Rayova pokémoní cesta

Pod Ploutví

Ray zapochyboval, jestli je Šarlatové koloseum dost pevné na to, aby dokázalo vzdorovat výbuchu nadšení, který jej zachvátil. Diváci s výskotem vstávali ze sedaček a mávali rukama křičíce Rayovo jméno.

Trenér samotný přitom vypadal, že mu jeho vítězství ještě tak úplně nedošlo. Kamenný kruh, na němž Ray stál, zalévaly uklidňující se vlnky vodního zápasiště, ze kterého na něj poulil oči jeho Slowbro.

„Výborně, Slowbro,“ zašeptal konečně Ray. Byli oba jako ve výkladní skříni osvětlené obřími reflektory, jejichž světlo se blyštělo na vodní hladině.

Mia na druhé straně zavolala svého Croconawa zpět do pokéballu. Na rtech jí hrál nečekaně široký úsměv, když si pokéball připínala k opasku a klidně čekala na převozníka, který se k ní blížil v kymácející se gondole.

„A máme druhého postupujícího!“ hulákal do vřavy hlasatel. „Ray Leever, dámy a pánové!“

„JÓÓÓ!“ nepřestávalo se ozývat ze všech stran.

V Rayovi se tetelil roj příjemně šimrajících světýlek. Chystal se vytrysknout na povrch jako fontána a Ray se rychle shýbl ke Slowbroovi a objal ho. „Výborně, Slowbro! Výborně!“

Růžový pokémon se poněkud přitrouble šklebil.

Mia mezitím nastoupila do člunu. Nezamířila však pryč ze stadionu. Vypadalo to, že s Miiným přáním má samotný převozník trochu problémy, ale nakonec loďka přeci jen váhavě vyrazila přímo k Rayovi.

Ten vrátil vítězného Slowbroa do pokéballu a s netrpělivostí čekal, až Mia připluje blíž.

„Rayi!“ vyhrkla dívka. Přestože byla ještě kus od kamenné plošiny, vyskočila z loďky a spočinula na ostrůvku vedle něj.

„Mio!“ zazubil se on.

„Moc, moc ti blahopřeju!“ třásla mu s pravicí jeho kamarádka. „Tohle,“ rozmáchla se rukama, jak chtěla všechno kolem sebe zahrnout do toho jediného gesta, „to byl ten nejlepší, nejlepší zápas, co jsem kdy měla! Bylo to úžasný, i když jsem nevyhrála! Ale musíš uznat, že jsem se držela!“ mrkla na něj.

„Držela ses,“ mrkl na ni i on a nepřestával se smát. Tohle bylo snad ještě lepší než samotné vítězství. Mia s ním už zase mluví! „Byla jsi těžká soupeřka!“

„Ale jdi,“ obrátila najednou Mia a začervenala se. „Porazil jsi mě, tak co…“

Jásavý doprovod z hlediště slyšitelně sílil, když diváci viděli, jak spolu oba trenéři mluví. Kdekdo také cosi křičel a Ray i Mia se to snažili do jisté míry ignorovat. Potom se ale oba otočili a všem zamávali.

Ray si náhle vzpomněl na jednu důležitou věc.

„Mio, chci ti dát tohle,“ řekl a vylovil z náprsní kapsy jeden oranžovohnědý kamínek.

„To je jantar?!“ vykulila Mia nevěřícně oči.

„Jo, jantar z Kreslicí pláže,“ vtiskl jí Ray blyštivý drahokam do ruky. „Jantar, co přináší štěstí.“

„Ale vždyť já jsem…,“ namítala chabě Mia, ale když pohlédla do Rayových rozzářených očí, taky se usmála. „Díky, Rayi!“ a znenadání ho objala. Naráz mohli oba slyšet výskot vířící stadionem. Komentátor prohodil pár rádoby vtipných slov a pak Ray řekl:

„Je to jeden ze dvou, které uvízly v mém obrázku na pláži. Ten druhý mám já,“ vyndal z kapsy zbylý kámen. „Víš, u tebe byl jantar taky, ale jeden Krabby mi ho nedovolil pro tebe vzít.“

„To přece nevadí,“ mávla rukou Mia. „Díky za tenhle,“ a pečlivě si předmět uložila do jedné z několika malých kapsiček kolem pasu.

