Rayova pokémoní cesta

Nečekaná výhra

Klidné vlnění Gyaradosova těla drželo všechny v hlubokém spánku. Moře pod nimi se přelévalo v chladném ranním vzduchu a vítr, který dul během noci, zeslábl.

Oči hada byly upřeny na východ. V namodralém oparu se tam rýsovala neurčitá pevnina.

Pod Gyaradosem plula malá loďka. Pokémon hbitě vystoupal do mraků, aby ho nikdo nezahlédl, a spokojeně zamručel. Košile, kterou měl Ray na sobě, sebou párkrát smýkla ve vzácném poryvu větru. Probudil se.

„Kde to…?“ zašeptal rozespale a studený vzduch ho přivítal do nového dne. Ray se podíval dolů. Zahoupal se mu žaludek. Pevněji se chytil Gyaradosova těla a přitom si vzpomněl na včerejší večer. Jak asi dopadla bitva u Vandelliových? Kam zmizeli Latios s Latias, podařilo se jim utéct? A co Berta s Agnes?

Na obzoru se vynořily černé obrysy vysokých budov nějakého města. Ray nebyl s to okamžitě poznat, jaké město to je, protože ho vycházející slunce oslepovalo.

Gyarados znovu spokojeně zahučel. Tělem velikého hada projelo slabé chvění. Ray se otočil na Miu, Lisu a Arthura sedících za ním. Nikdo z nich ještě nebyl vzhůru.

Začali klesat a on se musel rychle otočit zase dopředu, jak málem spadl do hloubky pod sebou. Potom zaostřil zrak na blížící se město. Teď již jasně rozeznával štíhlou stavbu rádiové věže. Byli u Zlatoprutového Města.

„Vítr,“ zamumlala Lisa, když ji proudění vzduchu probudilo také. Dlouhé hnědé vlasy za ní vlály a jejich vůně uspávala Arthura sedícího za Miinou sestrou.

„Rayi, ty jsi vzhůru?“ zeptala se o něco hlasitěji, když se na ni Ray otočil. Našel už dost pevnou polohu na to, aby se nezřítil.

„Chvilku,“ přikývl. „Koukni, letíme do Zlatoprutového Města!“ ukázal přímo před ně.

Lisa byla v tomhle velkoměstě jen párkrát, ale budovu rádia neomylně poznala.

„Tak tady už jsem dlouho nebyla!“ usmála se šťastně. Přestože jí vítr pomohl udržet na rtech ztuhlý úsměv, hlavou jí zavířily vzpomínky na poslední noc.

Ray s Lisou uslyšeli šumění vln narážejících na pobřeží a připravili se na přistání. Gyarados zaletěl na jednu z opuštěných pláží, kde rostl malý lesík. Dokonalé místo pro uprchlíky, řekl si Ray.

S hukotem zajeli mezi koruny listnatých stromů a zastavili se na malém plácku s vyplavenými kusy dřeva a nějakými plechovkami.

„Uch,“ seskočil do písku Ray. Zesláblé nohy se mu přitom podlomily. Mátožně vstal a vrhl se na pomoc Lise, ale ta už byla taky dole.

„Měli bychom je probudit,“ řekla s pohledem na spícího Arthura a Miu.

Gyarados vydal slabé zamručení, jehož vibrace trenéry spolehlivě probraly.

„Dobré ráno,“ řekl Ray unaveně, když se Mia s Arthurem zmateně rozhlédli.

„Kde to jsme?“ zeptala se Mia namísto pozdravu.

„Na kraji Zlatoprutového Města,“ odpověděla Lisa stejně mdlým hlasem jako Ray, který už mezitím pomohl Mie dolů z pokémonního hřbetu.

„Východ slunce jsem prospal,“ poznamenal Arthur rozmrzele, jakmile i on stál v poddajném písku.

„To já taky,“ kývla Mia. Připadala si přitom jako by ještě stále letěla na Gyaradosovi a všechno kolem ní se houpalo.

