Rayova pokémoní cesta

Zlodějčina pomoc

Agnes si to však nerozmyslela. Když druhého dne ráno Ray s Miou, Arthurem a Lisou snídali v hale pokéstřediska, objevila se Arthurova sestřenice ve dveřích, jak se odkudsi vracela.

„Dobré ráno!“ zavolali na ni s povzbudivými úsměvy a pozdravilo ji dokonce i několik úplně cizích lidí sedících ve středisku s nimi.

„Ahoj, kde jsi byla?“ posunula se Mia trochu víc k Rayovi, aby si Agnes mohla přisednout.

„Na výboru Turnaje,“ řekla Agnes dutě. „Vzdala jsem to.“

Ranní halou se rozlehl zvuk cinkajících příborů, jak kdosi upustil lžíci do misky s kukuřičnými vločkami.

„Ty jsi to doopravdy udělala?“ nevěřil Ray vlastním uším. „Tys vzdala FINÁLE?!“

Teď už je poslouchalo celé středisko.

„Přesně tak,“ kývla Agnes a nalila do sebe vařící čaj. „Ještě teď dojdu za Timothym Elderblowem a vysvětlím mu to.“ Zvedla se k odchodu.

„Paní Agnes!“

Mezi stoly se proplétalo několik malých dětí. Vmžiku trenérku obklíčily a vyvalily na ni smutná očka.

Agnes přešlápla a marně se snažila dostat z kroužku ven.

„Moc vám budeme držet palce, když budete zápasit,“ dušovala se jedna holčička. „Táta říkal, že máte velkou šanci.“

Ray, Mia, Arthur a Lisa Agnes mlčky sledovali. Trenérka se však před jakýmikoliv pochybnostmi pevně obrnila. Jakoby kolem sebe rozprostřela obranný val, který se všem těm lidem snažícím se ji přemluvit nedaří překonat.

„Prosím, potřebovala bych projít, ano?“ usmála se studeně na jednoho chlapce. Ten ji ale chytil za ruku a něco zakňoural.

„Slečno Vandelliová!“

Dveře ordinace se otevřely. Vyběhla z nich sestra Joy. Již hodnou chvíli na ni totiž bušili ostatní trenéři ze střediska.

Agnes ztuhla, zčásti proto, že se beztak nemohla hnout.

„Vy to chcete vzdát?“

Pootočila se.

„Sneasel by nebyl rád, kdybyste to udělala,“ prohlásila sestra Joy káravě. Ve tváři se jí rozhostil pobouřený, zamračený výraz. Agnes by se přece měla chovat úplně opačně. Dokázat všem, že Turnaj zvládne, bojovat stejně jako Sneasel v těchto chvílích.

„Jak to můžete vědět?!“ otočila se Agnes zprudka.

Děti kolem ní uskočily.

„Jen pojďte,“ pokynula jí sestra Joy, „myslím, že vám sám řekne, co by si přál.“

Děti kolem ní jí uhnuly z cesty, když Agnes tažená za ruku sestrou Joy váhavě vykročila ke dveřím ordinace.

„Doufám, že si to ještě doopravdy rozmyslí,“ sledovala Lisa dveře dokud se nezavřely.

***

„Měli byste teď slečnu Vandelliovou nechat o samotě,“ sdělila jim sestra Joy odpoledne, když se Ray s ostatními přišli zeptat na to, jak se jí a Sneaselovi vede.

„Samozřejmě, jen jsme…“

„Dnes na ni dál nečekejte,“ přerušila sestra Raye a vrhla ke dveřím za svými zády soucitný pohled. „Nepochybuji o tom, že s ním zůstane jak dlouho to jen půjde.“

Na to nemohli říct vůbec nic. Sestra Joy měla pravdu, teď by za Agnes rozhodně chodit neměli.

„A co ta večeře, kterou na dnešek naplánovala?“ opřel se Ray zády o pult.

Oči mu sklouzly k postavě v černém oblečení, která se zrovna objevila venku za prosklenými dveřmi.

„Myslím, že se to tím pádem ruší,“ pokrčila rameny Mia.

Než si Ray stačil uvědomit, kdo to právě vešel dovnitř, halou už se rozlehl drsný hlas.

„Tak to ani omylem! Netrmácela jsem se dneska na trh pro nic za nic!“

I přes její obvyklé poněkud neurvalé chování, teď hlas Berty Vandelliové nezněl tak, jak ho znali. Ray, Mia, Lisa i Arthur se k příchozí ihned otočili. Agnesina matka vypadala v černých rozvolněných kalhotech a černém triku zavázaném ve stylu podprsenky jako předzvěst něčeho neblahého, co nebyli cizí udiveně se tvářící trenéři v hale schopni pojmenovat. Krátké černé vlasy se jí ježily jako vždy a oči jako trnky zpříma hleděly do těch Rayových. Ray se snažil neuhnout.

„Teto?! Co ty tady děláš?“ vyhrkl Arthur.

„Do toho ti nic není, Arthure, že ano?“ ohradila se zlodějka nebezpečně a oči zabodla do jeho tváře. Strnulí lidé ve středisku pozvedli obočí. „Ale když už to musíš vědět, jsem tu, abych Agnes domluvila.“

„Domluvila?“ zopakoval Arthur. Bylo pro něj těžké tomu slovu rozumět, když ho vyslovila Berta.

„Něco se ti nezdá, drahý synovče?“ vyvalila na Arthura černé oči a pak se obrátila na sestru Joy. „Prosím vás, kde bych teď svou dceru našla?“

„Tam,“ ukázala Joy za sebe. Strohou odpovědí jí však naznačila, že zlodějku do ordinace rozhodně vpustit nehodlá.

„Byla byste tak hodná a zavolala ji sem?“ zvolila Berta méně konfliktní cestu.

Joy kývla a zmizela, zatímco Ray se svými kamarády zůstal stát vedle Berty Vandelliové a nedůvěřivě si ji prohlíželi.

„Huš!“ vybafla na ně, až museli uskočit. „Co se tak šklebíte?“

Ray se zakoktal. „Jen, jen jsme se vás chtěli zeptat… odkdy je ta večeře?“

„V deset večer,“ špitla Berta a střelila po nich očima.

„Až tak pozdě?“ zamračil se Arthur.

„Malé děti chodí spát brzo, co?“ ušklíbla se jeho teta, ale naklonila se blíž, takže ji mohli slyšet jenom oni. „Nemám celý večer jenom na vás, to víš sám nejlíp, co, Arthure?“ řekla, kývla na ně a pak se opět odvrátila. Právě se zde totiž objevila Agnes.

