Rayova pokémoní cesta

Noční trénink

Hřejivé paprsky odpoledního slunce si Ray s Miou, Mattem, Arthurem a Lisou užili na pláži ve společnosti dvou nových pokévajíček. Vyprávěli si příhody, které si ještě nestačili povědět a celé odpoledne tak bylo plné vzpomínání. Snad právě proto, že Matt se chystal druhého dne odplout.

Do pokémonského střediska se vrátili až večer. Modrý Wailord už v přístavu nekotvil a všechny své další luxusní pasažéry odvezl zpět do Hoennu.

První, čeho si Ray při vstupu do střediska všiml, byl veliký modrý plakát na stěně u skleněných stolků.

„Hele!“ ukázal na něj a přišel blíž. Ve světle modrém poli byl znak zvláštní do spirály zatočené mušle červené barvy tvaru dešťové kapky. Kolem znaku se černaly siluety všech možných vodních pokémonů.

Ray si přečetl prvních několik řádků a pak se vzrušeně otočil k Mie.

„Turnaj Vířících ostrovů!“ vykřikl.

„Teď někdy?!“ vyvalila Mia oči, odstrčila Raye stranou a také si plakát přečetla. „No jo!“ spráskla ruce. „Hlavní zápasy na velkém stadionu začínají už za dvacet dní!“

„Nechtěla by ses přihlásit do kvalifikace?“ zeptala se své sestry Lisa a také si sdělení přečetla. „Píší tady, že můžeš používat pouze vodní pokémony.“

„Ale já mám vodní pokémony,“ vypjala Mia hruď.

„A já taky,“ ozval se hned Ray. „Mám Slowbroa a Chinchou!“

„No, nevím, jestli ti budou dva stačit,“ zapochyboval vážně Arthur. „Jsou tam hodně zkušení trenéři z celého Johta.“

„Ale my už jsme přeci taky docela zkušení,“ namítla Mia. „Máme oba šest odznaků, to už něco znamená, ne?“ pozvedla obočí. „Za pokus to stojí!“

„Že bych se taky přihlásila?“ zamyslela se Lisa. „Mám Swamperta, Ludicola, Milotica…,“ vypočítávala své vodní pokémony na prstech.

„Jestli se přihlásíš ty, tak my nebudeme mít šanci,“ svěsila ruce Mia.

„Ale prosím tě,“ mávla její sestra rukou. „Proč byste neměli mít šanci? Sama jsi říkala, že už jste dost zkušení, nebo ne?“

„Ale, ale,“ zakoktala se Mia. „Ty jsi šampionka! Vyhrála jsi Hoennskou ligu, chápeš?“

„Neříkej, fakt?“ vyvalila Lisa překvapeně oči, jakoby to nevěděla. „Ještě štěstí, že jsi mi to řekla.“

Mia na ni nakvašeně pohlédla, ale Lisa místo čehokoliv dalšího začala číst plakát nahlas.

„Výzva pro všechny trenéry vodních pokémonů! Tradiční Turnaj Vířících ostrovů, pořádající se jednou za tři roky, letos zavíří děním na Vířících ostrovech! Vyzkoušejte své schopnosti a dovednosti svých pokémonů v nejvěhlasnějším vodním turnaji!“

„Hmm, koukám, že přihlašování začalo zrovna dneska,“ nakoukl Lise přes rameno Arthur, který si četl další informace. „Na Modravém ostrově v přístavu Zemské Město a na dalších ostrovech. Tenhle je ale nejblíž k nám.“

Nastalo krátké ticho a pak znovu promluvila Lisa.

„No, nevím, jestli se budu hlásit,“ zapochybovala nečekaně.

„A proč by ses jako nehlásila?“ otočil se k ní Matt.

Lisa jen pokrčila rameny. „Možná bych si v těch úspěších mohla dát pauzu, co?“ zakřenila se na Miu a Raye.

Ti jí úšklebek vrátili a pak řekli: „My se přihlásíme určitě.“

„A víte co?“ zvýšil hlas Ray. „Já jdu trénovat!“

„Rayi,“ poklepala mu Lisa starostlivě na rameno. „Podívej,“ ukázala na temné okno, jakoby Ray žádné takové nikdy neviděl. „Je noc.“

„No a?“ odtušil Ray. „Proč bych nemohl jít trénovat v noci?“

„Nooo, je tma,“ pohodila Lisa hlavou.

„A ve dne je zas světlo, no,“ popíchla ji Mia a odebrala se ke dveřím střediska. „Já půjdu taky trénovat.“

„Vrátíme se ráno!“ zazubili se Ray s Miou a nechali své zaskočené přátele stát v hale střediska.

