Rayova pokémoní cesta

Koncert pro rakeťáky

Pokémonské středisko stálo tiše mezi zářícími pouličními lampami. Kolem svítících kotoučů se mihotaly můry i několik nočních pokémonů, ale uvnitř samotného střediska byl klid. Vstupní hala zela prázdnotou a ani sestra Joy dnes neměla žádnou noční práci, i když její spánek byl jen lehký, protože věděla, že se každou chvíli může objevit trenér potřebující pomoc.

Ray spal jako dřevo zamotaný do své přikrývky a Lisa a Arthur zrovna tak. Z restaurace Pod Ploutví se vrátili asi před hodinou a okamžitě zapadli do postelí. Mia s Agnes se přitom odebraly do vlastního pokoje. Na jejich noční stolek svítil téměř úplný měsíc a červené číslice na digitálním budíku ukazovaly jednu hodinu a pět minut po půlnoci.

Mia se ve spaní zamračila a otočila se na druhý bok, přikrývku přitaženou až k bradě. Stejně jako všichni ostatní byla i ona po večeru stráveném tancováním velmi unavená, spánek jí však rušily podivné sny. Když se včera z jednoho takového probudila, zděšeně a otráveně zároveň si uvědomila, že ten sen se jí poslední noci zdá pořád dokola. Slyší v něm Agnes, jak něco křičí, a pak jí do očí září uzounký srpek měsíce. To když zvrátila hlavu nazad v okamžiku, kdy ji omráčili ti pytláci Corsol. Jenže v té chvíli se ten sen vždy zastaví a jako pokažená páska se přetočí zpátky, aby mohla znovu poslouchat Agnesin křik a spatřit srpek měsíce.

Trenérka hmátla rukou do tmy, jakoby měsíc chtěla chytit, ale nepovedlo se jí to. Pokusila se o to znovu, přetočila se zpět na druhý bok. Vystrčila ruku a pak ji probudila palčivá bolest v prstech.

Zamžourala. Pokřivenou ruku jí zalévalo bílé světlo měsíce, jak se ve snu uhodila o noční stolek. Zůstala na své prsty vyjeveně zírat, ale bolest jakoby nevnímala.

„Co to…?“ zašeptala zmateně. „Au.“

Do očí jí konečně vhrklo pár slz, a tak se posadila na okraj lůžka a mnula si ruku. Venku za oknem byl nějaký nízký strom, jehož vrchní větve sahaly ke skleněným tabulkám a vrhaly na ně stíny malých lístků lesknoucích se v měsíčním světle.

„Už zase,“ zasténala Mia, když si uvědomila, co se stalo. Nemohla přijít na to, proč se jí v tom snu neustále vrací ten stříbrný srpek.

Rozladěně pohlédla na oblohu venku. A zamrkala. Shlížel na ni málem dokonale kulatý bílý měsíc. Bylo vůbec možné, aby už byl tak veliký? Zapochybovala. Stalo se to před pár dny. Ten měsíc určitě nemohl vypadat takhle…

„Rayi, Rayi! Vstávejte!“

Mia stála před dveřmi do pokoje svých přátel a bušila na ně pěstmi. Jestli je pravda to, co si myslí, pak musí rychle najít Agnes. Jak totiž před chvilkou zjistila, dívka nebyla ve své posteli ani nikde jinde.

Ray se probudil a vysoukal se zpod deky. Málem se natáhl na zem, až nakonec úspěšně doklopýtal až ke dveřím a vpustil rozčilenou Miu dovnitř.

„Mio, co se, prosím tě, děje?“ opřela se Lisa o lokty. Viděla ve světle z chodby svou rozježenou sestru a zaboha nemohla přijít na to, proč je budí uprostřed noci.

„Agnes!“ vyhrkla Mia a zabouchla za sebou.

„Co je s ní?“ nechápal Ray a Arthur přehodil nohy přes okraj své horní postele.

„Ona si to vymyslela!“ valila Mia na Raye hnědé oči, připomínající oči vyšinutého člověka.

„O čem to mluvíš, Mio?“ zeptal se jí Arthur.

„Ne, nerozsvěcej,“ houkla Mia přes rameno na Raye, který se natahoval po vypínači. „Agnes,“ prohlásila, „ona si to celé vymyslela, to, jak jsme společně přemohly ty pytláky.“

Všichni tři se na ni zaraženě podívali.

„Jak jsi na to přišla?“ ozvala se Lisa ze tmy pod Arthurovým lůžkem.

„Pamatujete, jak jsem říkala, že jsem před svým omráčením viděla srpek měsíce?“ chrlila Mia jako o závod, užuž aby se dostala k podstatě věci.

„Hmm, jo.“

„Pojďte se mnou,“ a znovu vyrazila ze dveří na chodbu, kde našla nejbližší okno obrácené stejným směrem jako její pokoj.

Ray, Lisa a Arthur se neochotně vymotali za ní.

„Vidíte?“ ukazovala Mia ven, jakoby nikdy neviděla měsíc.

„CO máme vidět?“ zamračila se Lisa a zkoumala snad každý milimetr chodníku venku.

„No přece měsíc,“ chytla se Mia zoufale za hlavu. Jak můžou být tak tupí?!

„Hele, Mio, dobře, je krásný, ale nevím, co to má co…“

„Je skoro úplněk,“ přerušil Raye Arthur zamyšleně.

„Přesně tak,“ pokývala Mia hlavou vážně a potom přelétla pohledem i Raye a Lisu.

Zdálo se, že pomalu chápou, co se jim snaží říct.

„Ty tedy myslíš, že ten srpek měsíce, co jsi viděla, nemohl být skutečný měsíc?“ zeptala se jí Lisa opatrně.

„Nemohl,“ přikývla Mia prostě.

„Pojďme na pokoj, neměli bychom tady vystávat uprostřed noci na chodbě,“ řekl Arthur.

Když se ocitli zpátky v jejich pokoji, konečně si mohli otevřeně promluvit.

