Rayova pokémoní cesta

Bubliny

V pokoji pro trenéry pokéstřediska Zemského Města cosi pípalo. Jinak bylo ticho. Na postelích oddychovaly tři spící osoby. Rayovi, Mie, Arthurovi a Lise se i přes počáteční neúspěch nakonec podařilo sehnat volný pokoj. To díky tomu, že v pokoji vedle nich bydleli nějací strašně hluční trenéři, takže se lidé, kteří tu byli před Rayem a jeho přáteli, hned po příjezdu zase vystěhovali. Teď však ticho pokoje nenarušovali neukáznění nájemníci nýbrž naléhavý pípavý zvuk.

Ray se konečně probudil. Chvíli šátral po kapsách kalhot, až nakonec našel pokédex. Na jeho obrazovce okamžitě uviděl oznámení o tom, kdy má nastoupit ke svému prvnímu zápasu kvalifikace poháru Vířících ostrovů.

„Co to tu pípá?“ probral se zanedlouho i Arthur.

„Za dvě hodiny mi začíná zápas kvalifikace!“ sdělil mu vzrušeně Ray.

„Tak to hodně štěstí,“ popřála mu hlasitě zívající Lisa.

„Díky,“ zazubil se Ray.

Vstal, aby se oblékl a něco před zápasem snědl, když si všimnul, že Miina postel je prázdná.

„Kde je…“

„Už je na zápasišti,“ vysvětlila mu Lisa, než stačil doříct svou otázku.

Jakmile se nasnídal, vypravil se Ray se svými pokémony v pokéballech a batohem na zádech k místu konání jeho zápasu. V hlavě mu ještě znělo přání štěstí od Lisy a Arthura a on přemítal, jaký zápas ho asi čeká. Pociťoval jistou nervozitu. Než se jí však stačil zbavit, vyřítil se proti němu nějaký člověk a oba se srazili.

„Uf!“ svalila se Mia na zem.

„Au,“ vyjekl Ray a dopadl na zadek vedle ní. Když si uvědomil, s kým se to srazil, pomohl Mie na nohy a celý nedočkavý se zeptal „Mio, tak co tvůj zápas?“

„Supr!“ vykřikla nadšeně, zřejmě ji vůbec nepřekvapilo, že se s někým srazila a už vůbec ne to, že to byl zrovna Ray. „Vyhrála jsem. A dneska mě čeká ještě jeden zápas. Večer,“ sdělila mu a poskakovala jako na pružině. „Musím říct, že Mantine je opravdu velká posila.“

„To rád slyším,“ usmál se Ray. „Je skvělé, že jste se tak rychle sehráli. Není to přece dlouho, co sis Mantina chytila,“ řekl pak s podivem.

„Zvykáme si,“ řekla Mia prostě.

„Tak já už musím běžet, abych nepřišel pozdě,“ podíval se Ray honem na svoje hodinky, jakoby zapomněl, kam vlastně míří.

„Tak ať ti to dobře dopadne!“ zakřičela za ním Mia, když zmizel za rohem.

Ray proběhl několika uličkami. Většinou byly prázdné, v některých mu nad hlavou viselo schnoucí prádlo a v jiných se potulovali Meowthové nebo Persianové.

Aréna, kde se měla bitva odehrávat, ležela v parku za městem. Když tam Ray dorazil, jeho soupeř už na něj čekal.

„Já jsem Luc,“ představil se blonďatý chlapec s pokéballem v ruce.

„Ahoj. Já se jmenuju Ray,“ podal mu Ray nedočkavě ruku. Chvilku se mu zazdálo, že se chlapci nelíbí jeho horlivost, protože se hned nato zeptal: „A kde je rozhodčí?“

„Už jdu!“ ozval se vzápětí hlas nějakého muže.

„Pár chvil nato už stáli Ray a Luc proti sobě a Horsea bojoval proti Quilfishovi.

