Rayova pokémoní cesta

Ray versus Mia

Kolem Raye bzučely stovky hlasů. Zněly stejně jako zvuky, které v noci před usnutím naplňovaly jeho hlavu, ale přece byly jiné. Tohle byly lidské hlasy. Slyšel je, jako kdyby přicházely ze strašlivé dálky. Neklidně se zavrtěl a objal v náručí své pokévajíčko.

Naráz ho někdo kopnul do hlavy.

Ray pocítil palčivou bolest v zátylku a probudil se.

„Moc se omlouvám,“ zvedala se ze země dívka, která o spícího zakopla. „Nestalo se ti nic?“

Ray si promnul bolavé místo a pak zavrtěl hlavou.

„Ještě jednou se moc omlouvám,“ opakovala dívka nešťastně a upírala na něj starostlivé oči, jako kdyby odhadovala, co se teď děje v Rayově hlavě.

„Už je to dobrý,“ ubezpečil ji on a chabě mávl rukou.

„Tak, tak tedy ahoj,“ rozloučila se nepřesvědčeně a pak už odspěchala na pláž.

Ray se posadil a rozhlédl se. Všude se to hemžilo lidmi, kteří tu včera večer ryli do písku. Teď všichni překotně pobíhali po pláži a hledali třpytivé kamínky.

Nedaleko od místa, kde seděl, Ray v davu spatřil Lisu, jak nadšeně poskakuje a vůbec si nepočíná jako světoznámá šampionka. Vypadala teď úplně jako každý jiný trenér. Ray se trochu pousmál.

Když se podíval napravo i nalevo od sebe, zjistil, že všichni jeho přátelé už jsou na pláži. Vstal, oklepal se od jehličí a s vajíčkem v náručí se vydal za ostatními.

„Tak už ses konečně vzbudil?“ křičel na něj Arthur přes hlučící dav.

„Trochu nedobrovolně,“ přisvědčil s úsměvem Ray a prodíral se mezi lidmi. Když se dobral až k místu, kde včera kreslili, shledal, že z obrázků zbyly jen matné obrysy a mnohdy ani to ne.

„Jak poznám, co byl můj Quilava?“ podrbal se Ray na hlavě, jak se snažil ve změti stop a klikyháků nalézt svůj obrázek.

„Pokud je v něm jantar, bude označený Masquerainím práškem,“ poučil ho pan Ben, který tu stál ještě s paní Martou usrkávající kávu. Kde ji vzala, bylo pro Raye záhadou.

„Máš ho tam!“ vykřikla najednou Lisa, která se už rozhlížela po Rayově obrázku. „Koukni, támhle je prášek od Masquerainů!“ ukazovala do písku a hned krkolomně přeskakovala přes několik dalších míst třpytících se stříbrným prachem, aby se dostala k Rayově kresbě.

Ray nedočkavě přispěchal za ní a sehnul se k písku, kde jasně jiskřil obrys ohnivého pokémona.

On i Lisa místo bedlivě prohlíželi. Nesměli vynechat ani milimetr. Jak velký ten jantar asi mohl být? Možná by bylo lepší, kdyby si klekli…? Pak se v písku něco zalesklo.

„Už ho mám!“ vykřikl Ray. Nedočkavě obrazec oběhl a vyrýpl z vlhkého písku medově se lesknoucí kamínek.

„Je o něco menší než ten můj,“ mhouřila Lisa oči na zkamenělou pryskyřici. Pak Raye nechala, aby si ji prohlédl sám a znovu se rozhlédla.

„No ne, tady je další!“ ukázala celá vyjevená na místo, kde bývalo Quilavovo oko a kde se teď blýskal hnědý kámen zamotaný do zelenočerných chaluh.

Ray ho z nich vyprostil a také si ho prohlédl.

„Jsou nádherné!“ ťukl s kameny o sebe a s radostí malého dítěte si je schoval do náprsní kapsy košile. Krok po kroku poté ještě zkontroloval zbytek obrysu, aby se ujistil, že mu žádný jantar neunikl. Zrak mu přitom padl na hladký placatý předmět veliký jako dlaň.

„Co to je?“ zvedl uzounký plát ze země.

„Ukaž?“ přiskočila k němu Lisa.

Ray nastavil nález proti slunci a pozoroval, jak modrý předmět rozkládá sluneční paprsky do duhových barev.

„Možná by to mohla být nějaká šupina,“ napadlo Lisu. „Ano, myslím, že to bude šupina.“

„Tak co jste našli?“ zavolal na ně zezadu Willův hlas a pak už chlapce i viděli, jak spolu s Arthurem a Benem míří k nim.

„Mám dva jantary,“ pochlubil se Ray ihned a ukázal kameny příchozím.

„A taky jednu šupinu,“ připomněla mu Lisa.

„Moc hezké,“ pokýval hlavou pan Ben, jak si prohlížel kamínky. „A co ta šupina?“ vzhlédl od nich.

„Tady je,“ ukázal mu ji Ray a nechal starého muže, aby si plát prohlédl důkladněji.

„Víš, co to je, dědo?“ těkal Will pohledem z Bena na předmět v jeho rukou a zpět.

Arthur chvíli pozoroval duhový lesk a pak opatrně promluvil. „Mohla by to být dračí šupina.“

Všichni se k němu otočili.

„Výborně, Arthure!“ zajásal náhle pan Ben a objal ho, jako by to byl nějaký právě nalezený příbuzný. „To je ono, je to dračí šupina,“ řekl Rayovi a předmět mu vrátil.

„A k čemu to je?“ zeptal se Will.

„Dračí šupina má hodně využití,“ pravil Arthur. „Používaly se v magii starých národů a dodnes se o nich říkají různé pověsti. Mají kouzelnou moc.“

Lisa se trochu ušklíbla, protože čekala, že Arthur těch využití vyjmenuje více a konkrétněji. Ray její výraz zachytil. Ten výraz mu někoho pžipomínal... Miu.

„Hmm,“ zamručel potom a zadíval se skrz šupinu. Zíralo na něj čtvero udivených obličejů. „Tak to by mohla být užitečná,“ vložil si ji pak do kapsy k jantaru, kam se mu taktak vešla.

„Nikdy nevíš, k čemu ti taková kouzelná věc může být dobrá,“ přikývl Ben s tajemným úsměvem. „Huh? Kam se poděla Marta?!“ rozhlédl se roztržitě kolem a když zjistil, že si dáma povídá s nějakou její přítelkyní, zase se uklidnil.

