Rayova pokémoní cesta

Teta

„Jak je to odsud daleko?“ chtěla vědět Mia. Silnice se táhla přímo vpřed, nijak se neklikatila ani z ní neodbočovaly žádné menší cesty.

„No, ještě kousek se projdeme,“ připustil Arthur, který tmavou vozovku zachmuřeně sledoval.

„Ale za tu šanci na ubytování to stejně stojí,“ pokrčil rameny Ray vedle nich.

„To určitě,“ utrousil ledově Arthur.

„Cože?“ zarazila se Lisa. „Co jsi říkal?“

„Ale nic,“ mávl chovatel rukou.

„Tak počkej,“ zarazila ho Mia, když ji chtěl obejít a pokračovat v cestě k domu své tety. Všichni doufali, že tam najdou střechu nad hlavou, kde by mohli přespat, poněvadž pokémonské středisko v Zemském Městě, kam dnes přijeli, bylo úplně obsazené.

„Co se děje, Arthure?“ zamračila se Miina sestra.

Jejich kamarád se ztrápeně zastavil a podíval se na ně.

„Dost silně pochybuju, že nás teta nechá u sebe přespat,“ řekl.

„Ale proč?“ zeptala se Lisa.

„Už jen proto, že, že má prostě takový dost svérázný způsob života a nerada nechává lidi, aby se jí dostali byť jen malinko do jejího soukromí. Bojím se, že noc v jejím domě by s tímhle moc dohromady nešla. A navíc…,“ Arthur se trochu zarazil a hlas se mu ztišil, „…mě nesnáší.“

„Cože?!“ vyhrkli jeho přátelé. „Proč?“

„Pojďme dál,“ vyzval je Arthur, jakoby se bál setrvávat dlouho na jednom místě, „stojíme tady uprostřed cesty…“

Ray, Mia i Lisa rychle přiskočili a srovnali s ním krok. Všichni se přitom ohlíželi po sobě navzájem a marně doufali, že ten druhý o tom bude vědět něco víc. Jak jim ale bylo hned od začátku jasné, jediným člověkem, který jim o tom může něco říci, byl skutečně jenom Arthur.

„Arthure, tak nám to přeci pověz,“ žadonila Mia opatrně. „Co se stalo?“

Arthur šel ještě chvíli mlčky, jak přemýšlel o tom, kde začít. Pak promluvil.

„Víte, myslím, že ona mě nikdy neměla ráda. Teta Berta, tak se totiž jmenuje, je dost aktivní a procestovala skoro celý svět.“

„Pracuje jako nějaká reportérka?“ napadlo Lisu.

„Spíš je trochu bohatá,“ zavrtěl Arthur hlavou a po tváři mu přeběhl trpký úsměv. „Zkrátka jak jsem říkal, rodiče mě k ní dávali na prázdniny. Protože jsem vždycky věděl, že mě němá moc oblíbeného, během dní strávených tady jsem se jí snažil co nejvíc vyhýbat a byl jsem hodně venku, ona má totiž rozsáhlé pozemky. Taky má dceru, mojí sestřenku, jmenuje se Agnes a je o několik let starší než já. S ní jsem si vždycky hrál. Vlastně jsem ji už dlouho neviděl,“ zamyslel se Arthur. „Dnes už bude dospělá a nejspíš někde sama pracuje…No, ale, každopádně se to jednoho dne všechno zkazilo.“

Nějaký čas zase nikdo nepromluvil ani slovo, jen šli dál. Ray stejně jako Mia s Lisou přemítal, co se mohlo stát, ale nechtěl Arthura nijak pobízet. Byl si jistý, že se to dozví..

Prošli malým zarostlým údolím a vynořili se na travnaté pláni táhnoucí se až k moři daleko vepředu.