„Použij bublinový útok, Horsea!“ zaútočil Ray. Vypadalo to, že zápas se už chýlí ke konci.

„Jedové bodnutí!“ křikl Luc. Jeho vodní pokémon se naježil a vystřelil roj bodlin.

„Víc bublinek!“ napadlo Raye a Horsea se obklopil celým mrakem duhových koulí. Ozývaly se rány, jak bubliny praskaly pod náporem ostrých žihadel. Ta však díky nim ztratila směr a odpadávala na strany. Horseaho útok mohutněl, až se jeho původce dočista ztratil v roji barevných odlesků a ten v dalším okamžiku zahalil i Quilfishe. Vzduch protrhlo ještě několik dalších ran a pak už bylo jasné, že Ray s Horseam vyhráli.

„Výborně, Horsea!“ vyskočil Ray do vzduchu a pak se s rozpřaženýma rukama vrhl k bazénu, kde se boj odehrával.

„Quilfish není schopen pokračovat. Vyhrává Ray Leever z města New Bark!“ zvedl rozhodčí zelený praporek na Rayově straně.

„Hodně štěstí v turnaji,“ přistoupil k Rayovi Luc mdle.

Okolo stojící lidé se rychle vytratili. Po zápase už tu nebylo co sledovat a dokonce i Luc a rozhodčí zmizeli až nečekaně rychle.

Raye zničehonic zaplavil mrak blýskavých bublinek. Trochu se rozkašlal, jak mu praskaly v obličeji a lezly do nosu a do úst.

„Horsea!“ zasmál se Ray s pusou plnou pěny. „Bojoval jsi pěkně,“ a odvolal rozzářeného pokémona z vody.

Na cestě zpět do střediska se Rayův pokédex toho dne ozval podruhé.

„V sedm hodin večer,“ pokýval Ray hlavou, když si přečetl nový vzkaz. S těmi slovy ho napadlo, že teď budou mít on i Mia dosti nabitý program.

A nebylo tomu jinak. V nadcházejících velmi hektických dnech Ray absolvoval dalších devět vítězných zápasů, ani jeden neprohrál. Mia si vedla stejně dobře.

Když se jednou konečně v pokémonském středisku sešli všichni, Ray zrovna seděl dole v hale. Koukal z okna a pil pomerančovou limonádu.

„Dřina co?“ popleskal ho kdosi nečekaně po zádech. Byl to Arthur.

Ray se trochu poprskal pitím. „Jo, jo to je,“ snažil se z trika setřít několik oranžových kapek. „Ahoj, Liso, ahoj Mio.“

„Nazdar Rayi!“ pozdravily ho obě dívky najednou. Přestože spolu měli společný pokoj, připadalo jim to, jakoby se poslední dobou vůbec neviděli. Každý přicházel do pokoje v jinou denní dobu a dokonce ani v noci nechodili spát najednou. Mia se jednou vrátila skoro v jedenáct hodin večer, celá utahaná, ale spokojená a i když všichni spali, sdělila jim, že se jí podařilo vyhrát nad dalším trenérem.

„Největší dřina je to ale pro naše pokémony,“ prohlásila Mia, když se se svojí citronádou posadila vedle Raye.

Arthur a Lisa se uvelebili naproti nim, přičemž chovatel si opět něco zapisoval do svých zelených desek.

„Co jsi vypozoroval nového?“ chtěla vědět Lisa.

„No, spíš jen takové drobnosti,“ začervenal se trochu Arthur. „Třeba jsem teď pozoroval pokémony stejného druhu pocházející však z jiných oblastí světa. Mám tu pár obrázků…“

„Jů, můžeme se podívat?“ žadonila Mia a vytrhla desky Lise z rukou.

„Hej!“

Arthur vypadal docela potěšeně, že se o jeho práci tak prali.