Arthurovi zakručelo v žaludku.

„Eheh,“ zašklebil se. „Mohli bychom něco zakousnout…“

„Snídaně volá!“ zvolala Lisa těšící se na jídlo stejně jako ostatní. Vmžiku se otočila a vyrazila přes pláž zpět do města Ogi.

„Znám tady jednu dobrou kavárnu…,“ spěchal za ní Will a spolu s Arthurem a Benem (který se ještě odběhl rozloučit s Martou) se ztratil mezi lidmi pomalu opouštějícími mořský břeh.

Ray zůstal na okamžik stát vedle své smazané kresby. Mořské nálezy ho příjemně studily v řídce tkané kapse košile a vítr kolem rozháněl stovky a stovky hlasů, nadšené výkřiky a zklamané mručení.

A co Miin obrázek? napadlo ho. Pokud se v něm zachytil nějaký jantar, mohl by jí ho donést… Dnes má proti ní přeci nastoupit v zápase.

Při té myšlence se mu zahoupal žaludek.

Nečekal však už ani vteřinu. Spěšně se otočil a utíkal k místu, kde se včera s Miou potkali. Cestou se prosmýkl hloučkem několika nadšeně juchajících trenérů a když spočinul na místě lesknoucím se stříbrným obrysem Miina Croconawa, vzrušeně se zastavil.

Nedaleko od něj už se po něm ostatní sháněli.

„No tak, Rayi, kde jsi?“ slyšel Arthurův hlas.

„Hned jsem u vás!“ odpověděl mu Ray netrpělivě. Prohlížel záhyby Croconawova těla. Určitě tu musí být… a pak si všiml hnědého kamínku lesknoucího se v jednom z pokémonových výrůstků na hlavě.

„No sláva,“ usmál se šťastně Ray a přistoupil blíž, aby kámen zdvihl. V okamžiku, kdy po něm vztáhl ruku, se však z písku vynořil Krabby a bolestivě mu scvakl prsty.

„Auuuu!“ vyhrkl Ray se slzami v očích.

Z okolí se k němu otočilo několik trenérů. Ti se dali do škodolibého smíchu.

„Neber, co ti nepatří,“ poučila ho jedna pihatá holka, která se řehnila ze všech nejvíc.

„Ale to není…,“ Ray zamával rukou a snažil se pokémona setřást. Ten mu ale jen více stiskl prsty, až je Ray vůbec necítil.

„Říkal jsi něco?“ uculila se ta zrzka a bůhvíproč na Raye nezakrytě poulila oči.

„Hej, co je?“ obořil se na ni on a napadlo ho, že by Krabbyho mohl využít jako palici proti jejímu šklebícímu se obličeji.

„Jen hádám, jak dlouho to vydržíš,“ štípla ho dívka do ruky.

„Tak dost,“ naježil se Ray. „Dej mi laskavě pokoj! Do tohohle ti nic není!“ S těmi slovy mávl rukou tak prudce, že se Krabby nečekaně pustil.

Pokémon prosvištěl vzduchem a pak narazil do trenérčina pihatého nosu.

„Co to?!“ prskala ona a když se Krabbyho konečně zbavila, zatímco Ray se jen spokojeně usmíval, rozzlobeně vyhrkla: „Jestli jsi trenér, dáme si zápas!“

„Jak chceš,“ odsekl Ray. „Každý dva libovolné pokémony?“

„Klidně,“ vytrčila dívka bradu a připravila si pokéball. „Do toho, Quilfishi!“

“Copak tady všichni mají jenom tohohle pokémona?“ napadlo Raye okamžitě. „Jdi na to Girafarigu!“

Jakmile však bylo po prvním kole, které Ray vyhrál, skřípot jejích zubů byl tak nepříjemný, až se všichni ohlíželi. Když potom Ray porazil i jejího Beedrilla, dívka kopala do písku všude kolem sebe. Nakonec si vysloužila několik podrážděných připomínek od okolo postávajících lidí.

„Výborně, Girafarigu,“ pochválil svého pokémona Ray a schoval ho do pokéballu. „Tak nashle!“ nechal holku sršící vzteky daleko za sebou a uháněl za Arthurem, Lisou, Willem a jeho dědečkem.

***

„Kdes byl?“ pozvedla Lisa obočí, když Ray vešel do kavárny, kam ho za ostatními přivedl Arthur. Ten na něj totiž čekal nedaleko od pláže.

„Měl jsem tam ještě nějaké spory,“ mávl rukou Ray a zakousl se do koláče, který mu Lisa strčila do ruky. Pak se tázavě podívala na Arthura a ten pokrčil rameny.

„V kolik ti začíná ten zápas, Rayi?“ zeptal se trenéra pan Ben sedící vedle svého vnuka.

Ray soustředěně žvýkal koláč s fíky a mračil se nad pomyšlením na Miin jantar, který musel nechat v písku na pláži.

„Rayi?“

„Cože?“ vypadlo mu z pusy pár drobků. „Jo, totiž, myslím, že v sedm.“ Potom konečně polkl a čas utkání si ověřil v pokédexu.

„Tak to můžeme po jídle klidně vyrazit,“ navrhl rozhodčí a námořník v jedné osobě. „Ne že by se do Šarlatového Města jelo tak dlouho, ale určitě tam budou zas nějaké zmatky s ubytováním a tak podobně.“ Povzdechl si. „Zajistit si místo, kde přenocovat, bývalo v době Turnaje vždycky těžké. A nezměnilo se to dodnes.“ Potom jakoby zase nalezl ztracený optimismus. „A oběd si můžete dát až tam!“

„To by šlo,“ dopila Lisa svůj čaj a opřela se o polstrované opěradlo červené sedačky.

Na chvilku se zamyslila nad zápasem, který její sestru čekal. Svůj pohled na něj nezměnila. Ať už vyhraje Ray nebo Mia, bude za to ráda.

***

Přestože Ray nepovažoval za nejlepší nápad vyjet na moře téměř bezprostředně po jídle, kolem jedenácté hodiny dopoledne už stáli na houpající se palubě Benova člunu.

Ray, Mia i Arthur stáli na přídi držíce se nízkého kovového zábradlí a Will se svým dědečkem byli v kajutě.

„Takže to potom musíš koukat přímo sem,“ ukazoval Ben neustále svému vnukovi, jak loď řídit.

„Já VÍM, dědo,“ ujišťoval ho už poněkolikáté Will. „Musím koukat sem a přitom držet kormidlo…,“ odříkával.

