Rayova pokémoní cesta

Hoennské události

Mia nahoře na tribuně se na Raye vesele usmívala a on viděl, jak se snaží potlačit i ty malé známky zklamání. Její pokémonní vajíčko jí přitom dřepělo na klíně vedle toho jeho.

„Děkuju za zápas,“ ozval se Timothy, jemuž hlavně patřil potlesk velikého stadionu. „Mimochodem, myslím, že jsi v tomhle turnaji byl poprvé, že?“ pozvedl zkoumavě obočí.

„Jo, to byl,“ přikývl Ray a zazubil se.

„Na nováčka docela síla, vážně,“ ukázal mu Timothy vztyčený palec.

Pak už k oběma ostrůvkům připluly gondoly čekající na pasažéry.

„Prosím, račte na palubu,“ vyzval Raye převozník. Vypadal docela zdrceně.

„Co je vám?“ zeptal se ho Ray. Opanoval ho takový zvláštní pocit, že snad rozumí všem lidem kolem sebe.

„Je mi líto, že jste prohrál,“ přiznal tlouštík a odpíchl člun tyčí ode dna. „Fandil jsem vám.“

„Děkuju,“ usmál se Ray, jak mu srdce naplnilo příjemné teplo. „Víte, co je ale zvláštní?“ nadhodil pak, když proplouvali kamennými oblouky Kolosea.

„Hmm?“

„Vůbec mi nevadí, že jsem prohrál,“ pronesl Ray povzneseně. „Není to divné?“

Převozníkovi se po tváři mihnul úsměv. „Je zvláštní, jak vy trenéři vnímáte pokémonní zápasy. Totiž, jak různě je různí trenéři berou. Značí to velkou individualitu…,“ filosofoval.

Ray přikývl a už opatrně vystupoval na břeh moře za stadionem, odkud vedly skalní stupně až nahoru do parku.

„Tak se měj, Rayi!“ zavolal na něj náhle Timothy, když i on vystupoval z gondoly.

„Ty taky, ahoj!“ mávl na něj Ray. Vzápětí se rozloučil i s převozníkem, kterému jeho vlastní dumání nad psychologií pokémonních trenérů trochu zvedlo náladu, a vyrazil po kamenných schodech vzhůru.

Dopolední obloha nad ním byla i nadále zatažená.

***

„Je to škoda,“ opakovala pořád dokola Mia, jak spolu s Rayem, Arthurem, Lisou a Agnes kráčeli do pokémonského střediska.

„Já si myslím, že je to úžasný úspěch,“ namítla Lisa. „Byl to přece tvůj první veliký turnaj, Rayi, ne? Na to jsi dopadl vážně dobře!“

„Díky, Liso, taky si to myslím,“ souhlasil se šampionkou Ray.

„Ani jsem nečekal to, jak se na konci zachovala Darja s Jynx,“ vzpomněl si za okamžik na zpěvaččino moderování Ray.

„Já taky ne, ale bylo to bezva,“ zazubil se Arthur. „Má štěstí, že je slavná, to jí to napadení komentátora určitě prominou.“

Až na Agnes se všichni vesele bavili. Černovláska však jen bezduše klopýtala za ostatními a něco si mumlala.

„Agnes?“ otočila se k ní Mia za chůze. Trochu si přitom musela poposunout vajíčko v náručí, aby se jí náhodou neskutálelo.

„Co, co je?“ zvedla k ní oči.

„No, ještě jsi vůbec nic neřekla,“ vysvětlila Mia trochu překvapeně. „Celou dobu si jen něco mručíš…“

„Asi je nervózní před svým zápasem, ne?“ napadlo Raye. Když si vzpomněl, jak se jemu zvedal žaludek v tom tunelu na stadion…

„Jen o něčem přemýšlím,“ odbyla je Agnes. „Vlastně, víte, budu si ještě muset něco zařídit,“ prohlásila nakonec a zastavila se. Rukou zašmátrala po správném pokéballu. „Na zápas tu už budu,“ řekla mimochodem, jakoby to předtím nebylo nic jistého. „Přijdete se doufám podívat?“ zeptala se s nadějí.

