Rayova pokémoní cesta

Modravý ostrov

Hned ráno je překvapila sestra Joy, když se zaťukáním vešla do pokoje pro trenéry. Všichni ještě spali, a tak se sestřička nejdříve omluvila a až pak předala vzkaz rozespalému Rayovi a Mie.

„Dnes ráno volal do střediska profesor Elm,“ řekla omluvně. „Chtěl by s vámi mluvit. Máte se prý dostavit do haly k přenašedlu pokéballů.“

Ray se rychle vymotal z přikrývek.

„Co-cože?“ zeptal se.

„Za chvilku jsme tam,“ přikývla naproti tomu Mia.

Sestra Joy se usmála, ještě jednou se omluvila a zmizela ze dveří.

„Hned budeme zpátky,“ mrkla Mia na ostatní, kteří ještě leželi v postelích. Pak se s Rayem spěšně oblékli a vyrazili po schodech dolů.

„Co nám může chtít?“ zajímalo Raye.

„Co já vím?“ pokrčila Mia rameny. „Jsem si jistá, že se to už za okamžik dozvíme.“

V hale pokémonského střediska už sedělo několik lidí a povětšinou si vychutnávali snídani. Ray s Miou ale místo ke stolu zamířili k jednomu videotelefonu, který byl právě vedle přenašedla pokéballů. Tím byl veliký válcovitý přístroj v rohu místnosti, mezi jehož dvěma plochými konsolami bylo nataženo několik drátů a uprostřed spodní mísy zela prohlubeň na jeden pokéball.

Ray vytočil číslo do profesorovy laboratoře a po krátkém čekání doprovázeném pípáním telefonu se na obrazovce objevila brýlatá tvář jejich známého profesora.

„Dobrý den, pane profesore!“ pozdravili ho Ray s Miou se slušnou razancí. Dlouho ho už neviděli, a tak byli docela vděční i za takovéhle setkání.

„Dobré ráno Rayi a tobě také Mio,“ rozzářila se vědcova tvář.

„Sestra Joy říkala, že jste ráno volal,“ upozornil ho Ray.

„Přesně tak, Rayi,“ přikývl horlivě Elm. „Včera večer jste si ty a Mia chytili sedmého pokémona.“

„Jak to?!“ vyhrkli oba najednou. Ihned začali počítat, ale ať počítali, jak chtěli, vždycky jim vyšlo jen šest.

„A co ta pokémonní vajíčka?“ usmál se Elm.

„Ale to přeci ještě nejsou pokémoni,“ namítla Mia a svoje pokévejce k sobě přitiskla. Spolu s Rayem je teď nosili opravdu všude.

„Ale až se vylíhnou, pokémoni z nich budou,“ poukázal na skutečnost Elm. „Každý trenér smí mít u sebe pouze šest pokémonů a vy jich pak budete mít sedm…“

Ray chtěl něco říci, ale muž na druhé straně drátu jen zdvihl ruku, aby ho nepřerušoval.

„Jsem rád, že jsem vás zastihl takhle a můžu vám vysvětlit, proč bude lepší, když mi teď každý pošlete jednoho pokémona. Myslím totiž, že pro ty v budoucnu čerstvě vylíhnuté pokémony bude mnohem přijatelnější, budou-li hned od počátku se svými trenéry, než abychom je hned po vylíhnutí posílali v pokéballech sem do laboratoře. Takhle to bude jednodušší a k nim potom šetrnější.“

„V tom s vámi souhlasíme,“ přikývli Ray s Miou.

„Tak dobře,“ řekl potom Ray. „Víte, mysleli jsme si, že bychom teď jeli na Vířící ostrovy. Chtěli bychom se tam zúčastnit Turnaje.“

„Skutečně?“ roztáhl Elm ústa v široký úsměv. „No to je vynikající, Rayi. Přeji vám oběma hodně štěstí!“

„Díky,“ zazubili se Ray s Miou.

„Takže když tam můžeme bojovat jen s vodními pokémony, asi vám pošlu…hmm,“ Ray se zamyslel. Koho by mohl na ostrovech postrádat? Doopravdy se mu nechtělo loučit se s kýmkoli z jeho týmu, ale jinak to nešlo. „Pošlu vám Tropiuse.“

„Bude mi potěšením!“ zajásal profesor. „Rád si prohlédnu tu jeho zvláštní barvu a tak vůbec!“ Profesor div nevyskočil z obrazovky, jak se na pokémonní raritu těšil. „A co ty, Mio?“ otočil se k trenérce, když se v laboratoři praštil hlavou o nějaký přístroj.