„Vždyť já vím, že to víš,“ zazubil se stařík a nechal Willa, aby si s kormidlováním poradil. Sám se vyklonil ze dveří, aby při jízdě mohl dýchat čerstvý mořský vzduch a houkl dopředu na trenéry: „Tak co, jste připraveni? Máte všechno?“

„Můžeme vyrazit!“ odpověděli trenéři nedočkavě, když si ověřili, že mají své batohy a že Ray drží v rukou své puntíkované pokévajíčko.

Motory zabraly a loďka odrazila od přístavního mola. Na boku hrdě nesla nápis mihotavě se odrážející v rozčeřené vodě. Stříbrný Mantine.

Ray sledoval, jak se vlny dělí do proudů po bocích lodě a spokojeně si nechal větrem cuchat vlasy. Lisa s Arthurem vedle něj svorně hleděli vzhůru na modrou oblohu, po které pluly malé mráčky a sem tam i nějaký pokémon.

Stříbrný Mantine vyjel ze zátoky města Ogi a zamířil k severozápadu. Mezi Žlutavým a Červeným ostrovem se tam z moře vynořovalo několik zcela holých nebo jen místy skromně zelenajících se ostrůvků.

„Podívejte!“ ukázal na jedno ze skalisek Arthur. Na kamenech největšího ostrova se tyčila mohutná socha okřídleného pokémona otočená hlavou na vnější stranu souostroví Vířících ostrovů.

„To je strážce vod!“ zahučel Ben, když si všiml, kam trenéři koukají. „Takových soch je po celých ostrovech spousta!“

Loď spokojeně zamručela a trochu přidala. Jak mířila k Šarlatovému Městu, vítr jí foukal do zad.

„A proč jsou všude ty sochy?“ zavolal na námořníka Ray.

„Lidi ho mají ve velké úctě, je to strážce oceánů,“ vysvětloval pan Ben a Will si dovolil připlout trošku blíž k ozdobenému útesu. „Podle pověstí je to legendární pokémon udržující rovnováhu mezi silami přírody.“

„Hmm,“ hlesli trenéři, když sochu obepluli a nechali ji za sebou.

„Támhle už je Šarlatové Město!“ ukázal Will v kajutě před sebe a musel hodně křičet, aby ho venku vůbec někdo slyšel.

„Páni,“ vydechli všichni tři trenéři na přídi.

Jak Stříbrný Mantine obeplouval ostroh zátoky Červeného ostrova, vynořovalo se před nimi dějiště Turnaje Vířících ostrovů v celé své kráse. Nejdříve byly zpoza skal vidět jen domy mezi nimiž se proplétaly úzké uličky skryté ve stínu jejich zdí a červených střech pospojovaných jako rozlehlá pavučina. Jakmile však balvany nechali za sebou, první, co spatřili, bylo monumentální koloseum stojící napůl ve vodách zátoky až dole pod svahem.

„Tak tohle je Šarlatové koloseum!“ zvolal pan Ben slavnostně. „Pýcha šampionátu!“

A měl pravdu. Majestátní stavba kruhového půdorysu byla vskutku velkolepá. Ve třech patrech se od hladiny moře a ze skal naproti němu zdvihaly řady kamenných oblouků. V místech, kde koloseum stálo na pevné zemi, se k samému srdci stadionu, velkému vodnímu zápasišti, spouštěly desítky řad pro diváky, tribuny tvořící obří mísu, která jen čekala na příliv diváků a trenérů. Naproti tribunám na pevnině bylo koloseum protkáno sloupy a oblouky, držícími jižní polovinu stavby ve vodě. Ta mezi pilíři proudila na kolbiště stadionu z širého moře.

„Tak to jsem ještě neviděla!“ vykřikla Lisa jako u vytržení a vyskočila na zábradlí zpomalující loďky.

„To je neuvěřitelné!“ mrkal ohromeně Arthur, když spočinul vedle ní.

„A tady budu zápasit?“ otočil se Ray jásavě na Bena.

„Přesně tak,“ zakřenil se vousatý pán. Stoupl si přitom také na palubu a s lesknoucí se pýchou v očích hleděl na obdivuhodné architektonické dílo.

Will nasměroval loď blíž k pilířům a Ray i Lisa s Arthurem si div nevykroutili krky, jak je s udivenými pohledy na kamenné bloky, po kterých tančily odlesky vodní hladiny, zakláněly a otáčely. Ve všech obloucích přitom byly spuštěny kovové mříže a stadion za nimi zel prázdnotou.

„Vypadá to, že Agnes už má po zápase,“ zamyslel se Arthur.

„Asi jo,“ přikývla Lisa, „zajímalo by mě, jak dopadla. Doufám, že vyhrála. Za to, že s Miou zneškodnily ty darebáky, by si to zasloužila.“

„Taky bych jí to přál,“ souhlasil s Lisou Ray. Očima ještě brouzdal po tribunách mizejících za vysokými zdmi. Už dnes budou ta místa plná lidí a všichni tam budou kvůli jeho zápasu!

„Já bych zas přál tobě, abys postoupil,“ poplácal ho znenadání po zádech Arthur. Ray trochu ztuhl a podíval se na Lisu a pak na chovatele. Arthurův úsměv byl teď stejně ztuhlý jako Rayovy pohyby. „Totiž…ehm, já zapomněl, že budeš zápasit s Miou,“ podrbal se na hlavě a úkosem pohlédl na Lisu.

„Budeme vám držet palce oběma,“ prohlásila ona a Arthurovi se ulevilo, když se na něj usmála.

Jakmile měli koloseum daleko za zády, přirazili v přístavu k jednomu z mol.

Ray se divil, jak je Šarlatové Město obrovské, a byl si jistý, že se tady dřív nebo později určitě ztratí.

Vpravo na západě se k nebi vypínaly vysoké načervenalé kopce se zubatými špičkami, pod nimiž v další zátoce leželo koloseum, zatímco na východ se táhlo rozlehlé pobřeží široké zátoky chránící největší část města.

„Pokémonské středisko je tady nedaleko,“ sdělil Rayovi, Lise a Arthurovi pan Ben, jak utahoval lano kolem přístavního kolíku. „Přímo vpravo po nábřeží a pak doleva. Tam je velké náměstí se střediskem, to už uvidíte.“

„Děkujeme,“ přikývli trenéři a jeden za druhým vyskákali na břeh.