„Třeba tady, vidíte?“ ukázal po chvíli na vyobrazení modrých kulovitých pokémonů. „Poliwagové v severních oblastech Johta měli mnohem světlejší barvu, než Poliwagové z okolí Skořicového Města,“ přejížděl po obrázcích prstem. „Mají i jinak zatočený znak na bříšku. Tihle ho mají hustší a ti severní zase řidší.“

„Pravda,“ přikývla Lisa. „Ani jsem si takových rozdílů nikdy moc nevšímala, ale je to zajímavé, Arthure.“ Opět mu věnovala jeden ze svých úsměvů a Arthur ještě více zčervenal.

„Ukaž nám ještě něco,“ poprosila ho Mia, když si obrázky Poliwagů již dostatečně prohlédli.

Volné chvíle toho odpoledne nakonec strávili na pláži. Ray s Miou a Lisou i nadále obdivovali Arthurovy poznatky a rozhlíželi se kolem, zda-li někde neuvidí nějaké pokémony k porovnání. Ray se potom rozhodl, že půjde trochu trénovat.

V tu chvíli si Lisa vzpomněla na svůj slib.

„Vždyť já vám slíbila pomoc s tréninkem!“ uvědomila si trochu zahanbeně, protože zápasy kvalifikace již byly v plném proudu.

„Vlastně jsme byli až doteď natolik zaneprázdnění, že jsem na ten tvůj slib stejně zapomněla,“ přiznala se Mia a vybírala z písku mušličky.

„Beztak jsme měli tvrdý trénink, hned naostro,“ prohlásil Ray při vzpomínce na první zápasy.

„To ano,“ souhlasila Lisa. „I tak vám ale moje pomoc neuškodí,“ usoudila a hned stála na nohou.

„A není ti líto, že ses nepřihlásila taky?“ přestala se Mia rýpat v písku. „Nemrzí tě to?“ Měla totiž pocit, že Lisa se teď do Turnaje snaží dostat alespoň jejich prostřednictvím.

„Abych řekla pravdu, tak trochu jo,“ přiznala upřímně. „Stejně ale nevím, jestli bych se mohla přihlásit…“

„Kvůli tomu, že jsi hoennská šampionka, by tě určitě nediskvalifikovali,“ pousmál se Arthur a zaklapl svůj notes.

***

Několik dalších dní bylo pro Raye i Miu velkou zkouškou. Nejenže každý den podstupovali čím dál těžší zápasy, začali teď však i trénovat s Lisou, která jim chvíli co chvíli dokazovala, že její vodní pokémoni jsou opravdu silní.

„Pro dnešek mám dost,“ svalil se Ray vyčerpaně na postel v pokoji pro trenéry. Mia se taky natáhla na svou matraci.

„Jen si nemyslete,“ ozvalo se žuchnutím Lisina těla, „vy mi taky dáváte zabrat! Abych byla upřímná, představovala jsem si to trochu snadněji…“

Mia s Rayem se spokojeně zašklebili.

„Kde je Arthur?“ rozhlédla se pak po pokoji Mia.

Ray i Lisa se posadili. Pohlédli na místo, kde byly nějaké Arthurovy věci, ale to bylo tak všechno.

„Pojďme se po něm podívat,“ navrhl Ray.

„Jdu s vámi,“ zvedla se Lisa. „Já hloupá zapomněla dát vyléčit pokémony u sestry Joy!“

Mia a Ray se ušklíbli, vstali z postelí a když se všichni tři ujistili, že pokoj je zamčený, vydali se dolů po schodech.

Výprava za Arthurem se však nekonala. Právě, když si Joy vzala Lisiny pokémony do péče, vešel chovatel do střediska.

„Konečně!“ zazubili se na něj jeho přátelé.

„Cože?“ zamračil se on nechápavě.

„Divili jsme se, kam ses poděl,“ řekla mu Mia.

„Jo, venku už je pomalu tma,“ doplnil ji Ray. „Dělali jsme si o tebe starosti.“

„Dík, ale to jste nemuseli,“ řekl Arthur trochu hořce.