Přestože se mu to ani trochu nelíbilo, musel je Arthur nechat odejít.

„Pojďme taky někam pryč, tady jsme jak v zoo,“ postěžovala si Lisa, když se zraky lidí kolem upřely na ně.

***

„Mně se to nechce líbit,“ trval na svém chovatel, když bloumali uličkami Šarlatového Města a bezmyšlenkovitě mířili na východní pobřeží. Na cestu do malého přístavu se přitom nemuseli nikoho ptát. Stíhání pytláků Corsol v té šílené bouři měli v paměti ještě stále velmi živě.

„Přestaň ji pořád z něčeho podezírat, Arthure,“ radila mu už poněkolikáté Mia. „Řeknu ti na rovinu, že ani já ji nemám nijak zvlášť ráda, ale třeba za tím dnes opravdu není nic… nic…“

„Nekalého?“ napověděl jí Ray, jak hledala správná slova.

„Jo,“ přikývla trenérka s úsměvem.

„Ale co když jo?“ zamračil se Arthur na houpající se loďku v přístavu.

„Arthure,“ podívala se na něj Lisa vážně. „Ať už dělá, co dělá, tvoje teta je v tom natolik dobrá, že ji určitě nikdo nechytí.“

Arthur se trpce ušklíbl. „Jenže já bych jí přál, aby ji někdo chytil,“ zasyčel zlobně. „Proč mi prostě nemůže věřit, že jsem to tehdy doopravdy nebyl já, kdo ji práskl policii?“

„To je jasný,“ řekl na to Ray. „Viděla tě, jak se jí hrabeš v těch kradených věcech. Něco takového si mohla domyslet.“

„Koukněte, tady ležel Slam,“ ukázala Mia na místo na molu.

Koukali na šedý kámen pod svýma nohama.

„Opravdu to bylo tady?“ zapochyboval Arthur.

„A není to jedno?“ pozvedla Lisa obočí. „Hlavně, že už ho má policie.“

„Jak to s ním teď vlastně vypadá?“ zeptala se Mia.

Pokračovali dál kolem přístavu k mohutnému mysu před nimi.

„Je ve vazbě a snad ho i zavřou. Říkali to ráno ve zprávách, copak jsi zapomněla?“ ďoubl do ní Ray loktem.

„Fuj, tady je ještě trochu krve!“ zašmátrala Lisa nohou po sálajícím kameni. Na zemi byla tmavá skvrna.

„Doteď mi z toho večera běhá mráz po zádech,“ odvrátil se Ray. „Hej! Jak se vlastně dneska večer dostaneme do Zemského Města?!“

„Na to jsem nepomyslel,“ zvolal Arthur zaskočeně.

„Vrátíme se do střediska,“ řekla Lisa. „Agnes už tam určitě bude, tak se jí můžeme zeptat… Třeba by nás tam mohl vzít ten její Gyarados. Velký je na to dost.“

„Tak mě napadá, že bychom si mohli vzít od profesora Elma zase jiné pokémony, Mio,“ vzpomněl si Ray při zmínce o létání na Tropiuse, jenž byl po dobu jeho zápolení v turnaji v péči newbarkského profesora.

„Každopádně teď půjdeme do toho střediska,“ usmála se Mia.

***

Ulice byly po včerejším lijáku naprosto čisté. Piniové jehličí stáhly vody do kanálů spolu s odpadlými květy trubačů a dokonce i plevel ve spárách mezi kameny vypadal prořídle.

Agnes už na ně ve středisku čekala.

„Ahoj,“ pozdravila je, ale její povadlý výraz nepůsobil o moc veseleji než ráno.

„Ahoj, Agnes,“ snažili se ji oni povzbudit svými úsměvy. „Zrovna jsme se tě chtěli na něco zeptat.“

„Hm?“ hlesla ona. Vůbec už to nebyla ta odhodlaná černovláska, kterou dopoledne nechali tady ve středisku, aby si rozmyslela svoje odstoupení z Turnaje.

„No, totiž, jak se dostaneme na večeři k tvé matce?“ zeptali se všichni opatrně.

„O tom jsem s vámi taky chtěla mluvit,“ kývla ona. „Já tam sice nepůjdu, ale…“

„Ne, Agnes,“ ozval se hlas její matky, která právě domluvila se setrou Joy. „Tvůj Sneasel je v dobrých rukou a ty potřebuješ rozptýlení. On teď bude stejně spát, nebyla bys mu tady nic platná.“

Berta přišla až k nim a starostlivě se na svou dospělou dceru podívala.

„Mami, já tu MUSÍM zůstat, Sneasel…“

„Slečno Agnes, tady mu už opravdu nepomůžete,“ přidala se k přemlouvání Joy. „Já se o něj postarám.“

„A jak mu je teď?“ vysoukala ze sebe špionka.

Joy neřekla ani slovo. Jen se snaživě pousmála a kývla.

„Tady máte pokéball,“ otočila se znenadání Berta na Lisu. Do rukou jí spadl studený míček. „Je v něm můj pokémon. Donese vás v deset hodin ke mně.“

Lisa, Ray, Arthur a Mia na ni pohlédli.

„Až v deset, rozumíte?“ kývla na ně naléhavě. „A Agnes vemte s sebou, ať se jí to bude líbit, nebo ne.“

„Dobře,“ souhlasili trenéři. I kdyby snad měli něco proti, jen těžko by s tím před Arthurovou tetou obstáli.

„Tak zatím nashledanou,“ kývla ona a naráz vypadala zkroušeně. Potom se otočila a zmizela ze střediska.

„Zajímalo by mě, co je to za pokémona,“ dumal Ray, když Berta odešla. Přehazoval si pokéball z jedné ruky do druhé, jakoby doufal, že tak zjistí, kdo je uvnitř. „Co kdybychom ho vypustili…“

„Tady ne!“ zděsila se Joy a zastavila mu ruku tak rychle, až se všichni polekali. „Běžte s ní ven!“

„Ona je to samice?“ zeptala se jí Mia.

„Ano, samice Gyaradose,“ poulila na ni Joy veliké oči. „A je vážně obří, sem by se rozhodně nevešla,“ mávala kolem sebe rukama.

„Agnes, jak dlouho se odsud letí k vám domů?“ zeptala se Lisa, aby věděli, kdy vyrazit na cestu.

„Na Gyaradosovi tam budete za pár minut…“

„BudeMe, a už nás s tím neštvi,“ rozhořčilo Arthura její jednání. „Víš, že jsme tvé mámě slíbili, že přijdeš taky.“

„Tak to jste holt neměli,“ pokrčila Agnes paličatě rameny.