„Přijdeme se podívat na tvůj zápas, Rayi,“ mrkl na chlapce Will. „Děda má totiž nějaké ty volňásky…“

Ben se plácl do čela. „To mi připomíná… Možná by stačily i pro vás dva,“ ukázal na Lisu a Arthura. Vzápětí už stál na břehu také a tahal z kapsy svazeček lístků.

„Akorát,“ zamumlal si pod fousy a podával trenérům lístky.

„Ale to my přece…,“ bránila se Lisa chabě.

„Ale no tak,“ zasmál se Ben přátelsky, „stejně byly zadarmo, tak co… Vemte si je.“ Strčil Lise i Arthurovi do rukou po jednom lístku a spokojeně se ujistil, že loď za jeho zády je bezpečně přivázaná.

„Děkujeme!“ rozzářily se Rayovým přátelům tváře. Věděli moc dobře, že takové lístky na semifinále Turnaje by už výrazně pocítily i jejich peněženky, a tak měli být Benovi za co vděční. „To je skvělé!“

„Takže v sedm?“ ověřoval si Will už poněkolikáté začátek zápasu.

„V sedm,“ zazubil se Ray. „A díky za odvoz!“

Will, který měl už zase na hlavě Octilleryho, mu ukázal vztyčený palec a Ray s Arturem a Lisou se pak vydali do pokémonského střediska.

***

Hodiny na radnici Šarlatového Města ukazovaly půl sedmé. Přestože ještě měl dost času, Ray pospíchal a proplétal se mezi lidmi na přelidněných ulicích. Červené skály nad městem nabíraly sytějších barev.

„Rayi, nežeň tolik!“ volala za kamarádem udýchaná Lisa. „Vždyť to začíná až za půl hodiny!“

Ray ji však vůbec neposlouchal. Hlavu měl plnou pouze vědomí, že za pár okamžiků už začne jeden z jeho nejdůležitějších zápasů vůbec. O to důležitějším pro něj byl díky osobě, proti které bude zápasit. Mia byla přece taky skvělá trenérka a to si nenamlouval proto, že ji tak dlouho znal, vždyť co jiného mohla být, když se v Turnaji dostala tak daleko? Trochu se mu zahoupal žaludek, když si uvědomil, že on je na tom s postupem stejně. A houpal se ještě hodnou chvíli, protože nervozita se konečně ozvala. I přes tenhle nepříjemný pocit se však Ray nemohl dočkat.

„No tak, Rayi!“ zavolali Arthur s Lisou zoufale.

Ray se zastavil. Nebylo to však kvůli jejich volání, nýbrž kvůli tomu, koho uviděl v tlačenici před jedním z vchodů do kolosea. Neustále se zvětšující dav lidí, rojících se z parků kolem stadionu a z ulic kolem parků, nedočkavě bzučel a hučel. Lidé se smáli a kdekomu něco předváděli, zapáleně diskutovali o vítězi zápasu a celého turnaje…

„Ray Miu porazí, uvidíš,“ přesvědčoval právě nějaký chlapec svoji dívku.

„Ne, ne,“ oponovala mu ona, „bude to naopak, Mia mu to nandá, víš?“ a dala mu pusu.

Rayova odvaha se rychle vytrácela.

„No, uf, konečně!“ dofuněli za ním i Arthur s Lisou a opírali se o sebe navzájem.

„Tý jo, tady je lidí,“ zavýskl obdivně Arthur.

Ray stál jako solný sloup, oči upřené do davu před sebou.

„Všichni se na tebe budou koukat, Rayi,“ upozornila ho prostě Lisa.

„To mu teď asi moc nepomůže,“ zašklebil se Arthur, když viděl Rayův sinalý obličej.

„A heleme se, támhle je Mia! Mio!“ zavolala na svou sestru Lisa.

Dívka v davu se na ni široce usmála a pak se ztratila mezi ostatními.

„No vidíš, třeba už na nás není naštvaná,“ usmál se i Arthur. „Pojď, Rayi, už bys pomalu měl být na stadionu,“ vzal ho za předloktí a táhl ho k jednomu bočnímu vchodu.

„Dobrý den!“ pozdravil je bodře strážný. Veliký obloukovitý průchod, kterým na stadion vstupovali bojující trenéři, už dával Rayovi slyšet hlučení diváků na tribunách uvnitř.

„Dobrý den,“ pozdravil ho dutě Ray. Bylo mu trochu špatně.

„Rayi, nic to není,“ uklidňovala ho Lisa a Arthur zkušeně přikyvoval.

Ray se na ně podíval poněkud prosebným pohledem. Oni už takovouhle zkušenost měli za sebou. A teď byl na řadě on. A Mia.

„Prostě ze sebe ty i tví pokémoni vydejte to nejlepší,“ radila mu Lisa. „A nebuď nervózní,“ zatřásla s ním, „nebo tvoji pokémoni budou také.“

„Hodně štěstí!“ popřáli mu pak kamarádi svorně a vstrčili ho do temného průchodu.

„Tak tudy, prosím,“ pokynul mu hlídač. „Vaše soupeřka,“ řečnil dál, jak se těšil na nadcházející zápas, „tudy prošla chvilinku před vámi.“

To Raye probralo.

„Co-cože?!“ vykoktal a vzpomněl si na Miu, která se ještě před chvílí tlačila v davu před hlavním vchodem na stadion.

„Vy jste pořádný nervák, co?“ uchechtl se strážný a pak ukázal dopředu. „Na konci téhle chodby je malá síň, kde počkáte, dokud venku nevyhlásí vaše jméno. A potom už hurá do arény!“

„A co Mia, co jste to o ní…?“ blekotal zmateně Ray.

„Hehe, asi je chudák taky pěkně nervózní, zrovna jako vy,“ mluvil hlídač a vedl ho dál. „Místo aby vešla na stadion druhým bočním vchodem na druhé straně, proběhla tudy, stejně jako vy. Ale to už je teď jedno.“

Ray si uvědomil, že mu nikdo nikdy neříkal, kterým vchodem má na stadion vejít, a byl si jistý, že Mie také ne. Mnohem větší záhadou pro něj teď ale bylo, co dělala Mia ve frontě před koloseem, když už měla být dávno uvnitř?

„A proti Mie Mellowové…,“ zaburácel náhle hlas z kolosea.

“To už je ta půlhodina pryč?!“ rozklepal se Ray.

„… ve čtvrtfinále Turnaje Vířících ostrovů nastoupí RAY LEEVER Z MĚSTA NEW BARK!!!“

Ray slyšel, jak ta poslední slova vyburcovala na tribunách obrovskou vlnu nadšení.

