Rayova pokémoní cesta

Timothy Elderblow

Pozvání na večeři s takovými osobnostmi, jakými Darja Woody, Isaac Tone a ostatní členové jynxího bandu byli, nemohli Ray, Mia, Lisa, Arthur ani Agnes odmítnout. Přestože se pak Arthurova sestřenice od ostatních brzy oddělila a kamsi se vytratila, Ray a ostatní si večer náležitě užili. Arthur nicméně vypadal poněkud přepadle. Nejspíš kvůli tomu, že Lisa věnovala většinu své pozornosti saxofonistovi. I přesto se však posadil na místo vedle ní.

„Vy nepůjdete tancovat?“ přitočila se za nějakou dobu ke stolu Velma a už tahala Raye a Miu ze židlí.

Ani jeden z nich však neměl na tancování pomyšlení. Ray se totiž zrovna chystal Mie povědět o tom, koho potkal u Šarlatového kolosea.

„Za okamžik,“ slíbila Mia ledabyle a otočila se k Rayovi, takže Velma zase odplula.

Ray cítil Miin zkoumavý pohled. Nadechl se.

„Chtěl jsi o něčem mluvit, než přišla Velma,“ připomněla mu Mia dřív, než ze sebe stačil vypravit slovo.

„Ano, to chtěl…,“ přisvědčil, ale Mia mu opět skočila do řeči.

„Rayi, ještě jsme vlastně nemluvili o, o té osobě, kterou jsi potkal,“ zaleskly se jí oči vzrušením.

„Právě o tom jsem ti chtěl říct,“ kývl spokojeně Ray a trochu ztišil hlas. „Zkrátka potkal jsem tam v parku dívku, která vypadala úplně jako ty.“

„Ale já tam v tu dobu určitě nebyla,“ zavrtěla trenérka bujnou kšticí a v prstech otáčela zářivě žlutým deštníčkem ze svého koktejlu.

„Takže to byla ona?“ zamrkal Ray a zastavil rotující deštníček v Miině ruce. „Latias? Ale co tady dělá?“

Na svou židli se s hlukem sesunul Arthur. Skelnýma očima pozoroval smějící se Lisu Mellowovou a kysele se šklebil.

„Je ti něco?“ drkla do něj Mia opatrně. Pohled jí sklouzl stejným směrem jako ten jeho a povzdychla si.

„Co je s tebou?“ zamračil se i Ray.

„Ale nic,“ hlesl chovatel.

„Nech to být,“ poradila Mia Rayovi šeptem a něco v jejím hlase ho doopravdy přimělo se na nic víc nevyptávat. „Stejně je to jen takový frajírek,“ pronesla pak nahlas, aby to všichni slyšeli, a změřila si pohledem Isaaca Tonea, který na parketu vyváděl s její sestrou.

„A co že vy dva netancujete?“ otočil se Arthur k Rayovi a Mie. Snažil se přitom vypadat lhostejně k dění kolem, ale příliš se mu to nedařilo.

„Víš, něco tu projednáváme,“ šeptla Mia.

„Aha, tak to já nebudu rušit,“ zvedl se hned chlapec. Mia ho ale s očima v sloup stáhla zpět na židli. „Nic takového,“ začervenala se. „Ray totiž nejspíš viděl jednoho vzácného pokémona.“

Arthur přimhouřil oči.

„Latias.“

Mia mluvila jak nejtišeji uměla, protože si nebyla jistá, že ibiškový keř za Rayovými zády nemůže mít uši.

„Tam v tom parku?“ probudil se Arthur. „Je pravda, že jsi byl takový vyvedený z míry,“ potřásl hlavou. „A byla to doopravdy ona?“

Ray důrazně přikývl. Byl si tím čím dál jistější, ovšem stále mu nebylo jasné, proč se Latias objevila právě teď a tady, když měla být spolu se svým bratrem ukryta na nějakém bezpečném místě. Aspoň tak jim to říkal profesor.

„Ale co tady dělá?“ zamračil se Arthur, jakoby mu četl myšlenky.

„O tom jsme právě mluvili, ale na nic jsme nepřišli,“ pokývala Mia bezradně hlavou.

„Profesoři přeci říkali, že jsou Latias s Latiosem někde v bezpečí,“ ozval se Ray přes okraj sklenice.

„A nemohli je rakeťáci najít?“ strachovala se Mia. Žlutý deštníček už se ani nepootočil.

„To bychom věděli, myslím, že by nám to mamka s tátou řekli,“ namítl Ray.

Arthur i Mia se na něj tázavě podívali.

„Tvoje máma s tátou?“ vyletělo Miino obočí vysoko pod její hnědé vlasy.

„Jo,“ přikývl Ray. „Když jsem s nimi mluvil po telefonu ještě ve Smrkovém Městečku, mamka se tak nějak podivně prořekla,“ ztišil hlas ještě víc, protože ibiškový keř (nebo se mu to jen zdálo) se k nim nakláněl čím dál víc, „že o jejich bezpečí by se už měla postarat “správná osoba“.“

„Správná osoba?“ zakabonil se Arthur. „Kdo?“

Ray pokrčil rameny.

„Hujá!“ zaječela Lisa, až všichni nadskočili, a s rachotem se zřítila na svojí židli. Ze stolu přitom shodila několik sklenic, které se na tvrdých dlaždicích roztříštily na kusy.

Ibiškový keř se zavrtěl leknutím.

„Někdo tam je!“ vyskočila Mia na nohy a ukazovala za Rayova záda.

Raye polil studený pot. Ruka mu vyrazila mezi zelené listoví. Modré květy kolem se zachvěly, když ucítil v prstech hebkou látku. Ta se mu však vyškubla.

„Stůjte!“ zakřičel zoufale.

Slídil však už byl pryč.

„Někdo nás poslouchal,“ pronesl popelavě bílý Arthur.

Mia se kousla do rtu. Oči se jí vpíjely střídavě do Rayových a Arthurových, jenže ani u jednoho z chlapců nenalézala odpověď na otázku, co by měli udělat.

„To mohli být klidně rakeťáci,“ zabědoval Ray. Neschopen valného pohybu dosedl ztuhle na židli vedle Lisy. Ta vypadala úplně vyvaleně, jakoby vůbec nevnímala, co se kolem ní děje.

„Měla bys jít spát,“ řekl Arthur a podepřel ji, aby se nesvalila na zem.

„Já jsem v pořádku,“ namítla šampionka. V té chvíli však moc jako vítěz hoennského poháru nevypadala. Vlasy jí upachtěně visely přes tvář a prsty si nepřítomně pohoupávala do rytmu jazzových písní.

