Rayova pokémoní cesta

Agnesina bitva

„S dovolením, uhněte, prosím!“

Ray, Mia, Lisa a Arthur se tlačili pryč ze stadionu. Koloseum bouřilo stejně jako obloha nad ním. Lidé rozčileně diskutovali o porušování turnajových tradic a svorně odsuzovali chování „té nafoukané dcery zlodějky“. Někteří dokonce používali deštníky k tomu, aby se probili dopředu nebo aby mohli zaútočit na lidi s jiným názorem na Agnesin odchod ze stadionu.

Její přátelé však věděli, kam dívka tak rychle zmizela.

„Nikdy jsem tu ženskou neměla ráda, totiž její matku,“ tvrdila právě jedna žena v řadě nad Rayem. „Obě jsou to jen nafoukané…nafoukané,“ nedostávalo se jí slov. „Fiflena jedna!“

Ray s Miou, Lisou a Arthurem se drali dál, jen aby už byli odsud. Jenže u vchodů se tvořily zácpy.

„Ona nemůže prostě odplout jako všichni ostatní,“ mluvila dál žena vedle Arthura. „Ona musí odletět. Chudák Katy…“

„Když o tom nic nevíte, tak laskavě držte zobák!“ utrhla se na ni Lisa naštvaně, jak se nemohla protlačit dál. Žena ji navíc právě píchla svým kytičkovaným deštníkem. „A můžete mě sakra přestat otravovat s tím směšným parapletem?“

Dáma se na ni dotčeně podívala.

„Vy jste…Lisa! Lisa M…M…,“ nemohla uvěřit vlastním očím. Na chvíli se v nich zračil úžas a obdiv, ale pak prudce zchladly. „Držíte-li s takovými trenéry jako je Agnes Vandelliová, můžete mi být úplně ukradená,“ prohlásila a pyšně vypjala hruď.

„A vy mi můžete políbit prdel,“ odsekla Lisa, odstrčila ženu stranou, protože jí překážela v cestě, a spolu s davem se vyhrnula ven.

Ray, Mia a Arthur se, ohromeni jejím představením, vymotali za ní.

Žena zůstala zaraženě stát. Mrkala malými očky na jejich vzdalující se záda a snažila se slova hoennské šampionky rozdýchat.

***

„Musíme Agnes najít a pomoct jí,“ bylo to první, co Raye napadlo, jakmile se ocitli v parku před Koloseem.

„Ne, Rayi,“ zarazila ho Lisa příkře. „Agnes nám takové věci zakázala z dobrého důvodu. Nic nám do toho není. Úmyslně nám o tom neřekla nic bližšího, protože nechce, abychom se jí motali do cesty.“

„Ale Liso,“ nadechla se Mia.

„Dost,“ zarazila ji Lisa vytrčenou dlaní. „Půjdeme do pokémonského střediska a počkáme, jak se to vyvine. Beztak se musíme někde schovat.“

Lijavec sílil čím dál víc. Ray zalitoval, že nemají deštník. Nejspíš by jim ale byl stejně k ničemu, protože voda, lesknoucí se paprsky zapadajícího slunce, byla zkrátka všude. Krátce od toho okamžiku sluneční kotouč nadobro zakryly mraky černé jako uhel. Šarlatové město potemnělo a naplnil ho lezavý chlad.

„Tak proč jsi teda tak vyjela na tu ženskou, když jsi nespěchala Agnes na pomoc?“ zamračil se Ray nasupeně.

„Takovíhle lidi mi lezou na nervy,“ odsekla Lisa stejně nebezpečně jako před chvílí v tlačenici. „A pojďme už, jsem promoklá až na kůži.“

Rychlým krokem zamířili do východní čtvrtě Šarlatového Města, kde leželo pokémonní středisko. Voda v kalužích se jim rozstřikovala pod nohama a okapy ji nestíhaly pobírat, takže se valila uličkami. Ty byly v podstatě vylidněné, až na několik dalších zoufalců taktéž se vracejících ze zápasu.