„Za dvě hodiny vyrazíme,“ pravil Ray nesmlouvavě s pohledem na své hodinky. „Tak buďte všichni připravení.“

„A co kdybychom mezitím zavolali tomu Elmovi?“ vzpomněla si Mia na Rayův nápad.

„Jo, pojďme,“ plácl se Ray do čela a hned přešel k videotelefonům. „A rovnou můžeme zavolat i domů.“

Arthur s Lisou zůstali sedět vedle Agnes, snad aby jim neutekla, a Ray s Miou si zabrali dva telefony.

„Ahoj, mami, ahoj, tati!“ zajásal Ray, když se na obrazovce objevily zvědavé tváře obou jeho rodičů.

„Ahoj, Rayi!“ rozzářily se. „Dlouho jsi nevolal!“

„Já vím,“ kývl Ray a zazubil se, jak do jejich rozhovoru pronikaly i útržky slov od vedlejšího aparátu. „Měli jsme s Miou napilno.“

„Turnaj Vířících ostrovů, co?“ mrkl na něj jeho taťka. Podle všeho na něj byl pyšný.

„Gratulujeme ti k umístění na tak dobrém místě, Rayi!“ poskočila si Rayova mamka.

„To už všechno víte?“ vyvalil Ray oči. Zároveň ho to i trochu mrzelo, protože doufal, že jim bude moci všechno popsat… Nejspíš ale již nebylo co.

„Tolik jsme toho zase neviděli,“ zakroutil jeho táta hlavou. „Kupodivu to přenášela jen jedna televize a to ještě dost pochybným způsobem, takže člověk nikdy nevěděl, kdy budou dávat další zápas.“

„Celé to bylo dost zmatené,“ přisvědčila paní Leeverová. „Ale tvůj zápas proti Timothymu jsme viděli!“ zajásala. „Paní Mellowová na nás houkla, že si máme zapnout televizi…“

„Mia zápasila v Turnaji taky,“ řekl Ray při zmínce o paní Mellowové. „Vypadla ale ve čtvrtfinále.“

„Slyšeli jsme,“ kývl jeho tatínek. „Chudák.“

„Ale žádný chudák! Ray byl prostě lepší!“ houkla náhle Mia od vedlejšího telefonu, jak čekala, až k obrazovce na druhé straně drátu přijde i její babička.

„Jsi hodná, Mio,“ usmála se paní Leeverová kamsi do strany, přestože dívku nemohla vidět. „Tvoji rodiče už o tebe taky mají starost…“

„Já vím, právě jim volám,“ zazubila se Mia a pak se ozval rázný hlas její energické babičky. „Jé, ahoj, babi!“

Ray už měl své rodiče zase jenom pro sebe.

„Takže ve finále je teď Timothy Eldeblow a Agnes Vandelliová, že?“ pokračoval pan Leever v rozhovoru o Turnaji.

„To jsou. Ale podle všeho se to chystá vzdát,“ přitakal posmutněle Ray a mimoděk vrhl pohled kamsi do haly za sebou.

„Kdo?! Agnes?“ podivili se Rayovi rodiče. „A proč?“

Ray jim stručně vylíčil, co všechno se na ostrovech semlelo, a v duchu se hrozil množství mincí, které přitom do automatu vhazoval.

„Takže vy dnes jdete na večeři k Vandelliovým?!“ nestačila se divit jeho maminka a vyměnila si se svým mužem znepokojené pohledy.

Ray se trochu zamračil. „Ale ona asi nebude tak zlá, jak vypadá,“ řekl honem na Bertinu obhajobu.

„Co-cože?“ vyhrkl zaskočeně jeho táta. Ray ho nepochybně vytrhl ze zamyšlení. „Ale jistě, ovšemže ne.“

„No, já už budu muset končit, chci ještě zavolat profesoru Elmovi,“ začal se loučit Ray.

„Doufám, že bude doma, poslední dobou pořád někde běhá,“ pohlédla jeho máma znovu do tváře pana Leevera. Ten jenom přikývl. „Prosím tě, Rayi,“ otočila se vzápětí na svého syna. Z jejího hlasu zněla nenadálá úzkost. „Dávejte na sebe pozor, ano?“

Trenér se trochu zamračil. Nebo ho to spíše překvapilo. Pozor na sebe přeci dávají pořád… „Ano, jistě, mami,“ vysoukal ze sebe. „Děje se něco?“

„Jen si chceme být jistí, že se nakonec domů vrátíte v pořádku,“ usmál se snaživě jeho táta. „Takže se s Miou opatrujte a hodně štěstí na další cestě! Ahoj!“

„Ahoj.“

Obrazovka zabzučela a zhasla.

Ray se stále ještě trochu znepokojeně opřel o opěradlo a zavřel oči. Okamžitě se mu vybavil ten vážný pohled jeho mámy, zatímco se táta snažil odvést jeho pozornost trochu jinam. Nebo to tak aspoň vypadalo.

Vzpomněl si na dny před svou pokémonní cestou a spokojeně si vydechl. Uviděl před sebou jejich dům na kraji lesa a laboratoř profesora Elma nedaleko od něj. Mezi nimi byl však ještě domek jejich sousedky paní Verylové, kterou vždycky od srdce nesnášel. Při vzpomínce na ni se musel ušklíbnout.

„Už jsi volal tomu Elmovi?“ vytrhla ho ze vzpomínek Mia. Poulila na něj zvědavé oči jakoby odhadovala, co se mu honí v hlavě. Monitor videotelefonu před ní už byl taky tmavý.

„Ehm, ještě ne,“ přiznal Ray. „A to s vašima nemluvila Lisa?“ podivil se vzápětí, když si uvědomil, že hoennská šampionka celou dobu sedí vzadu vedle Agnes a Arthura.

„No, oni se s rodiči trochu nepohodli,“ protočila Mia oči v sloup. „Kvůli nějaké hlouposti. Lisa říkala, že udělala chybu, když jim nezavolala hned, jak se vrátila z Hoennu.“

Ray si říkal, že to Lisa opravdu udělat měla. Nedokázal si ale představit, že by kvůli tomu s rodiči ještě stále nemluvila. Možná to mělo nějaký jiný důvod? Potřásl hlavou. Zdálo se, že ve všem hledá příliš mnoho nesrovnalostí. Určitě to mělo co dělat s tím vážným pohledem jeho maminky.