„Stalo se to právě poslední prázdniny, kdy jsem tu byl. Od té doby mě teta odmítala k sobě brát,“ promluvil znovu Arthur. „Byl to takový krásný letní den jako dneska,“ zadíval se do pálícího slunce nad nimi. Znovu se odmlčel a dal tak prostor ostatním, aby se rozhlédli kolem. V dálce před nimi na větrné pláni svažující se k mořským útesům stál honosný bílý dům. Kolem něj se rozprostírala obrovská zahrada, která se v jediném klidně klesajícím místě, jež na pobřeží bylo, táhla až na písčitou pláž. Za domem se planina táhla k severu vlnícím se terénem a země tam dávala na odiv ostrá skaliska. Trčela ze země skoro uprostřed louky a v jejich stínu rostl malý les. Na to, jak nevelkou rozlohu měl, byl neuvěřitelně tmavý a hustý. Možná s tím mělo co dělat i sousedství černých skal, jisté ale bylo, že vypadal přitažlivě divoce a přitom strašidelně. Celá pláň se svým tajemným zarostlým srdcem byla obehnána bytelnou kamennou zídkou, která na úpatí hor Modravého ostrova na jistou vzdálenost mizela v dalším lese a na druhé straně se z něj zase vynořovala. Opisovala tak obvod celého rozlehlého pozemku na jehož přímořské straně již nebyla třeba, a tak tam mizela – strmé útesy neměl nikdo šanci zdolat.

Z hlavní silnice k domu odbočovala prašná cesta.

„Tady teta bydlí,“ řekl Arthur suše.

„Tohle je dům tvé tety?“ vyvalili oči jeho přátelé.

„Ano.“

„A celé to panství s tím lesem, ty louky… To všechno je její?!“ ujišťovala se Mia.

„Jo, je,“ odtušil Arthur. „Tak pojďme,“ vyzval je pak a pomalu vykročil po svahu k domu.

„A co se tedy stalo?“ zeptala se Lisa, už to nevydržela.

Tentokrát Arthur odpověděl bez dalšího rozmýšlení. Došel k závěru, že nemá cenu chodit kolem horké kaše.

„Procházel jsem se jejími sbírkami věcí, které přivezla z cest. Měl jsem to tedy zakázané, ale když nebyla doma, tak to nemohla vědět. Náhodou jsem tam narazil na jednu věc, ledabyle, zřejmě narychlo zabalenou v nějakém hadru.“

„Co to bylo?“ chtěl vědět Ray.

„Když jsem to zdvihl z podlahy, zjistil jsem, že je to na mě moc těžké,“ vzpomínal Arthur. „Nechal jsem to stát a počkal, až z toho spadne ten hadr.“

Ray, Mia a Lisa byli dychtiví dozvědět se, co Arthur našel.

„Byla to veliká malovaná váza takového divného tvaru,“ vybavoval si dál předmět chovatel. „Vysoká mi byla po pás, hrdlo bylo dost široké na to, abych tam strčil hlavu. Byl jsem z té věci strašně nadšený a prohlížel jsem si ji ze všech stran. A právě v tu chvíli jsem narazil na maličký štítek přilepený na jejím spodním okraji,“ Arthur si pročistil hrdlo tichým zachrchláním. „Stálo na něm “Majetek Národního muzea v Květovém městě“.“ Arthur se otřásl, jakoby to bylo něco opravdu příšerného.

Raye napadlo pár věcí, ale potřeboval se ujistit, jestli to chápe správně. Měla snad ta narychlo omotaná látka kolem předmětu opravdu znamenat, že…

„Takže ta váza byla…?“ promluvila váhavě Mia.

„Jo,“ odfrkl si Arthur. „Ta váza byla kradená! Teta ji ukradla!“

„Takže ona je zlodějka?!“ vyskočili všichni překvapeně a Rayovi se to neblahé tušení vyplnilo.

„Přesně tak,“ přikývl Arthur, jakoby mu to už bylo jedno. „Horší ale bylo, že než jsem tu věc stačil schovat, vrátila se teta Berta domů,“ Arthur instinktivně zpomaloval, jak se blížili k panskému domu zbohatlické části jeho rodiny. „Naneštěstí Berta po příchodu domů vždycky nejdříve zamíří mezi své sbírky, jestli je všechno tam, kde má být…“

„A ona tě tam přistihla,“ domysleli si zbytek Ray, Mia a Lisa.

Arthur ztrápeně přikývl. „Přistihla. Neumíte si představit, jakou hrůzu jsem z ní měl, když se ke mně vrhla v tom cestovním oblečení, ověšená karabinami na slézání skal a dalším haraburdím. Rozječela se na mě a třásla se mnou, aby se dozvěděla, jestli jsem nenašel i něco dalšího.“

„Takže to nebyla jediná kradená věc?“ podivila se upřímně Mia.