„Co je s tebou?“ změřila si ho Lisa pohledem.

„Je ti něco?“ ptala se Mia, jakoby si nebyla jistá, že Arthur pochopil otázku její sestry.

„Mám vám vyřídit, že jsme všichni pozvaní na večeři,“ vymáčkl ze sebe zkroušeně.

„Ke komu?!“ vyhrkli hned Ray, Mia a Lisa.

„K tetě Bertě.“

Zavládlo ticho.

„Ona nás pozvala?“ promluvil po chvilce Ray. Přestože mu Arthurova teta nepřipadala zas tak strašlivá, jak ji Arthur líčil, pozvání na večeři by od ní určitě nečekal.

„Ne, ona nás nepozvala. Totiž ne teta,“ vysvětloval pomalu Arthur. Trochu mu zacukalo v koutcích úst při pomyšlení, až se o tom Berta dozví.

„A od koho jsme tedy pozvaní?“ zamračila se Lisa, které se to zdálo čím dál zamotanější. Vzápětí jí sestra Joy vrátila její pokébally a aniž by jí Lisa poděkovala, zase zmizela.

„Zjistil jsem totiž, jakou návštěvu teta čekala, když nás vyhodila z domu,“ pokračoval Arthur. „Přijela moje sestřenice Agnes. To ta nás pozvala k tetě na večeři, ale počítám s tím, že až se to Berta dozví, nebude z toho moc nadšená. Třeba se Agnes ještě dneska objeví a řekne nám, že se ta večeře ruší. Ani bych se tomu nedivil.“

Arthur se trpce pousmál s jistou bláhovou nadějí v očích.

„Třeba to nebude tak zlé,“ konejšila ho Mia a jeho výraz zjevně nevnímala. „Abych řekla pravdu, až na ten konec mi tvoje teta nepřipadala tak strašná,“ soukala ze sebe snaživě. „Ale asi to nemůžu dost dobře hodnotit,“ dodala honem, když se Arthur užuž nadechoval, aby obhájil svůj záporný názor na sestru svého otce.

„Kdy má být ta večeře?“ Ray by se od toho tématu už býval raději odpoutal, čas konání však opravdu nemohli opomenout.

„Asi za týden, Agnes mi to ještě upřesní,“ odpověděl mu Arthur a všem bylo jasné, že tím pro dnešek jejich rozhovor skončil.

Přesto Ray spatřoval alespoň malé plus v tom, že Arthur, zdá se, nemá svou sestřenici tak nerad jako její matku, a tak snad bude snazší bavit se o ní.

Až když si Ray lehl do postele, uvědomil si, že za týden už bude po Turnaji Vířících ostrovů. Za týden budou znát nejlepšího trenéra vodních pokémonů a dokonce už zítra jeho a Miu čeká zápas, kde se rozhodne, zda se on a jeho kamarádka dostanou do šestnáctky nejlepších trenérů Turnaje.

***

Probuzení dalšího dne bylo pro Raye nečekaně tvrdé. Lisa mu totiž nevybíravě nadávala.

„Vždyť tam máš za pět minut být!“ rozčilovala se.

„Cože?!“ vyletěl trenér z postele jako šipka. „To jste mě nemohli vzbudit dřív?!“ soukal se rychle do kalhot.

„Vždyť tu na tebe hulákám už půl hodiny!“

Ray zamumlal jen cosi jako „promiň“, aby si šampionku alespoň trochu usmířil, a pak už běžel po schodech dolů.

Před střediskem si zkontroloval pokédex, kde blikala zpráva o jeho zápase. U času, jenž zbýval do začátku, blikal červený vykřičník. Ray se rozběhl po cestě doprava.

„Na druhou stranu!“ zařvala na něj zoufale Lisa, která právě vystrčila hlavu z okna.

„Dík!“ houkl zadýchaně Ray, otočil se jako na obrtlíku a už uháněl správným směrem.