„Asi, asi vám tam pošlu Dunsparce,“ rozhodla se.

„Ano?“ vykulil Elm oči, „ani jsem nevěděl, že nějakou máš.“

„No, tak to budete asi docela překvapený,“ zašklebila se Mia tajemně.

„Rád se nechám překvapit,“ kývl Elm nedočkavě. „Takže můžeme?“ houkl k nim přes obrazovku.

Ray s Miou ukázali vztyčené palce. Pak už Ray položil pokéball s Tropiusem do prohlubně přístroje pro přenos pokémonů. Z několika kovových hrotů kolem vytrysklo bílé světlo a než se nadál, byl Tropius pryč.

„Měj se tam hezky!“ zavolal mimoděk Ray. Neloučil se s ním rád, ale věděl, že na čas, než si ho vezme zpátky, bude Tropius v dobrých rukách.

„Nedělej si o něj starosti, Rayi! Bude se mu tady líbit!“ ujišťoval trenéra Elm a vzápětí už povolal Tropiuse z pokéballu. Travní pokémon se poněkud zmateně rozhlédl po novém prostředí a pak se zadíval do monitoru.

Ray mu prkenně zamával.

To už se k přenašedlu pokéballů přitočila Mia a odevzdala přístroji svůj míček s Dunsparce.

„Můžeme, pane profesore,“ sdělila směrem k telefonu a po pár záblescích i její pokéball zmizel ze střediska.

„No páni!“ zajíkl se profesor Elm, když vypustil Dunsparce u sebe v laboratoři. Ihned se vrhl k telefonu a blekotal o překot všechno možné.

„No, je hezká, ne?“ zakřenila se Mia a zaťukala na obrazovku, aby si jí pokémon na druhé straně všiml.

„Mějte se tam dobře!“ usmál se Ray na Tropiuse, když Dunsparce vyskočila na stůl před Elma a Tropius tak působil jako zvláštní stromový baldachýn sklánějící se nad Miiným pokémonem.

„A nezlobte moc profesora!“ varovala Dunsparce z legrace Mia.

Oba pokémoni vytlačili Elma z prostoru obrazovky a celý ho teď zaplnily jen jejich obličeje. V těch bylo znát jisté napětí a zároveň zvědavost, která prýštila z pobývání na neznámém místě.

„Tak ahoj!“ zamávali jim Ray s Miou a telefon zablikal a zhasl.

Mia položila vajíčko na stůl. „Tak jo,“ řekla s rukama v pas, „jsem zvědavá, co z tebe bude,“ upřela na růžovou skořápku zkoumavé oči. „A doufám, že se tam ti naši pokémoni budou mít dobře,“ otočila se pak na Raye.

„O tom nepochybuju,“ usmál se on a pak už se oba obrátili zpět ke schodišti k pokojům.

Když vešli do sluncem osvětlené místnosti ložnice, Lisa i Arthur už byli na nohou a připravovali si věci na cestu na Vířící ostrovy.

„Kde je Matt?“ zbystřil pozornost Ray. Až teď si uvědomil, že třetí trenér už tu od jejich probuzení sestrou Joy není.

„Jela mu loď,“ řekla Lisa a přestala rvát do batohu veliký pomeranč.

„Cože?“ vyhrkli Ray s Miou.

„Je to tak,“ přikývl Arthur. „Nechal tu jen dopis,“ upozornil na papír na stolku u okna.

Oba příchozí trenéři se dali do čtení.

“Možná jsem vám předtím neřekl, že ta loď odplouvá už brzo ráno?“ při těch slovech si Mia odfrkla. “Každopádně, nechtělo se mi vás už budit a tak vůbec… Jsem na Shinou moc zvědavý, ale MOC doufám, že se zas uvidíme. Snad i v Johtové lize. Proto vám všem Rayi, Mio, Arthure a Liso přeji hodně štěstí na další cestě. Tak mě teď napadá, že kdybych si býval vybojoval odznak tady ve městě spolu s vámi, neměl bych po návratu z Shinou tolik spěchu, budu-li chtít dokončit boje o johtovské odznaky kvůli Lize. A to určitě chtít budu. Takže se mějte. S pozdravem, Matt.“

„To je taky magor,“ vybuchla Mia a nevěřícně uhodila rukou do papíru. „Vždyť nás klidně vzbudit moh. Aspoň bychom se rozloučili, ne?“

„Co já vím, co se mu honí hlavou?“ pokrčil Ray rameny.