Vnořili se mezi domy starého města. Až úplně vzadu za všemi těmi balkóny a červenými střechami se na východě dmulo ocelově šedé moře. Jeho hukot přitom doléhal až sem do křivolakých uliček.

Nikdo z nich neřekl ani slovo, přestože hluk byl nesnesitelný.

Malý starobylý přístav, kam odsud neměli šanci dohlédnout, čelil nárazům rozbouřených vln. Vypadalo to, jakoby voda chtěla město úplně pohltit a smýt z něj všechnu špínu. Loďky zalévané vlažnou tříští zakaleného moře se divoce houpaly a drcaly do sebe. Několik z nich se utrhlo a odplouvalo na moře. Do přístavu přiběhl jeden z rybářů a s bědováním se chytil za hlavu. Potom odběhl pro pomoc.

Na balkóně nahoře nad Rayem nějaká nešťastnice narychlo sundávala prádlo. Hlasitě přitom nadávala na šílené počasí a rukou s promáchanou noční košilí hrozila k vysokému mysu tyčícímu se nad přístavem.

„Kde to teď vůbec jsme?“ protrhl monotónní řev bouře Miin hlas. „Tudy jsme přece nešli.“

Rozhlédli se. Mia měla pravdu, někde se jim podařilo špatně odbočit. Ray s nadějí vzhlédl k balkónu, ale žena už byla schovaná v domě, zelené okenice pevně přiražené na všechna okna.

„Vraťme se,“ navrhl rozumně Arthur a odhrnul si z čela zmáčené vlasy. „Nebudeme daleko.“

„To snad není pravda, my jsme se ztratili,“ vrtěla Lisa nasupeně hlavou. Vztek si přitom vybila na plevelu rostoucím ve štěrbině u zdi domu, když travisko s potěšením nakopla.

Zahřmělo.

„Jáá!“ vyjekla Mia a chytila se Raye za ruku.

Trenér na ni znepokojeně vytřeštil oči.

„Uch, to, to nic,“ zrudla Mia a rychle se Raye pustila.

Ozvaly se další hromy a několikrát se zablesklo.

„Tak co teď?!“ zařval Ray, aby překřičel drnčící okenní tabulky a třískající okenice, které se uvolnily ze svých kliček.

„Zeptáme se někoho na cestu!“ zaječela Mia v odpověď, ačkoliv se opět krčila v jeho náručí. Připadala si tady před bouřkou více v bezpečí.

„A nevíš koho asi?!“ blýskla po ní Lisa zlobnýma očima.

Ulice byla úplně prázdná.

„STŮJTE!“ protrhl náhle kvílení větru známý ženský hlas. „ZA NIMI, SNEASELE!“

Ray s ostatními se otočili kolem dokola. „Co se to děje?!“

Uličkou se rozléhaly plískavé kroky.

Trenéři si ještě stačili vyměnit znepokojené pohledy, než se v zákrutu objevilo několik udýchaných mužů. Někteří se zmoženě opírali o zdi, ale jejich vůdce je hnal vpřed.

„Musíme dál, pitomci!“ nakopl jednoho z nich a sám běžel vpřed. „UHNI!“

Mužova ruka Raye surově strčila do zad. Trenér zavrávoral a upadl.

„AU!“

„Pozor!“ vyjekl Arthur a přitiskl se ke stěně. Lisa s Miou vyděšeně zakoulely očima.

Uličkou se prohnalo ještě několik lidí a prchající byli pryč.

„Nebyl to…?“ zvedal se Ray ze země s palčivou bolestí v nose a zamazaný od bláta z mokrého prachu. Hlava mu ještě třeštila, ale pokémonní vejce držel nepoškozené v rukou.

„Luis Slam!“ přikývla ohromeně Mia. „Ten chlap ze Skořicového Města! Wolfův poskok!“

„Koho, cože?“ svraštila Lisa čelo rámované splihlými vlasy.

„HELE!“ přerušil je Arthur.