„Takže můžeme?“ ozval se zvědavě hlas jednoho z převozníků. Ti se do té chvíle bavili spolu, když se setkali u Rayova ostrůvku, a nad něčím se potutelně usmívali.

„Ano,“ přikývli trenéři a vlezli na paluby.

Gondoly odrazily od břehu. Lidé na ně mávali, jak pluly vedle sebe k velkému portálu vedoucímu na širé moře, a pomalu opouštěly Koloseum.

„Říká se sláva vítězům čest poraženým!“ řečnil ještě za jejich zády hlasatel na komentátorském můstku.

Ray s Miou zvesela mávali, až propluli pod kamennými oblouky a jásající koloseum nechali za sebou. Na moři v zátoce se loďky od sebe oddělily a vysadily své pasažéry na protilehlých březích vedle Kolosea.

„Gratuluji vám,“ potřásl Rayovi rukou muž ve člunu, když mu ukazoval cestu nahoru do města. Po temných útesech se táhlo vzhůru klikaté schodiště. „Byl to obdivuhodný výkon.“

„Děkuji vám,“ přikývl Ray. „A nashledanou.“

Muž se mu uklonil a zůstal za ním koukat, když se Ray vydal po schodišti vzhůru.

Podél schodů hořely lucerny, jejichž plameny vrhaly na okolní skaliska mihotavé světlo. Stadion napravo od Raye ještě stále zářil do noci a hučel tisícovkami hlasů probírajících zápas, který před okamžikem skončil.

Ray si od toho připadal zvláštně, příjemně odtržený. Panoval v něm příjemný pocit, že i když je teď tady venku, mimo pohledy všech těch lidí, oni o něm vědí.

Z jeho kapsy se ozvalo hlasité pípání. Ray nadskočil.

„Kdo je to?“ stiskl pak přijímací tlačítko svého pokénavu a vzápětí uslyšel Lisin rozjařený hlas.

„RAYI! HUHUUU! TO BYLO NĚCO, TEN ZÁPAS!“ hulákala trenérka, aby překřičela hluk okolo sebe. „VŠICHNI TI MOC BLAHOPŘEJEM!“ Podle všeho se vedle ní nacházeli i Arthur s Willem a Benem.

„Díky moc!“ odpověděl roztřeseně Ray. Zdálo se, že čím víc lidí mu přeje, tím jsou jeho nohy méně ochotné ho poslouchat.

„No, je mi jasné, že toho teď asi moc nenamluvíš,“ křičela Lisa, „ale chceme ti navrhnout, že bychom to čtvrtfinálový vítězství šli někam oslavit?“

„No, já nevím, není to předčasn…,“ začal zdráhavě Ray, ale Lisa ho přerušila.

„Jé, někdo se na nás tady valí, au, počkej na nás PŘED KOLOSEEM!“ Lisin hlas zmizel, jako když utne. Místo něj se ozýval zmatený hovor.

„Liso?“ zamračil se Ray.

Z pokénavu vycházelo několik hlasů najednou a pak se zase konečně ozval ten Lisin.

„Uf, cože? Totiž, počkej na nás NĚKDE JINDE! PŘED KOLOSEEM BY TĚ LIDI ASI UŠLAPALI! Počkej U FONTÁNY V PARKU VEDLE STADIONU!“

„Nemyslím, že by to tam bylo o moc bezpečnější,“ zasmál se Ray, ale souhlasil.

„ASPOŇ O NĚCO MÁLO!“ odpověděla Lisa. „TAK ZATÍM!“

„Čau!“ zaklapl Ray pokénav.

Honem se dal do stoupání a bral schody po třech. Moře v zátoce pod ním tiše šumělo, jakoby chtělo zklidnit Rayovo rozbušené srdce.

Nahoře nad schodištěm se vynořil mezi hustými upravenými keři jakési velmi tmavé zahrady. Několika kroky se vymotal z jednoduchého bludiště a vyrazil parkem přímo k fontáně, jejíž plískající vodu bylo slyšet i v bludišti.

Bílý štěrk pomáhal lampám kolem zvýraznit chodník v noční tmě a pravidelně křupal pod Rayovými botami. Sem tam se Ray potkal s nějakým úplně neznámým člověkem, který mu rozzářeně pogratuloval a pak se zase vydal vlastní cestou. Než se konečně vynořil u kašny, vyčetla mu vítězství nějaká Miina zhrzená příznivkyně a pak už se Ray netrpělivě rozhlížel po kruhovém prostranství kolem vodní hry.