Ray nasadil skeptický tón. „Víš, Mio, promiň, ale ti lidé tě praštili do hlavy…“

„Já brzo praštím tebe, Rayi!“ rozčertila se jeho kamarádka. „Ne, doopravdy to nebyla žádná halucinace z té rány ani nic takového. Ten srpek tam byl, ale nebyl to měsíc.“

„A co to tedy bylo?“ položila zásadní otázku Lisa.

„To nevím,“ připustila Mia. „Ale Agnes to ví určitě. A problém je, že není na pokoji.“

Nastalo mlčení. Ani teď si trenéři nerozsvítili a stáli tam potmě mezi palandami a hromadou batohů.

„Říkala jsi, že Agnes není v posteli,“ uvažoval Arthur nahlas. „Ale kde by mohla být? Teď v jednu hodinu ráno?!“

„Myslel jsem, že jste šly spát najednou?“ otočil se na Miu Ray.

„To jo, ale asi se v noci vzbudila a někam se vytratila,“ přisvědčila Mia a potřásla hlavou.

„Takže ty si myslíš, že si tu historku o chycení pytláků Agnes vymyslela, ano?“ pokračoval Arthur.

„Jo.“

„Jenže nevíme, proč by to dělala,“ ohrnul ret Ray.

„Já si z té noci v podstatě nic nepamatuju,“ zavrtěla Mia hlavou. „Něco se muselo dít během toho, co jsem byla omráčená. A Agnes určitě ví, co.“

„Musíme se jí na to zeptat hned, jak se vrátí,“ usoudila Lisa. „Tedy, ať už je, kde chce,“ dodala mírně kysele.

Zůstali pohromadě na Rayově pokoji a čekali. Vrátí-li se Agnes ze své noční výpravy ještě za tmy (a oni o tom nepochybovali, protože jistě bude chtít být před rozbřeskem a Miiným probuzením zase v posteli), bude muset projít kolem dveří jejich pokoje. A na chodbě se svítilo, takže uvidí její stín škvírou pode dveřmi.

Noc se prohlubovala a Ray, Lisa, Mia a Arthur všichni seděli na postelích, klížící se oči upřené na spodek dveří. Věděli, že nesmí usnout, ale bdělé je udržovala pouze jedna podivná otázka. Proč jim Agnes lhala?

Na měkký koberec natažený celou chodbou vstoupila nejdříve jedna a pak i druhá noha v černých botách na podpatcích. Přestože se žena za dveřmi pohybovala téměř neslyšně, Rayovi našpicované uši ji zaslechly.

„To musí být ona,“ špitl. Mia s ostatními přikývli a připravili se otevřít dveře. Chtěli Agnes překvapit a zaskočit.

V okamžiku, kdy se pode dveřmi mihl temný stín, je Mia otevřela dokořán.

Agnes nezakřičela, ale zhluboka se nadechla a přikrčila se u stěny vedle dveří.

„Mio?!“ vypoulila na dívku oči, když si prohlédla člověka, který ji překvapil.

„Ahoj, Agnes,“propalovala Mia ženu pohledem.

„Co, co tady děláš?“ zeptala se jí Agnes. Zjevně jí noční setkání nebylo příliš milé.

„Nemohla jsem spát, a tak jsem šla za ostatními,“ odpověděla Mia polopravdivě. „Ale koukám, že tys asi taky nemohla usnout?“

„Ne, to máš pravdu,“ usmála se na ni Agnes a Mia si náhle připadala mnohem méně jistá. „Většinou nemůžu spát, když takhle svítí měsíc.“

„Já taky ne,“ lhala dál Mia. „Tedy hlavně poslední dobou, budí mě pořád ten srpek, znáš to,“ mávla rukou, jakoby to byla nějaká běžná porucha spánku.

Agnes na ni pohlédla černýma očima. Neřekla však ani slovo. Bylo jí jasné, že tohle všechno Mia hraje, že za Rayem a Lisou a Arthurem nešla jen tak.

Jejich rozcuchané hlavy se vynořily ze dveří.

„Ahoj, Agnes, můžeme s tebou mluvit?“

Když za ní zaklaply dveře, Agnes věděla, že ji čeká plno nepříjemných otázek. Takové situace si ale už prožila a vždycky se z nich dokázala vyvléknout. Proč by to teď mělo být jiné? I to věděla moc dobře. Teď to byli její přátelé, kdo se ptal.

„Agnes,“ začal Arthur. „Mia už nám řekla o tom srpku měsíce, nebo co to bylo. A je nám jasné, že ty víš, o co šlo a že jsi k nám včera večer nebyla tak úplně upřímná.“

Agnes svému bratranci pohlédla zpříma do očí. Nasadila tvrdý arogantní pohled, který možná ještě dokázala použít vůči svým příbuzným, však ho tak dobře trénovala vůči své matce. Jenže co až se jí zeptá Mia nebo Ray?

„Vždyť jsem říkala, že ji omráčili ti pytláci,“ naoko hledala v Mie oporu prosebným pohledem. Samozřejmě věděla, že ji nenajde, ale zkusit to musela.

„Vím, že jsem ten srpek měsíce viděla ještě předtím, než jsem upadla do bezvědomí, Agnes,“ odpověděla jí Mia zamračeně. „Proč jsi nám neřekla pravdu o té noci u skladu? A co se se mnou vlastně doopravdy dělo?“

Zdálo se, že právě to Miu děsí nejvíce. Když zjistila, že se jeden sloupek Agnesina příběhu viklá, bála se, že se zhroutí celý. A také věděla, že to tak nejspíš bude. Pak ale musela vědět, co se s ní dělo, když byla v bezvědomí.

Arthurova sestřenice si povzdychla. Na tohle by měla být připravená, ale nebyla. Nikdy ji ještě nevyslýchali vlastní přátelé a ona zauvažovala, že by jim možná měla všechno říct. Jenže to se protivilo všemu, čím byla. Bojovaly v ní dvě poloviny. Jsou-li však Ray, Mia a Arthur s Lisou její opravdoví přátelé, může jim věřit a nic by nemusel být takový problém.

Pomalu sklouzla rukou k jednomu ze svých pokéballů. Dělala to s rozvahou a promýšlela každý další posun prstů. Nakonec si znovu povzdychla a uchopila pokéball do ruky.