„Když to tak chtěl, tak co,“ namítla Lisa. „Je to vlastně jeho věc, ne?“

Chtě nechtě jí museli dát zapravdu. Mia sice ještě trochu prskala, ale nakonec se jí to při snídani trochu rozleželo v hlavě spolu s kakaem v žaludku.

„Takže on plánuje vrátit se potom zpět do Johta pro zbylé odznaky a zkusit Ligu?“ zamyslela se. „To vypadá, že tam asi nestráví tolik času, jak to vypadalo, co říkáte? Tam v Shinou,“ mávla neurčitě rukou.

„Může tam zkusit vybojovat pár odznaků a pak se vrátit sem, aby to stihl ještě dotáhnout do Ligy. Myslím, že Liga v Shinou se bude odehrávat později než Stříbrná konference, jak se správně Johtová liga jmenuje,“ odpověděla jí Lisa, jak si mazala toast máslem. „Kam šel vůbec Arthur?“ rozhlédla se po chovateli, jakoby si až s pečivem v ruce uvědomila, že tu chlapec není.

„Šel pro lístky na loď,“ odvětil Ray. „Pojedeme už dneska, ne?“

„Samozřejmě,“ přikývla Mia. „Nic nás tu už nedrží. Odznaky máme…,“ mávala zaníceně toastem a stříkala po okolo sedících lidech marmeládu.

Lisa s Rayem se museli zasmát, přestože několik lidí se proti Miinu počínání rozčileně ohradilo.

Arthur se do haly přihnal asi za hodinu.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ pozvedla Mia obočí.

„Byla tam docela fronta,“ vysvětlil chovatel. „Na Ostrovy je teď nával, když je Turnaj.“

„A máš ty lístky?“ zeptal se Ray a Arthur pohotově zamával svazečkem obdélníkových papírků.

„Každý mi dlužíte dvacet pé ká í,“ sdělil jim spokojeně.

Ray, Mia i Lisa si odsypali z peněženek potřebný obnos a výměnou za lístky jej předali Arthurovi.

„Už v jedenáct?!“ zděsila se Lisa, když si jízdenku prohlédla.

„No a?“ opáčil Arthur. „Čím dřív, tím líp.“

Vzhledem k tomu, že bylo půl jedenácté, neměli už moc času na další vysedávání. Rychle vyběhli do pokoje, sbalili si věci a pak už vyrazili do slunečného dne venku.

„Odplouvá z přístavu, molo dvacet dva,“ četl lístek Ray.

„To je támhle!“ ukázala Mia vpřed.

Vnořili se do menšího davu čekajícího na příjezd lodě. Ta tu ještě nebyla, a tak se posadili na přivazovací kolík a pozorovali lidi kolem.

Slaměné klobouky odrážely zářící slunce a voda v přístavu se leskla půvabnými vlnkami, které pohupovaly s okolními čluny.

„Ještě jste nám neřekli, co po vás chtěl Elm?“ připomněl Rayovi a Mie Arthur jejich ranní hovor.

„Pravda,“ kývl Ray a spolu s Miou se dali do vysvětlování.

„Vy jste si chytili nové pokémony?“ zpozorněla po chvilce Lisa. „Že jste se ani nepochlubili.“

„Vážně jsme to ještě neříkali?“ nezdálo se to Rayovi. On sám měl z Horseaho velikou radost, a proto mu přišlo opravdu divné, že by o něm přátelům ještě neřekl.

„Tak Ray má Horseaho a já Woopera,“ řekla Mia.

„Zemního pokémona!“ rozzářila se Lisa. „Ty mám ráda! Sama mám třeba Camerupta a Swamperta, že jo…“

Lidé kolem se v jednom kuse nervózně dívali na hodinky. Loď tu měla být každou chvíli.

