Rayova pokémoní cesta

Mořská panna a Agnes

Rákosí poklidně šustilo v mořském vánku a hladinu slaných močálů místy čeřily vlnky probíjející se hustým porostem od blízkého moře.

Ray, Mia, Arthur a Lisa mířili k několika zvláštním věžovitým stavbám, které se tyčily vzadu za Modrým Johtem pod dohledem tmavého skalního útesu. Jak trenéři rychle zjistili, cesta tam nebyla nijak snadná. Kamenné můstky přes močály, jež umožňovaly lidem ve městě překonávat vlnící se slatiny, byly s přibývající vzdáleností od centra města nahrazovány méně bezpečnými a mnohdy značně ztrouchnivělými dřevěnými lávkami.

„Doufám, že pak najdeme taky cestu zpátky,“ ozvala se Lisa odkudsi z porostu a ohlédla se nazpět. Přes vysoká rákosová stébla toho však mnoho neviděla. Nad čepýřícími se květy vodních rostlin zahlédla pouze špičku jakési veliké stavby města za nimi a jinak nic.

„Myslel jsem si, že to bude trochu jako nějaká navštěvovaná památka,“ přeskakoval Arthur zaraženě mezi pochybnými můstky. „Že tam budou proudit turisté a tak…“

„Pokud tam někdy nějací proudili,“ řekla Mia, „tak jsou nejspíš tam dole pod námi.“

Se soucitnými pohledy se všichni zadívali do tmavé vody.

„Vážně v Průvodci po Johtu o těch věžích nic nemáš?“ mračil se Ray v čele výpravy.

„Už jsem ti to říkala asi pětkrát,“ protočila Mia oči.

Vodní hladina byla čím dál neklidnější, jak se s každým dalším krokem přibližovali k otevřenému moři. Mezi rákosím se proplétalo několik vodních a travních pokémonů, kteří zvědavě pozorovali čtyři narušitele jejich klidu a poplašeně mizeli ve stínech při příliš hlasitém zvuku.

Bylo to jako obrovské bludiště. Kam se otočili, všude jen svěže zelená stébla, která svým neustálým kývavým pohybem působila již poněkud strašidelně.

„Nevíte někdo, kde teď asi jsme? Z toho města to vypadalo o dost blíž,“ postěžovala si Mia. Pečlivě přitom odhrnovala rákosí a sešlapovala ho nohama, aby měla po čem jít, protože lávky a můstky se z nějakého nepochopitelného důvodu úplně vytratily.

„Támhle už to je,“ ukázal Arthur trochu nalevo. Opravdu tam nad zelené moře čněl černý útes a špičky robustních sloupů.

„Nezdá se vám, že tam nahoře někdo je?“ zaostřil Ray na vrcholek jednoho pilíře. Všichni se zastavili a podívali se tam také.

Na každém z těch sloupů, které odsud bylo možné vidět, nepochybně někdo stál. Byli však tak vysoko, že dokonce ani Arthur nepoznal, kdo to na svět z té výšky shlíží. Vypadlo to jako čtyři strnulé sochy obrácené k moři.

I přes několik dalších nebezpečných manévrů a skoků se nakonec Ray, Mia, Lisa a Arthur vynořili z rákosí. Zeleň je vyplivla na malé prostranství, kam se vlévalo moře přes nízký skalní práh. Vzniklá laguna už pomalu zarůstala rákosím stejně jako celé okolí a oni tak stáli na jednom z mála míst pevné země. Po jejich levé ruce se jim nad hlavy tyčila pětice mohutných šedočerných sloupů. Jejich základy se pomalu ale jistě bořily do vody a kořenů všudypřítomných rostlin zatímco zdobené hlavice stále ještě sahaly až k samotnému vrcholku útesu za nimi. O ten se opíral poslední šestý sloup, který již podlehl neklidnému podloží a sesypal se na stěnu útesu. Porušoval tak šestiúhelník, který sloupy dohromady tvořily.

„Co to může být?“ řekla potichu Lisa. Nejspíš měla pocit, že kdyby promluvila hlasitěji, způsobila by zhroucení i ostatních nestabilních pilířů. Anebo by možná vyrušila pokémona, jenž zrovna šplhal na vrchol jednoho z nich.

„Podívejte se!“ ukázala na něj Mia. „To je přece Xatu!“

Trenéři jenom zírali. Pokémon totiž kámen široce objímal a pomocí svých křídel lezl nahoru, kde se nepochybně mínil usadit na zdobené hlavici.

„Proč to prostě nevyletí?“ zamračil se Ray. „Tohle musí být strašně namáhavé.“

„Tamti už se tam dostali,“ ukázala Lisa na okolní čtyři sloupy. Ty už skutečně byly obsazeny dalšími Xatu, kteří svýma nevyzpytatelnýma očima nehybně sledovali pěnící moře. Zahnuté zobáky se jim přitom leskly v odpoledním slunci.

„Hej! Co vy tady děláte?!“ vypískl nečekaně neznámý hlas.

Zdálo se, že to promlouvá samo rákosí, protože hlas byl pisklavý a řezal jako rákosové listí. Trenéři se překvapeně rozhlédli.