„Myslíš, že bychom se vážně měli přihlásit?“ zapochybovala po chvíli mlčení Mia.

Ray šel vedle ní, jak mířili k pláži. Tam bude na trénink dost místa.

„A proč by ne?“ podíval se na svou kamarádku. „Zkusit to můžem. Bude to určitě bezva, nemyslíš? A taky nám to dá spoustu zkušeností před Johtovou ligou.“

„To jo,“ usmála se Mia a dál už šli opět mlčky.

Když ucítili pod nohama lehce se bořící písek pláže otevřené směrem k Vířícím ostrovům, zahleděli se oba do dálky na černá skaliska a kopce čnící z moře tam vpředu.

„Já si teď už nejsem tak jistá,“ začala znovu Mia. „Arthur měl pravdu. Ty máš jen dva vodní pokémony a já dokonce jenom jednoho. Asi těžko se dostanem daleko…“

„Chtělo by to nějaké znamení, že se do toho máme pustit, co?“ usmál se Ray upřímně a Mia se stejným úsměvem přikývla.

Na kratičký okamžik si pohlédli do očí, ale tu chvíli přerušil tichý melodický zvuk, jenž se náhle rozlehl nad mořem.

„Co je to támhle?!“ ukázal k černé hladině Ray, kterého to trochu vystrašilo.

Nedaleko od nich nad hladinou prolétl tmavý stín a pak se ztratil v hloubce oceánu stejně tajemně, jako se objevil.

„To bylo to tvoje znamení,“ zasmála se Mia.

„A víš, že jo?“ opáčil Ray a pocítil podivný příval odhodlání. Ta zvláštní zpomalená chvíle, kdy s Miou pozorovali stín nad vodou, po sobě zanechala cosi hlubokého a nedozírného, co Ray i Mia zatoužili odhalit.

„Asi to fakt bylo to potřebný znamení,“ řekla nakonec Mia do šumění příboje. „Určitě jo. Takže… Jde se trénovat!“

Ray vyrazil za ní a když se Mia hned nato zeptala, jestli už vážně není pozdě na to, začít teď v noc trénovat, jen po ní hodil malou mušličkou, kterou sebral z písku.

Pláž se obtáčela kolem obvodu tabulové hory a Ray s Miou se brzy ocitli v jejím stínu. Jedinými jasnějším světly, připomínajícími kde se Ray s Miou nachází, byly vzdálené záblesky majáku Olivínového Města.

„Pojď ven Chinchou,“ řekl po chvíli Ray. „A ty taky, Slowbro.“

„I ty, Croconawe,“ přidala se Mia.

„Mohli bychom si dát zápas,“ napadlo Raye. „Taky abychom se trochu probrali a tak. Moje Chinchou proti tvému Croconawovi.“

„Souhlas!“ poskočila Mia, a tak se oba postavili proti sobě. Přestože Ray Chinchou ještě netrénoval, překvapilo ho, s jakou odvahou se ten malý pokémon vrhá proti krokodýlím čelistem. Nakonec ho však Mia o vlásek porazila, což jí dodalo potřebné sebevědomí.

„Měli bychom si ale ještě nějaké vodní pokémony chytit,“ napadlo Raye, když klečel u Chinchou, která na něj zklamaně kývala tykadly. „Bojovala jsi moc pěkně, takhle napoprvé jsem to ani nečekal,“ ubezpečil ji Ray a pokémon chabě zablikal. „Co myslíš, Mio?“ mrknul pak trenér na kamarádku. „Dvacet dní je ještě dost času na to, abychom každodenním tréninkem zesílili a vyvinuli si lepší strategie. Čím dřív si přitom chytíme nějaké vodní pokémony, tím lépe.“

„S tím souhlasím,“ přitakala bez okolků Mia, pohladila Croconawa a vrátila ho do pokéballu. „Moc bych si přála chytit Mantina,“ zasnila se. „Víš, toho pokémona, kterého jsme viděli při plavbě sem.“

Ray si vybavil to zvláštní přátelské stvoření a sám se zamyslel, jakého vodního pokémona by si chtěl chytit on.

„Mně by se docela zamlouval Lapras,“ pravil nakonec. „Anebo Ludicolo, ale ti tady nežijí. Anebo Kingdra, anebo..“

Mia se rozesmála.

„Čemu se směješ?“ zatvářil se Ray naoko dotčeně.

„Ale ničemu,“ culila se ona. „Já jen tak,“ mávla rukou. „Pojďme,“ ukázala do šumějící tmy, kde se ztrácela pláž.