Po dlouhém rozhovoru s profesorem Elmem, který jim nadšeně sděloval své dojmy z jejich pokémonů i z pokémonů, které mu poslal Matt (při zmínce o něm se trochu zapovídali a Elm jim řekl, že si Matt chytil zvláštního pokémona jménem Drifloon) si Ray i Mia seřadili u pasu své pokébally.

„Takže teď mám u sebe Quilavu, Tropiuse, Kingdru, Girafariga a Chinchou s pokévajíčkem!“ pochválil si Ray svoji sestavu a znovu a znovu si prohlížel vejce se zelenými puntíky.

„Já mám Croconawa, Hauntera, Growlitha, Dunsparce a Exeggcuta,“ pochlubila se Mia, když i ona přišla za Agnes, Lisou a Arthurem.

„A vajíčko, ne?“ připomněl jí Arthur.

„No jo, to samozřejmě taky,“ zazubila se Mia. „Mě už by vážně zajímalo, co se nám z nich vyklube.“

„Podle mě už by to tak dlouho trvat nemuselo, to čekání,“ mínil Arthur.

„Jak to víš?“ chytli se toho okamžitě oba trenéři.

„Jen se podívejte, o něco se už za tu dobu zvětšila a o moc už neporostou.“

„Jsi si tím jistý?“ přimhouřil oči Ray.

Arthur přikývl.

„Pojďme už ven. Za chvíli vyrážíme do Zemského Města,“ vyzvala pak všechny Lisa.

Prostranství před střediskem i celé Šarlatové Město už oranžové sluneční paprsky opustily a nahradily je tmavé večerní a noční barvy. Lucerny svítily a ulice se plnily turisty večer co večer vyrážejícími do kaváren, cukráren a restaurací po celém pobřeží.

Jelikož nevěděli, zda se budou ještě vracet do Šarlatového Města (rozhodnou se až po večeři) pro jistotu si sbalili své věci do batohů a ty si vzali s sebou na cestu k Vandelliovým.

„Takže můžeme?“ zeptal se Arthur s očima upřenýma na svítící hodiny před střediskem. Ray s Miou si svá pokévajíčka schovali do ruksaků a přikývli.

„Pojďme,“ kývla i Lisa. Agnes něco bezduše zamumlala.

„Volím si tebe, Gyarados!“ zvolal Arthur.

Z kovovým zvukem a silným řevem se z pokéballu vynořil obrovský pokémon dlouhý přinejmenším devět metrů. Nešťastní kolemjdoucí se vrhli za nejbližší stromy a rohy domů, bojovná tlama gyaradosí samice se otočila k lidem stojícím kolem dcery její trenérky a potom Gyarados slétla na zem, aby jí mohli všichni vylézt na hřbet.

Přestože Ray už pocit, který se dostavoval při létání na pokémonech, znal díky svému Tropiusovi, tohle bylo trochu odlišné. Pod dlaněmi cítil veliké hladké šupiny, tenké a pevné jako pláty nějakého kovu. Tropius měl naproti tomu šupiny drobné a měkké.

Gyarados sebou smýkla a vznesla se do výše. Se všemi jejími pasažéry to přitom prudce trhlo nazad a Mia poděšeně vyjekla. Nikdo ale naštěstí nesklouzl a pokémon sám bez jakéhokoliv povelu neomylně zamířil správným směrem.

Pokémonské středisko zůstalo vzadu pod nimi a Ray se bál, že sám co nevidět spadne za ním. Chytil se prsty za větší a silnější pláty pokémonních šupin a přitiskl se ke studenému tělu. Byl to zvláštní pocit letět na něčem, co nemělo ani jedinou známku létavosti. Gyarados neměla žádná křídla ani nic jiného, co by ji spolehlivě drželo ve vzduchu.

Mia za Rayem si byla jistá, že všichni přemýšlí o tom samém. Všichni až na Agnes byli totiž v obličejích podivně zelení. Aspoň co mohla soudit ve tmě nočního nebe.

Gyarados přelétla průliv mezi Červeným a Žlutavým ostrovem a letěla nad kusem vyprahlé země. Na opačné straně nad nimi mezi mraky problikávaly hvězdy a jejich stříbrný třpyt je mrazil na tvářích stejně jako skučící vítr uhánějící kolem nich.

Než se nadáli, Bertin pokémon začal pomalu klesat. Zůstával však ještě dost vysoko nad zemí a nad hladinou temného moře. To teď splývalo se všudypřítomnou tmou. Jedinou známkou toho, že skoro všude kolem nich je voda, byly slabé odlesky majáků z okolních ostrůvků.

„Už jsme skoro tam,“ ohlásila Agnes sedící jako první v řadě na Gyaradosině zádech.

Nikdo jí neodpověděl.

Vodní pokémon obletěl několik vrcholků hor a kopců Modravého ostrova a počal se snášet níž a níž přes rozlehlé pozemky zlodějky Berty Vandelliové.

Proletěli nad hustým lesem a skalisky a přistáli před dveřmi domu, jenž do tmy vysílal přízračné odrazy bílých zdí.

„Díky, Gyarados,“ usmála se Agnes, ale v tom úsměvu nebylo nic veselého.

Pokémon zahřměl bouřkovým řevem a zmizel v pokéballu.

S přívalem dalšího větru se objevila i Berta. Dveře domu se otevřely.

„Jdete akorát,“ prohlásila nečekaně odměřeně. „Prosím,“ a uhnula jim z cesty.

Jistota, že je Arthurova teta v podstatě hodný člověk, Raye, Miu i všechny ostatní rychle opouštěla, když na ně dolehla dusivá atmosféra Bertina sídla.

Paní domu je beze slova dovedla do prostorné jídelny, což byla místnost hned vedle obývacího pokoje, když jste prošli obloukovitým průchodem vlevo.

Jídelna plála svíčkami rozesetými po stole na stříbrných, nepochybně velmi drahých svícnech. Nádobí se blyštělo odlesky plápolajících svíček. Když se nad tím vším Mia podivila, Arthur zabručel, že je to nejspíš taky kradené, a posadil se na židli u masivního dřevěného stolu, na místo hned vedle Lisy. Naproti nim si sedli Ray s Miou a Agnes se svou matkou zaujaly místa naproti sobě v čelech stolu.

Chvíli to vypadalo, že tím je vše skončeno.

„Já hloupá!“ vykřikla však Berta a hned se zase zvedala. „Od doby, co nemáme služku, zapomínám, že musím jídlo nosit sama!“ zasmála se, jakoby to byl dobrý vtip.

Ray na minutku znepokojeně zapřemýšlel, co se asi mohlo stát, že už u Vandelliových nikdo neslouží. Myšlenky ale silou vůle rychle zapudil.