Ray, Mia, Lisa a Arthur pozvedli obočí. Chystá se na ně snad Agnes zaútočit?

„Pojď ven,“ šeptla však dívka klidně. Spíše zlomeně, pomyslel si Ray.

Ve vzduchu potemnělého pokoje se zhmotnil nevelký pokémon. Měl vypoulené oči a ze zad mu trčely podivné rohy právě z míst, kde do jeho těla zela černá díra. Nad hlavou mlhavě světélkoval úzký srpek světla. Ray i Mia s Arthurem už takového pokémona jednou viděli.

„To je Shedinja,“ řekl Arthur s mírným překvapením.

„Ano, můj Shedinja,“ usmála se Agnes, ale působilo to spíš ztrápeně.

„To je to, co jsem viděla před tím, než mě omráčili?“ zeptala se radši Mia.

„Ano,“ přikývla Agnes, „a nikdo tě neomráčil, Mio.“

„Cože?!“ vyhrkli všichni.

„Ale jak to? Vždyť si nic nepamatuju?“

„Potřebovala jsem, abys neviděla to, jak jsem si doopravdy poradila s těmi zločinci,“ přiznala Agnes neochotně. „A abych si ušetřila tenhle rozhovor.“

Ray se jí chtěl zeptat, jak si doopravdy poradila s těmi zločinci, ale Agnes se o tom rozpovídala sama.

„Hned od začátku jsem věděla, že ty lidi nebude nijak snadné přemoci a zároveň se co nejrychleji dostat k tomu, proč jsem se za nimi v tom krámě vrhla,“ opřela se o palandu. „A tak jsem tě musela využít, Mio,“ pokývala hlavou a omluvně se na trenérku podívala. Mia se nevěřícně mračila. „Omlouvám se, ale jinak to vážně nešlo, byli silní a já bych to jinak před příjezdem policie nestihla. Je mi to vážně líto.“ Agnes se do hlasu vkradl plačtivý tón a i když už věděli, že dokáže hrát víc než dobře, byli si jistí, že tohle je doopravdy. „Zatímco ty jsi pod Shedinjovým vedením odběhla do skladu, abys pro mě našla jisté věci…“

„Jaké věci?!“ vyprskla Mia zprudka. Zmítal jí vztek a chtěla vědět, o co tu vlastně jde. S čím Agnes skutečně pomáhala?

„Promiň, ale zatím vám to neřeknu, už tak se dozvíte víc, než bych chtěla,“ zarazila ji Agnes a naráz měla zase ten neprostupný výraz. „Zkrátka zatímco jsi byla pryč, podařilo se mi díky několika šikovným, hmm, chmatům, zvládnout ty dva, co zbyli u dodávky.“

„Chmatům?“ pozvedl Ray obočí a vyměnil si s Miou, Lisou a Arthurem znepokojený pohled.

„Přesně tak,“ kývla Agnes. „Jakmile byli ze hry, vyběhla jsem za Miou, která už se mezitím vracela, ještě pořád ovládaná Shedinjou.“

„Proto jsem o sobě nevěděla,“ přikyvovala Mia tiše.

„Neboj se, nikomu jsi nic neudělala, tedy až do té chvíle,“ přiznala Agnes nerada.

„Co jsem tedy udělala pak?“ kousla se Mia do rtu. „Kromě toho, že jsem praštila prknem toho jednoho chlapa.“

„Víš, jak ses potom na chvíli probrala a slyšela ty hlasy, když za námi běžel ten další z nich?“ otočila se Agnes k ní.

„Jo.“

„Tak to jsem potřebovala, abys byla aspoň trochu při vědomí, protože jsem se bála ovládat tě přímo a pořád. Totiž, věděla jsem, že nastane nějaký boj, a nechtěla jsem tě v něm „použít“ bez tvého vědomí.“

Při slově „použít“ se všichni čtyři oklepali.

Mia ale najednou zamrkala, jakoby si na něco vzpomněla. „Dala jsem mu pěstí!“ vykřikla pyšně.

„Jo,“ uchechtla se Agnes drsně a ukázala jí zdvihnutý palec. „On tě totiž praštil první a ty sis to nenechala líbit a praštila jsi ho taky. Proto jsi pak měla tu modřinu a proto on skončil pod schody. V tu chvíli jsem myslela, že už jsi zase pod vlivem Shedinji, a nejspíš jsi taky zčásti byla, protože jinak by sis na to vzpomněla už když jsme o tom mluvily poprvé…“

„Takže já jsem nakonec z žádných schodů nespadla?“ zeptala se Mia udiveně.

„Ne, jen on.“

„A co ty hlasy?“ ptala se Lisa. „Mia včera říkala, že jste slyšely nějaké hlasy.“

„To taky ano, ale nemyslím, že bych vám měla říkat, kdo to byl, protože,“ Agnes se zarazila, „vám v podstatě do toho nic není…“

„Jasně že nám do toho nic není, jen ti Mia pomohla to tam zvládnout, ať už jsi tam dělala cokoliv,“ pronesl ironicky Ray.

„To už je jedno,“ řekla najednou Mia.

Všichni na ni upřely zraky.

„Vážně?“

„Jo,“ kývla. „Jen bych chtěla vědět, Agnes,“ pohlédla černovlásce zpříma do očí, „co jsi vlastně zač?“

Agnes věděla, že tahle otázka přijít musí. Nervózně přešlápla.

„Víte, je to složité,“ začala obšírně. Shedinja k ní přiletěl blíž a vypoulil na ni oči. Agnes zavrtěla hlavou.

„Co to bylo?“ vyhrkl Ray přehnaně podezřívavě.

„Stínová přísaha,“ pronesla Agnes temně, „měli byste ji složit, než vám řeknu pravdu.“

„Stínová přísaha?“ zopakovali všichni a podívali se na Arthura. Ten však o ničem takovém nikdy neslyšel.