„Tam!“ vyjekla trochu vyděšeně Lisa a ukázala ke zborcené stavbě.

Na jejím křivém vršku se objevil nevelký mužík celý zarostlý v bílých a nazelenalých vlasech a vousech. Byl nepochybně velmi starý. I když by díky celému porostu nic takového nepotřeboval, byl oblečen do zelenohnědého roucha. Ve scvrklém, velmi vrásčitém obličeji se mračily tmavé oči.

„My, my jsme se jen přišli podívat, co to tady je,“ řekl mu Arthur a stejně jako ostatní cítil k neznámému nedůvěru. Nejspíš i proto, že bosý děda stál na nejisté zbořenině opřené o skálu vysoko nad nimi.

Stařík si je všechny důležitě změřil a pak hbitě jako Furret seskákal po kamenných blocích dolů.

Poslední skok doprovodil jeho bujný porost hlavy ladným pohybem.

„Jste archeologové?“ zeptal se příkře.

„Ne, jsme trenéři pokémonů,“ odpověděl mu Ray.

„Takže nejste archeologové?“ dorážel divoký mužík.

„Ne!“ prohlásili všichni trenéři rázně.

„Myslel jsem si to,“ přimhouřil oči děda a pak se otočil za šplhajícím Xatu.

Chvíli bylo ticho. Všech pět jich sledovalo pokémonovo počínání.

„Promiňte, ale vy víte, co to dělá?“ oslovila Mia starce po několika dalších minutách.

„Samozřejmě,“ nafoukl se. „Leze nahoru.“

„Aha,“ hlesli trenéři a Mia ostatním naznačila, že muž má zřejmě o kolečko víc.

„A proč to dělá?“ snažila se Lisa zjistit více. Cíleně přitom mluvila tak, aby nebudila příliš profesionální zájem, ať už by to bylo dobře nebo špatně.

„Všichni ostatní Xatu už jsou nahoře, takže zbývá jenom on,“ sledoval muž každý pohyb ptačího pokémona spirálovitým pohybem šplhajícího k vrcholu.

„A proč tam všichni lezou, pane?“ zeptal se Arthur a chtěl se zároveň dozvědět, jak vlastně mají muže oslovovat.

„Xatu lezou na tyhle sloupy každý rok, přesně v tento den. A když jsou na vrcholu, zpívají vábící píseň,“ prohlásil stařec a odhrnul si hřívu z obličeje. „A říkejte mi, jak chcete. V Modrém Johtu mi říkají Glog.“

Mia musela honem zakrýt zahihňání.

„Zpívají vábící píseň? A koho vábí, Glogu?“ vyptával se dál Ray.

„Vy jste mi nějací zvědaví trenéři!“ zvolal Glog s bojovně vytrčenou bradou. „Ale budiž, pojďte si sednout támhle,“ ukázal k poraženému sloupu. „Já vám něco povím.“

Ray v duchu doufal, že to nebude trvat příliš dlouho, protože on ani Mia samozřejmě nechtěli zmeškat loď do města Megi.

Usadili se na jednom do kruhu opracovaném kameni.

„Zpěv Xatu vábí mořský národ,“ řekl prostě Glog a spokojeně se zahleděl na vodní masu rámovanou vysokým rákosem. „Vábí národ Miloticů.“

„Copak Miloticové nejsou sladkovodní pokémoni?“ zakabonil se Arthur. Zdálo se, že se mu to neshoduje s jeho dosavadními poznatky.

„A jsou snad všichni vodní pokémoni jenom sladkovodní nebo jenom mořští?“ vydal Glog zvuk jako praskající bublina. „Miloticové žijí i v moři. Jako mořský národ.“

„Já mám jednu Milotic,“ řekla Lisa. „Ale ta Feebas, ze které se vyvinula, pochází z řeky.“

„Vy máte Milotic?!“ zamrkal Glog. Naráz měl o trenéry větší zájem. „Opravdu máte Milotic, slečno?“

„Jmenuji se Lisa,“ přikývla Miina sestra. „A proč sem ty Miloticy vábí?“

„To kvůli jednomu nešťastnému duchovi,“ pokleslo Glogovo obočí. „Odnepaměti jsou bažiny dosti nebezpečným místem. Ovšem jen málokdo ví, proč tomu tak je. Žije tu totiž duch. Duch Milotic.“

„Pokémonní duch?“ vyvalili trenéři oči. Samozřejmě věděli o duchových pokémonech jako je Haunter nebo Shuppet, ale o skutečném duchovi nějakého zemřelého pokémona?

„Kdysi dávno, když tu ještě ani nestálo to město, připlulo do oblasti Vířících ostrovů několik lodí,“ povzdechl si mužík. Všichni přitom museli vynaložit veškeré úsilí, aby mu rozuměli. Přestože měl takový pisklavý hlas, poněkud jej tlumily závěsy vlasů a vousů. „Na lodích putovali lidé z nějaké vzdálené země. Nikdo neví, odkud byli. Museli se ale zastavit. Jejich kapitán začínal z dlouhé plavby blouznit a oni měli strach, že další doba strávená na moři by pro něj mohla být osudnou. A tak když uviděli tenhle ostrov, zamířili k němu.“

Ray si představoval, jak to tady asi muselo před těmi dávnými věky vypadat. Všude nejspíš byly jen dlouhé lány rákosu a nic víc. A možná, že tehdy tu ještě nebyl ani ten rákos.