„Jak ses vlastně rozhodla ty, Liso?“ zajímalo Raye. „Přihlásíš se taky?“

Lisa neodpověděla hned. „Nó,“ protáhla, „nakonec jsem si řekla, že ne.“

„Ne?!“ vyhrkla Mia a zakuckala se zmrzlinou, kterou si před okamžikem došla koupit.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Lisa a její dlouhé hnědé vlasy rozevlál vítr. „Spíš mě napadlo, no, že bych vám třeba mohla pomoci s trénováním?“

„Fakt?“ vytřeštili Ray s Miou oči. „Pomohla bys nám?“

„Viděla bych to asi takhle,“ stoupla si Lisa. „Tak ob den, nebo jak často budete chtít, bychom si mohli dávat zápasy a podobná procvičování. Tím se určitě zlepšíte vy, protože mám taky pár vodních pokémonů, a já zároveň nevypadnu z formy,“ mrkla na ně.

„To je skvělý nápad,“ kývl Arthur a Lisa mu věnovala zářivý úsměv.

Lidé najednou začali hlasitě mumlat a sunout se.

„Už je tu loď!“ zavýskla Mia a ukázala přes hlavy ostatních na právě přijíždějící poměrně robustní plavidlo.

„Taková trochu neforemná,“ přeměřoval dopravní prostředek Arthur.

„Je v mnoha ohledech vylepšená,“ upozornil je nečekaně vousatý námořník, který všechny popoháněl na palubu. „Cestou k ostrovům budeme muset překonat silné vodní víry.“

„Tak proto,“ pochopil Arthur a spokojeně přikývl.

Když se všichni nalodili, jejich skupinka si našla místo na palubě na přídi, aby mohli na Vířící ostrovy koukat celou cestu k nim. Podobně uvažovali i další cestující, kteří se tlačili za nimi. Jiní zase naopak zůstali uvnitř kajut nebo na zádi, kde se měl pořádat jakýsi piknik s výhledem na Skořicové Město.

Motory zabraly a voda za zádí se rychle zčeřila a zapěnila.

„Tak vzhůru na Vířící ostrovy!“ vykřikl Ray.

Loď rychle nabrala správný směr i rychlost a už mířila přímo k jednomu z ostrovů.

„Promiňte,“ oslovil je ženský hlas. Ray i ostatní se otočili. Usmívala se na ně neznámá slečna v modrobílých šatech a s mašlí ve vlasech. „Tady každému cestujícímu věnujeme mapu Vířících ostrovů. Přejeme příjemné strávení pobytu!“

„Děkujeme,“ hlesli Ray, Mia, Arthur a Lisa a ihned si prospekty o Vířících ostrovech otevřeli.

„Píšou tady, že Ostrovy jsou autonomní oblastí Johta,“ přečetl si prvních pár řádků Ray.

„To jako, že mají vlastní správu, poštovní známky a takové věci?“ promluvila Mia, která hleděla do zpěněné vody.

„Ano,“ usmál se Arthur.

Ray se zadíval do mapky. Vířící souostroví znamenalo čtyři veliké a spoustu malých ostrovů rozházených na moři do tvaru poloviny srdce.

„Podívejte, to uspořádání ostrovů má stejný tvar jako znak Turnaje, ta mušle,“ všiml si podobnosti.

„Přesně tak,“ přikývl Arthur naprosto samozřejmě. „Rayi, možná budeš mít mapu těch ostrovů i v pokénavu.“

Ray přístroj vytáhl a spokojeně spustil jeho holografickou funkci mapy. Ve světlem vytvořeném moři se jim před očima ve vzduchu vznášely ostrovy a k jednomu z nich právě mířila jejich loď. Byl to ten, který byl nejblíže Skořicovému Městu a tvořil jižní špičku půlsrdcového souostroví.

„Modravý ostrov,“ přečetl Ray název místa, kam mířili.

Červená blikající šipka přitom ukazovala přímo na jedno z přístavních měst. “Zemské Město“ hlásal nápis u červeného puntíku v zálivu Modravého ostrova.

Mia, Arthur a Lisa se zahleděli do svých mapek a všichni si je prohlíželi. Na severozápad od Modravého ležel Žlutavý ostrov s městy Ogi na severu a Megi na jihu a dál k severu od Žlutavého ležel Červený ostrov. O největším z jeho měst, Šarlatovém městě, se z papírů dozvěděli, že je to dějiště Turnaje. „Takže tam budeme zápasit!“ rozšířily se Rayovi oči vzrušením.