„Je to slib, který se vykonává pomocí duchových pokémonů,“ vysvětlila stručně Agnes. „Když se chcete ujistit, že osoby, kterým svěříte pravdu, o ní nikomu neřeknou.“

Ray zamrkal. Agnes před chvilkou zavrtěla hlavou. Znamenalo to snad, že Shedinjovi zakazuje přísahu provést?

„Nechci, abyste to skládali,“ řekla Agnes jasně. „Je to dost nebezpečné jak během toho rituálu, tak po něm.“ Odmlčela se a pak se nadechla, jakoby jí další slova měla dělat veliké problémy. „Můžu, můžu se na vás spolehnout, že o tomhle všem a o tom, co vám řeknu, NIKOMU NEŘEKNETE?“

Ačkoliv nikdo ani na vteřinu nezaváhal, nikdo jí ani hned neodpověděl. Arthur přemýšlel, jestli je to vůbec správné snažit se z Agnes dostat její tajemství a hledal důkaz nebo povolení v jejích očích.

„Jsem špionka.“

Ta dvě slova jakoby se odmítala pořádně vsáknout do jejich hlav a do okolního vzduchu a nábytku. Znělo to neuvěřitelně, přestože Agnes jistě nemohla být nic jiného po tom, co všechno jim dnes řekla.

Ray se usmál. Najednou se mu ulevilo, protože cítil, že překonali jistý bod, který je všechny před Arthurovou sestřenicí držel v ostražitosti.

„To jako nějaký tajný agent?“ zeptala se Mia hloupě.

„Tak něco,“ přikývla Agnes a Shedinja vedle ní bedlivě pozoroval všechny její přátele, kdyby snad někdo jevil sebemenší známky myšlenek na prozrazení jejího tajemství.

„Takže tohle byla tvoje, tvoje, mise?“ hledala správná slova Lisa.

„Ne tak docela, tady jsem takříkajíc na vlastní pěst,“ přiznala Agnes. „Protože mám sama Corsolu, ta věc s jejich pytláky se mě dost týká…“

„To chápeme,“ přikývli Ray, Mia, Lisa i Arthur.

Agnes se na ně vděčně usmála.

„Jestli chceš, Agnes,“ promluvila potom Lisa zamyšleně, „tu přísahu,“ rozhlédla se po ostatních, „tu přísahu ti složíme.“

Nikdo nic nenamítal. Byli si vědomi toho, že Agnes jim sdělila to nejtajnější, co kdy slyšeli, a proto za to mohla žádat jakoukoliv cenu. Dívka však zavrtěla hlavou.

„Už jsem řekla. Nechci, aby s tím rituálem měli mí přátelé cokoliv společného.“

Opět nastalo ticho. Budík stejný jako v Miině pokoji ukazoval dvě hodiny v noci. Pět trenérů napůl sedělo, napůl stálo ve svém pokoji, bosí, s ušima nastraženýma a očima dokořán.

„Co se děje, Agnes?“ zamračil se nečekaně Arthur. Nemohl si nevšimnout vyděšeného stínu, který přelétl po sestřenčině tváři.

„To snad ne!“ zašeptala.

„Co je?“ zamračili se i ostatní. Něco zjevně nebylo v pořádku.

„Mio,“ vrhla se Agnes k trenérce, která se polekaně přitiskla ke stěně. „Ty sis na ten Shedinjův měsíc vzpomněla, viď?“

Mia jí hleděla do očí a viděla v nich zoufalý strach.

„Ano,“ přikývla přiškrceně.

„Potom ho ti zločinci museli vidět taky, byla jsem nucena změnit jim trochu paměť, aby náhodou před policií neříkali něco jiného, než já, čili to, co jsem si připravila i pro vás…“

„Ale říkala, jsi, že jsi je vyřídila, nebo ne?“ chytl se toho Arthur.

„No, ano,“ podívala se na něj Agnes s jiskřičkou naděje. Ví snad něco, co ji nenapadlo?

„Takže tu paměť jsi jim měnila až když byli mimo, nebo ne? Když byli v bezvědomí?“

„No, ano,“ přikývla znovu.

„Takže podle mě, si na to nepamatují,“ řekl prostě Arthur a usmál se.

„Jak to?“ zeptaly se Lisa i Agnes najednou.

„Protože když Mia uviděla Shedinjův měsíc, byla ještě při vědomí, a až pak ji začal ovládat,“ vysvětloval Arthur a s každým dalším slovem se usmíval víc a víc. „Kdežto ti zločinci si nemohli Shedinjův měsíc pamatovat, protože ho doopravdy neviděli, byli v bezvědomí. Tedy jestli ti jde o to, aby si na něj nevzpomněli a nedošlo jim to, co Mie dneska v noci?“ mrkl na Agnes.

„Arthure!“ vykřikla ona a objala ho.

Ray s Miou a Lisou se zašklebili.

„Vždyť ty máš pravdu!“ nepouštěla špionka svého bratrance a kolébala s ním ze strany na stranu.

„Takže teď jsi tomu zbytku padouchů na stopě?“ snažila se Mia Agnes ještě více povzbudit, protože věděla, že tomu tak určitě je.

Dívka kývla.

„Tak to bychom ti i mohli nějak pomoct!“ navrhl Ray.

„Tak to teda ne!“ ohradila se Agnes zprudka, až je to zarazilo. „Stačí, že to všechno víte. Už se do toho raději nepleťte, i kvůli vám, jasné?“ a přátelsky na ně mrkla.

„Jasné!“

„A teď už bychom vážně měli padat spát,“ prohlásila Lisa věcně. „Jestli se zase v blízké době vydáme Pod Ploutev, budeme potřebovat nějakou energii k tanci!“

***

Zrána druhého dne nastal veliký shon. Po středisku pobíhali trenéři, kteří si ještě nestačili koupit lístky na jeden ze semifinálových zápasů, a tak houfně spěchali po schodech do haly a ke Koloseu.

„Tak sebou hněte, nebo nám vykoupí i ta nejhorší místa, která ještě zbyla,“ popoháněla Mia u snídaně Raye s Arthurem. Chlapci si nacpali do úst poslední sousta a pak všichni vyrazili ke stadionu.