„Ve stejnou dobu ale k ostrovům připlouval mořský národ – Miloticové,“ pokračoval Glog. „Námořníci je buď nenáviděli, anebo milovali. Vidět po dlouhých bezútěšných dnech na moři krásného pokémona jim přišlo jako zázrak a příslib blízké pevniny. Jenže Miloticové jsou zároveň dosti záludní. A to právě poznal kapitán téhle výpravy. Jednou v noci, když seděl tady na pobřeží, se z vody vynořila Milotic. V té době byl onen muž už natolik zoufalý, že když zdálky viděl její dlouhé vlasy a štíhlé tělo, domníval se, že vidí vysněnou ženu. Zhmotnění krásy, ženy, která mu po dobu plavby chyběla.“

„A on se do ní zamiloval,“ uhodla Mia.

„Přesně tak,“ přikývl Glog truchlivě. „Ne nadarmo se říká, že Miloticové jsou nejkrásnějšími pokémony vůbec. V lidském měřítku to tak možná doopravdy je. A oni sami jsou si toho vědomi a dokáží to využít.“

„A jak?“ zamračil se opět Ray. Příběh dával tušit něco neblahého.

„Přes tohle všechno, co jsem o Miloticích říkal, tahle Milotic nebyla nijak vypočítavá,“ zarazil ho Glog. „Většina z nich dokáže člověka využít, aby jim posloužil a pomohl tak celé skupině, pokud je tedy ten nešťastník natolik mimo sebe. Tahle Milotic ale cítila, že námořník je na tom opravdu špatně a že potřebuje pomoci.“

Arthur si vytáhl zápisník.

„Stejně jako dokáží být nebezpeční, mohou se Miloticové stát i pravou oporou a vysvobozením pro ztracenou duši,“ pravil Glog vážně. Do ruky se mu přitom připletlo stéblo rákosu, kterému utrhl list a teď si jím přejížděl po bradě. „Tihle pokémoni mají dar navrátit duši celistvost a rovnováhu. Uklidnit ducha.“

„Takže ona mu pomohla a vyléčila ho z jeho…šílenství?“ usmála se Lisa. Byla v ní znát jistá hrdost nad tím, že i ona jednu Milotic má.

„Téměř,“ pokýval stařec hlavou ze strany na stranu.

Z města se nečekaně ozvaly zvony ohlašující půl šesté odpoledne. Ray s ostatními tedy měli ještě něco přes hodinu času.

„Podle toho, co se píše tady na těch sloupech,“ Glog spočinul očima postupně na každém pilíři, „trávil kapitán s Milotic každý večer na pobřeží a hovořil s ní. To mu pomáhalo. Stalo se však, že se do ní skutečně zamiloval a to bylo to, co nakonec způsobilo nešťastný konec.“

Ta slova Raye utvrdila v jeho pokradmu se přibližující předtuše něčeho zlého.

„Námořník nechal Milotic postavit šestiúhelníkový chrám. Chrám, ze kterého nakonec zbylo jen těchto šest sloupů.“ Glog se znovu rozhlédl.

Trenéři se během vyprávění přestali v jeho přítomnosti cítit mírně ohroženě, protože se zdálo, že vyprávění Gloga uklidňuje.

„Když se totiž národ Miloticů chystal odplout zase do jiných vod, kapitán se s Milotic nechtěl rozloučit, a tak na vrcholky chrámových pilířů rozestavil Xatu. Ti měli svým zpěvem Miloticy nalákat zpět, aby se on mohl se svou neopětovanou láskou znovu vidět. Jakmile Xatu zazpívali, Miloticové se opravdu vrátili a s nimi i ona.“

Moře se nečekaně silně vzedmulo a do laguny se navalila zpěněná voda.

„A ten blázen ji unesl,“ pravil Glog a nečekaně vztekle roztrhl list, s nímž si hladil bradu. „Unesl ji do chrámu a rozhodl se tam s ní zůstat až do konce života. V tu chvíli nejspíš netušil, že ten čas nebude příliš dlouhý.“

Ray, Mia, Arthur i Lisa už věděli, že příběh skončí jak pro námořníka, tak pro Milotic špatně.

„Ach,“ vzdychl Glog. „Miloticové jsou krásní, ale mívají horké hlavy, které ve spojení s jejich sílou dokáží být velmi nebezpečné. Tak se stalo, že když zjistili, že ten člověk unesl jednu z nich, rozzuřili se a zaútočili na chrám. Ten se pod jejich náporem zřítil a zavalil oba nešťastníky – námořníka i Milotic.“

Rákosí zašustilo, když se z širého moře přihnala další vlna.

„A od té dávné doby není v bažinách bezpečno,“ zakončil své vyprávění Glog a hluboce se zahleděl do očí každému z trenérů.