„Ach jo,“ zakroutila Lisa hlavou.

„Kde to je?“ mačkal Ray za běhu tlačítka pokédexu. Když se červený puntík objevil kdesi uprostřed Zemského Města, nevybíravě zaklel.

Tryskem proběhl po hlavní ulici, kde málem srazil nějakou paní s nákupem. Jak se jí vyhýbal, narazil do dopravní značky. Pokémonní vajíčko mu vyletělo z náručí.

„Aúú!“ zaúpěl Ray a skácel se na chodník. Hlava mu třeštila bolestí a pokédex na chodníku dál odpočítával zbývající minutu.

„Chlapče drahý!“ vrhla s k Rayovi paní s nákupem a pomohla mu na nohy. „Jste celý?“ oprašovala ho.

„Jau, ano, děkuju,“ mnul si Ray čelo. „Kde je vajíčko?!“ a spolu s onou dámou se rozhlédl.

„Támhle!“ vyjekla ona a zakryla si ústa rukou. Oblý předmět se totiž vznášel ve vzduchu jen pár metrů před nimi a namodrale světélkoval.

Ray měl pocit, že se mu hlava snad rozskočí. Bolest se znenadání vystupňovala známým tlakem.

„Je v pořádku, nic se mu nestalo,“ promluvil zamlžený hlas. „Spěchej dál!“

„Děkuju!“ křikl ještě na paní Ray (teď byla na omdlení ona), chytil vajíčko a veden tajemným hlasem se rozběhl ulicemi města.

„A teď doprava!“ zahučel hlas.

Ray se celý uřícený vynořil u vodní arény, kolem níž na dřevěných tribunách s velmi málo místy, čekalo skromné obecenstvo.

„No to je dost!“ křikl na něj Arthur z prostřední řady. I když to znělo dost naštvaně, ve skutečnosti se mu ulevilo.

Ray se jen zašklebil. Vyběhl po schůdcích k němu a na dobu zápasu mu předal vajíčko. Pak se vrátil dolů.

„Vše v pořádku?“ zeptal se ho nejistě rozhodčí, když pozoroval velkou bouli rýsující se na Rayově čele.

„Ano,“ vyplivl ze sebe trenér.

Muž si chlapce ještě znepokojeně změřil pohledem zarostlého stařeckého obličeje a odbelhal se na stranu kolbiště.

Ray se snažil nemyslet na to, že se znovu ozval onen záhadný hlas v jeho hlavě. Teď se přece musí soustředit na zápas!

„Proti sobě stojí trenéři Lea Shellová z města Modré Johto a Ray Leever z města New Bark. Trenéři budou bojovat o postup do osmifinále Turnaje Vířících ostrovů. Vítěz odpluje do města Megi na Žlutavý ostrov, kde se bude konat další zápas,“ sudí významně pohlédl na Leu a potom i na Raye. Ray na svou soupeřku hleděl také. Byla to dívka menšího vzrůstu s tmavýma očima a vlnitými vlasy. Tělo jí obepínaly oranžové letní šaty a v ruce už nervózně svírala upocený pokéball.

„A teď k pravidlům!“ zahalasil rozhodčí znovu. Hrstka diváků zahučela. „Každý trenér si smí zvolit dva pokémony, jež nemůže, opakuji NEMŮŽE, během zápasu vyměňovat. Zápas nemá časový limit.“ Sudí šlehl pohledem po napjatých trenérech. „Začněte!“

„Na ně, Staryu!“ vypískla Lea a mrštila pokéballem. Hvězdicovitý pokémon projel těsně pod hladinou a pak v otočkách vyletěl nad vodu.

„Já si volím Chinchou!“ vypustil pokémona Ray a zároveň zapnul pokédex, který od své srážky se značkou stále svíral v ruce.

