Rayova pokémoní cesta

Mezi Ogi a Megi

Toho večera se ještě před odchodem do města Ogi vydali na procházku po okolí. Ulice přístavu již potemněly a dlažbu ozařoval nespočet luceren a dalších světel.

„Kdy ti vlastně začíná zápas?“ ptal se Ray Miy, když sám neustále kontroloval pokédex, zda-li mu nepřišla zpráva o jeho souboji.

„Nevím, ještě mi nic neposlali,“ pokrčila rameny dívka. Sáhla však do kapsy pro vlastní pokéencyklopedii a pro jistotu ji zkontrolovala. „Hmm, nic,“ našpulila rty.

„Jak dlouho to trvá pěšky přes ostrov?“ zeptala se Lisa Arthura.

„Moc dlouho ne,“ odpověděla Anges a zaujatě si prohlížela veškeré výlohy obchodů se šperky.

Ray měl nepříjemný pocit, jakoby před ním stála její matka a ne Agnes. Dívka se však obchody vykrást nechystala.

„Tak jak dlouho?“ dorážela Lisa a taky nahlédla do jedné prozářené výlohy.

„Asi tři hodiny, když půjdeme dost rychle,“ hnala se Agnes k dalšímu obchodu. „Tím myslím, když skoro poběžíme.“

„Ale my nechceme běžet,“ protočila Lisa oči v sloup, protože ji taková domluva začínala rozčilovat.

„Tak o něco déle, no,“ pokrčila ona rameny.

„Co pořád hledáš v těch krámech?“ zeptal se konečně Arthur.

„Ale nic, jen koukám,“ usmála se nevinně jeho sestřenice. „Mají tu hezké věci z rohů Corsol.“

„Z Corsol?“ zděsila se Mia a přiběhla blíž.

I Ray s Arthurem a Lisou přirazili obličeje na sklo. Na sametových polštářcích a stojáncích se červenaly všemožné náušnice, prsteny a náhrdelníky. Uvnitř v obchodě zrovna prodavačka předváděla honosný náramek nějaké paní, která se jen zasmála a místo toho si vybrala mnohem skromnější prstýnek.

„To je doopravdy z Corsol?“ zakabonil se Ray.

„Neboj, není to z živých Corsol,“ uklidňovala ho Agnes. „Nebo by aspoň nemělo být,“ dodala potichu s bolestným výrazem. „Během života růžky Corsolám neustále dorůstají. Často se stává, že když už jsou příliš dlouhé, Corsoly se jich samy zbaví a moře je potom vyplaví na pláž.“

„A z těch se pak vyrábějí ty šperky,“ přikývla chápavě Mia.

„Přesně tak,“ přikývla trochu zdráhavě Agnes. Potom se odvrátila od výlohy a zahnula do menší uličky.

„Co je to s ní?“ podíval se Ray na Arthura.

„Já nevím,“ zakroutil hlavou chlapec a bylo nasnadě, že i jeho by to zajímalo.

Agnes našli až u kašny v malém parku za pokémonským střediskem.

„Co se děje?“ zeptal se jí citlivě Ray.

Agnes na něj pohlédla černýma očima a řekla: „Jsou lidé, kteří Corsoly chytají a ulamují jim růžky,“ skousla pevně zuby a křečovitě stiskla pokéball se svým korálovým pokémonem.

„To je hrozné!“ zděsila se Lisa. „A ty snad o někom takovém víš?!“

Agnes zakroutila hlavou. Vypadalo to, že to je právě ten důvod, proč je tak nešťastná.

„Kdybych někoho takového znala, hned bych si to s ním vyřídila!“ prohlásila tvrdě a zamračila se.

„Já takové lidi nechápu,“ povzdychl si Arthur.

„Chudinky Corsoly,“ přikývla Mia soucitně. Vzápětí ale vyjekla a nadskočila, když se chtěla posadit vedle Agnes na lavičku. Ozvalo se totiž zapípání, a tak vyndala z kapsy pokédex.

„Tak zítra mám zápas v…,“ zarazila se a zůstala civět na displej. „To snad ne?! Už v šest hodin ráno?!“

„Tak brzo?“ vytrhl jí Ray pokédex z ruky. Nevěřícně zazíral na svítící obrazovku a pak Mie přístroj vrátil.

„Jakej magor to takhle vymyslel?!“ rozčílila se Lisa. „To tedy nemáme moc času nazbyt,“ uvědomila si a vstala ze sedačky.

„Za sedm minut devět hodin,“ sdělil jim Arthur s pohledem na hodinky.

