Rayova pokémoní cesta

Modré Johto

Z tribun se k Rayovi hrnuli lidé. V jejich čele se po schodech řítili Mia s Arthurem, kteří nadšeně křičeli a div nevyhazovali z náručí pokévajíčka.

„Rayi!“ vypískla Mia, když doběhla až k němu. „Já jsem tak ráda! Tak moc ráda, že jsi postoupil!“ a objala ho. Arthur jí přitom musel vytrhnout z náručí vejce, aby ho nerozmačkala.

Ray byl poněkud zaskočený, silně však k sobě Miu přitiskl, protože i v něm pulzovalo opojné nadšení. Náhle měl chuť každého objímat.

„Ten zápas byl opravdu skvělý,“ uznal zubící se Arthur, jak držel obě vajíčka v rukou.

„No to bych řekl!“ přidal se starý rozhodčí, a když Mia Raye pustila, potřásl mu rukou. „Opravdu strhující podívaná!“

Lea Shellová se mezitím vytratila i se svým fanklubem. Ten byl strnule zamlklý stejně jako jejich žijící modla.

„A jak jsi dopadla ty, Mio?“ chtěl vědět Ray výsledek kamarádčina zápasu. „Postoupila jsi?“

Mia ho chytla za ruku a mávala s ní jako potrhlá. „Vyhrála jsem! Taky postupuju!“ Ray se musel usmát a Arthur zase ustoupil o pár kroků vzad, aby se s křehkým nákladem držel od křepčící Miy v bezpečné vzdálenosti.

„To je skvělé!“ využil Ray Miina sevření a potřásl jí rukou.

Mezitím se k nim už drali další lidé, kteří se chtěli s Rayem podělit o své dojmy z jeho zápasu. Rayovi z toho zanedlouho šla hlava kolem. Nikdy by ho nenapadlo, že se tu vyrojí tolik lidí dušujících se, že navždycky budou jeho fanoušky, fanynkami a ctiltelkami.

Jakmile se místo zápasu konečně vylidnilo, zbyl tam už jen on s Miou a Arthurem a vousatým rozhodčím, který si právě přestal prohlížet knoflíky své vesty a přikročil blíž k trenérům.

„Takže tady máte lístek na loď, která odplouvá ještě dnes z města Modré Johto do města Megi na Žlutavém ostrově,“ vtiskl čerstvému vítězi do ruky papírek s obrázkem lodi a důležitým časem odjezdu. „Na Žlutavém ostrově se odehrají další zápasy. Čtyři osmifinále ve městě Megi a čtyři v Ogi. Trenéři, kteří v těchto zápasech vyhrají, se přesunou na Červený ostrov, kde na ně už bude čekat Koloseum Šarlatového Města. Tam dojde na čtvrtfinále, semifinále a konečně i finále. Nějaké otázky?“ muž se na Raye upřeně zadíval.

„Všechno je jasné,“ pokrčil rameny on.

„Výborně,“ zasvítily rozhodčímu oči, „takže vám přeji mnoho štěstí.“ Potom se uklonil a odešel pryč.

Když se stařík ztratil mezi ostatními lidmi na hlavní ulici, Ray se otočil k Mie a Arthurovi, oči měl však upřené na lístek na loď.

„To abychom vyrazili,“ řekl, když si k tomu prohlédl ještě mapu Vířících ostrovů v pokénavu, „Modré Johto je na druhé straně ostrova. A loď odtamtud odplouvá v sedm hodin večer.“

„To stihneme,“ ujistil ho Arthur. „Půjdeme-li přímo po cestě a nikde se nebudeme zdržovat, dorazíme tam ještě s předstihem.“ Potom se k Rayovi opatrně naklonil. „A vem si to vajíčko, nebo mi upadne ruka.“

„Já tam jdu s vámi,“ oznámila Mia s pohledem na vlastní lístek, který dostala za své vítězství. „Ale mám jet až do města Ogi. To je na severním pobřeží Žlutavého ostrova. Jo, uch, díky,“ převzala si vzápětí od Arthura i své vajíčko.

„Takže se naše cesty na pár dní rozdělí,“ pokýval Ray hlavou.

Mia se rozesmála. „Ne nadlouho. Když vyhraješ a já taky, potkáme se zase v Šarlatovém Městě.“

„Tak už pojďte do střediska, Lisa bude mít starosti,“ vyzval je Arthur trochu netrpělivě, a tak vyrazili.

„Kde jsi byl ráno?“ vzpomněl si Arthur na Rayův divoký nástup k zápasu. „Neříkej, že jsi zaspal.“

„No, tak trochu ano,“ přikývl neochotně Ray a posunul si vajíčko v rukou. „Lisa mě vzbudila jen taktak. Hmm, proč vlastně nepřišla ani na jeden zápas?“

„Co já vím?“ pokrčila Mia rameny, když vytušila, že zrovna ona jako její sestra by to měla vědět.