„Viděl jsem jen kousek,“ řekl na to Ray, který byl stejně jako ostatní příliš ospalý na to, aby se bavil o něčem zajímavějším.

„Kam teď poletíš? Vrátíš se za Agnes?“ přistoupil Arthur ke Gyaradosovi.

Jeho veliká hlava s divoce rozšklebenou tlamou krátce přikývla a otočila se k šedivému moři. Tělo se vmžiku odlepilo od země.

„Tak leť!“ pobídla ho Mia. „Agnes už na tebe určitě čeká.“

Hájkem zazněl hlasitý řev a pokémon vyrazil k nebi.

„A DÍKY!“

Mia s Lisou si musely odhrnout z obličejů vlasy a než to stačily udělat, pokémon už byl nadobro pryč.

Slunce prorazilo rozhoupanými větvemi až k nim.

„Mohli bychom jít,“ řekl Ray. „Necháme si ve městě prohlédnout pokémony a potom uvidíme, co dál.“

Dali se do pohybu. „Doufám, že se tam dozvíme i něco o Agnes…“ zadoufala Mia.

Když Ray navštívil Město před několika měsíci, seděl v policejním autě a Jenny je vezla z místa, kde došlo k útoku na jednoho z legendárních draků. Okýnkem viděli večerní ulice zářící nespočtem nápisů nad bary a restauracemi a všude bylo plno lidí. Teď ráno to tu však vypadalo poněkud zašle a šedě. Pouliční lampy pomalu doblikávaly, doprava ve městě se začínala probouzet, jak lidi vstávali do práce.

„Dobré ráno,“ pozdravila je sestra Joy v pokémonském středisku. „Mohu vám nějak pomoci?“

„Mohla byste nám zkontrolovat pokémony, prosím?“ usmála se Lisa a okázale zívla.

„Dlouhá cesta?“ zeptala se Joy přátelsky a převzala si pokémony.

„Celkem ano,“ odpověděla Lisa neurčitě. Nechtěla jí o jejich úprku říkat příliš mnoho.

„Budete si přát pokoj?“

Podívali se jeden na druhého.

„Ne,“ prohlásil nakonec Arthur. „Nezdržíme se dlouho.“

Zatímco byli jejich pokémoni v péči zlatoprutového střediska, Ray, Mia, Lisa a Arthur se posadili do křesílek kolem jednoho stolku blízko televize a Arthur rozložil na stůl mapu.

„Takže teď jsme tady,“ ukázal na veliký šedivý flek, kterým bylo Zlatoprutové Město.

„Ve kterém městě je další stadion?“ zeptal se hned Ray. Jakmile se ocitli zase na johtovské pevnině, chytila se ho nová chuť pustit se do získávání odznaků. Koneckonců mu zbývaly už jenom dva!

Arthurův prst přejel k hornímu okraji mapy. „Tady v těch dvou městech,“ poklepal na papír. „Trnkové a Mahagonové Město. V Trnkovém Městě šéfuje Clair, trenérka dračích pokémonů. Co jsem slyšel, je pěkně silná,“ pohlédl na Raye a Miu, jako by odhadoval jejich šance. „A v Mahagonovém Městě je stadion ledových pokémonů, kde je trenérem Pryce. Ani on asi nebude nijak snadný….“

„Mohli bychom se vrátit do New Barku,“ ukázala Mia na malé městečko, „a odtud se dát na sever do Trnkového Města. Tam se můžeme utkat s Clair.“

Lisa však zavrtěla hlavou. „Clair je na vás moc silná, Mio, promiň. Měli byste nejdřív zkusit přemoci Pryce.“

„Co si myslíš ty, Rayi?“ podívala se Mia na svého kamaráda. V jejích očích bylo jasně vidět, že by mu byla vděčná, kdyby ji podpořil.

„Já bych šel tak, jak říká Mia,“ pokrčil nakonec rameny a obrátil se k televizi, kde začínaly ranní zprávy.