„Měla bys jít spát,“ zvedla ji Mia ze židle. „Arthur má pravdu, aspoň on vidí, jak ti doopravdy je,“ šlehla po sestře vysoce znechuceným pohledem, až se Lisa skutečně zastyděla. Potom Mia vyplázla jazyk na Isaaca Tonea, který se k nim blížil celý roztančený.

„Jdeme všichni domů!“ houkla Agnes jako na zavolanou, když se nečekaně vynořila odkudsi ze zadní části restaurace. Raye i ostatní to dosti překvapilo. Byli přesvědčení, že Agnes už je dávno pryč. Žena se však otočila přímo k němu. „A vy tři si příště dávejte pozor na jazyk,“ podívala se i na Miu a Arthura. „Nebýt toho Lisina nepěkného společenského selhání, ani byste si mě nevšimli,“ a vítězoslavně je obešla a zmizela mimo světla pouličních lamp.

***

„Ty jsi nás špehovala?!“ vykřikla Mia rozčileně a dojatě zároveň.

Ona, Ray a Arthur stáli proti Agnes v jednom z pokojů šarlatového pokémonského střediska a nevěřícně poslouchali, co jim špionka vykládá.

„Promiňte, ale neměla jsem příliš na vybranou,“ bránila se Agnes s přimhouřenýma očima.

„Neměla jsi na vybranou?“ zopakoval nevěřícně Ray. Stejně jako Mia byl i on nadmíru popuzený Agnesiným jednáním. „Když jsi z nás chtěla něco vytáhnout, mohla ses nás snad zeptat?!“

„A vy byste mi to bývali řekli?“ opáčila Agnes. „Pochybuju, protože podle všeho je to věc, o které by moc lidí vědět nemělo.“

„A proč jsi nás vlastně poslouchala?“ zeptal se na nejdůležitější otázku Arthur.

„Dneska v noci,“ mluvila Agnes, „jsem byla na stopě tomu gangu pytláků Corsol.“

Nepochybně byla přesvědčená o tom, že když jim řekne něco ze své tajné mise, zmírní tím jejich vztek.

„Vyslechla jsem si několik jejich rozhovorů a zhruba už vím, jak jim přijít na kobylku.“

„Vážně?“ vytřeštili oči Ray, Mia i Arthur. Na okamžik jako by skutečně zapomněli, že se na Agnes zlobí.

„Ano, ale pak se to poněkud zkomplikovalo,“ pokračovala Agnes a ušklíbla se.

„Jak to?“

„Vypadá to, že ti pytláci jsou nějak napojení i na rakeťáky, protože na tom místě, kde jsem je viděla, měli mít schůzku právě s nimi.“

„A přišli tam rakeťáci?“ zamračila se Mia.

Špionka jen přikývla.

„To ale pořád nevysvětluje, proč jsi nás poslouchala,“ naléhal Ray a znovu se mu do žil vracel mírný vztek.

„Já vím,“ usmála se na něj Agnes tajemně a pohlédla na tmavou oblohu za oknem. „Když se všichni rozešli, chtěla jsem se vrátit za vámi do té restaurace, ale těm rakeťákům zazvonil telefon. Samozřejmě jsem si musela poslechnout, o co jde.“ Důležitě se na přátele podívala a oni její upřený pohled opětovali. „Mluvili dost vzrušeně a mluvili o Latiosovi a Latias,“ pokračovala. Sama přitom vypadala opravdu ohromeně a mnohem více připomínala obyčejnou trenérku, která silně touží dozvědět se o oněch dvou legendárních pokémonech více. „O těch pokémonech už jsem slyšela, ale nevěděla jsem, jestli doopravdy existují. Jsou to přece pokémoni z pohádek pro malé děti,“ řekla nakonec.

„Ovšemže existují!“ dosvědčil jí Ray průbojně.

„Teď už to vím,“ věnovala mu Agnes znovu sladký úsměv. „Jenže to nebylo všechno. Potom totiž přišla řeč na něco jiného. Tedy, nejspíš to souviselo právě s těmi dvěma pokémony, ale už nemluvili o nich. Mluvili totiž o vás. O tobě, Rayi, a o Mie,“ upřela na trenéry tmavé oči. Ray se přemohl a neuhnul pohledem. Měl však nepříjemný pocit, jakoby ho Agnes doslova propalovala, jakoby si v něm četla jako v knize. „Myslím,“ přerušila pak rentgenový pohled, „že mluvili i o tobě, Arthure, ale jen okrajově. Asi pro ně nejsi tak důležitý. To celé mě naprosto šokovalo.“

Ray věděl, že kdyby jméno některého z jeho přátel vyslovil člen zločinecké organizace, byl by vyvedený z míry stejně jako Agnes.

Mia trochu zalapala po dechu, jak si snažila vše urovnat v hlavě a docházelo jí, že jsou do toho všeho zapletení více, než si mysleli. „A o čem mluvili?“

„Jsou přesvědčení o tom, že víte, kde se ti dva ukrývají,“ sdělila jí Agnes. Zdálo se, že celý problém se tím uzavírá.

„Jenže my o tom nemáme ani ponětí,“ zavrtěli Ray, Mia a Arthur svorně hlavami.

„Po dnešním večeru už to vím také,“ přisvědčila Agnes. Do hlasu se jí vkradl soucitný tón. Věděla, že její přátelé to teď nebudou mít lehké. „Po vyslechnutí toho rozhovoru jsem se vrátila do restaurace a uviděla jsem vás dva,“ kývla na Raye a Miu, „jak tam na rozdíl od ostatních sedíte sami a jako by vám nebylo do řeči, přestože jste se evidentně o něčem bavit chtěli.“

„To jsi poznala podle našich výrazů, že se bavíme o něčem neobvyklém?“ zamrkal Ray.

„SAMOZŘEJMĚ. Jsem špionka Rayi,“ zdůraznila Agnes, aby na to náhodou nezapomněl. „A navíc, vy dva jste působili dost nápadně i tak, na to bych ani špionkou být nemusela.“

„Jo, my víme,“ hlesl Ray. Oči mu sklouzly po hnědém pokévajíčku vyčnívajícím z jeho batohu na posteli vedle něj. Na okamžik se dokázal odprostit od toho všeho, o čem tady mluvili a zamyslel se nad tím, co se z vajíčka asi vyklube. Jen kdyby to Agnes dokázala odhalit stejně dobře, jako jejich tajný rozhovor.

„Takže jsem se schovala do toho křoví a vyslechla si, co říkáte. A potom se k vám připojil i Arthur.“

Ray i všichni ostatní mlčeli.

„Omlouvám se, ale je to tak trochu moje práce.“

Ray chtěl v několika málo sekundách vypálit, jestli je její práce špehovat své kamarády.