„Ráno jí volali z rady šampionátu,“ řekl Arthur. „Prý jí chtějí něco nabídnout.“

„A co?“ zajímali se hned Ray s Miou, ale Arthur jen pokrčil rameny.

Než došli do střediska, bylo téměř poledne. Sluneční paprsky se prodíraly korunami stromů, které teď skýtaly alespoň skromný stín.

Ray se zastavil za sestrou Joy, aby mu prohlédla pokémony a Mia s Arthurem šli nahoru do pokoje. Když přišel za nimi, zjistil, že Lisa tam ještě není.

„Co jí asi můžou chtít, když je tam takovou dobu?“ přemítala Mia. „Máme jít přeci všichni na oběd, v půl jedné,“ podívala se na své nefunkční hodinky a ušklíbla se. „Neví někdo, kolik je?“

Ve chvíli, kdy se jí Ray chystal odpovědět, vrazila do pokoje Lisa.

„Tak co?!“ vrhla se k Rayovi a Mie. Ti na ni vyděšeně pohlédli. „Jak to šlo? Postoupili jste?“ Vypadalo to, že Lisa nejspíš celou dobu strávenou kdesi v síních vedení Turnaje přemítala jen o tom, zda-li se její přátelé dostali do dalšího kola.

„V sedm hodin jedeme na Žlutavý ostrov,“ sdělil jí Ray s úsměvem.

„Oba?!“

„Jo,“ přikývla Mia.

„Kecáš?!“ vyhrkla Lisa a objala ji. „Výborně, Mio! Jsem na tebe moc pyšná! Jen tak dál, sestřičko!“

„Ještě to ani zdaleka není to, co jsi dokázala ty,“ upozornila ji Mia mírně zatrpkle.

„Ale prosím tě,“ mávla Lisa rukou. „Na tom přece nezáleží.“

„A co ti vlastně chtěli oni? Na tom vedení šampionátu?“ zeptal se Arthur.

Lisa roztáhla ústa od ucha k uchu.

„Tak co je?“ dorážel Ray.

„Požádali mě, abych předávala pohár na finále Turnaje!“ vykřikla Lisa.

„Ty?!“ vypadlo z Miy.

Lisa se zamračila. „A proč ne?“ zamrkala trochu dojatě.

„Totiž, jako myslela jsem, že je to skvělé, že zrovna ty,“ poopravila se Mia a pak se zašklebila.

„A přijala jsi to, počítám?“ promluvil Arthur bez sebemenšího zaváhání.

„Přijala,“ kývla Lisa šťastně. „Taková pocta! Dneska mi tam rovnou říkali, jak se tam mám chovat… No, to bylo teda strašně nudné, ale přetrpěla jsem to…“

„Tak proto ses tak zdržela?“ odšrouboval Ray víčko ze své lahve s vodou, protože měl z toho posledního dění úplně vyschlo v krku.

Lisa zavrtěla hlavou. „Nejen kvůli tomu,“ řekla. „Potkala jsem totiž tvojí sestřenici, Arthure. Agnes.“

Podle toho, jak Lisa mluvila, ji to setkání muselo dočista zaskočit.

„Ehm, řekla bych, že je to celá máma,“ pokývala trochu pobaveně hlavou.

„To snad ne?!“ zděsil se Arthur. „Vážně ti tak připadá?“

„No dobře, zas tolik ne, ale je vidět, že je to Bertina dcera, to mi nevymluvíš. Působí dost průbojně a tak vůbec…,“ stála si Lisa na svém.

„Tak to ti doopravdy vymlouvat nebudu,“ kývl Arthur. Bylo přitom jasně vidět, že se uklidnil.

„A co ti chtěla? A jak vlastně věděla, kdo jsi?“ zamračil se Ray.

„Asi jí o nás řekla její matka, nemyslíš?“ zaťukala si Mia na čelo.

Ray jí musel dát zapravdu, i když jaksi nerad.

„Takže ti řekla, že se ta večeře ruší, doufám?“ ozval se Arthur s důrazem na poslední dvě slova.

Lisa zavrtěla hlavou. „Ne, neruší, jen mi upřesnila termín.“ S tou větou se Arthurova naděje rychle vypařila. „Máme k nim přijít po finálovém zápasu Turnaje v devět hodin večer.“

„Tak přeci jen,“ svalil se Arthur rezignovaně na postel, jakoby večeře u jeho tety měla být tím posledním, co ho v životě čekalo.

Mia ho s lítostí pozorovala.

„A nešlo by to teda nějak odříct?“ zeptala se Lisy.

„Těžko,“ povzdychla si její sestra. „Vypadá to, že Agnes je stejně tvrdohlavá jako Berta.“

„Tak to tam holt budeme muset nějak přetrpět,“ rozhodil Ray rukama.

