Rayova pokémoní cesta

Kreslicí pláž

Štěstí bylo, že svůj čtvrtfinálový zápas měl Ray nastoupit až pozítří. Když se totiž dalšího dne ráno probudil, zjistil, že toho dne budou mít on i všichni jeho přátelé starostí až dost.

„Už je našli!“ poskakovala Lisa s novinami v ruce po svém sténajícím lehátku a vlasy jí rozjařeně vlály. „Mia i Agnes jsou v pořádku!“

Ray se v tu ránu probral.

„Vážně?!“ posadil se vzrušeně na postel a zjistil, že Arthur udělal to samé.

„Jsou v pořádku?“ roztáhl se Arthurův ospalý obličej v nadějný úsměv.

„Jo!“ vypískla Lisa. „A ještě ke všemu jsou z nich hrdinky!“

„Jak to?!“ vyskočil Ray a snažil se noviny Lise vzít. Ta ale poskakovala jako šílená, takže to nebylo nic snadného.

Nakonec však pomačkané listy přeci jen sevřel v ruce a ještě ve stoje si přečetl veliký titulek na hlavní straně.

„Trenérky odvedli práci za policii!“ přečetl šokovaně.

„Dej to sem!?“ vyhrkl Arthur a hned se po novinách sápal také. Usadil se vedle Raye na postel a snažil si deník přitáhnout blíž k sobě. „Namouduši!“ poklesla mu čelist.

Oba dva se usadili tak, aby viděli do novin a ve veselém ranním slunci si přečetli článek o svých kamarádkách.

„Jen čti nahlas,“ pobídla Raye Lisa. „Ráda si to poslechnu ještě jednou!“ seskočila z lehátka a začala si pohazovat se svými pokébally.

„Včera v noci byly obě výše zmiňované dívky,“ Ray totiž vynechal část shrnující dění uplynulého dne, „zproštěny jakéhokoliv podezření, že by sympatizovaly, či dokonce pomáhaly pytláckým lovcům Corsol.“

„Tak dál,“ popohnala Lisa Raye jedním svým pokéballem, kterým ho trefila do hlavy.

„Ještěže jim došlo, že s tím nemají nic společného,“ komentoval zprávu v novinách Arthur, zatímco Ray si mnul bouli na hlavě. Pak četl dál.

„Policie byla naprosto ohromena, když jí Agnes Vandelliová a Mia Mellowová předvedly čtyři spoutané členy zločineckého gangu.“

„Ty vole,“ ulevil si Ray a Lisa se bláznivě rozesmála.

„To jsem říkala taky!“ chechtala se.

„Jak to obě dívky dokázaly již vysvětlily na policejní stanici,“ pokračoval ve čtení Ray. „Mluvčí policie města Ogi nám však odmítla poskytnout bližší informace v zájmu vyšetřování, protože několik zločinců je ještě stále na svobodě.“

„Ach jo,“ povzdychl si Arthur, jakoby mu nějaké zájmy vyšetřování byly úplně ukradené.

„Ale jaképak ach jo,“ mávla Lisa rukou a zakousla se do jablka, které odkudsi vytáhla, „vsadím se, že NÁM to Mia ráda řekne sama.“

„Myslíš?“ zapochyboval na okamžik Ray.

„Určitě!“ potvrdila Lisa a hlasitě chroupala.

Ray ještě dočetl článek, kde se popisovala akce policistů a pak se s úlevou otočil na své přátele.

„Tak to bychom měli. Mia i Agnes jsou v bezpečí a ještě k tomu se jim podařilo to řádění pytláků zastavit.“

Arthur ale zakroutil hlavou. „Mám pocit, že jsi pořádně nevnímal, co čteš,“ upozornil Raye a vzal si od něj noviny.

„Jak to?“

„Píšou tady, že byli dopadeni čtyři členové gangu, ale pak tu píší i o tom, že jich několik uteklo,“ ukazoval Arthur prstem správné řádky.

„No jo vlastně,“ pokýval hlavou Ray. „Ale stejně je to bezva, že ty čtyři zvládly Mia s Agnes přemoct samy, no ne?“

„Tak v tom s tebou souhlasím,“ objala ho rozjařeně Lisa a pak /i když něco takového obvykle nedělala) s radostí vyhodila z okna ohryzek od jablka.

„Jau!“ ozvalo se zezdola.

Lisa se zatvářila, jakoby spolkla citrón. „Promiňte!“ zamávala rozpačitě z okna.