„Omlouvám se,“ zašeptala černovláska znovu s provinilým výrazem.

„To, to je dobrý,“ mávl nakonec Arthur rukou. „Takže jsme si vlastně vyměnili svoje tajemství,“ poplácal ji po zádech. „My víme, že jsi špionka, a ty víš o Latias a Latiosovi.“

V místnosti zavládlo ticho. Mia zarytě civěla na své pokévajíčko stejně jako Ray.

„Lisa už určitě spí,“ prohlásila klidně Mia, když si vzpomněla na svou sestru zavřenou v Rayově a Arthurově pokoji. Měli trochu strach, aby se jim netoulala po středisku, takže ji tam pro jistotu zamkli.

„Měli bychom jít spát,“ řekl Ray smířlivě.

Pokojem zapípal pokédex. A hned po něm další.

„Zprávy o zápasech!“ nadskočila Agnes, jako by na celý Turnaj Vířících ostrovů dočista zapomněla. Ray by jí to ani neměl za zlé při všech těch starostech, které Agnes má.

„Nastoupím v osm hodin ráno v Koloseu. Proti Timothymu Elderblowovi,“ hlásil Ray, když si přečetl oznámení na svítícím displeji pokédexu.

„Já to mám až večer. Od sedmi proti Kataríně Tollové,“ řekla na to Agnes.

„Tak se uvidí, jestli se setkáme ve finále!“ podal jí Ray ruku a v očích se mu zablýsklo. Zmocnila se ho nenadálá touha Turnaj vyhrát a bylo to silnější než kdykoliv předtím. Když už se dostal tak daleko, přece to muselo něco znamenat?

„Takže ve finále!“ vplula mu Agnes do dlaně svou hebkou rukou.

***

Na svůj velký den, kdy se měl utkat v semifinále Turnaje Vířících ostrovů, Ray nemohl ani dospat. V noci se neustále převaloval a před očima se mu vynořovala tvář úplně neznámého člověka, která měla nepochybně představovat jeho soupeře Timothyho. Když ho však Arthur před sedmou hodinou ráno vzbudil, byl si Ray jistý, že Timothy Elderblow nemá tři hlavy a zelené uši. Tahle představa ale nepochybně měla co dočinění s tím, že se po probuzení cítil celý rozlámaný a nevyspalý, ačkoli Arthurovi zatvrzele tvrdil, že není nervózní.

Dole v hale střediska se Ray potkal s Miou a Agnes.

„Tak jak se cítíš?“ vyzvídala Mia a mazala si chleba marmeládou.

„Nic moc,“ přiznal nakonec Ray. S pohledem z okna se jeho nálada také nezlepšila. Přestože slunce pálilo jako každý jiný den, honily se přes něj veliké mraky.

„Vypadá to, že dneska bude pršet,“ převalovala sousto v ústech Agnes.

„Pršet?“ Miin čaj se vylil na stůl. V tak horkém podnebí málem zapomněla, co to slovo znamená.

„Ano, pršet,“ věnovala jí Agnes široký úsměv. „I tady přece někdy musí sprchnout. A vzhledem k tomu, že posledních pár dní bylo opravdu vedro a dusno, tak už to muselo přijít.“

„Vypadá to na pěknou bouřku,“ ozval se Arthur, který právě přicházel z pokoje.

„Zrovna o tom mluvíme,“ přikývla Agnes a podala Mie ubrousek, aby mohla utřít přelitý čaj. „Kde je Lisa?“

Arthur totiž přišel sám a posadil se vedle Miy.

„Není jí dobře,“ řekl a výmluvným gestem naznačil trenérčinu současnou činnost. Mia se znechuceně odvrátila. Arthur však vypadal spokojeně.

„Co se tak culíš?“ zajímalo Agnes.

Ray rozhovor téměř nevnímal, ani jemu nebylo dobře.

„Nadává na Tonea,“ prohlásil Arthur vítězoslavně a s úsměvem si nalil čaj. „Včera totiž, když jsme se zvedli k odchodu, tak…“

„Tak za ní přišel Isaac, ano,“ přitakala honem Mia, protože ji to začínalo zajímat. „Co jí chtěl?“

Arthur mlčel.

„Ehm, takže ona nepůjde na zápas?“ snažila se nepříjemné ticho zahnat Agnes.

Ray pozvedl hlavu. To mu přece Lisa nemůže udělat! Po těch hodinách tréninku, kterými ho provedla?

„Já myslím, že se bude snažit přijít,“ usmál se na něj Arthur. „Je jí to strašně líto, že se tak zřídila. Je na sebe pěkně naštvaná.“

„Dobře jí tak,“ prohlásila Mia spokojeně.

„Rayi, co je s tebou? Netěšíš se na zápas?“ všimla si kamarádova popelavého obličeje Agnes.

Ray něco nesrozumitelně zamručel a dál se věnoval svému talíři. Měl ale pocit, že chleba jím jen prostě propadává, a někdy měl dokonce nutkání podívat se pod židli, jestli tam pečivo doopravdy neleží.

„Je nervózní,“ zašeptala Mia.

„Já nejsem nervózní!“ ohradil se Ray příkře. Zamával přitom chlebem s džemem a potřísnil jím tak několik lidí sedících za ním.

„Dávejte přece pozor!“ vyjela na něj nějaká žena a utírala si marmeládu z nevkusných šatů.

Snídaně byla pro Raye přímo úmorně dlouhá, přestože ručičky jeho hodinek ukazovaly teprve čtvrt na osm, když se se svými přáteli zvedal od stolu.

Naproti tomu netrvalo dlouho a vyrazili k Šarlatovému koloseu.

„Tvým soupeřem bude Timothy Elderblow?“ vyptávala se Agnes s přehnanou zvědavostí.

Ray zasmušile přikývl.

„To je pěkně silný trenér,“ zamyslil se Arthur.

Mia po něm šlehla nebezpečným pohledem.

„Hm, díky,“ odtušil Ray a bylo mu čím dál hůř.

U stadionu bylo toho dne ještě víc lidí než při osmifinále. Někde se potloukaly skupinky nadšených fanoušků, jinde se ještě stála zbytečná fronta na beznadějně vyprodaný zápas.

„Tak támhle tudy,“ ukázala Agnes k pravé straně Kolosea, kde do masivních zdí stavby zel černý tunel, u něhož stál strážný.

„Hodně štěstí, Rayi!“ popřáli Rayovi přátelé a Mia s Agnes mu daly pusu.

„Díky,“ pokusil se Ray o úsměv a i když mu tváře příjemně hořely, podařilo se mu vykouzlit jen ztrápenou grimasu, která navíc vypadala velmi směšně.