„Tak zlomte vaz!“ pošoupl ho strážný kupředu a sám odkvapil zavřít boční vchod, aby stihl zhlédnout celý zápas.

Rayovi divoce tlouklo srdce, když dospěl až do síně vedoucí přímo na stadion. Valily se sem stovky hlasů, jejichž majitelé teď z něj samotného nejspíš neviděli vůbec nic, ale věděli, že je tam někde v té malé místnosti na konci dlouhé chodby. Zhluboka se nadechl a vešel do arény.

„RAY – LEEVER!“ zahřměl komentátor.

Trenér doklopýtal až do oranžového světla pomalu zapadajícího slunce a zamířil po písčité zemi přímo k usměvavému muži pár metrů od něj. To však udělal spíš instinktivně nežli proto, že na něj chlapík zvesela mával.

„Tento nadějný trenér s přehledem vyhrál všechny své předchozí zápasy Turnaje,“ seznamoval komentátor publikum s Rayovou osobou. „Určitě má i dnes velké šance!“

V hledišti to zahřmělo ohlušujícím pokřikem a tleskáním.

„Šance se mu ale bude snažit zkazit neméně dobrá Mia Mellowová,“ ozývalo se z reproduktorů. „Ale tu už vám jistě nemusím představovat!“

Ray dospěl až ke břehu moře. Tam už na něj čekala loďka, kterou ho měl usměvavý tlouštík převézt na jeden ze dvou naproti sobě posazených kruhových ostrůvků pár metrů od kraje vodního zápasiště.

Ray se nechal vézt a přitom se rozhlížel na všechny strany. Tribuny byly narvané k prasknutí a vypadalo to, že na jedné straně sedí jeho příznivci, zatímco na straně druhé jsou ti Miini. Oba sbory fanoušků totiž naráz zformovaly dvě mohutné vlny, které se draly tribunami, jak se lidé zdvihali ze sedadel. Někde uprostřed se pak obě vlny srazily.

„Tak hodně štěstí,“ popřál Rayovi převozník a nechal čtvrtfinalistu vystoupit na kamenný kruh. Pak se i s člunem klidil z cesty.

Na své stanoviště se v tu chvíli již dopravila i Mia. Mezi ní a Rayem teď byl široký pruh vody místy narušený kameny vystupujícími nad hladinu. Vedle každého trenérského stanoviště přitom po stranách stály ještě dva sloupy se zdobenými hlavicemi. Po Rayově pravici se na moře otevíral vysoký portál, který toho dne dopoledne viděli při svém příjezdu do města. Nalevo od Raye přímo uprostřed vzdálenosti mezi ním a Miou, která byla stejně bledá jako on sám, byl ještě jeden malý kamenný kruh, na němž stál rozhodčí s připravenými praporky.

„Takže doufám, že jste již všichni zaujali svá místa, milí přátelé a vážení trenéři,“ protahoval zahájení zápasu komentátor. „Druhý čtvrtfinálový zápas Turnaje Vířících ostrovů právě začíná!“

Diváci zakřičeli a spolu s nimi konečně promluvil i rozhodčí.

„Trenéři si mohou zvolit tři libovolně měnitelné pokémony vodního typu,“ prohlásil komisním tónem. „Zápas nemá časový limit… ZAČNĚTE!“

Rayovy a Miiny oči se na kratičký okamžik střetly. Ray spatřil Miino odhodlání, avšak bylo oslabené jistými pochybnostmi. Viděl to, co viděla i ona v jeho vlastních očích.

„Volím si tebe,“ zařval Ray, jak nejhlasitěji mohl, „Chinchou!“

Pokéball se zaleskl v zapadajícím slunci a ve vodě se objevil anténový pokémon.

„A já si volím tebe, Quagsire!“ zakřičela v odpověď Mia.

Naproti Rayově pokémonovi se objevil houževnatý Quagsire.

„Quagsire – bahenní pokémon. Tento pokémon bývá dosti neopatrný. Stává se mu, že při plavání narazí hlavou do kamene. Je to vodní a zemní typ,“ ohlásil pokédex, ale ve všeobecné vřavě ho téměř nebylo slyšet.

„No nazdar,“ řekl si Ray potichu. „Miin Wooper se asi vyvinul…“ Elektrické útoky jeho Chinchou měly tady v turnaji vodních pokémonů nezastupitelné místo, jenže Ray věděl, že proti Quagsireovi nic nezmůžou. Bude na to muset jít jinak. „No tak to zkusíme. Použij bubliny, Chinchou!“

„Blátivou střelu, Quagsire!“ odpověděla na útok Mia. Rozhodně nehodlala nevyužít svou typovou výhodu.

Bubliny se roztříštily o Quagsireovo bláto. To se Chinchou navalilo do obličeje a ona se zapotácela. Několik kapek se rozplesklo i o kameny u Rayových nohou. Chinchou však bojovala dál.

„Tak to zkus ještě jednou!“ zakřičel Ray, ale s pochybnostmi.

„Blátivou střelu!“ zopakovala tah i Mia.

„Zábranu!“ stačil Ray vykřiknout dříve, než bylo pozdě. Chinchou nechala bubliny bublinami a vytvořila kolem sebe neprostupný štít.

Nato byl zaskočený Quagsire zasažen neřízeným proudem zdivočelých bublin a málem spadl z kamene, na němž stál.

„Výborně a teď bleskový útok na ten kámen!“ využil Ray soupeřovy nestability.

Chinchou vypálila tak silný blesk, že se kus kamene odštípl. Quagsire ztratil rovnováhu a konečně spadl do vody.

„Pokryj hladinu bublinami!“ zakřičel vzápětí Ray.

„Quagsire!“ vyjekla Mia.

Rayův pokémon začal arénu zaplňovat pestrobarevně se blyštícími bublinami, které se houfně usazovaly na hladině moře.

„Jednou se bude muset vynořit,“ zašeptal Ray, když Miin pokémon i nadále setrvával pod hladinou.

„Vodní dělo!“ zavolala Mia, přestože neměla zdání, jestli ji Quagsire slyší.

Podle všeho však ano. Z vody vyrazil k růžovým nebesům proud vody a vyhodil Chinchou do vzduchu. Přitom rozvířil bublinkovou koupel v blýskavý chaos naplňující prostor nad kolbištěm. Na Quagsirea tak dopadla jen chabá sprška hodná možná tak silně vypotřebovaného bublifuku.