„Ne, to ne,“ zasmál se Arthur, přestože to nebylo nijak veselé. Znal však svou tetu natolik dobře, že mu připadala směšná představa, že by bývala odcizila jen tu jednu hloupou vázu, když měla na milost celé muzeum a předtím okradla již tolik dalších institucí.

„A co se stalo potom?“ chtěla znát pokračování příběhu Lisa.

„Co?“ pokrčil Arthur rameny. „Musel jsem jí slíbit, že to nikomu neřeknu, jinak mě prý do té vázy zapečetí.“

„To, že řekla?“ zvedl Ray obočí.

„Vždyť povídám, že je divná,“ připomněl mu Arthur.

„Tak proč tě teď nesnáší? Nic jsi přece neřekl, ne? Tedy až doteď nám?“ nechápal Ray.

„Problém byl vtom, že pár dní potom se policie o těch kradených věcech dozvěděla, někdo jim to nahlásil. Jenže než přišli k tetě domů, dokázala to všechno jako zázrakem schovat. Od té doby si ale teta myslí, že jsem to na ni řekl já,“ povzdychl si Arthur a zastavil se před bílými dveřmi, vedle kterých stály dva sloupy napodobující antický sloh a podpíraly střechu verandy.

„Ale tys to na ni nenahlásil, viď?“ otázala se Mia.

Její sestra se praštila do čela. „Ty jsi taky blbá! Samozřejmě, že ne!“ protočila oči, pak se ale zarazila. Arthur totiž mlčel a zíral na zavřené dveře. „Nebo, nebo snad ne?“ otočila se k němu, vyvedená z míry.

„Cože?“ probudil se Arthur ze zahloubání. „Ne, nenahlásil jsem to,“ ujistil je pobaveně. „Vlastně se dodnes neví, kdo to tenkrát policii volal.“

Před domovními dveřmi na chvíli zavládlo ticho.

„Takže to zkusíme?“ zaváhal Ray, když natahoval ruku k tlačítku zvonku.

„Ale jo,“ ušklíbl se Arthur. „Alespoň ji naštveme,“ dodal zlomyslně. I on měl na svou tetu vztek díky tomu neoprávněnému obvinění.

Ray zmáčkl černé tlačítko. Potom rychle poodstoupil ode dveří, protože nevěděl, co může očekávat. Nic se ale nedělo.

„Je vůbec doma?“ zašeptala Lisa. „Třeba není doma,“ dodala s jistou úlevou v hlase.

„A nekrade někde?“ napadlo Miu. „Jau!“ schytala hned od Lisy pohlavek. „Hej! Vždyť je to klidně možný!“ ohradila se dotčeně.

Arthur se zasmál. „Nech ji, Liso, taky mě to napadlo. Zkus to ještě jednou, Rayi. Možná je zahrabaná někde mezi těmi věcmi…“

Ray zazvonil znovu.

„No jo, porád!“ ozval se krákavý hlas z domu.

Ray, Mia a Lisa se po sobě poplašeně ohlédli.

Zevnitř se blížily rychlé kroky. Potom se dveře rozrazily dokořán. Všichni návštěvníci v tu ránu odskočili dozadu.

„Přejete si?“ vypoulila na ně své černohnědé oči žena se snědou pletí jižanů a krátkými rozježenými vlasy. Stála opřená o dveře ve své maskáčové bundě a kalhotech podobného ražení, které nosívají dobrodruzi v akčních filmech. Byla bosa. Shlížela na trenéry ze své úctyhodné výšky a pomrkávala na ně zvědavou tváří dychtící po nových objevech a dobrodružstvích. Velká ústa se roztáhla do širokého šklebu, jakmile tmavé oči našly jejího synovce.

„Arthure!“ rozzářila se, až to i chovatele samotného vyvedlo z míry. „Jak nerada tě vidím!“ rozpřáhla ruce a objala ho tak silně, že mu div nevylezly oči z důlků.

„A-ahoj, teto,“ vykuckal Arthur, když se zase pevně postavil na prkennou verandu.