Než došel ke stadionu, potkal ještě několik svých fanoušků, kteří mu dodali aspoň trochu odvahy. Nějaká praštěná kudrnatá dívka na něj dokonce křičela, že ho miluje. Hned vzápětí Ray vzal zavděk studenou tmou tunelu, který dnes byl jen o něco málo temnější než nebe nad městem.

„Přeji vám hodně štěstí, pane,“ smekl před Rayem strážný svou uniformní čepici.

„Díky,“ kývl Ray a šel hned dál. Měl pocit, že dnes to nijak slavné nebude.

„No tak, Rayi, nesmíš se tomu pocitu poddávat!“ radila mu Mia u snídaně s hlubokým přesvědčením o své pravdě.

Ray se trochu zastyděl za své poněkud uboze působící pocity a byl rád, že v tunelu je tma a nikdo ho nevidí.

Jakoby ten řev a výskot diváků uslyšel až teď. Trochu se rozhlédl a úplně ho zamrazilo. Tolik lidí! Všichni na něj mávali a křičeli a jemu přišlo, že se na stadionu vyloupl nějak příliš rychle. Dokonce si mohl přečíst i několik hesel na velikých transparentech. K vlastní smůle ale narazil i na jedno namířené proti němu.

„Jen klid.“ Zhluboka dýchal.

„A tady ho máme, dámy a pánové! Ray Leever z města New Bark!“ zaburácel moderátorův hlas pod bobtnající oblohou. Diváci začali křičet ještě víc. Rayovy oči dokonce našly i Miu, Agnes a Arthura, jak poskakují na protější tribuně. Dívka, která se k nim právě tlačila a popuzovala tak rozjásanou řadu fanoušků, už nemohl být nikdo jiný, než poslední chybějící člověk z jeho přátel. “Lisa!“ oddychl si Ray. Šampiončina přítomnost mu dodávala jistou odvahu a soutěživost. Když se posadila na volné místo vedle Arthura, zdráhavě se na chovatele usmála a pak už Ray sklopil oči a zamířil ke gondole, na které už čekal převozník.

„Tak jak se cítíte?“ Dobromyslný obličej obtloustlého muže se na Raye povzbudivě usmál. Ray chtěl chvíli říct, že se nejspíš pozvrací (to houpání odrážejícího člunu mu zrovna nepřidalo), ale pak jen pronesl: „Dobrý.“

„A proti Rayi Leeverovi dnes nenastoupí nikdo jiný než šampion minulého ročníku – TIMOTHY ELDERBLOW!“ ohlásil dunivý hlas komentátora příchod Rayova soupeře.

Ray se zhrozil. Jeho protivník je šampionem minulého ročníku?! Loďka se s Rayem nebezpečně zakymácela.

Dav v hledišti vybuchl nadšením. Z tunelu na opačné straně, než byl ten Rayův, se vynořil pohledný asi sedmnáctiletý mladík oblečený v černomodrých kalhotech a černém triku s krátkými rukávy. Rozcuchané blonďaté vlasy mu škádlivě padaly do čela, ale jeho jiskrně modré oči si mezi nimi vždy našly průhled na své fanoušky.

Timothy zvedl ruce do výšky do jakéhosi předčasného vítězného gesta a bez zamrkání nastoupil na gondolu. Ta vzápětí vyrazila k východnímu ostrůvku přímo naproti západnímu, na který už vystupoval Ray.

Mladík na protějším břehu na Raye přátelsky mávl a trochu tak spravil dojem nafoukance. Ray mu zamávání neoplatil, protože se plně soustředil na přenesení nohy na kamenný kruh. Timothyho to trochu zarazilo.

Mezitím co Ray zápasil s nervozitou, připlul na třetí, prostřední ostrůvek umístěný stranou od obou hlavních, rozhodčí.

„Dámy a pánové!“ zahřměl znovu komentátor. „První letošní semifinálový zápas Turnaje Vířících ostrovů může začít!“

Publikum se s křikem zvedlo ze sedaček a Rayův zrak padl na dmoucí se vlny venku za portály Kolosea. Přišly mu úplně stejné jako lidé tady uvnitř.

„Trenéři smí použít tři libovolně měnitelné pokémony,“ začal rozhodčí se stanovováním pravidel. „Zápas nemá časový limit! ZAČNĚTE!!!“

To slovo Raye konečně probralo.

„Do toho, Starmie!“ ozval se Timothyho jindy nepochybně příjemný hlas, který se však nyní zněmil v útočné kopí.

„Starmie – hvězdicovitý pokémon. Tento psychický a vodní pokémon je velmi rychlý a v boji často používá maskování,“ přednesl důležité informace pokédex.

„Volím si tebe, Kingdro!“ začal Ray s nedávno vyvinutým pokémonem.

„Zaútoč ledovým paprskem!“ nakázal Timothy.

Publikum zajásalo. Jeho útok byl již neblaze proslulý vítězstvími z minulých kol.

„Kouřovou clonu, Kingdro!“

„Á, takže Timothy zahájil útokem, zatímco Ray se vrhá do nepolapitelného kouře!“ burácel moderátor s nezapíraným nadšením.

Voda byla zahalena černým kouřem a Kingdra i Starmie všem zmizeli z očí.

„Tak to muselo být tvrdé!“ zaúpěl komentátor, když z oblaku vyletěla Timothyho Starmie zasažená Kingdrovým tělním nárazem.

„Výborně! Použij znovu tělní náraz!“ povzbudil Raye jeho prvotní úspěch.

„Ledový paprsek!“ zkusil to Timothy znovu.

Kámen ve středu ramen jeho pokémona se rozzářil a hned nato z něj do všech stran vystřelilo několik bílých paprsků prýštících ze všech stěn Starmieina drahokamu.

„A tady už je Timothyho famózní paprsek!“ rozplýval se hlasatel. „Kingdra nemá šanci uniknout!“

Ray si s hrůzou uvědomil, že je to pravda. Paprsky se rozprskly po celé ploše vodního zápasiště a Kingdru zasáhly hned dva z nich.

„Kingdro!“

„A bleskový výboj!“ nehodlal dát Timothy svému soupeři šanci.

Ray jen vyděšeně sledoval, jak jeho pokémona zasáhl další útok.

„NO TAK, RAYI, DĚLEJ NĚCO!“ zaslechl náhle Miin ječící hlas a krev v něm vzkypěla.

„Bubliny!“ zakřičel.

„Ledový paprsek!“

Kingdra se jako zázrakem vyhnul.

„Co to je?!“ polekal se Timothy.

Bubliny se nahromadily kolem Starmie a jejich zrcadlový povrch vychýlil několik paprsků ze svých drah.