„Snea! Snea! Sneasel!“

Zvrátili hlavy nazad. Po střechách nad nimi hbitě přeskakoval černý pokémon.

„SNEA!“ a byl pryč.

„Jde po těch chlapech!“ spojila si to Mia. Naráz spustila batoh na zem a uložila do něj své pokévejce. S pohybem ruky odhrnujícím si vlasy z obličeje se zase postavila. „Jdeme za nimi!“

Vystrašeně na sebe kývli i přes to, že nevěděli, o co tu jde.

Mia pomohla Rayovi schovat i jeho pokémonní vajíčko.

„Rychle!“

Naráz se všichni rozběhli uličkou. Nohy se jim smekaly na ošlapaných kamenech a proudící voda jim je podlamovala.

„Tam!“ ukázala Lisa doleva. Za rohem zmizela něčí noha.

„Stůjte!“ zařval Arthur. Kroky se však i nadále vzdalovaly.

Odkudsi seshora se ozývaly tiché, rychlé skoky, jak se někdo pohyboval po střechách. Jeden neopatrný krok a střešní taška se uvolnila. S rachotem se svezla dolů a roztříštila se na zemi. S třískotem tašky se zablesklo.

Ray, Mia, Lisa a Arthur naráz vzhlédli. Proti temnému nebi se tyčila ženská postava a její zpocené, rudé líce chvíli co chvíli ozářil blesk. Byla to Agnes.

„AGNES?!“ vykřikli všichni.

„Co tady k čertu děláte?! Padejte odsud!“ rozzlobila se na ně. „Tady nemáte…“

Šum deště protrhl výstřel.

Mia s Lisou vyjekly. Ostrý zvuk proletěl ulicemi v několikanásobné ozvěně. Na okamžik všechny dočista ochromil. Naplnil jim uši a pak celou hlavu.

„SNEASELE!“ zaječela Agnes.

Ray stál jako zkoprnělý.

Agnes se neopatrně svezla ze střechy.

„Ach,“ unikl jí bolestný sten. Jako omráčená se narovnala, vrhla po přátelích vyděšený pohled prázdných očí a zmizela v uličce.

„Někdo-někdo,“ třásla se Mia, jak naslouchali Agnesiným vzdalujícím se krokům.

„Někdo vystřelil,“ pohlédl na ni Ray.

Spěšné kroky Arthurovy sestřenice kdesi v bludišti domů a ulic ztichly. Ozval se chabý výkřik a pak cosi spadlo do vody.

Ray, Mia, Arthur a Lisa vyrazili vpřed.

Nohy měli jako z olova a každý další krok je stál příliš mnoho sil. Na rohu zabočili vpravo. Před sebou měli prázdnou ulici. Rozběhli se dál a na jejím konci se dali doleva.

Arthur vpředu zastavil a málem uklouzl. Mia s Rayem a Lisou se chytili studené stěny vedle nich. Zamotala se jim hlava.

Uprostřed uličky přímo pod velikou nerozžehnutou lucernou ležela Agnes roztažená na zemi tak, jak upadla. Zkroucená, rukama nataženýma před sebe svírala Sneaselovu tlapu, obličej skloněný k mokré zemi.

Raye zamrazilo. Agnes nevydala ani hlásku, jen se zimničně třásla, jak se snažila vstát a dostat se blíž ke svému pokémonovi.

Mia si zakryla ústa, když ho Agnes zdvihla ze země a přitiskla jej k sobě. Jedna tlapa se samovolně vymanila z jejího sevření a hadrovitě se pohupovala.

„Sneasele,“ zaryla Agnes bradu do pokémonova čela. Jak cítila, bylo ještě teplé, což jí do očí nahrnulo další slzy. „Ne, Sneasele,“ pronesla studeně a zakroutila hlavou. „NE.“

Arthur se zamračil. „Hele,“ ukázal na potemnělou lucernu.

Ray s Miou a Lisou se na ni podívali také. Její sklo bylo prasklé a žárovka roztříštěná.