„No nazdar,“ zastavila se Mia na prostranství před budovou zápasů. „Tak tohle máme asi marný.“

Kam jen oko dohlédlo, všude se tlačily stovky lidí dožadujících se lístků na zápasy.

„Ta fronta ale ubývá docela rychle,“ namítl Arthur a zařadil se do tlačenice, i když vlastně nebylo jasné, kde je konec.

„Nejspíš všem oznamují, že už nejsou lístky,“ ušklíbla se kysele Agnes.

„To je dost možné, měli jsme se po nich shánět dřív,“ připustila Lisa.

„Hele, támhleten kluk je mi nějaký povědomý!“ ukázala Mia náhle na jednoho mladíka s dlouhými hnědými vlasy a hezkým obličejem.

„To je přece Isaac Tone!“ vypískla Agnes jako malé dítě. Ray by byl v tu chvíli vůbec neřekl, že je to špionka, a napadlo ho, kolik okolo stojících juchajících dívek je také tajnými agentkami.

„Ten je hezký!“ rozplývala se i Lisa s vyvalenýma očima.

„A hraje skvěle na saxofon!“ přidala další plus Agnes a div i jí nevypadly oči.

„Ale teď nevypadá zrovna nadšeně,“ poznamenal Ray a zkoumavě si prohlížel muzikantův zachmuřený výraz. Čelo měl svraštělé, tmavé hnědé oči přimhouřené.

„Vypadá to, jakoby něco hledal,“ přikývl Arthur.

„Třeba hledá nás!“ zadoufala Mia.

Ray s Arthurem se rozesmáli na celé kolo. Agnes, Mia a Lisa se na ně nasupeně obořily.

„Čemu se smějete?!“

„Ehm, promiňte?“ oslovil však právě příchozí Isaac Tone Lisu.

Trenérka se vmžiku otočila a úplně zrudla, takže vypadala jako rajské jablíčko. „Mo-mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se nesměle.

„Já jen,“ rudnul pomalu i mladík a vůbec si nevšímal Miina a Agnesina zkoumavého obličeje. „Pátráme po těchhle lidech,“ podal Lise několik fotografií.

„A co se stalo?“ zeptala se ho Lisa už o něco pevnějším hlasem a s uvolněnějším úsměvem.

„Včera nám ukradli nástroje,“ vysvětlil Isaac zkroušeně.

„Ukradli vám nástroje?!“ vyrazili ze sebe Ray, Mia, Arthur, Agnes i Lisa. „Jak to?“

„Spolu s pokémony několika lidí, kteří včera byli v restauraci Pod Ploutví,“ mluvil dál muzikant a vypadal čím dál smutněji. „Prostě jsme je chvíli nehlídali a bylo to.“ Nejspíš právě to ho štvalo nejvíce, že si za to zčásti mohli sami. „Jynx jsou teď pěkně nakvašené,“ otočil se za sebe a všichni se tam podívali také. Obě zpěvačky nasupeně běhaly od člověka k člověku a ukazovaly fotografie pravděpodobných zločinců. Pokaždé, když někdo zavrtěl hlavou, vrhly se k dalšímu a lidi za sebou zanechaly napospas sněhové bouři.

„Ještě štěstí, že jste za námi přišel vy a ne ony,“ zašklebil se Ray s úlevou, jak sledoval mrznoucí lidi. „Bohužel jsme ale ty lidi na fotkách neviděli,“ zakroutil pak hlavou.

„Co se dá dělat,“ povzdychl si Isaac. „Tak díky,“ odcházel. Na okamžik ovšem zaváhal a pak se zastavil. „Jestli tady stojíte na lístky, tak už můžete jít domů,“ řekl jim ještě se smutnějším výrazem, jako by mu to bylo líto. „Už jsou vyprodané.“

„Tak děkujem,“ přikývl Arthur. Isaac Tone na ně mávl a zmizel v davu.

„A můžeme se vrátit,“ prohlásil Ray.

„Ale co budeme dělat?“ přemítala Mia. „Bez něj?“ Civěla na místo, kde se před chvílí ztratila Toneova záda a Ray s Arthurem si vyměnili otrávené pohledy.

„Něco budeme muset vymyslet,“ řekl Arthur. „Sice nemáme mimo zápasů naplánovaný žádný program, ale něco se najde.“

„A co kdybychom jim pomohli s tím pátráním?“ navrhla Lisa. „Máme tady přece šp… Agnes,“ dloubla ženu loktem do žeber.

„Hej, já mám svých starostí dost,“ ohradila se ona. Nevypadala však příliš přesvědčeně. „No, možná… nakonec proč ne? Myslíš, že by nám pak něco zahrál? …i?“ doplnila rychle poslední písmeno, protože se na ni všichni s úšklebkem podívali.

Od vyprodaného Kolosea se tedy v parném slunci vypravili na pobřeží do restaurace Pod Ploutví.

„Mají zavřeno,“ poznamenala Mia, když koukala prosklenými dveřmi dovnitř.

„Neříkej, fakt? To bychom teda nečekali, když tu došlo ke krádeži,“ řekl kousavě Ray.

„Hele, nech si to, jo?“ zpražila ho trenérka pohledem.

„Počkejte TADY,“ zdůraznila druhé slovo Agnes a pak už skokem zmizela v hustých keřích.

„Jsem zvědavý, jestli něco zjistí,“ zapochyboval trochu Ray.

„Samozřejmě, že ano,“ nepochybovala však Mia. Byla ráda, že může Rayovi oponovat.

„Pojďte trochu stranou, vypadáme tady dost nápadně,“ napadlo Lisu.

„Ale Agnes…,“ namítala Mia.

„Agnes myslela, abychom jí nezmizeli,“ spláchla námitku Lisa. „Jen poodejdeme stranou támhle k moři, abychom tu nestáli jako trdla.“

Všichni se odšourali k šumícímu moři a posedali na kameny. Slaná voda si pohrávala se zelenými řasami nalepenými všude kolem a Ray se musel trochu posunout, aby mu vlny nestříkaly do obličeje.

Netrvalo dlouho a špionka byla zpět.

