Rayova pokémoní cesta

Osmifinále

Ray, Arthur a Agnes ohromeně stáli uprostřed cesty.

„To to vždycky dopadne takhle, když se holky pohádají?“ otočil se Ray na Agnes se zoufalým výrazem.

„Asi jo,“ připustila ona. „Ale Lisu a Miu tolik neznám, to byste spíš měli vědět vy dva,“ ukázala špičatým prstem na něj a na Arthura.

Ray si znepokojeně uvědomil, že o takovém chování obou kamarádek neví vůbec nic.

Už tak roztříštěnou chvíli přerušilo dvojí zapípání.

„Pokédexy,“ řekl Arthur.

Ray ani Agnes se však nepodívali na čas jejich zápasů.

„Měli bychom jít ty dvě hledat,“ řekl Ray.

„Tak se ale nejdřív podívejte, kdy vám začínají ty souboje,“ naléhal Arthur. Co by jim bylo platné najít nakvašené sestry, neochotné se s kýmkoli bavit, a přitom prošvihnout své zápasy?

Agnes vytáhla pokédex a sdělila jim, že se má ve dvě hodiny odpoledne dostavit na zápasiště ve městě Ogi.

„A já mám být už v osm v Megi!“ zaklapl svůj přístroj Ray.

„Tak to nemáme moc času nazbyt,“ potřásl Arthur hlavou. „Pojďme ty dvě rychle najít a pak hurá na stadiony.“

Pustili se po silnici doprava, kam odešla Lisa, a doufali, že ji někde co nevidět zahlédnou. Ze stanů a chatek se vynořovali lidé, chystající se na výpravu za nejranějšími zápasy toho dne.

„Liso, tak se prosím tě ukaž!“ volal Arthur.

„Kam se mohla podít?“ vrtěl Ray hlavou a koukal na ženu před žlutým stanem sedící na plážovém chladícím boxu a nalévá si kávu.

„Já už ji vidím,“ prohlásila Agnes a ukázala vzhůru.

Za posledními stany v kempu na vysoké borovici seděla hoennská šampionka. Nastavovala jim záda a hleděla k obzoru.

„Liso, pojď dolů!“ zavolal prosebně Ray.

„Proč se tak naštvala?!“ vyprskla dívka zprudka namísto odpovědi a otočila se. „To přece musí pochopit, že vám nemůžu říct úplně všechno…“

„Nám to neříkej, to potom vysvětlíš Mie,“ houkl na borovici Arthur.

„Kde vůbec je?“ hledala mezi nimi svou sestru Lisa, ale nenašla ji.

„Nevíme,“ pokrčila Agnes rameny. „Zdekovala se hned po tobě.“

Lisa ztrápeně seskočila do prašné půdy a přišla až k Rayovi.

„Pojďme pryč,“ požádala je stroze.

„A co Mia?“ pozvedl obočí Ray.

„Buď ji někde potkáme, anebo ne,“ odpověděla Lisa. „Třeba si to rozmyslí.“

Všichni přikývli a pak vyrazili zpět po cestě k východu z kempu.

„Mami!“ zaječela náhle nějaká malá holčička. „Mami!!“

„Co se děje?“ odložila její matka sklenici s džemem.

„Corsola je pryč!“ rozbrečela se dívka a vrhla se matce do náručí.

„No, tak,“ pohladila ji ona po vlasech. „Tak se uklidni, no,“ pohupovala ji jemně v náručí. Dívka se však dál otřásala silnými vzlyky. „A kdo ti ji vzal, co se stalo?“

„Takoví dva velcí páni. Jeden byl vou-vousatý a druhý moc hubený,“ mávalo rukama děvče.

Aniž by si to uvědomili, Ray, Arthur i Lisa s Agnes se zastavili a jejich rozhovor poslouchali. Agnes nakonec k ženě přišla blíž.

„Promiňte,“ oslovila ji zdvořilým tónem. „Můžu vědět, co se tu stalo?“ ptala se se zájmem a tmavýma očima a hleděla ženě naléhavě do tváře, takže ji nemohla jen tak odbýt.

„Kdo jste?“ chtěla napřed vědět. „Policie?“ změřila si ji zkoumavým pohledem.