Ray se celou další dobu tvářil trochu zamračeně kvůli Miině smíchu. Ta si toho také všimla a snad právě proto se nemohla přestat uculovat, což Raye začínalo vytáčet.

„Jů, koukni!“ ukázala mu Mia zanedlouho pod nohy. Ve vlhkém písku tam byly vytlačeny stopy po malých nožkách.

„Asi tu byl nějaký pokémon,“ přestal se Ray kabonit. „Hej, co to je?“

Oba nastražili uši. Někde blízko se ozývalo klidné klokotání.

„To je jen potok,“ mávla Mia rukou. „Někde tu asi ústí do moře.“

„A to kvákání?“ nedal se odbýt Ray. „To tady taky ústí do moře?“

Ze tmy se ozývalo i podivné kvákání a kvílení.

„Pojďme se podívat, co to je,“ navrhl Ray.

Mia protočila oči, vydala se ale za ním. Přestože neustále dokola opakovala, že kromě potoku nic neslyší, Ray byl přesvědčený, že nablízku musí být nějaký pokémon.

„Tam!“ hlesl Ray a ukázal vpřed.

Ze skal před nimi spadal malý vodopád a po nedlouhé cestě, kdy se vsakovala do písku, říčka mizela v moři. A právě u ústí potoka stála malá bytůstka s velkou hlavou. Skláněla se nad vlnkami moře jako nad zrcadlem a promlouvala k nim kvákavým hlasem.

„Psst,“ přiložila si Mia prst k ústům a spolu s Rayem se rozhlédli po vhodném úkrytu. Na holé pláži jim to ale nebylo nic platné a malý stín si jich všiml. Zatřásl výrůstky po stranách hlavy a odhopkal pár metrů až k vodopádu, kterým jemně prosvítalo chabé měsíční světlo.

„Co to dělá?“ šeptla Mia.

Tvor se nečekaně převalil na záda a začal příšerně pištět.

„Co je mu?!“ zděsil se Ray. Okamžitě spolu s Miou vyskočili vpřed, aby mu pomohli, a právě v tu chvíli je do obličejů zasáhla salva černé tekutiny.

„Áá!“ zakvílela Mia a upadla do písku.

„Pozór!“ Ray se natáhl na zem vedle ní. Přitom ale ještě stačil zachránit obě padající vajíčka.

Kvílící pokémon okamžitě vyskočil na nohy a dal se do pisklavého smíchu. K tomu se z moře připojil ještě další hlas, který ovšem zněl spíše jako když někdo střílí z foukačky.

„Fuj, co to je?“ otírala si Mia obličej od černé hmoty a snažila se otřít si od toho ruce do písku. Jakmile trochu prohlédla, vrhla se k vodopádu a omyla si tvář.

Ray udělal přesně to, co ona, ale zakopl přitom o kámen, takže pod vodu spadl skoro celý.

„Rayi!“ vyjekla Mia a tak tak ho zachytila, přestože už bylo v podstatě pozdě.

Smích dvou vodních pokémonů neustával.

„Tak hele!“ obořila se na toho kvákajícího Mia. „Tohle od vás nebylo pěkný!“ založila si ruce v pas a naštvaně se tyčila nad oběma vtipálky.

Ray se k ní přidal, jakmile dostal tmavou tekutinu z obličeje.

„Co je to vlastně za pokémony?“ zeptal se pokédexu, když ani nevěděl, jak je má nazvat. Ten okamžitě spustil.

„Wooper – pokémonní hejkal. Tento vodní a zemní pokémon je velmi roztomilý, což využívá k oklamání soupeře. Kvílení těchto pokémonů je tak zoufalé, že posluchače buď rozpláče nebo dožene k šílenství.“

Wooper na trenéry zamrkal malýma očkama a pak si začal prohlížet obě vajíčka, jež teď ležela v písku. Zjevně mu přišla mnohem zajímavější než nějací dva lidé před ním.

Pokédex mezitím odhalil totožnost druhého pokémona.

„Horsea – mořský koník. Tento vodní pokémon je velmi vynalézavý. Inkoustovou tekutinu, kterou při útoku vystřeluje z trubicovité tlamy, používá i při úniku z nebezpečí, kdy vodu zabarví dočerna a ztratí se.“

Ani Horsea už teď o trenéry nejevil valný zájem a hleděl na pokévajíčka.

Mia stála nad oběma pokémony ještě celá rozčilená a mokrá. Její zvláštní modrá sukně teď připomínala hadr na podlahu.

„Šlo jim o to, aby nás trefili,“ řekl Ray.