„A jak to vlastně probíhá?“ uvědomila si jejich nevědomost Mia. „Chci říct, kde se můžeme přihlásit a tak podobně?“

„Vše se dozvíte v Zemském Městě, kam právě míříme,“ usmála se na ně hosteska, která jejich rozhovor nejspíše zaslechla.

Ray i ostatní jen přikývli a znovu se zahloubali nad mapou. Na Červeném ostrově leželo při východním pobřeží ještě jedno velké město nazvané Spletené. Z něj vyplouvaly lodě na východ ke Stříbřitému ostrovu do města Kasado. Za ním se znovu k jihu stáčelo ještě několik malých ostrůvků, mezi nimiž a Modravým ostrovem byl průliv na východ. Tam v dálce leželo Zlatoprutové Město.

„Vypadá to dost zajímavě,“ připustil Ray a skládal svoje letáky o souostroví. „Myslím, že tu bude, co dělat,“ říkal ještě, jak si v pokénavu přibližoval pár malých ostrovů.

Na lodi se rozlehl hlas z amplionů:

„Právě se dostáváme do oblasti vodních vírů, kterými jsou Ostrovy obklopeny. Nemějte strach, loď je na takové překážky konstruována.“

Ray, Mia, Arthur a Lisa se dost zmateně rozhlédli. Až teď zjistili, že se mezitím, co zkoumali mapy, dostali až k Modravému ostrovu, jehož strmé hory se zprudka tyčily do výšky nad nimi.

„To už jsme tady?“ podivil se Ray.

Mia jen zamrkala.

Loď se náhle trochu rozklepala a motory zapracovaly na plné obrátky.

„Koukněte se sem!“ vyvalil Ray oči přes zábradlí. Mohutné vodní spirály se točily všude, kam dohlédl a on si byl jistý, že samotný člověk by tam našel smrt.

„A co je to támhle?!“ zpozorněla Mia a ukázala ještě dál.

Nízko nad vířící hladinou tam prolétával šedomodrý rejnoku podobný pokémon.

„MANTINE!“ zajásala a vylezla na zábradlí, aby lépe viděla.

Pokémon přelétával víry s úžasnou ladností a ohromoval tak všechny cestující.

„Musím si ho chytit!“ vypískla Mia jako ve snách.

„Neblázni!“ chytil ji za ruku s pokéballem Ray. „Je moc daleko! Tam nemáš šanci dohodit a navíc ani není oslabený!“

Mia se chvíli vzpouzela, ale pak sklesle uznala, že má Ray pravdu.

Loď se přestala divoce zmítat a vplula do klidných vod zálivu.

„Zemské Město!“ spatřil Ray domky, táhnoucí se po celém pobřeží.

„To je krása!“ vydechla Lisa.

I Mia na okamžik zapomněla na Mantina a Arthur se vrhl až na samou špičku přídě.

K nebi se vypínaly neuvěřitelně strmé skalnaté hory, pod jejichž odvěkým dohledem celý přístav žil. Zářivé pláže se třpytily v pálícím slunci a svěží stromy kolem dotvářely představu místa pro ideální prázdniny.

„Co je to támhle?“ ukázala Lisa k nezvykle zabarveným skaliskům na západním ostrohu zálivu po jejich levé ruce.

„Modré kameny?“ divila se její sestra.

„Díky nim bylo v minulosti zachráněno mnoho lidí, jejichž lodě se vnořili mezi víry,“ přitočila se k nim znovu hosteska a opřela se o zábradlí vedle Arthura. „Vidíte, jak se bleděmodře lesknou? Když v noci svítí měsíc a hvězdy, fungují ty skály jako maják. Lodě tak díky nim dokázaly proplout až do přístavu.“

„To je úžasné!“ ozvalo se několik hlasů z hloučku cestujících, kteří se u zábradlí nahromadili a dívka usměvavě přikývla.

Jakmile přirazili k molu, pasažéři se začali hrnout na pevnou zem. Někteří byli trochu zelení, nejspíše z plavby přes vodní víry.

V okolních docích se pohupovaly menší či větší lodě a Ray se svými přáteli se už nemohli dočkat, až se tu trochu porozhlédnou. A co víc, až se přihlásí do turnaje a začnou s trénováním.

„Tak, kde je tady nějaké pokémonní středisko?“ znejistěla Lisa. Město teď vypadalo o něco spletitěji než z moře.