„Takže Xatu až do dnešních dnů vyzývají Miloticy k návratu? Ale proč?“ nechápal to Ray.

„Říkal jsem přece hned na začátku, že Miloticové jsou schopni uklidnit nešťastné duchy, nebo ne? Poslouchej příště pozorněji, chlapče,“ přimhouřil Glog oči a Ray zrudl. „Snaží se přivolat Miloticy zpět, aby uklidnili duši jedné z nich.“

„Takže pokud Xatu ještě stále rok co rok stoupají na sloupy, znamená to, že se jim tedy ještě nepodařilo mořský národ přivolat anebo že ten odmítá Milotičině duchu pomoci?“ promluvila Lisa.

„Zpěv Xatu je strašlivě zvláštní a není moc běžné slyšet tyhle pokémony zpívat,“ pravil Glog a naráz opět vypadal tak nebezpečně a nevyzpytatelně. Snad na něm každoroční poslech toho zpěvu zanechal nějaké následky? „Zpěv pěti Xatu není natolik silný, aby dokázal mořský národ přivolat,“ řekl. „Šestý sloup, kde by měl stát šestý Xatu, je zborcený, a proto nemá cenu na něj lézt. I kdyby ho Xatu obsadili, nebudou všichni ve stejné výšce, což je v tomhle případě základ úspěchu.“

„A proč?“ zamrkala Mia.

„To nevím, prostě to tak je,“ zapištěl Glog nebezpečně, a tak se Mia už raději na nic dalšího nevyptávala.

Opět chvíli jenom seděli, protože se ostatní báli zeptat se muže na další věci.

„Á, už to asi pochopil,“ usmál se muž náhle.

Přestože nevěděli, jak to myslí, byli si jistí, že to má co dělat s pátým Xatu. Ten se totiž konečně dostal na vrcholek svého sloupu.

„Pořád nechápu, proč tam lezl tak složitým způ...“

„Pšššt!“ okřikl Arthura Glog. „Budou zpívat!“

Při těch slovech se všichni zvědavě obrátili ke sluncem ozářeným sloupům. Do laguny se s jiskřící pěnou navalila další vlna příboje a jakoby tím odpočítala začátek písně.

Xatu rozepjali křídla a odhalili tak slunci ornamenty na svých tělech. Pak bez jediného zvuku otevřely zobáky.

Nic dalšího se nestalo.

„To je všechno?“ zašeptala Mia zklamaně.

„Ticho!“ vyštěkl Glog.

Vzápětí mořský šum roztříštil hlasitý zvuk. Znělo to jako gong, jehož ozvěny se v podobě už jiných tónů rozlétly do okolí.

Mia vyplašeně vyjekla.

Z výšky nad nimi se linula prapodivná melodie rozezvučená stovkami hlasů znějících ve studených kovových rozkladech souzvuků, ačkoliv je vydávalo pouze pět pokémonů.

„Co to je?!“ vykřikl Ray, ale vůbec nikdo ho nezaslechl. Jeho slova totiž jakoby vůbec neopustila jeho hlavu. Zpěv Xatu zpomalil vše, co se hýbalo, zastavil vše, co se teprve mělo pohnout.

Trenéři vystrašeně pozorovali mořskou hladinu. Dokonce i její vlny se vzdouvaly tak neskutečně líně, že by to ve skutečnosti nikdy nebylo možné.

Nad krajem se radoval neuspořádaný cinkot vyvstávající z temného pozadí dunících gongů a trylkujících hlasů.

Rayovi to připomnělo zpěv nějakého dávno zapomenutého kmene, který možná kdysi viděl v nějakém televizním dokumentu. Jakoby se zpěv leskl stovkami mihotavých zlatých destiček a pomalovaných masek lidí i pokémonů. Počáteční strach a úzkost z melodie vyprchávaly a Ray měl nutkání se pohnout. Snažil se ale ovládnout, protože cítil, že kdyby to udělal, skončil by nejspíš v potlačeném přílivu.

Ozvalo se ještě několik posledních úderů gongů a zvonů a pak vše utichlo. Píseň skončila stejně, jako začala. A Xatu ještě několik němých okamžiků poté rozpínali křídla a zobáky drželi dokořán otevřené.

Zvony však zvonit nepřestávaly.

„Vždyť je půl sedmé!“ zděsil se Ray při zmateném pohledu na své náramkové hodinky.

„Jak je to možné?!“ zalapala Mia po dechu. „Ještě před chvílí…“

„Čas ubíhá rychleji, když posloucháte Xatu,“ usmál se Glog. Pak ale jeho úsměv povadl. „Ovšem vypadá to, že ani letos sem Miloticové své družce na pomoc nepřiplují.“

„Neříkejte mi, že ten zpěv neslyšeli?!“ podivil se Arthur. Jemu samotnému to málem utrhlo uši. To přeci muselo být slyšet VŠUDE!

„Je jich málo,“ pokrčil Glog rameny a nasadil kyselý výraz.

„Měli byste jít,“ prohlásila nečekaně Lisa.