„Já nemám lístek,“ uvědomil si Ray.

„Lístky jsem už koupila,“ smetla Lisa jeho námitku ze stolu. „Takže ano, přijdeme,“ usmála se na Agnes povzbudivě. Nejen ona měla pocit, že to dívka doopravdy potřebuje.

„Díky,“ řekla Agnes. „Gyaradosi, pojď ven,“ zavolala pak jednoho ze svých pokémonů.

„Ty máš Gyaradose?“ vyvalili všichni oči na hadovitého pokémona.

Gyarados se zkroutil do krkolomné polohy a zůstal viset ve vzduchu přímo nad Agnes.

„Do večera jsem zpět,“ mrkla Agnes na své přátele a vyskočila na Gyaradosův nastavený krk. Hned na to pokémon s řevem vyletěl k obloze a odletěl pryč.

„Něco se mi na tý holce dneska nezdá,“ zakroutil Arthur starostlivě hlavou.

***

„Zajímalo by mě, kam Agnes letěla,“ mudroval Ray při obědě v pokécentru.

„Tak to mě taky,“ odstrčila prázdný talíř Mia.

Arthur se naklonil blíž. „Podle mě to souvisí s tou akcí, která má prý dneska proběhnout,“ šeptl zlověstně.

„Jakou akcí?“ zvedli Mia s Rayem obočí.

„No jasně,“ rozsvítilo se Lise a taky ztišila hlas. „Dneska se přece mají ti pytláci Corsol o něco pokusit.“

„Já myslela, že jsi byla mimo sebe, když o tom Agnes mluvila,“ rýpla si Mia.

„To jo, ale pak mi o tom říkal Arthur,“ připustila Lisa svojí chybu.

Ray s Miou na chovatele zaskočeně pohlédli.

„No a co?“ bránil se on. „Věděli jsme to všichni až na Lisu, tak proč bych jí to neměl říkat?“

„Nemůžete být chvilku zticha tam vzadu?!“ okřikl je nějaký muž sedící před televizí.

Trenéři se zaraženě otočili.

„Uniknout se podařilo pouze dvěma členům rakeťáckého gangu,“ říkala právě televizní reportérka. „Zbylých sedm, z toho dvě ženy, zajali příslušníci kmene Abotaregijů. S nimi právě v této chvíli hoennské orgány jednají, aby mohly rakeťáky předat spravedlnosti. Jak to s nimi vypadá, Cecile?“

Obrazovka se rozdělila do dvou oken a v tom druhém se objevila blonďatá žena s mikrofonem stojící před honosnou budovou s palmami před vchodem.

„Hoennští diplomaté a vyjednavači zatím neměli valný úspěch,“ prohlásila žena. „Příslušníci abotaregijského kmene jsou totiž přesvědčeni, že pouze jejich způsob trestu může zajistit, že rakeťáci se už nikdy o nic podobného nepokusí. Krutým praktikám kmene chce však Hoenn zabránit. Právě proto už do vod Démantového moře vyslal policejní vyjednavače, kteří se budou snažit dostat zločince ze zajetí. To je ode mě prozatím vše.“

„Děkujeme,“ kývla hlasatelka ve studiu a když se spojení s pracovnicí v terénu přerušilo, pokračovala.

Ray, Mia a Arthur si otočili židle, aby na televizi lépe viděli.