„Staryu – hvězdicovitý pokémon. Tento vodní pokémon dokáže velmi rychle regenerovat poškozené části svého těla. Přijde-li během života o nějaké rameno, rychle ho nahradí nové.“

„Do toho, Rayi!“ zakřičel Arthur z tribuny a doplnilo ho několik čerstvě se připojujících fanoušků.

Lea Shellová jich ale měla mnohem víc. Celé jedno křídlo skandovalo povzbuzující verše a Lee to zjevně dělalo dobře.

„Použij matoucí paprsek!“ vykvíkla dívka a zamávala rukama. Tak moc souboj prožívala.

„Bublinový útok!“ vypálil Ray.

Staryu vydala podivný zlověstný zvuk a vystřelila ze svého středového kamene žlutý pruh světla.

„Chinchou!“ zvolal Rayův pokémon bojovně a nadechl se. „Chin! Chin! Chin! Chin! Chin!“ kloktal, jak pálil salvu bublin.

„LE-A! DO-TO-HO!“

Chinchou spěšně zmizela pod vodou a matoucí paprsek se rozplynul.

„Vodní vír!“ zaleskly se Leiny oči. Staryu naráz rozpoutala děsivé vodní divadlo.

„Chinchou!“ vykřikl zděšeně Ray, když viděl, jak se jeho pokémon zmítá v proudech. Staryu se točila ve středu trychtýře.

„Vytlač ji ze středu!“ napadlo Raye.

Chinchou ztěžka překonávala vodní nápor a sunula se vpřed.

„Rayi, do toho!“ zaječel kdosi hystericky.

Ray napjatě sledoval drama pod vodou. Slyšel její vření a hukot, jakoby on sám byl Chinchou, která právě tvrdě vrazila do Staryu a ta vlétla do šílené spirály.

„Staryu!“ chytla se za hlavu Lea.

„Výborně, Chinchou!“ zaradoval se Ray. „A teď bublinový útok!“

Modré koule naráz zaplnily celý bazén, až vypadal napuštěná vana s pěnou do koupele.

„Ven z vody!“ křičela Lea a Staryu ji poslechla. Vyskočila na břeh a nehybně vyčkávala, co udělá Chinchou.

„Taky pojď ven!“ zakřičel Ray, a tak i jeho pokémon vyskočil z nádrže.

„Vodní pumpu, Staryu!“ použila Lea svůj nejsilnější útok.

Než však Ray stačil cokoliv říct, Chinchou uhodila svými tykadly o sebe. Zazněl mihotavě zvonivý tón a kolem ní se vytvořila zelená bublina. Tu vzápětí zaplavila voda od Staryu, ale Chinchou se nic nestalo.

„Chinchou se naučila zábranu!“ sdělil nadšenému publiku pokédex.

„To nééééé!“ zaúpěl Lein fanklub.

Tlak vody povolil a Ray už věděl, jak to zakončit.

„Bleskový útok, Chinchou!“ zakřičel jako u vytržení. Chinchou naučila nový útok!

Blesky vyrazily ke Staryu klikatou čarou a pokémon byl v další sekundě vyřazen.

„Staryu není schopna pokračovat! První kolo patří Rayi Leeverovi!“ zdvihl rozhodčí praporek na Rayově straně.

„Úúúú!“ zašumělo hlediště a Lea mořskou hvězdici vrátila do pokéballu.

Mlčky se obrátila na publikum a pak zase k zápasišti.

„Tohle bude těžší,“ řekla Rayovi vážně. „Volím si tebe, Gyaradosi!“

V bazéně se objevil obrovský modrý pokémon s bojovně roztaženou tlamou. Posměšně na Raye poulil nepřátelské oči a malou Chinchou přehlédl úplně.

„Gyara! Gyara! Gyaradóóós!“ zazpíval fanklub příšerný nápěv a Rayovi fanoušci si zacpali uši, aby tak druhou stranu ještě více pobouřili. Ray si v tu chvíli překvapeně uvědomil, že za ním na tribuně stojí daleko víc lidí než jen Arthur s jeho vlastním pokévajíčkem. Trochu ho to vyvedlo z míry…

„Druhé kolo může začít!“

„Zemětřesení, Gyaradosi!“ zasmála se nezakrytě Lea.