„Tak kde jsou?“ brumlal si pro sebe. Lisa ani nikdo z jeho přátel tu ještě nebyli. Znovu se bezradně rozhlédl a na lavičce pod jedním stromem spatřil povědomou dívku. Zamířil k ní.

„Promiň, můžu si přisednout?“ zeptal se zdvořile Ray a ukázal na volné místo vedle slečny.

Dívka k němu zvedla hnědé oči a radostně vyskočila.

„Mio?!“ zamrkal Ray a usmál se. „Já věděl, že jsi to ty!“

Dívka mu beze slov potřásla rukou. Potom ho objala tak pevně, jakoby se roky neviděli, a zmizela v hlubinách parku.

Ray zavrávoral. Než se stačil vzpamatovat, byla pryč. Vyrazil ze sebe přiškrcené zavolání, ale Mia zmizela tak rychle, jakoby se vypařila.

„Mio,“ zamračil se trenér s očima upřenýma do prostoru mezi dvěma kmeny stromů kus před sebou. „Co to…?“

A pak mu v hlavě něco zacvakalo na správném místě. Zrovna ve stejném okamžiku, kdy na něj zavolal známý hlas.

„Rayi, tady jsme!“

Otočil se a uviděl, jak k němu míří celé procesí přátel. V čele se sestrami Mellowovými. Lisou…i Miou.

Ray na ně zdráhavě zamával, očima se však vrátil k mezeře mezi stromy.

„Tak ti všichni ještě jednou blahopřejeme,“ prali se mezitím ostatní včetně Bena a Willa o jeho pravou ruku.

Trenér se podíval na Miu a její sestru. Vypadlo to, že se už usmířily. Nepochybně ano. Ale to rozhodně nebyl důvod toho, proč se on tváří tak znepokojeně.

„Eh, dík,“ vyrazil ze sebe, když se Mia nadechovala k nepříjemné otázce ohledně jeho zamyšlenosti. „Kam ses tak rychle poděla?“ dodal rozverně a pátravě jí pohlédl do očí.

„Poděla?“pozvedla obočí Mia. „Po těch schodech nahoru a tam už na mě čekala Lisa s ostatními,“ řekla zaraženě. „Tys mě snad viděl někde jin…?“ Zamrkala.

„Co je?“ zamračil se Will.

Ray s Miou si hleděli upřeně do očí. Nebylo pochyb o tom, že oba dva napadlo to správné a jediné vysvětlení pro objevení Miiny dvojnice.

„Ale nic, asi, asi sis Miu s někým spletl, no ne, Rayi?“ vykoktal honem Arthur. Pochopil to stejně dobře jako oni dva. „Totiž, Ray s Miou na sebe byli poslední dny trochu naštvaní, a tak je to teď takové zvláštní, když jsou zase přátelé a tak,“ vysvětloval kostrbatě a rozpačitě mával rukama.

„Aha,“ vypadlo z Willa a jeho dědečka.

„Zvláštní, jak dokáže jeden zápas navrátit dřívější přátelství,“ pronesl Ben zasněně.

„Jo, to, to ano,“ přikývli Ray s Miou a oba si oddychli.

„Tak půjdete to někam oslavit?“ zeptal se pak Will Raye.

„Jak “půjdete“?“ zpozorněla Lisa. „To nepůjdete s námi?“

„Bohužel, máme ještě vypravit loď a odplout zpět do města Ogi, práce volá…,“ přiznal stařík.

„Ale všichni rozhodčí jsou teď přece tady v Šarlatovém Městě?“ otočil se na něj tázavě Arthur.

„A myslíš, že já jsem jen rozhodčí?“ oplatil mu otázkou Ben. „Ne, Arthure, bohužel máme ještě dost práce v přístavu… a Will mi pomáhá.“

„Ach tak,“ hlesla Lisa.

„Ale poradíme vám fajn místo, kde byste mohli slavit,“ mrkl na všechny Will. „Myslím, že dneska tam má být i nějaký zvláštní program, viď dědo?“

„Jojo, bude tam, nějaká dobrá muzika a tak. A i když tam obvykle bývá plno, vsadím se,“ mrkl na trenéry rozhodčí, „že pro čerstvého semifinalistu a jeho přátele si tam místo udělají.“

„Zkrátka běžte do restaurace Pod Ploutví na východním pobřeží Šarlatového Města,“ shrnul vše Will. „Bude se vám tam líbit.“

„Tak děkujeme,“ řekli všichni sborově.