Berta odběhla do kuchyně. Ray se svými přáteli přitom shledali, že jídelna je velmi podobná obývacímu pokoji. Nalevo byla velká obloukovitá okna se závěsy, po stěnách se rozprostíraly zažloutlé mapy a kolem po policích se válely spousty zaprášených zbytečností. Od jejich první návštěvy se však dnešní večer něčím nepříjemně lišil. Jakkoli byla Arthurova teta vulgární, Ray by býval uvítal, kdyby se z kuchyně ozvalo alespoň slabé zanadávání nad připálenou večeří nebo převrhnutou sklenicí. Všude však bylo ticho, do něhož prskaly jen knoty hořících svíček, které jako jediné velikou místnost osvětlovaly.

Ray, Mia, Lisa a Arthur si vyměnili znepokojené pohledy. Agnes beze slova civěla do prázdného talíře, který se jí odrážel v černých očích.

Chodbou se rychle blížily kroky.

„Tadá!“ zahulákala Berta, až všichni naskočili, a pozdvihla velkou polévkovou mísu.

„Vezmu to odsud,“ usmála se snaživě na svou dceru a nalila jí polévku.

„Dost, mami, víc nechci,“ zastavila její ruku s naběračkou Agnes po prvním nabrání.

„Jak myslíš, abys ale neměla hlad,“ pokrčila její matka rameny.

„Copak není druhé jídlo?“ opáčila Agnes naštvaně. Cítila se ublížená, že tady musí sedět, zatímco je její Sneasel úplně sám ve středisku na jiném ostrově.

„Bude to v pořádku,“ nafoukla se Berta, jakoby jí četla myšlenky. „Jen to nedramatizuj!“

Nalila polévku i ostatním hostům a zasedla na své místo.

„Dobrou chuť,“ pokusila se Lisa odlehčit dusnou atmosféru.

„Dobrou chuť,“ zopakovali ostatní strojeně.

Jídelnu zaplnilo cinkání lžic a potlačované srkání.

„A jak se vám vlastně vedlo v Turnaji?“ otočila se Berta k Rayovi a Mie. Zuby nehty se snažila udržet neexistující rozhovor.

„Já prohrála ve čtvrtfinále právě proti Rayovi a ten potom prohrál v semifinále,“ odpověděla Mia stroze a nedala Rayovi ani možnost něco říct.

„Byly to ale dobré zápasy,“ řekla Lisa povzbudivě.

„Vidíš, Agnes, já říkám, že bys to neměla vzdávat,“ zvedla se Berta za okamžik od stolu, aby posbírala prázdné talíře. „Jsi dobrá trenérka,“ ozvalo se pak tlumeně odkudsi z chodby do kuchyně. „Přines mi, prosím, tu mísu.“

„Ale o to tu přeci vůbec nejde!“ křikla finalistka popuzeně, popadla mísu s polévkou a odkráčela za matkou.

„Nevypadá to moc dobře,“ špitl Ray, když se z kuchyně ozval tlumený křik.

„To ne,“ hlesli ostatní.

Berta s Agnes se za okamžik vrátily s druhým chodem. Obě byly rudé vzteky, přestože se to snažily zakrýt supěním nad těžkými podnosy. Na tom Bertiném se nesl jakýsi baklažánový nákyp. Ray tuhle podivnou zeleninu ještě nikdy nejedl a shledal, že má stejně divnou chuť, jak vypadá.

„Proč jste pořád takoví zamlklí?“ načala pak Berta to nejhloupější téma, jaké mohla. „A ty nic neříkej!“ sykla dřív, než stačil Arthur otevřít pusu.

Její synovec měl však všeho právě tak po krk. Odstrčil nedojedenou večeři stranou.

„Proč jste vy dva vlastně na sebe takoví?“ zamračila se nečekaně Agnes a po dlouhé době konečně zvedla hlavu. Pohledem těkala mezi svým bratrancem a matkou.

„Teď to nemíním řešit,“ odsekla Berta. „A jez, budeš to mít studený.“

„Už nechci, stačilo mi to,“ odpověděla Agnes prostě a i ona odstrčila jídlo na stranu, příbor úhledně složený vedle sebe.

„Taky bys neměla ráda někoho, kdo ti tak zkomplikuje život, Agnes,“ štěkla Berta a vidlička v ruce se jí zatřásla. Hned nato si však zlodějka uvědomila, jak se chová, a rychle se napila ovocné šťávy, která byla cítit po alkoholu.

Ray s Lisou a Miou hltali nákyp, jak nejrychleji mohli. Nepochybně se schylovalo k pořádné bouřce.

„Já to na tebe přece neřekl, teto!“ rozčílil se Arthur a praštil příborem jen to zařinčelo.

Bertina vidlička nedoputovala k jejím ústům. „Ne? A kdo asi?!“ Příbor se zabodl do baklažánového nákypu, převáhl se a vyrýpl z něj veliký kus. Ten skončil na podlaze. „Byl jsi jediný, kdo o tom věděl,“ rozkřikla se. „Jediný, kdo mohl…! Nemohla, nemohla jsem TOMU UVĚŘIT, když za mnou přišli ti policajti, že mají příkaz to tu prohledat! To ti mám jako odpustit, chovat se, že se nic nestalo?! Od tý doby mi visej na patách, kam se jen hnu! Jaký myslíš, že to je, Arthure, hm?!“

„O co to tu vlastně jde?!“ vstala od stolu Agnes. V rukou zamračeně svírala krajkový ubrousek a sama jakoby se bála pochopit, co se v minulosti stalo, dát si vše do správných souvislostí.

„Ty se mě ptáš, o co tu jde? O co MI jde?“ vyprskla její matka vztekle. „Milá zlatá, tvůj bratránek mě totiž tehdá pěkně převezl! Prásknul policii, že tu mám kradený věci! O to tu jde!“

„Nejmíň stokrát jsem ti říkal, že jsem to sakra neudělal!“ zařval Arthur nepříčetně.

„Arthure!“ okřikla ho vyděšená Lisa.

On i Berta už byli také na nohou.

„JÁ TO NEBYL!“

„A KDO ASI?!“ mrštila Berta vztekle rajčetem, které se rozprsklo po zdi za ním.

Ubrousek v Agnesině ruce se zachvěl. „To já,“ špitla.

Nastalo ticho.

Hruď Agnesiny matky se do toho okamžiku zuřivě dmula, ale teď jakoby Berta zapomněla dýchat. Ray, Mia, Lisa a Arthur zamrkali. Berta zalapala po dechu.