„Ha?!“ zamrkala náhle Agnes. Stisk jejích paží povolil, jak se zaraženě podívala na neznatelně se chvějící tělo svého pokémona. Mohl snad být ještě naživu?

„Agnes!“ zakřičel Arthur. „Jsi si jistá, že Sneasela…trefili?“

„Cože?“ vydechla ona a vzhlédla k prasklé lucerně. Všechny ostatní zářily teplým oranžovým světlem, ale tahle jedna ne.

Její dech se zrychlil, potřásla hlavou a nateklé oči se změnily v úzké štěrbinky, rty odhodlaně, doběla stažené.

Se Sneaselem v náručí se postavila na nohy.

„Agnes?“ zkrabatili čelo její přátelé.

„Za tohle zaplatí,“ zašeptala ona, jak se v ní vzedmula vlna nejhlubšího vzteku. Zloba v ní proudila tak silně, že ani nevnímala bolest podvrtnutého kotníku, když se dala do běhu.

„Agnes, kam to běžíš?!“ vyjekli všichni překvapeně. „Agnes, stůj!“

Žena s hořícími tvářemi vyrazila vpřed.

Rayova strnulost ustoupila a vrhl se za ní.

„Počkej!“ křičel, jak se ji snažil dohnat, ale ona se mu podivuhodně rychle ztratila mezi domy.

Nebe rozčísl blesk a přes déšť nebylo téměř vidět. Rayovi se rozklepaly zuby, začínala mu být zima, ale tělo měl rozpálené zrovna tak jako Agnes. Musí ji najít.

Ozvěny hlasů a kroků za ním značily blížící se Miu a ostatní, ale on běžel dál. Rozsvícených luceren z nevysvětlitelného důvodu ubývalo. Světlo už nebylo pomalu nikde. Nad ním byly jen černé mraky. Na město konečně padla noc.

„AGNES!“ zavolal Ray zoufale. Někde tady před chvilkou byla. Opět se mu ztratila. Ulice však vedla stále rovně, nikde se nevětvila, nikde se nekřížila s dalším řečištěm, ve která se ulice města proměnily.

Domy vpředu se otevíraly k šedočerné vodní ploše. Byl v přístavu.

Město ho vyplivlo na dlouhé kamenné molo. Bylo černé a lesklé, pevný protějšek vzdouvajícího se oceánu. Napravo měl zbytek malého přístavu, nalevo se tyčil černý mys. Zhruba uprostřed mezi tím vším se nad molem vznášela pětice mořských hvězdic obklopující jediného člověka.

Agnes nikde neviděl, oči měl jen pro výjev před sebou. Vlny se opíraly do vyztuženého břehu a sápaly se po kamenných domech, takže tvořily na pevnině mělké kaluže stahující se zase do vody jako jazyky. Ray levitující pokémony znal. Byly to Starmie. A znal i muže, který jimi byl obklíčen. Jeho výraz byl plný hrůzy, když se pokémoni kolem něj roztočily v divokém víru. Drahokamy v jejich středech se rozzářily a Luis Slam si s výkřikem zakryl oči. Byl si jistý, že by býval vydržel hledět do očí komukoliv, jakémukoli člověku, který by ho dopadl. Jenže Starmie oči neměly a to ho dohánělo k šílenství.

Ozvaly se běžící kroky. To na místo dorazili Arthur, Lisa a Mia. Všichni tři se jako na povel otočili k černému mysu. Zpoza jednoho auta zaparkovaného v přístavu se vynořila Agnesina postava. Do cesty se jí postavilo pět mužů, ale ona se ani nepohnula. V náručí stále ještě svírala bezvládného Sneasela.

Agnes rozzuřeně zaječela. Vmžiku vyskočila do vzduchu a silným kopnutím srazila k zemi rovnou dva ze svých nepřátel.