„Není tomu přitom tak dávno, kdy o sobě Abotaregijové dali vědět naposledy,“ přesunula se hlasatelka k mapě Hoennu. „Jak již bylo řečeno v předchozím příspěvku, tento národ má odpradávna za úkol chránit mystická místa známá jako Hoennské komnaty roztroušená po celé zemi. Etnologové jsou přesvědčeni, že po celém pokésvětě žije několik abotaregijských kmenů zaujímajících své úlohy ve složitém ochranném systému. Posledním případem střetu civilizace s těmito přísně tradicionálními obyvateli nejen hoennských pustin je přitom případ napadení Abotaregiji na poušti Mataicaca.“ Žena ukázala místo v srdci Hoennu. „Před několika měsíci jsme mohli být svědky toho, jak se rakeťáci snažili dostat do Písečné hrobky, která je podle pověstí dutá a skrývá mocné tajemství. Naše kamerová technika však utrpěla těžké škody v písečné bouři, a tak jsou tamější události k dispozici pouze ve formě audionahrávky několika očitých svědků a našich reportérů. Prosím režii o záznam.“

Hlasatelka ztichla a z přijímače se ozvalo zapraskání. Na obrazovce se přitom objevily obrázky vyprahlých dun po tisíciletí přenášených větrem. V rohu televize stálo „Ilustrativní záběry“.

Praskání zesílilo a pak bylo náhle vystřídáno kvílením větru a šustěním písku.

„Tady na poušti Mataicaca právě zuří písečná bouře,“ snažil se mužský hlas přeřvat běsnící živel. „Abotaregijové se nám ztratili z očí kdesi v blízkosti Písečné hrobky a od té doby jsme je nezahlédli. Podle našich informací je však na místě kromě rakeťáků ještě další osoba, nejspíše náhodný cestovatel ztracený v bouři.“

Lisa omylem převrhla svůj čaj.

„Promiň,“ omlouvala se rychle Arthurovi a podala mu ubrousek.

„A teď další záznam. Toto se událo o necelé dvě hodiny později od pořízení prvního záznamu,“ řekla žena v televizi.

Tentokrát přehrávání začalo příšernými ránami.

„V dunách se něco děje!“ zařval reportér do diktafonu vzrušeně. „Ohlušující rány se začaly ozývat asi před třemi minutami a neustávají! Rakeťáci, Abotaregijové ani civilista zatím nebyli zpozorov…“ Hlas zmlkl. Ozvala se další ohlušující rána a pak nastalo ticho.

„Jsou venku!“ křikl muž vzápětí jako u vytržení. „Pět příslušníků kmene vyvádí z hrobky zmítajícího se člověka v pouštním hábitu! Není jasné, jestli je to muž nebo žena. Další Abotaregijové vynášejí… vynášejí nehybná těla rakeťáků! Proboha, jsou snad…?! Kde je zbytek Abotaregijů?“

Ozývaly se desítky hlasů, zmatený přesun, někdo křičel, že spadnul a že cosi ztratil…

„Vyšlo jich zatím pouze deset, tři chybí,“ mluvil reportér dál. Ozvala se další dunivá rána a vítr nabral ještě větší rychlost. Muži teď nebylo skoro vůbec rozumět. „Od,“…křach…, „odvedli,“…křach. „Jsou pryč,“…křach. „Musíme odsud!“ Křach. „Rychle!“ Křach, křach.

Ray i Mia s Arthurem a Lisou zůstali vyjeveně sedět. To co se v Hoennu před několika měsíci odehrálo, znělo dost nebezpečně.

Moderátorka přikývla a mluvila dál. „Tak to tedy vypadalo. Po záhadné a nevyjasněné bitvě uprostřed mataicacské pouště zůstalo pět členů rakeťáckého týmu ještě tři týdny v kómatu. O tajemném civilistovi toho příliš známo není. Abotaregijové pouze potvrdili, že ho nadále nezadržují a je tudíž volný. Mnoho lidí je však přesvědčeno o opaku. Pokud cestovatel dopadl tak, jak tvrdí zlí jazykové, mají předevčírem zajatí rakeťáci jen malou šanci na vysvobození. Možná, že boj o Studenou škebli, jak se skále v Démantovém moři říká, byl jejich posledním velkým činem,“ dovolila si hlasatelka hádat. „A to je vážení diváci pro dnešek vše. Děkuji za pozornost a u zítřejšího zpravodajství se těším, naviděnou.“

Následovala znělka zpravodajské relace a reklamy.