„Ty?“ zašeptala, hlas jí zaskřípal. „Agnes?“ sesula se na židli, druhé rajče pod stupňujícím se tlakem jejích prstů konečně prasklo. Na bílém ubruse se rozlila červená šťáva. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ nevěřila Berta vlastním uším a vztek z ní vyprchal. Místo něj se ji zmocnilo zoufalství. Nemohla se dopídit tomu, proč ji její vlastní dcera… Nevěděla, jak by bylo něco takového možné. Proč? „Řekni mi jediný důvod, proč jsi to udělala?“ zvedla k ní plačtivě oči.

„To jsem měla být ráda, že moje máma krade?! Měla jsem být pyšná?!“ vykřikla Agnes a oči se jí zableskly, jak se jí do nich hrnul vztek. „Nemohla jsem pořád předstírat, že o ničem nevím, byla jsem ještě moc malá a tohle všechno na mě bylo…moc!“

„Ty to ale vůbec nechápeš, Agnes!“ zalily se Bertě oči slzami a ona se to nesnažila skrýt.

„Vážně?“ houkla Agnes. „Nechápu, že je moje máma zloděj, že krade v muzeích, okrádá ostatní lidi…?! Když se někde ztratilo cokoliv vzácnýho, mohla jsem si bejt jistá, že za tím je moje máma! Víš, jaký to bylo?! Víš jak…,“ hledala dívka bezradně slova. „Chtěla jsem, aby sis uvědomila, že máš taky nás, mě a tátu! Táta nikdy nikomu nic neřekl, nechtěl ti přidělávat starosti… Jenže on potom…“

„MLČ!“ okřikla ji Berta, jak se celá třásla.

Agnes zmlkla. Hruď se jí vzdouvala a chřípí se jí rozšířilo.

„Tvůj táta do všeho viděl a pomáhal mi,“ zašeptala Berta zlomeně. „Už tehdy jsme se dohodli.“

„Dohodli na čem?“ zarazila se Agnes.

„To si myslíš, že to všechno,“ rozmáchla se Berta, „dělám kvůli sobě?!“

Agnes znejistěla.

Ray s Miou, Lisou a Arthurem zarytě mlčeli. Bylo to jako souboj, ve kterém se vítězství přiklánělo tam a hned zas na druhou stranu.

„Sama přece víš, co to obnáší pracovat tak, aby to nikdo nevěděl!“ zajíkla se Berta, zavřela oči a zdrceně se opřela o opěradlo své židle.

V jídelně podruhé zavládlo hrobové ticho.

„Mami?“ zamrkala Agnes uslzenýma očima.

„Pojďte se mnou!“ vyštěkla Berta na všechny v místnosti. Vystřelila z ní ven, kde v předsíni strhla z háčku klíče od zadního vchodu do domu, přehodila přes sebe tmavý pánský svrchník a popadla svítilnu u zadních dveří.

„Říkám, abyste šli za mnou!“ ozvalo se znovu, když to ztichlé jídelny pronikl čerstvý večerní vzduch proudící otevřenými dveřmi.

Všech pět se jich prkenně zvedlo od stolu a vyrazili za ní.

Vyšli ven a po malé pěšině se vydali na noční cestu přes rozlehlé pozemky Arthurovy tety. Ta rázovala ve tmě před nimi, osvětluje jim cestu.

Svíčky za okny jídelny dál ponuře prskaly na zbytky lilkového nákypu.

Ray s ostatními Bertu rychle dohnali.Vlahý noční vzduch se dobře dýchal a oni ho polykali plnými doušky. Hvězdy nad jejich noční poutí pochybovačně odvracely hlavy, jakoby to všechno raději nechtěly vidět.

Spoře osvětlená okna domu zůstala daleko za nimi, když celá skupinka šesti lidí stanula na okraji lesíka uprostřed pozemků. Berta bez rozmýšlení pokračovala dál, odhodlaná dokázat dceři i ostatním svá slova.

Ray spěchal hned za ní. Rychle ho obklopily husté silné stromy se záplavou velkých listů a on si mezi nimi naráz připadal dočista ztracený. Ohlédl se, aby viděl, že Mia, Arthur i Lisa s Agnes jdou za ním. Stejně jako on i jeho přátelé tajili dech a rozhlíželi se, přestože nemohli vidět nic než tmu a obrysy sebe samých. Přeběhl jim mráz po zádech.

Po nedlouhé době se zastavili. Byli na palouku dost malém, aby ho spolehlivě zastínily větve okolních stromů a ochránily ho tak před pohledy shora, z nebes. Věděli, že musí být právě uprostřed háje.

„Tak se ukažte, vy dva,“ řekla Berta klidným hlasem. Ticho lesa na ni působilo jako balzám.

Ray, Mia, Arthur i Lisa se zvědavě rozhlíželi. Nevěděli, co mají čekat. Až na nepatrné šustění listí v korunách nad nimi nic neslyšeli ani neviděli.

„Uáá!“ vyjekla náhle Mia, když jí cosi proletělo nad hlavou a zmizelo to ve tmě.

„Uch!“ kryl si hlavu i Ray a spěšně se otočil za náhlým závanem větru.

Vzápětí ticho lesa přerušilo melodické volání nějakého pokémona. Znělo to trochu jako jemné, nadšené bublání ozvučené zpěvavým hlasem.

Ozvalo se další zavolání. Ray s Miou, Lisou, Agnes a Arthurem si div nevykroutili hlavy.

Před nimi na palouku se objevili dva pokémoni. Jeden byl o něco větší než ten druhý, modrobílé barvy. Ten druhý byl červenobílý. Jakmile spatřili Raye, Miu a Arthura, šťastně se usmáli.

„Latios a Latias?!“ vyvalili všichni oči.

„Laaa!“ zazpívala Latias a vrhla se k Rayovi. Ten přitom málem upadl, když mu šťastně vrazila do náručí a pak ho nadšeně obkroužila.

„Latias!“ vyhrkl Ray a rozesmál se, když nakonec zakopl o vlastní bohu a spadl do studené trávy.

Latios se ani nepohnul. Bez jediného zvuku spočinul očima na Mie a pak se podíval i na Arthura. Oba se na něj překvapeně zazubili.

Latias přiletěla k Mie a Arthurovi a olízla jim tváře.

„To lechtá!“ zahihňala se Mia a chytila Latias kolem krku, aby ji mohla obejmout. Přitiskla ji k sobě jako dlouho neviděného přítele a Latias blaženě přivřela oči.