„No tak dobře,“ zabořila se Lisa do křesla. „Ale říkám vám, že nad Clair nevyhrajete jen tak.“

Arthur se na ni spiklenecky usmál a ona mu úsměv oplatila.

„Souhlasím s Lisou. Pryce bude obtížný ažaž, na Clair se tak aspoň ještě připravíte.“

„Vy jste se na nás snad domluvili?!“ vyprskla Mia dojatě.

„Ticho!“ okřikl ji Ray.

Úvodní znělka zpráv skončila. Prázdnou halou se rozlehl hlas moderátora shrnující nejnovější události.

„…neshody mezi oběma ministry…železniční síť…“

„To se neděje nic zajímavého?“ rozčílil se Ray a bez dalšího zájmu o obrazovku se rozvalil v křesle. V přehledu zpráv o Agnes nepadlo ani slovo.

„Třeba se o tom ještě neví,“ nadhodil Arthur a znovu se vrátil ke své mapě.

„Měli by o tom už vědět,“ prohlásil Ray nasupeně. Co mohlo být důležitější?

Právě ve chvíli, kdy k nim sestra Joy přinášela jejich pokébally se však skutečně ozvala kýžená slova.

„Právě jsme dostali zcela exkluzivní zprávu z Vířících ostrovů o dění kolem místního Turnaje. Podrobnosti nám už prozradí Jacques Bureau…“

Trenéři se vymrštili na nohy. Sestra Joy polekaně uskočila.

„Dobré ráno, Julie,“ usmál se plešatící muž stojící kdesi na pláži. „Již od včerejšího dne je známo, že horká kandidátka na vítězku Turnaje Vířících ostrovů Agnes Vandelliová vzdala finálový zápas. Její Sneasel totiž utrpěl zranění při policejním zásahu proti pytlákům Corsol…“

„Policejním zásahu,“ odfrkla si Mia.

„Agnes se proto jako jeho trenérka rozhodla setrvat v jeho blízkosti s starat se o něj, doku se neuzdraví.“

„A jak to se Sneaselem a trenérčiným rozhodnutím vypadá teď?“ zajímala se moderátorka.

„Dnešní noc přinesla v tomto ohledu mnoho změn,“ přikývl Jacques vážně. „V noci na dnešek se totiž Agnes se svojí matkou Bertou Vandelliovou zapletly do krvavé potyčky se zločineckou organizací známou jako rakeťáci. Příslušníci této skupiny na obě ženy zaútočili v lese na pozemcích Berty Vandelliové. Policejní hlídky, znovu rozestavěné kolem pozemků paní Vandelliové kvůli nedávnému novému podezření z trestné činnosti, urychleně zasáhly. Podle policejních záběrů i očitých svědků však z lesa stačil uletět nějaký pokémon.“

„Co to bylo za pokémona?“ přimhouřila oči žena v televizním studiu.

Ray, Mia, Arthur a Lisa se na sebe úkosem podívali.

„Druh onoho pokémona zatím není známý, tvor byl dost rychlý na to, aby ho kamery stačily zabrat v dobré kvalitě, momentálně je vše v šetření.“

Jacques nasadil vážný výraz a otočil se k osobě, která se k němu právě přitočila. Byl to muž v přesně padnoucím obleku a s ulízlými vlasy, kterého představil jako mluvčího policie Vířících ostrovů Luca Duponta. Ať už se však reportér ptal mluvčího na jakékoliv další podrobnosti, moc novinek z něj nedostal. Ray přitom trnul hrůzou, aby se policie nezmínila o něm a jeho přátelích. Byl si jistý, že je museli vidět, když šli za Bertou do lesa.

„Bližší informace vám nemohu sdělit v zájmu vyšetřování,“ prohlašoval Luc Dupont pořád dokola a vrtěl lesklou hlavou. Muž s mikrofonem mu proto poděkoval a mluvčí se vypařil.