Jakmile zprávy skončily, život v pokémonském středisku se opět vymanil z chvilkové strnulosti.

„Vážně se moc omlouvám,“ podávala Lisa Arthurovi další a další ubrousky.

„To je dobrý, Liso,“ mávl Arthur rukou.

„Teda, chtěla bych vědět, o co se rakeťáci u té Studené škeble snažili,“ zavrtěla Mia nechápavě hlavou.

„Jo,“ souhlasil s ní Ray. „To by mě snad zajímalo ještě víc, než kam dneska zmizela ta Agnes.“

„A co se vůbec stalo v té poušti?“ nadhodil Arthur. „Viděli jste někdo ty zprávy, když k tomu došlo?“

„Liso, ty jsi přece v té obě v Hoennu byla, nebo ne?“ uvědomil si Ray a tázavě se na trenérku otočil.

„To sice jo, Rayi, ale nevím o tom o nic víc než kdokoli jiný,“ pokrčila rameny. „Ještě ubrousek?“ zeptala se Arthura.

„Ne, ne, už je to vážně dobrý, díky.“

***

Přestože obloha slibovala déšť už od rána, ani odpoledne pršet nezačalo. I proto se Ray, Mia, Lisa a Arthur vydali do města.

„Kdy že má Agnes ten zápas?“ zeptala se Lisa.

„Myslím, že v sedm večer,“ odpověděl Arthur.

„To už by se mohla pomalu vrátit,“ mínil Ray s pohledem na hodinky.

„Ale prosím tě, ještě má přes tři hodiny,“ zasmála se Lisa. „Počítám, že tolik času let na Gyaradosovi nezabere?“ Bůhvíproč se otočila na Arthura.

„To ne, létají poměrně rychle,“ potvrdil Arthur. „Žádné obavy, Rayi, Agnes to určitě stihne.“

Usadili se v kavárně v přístavu a dali si něco k pití. Koukali na moře jako to dělávali vždycky, když si tady na Ostrovech sedli do přístavu a Ray si uvědomil, že tohle všechno ho pomalu začíná unavovat. Turnaj pro něj skončil a on nemohl najít nic, čím by jeho dění nahradil. A přestože miloval slunce zapadající za moře a ráno z něj zase vstávající, těšil se, až se zase dostanou na pevninu a on s Miou se vrhnou za dalšími odznaky Johtové ligy. Řekl si ale, že Agnesin zápas a ani ten finálový si nemůže nechat ujít. Koneckonců, kdyby se teď rozhodnul odplout, zůstal by na to asi sám, protože, jak si myslel, Mie, Lise a Arthurovi se tady líbilo až moc.

„Chtěla bych zas něco zažít,“ zasnila se však náhle Lisa a nostalgickým pohledem hnědých očí přejela doky, kde kotvily lodě i z těch nejvzdálenějších měst a ostrovů. „V Hoennu se člověk rozhodně neměl čas takhle plácat v kavárně a musím říct, že to není moc pro mě. I když jsem si dřív myslela, co bych za to nedala, abych si mohla každý den takhle sednout, teď ale vidím, že je to docela otrava.“

„Jakmile skončí Turnaj, odjedeme,“ přikývl Arthur. Ray byl překvapený, jak se všichni kloní i k jeho tajnému názoru a cítí stejné pocity jako on.

„Už se zase těším na ty zelené lesy a řeky a tak,“ zazubil se Arthur. „Ty snad ne, Mio?“ drcl do trenérky, když viděl její zamlklý výraz.