„A teď blátivou střelu!“ křikla Mia.

Tmavé bahno vyletělo k Chinchou, která vyděšeně vykřikla a pak ji strhlo do vody.

Ray zůstal zírat do zakalených hlubin. Bobtnající mračna se rozestupovala a k hladině stoupala tmavá silueta. Potom se Chinchou vynořila na hladinu a zůstala bezvládně plovat.

„Chinchou není schopna pokračovat, první kolo vyhrává Quagsire!“ zakřičel rozhodčí.

Tribuny se rozezněly směsicí zvuků. Jedna strana zklamaně bučela, zatímco ta druhá nadšeně zpívala.

Ray si připadal, jako kdyby měl v žaludku kus ledu. Anebo Quagsireovo bahno.

„Bojovala jsi náhodou moc dobře, Chinchou,“ pochválil pokémona, aby ji ospravedlnil od bučících zvuků všude kolem. „Vrať se.“

„Začíná nám druhé kolo a Mia Mellowová vede!“ zahlásil komentátor, kdyby snad někomu nebylo jasné to, co hlásaly tabule nahoře nad tribunami.

„Tak jdeme na to,“ zašeptal Ray. „Do toho, Seadro!“ zahřměl plným hlasem, aby si sám dodal vyprchávající odvahu a odhodlání.

„Začněte!“ mávl praporky rozhodčí.

„Použij bouchnutí!“ zavelela Mia povzbuzená velmi důležitým prvním zápasovým vítězstvím.

„Nedej se a použij kouřovou clonu!“ napadlo Raye lépe taktizovat.

Po hladině moře se naráz rozprostřel hustý černý dým, valící se portálem pryč z kolosea.

Ray ani Mia ani nikdo jiný nic neviděl. Natož aby se pak Quagsire trefil.

„Výborně, Seadro!“ nadskočil Ray a potlačil zakuckání. „A teď vodní dělo!“

Ray si v tu chvíli uvědomil, jak zvláštní to je, vidět stát tyhle dva pokémony proti sobě. Vždyť je s Miou chytili jako dva přátele. A teď bobují na opačných stranách, stejně jako on sám a Mia.

Diváci viděli pouze jak Quagsire vylétl z oblaků kouře odtlačován mohutným proudem vody. Ten ho posléze nechal spadnout zpět do vzdouvajících se mračen a když se kouř rozplynul, ozval se hlas rozhodčího.

„Quagsire není schopný pokračovat, vítězí Seadra!“

Na jednom z kamenů ležel nehybný Quagsire.

Stadion se znovu rozezvučel, tentokrát však hlasy plnými zadostiučinění.

„Jsi skvělý, Seadro!“ vykřikl Ray šťastně. Tohle vítězství mu dodalo potřebné sebevědomí.

„A máme vyrovnáno!“ hlásal muž do megafonu.

Seadra doplul vodou až ke Quagsireovi a poplácal ho zatočeným ocáskem. Quagsire mu oplatil unaveným, ale šťastným širokým úsměvem a Ray s Miou si ještě jednou připomněli tu noc, kdy Horseaho a Woopera chytili na pláži u Skořicového Města. Na krátký okamžik oba pocítili nutkání se na sebe podívat a ani jeden z nich jej nepřekonal. A Mia v tu chvíli pochopila, že udělala velkou a zbytečnou chybu, když opustila své přátele.

„Vrať se, Quagsire,“ šeptla měkce a stáhla pokémona do pokéballu. „Bojoval jsi výtečně,“ a vtiskla kovové kuličce hubičku.

„Třetí kolo! Začněte!“ Praporky opět zavířily vzduchem.

„Volím si tebe, Mantine!“ zvolala Mia zvonivým hlasem.

Pokéball vyletěl vysoko do vzduchu. Přeběhl po něm oranžový paprsek a pak se ozval důvěrně známý kovově dunivý zvuk. Z míčku se vyvalilo červené světlo a z něj se zhmotnil pokémon střemhlav padající k vodě. Na poslední chvíli však svůj pád vybral a pár centimetrů nad hladinou opsal kruh kolem celé arény.

Diváci šíleli.

„Hezký, Mio!“ zazubil se na kamarádku Ray.

„Díky,“ zamumlala ona a trochu se začervenala.

A pak se z nich opět stali soupeři.

„Začni bublinovým paprskem, Mantine!“

„Použij kouřovou clonu!“

Svítící bubliny prozářily začernalý kouř jako malé lucerny. Prodraly se mrakem jako kulový blesk a srazily Seadru ke kraji kolbiště. Seadra však ani nečekal na povel a oplatil Mantineovi vlastními bublinami.

„Hezky, Seadro! A teď znovu kouřovou clonu!“ pochválil vodního pokémona Ray.

Již potřetí mořskou hladinu zahalil dým. Mantine zahučel a ponořil se pod vodu.

„Křídlový útok!“ zaječela Mia zprudka.

Publikum jí vrátilo hlasitou odezvu, když dva bílé srpům podobné paprsky vyrazily z vody a neomylně Seadru zasáhly. Ten stržen útokem vyletěl do vzduchu a dopadl na kámen před Raye.

„Seadro!“ polekal se trenér a shýbl se k němu. Byl to ošklivý náraz. Ray zašmátral po pokéballech. „Vrať…“

Seadra však nečekaně vyskočil, zanořil špičku své studené protáhlé hlavy do kapsy Rayovy košile a aniž by Ray stačil shledat, co vlastně pokémon vzal, zmizel zase pod rozbouřenou hladinou.

„Co se to v tom kouři děje?!“ hádal komentátor a publikum hlasitě mručelo, jak natahovalo krky.

Co se děje však nevěděl vůbec nikdo. Dokonce ani Ray s Miou ne.

Mia se dezorientovaně rozhlížela a Ray šmátral v kapse, aby zjistil, co mu z ní Seadra vlastně vzal. Vzápětí mu to bylo jasné – dračí šupina byla pryč.

„Seadro?“ vyskočil Ray zase na nohy. „Proč…?“

Všichni vykřikli.

Kouř byl odtlačen stranou, když se voda vzedmula jako obrovská tsunami. Ve hřmících vodopádech se z ní vynořil Mantine a Seadra mu seděl přisátý na hlavě.

„Seadro!“

„Mantine!“

Dým byl pryč.

„Použij bublinový paprsek!“ vzpamatovala se Mia jako první.

