáš! Zasloužíš si Bouřkový odznak!“

„Děkuju!“ zazubil se Ray a musel se pořádně nadechnout, aby chytil napůl vyražený dech. Pak už si připnul blyštící se odznak v podobě malé pěsti ke košili. Mia mu pak vrátila jeho pokévajíčko, které po dobu zápasu hlídala.

„A co ty?“ otočil se Chuck k ní. „Pořád chceš ještě bojovat?“ Přestože prohrál, neztratil zřejmě nic ze svého slušného sebevědomí ani z dobré nálady.

„Chci,“ přikývla nesmlouvavě Mia.

Rozhodčí, nepochybně ještě zmatený ze závěru předchozího zápasu, nejdříve nepochopil, že je na řadě další zápas, ale pak už Miu urychleně uvedl.

„Vyzyvatelka Mia Mellowová z Města New Bark proti Chuckovi, trenérovi stadionu Skořicového Města! Každý si smí zvolit dva pokémony…“

Chuck ho netrpělivě přerušil. „Stejně jako v minulém zápase, jo, jo…“ Rozhodčí jen přikývl.

„Leť, Hitmontope!“ zvolil si jako první pokémona Chuck.

„Hitmontop – tančící bojovník. Tento bojový pokémon ovládá taneční bojové umění a je proto velmi působivé ho při boji sledovat.“

„To taky budu!“ odpověděla pokédexu Mia. „Abych věděla, jak ho porazit! Do toho, Hauntere!“

Když se duch objevil, Chuck velmi nevybíravě zaklel.

Ray s ostatními Miu povzbuzovali, jak mohli, a když stejně jako Ray zvítězila v prvním kole (bojové útoky Hitmontopa se naprosto míjely účinkem), hlasitě zakřičeli „Jen tak dál, Mio!“

Chuckovým v pořadí dnes již čtvrtým pokémonem byl Poliwrath. Po tom, co o něm pokédex pronesl pár vět, si byla Mia svou výhrou téměř jistá. I když už Chuck nedělal hloupé chyby, Poliwrath po několikátém uspání a sérii zmatení Haunterovi podlehl.

Mia svému pokémonovi vzduchem poslala pusu a zakřenila se. Ray by si býval přál, aby mířila jiným směrem… Připitomělého úsměvu na jeho tváři si ale všimla Lisa a hodně surově s ním zatřásla, takže se nakonec oba rozchechtali. Haunter k Mie přiletěl s ústy roztaženými v široký úsměv až to vypadalo, že chce svou trenérku spolknout.

Chuck, jehož dobrá nálada tentokrát už trochu utrpěla, vrátil Poliwratha do pokéballu a i Mie předal Bouřkový odznak.

„Chce snad ještě někdo zápasit?!“ houkl nazdařbůh, doufaje, že už se nikdo neozve. Ozvěna proletěla stadionem a všichni se tázavě obrátili na Matta.

„Snad až se vrátím,“ řekl on.