„Měli bychom vyrazit,“ nadechla se Agnes zhluboka voňavého vzduchu piniového parku a i ona se zvedla. „Počítám, že bude nejlepší, když se do města Ogi taky dostanu co nejdříve.“

Rychle se vrátili do střediska jen pár kroků od nich. Vzali si svoje batohy a už se opět hrnuli ven, na cestu z města Megi. Ta se vinula mezi nízkými hřebeny kopců, jejichž svahy byly zarostlé pokroucenými borovicemi.

Z bezmračné černé oblohy pomrkávaly hvězdy+.

„To by mě vážně zajímalo, kdo to vymyslel takhle blbě,“ rázovala po cestě Mia, která od chvíle, kdy vyrazili přes Žlutavý ostrov, nadávala ještě víc.

„Za chvíli ji to přejde,“ ujišťovala Lisa ostatní šeptem. „Až budeme mít za sebou víc kilometrů, bude dost unavená i na nadávání.“

Šumění moře, které přes samé kopce nebylo vidět, doplňovaly zvuky hájů okolo. V korunách jehličnanů cvrčeli hmyzí pokémoni spolu s cikádami. Sem tam se některá z nich mihla vzduchem a zmizela v koruně stromu na druhé straně cesty.

Město Megi nechali rychle za sebou. Mia šla stále v čele a nikdo ji nepředbíhal. Už jen kvůli tomu, že by musel jít rychleji než ona.

„Možná, že tam přeci jen budeme docela brzo,“ dovolila si Agnes pousmát se. „Tohle je skoro běh.“

Ray ani ostatní v tom však neviděli nic moc pozitivního. Aspoň že teď v noci nebylo takové teplo.

„Čím dřív, tím líp,“ ozvala se Mia zepředu.

„Mio, můžeš trochu zpomalit!“ houkl na ni Ray. „Začínají až v šest, ne o půlnoci!“

„Co když to ještě posunou, hm?“ opáčila trenérka tvrdohlavě. „Ani bych se nedivila.“

„To je hloupost,“ zavrtěla Lisa hlavou. „Přece by nikoho nenutili bojovat o půlnoci…“

Mia nakonec mírně zpomalila a nechala ostatní, aby ji dohnali. Další úsek cesty už šli pohromadě.

„Ještěže není takové horko,“ napil se Ray za chůze ze své lahve.

„Je docela příjemně,“ připustila Agnes a přikročila blíž k lesu. „Cítíte, jak voní?“ zavětřila.

Všichni se zastavili, aby mohli vychutnávat piniovou vůni.

Ray přitom málem usnul a Arthurovi se to snad i podařilo.

„Vstávej,“ smála se mu Lisa.

Byla jedna hodina v noci. Ray, Mia, Arthur, Lisa a Agnes byli ještě stále na cestě a všichni přemítali, jak dlouho ještě asi půjdou. Cesta se zdála být nekonečná a neuvěřitelně jednotvárná. Lampy podél ní nevedly a ani měsíc mnoho nesvítil. Pomalu ztráceli pojem o čase i o ušlé vzdálenosti. Teď už jen šli a mlčeli. Lisa Miu opravdu odhadla, protože dívka dost zpomalovala a nadávat už ji ani nenapadlo.

Za celou jejich cestu nepotkali jediné auto ani člověka. O to víc je překvapilo, když monotónní cvrčení hmyzu protrhl zvuk motoru.

„Něco jede,“ zaposlouchal se Arthur.

„Tak ať,“ zívla Mia.

„Pojďte na stranu, ať nás to nepřejede,“ hnala všechny na krajnici Lisa.

„Myslím, že bych to vůbec nezaznamenal,“ zívl si i Ray.

Kravál řítícího se vozidla se stupňoval. Mezitím co mu zřejmě šli naproti, se vymanili z náručí lesa a vyšli na téměř holou planinu, kde rostly jen malé trnité keře a k nebi trčela osamocená skaliska. Auto se nečekaně vynořilo ze zatáčky za jednou skálou a jeho reflektory skupinu nočních poutníků na okamžik úplně oslepily.

„Hej, mohli byste to trochu ztlumit,“ rozčílila se Mia, když auto bůhvíproč zastavilo před nimi uprostřed silnice. Světla zářila dál.

„Proč zastavuje?“ zdálo se to Agnes podezřelé.

„Třeba nezná cestu?“ pozoroval džíp Ray, jak se snažil odhadnout tvář člověka sedícího za volantem.

„Je tu jen tahle jediná silnice,“ připomněla mu Mia a otřásla se.

„Potřebujete něco?“ houkla Lisa, jak si zakrývala oči.

„Nic by se vám nestalo, kdybyste ztlumili ta světla!“ obořila se na řidiče Mia.