„Nejspíš,“ přikývla Lisa. „A pojďte už na ten oběd. Z té besedy o Turnaji mi pěkně vyhládlo.“

Zdálo se, že lidé, kterých bylo poslední dny Zemské Město plné, se začínají přesouvat na Žlutavý a Červený ostrov. Jeden muž v restauraci, kam se přišli najíst, tam na stůl právě vykládal několik lístků s různými znaky a vysvětloval své rodině, že sehnal vstupenky na všechny důležité zápasy. Děti byly hned radostí bez sebe, zato jeho manželka nasadila skeptický pohled, protože samozřejmě věděla, kolik takové lístky stojí. Nakonec se ale usmála a řekla, že to byl dobrý nápad.

„Tam už asi bude hodně lidí,“ vyvodil Ray závěr z rozhovoru rodiny za ním.

„Určitě,“ souhlasil Arthur. „Koná se to jednou za tři roky, je to velká událost.“

„Už jste přemýšleli nad cestou do Modrého Johta?“ zeptala se Lisa a odsunula stranou prázdný talíř.

„Trochu,“ přisvědčil opatrně Arthur. „Ono vlastně ani není nad čím přemýšlet. Přímo do města tam samozřejmě vede silnice. Je to odsud na západ.“

Ray nechal pokénav, aby znovu ukázal mapu Ostrovů. Město Megi se nacházelo přímo naproti Modrému Johtu, zatímco Ogi bylo obráceno k Červenému ostrovu.

„Možná bych to mohla jít pěšky, přes ostrov,“ napadlo Miu, když si prohlédla nevelký Žlutavý ostrov a vzdálenost mezi městy Megi a Ogi.

„Kdybys šla po souši, mohli bychom tě doprovodit,“ navrhl Ray.

„Loď by mě dovezla do Megi a odtamtud,“ Mia přejížděla prstem mezi hrou světel malého přístroje, „bych to takhle přešla.“

„Ono by to tou lodí vyšlo pomalu nastejno,“ natočila hlavu Lisa, aby dobře viděla. „Beztak to musí celé obeplout a pak zase kolem ostrohu do zátoky…“

„Pokud půjdete se mnou, tak to vezmu přes ostrov,“ rozhodla se Mia.

Hned po obědě vyrazili na cestu. Sbalili si věci ve středisku a nechali se silnicí vyvést až na kraj města, směrem, kterým ležel dům Arthurovy tety.

Silnice se stáčela mezi kopce, a tak bílé sídlo nechali za sebou. Vršky Modravého ostrova byly všechny bujně zelené. Na jedné tabulce si Ray, Mia, Arthur a Lisa dokonce přečetli, že se nacházejí v chráněné krajinné oblasti. Z Miina průvodce se pak dozvěděli, že na ostrově roste mnoho jedinečných rostlin tvořících neprostupnou džungli, kterou obývají vzácní pokémoni.

„Aipomové, Tangely, Kangaskhan…,“ četla Mia. „A píšou tu, že tu byli pozorováni i Treeckové. “Jedna z mála kolonií vzácných travních pokémonů, kteří se na Vířící ostrovy dostali za nevyjasněných okolností,““ odcitovala kus knihy.

„Zajímaly by mě ty nevyjasněné okolnosti,“ řekl Ray úplně mdle.

Náhle se ozval zvuk blížícího se automobilu.

„Co kdybychom se pokusili si to auto stopnout!“ navrhla podnikavě Mia. „Byli bychom ve městě cobydup!“

Protože se nikomu už nechtělo dál putovat pěšky, když kolem nebylo nic zajímavějšího než zarostlé svahy, kam se stejně kvůli ochraně území nesmělo, a nudná sluncem rozpálená silnice, zastavili se na kraji cesty a vytrčili ruce.

Bylo to nejspíš to jediné auto, které tudy dnes jelo. Což bylo s podivem, když se všichni lidé snažili dostat se na další dějiště turnaje.

„Chcete svézt?“ zeptal se přívětivě tlouštík za volantem červeného auta jakési předpotopní značky. Při pohledu na vůz se po sobě Ray s ostatními trochu znepokojeně podívali, nakonec se však do automobilu nacpali a vyjeli.

„Máte namířeno do přístavu v Modrém Johtu, což?“ zeptal se bodře řidič.

„Ano,“ přikývli oni suše.

„Chystáte se zápasit na Žlutavém ostrově?“

„Ano,“ kývli znovu oni a Ray namáčknutý na dveřích vděčně nastavil tvář větru proudícímu dovnitř otevřeným okýnkem.