„Doprovodíme vás ještě do přístavu a odtamtud už to není složitá cesta,“ pravil Ben. „Tak už pojďte, vždyť je pomalu půl desáté!“

Opustili park, který se stejně jako každou noc zaplňoval potulnými umělci hrajícími u fontán teskné písně o ztracené lásce, a vydali se do přístavu.

Když procházeli kolem pokémonského střediska, Ray si vzpomněl na Miiny narozeniny.

„Mio,“ řekl vážně a zastavil se. Dívka se k němu otočila s pozvednutým obočím. To dělala vždycky, když to vypadalo, že Ray bude mluvit vážně. „I když trochu pozdě, chtěl bych ti popřát všechno nejlepší k tvým třináctým narozeninám!“

Mia roztáhla ústa v široký úsměv. „Díky, Rayi!“ a vroucně ho objala.

Rayovi bylo jasné, že ať už si to přiznávala, nebo ne, on i Arthur s Lisou jí těch posledních několik dní chyběli.

„Vždyť já hloupá na ně zapomněla!“ připustila Lisa omluvně a honem se hrnula ke své sestře. „Všechno nejlepší, Mio.“

„Díky, ségra,“ zazubila se trenérka.

Ve chvíli, kdy si Mia třásla rukou s Arthurem, vyšla z pokémonního střediska známá osoba s dlouhými havraními vlasy.

„Ahoj, Agnes!“ pozdravila ji Mia, nadšená, že ji vidí.

„Ahoj, všichni!“ odpověděla Agnes zvesela. „Já jsem tak ráda, že jste tady zase všichni, už se mi začínalo stýskat,“ a rozesmála se, takže nikdo nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo ne. „A Rayi, Mio, ten váš zápas byl…,“ a s palcem a ukazováčkem v kulatém O u našpulených rtů vydala hlasité mlasknutí.

„Díky za uznání,“ zašklebili se oba trenéři.

„A kam jdete?“ zeptala se pak Agnes.

„Do restaurace Pod Ploutví, jdeme slavit,“ vysvětlila Lisa. „Vlastně bychom měli oslavit i ty Miiny narozeniny!“

„Pod Ploutví je to fajn!“ zajásala Agnes. „To místo znám, dovedu vás tam!“

„Tak to už se můžeme rozloučit,“ ozvali se Ben s Willem. „My poplujeme zpátky do města Ogi a vám tady přejeme mnoho úspěchů a pěkných zážitků!“

„Vám taky,“ opětovali přání trenéři a rozloučili se s Willem, který si na hlavu opět posadil Octilleryho, i s panem Benem. „Nashledanou!“

„Tak pojďte, znám zkratku, kudy se tam dostaneme dřív,“ vybídla ostatní Agnes s pohledem na hodinky. „Ale počítám, že začátek už asi nestihneme,“ dodala trochu zklamaně.

„Začátek čeho?“ chtěla vědět Lisa.

„No Pod Ploutev dneska přijely Jynxí sestry!“ vykřikla Agnes a naráz sepjala ruce jako k modle. „Zpívající sestry a jejich band, neříkejte, že je neznáte?!“

„Ne,“ přiznali Ray, Mia, Arthur i Lisa.

„Tak je poznáte,“ mávla Agnes rukou a už je táhla dlážděnou uličkou mezi domy. „Pokud máte rádi jazz a blues a tak, budou se vám líbit, tím jsem si jistá!“

V ulicích, kudy je Agnes vedla, nesvítilo ani jediné světlo pouličního osvětlení. Všechny lampy vypadaly poněkud otlučeně a jedinými zdroji světla tak zůstávaly malé restaurace, jejichž terasy zářily do noci zapálenými loučemi.

„Už jsme skoro tam,“ hnala se Agnes vpřed. „Ještě tady doleva a jsme tam.“

Obešli roh jednoho domu obrostlého nějakou silně vonící rostlinou a po nábřeží vyrazili k místu, odkud se linulo měkké světlo a teskné tóny saxofonů.