„Vodní…huh?!“ zarazil se Ray. Jeho Seadra měl tlamu ucpanou onou modrou šupinou. „Seadro, vyplivni to a zaútoč!“ snažil se Ray dávat rozkazy.

Seadra ale jenom zavrtěl ostnitou hlavou a jeho oči se upřely do Rayových, žádajíce svého trenéra o důvěru.

„Do-dobře,“ vykoktal Ray zmateně.

Miin pokémon sebou prudce smýkl, Seadra klouzal z jeho hřbetu.

Mantine zaútočil a blýskavé koule se rozrážely o Seadrovo tělo.

Rayův pokémon se zaleskl a pak do protivníka vrazil nebývalou silou.

„Seadra se naučil tělní náraz!“ oznámil Rayovi pokédex.

Ray zamrkal. „Výborně, Seadro!“ vyskočil a málem uklouzl na vodou zaplaveném ostrůvku.

„To ne,“ řekla potichu Mia, když nárazy Mantinea začínaly zmáhat. „Křídlový útok!“ vyrazila ze sebe.

Mantineovy ploutve se rozzářily a pak po Seadrovi mrštil dvěma zářícími půlměsíci. Jeden z nich minul. Rozryl vodu a pohasl.

Diváci se nadšeně vykláněli a křičeli.

Seadra zopakoval tělní náraz. Jakoby Mantineovy útoky vůbec nevnímal. Ray si byl jistý, že Seadra se snaží vydržet ještě nějakou dobu. Ale proč? Proč se o to tak zoufale snaží?!

„Dobře, vodní dělo!“ snažil se mu pomoci Ray. Se Seadrovým odhodláním se i v něm vzedmula veliká naděje na vítězství a on se nehodlal jí vzdát.

Jeho pokémon ze sebe vyrazil masivní proud vody a modrá šupina se propadla kamsi do vodního chaosu. Mantine vyrazil vzhůru a podebral Seadru hlavou. Na křídle se mu přitom zachytila blankytná placka. Mantine se Seadrou vyletěli do oranžových paprsků slunce. Dračí šupina se zaleskla a Seadra si ji přitáhl svou tlamou. Pak začal Mantine zmoženě klesat.

Diváci oněměli. Všichni jen s pokleslou čelistí zírali, jak veliký rejnok padá nazad a řítí se dolů.

Mia věděla, že tohle kolo prohraje. Měla by to ukončit dřív, než bude úplně pozdě.

„Vrať se!“ a hodila pokéball.

Dění nad vzdouvajícím se mořem sledovali všichni se zatajeným dechem. Viděli pokéball, jak už je téměř u Mantinea a pak Seadru, jak se nečekaně vymrštil předmětu v ústrety. Pokéball se otevřel a Seadra se proměnil v červené světlo.

Mantine dopadl do vody. Vlny se přelily přes všechny ostrůvky v zápasišti a po kamenech se rozběhla bílá pěna.

„CO TO…?!“ vyjekla Mia a chytla se za hlavu. „Rayi! Tvůj Seadra…!“

Ray vše sledoval v naprostém ochromení. Co to mělo znamenat?! Mia chytila JEHO Seadru?!

Miin Mantine se vynořil na hladinu a s nemenším zájmem sledoval svůj pokéball obsazený cizím pokémonem.

Lidé nechápavě vrtěli hlavami a někteří i něco křičeli.

„Ví-vítězí S-Seadra,“ vykoktal nevýrazně rozhodčí a ani se nenamáhal zvednout některý z praporků.

Mia chytila padající pokéball do ruky. Sevřela ten kulatý předmět v prstech a s jistou mírou rozladění na něj hleděla. Ona i Ray si teď kladli stejnou otázku. Co to mělo znamenat?

Mantine připlul až ke kamennému kruhu a tázavě na ni hleděl.

„Já, já to taky nechápu,“ podívala se na něj stejně bezradně. „Nechápu to…“

„VYPUSŤ SEADRU Z POKÉBALLU!“ zvolal náhle kdosi z hlediště.

Všechny zraky se upřely na jednoho mladého chovatele.

„Arthure?!“ vykřikla Mia s vytřeštěnýma očima a váhavě zdviženým pokéballem.

„Vypusť ho z pokéballu, Mio!“ zopakoval Arthur a ozvěna jeho hlasu se rozletěla po celém stadionu.

Koloseum bylo úplně tiché. Ray cítil nepříjemné mrazení, ačkoliv večer byl příjemně vlahý.

„Zkus to, Mio,“ promluvil Ray a najednou se na ni povzbudivě usmál, „třeba má Arthur zase jednou pravdu,“ mrkl na chovatele, i když si byl jistý, že to nemohl vidět.

„Tak, tak dobře,“ dýchala přerývaně Mia a nastavila na dlani pokéball. Bez jakéhokoliv povelu, bez citu, kterým volala z pokéballů své pokémony, vyčkala.

Pokéball se s tichem zesíleným zvukem otevřel a objevil se Seadra.

Všichni na něj tázavě pohlédli.

„Seadro, proč…?“ začal Ray, ale nedořekl to. Dračí šupina stále ještě přitisknutá k Seadrově tlamě se nejdříve rychle zaleskla a pak zaplála jasným bílým světlem. Záře rychle narostla a brzy pohltila i samotného pokémona.

„On se vyvíjí!“ vykřikl náhle rozhodčí. „VYVÍJÍ SE!“

Celým Šarlatovým koloseem se naráz rozneslo udivené „Ách!“

Na zápasišti se vzedmuly vysoké vlny a s pěnou zalitou bílým světlem se rozrážely o okraje arény. Bílé světlo okamžik pulzovalo a potom pohaslo.

Stadion se vrátil do svých temnějších večerních barev. Oranžové slunce zapadlo a v kolbišti, kde se stále ještě prudce vzjímala voda, vlnil zvláštní pokémon malými ploutvičkami po stranách hlavy, z níž vyrůstala rozedraná tykadla.

„Kingdra – jeskynní pokémon. Tento hlubokomořský živočich spí na dně oceánů v tmavých jeskyních. Je-li probuzen, dokáže rozpoutat nebezpečné bouře,“ zazněl plechový hlas pokédexu.

Ray, Mia, rozhodčí i všichni ostatní ani nedutali. Kingdra poklidně hýbal ploutvemi a šťastně se díval do Rayových očí.

„Kingdro?“ vydechl trenér. Jakákoliv další slova se mu cestou na jazyk jaksi vytratila.