Aréna se zatřásla a voda se vylila z břehů. Chinchou měla problémy.

„Skoč do vody, Chinchou!“ radil Ray. Doufal, že tam bude bezpečněji. Voda skutečně alespoň zčásti klidnila děsivé účinky zemětřesení, elektrický pokémon však měl na mále.

„Skvěle!“ zaťala Lea ruce v pěst. Gyarados se předvádivě prosmýkl nad hladinou a v kruzích vystoupal na oblohu.

„A znovu zemětřesení!“ dupla Lea do země.

„To ne!“ vydral se Rayovi z hrdla výkřik.

Gyarados se vrhl k zemi. Uhodil do ní ocasní ploutví a zápasiště se znovu roztřáslo. Vlny ještě jednou vyrazily vysoko k nebi, tak akorát do výšky, kde se vznášel Gyarados.

„Zhoupni se na vlně!“ svitla Rayovi naděje.

Chinchou se nechala vodní masou vynést do vzduchu.

„Bleskový útok!“ ukázal trenér na Gyaradose. Jeho elektrický pokémon mrskl anténami a vodního hada zasáhly blesky.

„Gyaradosi!“ zapištěla Lea.

Chinchouina elektřina se zapraštěním zmizela a malý pokémon spadl do bazénu. Vyšplíchla voda a pak se Chinchou vynořila na hladině.

„Chinchou není schopna pokračovat! Vítězí Gyarados!“ sdělil ohromenému publiku starý sudí. Vypadalo to však, že všichni včetně něj jsou ohromeni spíše z výkonů Chinchou než z pokémonů její protivnice.

Ray si klekl na břeh, kam se ještě vylévala uklidňující se voda a vytáhl Chinchou z nádrže.

„Netušil jsem, co v tobě je,“ zašeptal. „Ten zápas byl fantastický.“

„Chinchou,“ zablikal pokémon tykadly a pak už ji Ray vrátil do pokéballu.

Ray si znovu stoupl na správné stanoviště, kalhoty promáčené a přestože si nebyl dalším nováčkem ve svém týmu tak jist, odepjal si pokéball s Horseam.

„Jdi na něj, Horsea!“ vykřikl co nejhlasitěji, aby sám dodal pokémonovi odvahu, přičemž dost spoléhal na Gyaradosovo oslabení Chinchou.

„V dalším kole proti sobě stojí Gyarados a Horsea. Začněte!“

„Dračí tanec!“ taktizovala Lea hned od začátku.

„Jupí!“ ozvali se lidé na tribunách s unešenými výrazy.

Přesto, anebo právě proto, že to byl soupeřův pokémon, Ray musel uznat, že něco tak úžasného se moc často nevidí. Gyaradosovy vousy na lících se rozzářily a jak se pokémon roztočil do spirály, vyšlehly z nich klikatící se paprsky svíjející se jako hadi.

Rayův výraz však rychle nabyl rozumu. Nesmí se tím nechat unést.

„Kouřovou clonu, Horsea!“ “Když on si posílí útok, my mu zhoršíme trefu,“ usmál se Ray spokojeně.

Maličký pokémon mezitím zahalil Gyaradose dýmem a dokonce ani Ray teď kromě Horseaho neviděl vůbec nic.

„Jejda!“ vykulila oči Lea kamsi do oblak kouře. „Co teď?!“

„Bubliny!“ uslyšeli diváci Rayův hlas.

Horseaho bubliny se vnořily do kouřové clony a pak už bylo slyšet jen Gyaradosův nelibý řev, jak se o něj tříštily.

„Vydrž, Horsea!“ přimhouřil Ray oči. Kouř ho začínal štípat.