„To je ono,“ ukázala Agnes vpřed.

Venkovní terasa, kde už seděla spousta lidí, byla obklopena omamně vonícími stromy a keři, v nichž se ztrácel kovový plot. Nad velikým parketem se rozprostírala zelená střecha vinné révy, kterou nad návštěvníky držela bytelná pergola. Úplně vpředu na pódiu pod širou oblohou se vlnilo několik hudebníků vyhrávajících na zlaté dechové nástroje odrážející světla lamp a lampiček na stylových stolcích. Téměř veškerou pozornost na sebe však strhávali dva pozoruhodní pokémoni. Dlouhé vlasy jim splývaly pomalu až na podlahu a hluboké, plné hlasy zpívaly kolébavou melodii doprovázenou tichým mlžením činele v pozadí.

„Ty Jynx umí zpívat?“ vyvalili oči všichni trenéři až na Agnes. „Zpívat LIDSKOU ŘEČÍ?!“

„Jo!“ přisvědčila ona a užívala si linoucí se tóny. „Jsou opravdu skvělé, nemyslíte? Pojďme si tam taky sednout,“ vyzvala všechny nedočkavě a zamířila ke stolům.

Ray, Mia, Arthur a Lisa se nenechali přemlouvat a přisedli si k Agnes k jednomu ze stolů v rohu obdélníkového prostranství. Otočili si židle tak, aby viděli na pódium a mohli si prohlédnout všechny muzikanty od baskytaristy přes svíjející se saxofonisty a zpěvačky až k chlapíkovi za soupravou bicích.

„Dobrý večer, co si dáte k pití?“ přitočil se k nim číšník a s nacvičeným úsměvem čekal na objednávky.

„Jeden pomerančový džus, prosím,“ řekl Ray.

„Dva pomerančové džusy,“ opravila ho Mia.

„Takže dva pomerančové, ano,“ zapisoval si muž v černobílém úboru.

„Vzala bych si tenhle koktejl,“ řekla Lisa a sebevědomě ukázala na položku v nápojovém lístku.

„Tropofire pro slečnu Mellowovou,“ usmál se číšník potěšen návštěvou tak známé osobnosti.

„A Blackmagic pro mě, prosím,“ zůstala u koktejlů i Agnes. Muž se na ni také usmál a odhalil bílé zuby, ona však nespustila oči z kapely, která právě dohrála další píseň.

Hosté začali výskat a tleskat.

„Jó!“ podporovala veselí i Agnes.

„Já si dám jen minerálku, prosím,“ požádal muže Arthur poněkud mdlým hlasem.

„Hned vám vše přinesu,“ a číšník se vytratil.

Ve chvíli, kdy si k sobě Ray přitáhl jídelní lístek, sestry Jynx na pódiu zaječely na celou restauraci a náhlé výkřiky saxofonů rozjely píseň naprosto odlišnou od té předchozí. Jynx zavlnily boky a daly se do divokého tance a zpěvu.

Z výskajícího publika se na parket vyrojili lidé.

„Pojďme taky!“ nadskočila Agnes a oči jí zaplály.

„Ale Agnes,“ bránili se ostatní. „My…“

„Nic to není, stačí, když se budeš nějak vrtět!“ drapla dívka Raye a strhla ho mezi ostatní tanečníky.

Ten večer Ray poznal, jak živelná tahle hudba je a jak moc živelná je ve spojení s Agnes Vandelliovou. Dechy střídaly svá sóla s dráždivými hlasy Jynx a rozproudily tak krev ve všech návštěvnících restaurace, kteří se z vysedávajících snobů pomalu měnili v nadšené tanečníky. Mia s Lisou přitáhly za Agnes a Rayem i Arthura.

„Nikdy bych neřekla, že budu takhle křepčit!“ vykřikla Mia přiopilá opakujícím se rifem.

„Ale je to super!“ zahulákal jí v odpověď Ray.

Hlasy obou pokémonních zpěvaček se zdánlivě překřikovaly a přitom tvořily dokonalou souhru nedovolující nikomu opustit parket. Jednou se jim vlasy dmuly a vypínaly k obloze, jindy zase obalily jejich těla, jakoby chtěly ukolébat sametové hlasy.

„Po-pojďte si na chvíli sednout!“ křikla udýchaná Agnes.