„Co vás k nám všechny žene?“ zeptala se nečekaně přívětivě a s potěšením si rychle potřásla se všemi příchozími. „Říkejte mi Berta,“ opakovala pořád dokola, když se jim snažila utrhnout ruce.

„Můžeme dál?“ zeptal se s nadějí Arthur.

„Ne, proč?“ zarazila se Berta. „Potřebuješ snad na mě zase něco vyčmuchat, Artíku?“ přimhouřila oči jako kočka.

„Ne,“ odsekl Arthur napruženě. „A už jsem ti říkal, že já to na tebe neprozradil.“

„Těžko věřit sedmiletýmu děcku, Artíku,“ uculila se Berta a opřela se o rám dveří.

„Nebylo mi sedm ale deset. A přestaň mi tak říkat,“ ohradil se Arthur úsečně.

„To máš jedno,“ mávla ona rukou, na níž měla neopálená kolečka od prstenů, které zřejmě někdy nosila. „Hmm, kolikpak je ti vlastně teď? Jen tak, pro zajímavost, myslím,“ zasmála se.

„Patnáct,“ řekl klidně Arthur. Alespoň už mu neříkala tou směšnou zdrobnělinou.

„Promiňte,“ oslovila Bertu sebevědomě Lisa. Ray s Miou a Arthurem se k ní otočili, ale paní domu jí nevěnovala sebemenší pozornost. Místo toho si srovnávala své nádobíčku, jež jí viselo u pasu.

„Mluvím s vámi, takže bych čekala, že se na mě alespoň otočíte!“ řekla Lisa nebezpečným tónem, kterým ženě už nedávala na vybranou. Berta se na ni skutečně podívala.

„Zlato, já se budu věnovat, komu chci, tohle je můj dům,“ přimhouřila znovu oči a opět připomínala lstivou šelmu. „Neznáme se odněkud?“

„Těžko,“ ohrnula Lisa ret. „Já se s lupiči většinou nestýkám,“ nevybíravě jí vrátila neslušný postoj.

„Tak to prr!“ zarazila ji Berta nečekaně prudce. Potom se rozhlédla po svém prázdném panství. „Dobře, pojďte dál,“ svolila nakonec. Ustoupila ze dveří a nechala trenéry, aby vešli dovnitř. Jakmile všichni stáli v dlouhé předsíni plné map, obrazů, knih, globusů a dalších krámů, zavřela za nimi dveře s nečekanou elegancí.

„Tak zaprvé,“ otočila se k Lise, prst varovně vytrčený. „Já nejsem lupička!“ zasyčela dotčeně.

„Jen zlodějka,“ utrousil Arthur a odfrkl si.

„Ano!“ napřímila se Berta a dala si ruce v pas. „Mezitím je veliký rozdíl, vážení,“ poučila je.

„Podle mě je to prašť jako uhoď,“ zašeptal Ray Mie. Přestože mu Berta nerozuměla, měl od té chvíle nepříjemný pocit, že si na něj dává větší pozor.

„Tak nám ten rozdíl vysvětli, teto,“ vybídl ji Arthur.

„Ovšemže,“ přikývla ochotně. „Lupič, vážení zvážení, je ten, kdo neovládá umění krádeže tak dokonale, jako zloděj. Lupič totiž při svých akcích útočí i na lidi a chtěnou věc si vezme klidně i násilím.“ Berta skoro šeptala a nikdo se ji neodvažoval nijak přerušovat.

„Naproti tomu zloděj,“ pozvedla hrdě hlavu, „si to, co chce, vezme lstí a nepozorovaně. Nikomu přitom tělesně neublíží.“

„Jo táák,“ pokýval Arthur chápavě hlavou. Nebyl v tom však už tolik ten ironický nádech, jaký by býval použil před Bertinou řečí. Alespoň trochu ho uklidnilo, že jeho teta s největší pravděpodobností není vrah.

„Takže ty jsi nikdy na nikoho nezaútočila a neublížila jsi mu?“ ujišťoval se Berty synovec.