„Podíváme-li se na samotný zákrok, zjistíme, že Berta se svou dcerou policii vel,i pomohly, protože díky nim byli zatčeni čtyři příslušníci zmiňované organizace,“ doplnil mluvčího Jacques Bureau.

„A jak jsou na to obě ženy?“

Muž se usmál a pokýval hlavou. „Obě utržily jen drobná zranění a jistě budou v pořádku. Agnes Vandelliová si však i nadále trvá na svém odstoupení z Turnaje Vířících ostrovů. Již včera jsme měli příležitost vyslechnout si prohlášení druhého finalisty, Timothyho Elderblowa, že pohár nehodlá přijmout, pokud slečnu Vandelliovou neporazí v souboji. Podle pravidel by totiž měl pohár získat automaticky, odstoupí-li soupeř ze zápasu.“

Moderátorka Julia horlivě přikyvovala. „Ano, naši diváci budou mít možnost podívat se na zmiňovaný projev ze záznamu dnes po zprávách.“ Vypadalo to, že se chystá s mužem na pláži rozloučit.

„A to je ode mě v tuto chvíli vše, přeji pěkný den,“ kývl vzápětí Bureau na pozdrav a zmizel.

„Tak aspoň víme, jak to dopadlo,“ povzdychl si Arthur.

Ray se naklonil blíž k ostatním. „Měli bychom zmizet,“ šeptal. „Mohli by taky zjistit, že to byl Gyarados, kdo vyletěl z toho lesa a že jsme mu letěli na zádech…“

„Ehm,“ zakašlala sestra Joy. „Tady máte vaše pokémony,“ řekla a pokébally jim podala na tácku rozděleném do čtyř přihrádek.

Vzali si pokébally a Joy odešla.

„Ray má pravdu,“ prohlásila Lisa okamžitě. „Měli bychom odsud co nejrychleji vypadnout. Jestli zjistí, že jsme byli včera večer na Modravém ostrově a dneska jsme se v šest hodin ráno objevili ve Zlatoprutovém Městě, bude se nám to špatně vysvětlovat.“

Snídani si koupili jen do ruky a vzali zavděk čajem z termosky. Ve chvíli, kdy se středisko začínalo plnit dalšími trenéry, už byli Ray i ostatní venku na ulici.

Zamířili na sever města, odkud vybíhala cesta směrem k Národnímu parku. Naneštěstí tou nejrychlejší cestou byla samotná hlavní silnice, což Ray shledával za velký risk. Ovšem nevypadalo to, že by jim lidé spěchající do kanceláří a nadávající na semafory, věnovali pozornost. Naproti tomu Ray si připadal silně nesvůj. Jak poznamenala Mia, ošíval se, jako kdyby měl blechy, což ji rozesmívalo. On si však nemohl pomoci. Od chvíle, kdy opustili středisko si připadal nepřiměřeně nápadný. A co víc, nemohl se zbavit pocitu, že je někdo doopravdy sleduje.

„Támhle je rádio!“ zvolala Mia ve chvíli, kdy Ray málem narazil do dopravní značky, jak se ohlížel přes rameno. Lisa ho honem zastavila. „Pojďme se tam podívat!“

„Počkej, Mio!“ zavolali na ni ještě, ale Mia už byla uprostřed silnice. Doběhli ji až u dveří vysokého mrakodrapu. Tlačila se tu totiž veliká fronta.

„Mio, copak jsi zapomněla, že jsme chtěli zmizet?“ sykla Lisa pobouřeně. „Do žádného rádia nepůjdeme.“

Arthur, který byl z nich nejvyšší, mezitím přehlédl dav a nahlas přečetl plakát na automatických dveřích.

„Vyhrajte zájezd pro dva na rajskou Ikopu!“

„Na Ikopu?!“ vyjekla Mia překvapeně a i Lisa na okamžik zmlkla. Mia se ihned prodrala dopředu.