„Výborný nápad!“ přidal se honem Ray a už se hrnul ke své židli. Po spáncích a na čele se mu leskly krůpěje potu, připadal si jakoby právě znovu prožíval své čtvrtfinále v Koloseu. Sesunul se na židli a když zjistil, že jeho sklenice je prázdná, objednal si další pití.

„Tak to je vážně něco!“ zajíkla se Mia a ke stolu doslova dotančila v rytmu udaném dryáčnickými sestrami.

„Nikdy bych neřek, že to pokémoni dokážou tak rozbalit!“ hrcnul sebou Arthur na sedačku a vděčně do sebe nalil zbytek minerálky.

„Já věděla, že se vám tu bude líbit,“ rozesmála se Agnes. Rayovi přišlo, že je možná až moc uvolněná a Lisa ji zaraženě sledovala.

„Agnes, s čím je ten tvůj koktejl, piješ už asi pátý?“ vytrhla ženě z rukou nápojový lístek. „Tak to jsem si mohla myslet,“ podívala se přes něj na Agnes skepticky. „Dneska už toho moc nepij,“ varovala ji.

„Já vím,“ přikývla ona nečekaně rozumně. „Asi jsem to krapet přehnala,“ připustila.

„Co kdybychom teď zůstali chvilku sedět?“ zadržel Arthur Miu, když už se opět zvedala k tanci.

„Já bych si ale taky docela zatancovala,“ zašklebila se Lisa. Během její cesty po Hoennu ji nikdy nenapadlo, že se někdy dostane na Vířící ostrovy spolu se svou sestrou a jejími přáteli, ale když už tady byla, nehodlala tuhle noc prosedět.

Mia po Lisině vzoru s Agnes zkontrolovala i obsah nápoje Tropofire, ale ke svému vlastnímu zklamání v něm nenašla nic, za co by mohla svou sestru pokárat.

„Ne, nejsem opilá, Mio,“ ujistila ji Lisa a Mia se jen ušklíbla. „Jen myslím, že jsme se konečně všichni poznali i v jiné situaci než jen v ohledu pokémonního zápasení…“

„Jak to vlastně bylo s tebou a s Agnes ve městě Ogi, Mio?“ zeptal se náhle Ray, když si uvědomil, že o Miině zásahu proti pytlákům Corsol vlastně skoro nic neví.

„Tak my vám to odvyprávíme,“ přikývly Mia s Agnes svorně.

Ray ještě poděkoval číšníkovi, který mu právě přinesl pití, a pak už se zase věnoval rozhovoru.

„Víte, ani nevím proč, ale nebyla jsem na Agnes tak naštvaná, jako na vás ostatní,“ začala Mia a hned všechny přejela omluvným pohledem. „Proto jsem se jí taky nijak nestranila, když jsem ji v Ogi poprvé potkala.“

„A navíc jsi taky určitě neměla v úmyslu dělat scény v tom klenotnictví, kde jsme se potkaly,“ řekla na to Agnes.

„To taky,“ kývla Mia. „Bylo to zrovna nedlouho po Agnesině zápase a já jsem se zastavila v jednom klenotnictví ve městě. Měly ve výloze náhrdelníky z rohů Corsol, což mi připomnělo to, co Agnes říkala o těch pytlácích. Z čiré zvědavosti jsem tedy vešla dovnitř.“ Mia se napila svého džusu. „Za pultem tam stál takový nevrle vypadající plešatý muž, který mě dost nepříjemně sledoval celou dobu, co jsem si prohlížela věci kolem, a nakonec se zeptal, jestli mi může s něčím pomoci. Řekla jsem, že se jenom koukám, a on na to, že bych se měla koukat rychleji.“

„To je dost nezdvořilé,“ zarazila se Lisa.

Mia přikývla. „Taky jsem mu to řekla a on se se mnou začal hádat. Byl strašně nervózní a pořád mi přitom koukal přes rameno, jakoby na něco čekal.“

„A já jsem se zrovna kolem toho klenotnictví vracela ze svého zápasu,“ navázala na Miu Agnes. „Nahlédla jsem do výlohy stejně jako ona přede mnou a uviděla ji tam vevnitř, jak se hádá s prodavačem ukazujícím na dveře. Samozřejmě jsem vešla dovnitř.“

„Jenže on se pak do nás pustil, že má před zavíračkou a ať koukáme vypadnout,“ zamračila se Mia popuzeně.