Ray, Mia a Lisa spolu s ním sledovali, jak se její výraz neobyčejně proměňuje. Vypadalo to, že má ze synovce radost. To však na sobě nechtěla dát znát, a tak trochu i proto, aby je vyděsila, prohlásila:

„Ale prosím tě!“ uchechtla se. „Samozřejmě, že jsem už někdy na někoho zaútočila,“ mávala v jednom kuse rukou a potěšeně sledovala jejich znepokojené obličeje. „Copak vy jste se s nikým nepoprali, třeba protože vám snědl svačinu?“

Potom se kdákavě rozesmála a pokynula jim, aby šli za ní.

Ray, Mia, Arthur i Lisa si oddychli. S mírně pobavenými výrazy pak ženu následovali do prostorného obýváku, který byl stejně jako celý dům zaplněn věcmi z cest.

„Jen se posaďte,“ usmála se na ně a ukázala na hnědý vzorovaný gauč a pár čalouněných křesel stejného stylu. „Jdu pro nějaký ten jed.“ Trenéři se na ni vyděšeně podívali. „Čaj,“vysvětlila pobaveně a se smíchem zmizela v chodbě s dlouhým kobercem naproti posezení v obýváku.

Ray dosedl na pohovku vedle Miy a Lisy a Arthur se posadil do jednoho z křesel.

„Vážně zvláštní člověk,“ podotkla Lisa.

„Je od rány,“ zazubil se Ray.

„Možná by ale nemusela být zas tak strašná,“ nasadila rozpačitý výraz Mia.

„Do pr…kenný vohrady! Já už se na to vykašlu!“ ozvalo se náhle hubování z kuchyně, když něco zařinčelo o podlahu.

Ray se zašklebil a Mia taky.

„Chceš s něčím pomoct?“ zavolal Arthur ochotně.

„Zůstaň tam, kde jsi!“ odpověděl mu varovný hlas jeho tety. „Už ses mi po domě napromenádoval dost, nemyslíš?“

Arthur se zazubil na Raye, Miu a Lisu, pokrčil rameny a zůstal sedět.

Ray i ostatní se mezitím rozhlíželi po pokoji. Do místnosti proudilo světlo jedním velikým oknem po jejich levici, jež bylo až u stropu zakončeno širokým obloukem. Byl přes něj byl zpola přetažený závěs laděný do odstínů hnědé a červenohnědé stejně jako všechno ostatní v domě. Orientální koberce, ocasní péra různých ptačích pokémonů, sošky, obrazy, klenotnice na přecpaných policích… to vše bylo po zdech kolem. Za pohovkou stála až do stropu se tyčící knihovna napěchovaná zaprášenými svazky. Na nízkém dřevěném stolku před nimi ležela hromada map, tužek a různých kamenů napůl překrytých natrženým hnědým závěsem chybějícím na druhé straně okna. Do látky byla zapíchnuta jehla se žlutou nití. Arthurova teta závěs nejspíš právě vyspravovala, když zazvonili u dveří.

„Už se to nese!“ houkla na ně Berta, když se chodbou rozlehlo řinčení porcelánu poskakujícího po plechovém podnose.

„Tady máte,“ postavila před každého šálek s talířkem. Měla přitom nemalé trable se závěsem a mapami, takže to všechno nakonec jediným pohybem ruky smetla ze stolu na hromadu, která vedle něj ležela zřejmě od její poslední návštěvy.

„Chcete někdo cukr?“ zeptala se, když nalévala vroucí čaj z konvice.

Ray i Mia si obvykle do čaje pár kostek dali, ale pro dnešek si řekli, že ho oželí.

„Hned jsem tu,“ mrkla na ně vzápětí Berta a zase na okamžik odběhla.

„Dělá dobrý čaj,“ ujistil své přátele Arthur, když si všiml, že si nikdo kromě něj ještě ani neusrkl.

Ray se honem napil a ostatní ho následovali.

Hrkání hrníčku a podšálku, jež se k sobě vůbec nehodily, ohlásilo Bertin příchod. Obývák zaplnila vůně kávy.

„Já radši kafe,“ řekla jen tak a hrcla sebou do zbývajícího křesla. Lokla si tmavého nápoje a vyprázdnila tak hned polovinu šálku.

„A co teda chcete?“ zeptala se pak návštěvy. „Počítám s tím, že kdybyste nic nechtěli, tak sem nelezete.“

„Zloději musí mít takovou intuici, že?“ usmála se Lisa upřímně. V jejím hlase nebyl ani náznak nějakého opovržení.