„Taková nevychovanost!“ odplivl si stařík na chodníku.

„No jo porád,“ mávla rukou Lisa a zase zalezla dovnitř.

Ray s Arthurem se rozesmáli.

„Teda abyste věděli, tak já nevím, co to se mnou je,“ oznámila jim Lisa povzneseně. „Já jsem teď na Miu tak pyšná!“

„Vždyť to my taky,“ zazubil se Ray. „A už po nikom nic neházej!“ varoval ji vzápětí, když si Lisa posloužila dalším jablkem.

Hned jak se ustrojili, vydali se dolů do haly střediska na snídani. Cestou ze schodů Rayovi zapípal pokédex.

„Mám být zítra v sedm hodin večer v koloseu Šarlatového Města,“ sdělil Lise a Arthurovi ztuhle. Čeká ho čtvrtfinálový zápas! Potom se pokédex ozval znovu a na displeji se objevilo jméno jeho soupeře.

V tu chvíli se Rayovi snad zastavilo srdce. Zíral na to jméno, jako kdyby ho v životě neviděl ani neslyšel. Jako kdyby tu osobu ani neznal. Jenže to nebyla pravda. Samozřejmě ji znal až moc dobře. Mia Mellowová.

„To ne!“ zalapal po dechu uprostřed schodiště.

„Co se děje?“ zeptala se Lisa a nakoukla do pokédexu. pak pokývala hlavou. „Tak teď se uvidí, kdo z vás dvou je lepší trenér vodních pokémonů,“ poplácala Raye povzbudivě po zádech. Zdálo se, že jí je jedno, jestli ve čtvrtfinále vyhraje její sestra nebo kamarád.

Usadili se u jednoho stolu a všimli si, jak po nich ostatní snídající po očku pokukují.

„To je jak v zoo,“ poznamenal Arthur nečekaně zvesela. Jindy by mu to vadilo mnohem více, ale dnes…

„To je horší než v zoo,“ nalila do sebe Lisa ranní čaj.

„Co asi musí zažívat Mia s Agnes,“ ušklíbl se kysele Ray a přidal si do čaje citrón.

K jejich stolu přišla sestra Joy.

„Dobré ráno a dobrou chuť,“ popřála jim s úsměvem a s malým papírkem v ruce.

„Děkujeme,“ přikývli Ray, Arthur a Lisa a pošilhávali po tom, co jim sestra přinesla.

„Rayi, mám tady pro tebe lístek na loď do Šarlatového Města,“ podala papírek Rayovi.

„Jů, děkuju!“ odložil urychleně kus koláče a převzal lístek s dobře známým logem místní námořní společnosti. Pak se ale trochu zamračil. „Ta loď vyplouvá z města Ogi?“ podíval se zkoumavě na sestru Joy.

„Bohužel,“ ušklíbla se a nepochybně si připadala trapně. „Budete se muset dostat přes ostrov do města naproti Červenavému ostrovu.“

„V tomhle vedru,“ zaúpěla Lisa s pohledem na rozzářený den za oknem.

„Je to opravdu hloupé,“ přikývla chápavě Joy. „Už dlouho se tu prosazuje návrh o změně tras některých lodí a o zavedení nových spojů. Ale zřejmě to není jen tak,“ pokrčila rameny. „No když mě omluvíte, musím zase jít.“

„Nashle,“ hlesli všichni tři.

„A v kolik to jede?“ zajímalo Arthura.

„Dnes v šest hodin odpoledne,“ odpověděl Ray a schoval si lístek do kapsy.

Lisa svým známým gestem značícím, že nemají moc času nazbyt, pohlédla na hodinky.

„Půl desáté,“ řekla.

„Tak to přeci ještě máme čas,“ pochválil si Arthur a odstrčil talíř se snůškou drobků.

„Jo, ještě jo,“ řekl na to Ray, „ale nezapomeň, že to tam pak musíme najít a tak podobně.“

„To nebude takový problém,“ namítla Lisa a taky dojedla. „Loď vyplouvá z přístavu,“ vysvětlila, jakoby Ray i Arthur byli oba úplně natvrdlí.

„Aha,“ pohlédli na ni opatrně.

„Takže přeci půjdeme jenom k moři, ne?“ našpulila Lisa ústa a obočí jí vyletělo až k hnědým vlasům.

„Vlastně si já a Lisa ještě musíme beztak koupit lístky na loď,“ uvědomil si Arthur další podstatnou skutečnost.