„Ale jo,“ přiznala neochotně. „Ale stejně se mi tu líbí. Doufám, že se sem zas někdy podívám, po tom, co odjedeme.“

„A my s tebou!“ roztáhl Ray ústa v široký úsměv.

Chvíli tak potichu seděli a užívali si tu představu, že už brzy společně opustí Vířící ostrovy a vypraví se dál. Byli dokonce tak zasnění, že když se jim nad hlavami mihl černý stín, ani si neuvědomili, co to znamená.

Až když jim Agnes vesele mávala při seskakování ze svého Gyaradose, zamávali jí taky.

„Slečno, dávejte si na toho pokémona pozor!“ žádal Agnes jeden číšník, když Gyaradosův přílet způsobil převrácení slunečníku u jednoho stolu se zamilovaným párem.

„Moc se omlouvám,“ kývla Agnes a pomohla dát vše do pořádku. Potom pohladila Gyaradose po veliké hlavě a vrátila ho do pokéballu.

„Tak co, jak jste se měli?“ přisedla si ke svým přátelům.

„Jako vždycky,“ mávli rukou oni. „Ale ve zprávách dávali docela zajímavé věci,“ řekla Mia.

„To s Abotaregijci?“ pokývala Agnes obeznámeně hlavou. „Jo, o tom už jsem taky slyšela. Ale Studená škeble svoji perlu neodhalila, že? Tak se není čeho bát,“ pronesla spokojeně.

„Ty myslíš, že je vevnitř nějaká drahá perla?“ zamračil se Ray.

„Ale ne,“ zasmála se Agnes a pobaveně zavrtěla hlavou. „To jsem jen tak řekla. Podle mě, když se v těch komnatách ukrývá něco mocného, bude lepší, když to tam zůstane. Zvlášť mělo-li by to padnout do pracek rakeťákům, no ne?“

„To jistě,“ přisvědčili důrazně okolo sedící trenéři.

„A kde jsi to vlastně dneska byla?“ změnila téma hovoru Lisa.

„Zjišťovala jsem si ještě pár věcí,“ zašeptala Agnes důležitě, aby všichni věděli, co tím myslí. „A taky jsem se stavila za mamkou kvůli té večeři,“ mávla sušenkou.

„Kvůli večeři?“ zopakoval Arthur.

Mia do něj kopla.

„Au, no jo vlastně, vždyť jsi nás zvala na večeři,“ zašklebil se.

„A co jsi zjistila?“ protáhla se Mia. „Myslím o té večeři,“ dodala rychle.

„Je to domluvené už na zítra!“ sdělila jim Agnes nadšeně a přeletěla přitom po všech natěšeným pohledem.

„A jak to?“ vyzvídala Lisa. „Myslela jsem, že to má být až pozítří, večer po finálov…“

„Právě že finále je naplánováno až na večer, takže by to dost dobře nešlo,“ skočila jí do řeči špionka. „Určitě se na mě přece přijdete podívat, ne?“

Všichni zvedli obočí.

„Totiž, pokud se tam dostaneš,“ řekl Arthur. Jeho sestřenice občas skromností zrovna nepřekypovala.

„Ach tak, samozřejmě pokud se tam dostanu,“ kývla honem. „Ovšem abych byla upřímná, do zápasu s Katarínou Tollovou si docela věřím,“ přiznala Agnes bez obalu. „Trochu se divím, že se dostala až do semifinále. Prostě to nikdy nebyla zas tak dobrá trenérka.“

„Jen aby tě nepřekvapila,“ pokýval hlavou Ray.

„Doufám, že ne,“ usmála se Agnes. „Jo a abych to dořekla,“ začala pak znovu o něco živěji. „Ta večeře bude pozítří v osm hodin.“

„A to teta proti tomu nic nemá?“ protáhl obličej Arthur. Býval by byl raději, kdyby měla.

„Budeš se divit,“ usmála se Agnes, „ale nemá.“