„Ano, to musí,“ zatvářila se Berta potěšeně a hltavě usrkla další kávu.

„Chtěli jsme se zeptat, jestli bychom u tebe nemohli alespoň pár dní přespávat,“ řekl Arthur narovinu. „Pokémonské středisko ve městě i všechny hotely jsou plné.“

„Myslíš, že bych si tu nechala hada jako jsi ty?“ odfrkla si Berta, vyprázdnila svůj šálek a lógr vylila z otevřeného okna.

„Už jsem ti říkal, že já to neřekl!“ zopakoval Arthur nakvašeně.

„A jak mi to chceš dokázat?!“ rozkřikla se zcela nečekaně jeho teta. Ray se leknutím polil horkým čajem. „Víš, jaký to bylo, když tu čmuchali ty fízlové?“ obořila se na synovce. „A já se přitom jen snažím pomoct!“

Náhle se zarazila a posadila se zpět do křesla.

„Pomoct?“ podivil se Arthur. Z toho křiku to bylo to jediné slovo, které mu doopravdy uvízlo v hlavě.

Berta mlčela a vypadalo to, že má na sebe pořádný vztek.

„No a?“ vyprskla nakonec.

Arthurem to zjevně dosti otřáslo. Že by se jeho teta, která už ukradla tolik věcí, snažila někomu pomoct?!

„Víte co, běžte pryč,“ pronesla Berta pevným hlasem. „Beztak čekám návštěvu!“ Pak se otočila k Arthurovi. „Nevím, kolik jsi jim,“ rozmáchla se gestem po jeho strnulých přátelích, „toho o mě a té záležitosti napovídal, ale pamatuj, že pro mě to vždycky budeš TY, kdo to na mě prásknul!“ horlila.

Arthur už jí měl plné zuby.

„Tohle nebyl moc dobrý nápad,“ řekl a pohlédl na své přátele, kteří se již zvedli ze sedaček. Vypadalo to, jakoby postavu své tety teď vůbec nevnímal. „Půjdeme pryč. Tohle nemá cenu.“

Ray, Mia a Lisa se rychle propletli mezi křesly do předsíně.

„Nashledanou,“ špitla Mia, ale Berta jí neodpověděla. Jen za nimi práskla dveřmi, jakmile stáli na bílé verandě.

„Nějak se to otočilo,“ řekl suše Ray.

„Zezačátku to ale vypadalo docela slibně,“ připustila Mia.

„Zato teď jsme v pytli,“ poznamenala Lisa dutě.

„Pojďme někam, odkud ten hnusný barák už nebude vidět,“ požádal své přátele Arthur a vrhl na vilu za jejich zády ošklivý pohled. Potom rychle zamířili po klikaté cestě pryč a když stanuli zase na hlavní silnici, Ray promluvil.

„Kam půjdeme?“ zeptal se.

„Kolik je hodin?“ přidala další otázku Mia.

„Dvě odpoledne,“ odpověděl jí Arthur. „Pojďme někam na oběd.“

Přestože nikdo neměl doopravdy hlad, zamířili po cestě zpět do Zemského Města. Bylo jim ale jasné, že v restauracích nemají ani tu nepatrnou šanci na ulovení míst k sezení. Zastavili se proto u malého obchůdku na kraji města a koupili si něco na piknik.

„A kam teda půjdeme teď?“ nadhodila Lisa. „To sluníčko je docela nepříjemné, když takhle praží.“

„Pojďte k moři!“ zajíkla se Mia.

„To je nápad!“ přikývl Ray upřímně souhlasící s Miiným návrhem. U vody bude určitě příjemněji. „Co ty nato, Arthure?“

„Já říkám, že je to dobrý nápad,“ zazubil se Arthur.

Obešli několik domů a protože nechtěli jít přímo na hlavní pláž, vzali to k oněm modrým kamenům viditelným i z moře. K nim se táhla zelená louka, která pak svým modrým čelem narážela na oceán.

„Tý jo!“ poskočila si Mia. „Tady je to vážně hezké!“

Ray si stoupl na jednu ze skal a pohlédl dolů přes okraj. Přepadla ho závrať, a tak se raději odvrátil, aby se mu nezamotala hlava a neskončil dole.