„Skvěle!“ vyskočil Ray. Právě ho napadl dobrý obranný tah. Soupeřův útok by se dal použít proti němu samotnému.

„Tělní náraz!“ zaryčel Ray. Situace se obrátila. Teď to byl Timothy a jeho mořská hvězdice, kdo měl potíže.

Bubliny kolem Starmie se neustále rojily, ne a ne prasknout.

„TAK DOST!“ zařval Timothy nebezpečně. „Rychlé otočky, Starmie!“

Hvězda se roztočila. Třpytivé koule odpluly k zamračenému nebi a pak postupně popraskaly.

„Nebude to tak snadné, Rayi!“ zakřičel Timothy.

Raye to docela překvapilo. Bůhvíproč nikdy nečekal, že by na něj jeho soupeř mohl během zápasu promluvit.

„Kouřovou clonu!“ vyrazil ze sebe.

„Otočky!“ omezil se Timothy na jediné slovo a zeširoka se na Raye zašklebil.

Ray zamrkal. Timothy se ho zjevně snažil znervóznit a ačkoliv Ray příliš nevnímal ani komentátorovy nesmyslné poznámky, z nichž zachytil sem tam slovo, opět ho přepadla nejistota.

„Ehm! Eh!“ rozkašlal se Ray, když mu Starmie vmetla rozvířený kouř do obličeje.

„Ledový paprsek!“ zaslechl Timothyho hlas.

„Bublinu!“ vyhrkl Ray se slzícíma očima. Přitom jen doufal, že Kingdra pochopí, o co mu jde.

Dračí pokémon rychle přikývl a nedechl se. Ačkoliv diváci z podívané nejspíš moc neměli díky všudypřítomnému kouři, nadšeně zahvízdali.

Kingdra vypustil jednu obrovskou bublinu, která se k jeho protivníkovi blížila jako obrovský lesklý meteor.

„Co to?!“ vyhrkl překvapeně Timothy. V očích se mu odrážela duhová koule veliká jako stánek se zmrzlinou. Než stačila Starmie vypustit ledový paprsek, koule ji celou pohltila.

„NE!“ zařval Timothy vzápětí. Konečně mu došlo, co Ray zamýšlel.

Zmatená Starmie ho však neuposlechla a ze svého středu vystřelila rozštěpený paprsek. Ten se uvnitř bubliny začal nespočetněkrát odrážet, až ji zalilo jen čiré bílé světlo.

Z usazujícího se kouře se vyloupla zářící koule.

„Jůůů!“ žasli diváci, když k nebi stoupalo druhé, o mnoho menší slunce.

„Starmie!“ zlomil se Timothymu hlas, obočí zoufale nakrčené.

„Vodní dělo!“ ukázal Ray na stoupající hvězdu. Bylo načase ji zastavit.

„King!“ zahučel Rayův pokémon a z tlamy mu vytryskl proud vody. V okamžiku, kdy se dotkl zářící koule vylétávající z kolosea, bublina praskla, bílé paprsky z jejího nitra se rozletěly do všech směrů a Starmie se zřítila do vody.

Timothy, rozhodčí, Ray i všichni ostatní zůstali jen ohromeně civět. Pak se konečně ozval roztřesený hlas ukončující první kolo.

„Starmie není schopna pokračovat! První kolo vyhrává Ray Leever!“

Nad monumentální stavbou zasvěcenou zápasům vodních pokémonů konečně vykouklo slunce.

„Jsi úžasný, Kingdro!“ vrhl se Ray ke kraji ostrůvku, aby mohl svého pokémona obejmout. „To bylo dokonalý! Dokonalý!“ rozplýval se neustále. Právě porazil jednoho z pokémonů šampiona! Z euforie ho však vytrhl právě jeho hlas.

„Laprasi, do toho!“

Když Ray vzhlédl, uviděl, že naproti němu poklidně pluje elegantní pokémon s esovitě prohnutým krkem a zatočenými růžky na jinak oblé hlavě. Hřbet mu chránil tvrdý krunýř.

„Lapras – migrující pokémon. Stáda tohoto dnes již velmi vzácného pokémona putují po světových oceánech v cestě za potravou i rozmnožovacími návyky. Je znám svou inteligencí a klidným, mírumilovným chováním.“ Pokédex řekl, co věděl, a Ray ho zase schoval do kapsy.

„Tak dobře. Kingdro, vrať se.“ Pokéball opět ukryl pokémona ve svém nitru. Ray se na okamžik zamyslel. A pak sáhl pro pokéball s Chinchou. „JDI NA TO, CHINCHOU!“

Míček vyletěl vzhůru, otevřel se a do vody vypustil svou malou obyvatelku. Chinchou vesele zamávala tykadly a vydala několik záblesků.

„Ohó!“ zasmál se komentátor. „Tohle by pro Laprase neměl být žádný soupeř!“

Někdo z hlediště rozzlobeně zakřičel dost nahlas na to, aby Ray poznal, že podle křičícího by měl moderátor sklapnout. Pousmál se. Nečekaně ho však přepadlo tušení, že Chinchou bude ještě potřebovat.

„Chinchou!“ zakřičel na svého pokémona. „Myslím, že změníme strategii.“ Neříkalo se mu to lehce, protože věděl, že tím nahraje pochlebujícímu se hlasateli. „Chinchou, ještě chvíli vydrž. Vrať se!“

„No neříkal jsem to?!“ zaryčel muž na hlasatelském můstku a diváci zklamaně zabučeli.

Raye polil pot. Cítil, že právě zklamal jejich důvěru.

„Ještě ji budu potřebovat,“ ujišťoval se potichu, když si připínal Chinchou k opasku. „Dělám dobře.“

„Rayi, co to vyvádíš?“ pozvedl k němu oči Timothy. Přestože byl teď stadion zklamání a posměchu přímo plný, v jeho hlase Ray nic takového nenalézal, což ho trochu mátlo. Spíš to vypadalo, že Timothyho Rayův způsob boje doopravdy zajímá. Byla v něm čirá upřímnost a to Raye povzbuzovalo.

„Myslím, že Chinchouina chvíle teprve přijde,“ odpověděl mu Ray a nedbal na otrávené mlaskání rozhodčího, který naznačoval, že už by mohli pokračovat v zápasu. „Mám takový pocit,“ dodal s úsměvem.

„Pocit,“ usmál se i Timothy. Ani v tomhle úsměvu však nebyl žádný náznak arogance. „Jsi zajímavý soupeř,“ zazubil se.

Ray nevěděl, co si o tom má myslet. Místo odpovědi jen pokrčil rameny a sáhl pro pokéball.