„Taky pravda.“

„Tak to můžeme rovnou vyrazit,“ navrhl Ray. „Tím, že se do města Ogi dostaneme dřív, určitě nic nezkazíme.“

Pokoj pro trenéry byl za chvíli uklizen a vypůjčené lehátko už se zase opíralo o zeď v tmavém skladu.

„Mějte se hezky a hodně štěstí,“ popřála jim sestřička Joy, když Rayovi, Lise a Arthurovi vracela prohlédnuté pokémony. Tvářila se přitom trochu, jakoby by si oddychla, že ji opouštějí ti zmatkující trenéři, kteří nevědí, kolik postelí na pokoji potřebují.

Lisina poznámka o parném dni byla opravdu na místě. Když všichni tři vyšli ven, do očí jim zazářilo jasné slunce a borovicová vůně ještě dotvářela předzvěst suchého a dlouhého pochodu.

Prošli piniovým hájkem za střediskem a objevili se na začátku cesty do města Ogi.

„Tak pojďte, ať už to máme za sebou,“ vyzval všechny Ray, který si svou modrobílou košili ledabyle uvázal kolem pasu, aby mu nebylo takové vedro a (jak řekla Lisa) aby se trochu opálil. Zelenohnědé pokévajíčko si však i nadále nesl v náručí.

***

„Nezahrajeme si nějakou hru?“ navrhl znuděně Arthur po několika hodinách úmorné cesty.

„Kdo neuschne, vyhrává,“ bylo první, co Lisu napadlo.

„Asi prohraju,“ ozval se nevýrazně Ray a napil se ze své lahve. Voda v ní už byla málem převařená.

„Tak tady nás potkali rakeťáci,“ rozhlédl se Ray kolem po několika dalších kilometrech bezútěšné chůze.

„Ani mi to nepřipomínej,“ ušklíbla se Lisa. „Kdyby nás nepotkali, já a Mia bychom si bývaly ušetřily tu hádku.“

„A pohádaly byste se jindy,“ zasmál se Arthur. Potom ale trochu zvážněl. „No, aspoň je to už za námi, ne? Chci říct, Mia si to už v hlavě určitě taky urovnala a myslím si, že až se s ní setkáme, bude už zase fajn.“

„V to doufám,“ řekla Lisa. „Nemáte ještě něco k pití?“

„A co kdyby nás trochu osvěžili naši vodní pokémoni?“ napadlo Raye.

Lisa z pokéballu nedočkavě povolala Ludicola a Swamperta. Ray vypustil Slowbroa.

„Slowbro, mohl bys mi prosím věnovat nějakou vodu?“ poplácal růžového pokémona po hlavě. Slowbro poslušně vychrlil do vzduchu proud vody, který vzápětí padal na zem v podobě drobných kapek.

„Takhle vyprahlý ale Modravý ostrov nebyl, co?“ napadlo Arthura, když se i on osvěžil pod Slowbroovou fontánou a jeho mozek začínal nasávat vlhkost jako houba.

„Ludicolo, vodu prosím,“ usmála se na svého poskakujícího pokémona a zavřela oči s očekáváním chladivé sprchy.

Do obličeje ji zasáhlo vodní dělo.

Ray s Arthurem vyprskli smíchy a Ludicolo se rozpustile smál s nimi.

„Povedený,“ uznala Lisa s kamennou tváří a oklepala se. „Díky,“ mrkla na svého pokémona a taky se usmála.

Nejparnější hodiny dne pomalu míjely. Když se slunce přehouplo přes poledne a pak i přes druhou a třetí hodinu odpolední, stanuli konečně Ray, Lisa a Arthur na kopci svažujícím se dolů k moři, kde leželo město Ogi.

„Připomíná mi to trochu Modré Johto,“ uvědomil si Ray se zájmem.

„Jo,“ přikývl Arthur. „až na to, že tu nejsou bažiny, hory, hustý les…“

„No dobře,“ uznal Ray, „vážně jen hodně málo.“

„Tak už sebou hněte,“ ozvala se Lisa netrpělivě, „dáme si tam zmrzlinu a půjdeme koupit ty lístky.“

***

Jak sestupovali po cestě do města, v nosech znovu ucítili svěží slaný vzduch. Na okraji města byl nespočet různých domů. Všechny však mely něco společné. Ať už to byla vinná réva nebo jiná rostlina, po bytelných či jen skromných improvizovaných pergolách a obloucích se jich ovíjel nespočet.