„Jo, za půl hodiny ta loď odplouvá,“ přikývl Arthur. „A cesta sem nám přitom zabrala víc jak dvojnásobek toho času,“ a už se obrátil k rákosí.

„To nemůžeme stihnout!“ vyrazila ze sebe Mia, jak ji zachvátila panika.

„Když poběžíte, máte alespoň nějakou šanci!“ zavrtěla hlavou Lisa. „Pokud se to rákosí ještě nestačilo zase narovnat, uvidíte, kudy jsme sem přišli a po té cestě se vrátíte zase do města.“

„Liso, jak to sakra mluvíš? Ty nepůjdeš s námi?!“ zamrkal Arthur.

Lisa zavrtěla hlavou.

„Doženu vás později, jen běžte!“ usmála se. Potom otočila tvář ke Glogovi. „Moje Milotic může zkusit pomoci tomu pokémonnímu duchovi.“

Mužíkův ponurý výraz se naráz rozzářil. „Ubohá Milotic se konečně dočká pokoje!“ vykřikl úplně mimo sebe. Zpěv Xatu na něm za ta léta nejspíš opravdu zanechal nějaké následky.

„Takže se sejdeme ve městě Megi?“ mrkl na Lisu Ray.

„Možná už dřív,“ připravila si Lisa pokéball s Milotic. „Podle toho, jak rychle to tu zvládneme.“

„Tak hodně štěstí!“ popřál jí Ray. „My jdem!“

„Hodně štěstí a ať se to zdaří!“ zakřičeli na Lisu a Gloga i Arthur s Miou a pak už se všichni tři bezhlavě vrhli do rákosového houští.

Utíkali, jak nejrychleji mohli. Rákos je nemilosrdně šlehal do obličeje, přestože se ubírali již vyšlapanou stezkou.

Ray se zašmodrchal do nějaké staré rybářské sítě. Zavrávoral a když si ji strhl z nohou, běžel dál.

„Jak je to ještě daleko?!“ křičela za běhu Mia kdesi za Rayem.

„Nevím, nevidím dopředu!“ zakřičeli Arthur i Ray současně. Ve výhledu všem zacláněly kývající se rákosové květy.

Odněkud za Rayem se ozvalo šplouchnutí. Ray se rychle otočil, ale zjistil, že to jenom Arthur vyplašil překvapeného Politoeda.

Po několika dalších úmorných minutách běhu už všechny tři patřičně píchalo v boku.

„Ještě – kousek!“ oddychoval Ray. Teď už mohli celkem jasně slyšet motory nějakých aut. Dostali se do oblasti s doslova plovoucími můstky.

Ray se odrazil, když se pod ním jedna lávka propadla a nekontrolovatelně vyrazil z rákosí ven, kde se jak široký tak dlouhý natáhl na chodník.

„Uch!“

Vedle něj vyběhla Mia a hned za ní Arthur.

„Rayi, vstávej! Odpočívat můžeš až na lodi!“ tahala chlapce na nohy rozčilená Mia.

„Jestli nám už neujela!“ podíval se na hodinky Arthur.

Za sedm minut sedm hodin.

„Rychle do přístavu!“ vyrazil ze sebe Ray, jakmile jim Arthur sdělil zbývající čas.

Lidé se za nimi pobouřeně ohlíželi, když se kolem nich prohnali, či je málem shodili z můstků do vody.

Právě když mezi domy odumíral nadávající hlas jednoho starého pána, rychle zakřičeli „Promiňte!“ a vzápětí už stáli v přístavu Modrého Johta.

„Fuj!“ složili se Ray, Mia i Arthur na lavičku pod jednou z palem.

„Vodu!“ zachroptěl Ray.

„Zmrzlina!“ zajásala však Mia, když uviděla malý stánek pod barevnou markýzou.

A tak se rozhodli, že si koupí zmrzlinu a vezmou si ji na loď. Zatímco Arthur kupoval lístky sobě a taky Lise pro případ, že by ještě dorazila, Mia s Rayem mezitím vybrali pochutiny pro ně pro všechny. Mia nakonec zmrzlinu koupila i Lise se slovy, že když se neobjeví do pěti minut, tak ji sní sama. Koneckonců už to bylo skoro půl hodiny, co Lisu u starobylých sloupů opustili.

Když se Arthur vrátil s lístky v ruce, vrazila mu Mia do druhé volné ruky kornoutek s kopečky jablečné a jogurtové zmrzliny a pak už se všichni tři hrnuli na palubu nevelké lodi.

„Škoda, že jsme si to tady nemohli lépe prohlédnout, myslím jako město,“ pozorovala vzdalující se Modré Johto Mia, když všichni stáli na zádi lodi a motory pod nimi hučely a čeřily vodu.

„Myslím, že města Ogi a Megi budou taky stát zato,“ usmál se na ni Ray a lízl si citrónové zmrzliny. Mia si taky lízla a přikývla.

„A co teprve Šarlatové Město a jeho Koloseum,“ pokýval hlavou Arthur a chroustal kornoutek. Nenápadně přitom pokukoval po roztékající se třešňové v Miině levé ruce.