„Vše, co potřebujete, je váš pokédex!“ dočetl Arthur, když mu ve výhledu přestala zaclánět nějaká paní s hřívou kudrnatých vlasů. „Huh, kde jsi, Mio?!“

Mia však už byla uvnitř. Spolu sní se do budovy natlačilo i několik dalších lidí.

Ray, Arthur a Lisa si vyměnili podrážděné pohledy a pak už se ocitli uvnitř.

Než se v studeně vyhlížející hale stačili rozkoukat a poznat pult, kde Mia před časem vyhrála gumová zvířátka, už je oslovila hubená žena, o které si Ray v první chvíli myslel, že je to robot.

„Jdete zkusit štěstí?“ usmála se nacvičeně.

„Chceme soutěžit o zájezd!“ objevila se odkudsi Mia. „Můžeme?“

„Samozřejmě,“ držela se žena předepsaného jednání s návštěvníky. „Prosím zařaďte se do fronty.“

Ray, Mia, Arthur i Lisa se poslušně zařadili za jednoho malého kluka. Ten svůj upocený pokédex v rukou div nerozmačkal, jak byl napjatý.

Arthur si prohlížel šedivý strop a pískal si melodii, která před chvílí dohrála. V rozích haly totiž byly veliké reproduktory. Lisa se na něj povzbudivě usmívala, přestože by sama byla nejraději hodně daleko odsud a Mia před Rayem se klepala málem stejně nedočkavě jako chlapec s praskajícím pokédexem.

Na řadu se dostali asi za pět minut. Od pultu právě odcházel zklamaný hoch a u stěny už na něj čekala nějaká dívka.

„Váš pokédex, prosím,“ pravil strojeně klepající se dědula ve fraku, který vyšel z módy nejméně už před stol lety.

Mia mu s bušícím srdcem podala červený přístroj.

„Děkuji,“ kývl na ni muž a přiložil pokédex ke čtečce identifikačních čísel.

V okamžiku, kdy se na monitoru objevilo číslo padesát tři tisíc čtyřicet tři a přístroj zapípal, to v Rayovi hrklo. Muž se však jen nevzrušeně obrátil nazpět. „Je mi líto, další prosím.“

Vrácený pokédex v Miině ruce chvíli jen tak ležel a pak ho trenérka zklamaně zastrčila do kapsy svých bleděmodrých kraťasů.

Ray se trochu smutně koukal na její protáhlý obličej, když opouštěla frontu řevnivých soutěžících.

„Váš pokédex, prosím,“ oslovil ho odkudsi z dálky odměřený hlas.

„Um, jistě, tady,“ podal Ray pokédex vousatci za pultem.

Čtečka zapípala stejně jako v Miině případě. Vzápětí se celou halou rozlehl zvuk, jako když se sypou peníze z výherního automatu.

Ray na okamžik přestal dýchat. Jeho srdce se divoce rozbušilo. Mia se otočila jako na obrtlíku.

„Gratuluji vám!“ zahlaholil seschlý dědula s zářivým úsměvem na tváři a chytil Raye za paži tak pevně, že mu málem rozdrtil rameno. „Gratuluji vám, vyhrál jste zájezd na Ikopu pro dvě osoby!“

Kdosi za Rayem začal nadšeně kvílet a on věděl, že je to Mia. Nemohl se však otočit, protože ho muž stále ještě pevně držel a on sám měl pocit, že by ani nebyl schopný jakéhokoliv pohybu. Přece to nemohlo být tak snadné? Přece nemohl doopravdy vyhrát?!

Ruka se mu třásla znovu a znovu, když mu stařík opakovaně blahopřál.

„Cože?!“ dostal ze sebe konečně Ray. Byl nejspíš jediný, kdo to v tu chvíli ještě neřekl. Celé přízemí již hlasitě bouřilo, bučelo a rozčilovalo se.

Ray se otočil na Miu, Arthur a Lisu, kteří byli všichni úplně bílí. Bylo nasnadě, že něco takového nečekali ani oni.