Auto stálo úplně tiše a nehnutě. Světla náhle ještě zesílila.

„Taková bezohlednost!“ vyprskl Arthur.

„Mně se to nějak nelíbí,“ postěžovala si Agnes.

„Ani mně ne,“ couvala Lisa pomalu.

„Pojďte, obejdeme to ať už jsme pryč,“ vyzval všechny odvážně Ray a vykročil.

Dveře automobilu se ale otevřely a světla se zmírnila. Z vozu vystoupila žena ve fialovočerném plášti a za ní se z dalších otevírajících se dveří vynořily čtyři postavy.

Ray, Mia, Arthur, Agnes a Lisa si odclonili obličeje a s očekáváním pohlédli na cizince.

„Potřebujete snad něco?“ zeptala se Lisa nepřátelským hlasem. Byla si jistá, že tohle nejsou žádní obyčejní lidé jedoucí se podívat na zápas v některém z měst.

„Neměla byste s námi mluvit tímhle tónem, šampionko,“ varovala ji klidným hlasem ona žena. Jakmile se ocitla v proudu světlometů, na hrudi jí jasně vyvstalo červené R.

„Rakeťáci,“ sykla Mia. Vyznělo to ale spíše otráveně.

„Budu s vámi mluvit jakým tónem chci,“ odsekla Lisa. „A když dovolíte, máme na práci jiné věci, než se,“ naschvál provokativně pohlédla na své hodinky, „v půl třetí ráno vybavovat s vámi.“

Rakeťáci nemohli nepostřehnout opovržlivý tón, kterým Lisa pronesla to poslední slovo.

„Tak dost!“ zarazila ji zřejmá vedoucí skupiny. „Dej nám toho pokémona a my vás, necháme být,“ odmlčela se. „Pro dnešek.“

„Cože?!“ vyhrkli Ray, Mia, Arthur i Agnes. Lisa se na ně nepodívala, vypadala dosti překvapeně.

„Myslíte si, že bych něco takového udělala?!“ vyštěkla na ženu.

„O čem to mluví, Liso?“ těkala Mia zaraženě očima mezi svojí sestrou a rakeťáky.

„Prostě nám dej ten pokéball,“ vykřikl na Lisu nějaký muž.

„Už jsem řekla,“ sekla Lisa rukou ve vzduchu. „Máte smůlu. Nemám jediný důvod, proč bych to měla dělat. Svoji šanci jste měli, ať už jste s ním zamýšleli cokoliv! Vaše smůla, že jste takoví idioti!“

Ray si bedlivě prohlížel členy posádky auta. Jack ani Sibyla mezi nimi nebyli.

„Kde jsou Jack se Sibylou?“ zeptal se opovážlivě a doufal, že trochu odvede jejich pozornost od toho čehosi souvisejícího s Lisou. Ať už to bylo co chtělo.

„Jistí tuhle akci,“ stačil vykřiknout jeden z mužů, než mu ostatní zacpali ústa.

„Hlupáku!“ nakopla ho žena a pak se znovu otočila k Lise, jakoby se nic nestalo. „Tak bude to?“

„Dejte nám pokoj!“ zaječely Mia s Lisou svorně.

Žena neochotně sáhla pro svůj pokéball. „Tak to půjde jinak,“ usmála se ďábelsky. „Skarmory, leť!“

Ta dvě slova zapůsobila jako povel pro všechny. Rakeťáci vypustili své pokémony a Ray, Mia, Lisa, Arthur i Agnes poslali do boje ty své.

„Plamenomet, Houndoome!“ křikl jeden rakeťák.

„Vodní dělo!“ oplatila mu Mia a Houndoom byl mimo. Její Croconaw zacvakal čelistmi.

Do Raye vrazil jeden z nepřátelských pokémonů a vyrazil mu z náručí vajíčko. To ale zůstalo viset ve vzduchu jako na niti a modře světélkovalo.

„Co to je?!“ polekali se rakeťáci.

„Erupci, Camerupte!“ zařvala Lisa.

Hrby ohnivého pokémona zaplály plameny. Země se roztřásla a pak z nich začaly vylétávat rozžhavené kameny, které s ohlušujícími ranami dopadaly na rakeťácký džíp. Skarmory na obloze bolestně zakrákoral, když ho jeden balvan srazil k zemi.

„Néé!“ ječeli rakeťáci, jak ustupovali před ohnivou spouští.

„JDEME!“ zavelela Agnes, opustila silnici a vrhla se přes pláň kamsi pryč.

„Počkej!“ zařvali ostatní a schovali pokémony. Ray k sobě opět přitiskl vajíčko a už běžel za ní.