„Myslíte, že to Lisa stihne dřív, než se to rozteče?“ zauvažovala náhle Mia nad tím samým jako Arthur.

„Jsem si tím jistý,“ zazubil se Ray s pohledem k městu. „Támhle totiž pluje!“

Všichni tři se otočili směrem k tmavému útesu, kde jako kopí k nebi trčela pětice sloupů. Podle toho, co viděli, již zřejmě na jejich vrcholcích žádní Xatu nestáli. A podle všeho už tam nebyla ani Lisa. Ta se totiž plavila za lodí pohodlně usazená na hlavě svého Ludicola.

„Liso!“ zamávali na ni Ray, Mia a Arthur.

„Ahój!“

„Mám pro tebe zmrzlinu!“ zamávala s kornoutkem Mia. Červený kopeček se ale jaksi uvolnil. Mia ještě stačila uhnout, aby jí nespadl na hlavu, a pak už sladkost zmizela ve zpěněné vodě. „Hehe,“ vypadlo z Miy provinile.

Lisin Ludicolo zabral a za krátký okamžik už Miina sestra stála na palubě lodi vedle něj.

„Děkuju, Ludicolo,“ vytáhla pokéball, ale ještě předtím si od Miy vzala zbylou zmrzlinu. „Tady máš,“ a pokémon ji s požitkem slupl. Pak už ho Lisa vrátila do pokéballu.

„Díky za zmrzku,“ zašklebila se na Miu.

„Nemáš zač,“ řekla upřímně Mia a Ray s Arthurem se rozesmáli.

„Tak jak to tam šlo? Podařilo se vám ducha Milotic uklidnit?“ zeptal se hned zvědavě Arthur.

Lisa se rozzářila. „Podařilo,“ řekla. „Moje Milotic byla úžasná! Vůbec jsem nevěděla, jaké schopnosti v ní jsou!“

A pak jim všem vyprávěla, jak celá laguna zrůžověla světlem, které z Milotic začalo vycházet po tom, co jí řekla, co se po ní žádá.

„A celou tu dobu se ozývalo takové, jak to říct, bublavé zvonění,“ hledala Lisa ta správná slova, přičemž se musela trochu pousmát. „A pak, to jsem se tedy strašně lekla, se z vody vynořila taková průhledná bytost. To byl duch té Milotic. Byl to v podstatě jen takový růžově světélkující obrys s dlouhými krásnými vlasy. Na chvilinku se podívala mému pokémonovi do očí a přikývla.“ Lisa se doslova rozplývala. „A potom už to všechno světlo zmizelo a její duch se rozplynul.“

Zavládlo mlčení rušené pouze hřměním motorů a šploucháním vody. Modré Johto mezitím se vzdálilo natolik, že sloupy zříceného chrámu už nebyly téměř ani patrné.

„Tak se Milotic po těch snad stovkách let konečně dočkala klidu,“ usmála se Mia spokojeně.

„A řekl ti Glog, proč Xatu na ty sloupy lezli tak podivným způsobem?“ chtěl vědět Arthur.

„Ano, řekl,“ přikývla Lisa. „Na těch sloupech je totiž zaznamenán celý příběh toho námořníka a Milotic. I všechny city, které k ní kapitán cítil. A tak každý Xatu, který chtěl zpívat pro Miloticy a přilákat je tak zpět, musel po sloupu vylézt až nahoru a číst přitom všechna ta slova a obrázky a pochopit je, čehož se podle Gloga dalo dosáhnout pouze tou dřinou. Právě během ní prý totiž Xatu doopravdy dostanou do hlavy vše, co potřebují k tomu, aby mohli zazpívat opravdu procítěně a se všemi účinky, který jejich zpěv má mít.“

V okamžiku, kdy Lisa domluvila, k nim přistoupil nějaký mladý muž z přístavu.

„Promiňte,“ oslovil šampionku, „ale máte lístek na loď? V přístavu jsme vás neviděli…“

„To je v pořádku,“ vyhrkl rychle Arthur a už mladíkovi podával Lisin lístek.

„Ano, díky,“ přikývl on a zase odešel.

„Děkuju, Arthure!“ dala Lisa chovateli pusu na tvář, až Arthur úplně zrudnul. „Na ten lístek jsem ani nepomyslela!“

Ray s Miou si vyměnili pobavené úšklebky, když Arthur něco zamumlal.

„Takže jak se těšíte na zápasy?“ ozvala se za chvilku Lisa a opřela se o zábradlí zády.

„Já se těším moc!“ nadskočil Ray jako malé dítě, následován Miou.

„Myslíte, že se dostanete až do Šarlatového Města?“ mrkl na ně Arthur, jakoby si naschvál nebyl jistý.

„Budeme se snažit,“ prohlásila Mia a zadívala se na růžovějící nebe.

Pak se i ona s Rayem a Arthurem opřeli zády o zábradlí a koukali, jak se obloha proměňuje. Rayův zrak nicméně spočinul na mladé černovlásce, jež byla na přídi. Vyjímala se proti řeřavějící obloze jako nějaký mystický výjev z bájí, když krmila svého malého pokémona. Ten byl téměř stejné barvy jako obloha a teď navečer se dorůžova barvila i jinak bílá část jeho korálovitého těla.