„A přitom ještě vůbec před zavírací dobou neměl,“ ušklíbla se Agnes.

Ray s Lisou a Arthutrem se ušklíbli také, i když zatím moc nechápali, co má nerudný prodavač společného s dopadením pytláků.

„Zajímavé bylo, že když se dovnitř do krámu nahrnuli další dva lidi, tak jim neřekl ani slovo, zato nás se snažil vykopnout ještě rychleji. Začínalo to být takové podezřelé,“ přimhouřila Agnes oči a naráz připomínala svou matku.

„Ti příchozí, jeden muž a jedna žena, se s prodavačem chvíli dohadovali, ale pak se zvenčí ozval hlas z hlásné trouby,“ řekla Mia. „Všichni vyjděte ven s rukama nad hlavou!“

„Policie?“ hádal Arthur a dívky přikývly.

„Přesně tak, jenže ti lidé, kteří tam s námi byli, se najednou vrhli za pult a spolu s prodavačem zmizeli v zadní části krámu,“ popisovala události Agnes. „A pak jsem udělala asi největší hloupost, jakou jsem mohla.“

Ray pozvedl obočí.

„Vyrazila jsem za nimi,“ povzdychla si Agnes a málem přitom sfoukla svíčku na stole.

„A já samozřejmě za ní,“ zašklebila se Mia.

„Což se ti pak taky málem nevyplatilo,“ připomněla jí Agnes vážně.

„Prostě, poměrně rychle mi došlo, že ti lidé mají asi něco společného s Corsolami, protože proč by jinak policie chtěla, aby vyšli ven s rukama nad hlavou?“ řečnila Agnes rychle. „Nemohla jsem tam jen tak stát, protože sama mám Corsolu a prostě… chápejte, ubližovali tak vlastně i mému pokémonovi!“

„My to chápeme, Agnes,“ přikývli ostatní.

„Takže proto si pak policie myslela, že s nimi máte něco společného, že?“ pokývala Lisa hlavou. „Protože jste vyběhly za nimi.“

„Nejspíš,“ souhlasila Mia. „No, po tom, co jsme se za nimi vrhly, jsme zjistily, že ten dům je hrozné bludiště a jako zázrakem jsme se nakonec objevily na nějakém dvorku, který musel být ve skutečnosti dost daleko od toho klenotnictví. Všechny ty domy byly propojené…“

„A na tom dvorku stála dodávka, kam všichni ti zločinci naskákali a chystali se odjet,“ doplňovaly se dívky navzájem. „V tu chvíli nás nenapadlo nic vhodnějšího, než že jsme na ni vyskočily a vyškrábaly se na střechu, takže o nás ti uvnitř po jistou dobu nevěděli.“

„To jste měly dost štěstí,“ řekl Arthur.

„To rozhodně,“ přikývla Agnes důkladně a napila se Rayova džusu.

Jynxí kapela hrála poklidnou, loudavou melodii.

„Musely jsme teď spoléhat na rychlost té dodávky, protože bychom policii jinak těžko vysvětlovali, proč se snažíme „utéct“. Naštěstí se nám ale podařilo policii někde setřást.“

Obecenstvo zachvátil nával přízně k vyhrávající kapele a když Agnes znepokojeně prohlédla okolí, jestli je snad někdo neposlouchá, pokračovala.

„Těm policistům jsme se nakonec ztratili a ta dodávka nás dovezla k jednomu nepoužívanému skladu na východním pobřeží kus od města Ogi.“ Agnes si posunula židli blíž ke stolu a opřela se o něj oběma předloktími.

„A co se dělo pak?“ pobídl ji Ray.

„Vystoupili z auta a otevřeli tu dodávku,“ odpověděla mu Mia pomalu. „A pak už si jenom pamatuju, že jsem viděla veliký srpek měsíce,“ řekla dutě.

„Cože jsi viděla?“ zamrkala Lisa. Připadalo jí, že její sestra mluví poněkud z cesty.

„Všimli si nás,“ ujala se slova Agnes. „A Miu omráčili, což byl problém. Zbyla jsem na to sama.“

„Kolik jich bylo?“ zeptal se Arthur.