Luis Slam poklesl v kolenou a se zoufalým výrazem hleděl na ženu bojující se zbytkem jeho týmu. Starmie se na okamžik přestaly točit a jejich drahokamy se rudě zaleskly, aby daly Agnes najevo, že jsou s ní. Poté se ta největší z nich opět obrátila k Slamovi. Jeho oči se vpily do rudého drahokamu.

Agnes brutálním útokem zneškodnila další dva muže, kteří se s krvácejícími nosy svalili na ledové molo. Do ran se jim vzápětí nahrnula slaná voda přelévající se přes kameny. Sneasel v Agnesině rukách sebou při každém jejím pohybu hadrovitě zmítal.

Luis Slam vykřikl. Rudý drahokam v centru fialových ramen se rozzářil a jeho zornice se rozšířily. V jeho hlavě cosi cinklo. Pak muž padl k zemi. Starmie v točícím se víru vyskočily vysoko k černému nebi a pak všechny jedna po druhé zmizely ve vlnách moře.

Agnes zaječela a k zemi se poroučel poslední protivník. Trenérčin Sneasel mátožně nadskočil, když Agnes dopadla na pevnou zem.

Ray stál a třásl se strachy a zimou, jak mu déšť padal za límec. Ani Mia, Arthur a Lisa nebyli schopni pohybu. Jen zírali na šest těl dravě zalévaných příbojem.

Agnes se podívala směrem k nim, oči temné jako to nejhlubší místo v oceánu. Ray se nadechl, ale nakonec nic neřekl. Dívka se s plačtivým výrazem vrhla pryč.

Na nedlouhou chvíli zavládlo v přístavu ticho.

Netrvalo však dlouho a nad městem se rozezněly policejní sirény.

„Teď už je pozdě,“ řekl trpce Ray. Udělal pár kroků a stanul přímo u Luise Slama. Měl zavřené oči a nehýbal se. Déšť mu bubnoval na oční víčka.

„Je… je…?“ pípla Mia.

„Dýchá,“ zavrtěl hlavou Arthur, který přišel s ní. „Starmie ho jenom omráčily. Chtěly, aby si odpykal svůj trest.“

„A co tamti?“ pohodil Ray hlavou směrem ke změti těl, kterou za sebou zanechala Agnes.

Z nedaleké ulice se vynořil policejní automobil.

„Měli bychom sebou hodit a vypadnout odsud,“ vzpamatovala se Lisa ze strnulého ochromení. „Ještě si budou myslet, že s tím máme něco společného.“

Rychle a tiše zamířili správnou cestou k pokémonskému středisku. Byli si jistí, že tam najdou i Agnes.

„Sneasel bude potřebovat pomoc,“ špitl Arthur, jakoby se bál o té věci mluvit nahlas. Snad aby ho neslyšel někdo v otevírajících se oknech. „Je ale jen v šoku, nic horšího. Podle mě ho ta kulka minula. Viděli jste přece tu lampu?“

Ray, Mia i Lisa přikývli.

„Věřím, že se z toho dostane,“ řekla na to Lisa. „Temní pokémoni se s šoky vyrovnávají dobře.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s ní Arthur a trochu se podivil. „Jak to víš?“

„Jeden, hmm, trenér v Hoennu, v poušti, měl Cacturna a ten se uzdravil rychle,“ odvětila Lisa ledabyle.

„V poušti Mataicaca?“ zbystřili však pozornost její přátelé.

„Jo a co?“ zamračila se ona. „Spousta trenérů tu poušť navštíví, když už jsou v Hoennu.“

S pohledem na lesknoucí se ulice a s pachem vody visícím ve vzduchu zněla slova o mataicacské poušti poněkud nepatřičně.

Pokémonské středisko svítilo pod zataženým nebem jako maják na břehu moře. Jakmile vešli dovnitř, ucítili přívětivé, hřejivé teplo a vděčně se rozhlédli po volných sedačkách. Ať už však středisko na první pohled působilo sebeklidněji, atmosféra v něm byla odlišná.