„Který je to pokémon?“ vytáhl Ray pokédex.

„Corsola – korálový pokémon. Tento pokémon obývá teplé jižní vody, kde tvoří veliké kolonie. Říká se, že v jižních mořích žije národ, jenž své vesnice postavil na plovoucí kolonii těchto pokémonů. Jeho odumřelé růžky jsou vzácně k nalezení na mořských pobřežích a jsou velmi vyhledávaným materiálem pro šperkařství,“ zazněl hlas pokédexu.

Lisa se usmála a taky se na pokémona na druhé straně lodi podívala. „Chcete něco říct?“ zeptala se ostatních nepřítomným hlasem.

„Jo, povídej,“ pobídli ji ostatní zvědavě.

„Jak pokédex mluvil o té vesnici na Corsolách…“

„Zní to dost divně,“ zapochyboval hned Ray.

„Ano, ale je to pravda,“ usmála se Lisa, když se podívala na jeho zaražený výraz.

Ani Mia s Arthurem jí však moc nechtěli věřit.

„Čestné slovo,“ přísahala Lisa. „I když dnes už ten národ tím způsobem moc nežije. V dnešní době je roztroušený po několika malých ostrovech na jihu Hoennu. Pár domků na Corsolách tam ale ještě pořád stojí,“ vyprávěla hoennská šampionka.

„A to tam na nich ti lidé žijí?“ vyvalila oči Mia. „Jako DOOPRAVDY?“

„No jo,“ nasadila netrpělivý výraz Lisa. „Žijí, ale už ne tolik. Corsolám to přitom nevadí, protože tamní národ s nimi žije v rovnováze už od nepaměti… tak daleko jsem to zas nestudovala,“ zakřenila se. „Ale mají z toho prospěch obě strany.“

Raye by tedy bývalo zajímalo, jaký prospěch by mohl mít z toho, kdyby si mu někdo na hlavě postavil barák, žena s černými vlasy však nečekaně schovala Corsolu do pokéballu a přišla blíž k nim. Nepochybně slyšela Lisino povídání.

„Mají z toho větší prospěch, než by si člověk myslel,“ řekla temně sametovým hlasem. Na sobě měla sportovní přiléhavé oblečení a černé vlasy jí vlály a lechtaly ji na zádech, jak loď plula k ostrovu.

„Ano?“ otočili se k ní Ray s Miou a Arthurem zaskočeně.

„No jo,“ mrkla ona přátelsky, jakoby se už znali bůhvíjak dlouho. Ray si přitom řekl, že jí určitě nebude více než dvacet let.

„Agnes!“ přiskočil k ní najednou Arthur překvapeně. „Kde se tady bereš?!“

„Vždyť já věděla, že vás znám!“ vykřikla Lisa vítězoslavně.

„To je tvoje sestřenice, Arthure?“ zeptala se Mia stejně překvapeně, jako se Arthur tvářil.

„Jo,“ zazubil se on. „To je Agnes,“ představil dívku. „Agnes, to jsou Ray a Mia, trenéři pokémonů a moji přátelé a tohle je Lisa, ale s tou už ses asi viděla,“ seznamoval Arthur přátele s dalším členem jeho rozvětvené rodiny.

„Moc nás těší,“ potřásli si s Agnes všichni rukou.

„Mě taky,“ usmála se ona a odhalila bílé zuby kontrastující s tmavýma očima.

„A co tady vlastně děláš?“ dal se s Agnes do řeči Arthur.

„No, co asi?“ zavrtěla hlavou a vlasy se jí znovu odlepily ze zad díky poryvu větru. „Snažím se získat krůpěj štěstěny a vyhrát Turnaj!“

„Vážně?“ vykulil se Arthur, protože ho to doopravdy vzalo.

„Vypadám snad, že si dělám legraci?“ opáčila Agnes. Ray i Mia z ní cítili jistou nevyzpytatelnost, kterou zdědila po své matce.

„Tak to jsi tady Rayovi a Mie soupeřkou,“ ukázal na dva ze svých kamarádů Arthur. „Oni taky přijeli, aby se zúčastnili turnaje.“

„Já se ale nepřišla jen zúčastnit, přišla jsem vyhrát,“ nepřekypovala skromností Agnes. Navzdory tomu stále působila sympatičtěji než její matka a (jak si Ray uvědomil s podivným pocitem) i poněkud lidštěji.

„Pojďme si sednout tady na lavičku,“ navrhla Lisa a ukázala na prázdnou sedačku.

„Myslím, že to už ani nebude třeba, Liso,“ namítl Ray.

„Jo,“ přikývla Mia, která Agnes potutelně sledovala, jakoby odhadovala její další záměry. „Vždyť jsme právě dorazili do města Megi.“

Jejich loď skutečně přirazila k přístavnímu molu města. To leželo v široké zátoce, jejíž břeh se na východě protahoval do obkrouhlého ostrohu. Na něm stál maják připravující se na další noční službu.