„Museli utéct na východ, ale policie se domnívá, že se ukryli na západě města,“ sdělila kamarádům prostě jinak přísně tajné informace.

„Takže půjdeme na východ?“ zvedal se Arthur.

„Jo, půjdeme se po těch zlodějích nenápadně mrknout,“ přikývla Agnes.

I když nevěděli, jak chce nenápadně mrkat po zlodějích ve skupině pěti lidí, zamířili Ray, Mia, Lisa i Arthur po pláži za Agnes.

***

„Hej, kdo je to támhle?“ ukázal Arthur dopředu, jak se plížili ve stínu jehličnatých křovisek rostoucích podél celé pláže.

„To jsou přece Jynx,“ zamrkala Lisa překvapeně.

„Co tu dělají?“ pozoroval je Ray. Oba pokémoni slabě modře světélkovali a když světlo pohaslo, vrhli se oba o kus dál po pláži.

„Asi vzaly spravedlnost do vlastních rukou,“ pokrčila rameny Agnes. „Ale kdo je tamto?“

Z křovisek nedaleko od Jynx se vynořila nějaká žena s dlouhými černohnědými vlasy a černorudým boa, jež jí vlálo kolem krku. Nevypadala příliš připravená na stopování zlodějů. Nejspíš ji Jynx se svým plánem docela překvapily.

„Já ji znám,“ zamračila se Lisa.

„Vždyť to je Velma z té tančírny ve Skořicovém Městě!“ poznal ženu Ray.

„Vy ji znáte?“ zamračila se Agnes, jako by to věštilo něco neblahého. Jí samotné ta žena přišla poněkud podezřelá, ale spíše to bylo díky jejímu netradičnímu oblečení než kvůli čemu jinému.

„Pak ti to vysvětlíme,“ odbyla ji Lisa.

Velma se mezitím doškobrtala až k oběma Jynx a něco s nimi domlouvala.

„Myslím, že klidně můžeme jít za nimi,“ usoudila Agnes. „Koneckonců se jim přece snažíme pomoci, ne?“

Vystoupili ze stínů rostlin, kde se jim beztak moc pohodlně nešlo, protože museli být neustále přikrčení a museli dávat pozor, aby se nepoškrábali o trnité větve, a vykročili k Jynx a k ženě v pro pátrání naprosto nevhodných šatech.

„Dobrý den!“ pozdravili Velmu nahlas Ray, Mia, Arthur a Lisa a Agnes jim jen polohlasně přizvukovala.

„Dlouho jsme se neviděli,“ usmála se Mia.

Žena na ně zaskočeně zírala.

„Ehm, co prosím?“ zeptala se a přehodila si boa přes rameno, protože jí neustále padalo.

„No, já jsem Ray Leever a tohle je Mia…,“ začal Ray.

„Promiňte, ale já nemám čas, je mi to líto, snad se někdy seznámíme,“ omlouvala se žena a hned se zase věnovala Jynx.

„To není Velma!“ vykřikla náhle Lisa chápavě. „Paní Darjo! Takže jste nakonec opravdu přijela?!“

Žena se bleskurychle otočila, když si uvědomila, že na ni Lisa mluví. Vypadalo to, že ji poznala.

„Lisa Mellowová!“ zvolala zpěvavě a hned si s ní potřásla rukou. „Těší mě, že vás zase vidím!“

„O, o co tu jde?“ zeptal se zmatený Arthur.

„Tohle je paní Darja Woody, hoennská zpěvačka!“ představila ženu Lisa.

„Těší nás,“ potřásli si s umělkyní rukou i ostatní.

„Myslím, že jste si mě museli splést s mou sestrou, není to tak?“ pochopila Darja vzápětí jejich zmatení. „My jsme dvojčata, víte?“

„Tak proto. Ano, známe vaši sestru,“ usmál se Ray, když se mu konečně rozsvítilo a ostatním také. „Spolu s Lisou jsme doručovali dopis…“

„Ano, já vím, ten byl ode mě,“ usmála se Darja a znovu si upravila boa.

Jynx něco popuzeně zahromovaly. Bylo nasnadě, že už se nechtějí déle zdržovat.

„Promiňte, ale hledáme tu zloděje,“ řekla Darja Woody, jako by to bylo něco zcela běžného. „Jsme na stopě, víte,“ vypadalo to, že je na sebe pyšná.

„Chceme vám pomoci,“ vyhrkla okamžitě Mia. „Mluvili jsme s panem Tonem a on nám vše řekl…“

Jedné z Jynx zasvítily oči a Mia zmlkla. Vypadalo to, jakoby se dusila.

„Jynx, přestaň!“ zděsila se Darja. „To děvče nám chce jenom pomoci!“

Jynx se zamračila, ukázala po pláži vpřed a rozběhla se pryč. Její sestra pelášila za ní.

Mia udýchaně otevřela pusu.

„Omlouvám se za ně, jsou dopadením zlodějů úplně posedlé,“ poplácávala Darja Miu po zádech.

„Tak pojďme za nimi. Nejspíš vědí, kam jít,“ navrhla Mia, na kterou psychické schopnosti Jynx hluboce zapůsobily.

„Dobrý nápad,“ přikývli ostatní.

***

„Kdybych bývala věděla, že tady budu běhat po pláži, nebrala bych si ty podpatky!“ zoufala si Darja, jak se neustále bořila do písku.

„Tak si je sundejte,“ poradila jí Agnes. „Stejně tady na pláži boty moc nepotřebujete, když je tu tak jemný písek.“

Jazzová zpěvačka si zula boty, chytla je do jedné ruky a pak už běžela za Jynx spolu s Rayem, Miou, Lisou, Agnes a Arthurem.

„Takže jste se dohodla se svou sestrou a přijela jste?“ snažila se s ní Lisa za běhu mluvit.

„Ano. V tom dopise,“ supěla trochu zpěvačka, „který jsem po tobě poslala,“ tykala Lise, jakoby to byly staré známé, „byl návrh, abychom se já a moje sestra Velma vypravily na koncertní a taneční šňůru po Vířících ostrovech.“ Písek jí létal od nohou jako od kopyt rozzuřeného Taurose.