Berta ani Agnes se nehýbaly. Trenérka na pokémony hleděla skelným pohledem, jakoby ji jejich přítomnost omračovala. Berta si však byla jistá tím, že její dcera není ani tolik ochromená díky Latias a Latiosovi, jako spíš že si uvědomila, že se ve své matce spletla.

„Ale proč jsou vlastně tady?“ upřela Mia oči na Bertu, zatímco Latias s Latiosem si pozorně prohlíželi její a Rayovo pokévajíčko.

„Tohle je přece to místo, kde jsou celou dobu schovaní, Mio!“ došlo Rayovi. „To je to místo, které je podle profesorů dost bezpečné na to, aby se tu mohli ukrýt před rakeťáky,“ rozhlédl se kolem dokola. Jistě tomu nemohlo být jinak. Les uprostřed pozemků obávané zlodějky na rušným životem tepajících ostrovech, kde by rakeťáky nejspíš vůbec nenapadlo Latias a Latiose hledat. „A Berta je ta “správná osoba“, která se o ně má postarat.“

„Správně,“ usmála se Arthurova teta a Latios s Latias jí stanuli po boku.

„Mami?“ zašeptala Agnes.

Berta se otočila k ní s jemným úsměvem žádajícím ji o prominutí. „Víte, už je tomu dost dlouho, co mě kontaktoval profesor Oak z Blankytného Města s tím, že bych mohla být pokémonním vědcům a vůbec celé společnosti vlastně docela prospěšná,“ řekla. „Před těmi lety jsem ještě byla docela obyčejná zlodějka…“

„Nikdy jsi nebyla obyčejná zlodějka, mami,“ ušklíbla se Agnes a taky se usmála. „Nikdy tě přeci nechytili.“

„Byla jste v tom asi dost dobrá,“ připustila Lisa.

„Doufám, že jsem v tom ještě stále taková,“ mrkla na ni Berta sebevědomě. „Každopádně, měla jsem tehdy dost máslo na hlavě, hotovou horu, takže mi nezbylo nic jiného než profesorům pomoci. Myslím, že Oak byl vlastně jediný, kdo kdy mohl spolehlivě dokázat, co vlastně dělám… Ale slíbil mi, že pokud jim budu pomáhat, nic neprozradí.“

„A co jsi tenkrát měla udělat?“ zeptal se Arthur se zájmem.

„To by bylo na dlouho, potom vám to řeknu,“ odbyla ho Berta a podrbala Latiose za uchem. „Není tomu zas tak dlouho, co se mi Oak ozval ZNOVU, s touhle žádostí: “Musíte se postarat o dva pokémony“. Neměla jsem ponětí, co po mě bude chtít, ale kývla jsem, přestože se mi to zrovna moc nehodilo. Z jeho hlasu bylo slyšet, že musí být zoufalý.“

Ray, Mia a Arthur na sebe důležitě pohlédli.

„Jasně že to ale nebylo jen tak, vážení, uch to teda ne,“ odfrkla si Berta. „Musela jsem si toho dost zjistit a opatřit si dost věcí,“ mrkla na ně spiklenecky.

„Takže všechny ty krádeže…?“ pochopila Agnes.

„Jo, přesně tak, a tvůj táta se mi do toho nemotal, věděl moc dobře, co je pro něj dobré a co je dobré pro celou naši rodinu,“ řečnila Berta dál. „Od toho telefonátu před několika měsíci nám však všem leží v hlavě dvě věci. Proč jsou Latios a Latias v Johtu a proč po nich pasou rakeťáci?“

„A není to prostě tím, že jsou to vzácní pokémoni?“ nadhodila Mia.

„O tom už jsme mluvili, Mio,“ zakroutil Arthur hlavou.

„Musí za tím být něco víc,“ podpořila svého synovce Berta. „Podle všeho se rakeťáci snaží zneužít nějakou starobylou pověst.“

Ray zamrkal. „Co je ta pověst zač?“

„To je právě tím posledním dílem skládačky, který nám chybí!“ zalomila Berta nešťastně rukama.

„Pst!“ sykla náhle Agnes.

Otočili se k ní. Dívka se krčila ve stínu, prst přitisknutý na ústa, oči zabodnuté mezi stromy.

Kdesi ve tmě zapraskaly větve.

„Někdo tam je!“ vyjekla Mia dřív, než jí Ray stačil zacpat pusu.

Latios s Latias se přitiskli blíž k sobě a přimhouřili oči.

Tep všech přítomných se zrychlil. Berta se tvářila ještě nešťastněji než před pár minutami, kdy ještě seděla ve svém domě. Jak si mohla myslet, že ji teď nikdo nesleduje? Ať už se jim nalepil na paty kdokoliv, zavedla je přímo k Latiosovi a jeho sestře!

Do napjatého ticha promluvil sametový hlas.

„Jsme vám velmi vděčni, že jste nám je tak pěkně pohlídala, Berto, to od vás bylo opravdu milé.“

Les zašuměl, jakoby samy stromy rozmlouvaly o postavě, která se vynořila z jejich stínů. Byla to žena přibližně stejně vysoká jako Arthurova teta právě praštící klouby zaťatých pěstí v rukávech svého černého pláště. Tahle žena měla plášť také, ovšem temně fialový. Obličej s pravidelnými rysy rámovaly uhlově černé vlasy vyčesané po stranách dopředu a na zádech dlouhé téměř až k pasu. Nejvýraznějším byl však její nos. Vystupoval z krásné tváře přímo mezi hlubokýma černýma očima a v jemném úhlu se lámal jako křehký kus ledu, aniž by tak narušoval hezký obličej.

Žena s orlím nosem se sladce usmála a postoupila dál na palouk.

Rayovi přeběhl mráz po zádech. Byla jako přízrak a on nepochyboval, že ji už někde viděl.

„To je ta ženská, co kradla v knihovně v Olivínovém Městě!“ rozsvítilo se mu.

„Máš pravdu,“ usmála se žena klidně. „Dnes jsme tu ale kvůli jiným věcem. Totiž, vlastně to ani věci nejsou, že?“ pohlédla na Latias a široce se zašklebila.

„Vypadněte odsud!“ křikla na ni Agnes s pokéballem v ruce.

Oči ženy, ještě černější než jaké měla špionka, se upřely na ni.

„To, jak jsi zneškodnila naše muže, bylo obdivuhodné,“ pokývala uznale hlavou. „Ovšem…“

Kolem palouku se vyrojily další a další stíny.

Mia se zděšeně rozhlédla a ostatní také. Bylo jich přinejmenším patnáct.