„Pojďte, rychle,“ vybízela Lisa přátele a sama se již hrnula pryč. „Ať si stihneme zamluvit pokoj v pokéstředisku.“

„Jo,“ souhlasil Ray a při vzpomínkách na problémy s ubytováním v Zemském Městě si pospíšil.

„Pojďte s námi, jestli chcete,“ nabídla Mia Agnes.

Ta se zakřenila. „Můžete mi tykat, nejsem zase o tolik starší a tak vůbec… Pořád se radši chovám jako normální holka než,“ znenadání se zarazila a rychle se rozkašlala.

Lisa s Arthurem a Rayem již mezitím vystoupili a když i Mia s Agnes vyměnili palubu lodi za pevnou zem, Agnes si uvědomila důležitou věc.

„Ale já vlastně vystupuji až ve městě Ogi!“ plácla se do čela a už se drala zpátky na loď.

„Máte lístek?“ zarazil ji u nástupu námořník.

Agnes ho zpražila nebezpečným pohledem a ukázala mu zmačkaný papírek.

„V pořádku,“ přikývl neoblomně muž a Ray nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby Agnes lístek neměla. Měl pocit, že by si vstup na palubu prostě vybojovala.

„Můžeš jít s námi pěšky přes ostrov,“ nabídla Agnes Lisa, i když si byla téměř jistá, že to trenérka odmítne. Proč by se taky štrachala po souši, když může jet pohodlněji lodí?

„Tak já jdu s vámi!“ zazubila se ale Agnes a otočila se, že zase vystoupí.

„Tak jedete, nebo ne, sakra?!“ zamračil se muž, který kontroloval lístky. „Koukejte si to rychle rozmyslet, dámo! Nemám na takové lidi jako jste vy celý den!“ dodal hrubým tónem.

„Už jsem si to rozmyslela,“ pohodila vlasy Agnes a sestoupila až k Rayovi, Mie, Lise a Arthurovi. „S vámi nikam nejedu,“ sdělila muži, kterého její chování již značně pobuřovalo. Když jí celý brunátný vzápětí oznámil, co si o ní myslí, obdařila ho Agnes neslušným posunkem a ladným krokem zamířila pryč.

„Máte tedy opravdu povedenou společnici,“ odfrkl si muž a zlobně zahlížel na Raye, Miu, Lisu a Arthura, jakoby to celé byla jejich vina.

„Zato vy máte vybrané způsoby chování k cestujícím,“ odsekla Lisa.

Statný námořník na to nic neřekl, jen ještě víc vykulil mrňavá očka a Lisa s ostatními zmizela dřív, než si stačil rozmyslet, zda by neměl opustit loď a dát jim co proto.

Agnes na ně čekala za rohem jedné kavárny.

„Blbec jeden,“ zasmála se, když je viděla přicházet.

„No, tys taky nebyla moc zdvořilá,“ připomněl jí Arthur. Bývali by jí to možná řekli i Ray s Miou a Lisou, ale ještě ji přeci jen neznali tak dobře, aby si to dovolili…

„Pojďme do toho střediska,“ vyzval nakonec Ray všechny unaveně.

Agnes město dobře znala. Dovedla je nejkratší cestou až do piniového háje, ke středisku, které bylo o něco větší než obyčejné budovy města a nade dveřmi mu zářilo veliké písmeno P.

„Dobrý večer,“ pozdravila je Joy přívětivě. „Ano, máme ještě několik volných pokojů,“ přikývla na jejich první dotaz. „Takže tady jeden pětilůžkový,“ podávala jim malý klíč, když si je přepočítala.

„Bude nám stačit třílůžkový,“ zakroutil hlavou Arthur.

„Ale,“ sestra Joy si je znovu všechny počítala.

„Já ještě dneska odcházím pryč,“ vysvětlila jí Mia.

„I já,“ přidala se Agnes.

„A já také, takže pro kluky jen dvojlůžko,“ provedla poslední opravu Lisa a vrátila sestře Joy klíč. Ta se celá zmatená začala přehrabovat v dalších cinkajících kouscích kovu.

„A kam ty půjdeš?“ divil se Ray.

„Přeci musím podpořit ségru, ne?“ zazubila se Lisa a poplácala Miu po zádech.

„No jo vlastně,“ docvaklo to Rayovi. Najednou si ale uvědomil, že teď už nebude moci s Lisou trénovat.

Vypadalo to, že Lisa myslí na totéž. „Je to jen jeden zápas tady ve městě, Rayi, to zvládneš i beze mě. A pak už se všichni přesuneme do Šarlatového Města a tam teprve začnou ty pravé zápasy!“ a Lisa se k němu naklonila. „A abych nezapomněla, přeju ti na zítra hodně štěstí,“ zářivě se usmála a dala mu pusu na tvář.

Ray ještě zahlédl Arthurův výraz předstírající naprostou lhostejnost a Miinu odvrácenou hlavu. Agnes se na svého bratrance zeširoka šklebila.

„Díky,“ řekl pak Ray.

„Takže tady je ten dvoulůžkový pokoj!“ vyhrkla náhle sestra Joy, když konečně našla ten správný klíč.