„Támhle je tabulka,“ našel Arthur duchapřítomně tabulky pro lidi, kteří nebyli místní.

„Tohle musí být úžasné místo jen tak na prázdniny,“ rozplývala se Mia cestou k dalším ukazatelům. Podél přístavu byly nesčetné kavárny a restaurace podobně jako v Olivínovém Městě. Palmy vystavovaly slunci své střapaté listy houpající se ve větru.

„Tady po té ulici. Je to trochu do kopce,“ zamířil Arthur doleva.

„Ty se tu nějak vyznáš,“ nadhodila Lisa a zkoumavě si Arthura prohlédla.

„No, tak trochu,“ přiznal obšírně a nerad. Trochu přidal do kroku, jakoby se chtěl najednou svým přátelům ztratit.

„A jak to?“ zamrkali oni.

„No, párkrát jsem tady byl. Na…na prázdninách.“ Znělo to však, jakoby tu byl býval raději nikdy nebyl.

„Fakt?“ podivili se Ray s Miou a Lisou a zůstali stát, zatímco Arthur pokračoval v cestě.

Když ho doběhli, ptali se dál.

„Proč jsi nám neřekl, že už jsi tu byl, když jsi věděl, že sem pojedeme?“ chtěla vědět Mia, kterou to trochu popudilo.

„Víš, že ani nevím?“ odpověděl neupřímně Arthur. „Á, támhle už je středisko!“ ukázal dopředu a rychle zamířil k budově s velkým písmenem P v průčelí, která stála uprostřed volného prostranství.

Dorazili až k němu. Všude kolem postávaly hloučky lidí, přičemž většina z nich byli nepochybně trenéři pokémonů.

Ray si všechny důkladně prohlížel a tipoval, s kým z nich by se třeba mohl v turnaji utkat.

Prosklené dveře se automaticky otevřely a Arthur, Ray, Mia a Lisa vešli dovnitř. Hala střediska byla narvaná k prasknutí. U pultu sestry teď stálo hned pět místo obvyklé jedné Joy, které se překotně věnovali přicházejícím lidem. V levé části haly, jež byla nejplnější, stála fronta trenérů, kteří se chtěli zapsat do Turnaje Vířících ostrovů.

„Pojďte sem,“ vyzval všechny Ray a sám se postavil do zástupu čekajících.

„To bude pořádná konkurence,“ zhodnotil situaci Arthur, když přehlédl velikou místnost.

„Nesmíte ale zapomenout,“ ozvala se Lisa nahlas a vztyčila prst, „že spousta z těch lidí jsou teprve začátečníci, takže těch opravdu silných je tu o něco méně.“

„Tos nás teda uklidnila,“ řekla Mia a trochu bázlivě se rozhlížela. Vypadalo to, že hledá, kdo z přítomných by mohl být tím silnějším trenérem.

„Dobrý den!“ pozdravil je náhle jasný hlas v tomhle středisku již šesté sestry Joy.

Ray úplně nadskočil. Vůbec si nevšiml, že už na něj přišla řada. Šlo to docela rychle…

„Do-dobrý den,“ zakoktal se.

„Vítejte u registrace trenérů do Turnaje Vířících ostrovů,“ usmála se Joy již poněkud strnulým úsměvem. „Podejte mi prosím váš pokédex,“ vyzvala Raye a on jí přístroj vložil do nastavené dlaně. Joy si číslo pokédexu načetla do databáze trenérů a pak se už znovu otočila na Raye. „Registrování končí zítřejším dnem,“ při těch slovech si Ray oddychl. „Samotný turnaj, rozumějte hlavní zápasy probíhající na stadionu v Šarlatovém městě, začíná za devatenáct dní. Po dokončení registrací budou trenéři počítačem rozděleni do dvojic trenérů, kteří se proti sobě utkají každý s jedním pokémonem. Arény pro tyto kvalifikační zápasy jsou rozmístěny po celých Vířících ostrovech. Po skončení registrování vám zítra na váš pokédex přijde zpráva o vašem prvním zápasu – kde se bude konat a v kolik hodin. Pokud vyhrajete, postupujete dále. Takovým způsobem nakonec vzejde šestnáct trenérů, kteří se přesunou do Šarlatového města. Tam čekají dvě vedlejší arény, kde proběhnou další souboje – samozřejmě dostanete-li se vůbec tak daleko,“ změřila si Raye pohledem odhadujícím jeho schopnosti. Ray se pokusil tvářit nepřístupně. „Pokud zvítězíte na vedlejších stadionech, dostanete se do hlavního kolosea Šarlatového města. Zde proběhnou čtvrtfinále, semifinále a finále. Vítěz celého turnaje získá pohár a krůpěj štěstěny, vzácný předmět, který posiluje vodní pokémony.“ Joy chrlila a chrlila a když nakonec ještě jednou zopakovala, že místo a čas zápasu se Ray dozví ze zprávy, která mu přijde na pokédex, vrazila mu přístroj zpět do ruky a usmála se. „Nějaké dotazy?“ zakončila monolog zvonivou otázkou.