„Taky bych se posadila pod nějakou tu střechu z listů,“ zasnila se Lisa při pohledu na několik prázdných židlí u jednoho stavení.

„To je divný, že tu skoro nikdo není,“ zavrtěl nechápavě hlavou Arthur.

„Máš pravdu,“ řekl na to Ray, „taky by mě zajímalo, kde všichni jsou.“

„Třeba to zjistíme ve městě. Tak už pojďte, vážně mám chuť na tu zmrzlinu!“

V uzounkých uličkách byl alespoň chládek. Ošlapané kameny se jim leskly pod nohama, když Ray, Arthur a Lisa procházeli starou částí města Ogi a mířili do přístavu.

„Tady by se mi docela líbilo bydlet,“ usmála se Lisa. Procházeli zrovna kolem malebného domu, který se však od všech ostatních napojených na sebe lišil pouze zelenou barvou okenic a slunečními hodinami na jedné stěně.

„Támhle někde bude pokémonské středisko!“ ukázal Ray po dlouhých pozvolných schodech dolů k několika dalším domkům pod svahem.

„Jak to víš?“ otočil se k němu Arthur.

„Tabulka,“ pohodil Ray hlavou ke stěně za sebou a chovatel se jen ušklíbl.

Prošli loubím porostlým vistárií s bohatými hrozny fialových květů a pak pokračovali dál po schodišti.

„Už ho vidím,“ vypínala se Lisa na špičky, aby si bílou stěnu budovy s písmenem P odsud prohlédla dřív, než se opět vnoří do ulic mezi domy.

Netrvalo dlouho a díky několika dalším směrovkám se dostali až na prostorné náměstí, v jehož čele stálo pokémonské středisko. Po samotném náměstí se však kromě několika Meowthů a Persianů nepohybovala ani noha.

Ray s přáteli jen zavrtěli hlavami a už vešli do střediska.

„Dobrý den, vy nejste na pláži?“ podivila se upřímně sestra Joy dřív, než stačili pronést slovo.

„Eh,“ zarazili se oni o pult, „dobrý den.“

„My nejsme místní,“ vysvětlil polovičatě Ray. „ale proč jsou tedy všichni pryč?“

„Ukažte, prohlédnu vám pokémony a mezitím vám to vysvětlím,“ nabídla se setra Joy, která byla o dost příjemnější než ta z města Megi.

Ray s Lisou a Arthurem jí odevzdali pokébally, ze kterých ona postupně volala všechny pokémony.

„snad všichni jsou dnes na Kreslicí pláži,“ řekla Joy. „Pojď ven,“ pokynula pak měkkým hlasem a z pokéballu se vynořil Arthurův Charmander.

„Co je to Kreslicí pláž?“ zeptali se všichni najednou.

„Je to nádherná veliká pláž na východě města,“ usmála se na Charmandera Joy. „Každý rok se tam v tento den shromažďují lidé se svými pokémony a kreslí do písku obrázky pokémonů.“

„Hmm, hezké,“ pokrčila Lisa rameny, ale neviděla na tom nic tak úžasného.

„To se shromáždí prostě jen tak, aby si kreslili?“ pozvedl obočí Ray.

„Ovšem že ne,“ usmála se Joy sladce. „Lidé musí kreslit spolu s jedním ze svých pokémonů a právě toho pokémona pak spolu kreslí do písku,“ mluvila dál. „Navečer se pak všichni lidé, kteří v písku zanechali svůj obrázek, sesednou pod borovicemi u pláže a čekají na přílet Masquerainů.“

„Kdo jsou Masquerainové?“ podivil se Ray. Pak mu ale došlo, že to nejspíš budou pokémoni, a vyndal pokédex.

„Masquerain – bulvový pokémon. Tento pokémon mate soupeře svými tykadly, která vypadají jako oči. Je též známo, že při letu vylučuje sladce vonící sirup, který má omamné účinky,“ zazněl hlas encyklopedie prázdnou halou střediska.

„Šikovná věcička,“ pochválila pokédex Joy.

„Řekněte nám prosím víc o té pláži,“ požádala ji Lisa.

„Zkrátka,“ pokývala sestřička hlavou. „Každý rok se na Kreslicí pláži kreslí obrázky do písku a pak se čeká na příliv, který je v noci zase smaže.“ Ray užuž něco namítal, ale Lisa mu šlápla na nohu. „Moře na tomto místě někdy vzácně vyvrhává jantar, který je sem donášen spolu s chaluhami ze severních moří. A právě v tuhle dobu, tuhle noc, přilétají Masquerainové as krouží nad obrázky, o kterých tím prorokují, že se v jejich rýhách při přílivu zachytí jantar.“

„A jak to ti pokémoni vědí?“ zeptal se Arthur a honem si vyndal svůj zelený zápisník.