„Ano, o tom jste mi říkala v Hoennu,“ kývla Lisa. „Mimochodem, to vaše vystoupení Pod Ploutví bylo vážně skvělé!“

„Děkuji,“ usmála se Darja a vyhrnula si šaty, aby mohla lépe utíkat. „Až bude tady po té nepříjemnosti, můžete to říct Jynx a kapele, budou moc rádi.“

„Včera večer jsme tam ale vás ani paní Velmu neviděli,“ zamyslil se Ray, jak vzpomínal na včerejší návštěvu restaurace.

„Pochopitelně,“ přikývla Darja se sladkým úsměvem. „My totiž většinou nezpíváme. Necháváme dělat hudbu hlavně naše sestry Jynx.“

Právě když Ray uvažoval, jak asi dopadl vztah Jynx a Mr. Mimea ze Skořicového Města, pokémoni vpředu se zastavili.

„Co se děje?“ zavolala na ně Darja a když přiběhli až k nim, trochu se rozhlédli.

Nacházeli se na východním okraji Šarlatového Města. Pláž zde uzavírala kamenná mola a vysoký břeh, ze kterého sem doléhalo troubení aut a rušný život v ulicích.

„Jsou někde tady?“ přimhouřila oči Darja.

Ray, Mia, Lisa, Arthur a Agnes se rozhlédli.

„Tamta dodávka,“ pohodila pak Agnes hlavou k velikému černému autu. To stálo zaparkované na molu jednoho z doků. Z blízkého náměstí na něj přísně hleděla socha okřídleného pokémona s výrůstky na zádech.

„Jak to víte?“ otočila se k ní překvapeně Darja.

„Jediné černé dodávky v tomhle městě má pohřební služba,“ pravila Agnes vítězoslavně, „ale ta to má napsané na dveřích. Naproti tomu tahle dodávka je čistě černá.“

„A co když sem prostě nějaká přijela?“ nadhodil Arthur.

„Tak by určitě neparkovala tam, co tahle,“ šlehla po automobilu Agnes tmavýma očima. „Do toho doku má povolený vjezd jenom záchranná loď a ta, co sem míří,“ ukázala na moře, kde se přibližoval černý člun s písmenem R na boku, „určitě záchranná není.“

„Výborně, Agnes!“ pohlédli na špionku obdivně její přátelé.

„Tak to jdeme omrknout!“ máchl rukou Ray a už vybíhal kamenné schody vedoucí z pláže na molo s černou dodávkou.

Nikdo neváhal ani vteřinu a vrhli se za ním.

Ray měl příjemný pocit, že vše bude v pořádku. Ten pocit přitom určitě sálal z veliké sochy na náměstí. Jakoby už jen sama čekala, kdy bude všemu konec a dohlížela na to, aby vše proběhlo v klidu a správně.

Jynx se přitiskly na jedny dveře černého auta a začaly do nich bušit pěstmi. Řidič uvnitř vyplašeně vyjekl a vyskočil ven druhou stranou.

„Hej! Vypadněte odtamtud!“ objevil se odkudsi muž oděný v černé uniformě a blížil se přímo k Jynx.

„Vraťte, co jste ukradli!“ vyzvala ho Darja svým krásným hlasem. Teď už nebylo pochyb o tom, že to jsou hledaní zločinci. Velké rudé R na mužově hrudi mluvilo za vše.

„Co-cože?“ vyjekl on překvapeně a naráz se zastavil.

„JYNX! JYNX!“ vynořily se zpoza vozu obě dvě zpěvačky. Ústa měly roztažená v širokou rozzuřenou grimasu a oči nebezpečně přimhouřené.

Loď na moři zpomalovala. Vypadalo to, že pochybuje, zda má v docích vůbec zakotvit.

„Uhněte z cesty!“ vykřikl rakeťák. Surově odstrčil Darju stranou a v dalším okamžiku už startoval dodávku.

„Ujede nám!“ vykřikla Mia zoufale. Auto vyrazilo pryč, než stačil kdokoliv cokoliv udělat. Nedojelo však daleko.

Právě ve chvíli, kdy objíždělo sochu legendárního pokémona, se znenadání zastavilo.

„Co se to tam děje?!“ zařval kdosi z lodi, která už přirazila ke břehu.

Oči Jynx modře zářily. Prsty se jim soustředěně vlnily a pokémoni svými silami nedovolovali dodávce odjet.

Okolo procházející lidé se začali vzrušeně zastavovat. Nějaký muž přitom přestal šlapat na kole a málem narazil do jednoho kontejneru.

„JYNX!“ zaječeli pokémoni a všechny dveře auta se rozletěly dokořán.

„Jynx!“ křikla Darjina Jynx a máchnutím ruky z vozu vyhodila řidiče.

„Jynx!“ napodobila ji její sestra. Z nákladního prostoru dodávky vyletěli další dva muži.

„Tak tohle si odpykají,“ usmála se Darja s pocitem zadostiučinění.

Ray, Mia, Arthur, Lisa a Agnes už jen ohromeně sledovali, co se dělo dál.

V okamžiku, kdy se loď rozhodla nebezpečné místo opustit, se jí přičiněním Velminy Jynx zasekly motory a rakeťáci uvnitř zůstali bez možnosti úniku. Jeden po druhém s hlasitým křikem vyletěli ven a skončili pod velikou sochou vedle svých druhů, jejichž dodávka teď dávala na odiv svůj náklad – saxofony, bicí soupravu, kytaru, množství červenobílých pokéballů a další věci.

„Víte co, Jynx?“ vykřikla Darja hrubým hlasem, kterým se v Hoennu tak proslavila. „Co kdybyste jim něco zazpívaly?“ a ukázala na rakeťáky. Ti se k sobě vyděšeně tiskli a třásli se od hlavy k patě.

Na náměstí už se mezitím shromáždilo velké množství lidí, kteří si podívanou nechtěli nechat ujít.