Kingdra k němu bleskově připlul a otřel se mu hlavou o nohavici. Pak se na Raye znovu podíval a Ray cítil, jak mu ten pohled říká „Vidíš? Já jsem ti říkal, abys mi důvěřoval.“

Ray roztáhl ústa v široký úsměv a klekl si, aby mohl pokémona obejmout. „Kingdro!“

„Tedy, dámy a pánové, to by chtělo nějaké vysvětlení,“ žádal komentátor zaskočeně. Byl z toho všeho vedle stejně jako tisíce lidí pod jeho kabinou. „Á, už sem k nám jde pan…?“

„Arthur Greeneaf,“ ozval se Arthur celý nesvůj. Do studia však za ním přišli i pan Ben a Lisa, aby ho podporovali.

„Ano, takže, totiž, ehm, mohl byste nám to vysvětlit?“

Muž předal slovo Atrhurovi.

„No,“ začal chovatel ostýchavě, „trenérův Seadra se na Kingdru může vyvinout jen v jednom případě – když má u sebe předmět známý jako dračí šupina a s tímto předmětem pak musí být vyměněn dalšímu trenérovi.“ Arthur si odkašlal.

Ray s Miou ho poslouchali se zvědavě zvednutým obočím.

„Rayův Kingdra, tedy vlastně Seadra, Rayovi sebral dračí šupinu a v příhodnou chvíli se nechal chytit do pokéballu Miou. Proběhla tak potřebná výměna a když Mia vypustila Seadru z pokéballu, vyvinul se.“

Chvilku to vypadalo, že to snad nikdo na celém stadionu nepochopil. Pak si to ale konečně někdo srovnal v hlavě a začal tleskat. Vzápětí už Arthur sklízel potlesk od celého kolosea, přestože si nebyl jistý, jestli patří jemu, nebo Kingdrovi.

„Tak to jsme slyšeli rozuzlení nejspíše největší záhady dnešního dosavadního zápasu, děkujeme vám,“ potřásl si hlasatel u megafonu rukou s Arthurem. „A teď už by snad mohl zápas pokračovat?“

Koloseum vybuchlo hromovým souhlasem. Rozhodčí na kruhovém ostrůvku se vzpamatoval.

„Vyhrává tedy Kingdra,“ prohlásil s úlevou. „A začíná čtvrté kolo!“

S technickým zvukem se na stadionu rozsvítily reflektory. Na slunce se již toho dne spoléhat nedalo.

„Tak se vrať, Mantine,“ usmála se na vodního pokémona Mia a konečně jej vrátila do pokéballu. „Bojoval jsi moc dobře. A teď si volím tebe, Croconawe!“

V oslňujícím světle reflektorů se objevil Miin krokodýlí pokémon.

Kingdra nedočkavě skočil do vody. To Raye překvapilo.

„Ty chceš bojovat dál?“ Nebylo však o čem pochybovat. „Tak dobrá. Použij tělní náraz!“

„Nárazový útok!“ oplatila Rayovi ranou Mia.

„Vodní dělo!“ pokračoval její kamarád.

„Drápací útok!“

Kingdrovo vodní dělo bylo silné, ale protivníkovu útoku nezabránilo.

„Výborně, jen tak dál!“ vyskočila Mia do vzduchu s vytrčenou pěstí.

„Nevzdávej to, Kingdro! Tělní náraz!“

Ozýval se výskot a křik, jak se publikum nechalo unášet strhujícím vírem souboje.

„Do toho, Mio!“ zaječel náhle kdosi z hlediště.

„Do toho, Rayi!“ přidal se Arthurův hlas.

„Lisa s Arthurem!“ všimli si jejich malých obličejíků oba zápasící.

„Jen předveď, co umíš, Croconawe!“ vyburcovala v sobě Mia nový příliv energie. „Konečný DRÁPACÍ ÚTOK!!!“

Vzduch prořízlo seknutí zářících drápů. Ty sjely po Kingdrově těle a z tlamy zasaženého pokémona se vyvalila oblaka kouře. Nato Kingdra zůstal ležet na hladině moře vprostřed arény.

„Kingdra není schopný pokračovat! Toto kolo vyhrává Mia Mellowová!“

Se slovy rozhodčího stadion zahučel nadšením a Miini fanoušci vyskočili do vzduchu.

„Nic si z toho nedělej,“ pohladil Ray Kingdru po dlouhé, lesklé hlavě, „tenhle zápas byl doopravdy úžasný!“

Kingdra souhlasně zabublal a zmizel v nitru nastaveného pokéballu.

„A je to tu! Ray Leever i Mia Mellowová mají poslední pokémony!“ řval do megafonu komentátor a div přitom nepřelezl svůj stůl. „Tak kdo postoupí do semifinále?“

„RAAAY!!!“

„MIAAA!!!“ šílelo publikum.

„Páté kolo může začít!“ švihl praporky rozhodčí.

„Tak tohle musíme zvládnout, jinak tady končíme… Slowbro!“ vyrazil Ray, pokéball se otevřel a vypustil jeho růžového obyvatele.

„Copak si myslíš, že mně jde o něco jiného, Rayi?“ zalesklo se Mie v očích. „Tohle bude velké finále! Croconawe, kousací útok!“

Čelisti vyrazily vpřed.

„Psychický útok, Slowbro!“

Rayův pokémon zmizel v obří tlamě. Pak vytrysklo rudé světlo a Croconaw bolestně roztáhl čelisti. Nápor psychického útoku byl silný.

„Slowbro!“ zděsil se Ray, když jeho pokémon zakolísal. Rudé světlo však naopak zesílilo.

„Croconawe! To ne!“ zajíkla se Mia. Hlas jí vystoupal do závratných výšin. „Drápací útok!“

Tribuny skandovaly a hřměly.

„Psychický útok!“ zařval Ray z plných plic.

Diváci vyskočili ze sedadel.

Rudým světlem se prosmýkly ostré drápy. Slowbro cítil, jak ho soupeř zasáhl a pak mu v záplavě červeného světla zmizel ze zorného pole.

„Croconawe!“

„Slowbro!“

Na tribunách vypukla panika. Bylo slyšet hysterický jekot, jak se Šarlatové koloseum zaplňovalo rudým světlem jako mísa kynoucího těsta. Ray i Mia si zakryli oči. A pak světlo psychického útoku zmizelo.

Zmatek rozsekl hlas rozhodčího.

„Croconaw není schopný pokračovat! DO SEMIFINÁLOVÉHO ZÁPASU POSTUPUJE RAY LEEVER Z MĚSTA NEW BARK!!!“