„To vím!“ vyštěkla Mia nepříčetně. „Vyzýváme vás na zápas, Woopere a Horsea!“

Wooper i Horsea se naráz přestali zajímat o pokémonní vejce. Oči se jim nepřátelsky zaleskly, jak očekávaly pokémonní protivníky.

„Asi to nebude tak jednoduché,“ připustil při pohledu na ně Ray. „Jdi na to, Girafarigu!“

„Já si volím Exeggcuta!“ vykřikla Mia.

Wooper se bleskově vrhl na travního pokémona a zasadil mu ránu ocasem. Horsea se rozhodl použít vodní dělo na Girafariga. Jeho samotného i jeho trenéra zaskočila síla, se kterou pokémona voda srazila k zemi. Ray si pomyslel, že tihle dva pokémoni už nejspíš ze svých lumpáren budou pěkně vytrénovaní…

„Šlehavý útok!“ ukázala na Woopera Mia. Exeggcutovy hlavy zarotovaly ve vzduchu a proti jejich soupeři vyšlehly dlouhé úponky.

„Psychický paprsek, Girafarigu!“ Ani Ray se nedržel zpátky.

Oba útoky zasáhly své cíle a ty útočníkům oplatily vodními děly.

Písek se rozhrnul na všechny strany. Girafarig se oklepal a spolu s Exeggcutem zaútočil znovu.

„Pokéballe, leť!“ zakřičeli vzápětí Ray i Mia.

Míčky se zaklaply a spadly do rozrytého písku. Ray, Mia, Girafarig a Exeggcute napjatě sledovali, jak se kývou ze strany na stranu. Pak spěšně uskočili vzad, když se pokébally roztříštily a Wooper i Horsea se znovu vrhli do boje.

„Mají výdrž!“ houkl Ray na Miu, zatímco Girafarig zaměstnával Horseaho.

„To teda mají!“ dala mu zapravdu ona a mrkla na něj.

„Tak teď už to snad bude lepší!“ křikl za okamžik Ray. Ještě než ale stačil hodit druhý pokéball, zasáhlo ho Horseaho vodní dělo přímo do obličeje.

I Mia vedle něj si lokla vody z Wooperova útoku.

„Jsou sehraní!“ zakloktala.

Oba dva vymrštili pokébally a když ty dvoubarevné míčky již podruhé spadly do písku, celí mokří a udýchaní na ně upřeli oči.

Vlhký písek, který se na houpající se pokébally nalepil, se zaleskl v měsíčním světle. Několik kamínků z červeného povrchu míčků spadlo a pak se pokébally zastavily.

„Jó!“ vyskočili Ray s Miou do vzduchu.

„Mám Horseaho!“ vytrčil ruku Ray.

„Mám Woopera!“ zatočila se Mia a pak se oba shýbli k pokéballům.

Protože si nebyli úplně jistí, který pokéball je čí, vypustili jejich nové obyvatele nejdříve ven.

Horsea i Wooper se zmateně rozhlédli a když si k nim Ray s Miou přidřepli, obrátili oči k nim.

„Nemusíme být nepřátelé, co myslíte?“ navrhl Ray kamarádsky.

Sprška vody však vše spolehlivě objasnila.

„No, asi to chvíli potrvá,“ zašklebila se na Raye stejně mokrá Mia a pak se rozesmáli.

Horsea s Wooperem se na ně podívali ještě o něco zmateněji, než na svá nová obydlí, a pak zmizeli každý uvnitř toho svého.

„Tumáš,“ řekl Ray a podal Mie pokéball s Wooperem.

„Tady je Horsea,“ předala mu ona zase jeho pokéball.

Potom oba vrátili zpět i Girafariga s Exeggcutem a zvedli ze země svá pokévajíčka.

„Myslím, že je konec nočního tréninku,“ řekl Ray spokojeně.

„Jo,“ zívla Mia. „Vraťme se do střediska. Jsem docela utahaná… Necháme si tam vyléčit pokémony a pak už hurá do postele!“

Přestože byli tak unavení, rozhodli se to do střediska vzít po vzdálenější Zlaté pláži, ale ničeho nelitovali. Na moři totiž zahlédli cosi, o čem byla Mia skálopevně přesvědčená, že to byl Mantine.

Ray prohodil pár slov o jejich nových přírůstcích do týmů a když se slova ujala Mia, nemusel už povídat vůbec nic. Na to, že byla tak unavená, si se svým monologem bohatě vystačila až do střediska. Ray už jenom poslouchal a za chůze usínal.

Když o nějaký čas později zalehli, hřálo je vědomí, že dnes v noci nepochybně dostali právě to ujištění, které potřebovali k přihlášení se do Turnaje Vířících ostrovů.