Když Jynx usoudily, že je publikum dostačující, spustily naráz nečekaně drsnou píseň, která s jazzem neměla mnoho společného. Postavily se bok po boku a jejich husté hřívy vlasů se rozpustily ve splašenou změť vlnících se žlutých hadů.

„Jynx, JYYYNX!“ zahájily koncert zpěvačky.

Jedna ze sester vyběhla vpřed. Náměstím zazněl krutý nápěv drásající duše posluchačů děsivou melodií, jak pokémon běžel kupředu. Diváci nadšeně tleskali a pak Jynx napřáhla ruku a uhodila jednoho z rakeťáků pěstí do obličeje. Muž se skácel k zemi, zatímco jynxí hlas vystoupal do závratných výšin a zpěvačka se vrátila ke své sestře, která se již sama vydávala na svůj běh za rakeťáky.

Lidé okolo řvali. Nikdo však nevěděl, jestli šílí kvůli jynxímu nadpřirozenému zpěvu nebo se děsí boulí, kterých rakeťáci od zpěvaček utržili každou sloku pěknou snůšku.

Jynx kroužili kolem zlodějů, jež se zbědovaně krčili. Pokémonní hlasy se rozzuřeně překřikovaly a přitom tvořily dokonalou harmonii, jakou by nedokázal zazpívat nikdo jiný.

„To je nějaká nová podoba útoku smrtná píseň!“ zařval náhle Arthur. Už věděl, proč je mu ten děsivý srdcervoucí nápěv tak povědomý.

„Přesně tak!“ houkla Darja s vítězoslavným úsměvem. „Jen trochu hard rocková!“ rozesmála se dunivým smíchem a jynxí zpěv ji vyprovokoval k hlasitému výskání a poskakování. Nic jí nevadil rozpálený asfalt pod nohama bez bot, kterými mávala ve vzduchu nad hlavou.

V tónech šílené písně se vlnilo celé náměstí. Lidé nadšeně poskakovali a hromadně skandovali hesla namířená proti rakeťákům.

Zločinci pomalu padali do bezvědomí. Jynx zakončily skladbu divokým zdvihem a několikanásobnými rozklady akordů, jaké jen jejich hlasy dokázaly zazpívat. S posledním tónem Ray, Mia, Agnes, Lisa i Arthur vyskočili do vzduchu. Měli chuť rozkřiknout se a křičet jak nehlasitěji dokáží. Spolu s ostatními lidmi na náměstí to také udělali, ale opojný pocit radosti a vítězství nepřestával pulzovat jejich rozpálenými žilami. To odpoledne se východní náměstí Šarlatového Města proměnilo v jednu obrovskou koncertní halu.

Jynx zvedly ruce nad hlavu a potěšeně si vychutnávaly obdivný ryk, jímž je dav zahrnoval. Na všechny strany posílaly růžové polibky a jejich vlasy stále ještě nekontrolovatelně šlehaly vzduchem.

„To byl nářez!“ ječela nějaká dívka, která se snažila vyšplhat na sochu uprostřed náměstí.

Ray s ostatními se rozesmáli, ale museli jí dát za pravdu. „Jo, byl to nářez,“ zubili se jeden na druhého.

„Chtělo by to přídavek!“ zaječela Mia rozjařeně.

Do celého povyku náhle vstoupily policejní houkačky. Působily ve všeobecném nadšení tak nepatřičně, že si Ray nejdřív myslel, že se mu to jenom zdá. Ulicemi se sem však ze všech stran sjížděla policejní auta, jejichž majáčky splašeně blikaly.

Jynx vyslaly publiku poslední polibky a pak se se šťastnými úsměvy vrátily k Darje.

„Super koncert!“ objala je jazzmanka. „Jsem na vás tak pyšná!“

Z aut se vyrojily desítky policistů. Okamžitě zatkli nic nenamítající rakeťáky a zabavili obsah dodávky.

Ke skupince trenérů kolem Darji přiběhla Velma v dlouhých plesových šatech. Přijela sem spolu s policií a s ostatními hvězdami jynxí kapely.

„Jste úžasné! ÚŽASNÉ!“ rozplývala se Velma a spolu se svou sestrou objímala jejich Jynx. Ray na chvíli zapochyboval, která z žen je Velma a která Darja. Pak si ale uvědomil, že Velma nemá kolem krku boa.

„Díky, zachránily jste naši kapelu!“ usmívali se na Jynx přicházející hudebníci.

Jynx všem vtiskly na tvář velikou pusu a hned nato se objaly.

„Ray! Mia?“ zamrkala Velma znenadání, jak si celá překvapená povšimla trenérů stojících vedle své sestry. „A Arthur s Lisou!“ dodala a úsměv se jí ještě rozšířil.

„Dobrý den!“ zazubili se všichni.

„Ráda vás zase vidím!“ potřásla si se všemi rukama Velma, ale pak se zarazila. „Nebyl s vámi ještě jeden hoch?“ otočila se na Raye.

„Ano, Matt,“ přikývl trenér. „Ten se ale vydal do Shinou, zatímco my jsme pokračovali sem na Vířící ostrovy.“

„Ach tak, to je úžasné!“ usmála se znovu Velma. Nepochybně by teď shledávala úžasným úplně cokoliv.

„Musíme vám moc poděkovat,“ pravila její sestra a snažila si zachovat vážnou tvář. „Nebýt vás,“ přeletěla pohledem po trenérech, „a hlavně vás, slečno Agnes, mohlo to vše skončit úplně jinak. Ještě že jste si té dodávky hned všimla! Děkujeme vám!“

„Za málo,“ vrátila jí Agnes úsměv.

Ray se jen zasmál, protože už čekal, že snad Agnes řekne, že je to její práce. Naštěstí to ale neudělala.

„Ty nástroje jsou vesměs v pořádku,“ přispěchal za Darjou a Velmou Isaac Tone, který byl obhlížet znovunalezené nástroje. „Eh, vy?“ otočil se pak k Lise a k ostatním. Byl stejně překvapený jako Velma před pár okamžiky. Stejně jako v jejím bylo však i v tom jeho pohledu znát nemalé potěšení z jejich shledání.