Strnulý okamžik přerušila Lisa, která vyprskla smíchy, zatímco Arthur vypadal, jako kdyby mu někdo uštědřil políček.

„Rayi!“ zakřičela Mia a přiskočila k němu. „Tys to vyhrál!“ vrhla se mu kolem krku a praštěně se smála.

„No, jo,“ zašklebil se Ray trochu provinile. Čekal, kdy se dostaví ta radost, kterou zjevně oplývala Mia. Nic se však nedostavovalo.

„Tady máte vaši cenu,“ podával mu muž zafóliovanou sbírku papírů. „Je tam všechno o vašem ubytování i lístky na loď,“ mrkl na něj přátelsky.

„L-loď?“ vykoktal Ray, jak tak držel balíček v natažené ruce.

„Samozřejmě,“ přikývl chlapík a neupřímně se zasmál. „Přeci byste na ostrov nemínili jít pěšky?“

Ostatní lidé s ním však jeho veselí nesdíleli. Několik z nich ještě stále hlasitě protestovalo a nehezky se šklebili.

„Loď vyplouvá z Třešňového Města,“ sdělil ještě čerstvému výherci muž. „Přesně za deset dní, pokud počítám správně. Takže přejeme příjemný pobyt a nashledanou!“

Rozloučil se s Rayem dřív, než trenér vůbec stačil zaznamenat, že na něj někdo mluví.

„Tak pojďme, Rayi!“ zazubil se na něj nakonec Arthur, když ho s Miou a Lisou vedli ven z rádia. Ray si připadal jako nějaký nebezpečný psychopat, který se namůže pohybovat bez doprovodu. „Podíváme se na to až venku, tam bude míň lidí…“

Prodrali se zase ven, což bylo o to těžší, že si všichni chtěli toho kluka, který jim vyfoukl výhru, prohlédnout. Raye zatrnulo v zátylku. Byl si jistý, že ten nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje, určitě nevychází z vřavy tady v rádiu. Jakmile se ocitli na čerstvém vzduchu, aspoň trochu se mu ulevilo.

„Tys to vyhrál!“ vykřikla Mia znovu a nadšeně si poskakovala. „Rayi, chápeš?“

Ray se musel usmát. Konečně mu už došlo, že to on je tím šťastlivcem, který shrábl první cenu, a zazubil se na všechny své přátele. „Vyhráli jsme!“

Lisa s Arthurem i Miou se museli smát.

„Vyhrál jsi,“ upozornila ho Mia.

„Je to zájezd pro dva,“ připomněla jí Lisa stále tím pobaveným hlasem.

„No právě, Mio, pojedeš se mnou!“ vyhrkl Ray a sám zůstal chvíli překvapený tím, co říká. Ale nijak mu to nevadilo. Koneckonců to bylo přesně to, co chtěl říct. „A Arthur s Lisou taky!“ dodal ještě.

Lisa zavrtěla hlavou. „Správně jsi řekl, že to je zájezd pro dva, Rayi. A i když mě těší, že bys mě chtěl s sebou, já nikam nejedu. Už se těším domů do New Barku. Kvůli tomu jsem se přece vrátila do Johta, abych se konečně podívala domů!“

Ray se kousl do rtu. Lisinu námitku vůbec nevnímal, na mysli mu však vytanulo něco jiného. Ona ani Arthur přece beztak nemají lístek na loď!

„No, kdyby to vám dvěma nevadilo,“ podíval se Arthur nejdřív na Raye a potom na Miu, „tak bych jel s vámi. Lístky určitě půjdou koupit i přímo ve městě. A ubytovat bych se mohl v tamním středisku, přímo na Ikopě,“ přemýšlel nahlas.

„To by bylo skvělý!“ rozzářili se Ray s Miou.

„Tak už se trochu zklidněte!“ musel se chovatel zasmát jejich počínání, když se nadšeně obraceli jeden na druhého. „A pojďme, zase jednou před sebou máme dlouhou cestu. A to pěšky až do Třešňového Města.“