Ray zkoprněle zakroutil hlavou a poděkoval.

„Nashledanou a hodně štěstí.“

Pak už se prodral lidmi pryč z fronty a nechal Miu, aby si to všechno vyslechla i ona.

Arthur se na Raye zazubil z jedné sedačky, vedle níž mu držel jediné volné místo. Odsud mohli sledovat ještě Miu s Lisou, které se mačkaly ve frontě.

„Pojďme radši ven,“ řekl přidušeně Ray. „Tady je strašný vzduch.“

Arthur rázně přikývl, houkl na dívky, že budou s Rayem čekat venku, a pak vyšel ze střediska.

„Tak co?“ zazubil se na kamaráda znovu. „Jak se těšíš na turnaj?“

„Těším se moc!“ přitakal horlivě Ray. „Už aby to začalo.“

„A co trénink?“ připomněl mu Arthur, když viděl, jak je Ray celý hrr do turnaje a na jednu z nejdůležitějších věcí by snad zapomněl.

„No jasně,“ odtušil Ray. „Ještě dneska bych chtěl začít trénovat. Chci říct, s Miou a s Lisou, samozřejmě.“

„Jasně,“ přikývl Arthur.

Obě trenérky se právě objevily ve dveřích a spokojeně zamířily k nim.

„To je ale frmol,“ rozhlédla se Lisa, kterou to stále udivovali navzdory jejím zkušenostem z Hoennu.

„Já myslel, že jsi na něco takového zvyklá?“ namítl Arthur.

„No, na něco takového se nezvyká tak rychle,“ pokrčila pomalu rameny hoennská šampionka.

„Měli bychom si najít nějaké ubytování,“ promluvila Mia. „Myslím, že to teď bude největší problém.“

„A co středisko?“ napadlo Raye. Při příchodu dalších lidí ho ale naděje rychle opustila.

Lisa zavrtěla hlavou. „Už jsme se taky ptali. Mají plno.“

„Tak co budeme dělat?“ zalomil rukama Ray.

„Můžeme zkusit nějaký hotel,“ nasadil pochybovačný výraz Arthur.

„Hotel?“ zopakovala Mia zaraženě. „Odkdypak jsi ty pro hotel? Můžeme si zkusit najít nějaké místo tady poblíž, v přírodě. Co říkáte?“

Ray s Lisou neměli nic proti. Arthur mlčel.

„Co je s tebou, Arthure?“ otočili se k němu jeho kamarádi.

„Jen, jen jsem si na někoho vzpomněl,“ odbyl je mávnutím ruky.

„A na koho?“ zeptali se hned oni.

„Máš tady snad někoho známého?“ uhodla Mia.

„Tetu,“ řekl pomalu a s kyselým výrazem Arthur. „Nevím, jestli by nás k sobě na těch pár dní vzala,“ řekl naschvál hodně pochybovačně.

„Ty tady máš příbuzné!?“ vyhrkli překvapeně ostatní a jeho tón ignorovali.

„No, jo,“ přiznal Arthur a přešlápl. „Ale…“

„Za zkoušku to stojí,“ prohlásila Mia pevně. „Pojďme za ní. Třeba budeme mít štěstí.“

Arthur něco zablekotal, ale nakonec ukázal směrem k ulici, jež vedla západním směrem pryč z města, a vydal se po ní.

Raye zarazilo, že se Arthur chová tak podivně, ale když mu Mia řekla, aby sebou hnul, rychle doběhl zbytek jejich malé družiny. Zdálo se, že Arthurovo mumlání, ze kterého zaslechli jen „Měl jsem raději mlčet.“, nikdo nebral na vědomí.