Na stěně vlevo běžela televize, jejíž mihotavé světlo bylo vidět už zvenčí. Lidé ve středisku zpola seděli, zpola stáli na sedačkách, aby na ni dobře viděli a nikdo ani nedutal. Na obrazovce se objevila tvář reportérky hlásící se z místa, kde před pár okamžiky došlo k dopadení zločinců.

„Kde je Joy?“ zeptal se Arthur jednoho chlapce.

„Je tu Agnes Vandelliová se svým pokémonem,“ sdělil mu kluk důležitě. „Něco se mu stalo, je to strašně vážné.“

„A kde teď všichni tři jsou?“ chtěl vědět Ray.

Chlapec ukázal ke dveřím, nad nimiž svítilo červené světlo. „Měli jste Agnes vidět. Byla bílá jako smrt…“

„Teď tam nemůžeme, Rayi,“ chytla trenéra za rameno Mia.

„Já vím,“ hlesl Ray bezmocně. „Musíme čekat. Jdu nahoru do pokoje.“

Mia s Lisou a Arthurem ho následovali.

V pokoji se Ray sesunul do křesla u temného okna. Venku ještě pořád pršelo a vypadalo to, že déšť ještě zesílil. Přes kapky zalévající sklo nebylo vidět nic jiného než pár chabých světel lamp okolo střediska. „Snad bude v pořádku,“ řekl Ray.

„Myslíš Sneasela nebo Agnes?“ zeptala se Lisa jemně a také se posadila. Arthur zaujal místo vedle ní a Mia si přisunula křeslo vedle Raye.

„Oba.“

Než se posadila, přešla Mia pokoj a zhasla světlo. Blesků venku bylo dost na to, aby pokoj osvětlily.

„Myslíte, že jsou ještě v ordinaci?“ promluvila Lisa po dlouhé době mlčení.

„Jsou tam už tak dlouho,“ svraštila Mia starostlivě obočí a pohlédla na Raye.

Ten vstal, jakoby se chtěl jít dolů podívat, ale místo toho přešel jen ke dveřím na balkon. „Myslím, že bychom slyšeli hluk, kdyby vyšli z ordinace,“ mínil, jak si pohrával se záclonou. „Lidi by se hned začali vyptávat a…“

Ray s výkřikem uskočil od prosklených dveří.

Mia s Lisou vyjekly také, protože se ho polekaly.

„Co se děje?“ postavil se Arthur na nohy.

Ray třeštil oči na balkon. Záclona zůstala odhrnutá, a tak teď mohl dobře vidět, kdo to venku v dešti stojí. Nemohlo být pochyb o tom, že ten obličej patřil Mie.

„Mio?!“ zakryla si Lisa ústa a vyjeveně zírala na svou sestru za mokrým sklem. Ruka jí vyrazila vpřed a rychle otevřela dveře.

„Já jsem tady!“ zavolala Mia zamračeně z druhé strany temného pokoje.

Lisa strnule civěla do tváře své sestry.

Znovu se zablesklo. Dívce pod hřmící oblohou se zaleskly vlasy a ona natáhla ruku k Rayovi, stojícímu za Lisinými zády. Z ruky jí přitom vyklouzl řetízek s blyštivým přívěskem.

„To je můj Articuno!“ zamrkal Ray. Nastavil dlaň a dívka na balkoně mu do ní řetízek vložila. Potom se šťastně usmála.

„Díky, Latias,“ objevil se i na Rayově tváři zdráhavý úsměv.

S dalším zábleskem bílého světle byla Latias pryč.

Ray se dokolébal ke svému křeslu a pověsil si Articuna na krk, zatímco Lisa i nadále stála uprostřed pokoje.

„Při tom běhu mi musel někde spadnout,“ hádal Ray polohlasně.

„Takže TO byla Latias?“ zeptala se konečně Lisa.