„To, to ne, já jen. Taky mám Corsolu,“ vypustila Agnes svého pokémona ven z pokéballu, „A chtěla, ráda bych věděla, co se tady stalo. Mohlo by to třeba být něco opravdu závažného…“

Ray Agnes bedlivě sledoval. Volila slova tak opatrně a jasně, každé její gesto, každý pohyb ji neomylně posouval k tomu, co chtěla zjistit. Nevěděl proč, ale trochu ho to děsilo.

„Moje Corsola!“ rozlehl se mezi chatkami výkřik. „Je pryč!

„Corsolo!“

„Corsolo!“

Agnes se spěšně rozhlédla. „Další?!“

„Dovedu vás tam, kde mi ji vzali!“ chytla dívenka Agnes a svou maminku za ruku a už je táhla pryč.

„Běžte dál!“ houkla Agnes přes rameno na Raye, Lisu a Arthura. „Já pak stejně mířím na opačnou stranu!“

„Dobře! Tak hodně štěstí!“ odpověděli jí a otočili se k bráně.

Cesta je rychle vyvedla za poslední chatky.

„Takže odcházíte?“ pokýval hlavou vrátný. „Nějak opožděně, není-liž pravda?“

„Prosím?“ zamračil se Ray.

„Ta vaše kamarádka už odešla před hodnou chvílí,“ obrátil muž ret a zvedl závoru.

„Mia?“ pohlédl na Lisu Arthur.

Trenérka přikývla. „Jak je to asi dlouho, co odešla?“ zeptala se muže v budce.

„Tak čtvrt hodiny, odhadem,“ podíval se stařec na hodiny na stěně.

„Díky, nashle!“ kývli na něj trenéři rychle a pak už honem zamířili pryč.

„Ještě ji můžeme doběhnout,“ napadlo Raye, když stáli na cestě za závorou. „Nemůže být daleko. A ty bys mohla, Liso…“

„Já bych nemohla nic, Rayi,“ utnula ho trenérka rázně. „Myslím, že to ona se rozhodla odejít, ne já. To ona se naštvala,“ zavrtěla hlavou. „A ty bys za ní chodit neměl,“ dodala se zdviženým prstem.

„Proč?“ zamračil se Ray dotčeně.

„Máš v osm zápas, ne?“ došlo Arthurovi.

„Mimo jiné i to,“ přikývla Lisa. „Ale je taky pravda, že Mia bude nasupená i na tebe a ostatní, protože jste jí nijak nezabránili v odchodu a vypadá to, že držíte na mé straně.“

„Na jaký „tvojí“ straně?“ vykulil Ray oči a vyměnil si s Arthurem zmatený pohled.

„Tak tohle by mě nikdy nenapadlo,“ přiznal chovatel. „Vždyť je to celé směšné. Měli bychom jít za ní,“ podpořil nakonec Rayův nápad.

„Ne,“ stála si na svém Lisa. „Nechte ji být. Chce si sama dokázat, že zvládne Turnaj i bez nás,“ vysvětlila hořce. „Necháme ji a třeba jí jednou dojde, že tohle nebylo zapotřebí.“ Lisa se zhluboka nadechla a podívala se směrem k městu Megi.

„A pojďte už,“ rýpla chlapce do zad. „Jestli máš ten zápas už od osmi, Rayi, měli bychom sebou hodit.“

Na to už Ray ani Arthur nic neřekli. Znovu přešli prašnou pláň a dostali se až na místo, kde je v noci napadli rakeťáci. Auto už tu nebylo a lítý boj připomínaly jen zčernalé skvrny všude kolem způsobené Cameruptovou erupcí.

„Teď mě napadá,“ zarazila se Lisa uprostřed kroku, „já vlastně nemám v pokémonském středisku zamluvený pokoj!“

„Určitě se nám ještě podaří nějaký sehnat,“ ubezpečil ji Arthur. „A v nejhorším,“ zvýšil hlas, „budeš spát na jedné za našich postelí a já nebo Ray budeme spát na zemi ve spacáku.“

„To kvůli mně nemusíte,“ zazubila se Lisa. „Ale díky!“

***

Celí hladoví se kolem sedmé hodiny ranní dostali zpět do města Megi. Poprosili sestru Joy, jestli by nebyl ještě nějaký ten volný pokoj pro tři. Joy nasadila pobouřený výraz, protože takové zmatky už tady vyváděli včera.