„to nikdo neumí s určitostí říci,“ pokrčila rameny Joy a vrátila jim pokébally i s ošetřenými pokémony. Arthur desky zklamaně zase schoval. „Říká se ale, že jantar, který druhého dne zůstane zachycený na pláži, je symbolem spolupráce lidí a pokémonů a trenéři, jimž se poštěstí ho ve svém obrázku nalézt, ho nosí u sebe pro štěstí.“

„To se mi líbí!“ nadskočil radostně Ray. „Půjdeme se tam podívat!“

„ale Rayi, musíme na loď!“ připomněla mu Lisa, přestože by sama ráda na pláž šla. „V šest to jede a neměli bychom ji zmeškat.“

„Ty teda umíš zvednout člověku náladu,“ pronesl zklamaně Ray.

„Tak se tam na pláž pojďme mrknout aspoň na chvíli, abychom pak stihli i loď,“ navrhl Arthur a vyznělo to dokonce, jakoby Lisu prosil o svolení.

„Taky bych se tam chtěla podívat,“ pokývala hlavou dívka a pak naoko pochybovala o tom, jestli na pláž půjde s Rayem a s Arthurem. „Tak jdem!“

Poděkovali sestře Joy, která jim ještě poradila nejrychlejší cestu na pláž a do přístavu, a pak už letěli na východ města.

„Kolik je?“ zeptala se Lisa.

Současně s její otázkou zazněly zvony z blízkého svatostánku.

„Čtyři hodiny odpoledne,“ řekl Ray, když doznělo poslední zadunění.

„Tak to máme ještě čas,“ kývl Arthur.

Co nejrychleji se vymotali z uliček starého města a pak už mířili na Kreslicí pláž.

„Tam je ale lidí,“ vyvalil oči Ray, když měli místo na dohled.

„Tam snad vážně je celé město!“ výskla Lisa.

Pláž byla skutečně obrovská. Pruh písku mezi šumícím mořem a jeho lesním protějškem na břehu měl určitě několik stovek metrů. Pláž se táhla ještě dlouhý kus na východ, kde se nakonec stáčela k jihu a tvořila široký písečný výběžek do moře. Kam jen oko dohlédlo, všude se míhaly něčí hlavy, všude na sebe někdo mával a volal.

„Tak jestli si tady budeme chtít taky něco nakreslit, bude docela problém najít volné místo,“ zamračil se Arthur.

„Rád vás vidím! Jdete taky kreslit?“ zeptal se jich znenadání pro Raye povědomý hlas.

Za nimi si to vyšlapoval starší muž s vousem a široce se usmíval.

„Vás já znám,“ zkrabatil čelo Ray, jak se snažil vzpomenout si, kde toho chlapíka viděl.

„Měl jsem tu čest soudcovat váš zápas na Modravém ostrově,“ usmál se stařík, když přišel až k nim, a mezi vousy se mu zablesklo pár zlatých zubů.

„Ahá! I mně jste přišel povědomý,“ rozpomněl se náhle Arthur.

„Jmenuju se Ben,“ podal mu ruku rozhodčí.

I Arthur se mu představil a po něm Lisa. Raye už znal.

„Moc mě těší, jste úžasná trenérka!“ složil Lise poklonu Ben. „Vy všichni jste úžasní!“

Tři přátelé jako na povel zrudli.

„Tak co, přišli jste kreslit?“ zopakoval pak otázku sudí a s přimhouřenýma očima se rozhlížel, jakoby něco hledal.

„Není tu snad žádné volné místo,“ postěžovala si Lisa, když odhadla, po čem se rozhlíží.

Z davu lidí však náhle někdo zakřičel: „Tady, dědo!“

„Už jdeme!“ zavolal mladíkovi v odpověď Ben a vykročil. „Pojďte. Určitě ještě nějaké místo bude.“

„My ale,“ zdráhal se Ray. „My totiž, stejně se nemůžeme zdržet moc dlouho, v šest nám jede loď do Šarlatového Města,“ protestoval chabě.

„Zatím jede jen tobě, my ještě nemáme ani lístky,“ připomněl mu Arthur.