„Jo,“ kývla Mia s úsměvem, jakoby to bylo úplně běžné setkání. „Ale víc se nedozvíš. Tys nám taky neřekla nic o tom tvém pokéballu.“

„A ani neřeknu,“ našpulila rty Miina sestra, „když s tím zase začínáš.“

„No tak, holky,“ pronesl Arthur káravě a vzdychl. „Já myslel, že už jste si to vyříkaly?“

Mia s Lisou se začervenaly a byly rády, že to v potemnělém pokoji nebylo vidět.

„Počkáme tady na Agnes,“ prohlásila nakonec Lisa, když se znovu uvelebila na pohovce.

Vítr kvílel ve štěrbinách kolem oken a třískal s okenicemi v celém městě. Časem to ale všechno splynulo v jeden monotónní hukot, jímž zaléhaly uši. Přestože si připadali podivně otupělí, Rayovi, Mie, Arthurovi ani Lise se spát nechtělo a když se kolem jedné hodiny v noci konečně ozval šramot klíče v zámku, všichni naráz otočili hlavy ke dveřím.

Dovnitř pomalu vešla Agnes. Nejspíš jí vůbec nepřipadalo divné, že v jejím a Miině pokoji sedí čtveřice bdících lidí a koukají na ni tázavými pohledy.

„Ahoj,“ hlesla a zavřela za sebou.

Nikdo se neměl k odpovědi.

Agnes přešla do kuchyně a natočila si skleničku studené vody. Potom přešla k nim a posadila se do čela konferenčního stolku.

Ticho.

„Sneasel je v bezvědomí,“ pronesla Agnes. Hlas měla studený a mluvila dutě, jakoby si nic z toho, co říká, neuvědomovala. Po tváři jí stekla osamělá slza. „Sestra Joy ale říká, že se z toho dostane.“

Ray si připadal nadmíru hloupě a stejně tak i Mia s Lisou a Arthurem. Mají Agnes začít utěšovat anebo mluvit o Sneaselově dobrých vyhlídkách? Nakonec to za ně vyřešila Agnes sama.

„Je to celé moje vina,“ zabořila tvář do dlaní.

„Ale Agnes,“ řekla hned Mia a měkce ji poplácala po zádech.

„Kdybych ho za nimi neposlala… za těmi…“

Špionka popotáhla a mezi prsty se jí skutálely slzy. Černé vlasy, které měla až do té chvíle pevně stažené do dvou drdolů, se jí uvolnily a zakryly Agnes obličej.

„Ale mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ promluvila Lisa. „Dělala jsi, cos mohla, Agnes. A zastavila jsi je!“

„Ale za jakou cenu?!“ odtáhla dívka dlouhé prsty z obličeje. „Sneasel mohl umřít!“

„Ale to se nestalo, Agnes,“ zarazil ji důrazně Ray. „A jak říká sestra Joy, dostane se z toho.“

„Říká, že je v šoku,“ přikývla černovláska a obličej bílý jako křída jí osvětlil další blesk. Záclona u oken se zachvěla s přívalem profukujícího větru.

„Jestli je v šoku, nemělo by to být vážné,“ řekl Arthur znale. „Temní pokémoni se z něj dostávají lépe než kdo jiný.“

Agnes se zhluboka nadechla a konečně přestala brečet. Opřela se o opěradlo.

„Odstoupím z Turnaje,“ řekla.

„Cože?!“ vyvalili oči Ray, Mia, Arthur i Lisa.

„Odstoupím z Turnaje,“ zopakovala Agnes své rozhodnutí. Byla odhodlaná se Sneaselem zůstat tak dlouho, dokud se neuzdraví, aby na něj mohla neustále dohlížet. Sžíralo ji svědomí, byla si jistá, že tomu mohla zabránit.

„Agnes, to je hloupost!“ zamračila se Lisa. „Tím bys Sneaselovi stejně neprospěla. Myslíš, že by si on odpustil, kdybys kvůli němu vzdala finále?“

Ať už šampiončina slova zněla jakkoli tvrdě, Agnes si stála na svém.

„Rozmysli si to, Agnes,“ poradil jí Arthur. „Půjdeme spát, třeba se ti to ještě rozleží v hlavě.“