„Dva muži, ale když otevřeli ty dveře, vylezla ještě nějaká ženská,“ vzpomínala Agnes. „Nezbylo mi, než použít své pokémony, protože jinak jsem se mohla se vším rozloučit. Miu strhli ze střechy a mně jeden z nich chytil za nohu. Podařilo se mi ho ale kopnout do hlavy tou druhou, takže spadl na zem.“

Mia, které už to Agnes nejspíš vyprávěla, se jen ušklíbla, ale Lisa s Rayem a Arthurem se trochu vyděsili.

„Pak mě ale praštila ta žena a já se svezla dolů ze střechy, kde se na mě vrhl ten třetí. Jenže mně se podařilo povolat z pokéballu mojí Corsolu, která mi pomohla. Bylo jich málo,“ řekla prostě Agnes. „Ten chlap, kterého jsem kopla, se ještě neprobral a teď ležel na zemi. A mezitím znovu zakročila moje Corsola.“

„Jak?“

„Totiž ta dodávka byla plná klecí s Corsolami.“ Agnes se zachmuřeně podívala na parket, kde tančili lidé. „Byly tam úplně namačkané, jedna na druhé…“

Ray i ostatní počkali, až bude sama chtít pokračovat.

„Corsole se podařilo zmátořit je k útoku, a tak ty dva srazilo k zemi vodní dělo vyslané těmi Corsolami.“

„V novinách ale psali, že ti zločinci byli čtyři,“ namítl Arthur.

„To taky byli,“ přitakala Agnes. „Jenže toho posledního jsem si nevšimla. Vynořil se z toho skladu a srazil mě na zem.“

„A pak jsem se já probrala!“ vytrčila Mia triumfálně ruku.

„Ale bohužel jenom na chvíli, potom tě zase omráčili,“ připustila Agnes neochotně a jakoby si to dodnes vyčítala.

„Na tom nesejde,“ mávla Mia pyšně rukou. „Protože to nikdo z nich nečekal, podařilo se mi toho chlapa, co chytil Agnes, praštit nějakým prknem, co u toho skladu bylo.“

„To že jsi udělala?!“ vyvalila Lisa vyděšeně oči.

„Napadlo by tě snad něco jiného?“ vrátila jí pohled Mia.

„Každopádně jsme potom musely utéct do skladu, protože ta žena s mužem se na nás znovu vrhli,“ promluvila rychle Agnes, aby Lisa nestačila na Miin pobouřený dotaz odseknout něco jedovatého. „Tam se mi povedlo přibouchnout jim dveře, takže ze hry hned byla ta ženská.“

Ray jenom vrtěl hlavou. Nikdy by býval neřekl, že Agnes s Miou budou ve chvílích nouze tak nebezpečné.

„Utíkaly jsme tam po schodech nahoru až do nějaké místnosti, odkud se ozývaly hlasy.“

„Jeden z nich mi byl strašně povědomý, ale začalo se mi dělat mdlo a spadla jsem,“ řekla Mia.

„A k našemu velikému štěstí jsi srazila toho tupce, který běžel za námi,“ zakončila vyprávění Agnes.

„Cože?“ vyhrkli Ray, Lisa i Arthur.

„Jo, obrovské štěstí, co?“ zasmála se Mia. „Ještě že dokážu tak dobře padat!“

Svíčka na jejich stolku už pomalu dohasínala.

„Takže pak jste je svázaly a to byl konec?“ snažila se to celé uzavřít Lisa. Přestože se jí tady v restauraci líbilo a příběh její sestry a Agnes chtěla znát už dlouho, začínala být ospalá a těšila se na postel ve středisku.

„Jo, šmitec!“ prohlásila Mia a sekla rukama.

Publikum začalo hlasitě tleskat. Jynx totiž právě dozpívaly.

„Jen kdybych věděla, čí to byl hlas za těmi dveřmi,“ zamyslela se Mia najednou. „Kam se vlastně vypařili ti v té místnosti?“

„Slyšela jsem jenom nějakou helikoptéru venku za skladem, radši jsem ale nevylezla,“ přiznala Agnes a podívala se na hodinky. „Už je pozdě, mohli bychom zaplatit…“

Ray zauvažoval, jestli to tak rychle utnula naschvál, ale pak jen potřásl hlavou. Agnes jistě neměla jiný důvod, než on sám, Lisa, Arthur a koneckonců i Mia. Všichni už byli jaksepatří unavení.