„Je tam malá pláž,“ řekl potom Mie, Arthurovi a Lise. „Tam pod skálou.“

„Ale jak se tam dostat?“ naklonila se přes kraj bez bázně Lisa.

Mia i Arthur se šli také podívat.

„A co tamtudy?“ ukázal za chvíli Arthur k rozervanému pobřeží vpravo. „Možná by se tam dalo slézt dolů.“

„Tak to zkusíme,“ přikývla Lisa.

Přeběhli louku až ke kamenným stupňům.

„No, už si tím nejsem tak jistý,“ řekl pochybovačně Arthur při pohledu na další strmé srázy.

„Ale jo, to půjde,“ ubezpečila ho Lisa. „Jen se držte za mnou,“ a už se vrhla po balvanech dolů, s hbitostí a ladností hledaje vhodné stupně.

„Kde ses takhle naučila běhat po skalách?!“ křikla na sestru Mia, jak škobrtali za ní.

„V Hoennu bylo šutrů dost!“ odpověděla jí Lisa a ani se nezastavila.

Po několika dalších skocích už všichni bezpečně stáli v jemném písku.

„Uf,“ oddychovali a opírali se o kolena.

„To byla docela fuška,“ připustila Lisa, která vypadala také poměrně znaveně a překvapeně zároveň.

„Jdu se podívat támhle,“ ukázal Ray k obzvlášť rozviklaným skaliskům, která chvíli co chvíli zalévala vodní tříšť.

„Počkéj!“ zavolala na něj Mia a už pospíchala za Rayem.

„Fajn, tak my zůstanem tady,“ prohlásila Lisa stroze. „A dávejte tam pozor!!!“

„Mio, koukni. Co je to támhle?“ ukázal Ray na blýskající se věc ve vodě.

„Ukaž?“ přiskočila k němu hned Mia. Oba se podívali do bouřících vln hlodajících do skal již dlouhé věky hluboké díry a jeskyně.

„Eh, eh,“ natahovala se Mia. „Co to je?“

Z vody se vynořily dva růžové korálu podobné růžky.

„Jů!“ vypískla Mia, jak balancovala na křivolaké skále. „To je ale roztomilý pokémon!“ Tvoreček se natahoval k její ruce.

„Co je to za…,“ přiskočil Ray. Pokémon se ale vylekal a vrhl se zase do vody.

„Hej, počkej! Počkej!“

„Počkej!“ křičela i Mia. Korál se prosmýkl mezi skalisky a zmizel na moři.

„Škoda,“ nasadil zklamaný výraz Ray, jak za pokémonem zůstali koukat. „Zajímalo by mě, co to bylo za druh.“

Z jeho myšlenek ho ale nečekaně vytrhlo Mino pomatené vřeštění.

„Huí! Juché!“ křičela jako Aipom, až z toho oba málem spadli do vody.

„Co blbneš?! Vyhrkl Ray, když se opřel o skálu.

„MANTINE!“ vypískla Mia a ukázala na širé moře.

A skutečně. Ten krásný tvor tančící mezi vodními víry nemohl být nikdo jiný.

„Mantine!“ zavolala na něj Mia, když si přiložila ruce k ústům, aby byl její hlas lépe slyšet.

Veliký pokémon vyskočil nad třpytící se hladinu. Bleskovou rychlostí odplachtil několik metrů dál na klidné moře a zmizel pod vodou.

„Vyzývám tě na souboj!“ zakřičela Mia, protože to nehodlala vzdát. „Mantine!“

Tvor pod hladinou opsal elipsu a změnil směr. Jakmile Mia spatřila jeho černou siluetu nad hladinou, vítězoslavně si zavýskla.

Mantine na ni škádlivě poslal několik bublin, jakoby jí chtěl připomenout, že ještě zdaleka nevyhrála.

„Tak do toho, Mio, je to tvoje šance!“ povzbudil ji Ray a postavil se na skálu kousek od ní. Nechtěl totiž Mie překážet.

„Mio! Je tu Mantine!“ ozvalo se náhle vzdálené volání z pláže, tříštěné křikem Wingullů. To Lisa s Arthurem dávali své kamarádce vědět, protože sami věděli, jak moc má Mantiny ráda.