„…ovšem dnes náš tu bude o něco víc, skorovítězko Turnaje Vířících ostrovů.“

Velitelka rakeťáků se znovu zašklebila.

„Výborně,“ prohlásila Agnes pevně a přistoupila blíž k ní.

Ray se rychle podíval na Bertu, ale zjistil, že Agnesina matka je pryč. Mia s Arthurem a Lisou si však ničeho nevšimli. Mia se bázlivě ohlížela na Latiose a Latias, kteří nehybně viseli ve vzduchu. Dokud se nezačne něco dít, nemohou dělat nic. Jsou teď pod přílišným dohledem.

„Měla bys něco vědět, drahá důležitá,“ pohodila Agnes tmavými vlasy a naklonila se blíž, „už vás není patnáct.“

„Jak to?!“

Žena se rozhlédla a její sebevědomý výraz se pomalu vytrácel. Agnes neváhala ani vteřinu. Vmžiku se rozmáchla a uhodila ji pěstí.

Kdosi z rakeťáků rozzuřeně zakřičel. Strhla se bitva.

„Takto,“ plivla Agnes ženě do tváře.

Odkudsi zezadu se na Raye vrhl někdo z rakeťáků, ale podařilo se mu vyvléknout. Mia zaječela, když jeden z nich udeřil do nosu Arthura, který se ji snažil bránit. Vzápětí se na ni a na Raye vrhli další čtyři rakeťáci.

„Utečte!“ zaječela na ně Berta zoufale. Jeden z mužů ji přitom srazil k zemi.

„Mami!“ vyjekla Agnes, ale Berta už se s útočníkem vypořádala.

„Hleď si svýho, Agnes!“

Ray strhl Miu stranou, jak se snažili najít cestu k úniku mezi bojujícími lidmi.

„Sem!“ vrhla se však Mia na opačnou stranu. Ray za ní. Ať už tu jistotu brali odkudkoliv, věděli, že bez nich dvou budou Latios s Latias rakeťákům k ničemu. Nesměli se jimi nechat chytit.

Agnes skopla k zemi nějakého muže.

„Pomóc!“ zakřičela zoufale Lisa. Než stačila uhnout, jeden z rakeťáků ji udeřil do břicha a ona s heknutím spadla na zem.

„Liso!“ zaryčela Mia vztekle.

Arthur kopal kolem sebe, když se ho rakeťáci snažili zneškodnit.

„GYARADOSI!“ zařvala Agnes, jak ji žena v plášti zasadila ránu do prsou a její pokéball vyletěl k zacloněnému nebi.

Vřavu pod sebou ochromil řev vodního pokémona, když se vynořil ven z pokéballu.

Rakeťáci hromadně ustoupili. Gyarados odhodil stranou jednoho z mužů držících Arthura a pak se s dalším řevem vrhnul na druhého.

Agnes mu vyběhla na pomoc, zatímco Berta zdržela ženu s orlím nosem.

„Vem Raye, Miu, Arthura a Lisu a odnes je pryč! Daleko!“ křikla Agnes a narazila do Gyaradosova mohutného těla. To zadunělo hřmotným souhlasem.

„Zastavte toho Gyaradose!“ zavelela žena v plášti. Podařilo se jí uhodit Bertu do obličeje, takže jí krvácel nos, a sama se už sápala po Latias. Ona a její bratr však zmizeli v jediném mrknutí.

„Jsou v čoudu!“ zařval nějaký muž.

„Sítě, sítě!“ křičel kdosi další.

Baldachýn větví nad nimi se zahoupal, jak do něj cosi narazilo.

„Jsou v pasti!“ zatrnulo Miu.

„A my s nimi,“ špitla Lisa.

„Hyperpaprsek!“ zahulákaly Agnes s Bertou svorně.

Ozvala se rána a rozlehlé pozemky naráz zaplavilo silné světlo proskakující mezi stromy. Sítě se rostrhaly na kusy a spolu s třískami dřeva teď všem padaly na hlavy.

„Rychle!“ mávla Agnes na Raye s Miou. Lisa a Arthur okamžitě přiběhli také.

Vydrápali se na Gyaradosův hřbet. Ray jako první, za ním Mia a Lisa s Arthurem.

„LEŤ!“

Gyarados zařval a vystřelil k noční obloze poseté hvězdami.

Rayovi, Mie, Lise i Arthurovi zalehly uši od větru. Všichni čtyři se přitiskli těsněji k pokémonovu tělu, aby nesklouzli nazpět. Zespoda za nimi doléhaly vítězoslavné hlasy Agnes a Berty, jak ještě stále bojovaly s přesilou. Nadšeně výskaly a křičely, ale jejich hlasy rychle slábly. Gyarados se řítil do noci.

Nad Vířícími ostrovy hučel vítr. Armády cikád sídlících v korunách starých pinií přitom cvrčely stejně neúnavně jako každou jinou noc.

Ray věděl, že to je na dlouhou dobu naposledy, co je slyší. Zadrkotal zuby, jak Gyarados smýkl ladným tělem, a rukama pevněji sevřel okraje velikých šupin. Hlavu měl otočenou tak, aby viděl vše, co se nacházelo pod ním. Mia se ho držela kolem pasu, až měl někdy pocit, že přestává dýchat, ale nic neřekl. Cítil, jak se dívka třese. I když nevěděl, jestli strachy nebo díky zimě tady nahoře, cosi zamumlal, aby ji uklidnil.

Všem čtyřem bylo jasné, že Vířící ostrovy nadobro opouští.

Agnesin Gyarados vystoupal ještě výš. Kolem se rozprostřela mračna dmoucí se jako černofialový lilek, tam kdesi daleko za nimi v domě Berty Vandelliové. Rayovi se při tom pomyšlení udělalo nevolno. Bál se, že bude zvracet. Naproti tomu tu však byla taková zima, až se zajíkal.

V nekonečné hloubce pod sebou uviděli záplavu světýlek tvořících hotové hvězdokupy. Města Vířícího souostroví žila nerušeně dál, čekajíc na rozhodnutí Agnes Vandelliové, zda se odhodlá nastoupit ve finále velkého turnaje vodních pokémonů. Oni naproti tomu byli vysoko v oblacích a všechno tohle nechávali za sebou. Gyarados mávl ocasem ostrovům na rozloučenou.

Raye by nikdy nenapadlo, že tohle místo opustí tak najednou a že budou na útěku.

„Kam to letíme?!“ zavolal do větru, ale ani nečekal odpověď.

Otočili se a věnovali ostrovům ještě poslední pohled. Mířili na východ.