„Tak že bychom konečně pokračovali?“ zaševelil chraplavý hlas rozhodčího.

„Vypadá to, že trenéři si již všechno vyříkali, ale já doufám, že tomu tak není,“ odvažoval se hlasatel vkládat do komentáře osobní dojmy. „Doufám, že v dalších kolech tohohle zápasu si ještě oba budou mít co říci!“

Stadion opět nabral svou na pár minut ztracenou atmosféru plnou očekávání a nadšení.

„Tak jdi na to, Slowbro!“ zvolil si Ray svého třetího vodního pokémona. Přestože tak už Timothymu odhalil celý svůj dnešní tým, nijak mu to nevadilo.

„Druhé kolo může začít!“ zvedl praporky rozhodčí.

Publikum zahučelo.

„Nezdržujme to, Laprasi! Použij čirý chlad!“ zazněl Timothyho hlas.

„Proboha!“ vyjekla Lisa na tribuně vedle Arthura.

„Co je?“ zamračila se Mia.

„Čirý chlad!“ vyvalila Lisa oči. „Nelítostný útok, který při zásahu okamžitě vyřadí protivníka ze hry!“

„Ray bude mít problémy,“ přikývl Arthur.

„Řekla bych, že už je má,“ nespouštěla Mia oči ze zápasiště.

Lapras se rozzářil modrým světlem, až si Ray musel zakrýt oči. Světlo mu ale proniklo i skrz prsty a pak pocítil nesnesitelný mráz.

Diváci na tribunách začali vyděšeně křičet, jak vlna chladu stoupala a přelévala se přes okraj Kolosea do okolních praků za mohutnými zdmi.

„SLOWBRO!“ vyhrknul Ray, ale pak se roztřásl a oněměl.

Jak se zima přihnala, tak také zmizela.

Ray se bojácně rozhlédl, očekávaje, že nalezne svého pokémona ležícího kdesi na ledových krách kolem.

„A jak to dopadlo?!“ zaječel komentátor zvědavě.

Po hladině se rozprostřela ledová krusta, která rychle praskala a tála.

Slowbro stál na jednom z kamenů v zápasišti a tvářil se, jakoby se ho to vůbec netýkalo.

„LAPRAS MINUL!!!“ zařval hlasatel ohromeně. „To je neuvěřitelné! Takové štěstí pro Raye Leevera a jeho Slowbroa!“

Ray si s úlevou vydechl. Připadlo mu, že už jistě musí být konec utkání. Nerad by Laprasův útok zažil znovu. „Slowbro,“ usmál se pak mírně zmoženě.

„Nevadí, Laprasi,“ pohodil Timothy ojínělými vlasy. „JEDNOU SE TREFIT MUSÍME!“ a jeho ruka vyrazila vpřed.

Nikdo se ještě nestačil pořádně vzpamatovat z předešlého útoku, když Koloseum podruhé zachvátil krutý mráz. Ozval se Laprasův výkřik a zvuk jako když se tříští sklo.

Tentokrát si Ray oči nezakryl. Úleva z předešlého přestání Laprasova útoku však zamrzla stejně rychle jako moře kolem jeho malého ostrůvku. Slowbro se ocitl přímo ve chřtánu mrazivé bestie, jejímž pánem nebyl nikdo jiný než Timothyho Lapras.

„Neee! Slowbro!“ Ray se roztřásl od hlavy až k patě a do očí mu nečekaně vhrkly slzy. Nikdy si neuvědomoval, jak hrozivé útoky pokémoni dokážou použít. Co když se Slowbroovi něco DOOPRAVDY STANE?!

Laprasův melodický hlas utichl. Ledové kry rozbouřeného moře zkroceného kruhem tribun praštěly a lámaly se o pevné mantinely.

„Pan Timothy nám všem dává pěkně zabrat!“ vykřikl komentátor a hlas se mu ještě klepal. „Slowbroovi však zjevně nejvíc!“

Ray ztuhl.

„Slowbro není schopný pokračovat! Druhé kolo vyhrává Timothy Elderblow!“ zvedl rozhodčí zelený praporek na straně Rayova soupeře.

„Slowbro!“ vyhrkl Ray a klekl si ke svému růžovému pokémonovi, kterého k ostrůvku přirazila jedna kra. Pokémon otevřel oči a když v nich Ray uviděl onen známý, roztomile přihlouplý výraz, byl si jistý, že všechno bude zase v pořádku. „Díky,“ usmál se a Slowbro vděčně zmizel v pokéballu.

„Tak co na Laprase říkáš, Rayi?“ zakřičel Timothy z protějšího břehu a poplácal modrého pokémona po šíji.

„Je vážně silný,“ uznal Ray. V hlavě mu naskočilo použít co nejrychleji elektrickou Chinchou, ale jeho ruka se k pokéballu s malým pokémonem nechtěla hnout. „Ještě chvíli,“ řekl si Ray a uchopil pokéball s Kingdrou.

Koule vyletěla vzhůru k nebi, které se opět zatáhlo, a pak se s červeným zábleskem otevřela.

„Jen bych rád připomněl,“ ozval se znovu protivný hlas komentátora, „že přes Timothyho Laprase se letos ještě nikdo nedostal a pokud se ošklivě nepletu, tak při minulé soutěži ho přemohl pouze druhý finalista,“ srážel Rayovy naděje.

„V tom případě bych mohl být finalistou,“ řekl si sebevědomě Ray. „Protože tohohle Laprase prostě musím přemoct.“

„Třetí kolo začíná!“ vzkřikl rozhodčí.

„Takže pokračujeme, Laprasi!“ ušklíbl se Timothy a Ray dostal nepřekonatelné nutkání ten úšklebek z blonďákova obličeje smazat jednou provždy.

„Kingdro, použij…!“ vykřikl, ale pozdě.

Ledové síly se už vzepjaly a i když Kingdra uhnul stranou, dostihly ho.

„Tak tohle bylo rychlé, dámy a pánové!“ hučel užaslý hlas do megafonu. „To bylo opravdu rychlé!“

Rayovi příznivci zklamaně zašuměli. Trenér samotný přitom pocítil příšernou prázdnotu. Kingdra prohrál. Jeho naděje rapidně klesaly k bodu mrazu. Teď už mi zbýval pouze jediný pokémon, zatímco Timothy měl ještě jeho Laprase a třetího pokémona, jehož druh mohl Ray jen hádat.

„Nevadí, Kingdro, vrať se,“ zavolal dračího pokémona zase zpět se svěšenou hlavou.