„S tím si nedělejte starosti,“ zahlaholil Ben, jak překračoval vznikající obrázky.

„Musíme,“ namítli trenéři a i oni dávali dobrý pozor, aby nešlápli ani na díla ani na jejich tvůrce.

„Když vám to nebude vadit,“ otočil se k nim na okamžik Ben, „vzal bych vás tam všechny tři zítra ráno mojí lodí.“

„Opravdu?!“ nadskočili všichni. Málem přitom skončili v obličeji jednoho Croconawa.

„Pozór!“ snažila se Raye chytit kreslířka. Ray zamával pažemi jako větrný mlýn a pád ustál. Pak se podíval do tváře vyplašené trenérky.

„MIO?!“

„RAYI?!“

„Co tady…?“ usmál se Ray a náhle ho zavalila vlna štěstí. Měl pocit, že by ji snad nejraději objal.

„Kreslím, coby,“ odbyla ho Mia příkře a přitom šlehla rozladěným pohledem po Lise.

„Přeci na nás ještě nejsi naštvaná?“ zarazil se Arthur.

Ray byl Miiným chováním neméně překvapený. Počítal s tím, že se už vzpamatovala a umoudřila, ale teď to tak rozhodně nevypadalo.

„A kde je Agnes?“ převedl Ray rychle řeč na něco jiného. „Slyšeli jsme, že jste…“

„Už odjela do Šarlatového Města,“ skočila mu do řeči a ryla do písku kamenem. „Má ráno zápas.“

„Aha,“ hlesli všichni.

Pan Ben mezitím dorazil až ke svému vnukovi, který byl kousek od nich.

„A teď kreslím, tak mě prosím nerušte,“ pořádala je vzápětí Mia přeslušnělým tónem.

„No jo, promiň,“ omluvili se jí kamarádi a zamířili pryč.

Mia se za nimi trochu smutně podívala a pak už se svým Croconawem dál pracovala na obrázku.

„To by jeden nevěřil,“ zakroutil Ray nasupeně hlavou. „Vždyť se chová jako…jako…“

„Ono ji to časem přejde,“ mávla Lisa rukou. Ve skutečnosti ji to však velmi mrzelo.

„Tak pojďte sem! Máme tady místo!“ zavolal na ně pan Ben.

Pan Ben ukázal na volné prostranství se zlatým pískem.

„Děkujeme,“ přikývli všichni tři. Potom se otočili ke vnukovi starého rozhodčího.

„Ahoj!“ pozdravil urostlého chlapce Ray.

„Ahoj,“ usmál se on a trochu si urovnal divoké vlasy, aby mu nepadaly do obličeje. „Jmenuju se Will.“

„Já jsem Ray,“ kývl Ray a nechal i Arthura a Lisu, aby se seznámili s novým trenérem.

„Tak se dáme do kreslení, no ne?“ nadhodila Lisa.

„Jasně!“

Volné místo bylo okamžitě zabráno. Ray se usadil vedle Lisy a naproti nim kreslili Arthur, Will a dokonce i Ben.

„Quilavo, tam ještě tu čáru,“ ukazoval na nedotažený kus Ray. Jeho Quilava, kterého spolu také kreslili, hbitě přiskočil a tlapou kresbu dotáhl.

Slunce se rychle klonilo k západu. Lisin Swampert se leskl oranžovou září, jak pomáhal své trenérce, a Arthurova Misdreavus hravě lechtala písek svými chapadélky.

„Tak, hotovo,“ postavil se náhle Will nad svůj výtvor a pyšně vypnul hruď.

„To se ti moc povedlo!“ zhodnotili obraz Ray s Lisou a Arthurem.

„Ten Octillery vypadá jako živý,“ zazubil se Ben na svého vnuka.

„Tak my se teď vzdálíme a budeme vám držet místo pod stromy, abychom všichni měli výhled na přilétající Masquerainy,“ kývl na ostatní Ray a nechal Octilleryho, aby se mu usadil na hlavě.

„Nám už to taky dlouho trvat nebude,“ prohlížel si Ray ze všech stran Quilavu v písku. „Myslím, že už to tak necháme, co říkáš?“ otočil se na skutečného ohnivého pokémona.

„Quilava!“ souhlasil ona a nadšeně Raye oběhl.

Z města Ogi se náhle rozezněly zvony.

„Tak nám právě odplouvá loď,“ řekla Lisa spokojeně s pohledem na hodinky.