„Kam, kam to běžíš?!“ křikl na Agnes. Stěží popadal dech a neustále se ohlížel za sebe, kde ještě pořád do vzduchu vylétávala rozžhavená láva a kamení osvětlující ječící postavy rakeťáků. Podle všeho to ani s nimi ani s jejich autem nevypadalo dobře.

Pak už za Agnes a Rayem vyběhli i ostatní.

„Dobrá práce, Liso!“ pochválila šampionku Agnes a mrkla na ni. Raye napůl ignorovala.

„To můj Camerupt!“ zajíkla se dívka v běhu.

„Támhle vepředu je kemp!“ ukázala Agnes k místu, kam běželi.

„Běžíme do kempu?!“ podivil se Arthur. „A co tam jako budeme dělat?!“

„Rakeťáci se nás tam snad neodváží napadnout,“ doufala Agnes a proběhla pichlavým křovím. Bolestně přitom zasyčela, ale nezpomalila.

Od bot se jim zdvihal nažloutlý prach, když konečně stanuli před velikou branou. V malé budce tam seděl strážný, jenž otevíral a zavíral závoru.

„Dobrý večer. Hledáme nějaké, hmm, útočiště,“ sdělila mu Agnes. „Ne na dlouho. Musíme zase brzy vyrazit.“

Muž si ji prohlédl a nadzvedl svrasklé obočí.

„Jistě, pojďte dál. Noční návštěvy spí v hájku. Tam si vás odchytí výběrčí poplatků,“ řekl znuděně a zvedl závoru.

„Ale my tu nechceme spát… No, to je jedno,“ odhrnula si Lisa vlasy z obličeje a už šla za Agnes spolu s Miou, Arthurem a Rayem.

„Nechtěla bys nám říct, co to mělo znamenat?“ otočila se ke své sestře Mia, když stáli sami na malé silničce protínající tábor.

Lisa přešlápla. Věděla, že tohle musí přijít. „Víš, Mio,“ začala opatrně. „Já teď. Snad, snad možná jindy, víš…,“ zakroutila nepřesvědčivě hlavou.

„Liso, ti lidi po tobě chtěli jednoho z tvých pokémonů! Měla bys nám říct, proč,“ naléhal Ray.

„Ale já to nevím!“ rozhodila Lisa bezradně rukama. „Nevím, proč ho chtějí.“ Její oči se zaplnily slzami.

„Co je to vůbec za pokémona?“ zajímalo Arthura a nejen jeho. Všichni chtěli vědět, co vlastně Lisa skrývá. Tázavě se na ni otočili.

Lisa mlčela. Pohledy jejích přátel ji úplně propalovaly. Cítila se, jakoby byla průhledná.

„Neřeknu vám to,“ zašeptala provinile. „Tedy, ne teď. Snad někdy, někdy se to určitě dozvíte,“ ujišťovala je horlivě.

„Tak si to nech pro sebe!“ vmetla jí Mia do obličeje. „Jasně, klidně si to taj, ale potom od nás nečekej plnou pomoc, když nevíme, o co jde!“

Ray věděl, že má Mia pravdu. Podíval se na Lisu. Ještě nikdy ji neviděl tak vyděšenou a zlomenou. Ani tehdy v džungli na ostrově u Skořicového Města. V očích se jí leskl strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby jim všechno řekla a také nejistota, zda dělá dobře, když mlčí.

„Někdy vám to povím, slibuju. Ale teď, teď ne,“ zakroutila Lisa hlavou. „Prostě je to zvláštní pokémon a proto ho rakeťáci chtějí,“ pokrčila rameny. Bylo nasnadě, že i kdyby věděla víc, dnes už by jim to neřekla.

„Nechci, abys se mnou chodila na ten zápas,“ řekla jí náhle Mia naštvaně. „Když to nemůžeš říct ani svým kamarádům a ani mně…,“ podívala se na svou starší sestru se zklamáním v očích.

„Ale Mio,“ nadechla se Lisa. „Tohle prostě…,“ zarazila se. „Ale jak chceš,“ prohlásila tvrdě, až Miu napadlo, že takhle to není správně. „Když si myslíš, že to budeš mít lepší, klidně si běž sama! Já se tě doprošovat nebudu!“

Otočila se, medové vlasy zavlály ve větru a Lisa odkráčela kamsi po silnici.

„TY JSI…!“ zaječela za ní Mia nasupeně a celá rudá dupla nohou na asfalt. Potom se stejně jako její sestra otočila a zamířila pryč.

Odchod obou dívek doprovodilo jen zaryté mlčení jejich přátel a všudypřítomný cvrkot cikád.