„Já vím!“ mrkla na ně dívka a pak si do ruky vzala pokéball. „Volím si tebe, Woopere!“ vykřikla a vrhla míček do vln. Malý pokémon se hned vynořil z vody a roztáhl ústa v široký úsměv.

„Wooooper!“

Mia se na skále tyčila jako maják. „Woopere, použij vodní dělo!“ vydala svůj první příkaz. Mezitím už si pomocí pokédexu zjistila Wooperovy další útoky. Ovládal ještě bouchnutí a blátivý zásah.

Mantine byl zasažen, ale oplatil Wooperovi bublinovým paprskem.

„Bouchnutí!“ křikla rychle Mia.

Její pokémon se rozmáchl ocasem, Mantine však zmizel pod vodou. Wooperův útok nicméně způsobil silnou vlnu, jež Miu málem srazila ze skály. Když se s hučením a slaným mžením přehnala, bylo slyšet Lisu, jak svou sestru podporuje.

„Do toho, Mio!“

Mia soustředěně kývla.

„Tak za ním, Woopere!“ nakázala a pokémon se vrhl pod hladinu.

Mia, Ray, Arthur a Lisa sledovali jednu obrovskou černou siluetu, která unikala a pak zase útočila na další skvrnu, jež byla mnohem menší než ona samotná.

„Á!“ vykřikl Arthur, když se oba pokémoni vymrštili z moře s obrovským sloupcem vody.

„Bouchnutí!“ využila Mia toho, že se Wooper na okamžik ocitl nad Mantinem.

Pokémon soupeře uhodil ocasem a Mantine použij křídlový útok.

„Nepusť ho pod vodu!“ napadlo Miu, protože věděla, že veliký Mantine by tam měl nepochybně mnoho výhod. Wooper se naproti tomu dokázal bez potíží pohybovat i na souši.

Mantinův následný ponor byl překažen Wooperovým vodním dělem.

„A znovu bouchnutí!“ vykřikla Mia a v zápalu boje vytrčila ruku k moři.

Její pokémon opět zasáhl. Jenže ani Mantine si nevedl špatně a soupeřovy útoky si nenechal líbit.

„Je nějaký silný,“ zamyslel se Arthur.

„Vodní dělo!“ pokračovala Mia v náporu.

Mantine přistál na hladině.

„Kde je ten pokéball, kde je ten pokéball?!“ Mia honem odložila své pokévajíčko a roztřeseně obracela naruby svůj batoh. Za okamžik už se postavila zpět na skálu s vítězoslavným výrazem.

„Pokéballe, leť!“ zakřičela a hodila míček po Mantinovi. Ten zmizel uvnitř.

S další vlnou příboje připlaval pokéball blíž. Mia a její Wooper jen sledovali, jak se míček na vodě houpá a blyští.

„Prosím,“ špitla Mia, „prosím, chyť se.“

Ozval se slabý dunivý zvuk a pokéball sebou přestal cukat. Jediný jeho pohyb byl způsoben řvoucími vlnami dorážejícího moře.

„Chytla jsem Mantina!“ zakřičela Mia a vyskočila snad metr do vzduchu.

„Gratuluju!“ zazubil se na ni Ray, když ji trochu podepřel, aby nespadla z nerovného skaliska.

„Dík,“ mrkla na něj ona.

Na skálu se vyhoupl i Wooper. V tlamičce nesl pokéball.

„Děkuju,“ rozzářila se Mia a míček si vzala. „Bojoval jsi úžasně, Woopere,“ pochválila pokémona hned nato, vrátila ho do pokéballu a ten si připnula k opasku.

Pokéball z její druhé ruky se však zničehonic ztratil. Prostě se modře zableskl a byl pryč.

„Co to…?!“ polekala se Mia. „Kam se poděl můj Mantine?!“

„Klid, Mio,“ poklepal jí na rameno Ray. „Můžeme u sebe mít jenom šest pokémonů, pamatuješ? Přenesl se k Elmovi do laboratoře.“

„No jo vlastně, já zapomněla,“ usmála se Mia a s úlevou zvedla ze země vajíčko. Přestože bylo úplně mokré, pevně si ho k sobě přitiskla, stejně jako Ray to jeho.

„Tak hurá k přenašedlu pokéballů!“