Nedaleko od nich se na ty své podívala i Mia. V ten okamžik zděšeně vyskočila, zavolala Croconawa do pokéballu a horem pádem utíkala do přístavu. Na pláži po ní zůstal jen téměř dokončený obrázek Croconawa a tmavé stopy v písku.

„Tak nevím, jestli to stihne,“ zapochyboval Arthur, když za Miou hleděl.

„Mohla by,“ řekla na to Lisa.

„Ale to už pak neuvidí, jestli se v jejím obrázku nezachytil jantar,“ uvědomil si Ray. To by byla přeci škoda. A pak ho něco napadlo. Co kdyby zítra posbíral i její jantar a dal jí ho na jejich zápase?

„Škoda, je to hezký obrázek,“ skláněl se nad výtvorem Ben. „Masquerainům se bude líbit.“

Ray se propletl změtí kreseb a lidí a pak našel Willam který všem držel místo na kraji pláže pod vysokými piniemi.

„Ten Quilava se ti povedl,“ usmál se na Raye Will. Octillery mu stále ještě trůnil na hlavě a trenér vypadal docela legračně.

„Dík, ale tvůj Octillery je mnohem hezčí,“ vrátil mu Ray uznání.

Zanedlouho se k jejich rozhovoru připojili i Lisa s Arthurem a Benem.

„Tak a máme všichni hotovo,“ oprášila si Lisa ruce od písku.

„Kdy přiletí Masquerainové?“ zajímal se Arthur.

„Až slunce zmizí za mořem,“ řekl Ben a ukázal na ohnivý půlkruh pomalu mizející z obzoru.

„To už bude každou chvíli,“ zatetelila se Lisa.

Koukali na slunce, jak jim zapadá, a neustále se vrtěli a snažili se najít si lepší polohu k sezení. Nejvíc ze všeho se ošívala Lisa a když Arthur povzneseně prohlásil, že západ slunce byl krásný, vyděšeně se otočila.

„To už zapadlo?!“

Roztěkaně se rozhlížela. Na obzoru však viděla už jen červené světlo, které nepochybně znamenalo, že slunce již opravdu zmizelo.

„Sis snad sedla do mraveniště, ne?“ popíchl Lisu Arthur. Nejen on ji zamračeně sledoval.

„Já nevím,“ prohrabávala písčitou zem pod sebou. „Au!“

Z půdy se náhle vynořil oranžový klepetnatý pokémon.

„Krabby – krabí pokémon. Tento pokémon má velice ostrá klepeta…“

„Jau, jau, jau!“ poskakovala Lisa a snažila se kraba setřást z prstu. Na to se jí však držel příliš pevně.

Arthur vyskočil také a snažil se jí pomoci. Bez valného úspěchu však sám utržil několik štípanců.

„…kterými udržuje rovnováhu při chůzi,“ hádal se pokédex. „Klepeta slouží také k boji a k obstarávání potravy.“

Krabby se konečně pustil a zmizel ve své noře.

Lisa si pofoukala prsty a vrhla ošklivý pohled na několik vedle sedících trenérek, které se jí hlasitě smály. Potom se posadila vedle Arthura, dost daleko od pokémonního doupěte.

Zafoukal slabý větřík a moře tajemně zašumělo.

„Ách,“ vzdychl pan Ben a natáhl si nohy před sebe. „Každou chvíli jsou tady,“ zašeptal spokojeně.

Celá pláž ztichla. Dokonce i malé děti, které jinak pobíhaly sem a tam, teď beze slova seděly vedle svých rodičů nebo jen vedle svých pokémonů. Všichni jen čekali na přílet Masquerainů.

„To je krásná vůně!“ nasál Ray příjemné ovocné aroma proudící povětřím.

„Kdyby se tohle zhmotnilo do něčeho jedlého, snědl bych to,“ větřil omamnou vůni i Arthur.

Vzduch zaplnilo jemné cinkání a bzučení, jako střípky skla lehce se klinkající ve větru.

Lidé pod stromy sborově vydechli úžasem.

„Jůůůů…“

Do pohasínajícího oranžového světla přilétal modravý oblak mihotajících se pokémonů. Vypadali jako kousky obzvlášť křehkého a velikého cukroví. Tisíce bleděmodrých Masquerainů se v obrovském roji snášelo z nebe a zakončovali tak svou dlouhou pouť z Hoennu.

Ti z nich, kteří se již snesli až nad vlhký písek, se teď téměř nehybně vznášeli v provoněném vzduchu a čekali na své druhy.