„RAYI, NEVZDÁVEJ TO!!!“ zavolal náhle kdosi z tribun a jako zázrakem překřičel i hlučící dav. Ray se podíval směrem, odkud hlas přicházel, a uviděl hustou kštici hnědých vlasů, jak poskakuje mezi všemi těmi ostatními zamračenými hlavami. Byla to Mia. „NO TAK, RAYI, PŘECE TĚ NEPORAZÍ, HMM…NĚJAKÝ LAPRAS!“ ječela, ačkoliv slovo „nějaký“ rozhodně nebylo na místě.

Ray se musel smát. Vděčně na ni kývl, i když mu stále nešlo do hlavy, jak může dívka přeřvat celý stadion.

„To jsou tvoji přátelé?“ zeptal se ho Timothy, jak očima pátral po řadách nad sebou.

„Jo,“ přikývl pyšně Ray a zachvátil ho příval radosti.

„Měl bys tu dívku poslechnout,“ radil mu Timothy vážně a mrkl na něj. Ray se na mladíka zaskočeně podíval. „Nejsi jako ostatní soupeři, Rayi.“

Ray těkal pohledem mezi ním a křepčící Miou nahoře na tribunách, kde si na ni už všichni ukazovali. „Ani ty ne,“ řekl nakonec. „Povzbuzuješ svoje soupeře…“

„Jo,“ pokrčil Timothy širokými rameny. „Podle mě je lepší se s protivníkem spřátelit, nebo prostě seznámit v dobrém.“

Ray musel souhlasit. Jeho soupeř měl nepochybně pravdu a náhle ho napadlo, že by snad ani nebyla hanba s takovým protivníkem prohrát.

„Mimochodem, asi málokdo má za přátele Darju Woody a Jynxí band,“ ozval se znovu Timothy pobaveně.

Ray se podíval směrem, kam mladík hleděl, a zjistil, že v hledišti je i známá hoennská zpěvačka, její sestra Velma, kapela i její dvě zpěvačky. Těm teď zářily oči a Rayovi došlo, jak Mia dokázala překřičet celý stadion. Jynx jí zkrátka trochu pomohly.

„Budete si jednotlivé diváky prohlížet ještě dlouho?“ zakrákal rozhodčí s kyselým výrazem.

„Ne, už ne,“ ujistil ho Ray a Timothy se také opět postavil čelem k zápasišti.

„TAK DO TOHO, CHINCHOU!“

S novým přílivem naděje Ray vrhl do hry svůj poslední pokéball. Chinchou se vynořila a tentokrát ji nedoprovázely žádné posměšné poznámky. Místo nich se ozývaly jen duté rány a pískání, takže všichni vzhlédli ke komentátorskému můstku. Tam Ray zahlédl sestry Jynx, jak zápasí s hlasatelem zoufale se snažícím získat zpět místo u megafonu, které mu uzmula žena s boa kolem krku.

„Blíží se boj, který nejspíš očekávalo jen málo z nás!“ zahlaholila Darja Woody.

K hlasatelovu zoufalství jí celý stadion v pozici komentátorky nadšeně přivítal. „Dámy a pánové, malá Chinchou, ve které se nepochybně skrývá velká síla, proti mrazivě krásnému Laprasovi!“

„Začíná čtvrté kolo!“ doplnil zpěvačku rozhodčí.

„Tak se do toho dáme, Chinchou,“ přimhouřil Ray odhodlaně oči. „Zábranu!“

K jeho uspokojení Titmothy začal přesně tak, jak čekal. Čirým chladem.

Chinchou se obalila zářivou bublinou a pak už jen sledovala modré světlo, proudící kolem jejího bezpečeného úkrytu, a ledové kry, které jí teď nemohly ublížit.

„Výborná předvídavost!“ zatrylkovala Darja nahoře na kraji tribuny pod chumáčovitou oblohou.

„Tohle ale nebudeš moci dělat celou dobu, Rayi,“ poučil trenéra Timothy. Rayův manévr na něj však udělal dojem.

„Stejně jako ty nebudeš moci neustále používat čirý chlad,“ oplatil mu Ray stejnou mincí.

„Proč myslíš?“ zamračil se Timothy s jasnými pochybnostmi v bleděmodrých očích.

Ray klidně pokynul rukou k Laprasovi.

Pokémon zmoženě oddychoval, když po neúspěšném útoku proplouval mezi krami. Timothy vrhl po Rayovi vyplašený pohled.

„Bleskový útok!“ vykřikl Ray.

Blesky rozčísly oblohu o několik hodin dříve, než by to bývala udělala přicházející bouře. Lapras zakvílel a s blikajícími pramínky elektřiny přelétávajícími po jeho těle se zapotácel.

„Laprasi!“ vyjekl Timothy. „Použij smrtnou píseň!“

„MUSÍŠ HO ZASTAVIT, RAYI!“ zaječela náhle Darja Woody do megafonu, div nepřelezla komentátorský stůl. Publikum na ni vyjeveně a obdivně pohlédlo. Nikdo zřejmě netušil, jaké má zpěvačka znalosti o zápasech, a nikdo nečekal, že se zápasem nechá tak strhnout.

Měla pravdu. Pokud Lapras zazpívá, nebude mít Ray šanci, Chinchou prohraje do tří kol po doznění písně.

„Bublinky!“ vyhrkl Ray s obočím staženým soustředěním.

Chinchou svědomitě zamířila a ve chvíli, kdy dusno pod zamračenou oblohou protrhl první tón příšerné melodie, zasáhl zpívajícího pokémona roj blýskavých bublin. Nápěv se okamžitě proměnil v cosi nadmíru směšného. Znělo to asi, jako když někdo kloktá.

„Bezvadně, Chinchou!“ vyskočil Ray nadšeně do vzduchu.

Lapras i Timothy se zmateně rozhlédli.

„Bleskový útok!“ nedbal Ray na to, že se soupeř nadechoval k dalšímu povelu.

„Chinchou!“ vypískl pokémon. Jeho tykadla se roztočila jako vrtule a Chinchou se s praskáním silných elektrických výbojů vznesla do vzduchu.

„Co to dělá?!“ vykřikli Ray i Timothy zároveň.

Chinchou vyrazila vpřed jako kulový blesk. Lapras se nestačil potopit a i kdyby to býval stihl, nebylo by mu to nic platné. Chinchou do něj zprudka vrazila a on se svalil Timothymu k nohám.

Diváci zaryčeli. V obrovské vlně se zvedli ze sedadel a obdivně mávali a skandovali Rayovo jméno.

Darja Woody si dovolila zapět vítěznou melodii.

„Lapras není schopen pokračovat! Tohle kolo vyhrává Ray Leever!“ vyhlásil rozhodčí s dokonale překvapeným výrazem. Nejspíš i on patřil k lidem, kteří na malou Chinchou hleděli s nedůvěrou.