„Bohužel,“ zavrtěla nakonec hlavou. „Všechno je plné.“

„Tak přeci budu spát na zemi,“ zazubil se Arthur zvesela, jakoby to bylo bůhvíco příjemného.

„Ale houby,“ mávla rukou Lisa. „Přece tu musí mít i něco jako přistýlku?“ otočila se na sestru Joy.

„Tady máte žeton,“ podala jí s kyselým výrazem žlutý kulatý předmět. „Z haly doleva a pak dveře vpravo. Žeton odevzdáte a dostanete lehátko,“ vyklonila se sestra přes pult a ukazovala za roh.

„Děkuji,“ usmála se Lisa.

Ray s Arthurem jí s kovovým skládacím lehátkem pomohli až do pokoje, kde se jim ho podařilo těsně napasovat mezi vlastní postele, protože jinde tam nebylo místo.

„To je dobrý, už to nechte,“ mávla nad tím Lisa rukou. Pak se podívala na hodinky.

„Měli bychom jít,“ řekla Rayovi, „za necelou půlhodinu začíná tvoje osmifinále.“

Rayovi zakručelo v břiše. „Nejdřív se musím najíst.“

Lisa s Arthurem se usadili v hale střediska vedle Raye, aby si taky dali něco k jídlu. Ray dal jídlo i svým pokémonům a pak ještě okamžik jen sledoval svého Seadru, který byl nejnovějším přírůstkem v jeho týmu.

„Tak pojďme,“ vyzval je zanedlouho k odchodu Arthur. „Naštěstí to odsud není nijak daleko.“

***

Nebylo pochyb o tom, že osmifinálové zápasy jsou pro diváky již mnohem větším lákadlem než ty předchozí. Na stadion v centru města se valily davy trenérů i obyčejných lidí, kteří si zápas chtěli také vychutnat. Nebýt všech těchhle pokémonních fanoušků, Ray by si býval snad ani neuvědomoval, jak moc důležitý tenhle zápas je. Pokud vyhraje, bude z něj semifinalista…

„Tak hodně štěstí, Rayi,“ popřáli mu Arthur s Lisou a vytrhli ho tak ze jeho myšlenek. „My budeme v hledišti,“ mrkli na něj a pak se Lisa ještě otočila. „A co to vajíčko, nechceš ho mezitím pohlídat?“

Ray jí oblý předmět předal s nezřetelným „díky“, protože nervozita v něm rychle stoupala. Pak už mu jen zamávali a splynuly s davem.

„Tak do toho,“ nadechl se Ray.

Vnořil se do temných útrob kruhového stadionu připomínajícího koloseum.

„Jste Ray Leever z města New Bark?“ zadržel ho před vstupem na samotné zápasiště statný strážný.

„Ano,“ polkl Ray a podal mu pokédex.

„V pořádku,“ zafuněl muž. „Tudy prosím,“ ukázal celkem zbytečně směrem ke světlu na konci chodby, odkud se ozývaly hlasy diváků.

Když Ray vstoupil do slunečního světla, uvědomil si, kolik lidí na něj kouká. Přestože tribuny byly zaplněny stěží ze dvou třetin, jemu to přišlo, jakoby se mezi nimi přímo topil.

Na druhé straně kruhové vodní nádrže už stál jeho protivník. Byl to vysoký chlapec s krátkými černými vlasy, v pruhovaném námořnickém triku a modrých kraťasech. Úlohu rozhodčího tentokrát plnila žena stojící na okraji vodní plochy.

„Proti sobě v osmifinále Turnaje Vířících ostrovů stojí Ray Leever z města New Bark a André Maar z města Ogi. Trenéři si mohou zvolit dva pokémony, které mohou během zápasu libovolně měnit,“ křičela žena hlasem rozléhajícím se po celém stadionu a v rukou třímala připravené praporky. „Souboj nemá časový limit! Začněte!!!“

„Volím si tebe, Slowbro!“ zahájil Ray. Růžový pokémon se objevil na břehu bazénu se svým obvyklým nezúčastněným výrazem.

„Na něj, Cloystere!“ zakřičel na oplátku André, který byl snad ještě nervóznější než Ray.

Když se mušlovitý pokémon ponořil do vody a zase se vynořil, promluvil Rayův pokédex.