„Nahoru!“ zaječela Lea s pokašláváním. „Tam na tebe nemůže!“

Gyarados se se zavřenýma očima vrhl vzhůru a černá oblaka nechal pod sebou.

„Dračí dech na toho mrňouse!“ poskakovala Lea.

„Bublinový útok!“ bylo to první, co Raye napadlo. Nikdo však neočekával, co se stane.

Horký vzduch, jenž doprovázel Gyaradosův útok, nafoukl Horseaho bubliny do obřích rozměrů a pak počaly stoupat nahoru jako balóny.

Ray dostal riskantní nápad. Věděl, že ze země Horsea na Gyaradose nedosáhne…

„Utvoř kolem sebe bublinu, dokud fouká ten vzduch!“ křikl na Horseaho.

Mořský koník odhodlaně zamrkal, když ho obklopila tenká stěna vlastní bubliny. Pak se v ní vyhoupl do vzduchu.

„Neuvěřitelné!“ spráskl ruce rozhodčí.

„Výborně, Rayi!“ ječela Mia, která právě přibíhala z vlastního dokončeného zápasu a už zdálky viděla Horseaho, jak stoupá k nebi.

Lea strnula.

Gyarados znepokojeně pozoroval, jak Horsea dosahuje jeho výšky. Jenže bublina se nezastavila. Maličký Horsea ve svém bublinovém balóně stoupal výš a výš.

Lea se rozesmála. „Smůla!“ řehnila se.

Publikum se začalo smát také. Všichni si ukazovali na zmateného Horseaho, jak opouští prostor arény a mění se v malinkou tečku na obloze. Smáli se a vyplazovali jazyky.

„Horsea!“ zakřičel zděšeně Ray. „HORSEA!“ Jeho pokémon se nezadržitelně vzdaloval.

Co má teď dělat?!

Vysoko nad vodním zápasištěm se rozlilo bílé světlo. Bublina s Horseam se rozzářila.

„Jůůů!“ vyměnili diváci všechen smích za údiv.

„Horsea…?“ zašeptal Ray. Srdce mu zpomaleně tlouklo. Pak se jeho tep začal radostně zrychlovat.

„No ne!“ vysoukal ze sebe Ray nakonec.

„Tý jo,“ sepjala ruce Mia, jak vyvracela hlavu vzhůru.

Blikotání ustalo a bublina klesala k zemi. V jejím nitru se modral ostnatý pokémon o dost větší než Horsea.

„To je krása!“ zavýskl kdosi, když koule sestoupila natolik, že všichni viděli pokémona uvnitř

„Horsea, ty ses vyvinul…?!“ řekl Ray.

Dav fandící Rayovi jakoby se náhle probral. „SMŮ-LA! SMŮ-LA!“ halekali na protivničinu část obecenstva. Ta na ně uraženě a zprotiveně zahlížela. Stejně jako Lea na Raye.

Ray dostal šanci.

„Použij vodní dělo!“ zakřičel do skleněného ticha.

„SEADRA!“ zahučel jeho pokémon. Stěnu bubliny vmžiku rozerval silný proud vody a poslal nepřipraveného Gyaradose k zemi. Seadra dopadl do vody a okamžitě se vynořil na hladin, aby se mohl bránit dalším útokům. Lein Gyarados ale už nezaútočil.

Rozhodčí se koktavě přihlásil o slovo: „G-Gyarados není schopen pokračovat! Vítězem zápasu a trenérem postupujícím do osmifinále je Ray Leever z města New Bark!“

Bylo to jako zaříkadlo.

„Seadro!“ vykřikl Ray a vrhl se k vodnímu pokémonovi. „Ty ses vyvinul, Horsea,“ řekl dojatě. „Tam nahoře… Mohlo se něco stát,“ třásl se. „Kdyby se to nepodařilo zastavit, to stoupání, nechal jsem tě tak nezodpovědně na pospas…“

Tvář mu zmáčel proud vody.

„Seadra!“

Ray se rozesmál.