„Ale, ale,“ blekotal Ray zaraženě. „Co to bylo za útok?“

„Hromový náraz, Rayi!“ prozradil mu to jeho soupeř. „Pěkně silný elektrický útok, který ovšem trochu zraní i toho, kdo ho používá,“ ukázal na zhluboka oddychující Chinchou ve vodě. „Je neuvěřitelné, co tady ty a tví pokémoni předvádíte, Rayi,“ rozesmál se Timothy. „Doteď se mělo za to, že hromový náraz se může naučit jen opravdu málo pokémonů A Chinchou mezi nimi rozhodně nebyla.“

Ray se ho neptal, jak tohle všechno ví. Byl na svou malou Chinchou tak ohromně pyšný, že ze sebe nevydal ani slovo.

„Tak tohle určitě někteří z nás nečekali!“ zahřměla Darja a vrhla ošklivý pohled na hlasatele krčícího se vzadu v komentátorské kabině pod dohledem dvou nebezpečně se tvářících zpěvaček.

Ray se rozesmál na celé kolo. Pokud teď prohraje, bude mu to nejspíš úplně jedno. To, jak se celé Koloseum přiklonilo na jeho stranu, bylo prostě ohromující a úžasné.

„Myslím, že bychom měli zahájit poslední kolo, Timothy,“ oznámil mladíkovi Ray.

„Souhlasím, Rayi,“ kývl Elderblow a odhrnul si vlasy z obličeje.

„A pak že ten Lapras nejde porazit!“ rozpřáhla Darja v euforii ruce.

„To jsem přece neřekl!“ bránil se komentátor.

Darja si ho však vůbec nevšímala. „Jste připraveni na opravdu famózní závěr?“ zeptala se stadionu, kterému teď vládla.

„ANÓÓÓ!“ zaburáceli lidé v odpověď.

Darja svýma svůdnýma očima pohlédla dolů na rozhodčího. Ten přikývl.

„A máme tu poslední kolo. Chinchou proti…?“ otočil se rozhodčí tázavě na Timothyho.

„Tak konečně jdeme opět do boje,“ usmál se Timothy na připravený pokéball. „Do toho, Swamperte!“

„Jů!“ vypískla Lisa a vyklonila se dopředu, aby lépe viděla. „To je Swampert! Swampert!“ nadskakovala, když se její oblíbený pokémon usadil na jednom kameni vyčnívajícím z vody.

Rozhodčí pozdvihl praporky a zhluboka se nadechl.

„ZAČNĚTE!!!“

Ray věděl, že tohle bude těžké. Swampert, jak se dozvěděl z pokédexu, je vodní a zemní typ, takže na něj neplatí elektrické útoky a zároveň má proti Chinchou výhodu.

„Tak jdeme na to, co říkáš, Rayi?!“ blýskly se Timothyho oči a našly si ty Rayovy.

„Jdeme na to!“ opětoval jeho zapálení Ray. „Chinchou, bublinky!“

„Zemětřesení!“

Útoky zasáhly cíle.

„A znovu bubliny!“ pulzovala Rayovi na spáncích krev tak divoce, až přimhouřil oči.

„Vodní dělo!“ rozpřáhl paže Timothy.

Bubliny se srazily s proudem vody a popraskaly. Voda se prodrala jejich hejnem a Chinchou zasáhla.

„Jen se ho neboj, Chinchou!“ snažil se pokémona podržet Ray. Jako její trenér to přece nemůže vzdát jako první! „Zábranu!“

„Zemětřesení!“ vyhrkl Timothy, přestože mu již bylo jasné, že to k ničemu nepovede.

Voda se vylila z břehů a lidé v nejnižších řadách se vyděšeně draly nahoru po tribunách. Hned jak otřesy ustaly, zavelel Ray k dalšímu bublinovému útoku.

„DO TOHO! DO TOHO!“ skandoval teď celý stadion.

Ray si nebyl jistý, zda je to pro něj, či pro Timothyho.

„DO TOHO! DO TOHO!“

„Bubliny a chyť se do jedné z nich!“ vzpomněl si Ray na jeden dřívější zápas svého Horseaho. Chtěl nechat Chinchou vystoupat k obloze, aby na ni zemětřesení nemělo vliv.

„Sestřel ji vodním dělem!“ snažil se stoupajícího pokémona sundat Timothy.

„Chinchou!“ polekal se Ray.

Jeho pokémon odvážným skokem opustil svou bublinu a s tykadly roztočenými jako malá helikoptéra dosedl za Swampertova záda.

„Bubliny!“ nestačil si Ray ani oddychnout.

Proud bublin byl silný a nečekaný. Swampert poklesl v kolenou.

„ZEMĚTŘESENÍ!“ zařval Timothy z plných plic a udýchaně poklekl na zem.

Jeho mohutný pokémon vydal hlasitý řev. Se silným zaduněním udeřil do kamene pod sebou svým velikým, těžkým tělem a po dně moře přeběhla zářící vlna světla. Ray si vzpomněl na svůj zápas s Winonou, zápas v Azalkovém Městě. Zápas, který nebyl dokončen, protože ho přerušili rakeťáci. Tenhle zápas ale nikdo nepřeruší. Ray viděl, jak se vyčerpaná Chinchou vrhá do vody a jak pak ještě chvíli plave, než s ní silné vlnobití udeřilo o útes, na jehož dlážděném plochém vršku sám stál.

Byl konec. Tenhle zápas Ray prohrál.

„Chinchou není schopna pokračovat!“ vykřikl rozhodčí, když se Chinchou vynořila na hladinu. „Vítězem semifinálového zápasu a finalistou Turnaje Vířících ostrovů se stává TIMOTHY ELDERBLOW!“

I přes početné zastoupení Rayových fanoušků v rozjásaném publiku o sobě dala protivníkova strana zřetelně vědět. Koloseum se otřásalo v základech, když Ray říkal: „Krásný zápas, Chinchou. Po tomhle si odpočinek rozhodně zasloužíš,“ a když ho Chinchou polechtala tykadly po tvářích a způsobila mu tak slabý šok.

„Tak tohle byl nejlepší koncert pokémonních dovedností, jaký jsem kdy zažila!“ rozplývala se Darja Woody na komentátorském můstku. „Být na koncertu, určitě bych chtěla přídavek, co říkáte, přátelé?! Tohle, to bylo prostě překrásné!“

Diváci si stoupli a tleskali. Ray se rozhlédl po všech těch tvářích, které na něj a na trenéra, který ho porazil, shlížely. Nikdy by býval nečekal, že na konci svých nadějí v tomhle Turnaji, v Turnaji Vířících ostrovů, bude tak šťastný.