„Cloyster – škeblovitý pokémon. Tento vodní a zároveň ledový pokémon má velmi tvrdou skořápku odolávající většině fyzických útoků.“

„Bude to podobné jako tenkrát s Miltank,“ vzpomněl si Ray na svůj dávný zápas s Whitney. „Použij psychický útok!“

„Zábranu!“ vřískl André a nadskočil, jakoby se polekal svého vlastního hlasu.

Slowbroův útok nic nezmohl a když se Cloyster ubránil, zaútočil bodlinovým útokem.

„Pozor na něj, Slowbro!“ vykřikl Ray. Jeho pokémon se k soupeři otočil zády a celkem znuděně se bránil svou tvrdou mušlí na ocase.

Přestože se Cloyster divoce točil a ostré střely létaly na všechny strany, Slowbroa stěží zasáhlo byť jen několik z nich.

„Výborně a teď psychický útok!“ zkusil to Ray znovu.

Slowbro se otočil a schytal spršku bodlin. Vzápětí se ale Cloyster rozzářil červeným světlem a jeho šílené točení jakoby zamrzlo. Jakmile světlo zmizelo, s vlnou vylévající se z břehů spadl do vody.

„Pěkný zásah, Slowbro!“ přikývl Ray.

Rozhodčí i André přiskočili blíž k bazénu, aby zkontrolovali Cloysterův stav.

„Jááá!“ zaječeli však oba naráz. Škeble vyletěla z vody jako střela a ošklivě vrazila do nepřipraveného Slowbroa.

Diváci na tribunách zakřičeli a tleskali.

„Vrať mu to Rayi!“ poskakovala Lisa a Arthur s ní.

„Zmatení!“ křikl okamžitě Ray.

Jakmile však Cloyster opět zmizel pod vodou, zmatení se minulo účinkem a když Cloyster vyskočil z vody s dalším nárazem a bodlinovým útokem, Slowbro se sesunul na mokrý břeh.

„Slowbro není schopný pokračovat, první kolo vyhrává André Maar!“ zvedla rozhodčí jeden z praporků ve stejném okamžiku, kdy na veliké tabuli ukazující stav pokémonů obou trenérů zhasl obrázek Slowbroa.

Publikum zaburácelo a hromadně se zvedalo ze sedaček, aby zformovalo vlnu divoce se přelévající po tribunách. Ta byla však brzy roztříštěna, protože ji zdatně kazilo nemálo Rayových příznivců, kteří samozřejmě naschvál zůstali sedět.

„Nevadí, Slowbro,“ usmál se Ray, přestože teď cítil silný tlak. Může si zvolit už jenom jednoho pokémona, zatímco André má ještě dva.

Když jeho Slowbro zmizel v pokéballu, povolal Ray dalšího ze svého týmu.

„Tak do toho, Chinchou!“

„Chinchou!!!“ vyskočila Chinchou z pokéballu s takovou vervou, až vyletěla vysoko do vzduchu a pak se šplouchnutím zmizela pod vodou.

Publikem zahýbaly smíšené reakce. Ti, kteří viděli Rayův minulý zápas, Chinchou přivítali nadšeným fanděním, ostatní na ni koukali dost pochybně.

„Druhé kolo začíná!“ prohlásila sudí.

„Rychle ledový paprsek!“ zatetelil se André, stále ještě nadšený z výsledku předchozího kola.

„Zábranu!“ křikl Ray, zčásti kopírující počáteční taktiku svého soupeře.

Bílý paprsek se rozbil o namodralou bublinu, kterou kolem sebe Chinchou vytvořila, a Ray dostal šanci zaútočit.

„Bleskový útok!“ nařídil.

Vzduchem prošlehla sršící elektřina a Cloysterovi nepomohl ani jeho tvrdý krunýř. Druhé kolo už patřilo Rayovi.

„Výborně!“ zaječeli diváci a Arthur s Lisou si plácli.

Ray se šťastně zazubil a pohladil Chinchou po hlavě. Vrátila se mu naděje a s ní i nálada. Nervozita teď konečně začínala ustupovat. „Výborně, Chinchou. Už jenom jeden pokémon a máme to v kapse,“ pošeptal své svěřenkyni. Ta ho samým nadšením plácla přes ruku oběma tykadly a než se Ray stačil vzpamatovat ze slabého šoku, sudí už zase něco křičela.