Muž se během jízdy natolik rozpovídal, že se spokojil i s jejich strohými odpověďmi. Z toho, co Ray stačil vnímat přes rachocení motoru a svůj strach z toho, že se řítící se auto každou chvíli rozletí na kousky, vyposlouchali, že muž pracuje v přístavu Modrého Johta. Všichni čtyři se přitom v duchu modlili, aby to nebyl zrovna on, kdo by měl co dočinění s jejich plavbou do města Megi, poněvadž jeho řidičské schopnosti byly dost nejisté.

Když za slabou hodinu vyletěly z jedné zatáčky, všichni kromě řidiče zděšeně zapasovaní do hloubi sedadel, tlouštík nadšeně zaryčel: „Tak tady za tou horou!“

Jakmile objeli jeden malý pahorek, naskytl se jim nevídaný pohled. Ray okamžitě pochopil, proč se této oblasti říká Modré Johto. Sjížděli po silnici k místu, jež jakoby bylo zmenšeninou celé země. Od tmavě modrého moře omývajícího pláže Žlutavého ostrova naproti němu se rozprostíralo město Modré Johto. Leželo v ploché kotlině mezi kopci chráněné oblasti, z jejíchž vysokých stromů přízračně vystupovala ostruhatá skaliska. Z pohoří za chroptícím automobilem sem přitékala nevelká řeka, jejíž delta tvořila po celé sníženině tmavá bahniska, kde stály legrační domy na kůlech. Po cestě mokřady tok ústil do průlivu mezi ostrovy.

„Je to doopravdy jako nějaký model,“ řekla Lisa. „Jsou tu zastoupeny snad všechny přírodní oblasti Johta.“

„Musí tam být nějaká spodní voda,“ přemýšlel Arthur nad vznikem bažin dole. „Jinak by to ta řeka nedokázala všechno napájet, v tom vedru, které tady je.“

„Bhm,“ zabublala zelená Mia a dávala si záležet, aby v zatáčce neotevřela ústa.

V okamžiku, kdy se vyvalili z auta na veliké parkoviště na kraji města, všichni se vděčně opřeli o kovové zábradlí a lapali po dechu.

„Tak hodně štěstí!“ zakončil řidič svůj monolog, jímž se bavil celou cestu, zatroubil na ně klaksonem na pozdrav a zmizel za nejbližším mostem přes močál.

„Nevím, proč nás nemohl vzít až do přístavu,“ zahlížel za ním Arthur trochu naštvaně.

„Já jsem ráda, že nás vyklopil už tady,“ třásla se Mie kolena. „Aspoň, aspoň se klidně projdeme na čerstvém mořském vzduchu. To nám teď udělá nejlíp.“

Ray si připadal, jakoby na lodi na Žlutavý ostrov už dávno plul. Žaludek se mu z divoké jízdy ošklivě houpal stejně jako Mie a i když se Lisa snažila nedát to na sobě znát, ani ona nezakryla nazelenalou barvu v obličeji.

Modré Johto vypadalo o něco větší než Zemské Město. Nejspíš s tím měly co dělat i močály, které jej celé tříštily na mnoho menších čtvrtí. Čím blíže k moři se Ray s přáteli dostával, tím byla půda kamenitější a někde se dokonce objevily i skupiny kamenných domů, pro tohle podnebí tak typických.

Přestože se domnívali, že najít přístav nemůže být nijak těžké, složitá přemostění a kanály mezi bažinami jim postup značně ztěžovaly.

„Koukněte se támhle!“ ukázala Mia kamsi daleko vlevo.

Stáli na jednom kamenném mostě mírně se vyvyšujícím nad okolní terén, a tak měli o něco lepší rozhled, než ostatní lidé na ulici za nimi.

Nejdřív Ray neviděl nic jiného než nekonečné pláně šustícího rákosí ukrývajícího tmavé vody. Když se ale podíval pozorněji, tam vzadu za tím zeleným mořem spatřil pod skalami několik vysokých a štíhlých věží, které se až nápadně vymykaly ze stylu místní architektury.

„Divím se, že nezapadly do bažiny,“ poznamenal Arthur a už zase scházel na silnici.

„Taky že jsou celé křivé, Arthure,“ pozdržela ho Lisa ještě chvilinku na mostě.

Věže opravdu trčely do vzduchu v úhlech, jež rozhodně nebyly pravé. Jedna z nich se dokonce opírala o strmou skalní stěnu uťatého kopce za ní. Její černé a hnědé stěny se skálou téměř splývaly.

Ray se podíval na hodinky. Nebyly ještě ani čtyři hodiny. Do odjezdu lodě tedy měli dost času na to, aby podivné stavby prozkoumali zblízka.

„Máme nejvýš tři hodiny,“ zkontroloval čas i Arthur. „Jinak nestihnete loď.“

Zdálo se, že to je přesně to, co chtěla Mia slyšet.

„Takže sebou hněte, ať se do té doby stihneme vrátit!“