„Tak tohle doopravdy stojí zato,“ vydechl Ray. Nechal si hlavu zaplnit sladkou vůní a neuspořádaným, přesto však obdivuhodně melodickým cinkotem a bzučením vycházejícím z mraku křídel a širokých pestrobarevných tykadel.

„Koukněte! Támhleten krouží nad Rayovým obrázkem!“ ukázala Lisa vzrušeně vpřed.

„A nad tvým taky,“ přikývl Ray. Ihned však obrátil zrak jinam. Hledal mezi vířícími Masquerainy místo, kde byl v písku nakreslen Miin Croconaw. Zklamaně si však všiml, že nad ním hmyzí pokémoni zatím přelétávají bez povšimnutí. Bylo mu to líto.

„Už našli i tvého Octilleryho,“ poplácal Ben po zádech Willa a blaženě se zubil.

Obloha už téměř potemněla. Nad mořem se nesměle ukazovalo pouze pár zbylých pruhů světla připomínajících odchod slunečního kotouče zdravícího přicházející měsíc.

„Tak myslím, že Ray už to má jisté,“ usmál se Arthur s pohledem upřeným kamsi na pláž.

„Ale ty taky,“ upozornila ho Lisa. „Takový roj!“

„Letos nejspíš budete mít štěstí všichni,“ pravil starý zápasový rozhodčí. „Já si ho vysbíral už minulá léta,“ zachechtal se, když se na něj tázavě podívali. „Však ty moje čmáranice nejsou nic moc,“ mávl rukou. „Á vidím, že i u Marty se zastavili,“ rozjasnil se mu náhle obličej. Nad obrázkem pro Raye neznámé osoby také kroužilo několik Masquerainů. „Hned jsem zpátky,“ řekl pak Ben, oprášil se od písku a vykročil spadaným jehličím za nějakou ženou.

Will protočil oči v sloup.

Lisa se na něj zašklebila a on jí oplatil výmluvným úsměvem.

„Jak dlouho tu budou? Myslím Masquerainové?“ zeptal se Willa Arthur.

„To bývá různé,“ pokrčil rameny on a popošel trochu víc na pláž, aby se ještě rozhlédl po obrázcích splývajících s přibývající tmou. „Bývají tu někdy až do půlnoci a jindy jsou už v devět pryč, nebo i dřív.“

Ray ho poslouchal jen jedním uchem, protože se plně soustředil na to, aby Miin obrázek neztratil z dohledu. Konečně se nad místem, kam zíral celou věčnost, zastavil Masquerain a v Rayovi hrklo nadějí. Pokémon zamával tykadly a z nich se snesl zářivý prášek.

„No konečně,“ zašeptal Ray úlevou. Naráz byl o něco veselejší. Tak tedy i v Miině obrázku bude zítřejšího rána šťastný jantar.

„Koukněte, Miina kresba už taky vzbudila jejich zájem,“ všimla si pokémonů Lisa. Ray z jejích slov cítil stejnou radost, jaká tepala přímo v něm a ještě si stoupl, aby si prohlédl Croconawovy zářící zuby dříve, než kouzlo prášku vyprchá.

Uplynulo mnoho času. Masquerainové se však k odletu rozhodně neměli. Spíše naopak. Ještě stále vířili v obláčcích třpytivého prachu a vydávali onu sladkou vůni.

„Já-jááá, začínám být unavený,“ zívl Ray, jak tak ležel pod stromem opřený o lokty. Otočil se na své přátele a zjistil, že Lisa už spí. Složila hlavu na sepjaté ruce a stočená do klubíčku spokojeně oddychovala.

„Ani se jí nedivím,“ připustil Arthur. „Taky bych spal,“ a zívl.

Willovi se stejně jako všem ponocujícím klížila víčka.

Pan Ben se vrátil až teď, rozhovor s Martou už ho buď začínal nudit anebo ona usnula. Když však promluvil na svého vnuka, ani ten už mu neodpověděl. Jen něco zabručel.

Ray se ještě snažil chvíli pozorovat okolí. Ani nevěděl, proč to dělá, když byl tak ospalý. Dlouho to však stejně nevydržel. Lehl si na zem a přimhouřenýma očima se zadíval do tmavé koruny vysoké borovice nad ním. Připomnělo mu to kemp mezi městy Ogi a Megi a s ním i Miu. A pak zápas s ní, který ho zítra čekal. Anebo to bylo už dneska?