„Eh, to to je dobrý,“ ujišťoval Ray mezitím Chinchou, která se honem starala o to, jestli mu neublížila.

„Tak se ukaž, Quilfishi!“ uslyšel Ray Andrého. Další kolo již zřejmě začalo.

Na zápasišti se objevil nafouknutý pokémon veliký jako fotbalový míč a přestože rozhodčí nejistě pokukovala po slabě elektrizujícím Rayovi, zápas nechala pokračovat.

„Bubliny, Chinchou!“ zakřičel rychle Ray, aby dal jasně najevo, že si o něj nemusí dělat starosti.

„Najež se!“ věnoval André Rayovi posměšný úšklebek.

Chinchouin útok ale i tak udělal své. Přestože se polovina bublin o ostny rozprskla ještě předtím, než naplno zasáhly Quilfishovo tělo, ta druhá polovina zaúčinkovala.

„Teď zkus blátivou bombu!“ zamračil se Maar, který až neskutečně věrně připomínal Granbulla.

„Zábranu!“ objevil se i v Rayově obličeji zakaboněný výraz.

Odporné fialové bahno steklo po obranné kouli do bazénu a zabarvilo v něm vodu do hnědofialové barvy.

„Do vody!“ využil toho André. Věděl, že jedovaté zplodiny jeho pokémonovi příliš neublíží, zatímco Chinchou s nimi bude mít problémy.

Ray se však nehodlal vzdát tak snadno. Nemůže-li Chinchou za Quilfishem, bude přece stačit, aby ho jen trefila…

„Bleskový útok do vody!“ zakřičel Ray.

„QUILFISHI!“ zděsil se André a chytil se za hlavu.

Vodou projely blesky a Quilfish vyrazil k obloze jako vystřelený z děla.

„A bublinový útok!“ pokračoval v náporu Ray.

Pokémon Andrého Maara již nestačil udělat nic. Sám na okamžik vypadal jako veliká zelená bublina, které někdo přifoukl ještě dvě oči, a pak se poroučel zpět do vody. Vyplaval na hladinu a ocasní ploutví už jen zmoženě kormidloval tělo směrem ke břehu.

Tribuny zaduněly. V jediném výkřiku se smísil hlasitý jásot Rayových fanoušků, kteří se naráz zvedli s nelibým bučením zbytku publika. Ray ani nenašel Lisu s Arthurem, všichni mu tak nějak splývali v jeden celek zpívající sladkou píseň.

„Quilfishi,“ vyndal André svého pokémona z vody.

„Quilfish není schopný pokračovat,“ zakřičela sudí, i když veliká tabule ohlašující výsledky ji už v té informaci předběhla. „Zápas vyhrává a do semifinálového zápasu v Šarlatovém Městě postupuje Ray Leever!“

„Chinchou!“ objal svého pokémona Ray a ještě jednou si vytrpěl kratičký elektrický šok. „Vedla sis skvěle!“

„Gratuluji vám,“ potřásla Rayovi rukou rozhodčí, „a přeji hodně štěstí v dalších zápasech.“

„Děkuji,“ zazubil se na ni Ray a ještě chvíli jí mačkal ruku, takže byli oba probíjeni nadšeně pištící Chinchou.

Z chodby, odkud dnes na stadion přišel on sám, teď k zápasišti běželi Arthur s Lisou.

„Bylo to báječný!“ třásla mu dívka oběma rukama a Ray konečně vrátil Chinchou do pokéballu. „Blahopřeju!“

„Jsi vážně dobrý,“ mrkl na Raye Arthur.

„Díky,“ zrudl Ray. A náhle si vzpomněl na Miu. Jak si asi vedla ona ve městě Ogi? Vyhrála i ona svůj zápas?

„Pojďme to někam oslavit!“ zaplály Lise oči.

„Ještě jsem nic moc úžasnýho nezvládl,“ bránil se Ray vytržený z přemýšlení.

„A budeš snad slavit to, jestli prohraješ?“ pozvedla Lisa obočí a rozesmála se. „Ale když myslíš… Tak teda pojďme oslavit to, jak jsem dobrá trenérka, že ti můj trénink pomohl vyhrát!“

Všichni tři se rozesmáli a pak už je Lisa odtáhla ze stadionu pryč.