Rayova pokémoní cesta

Průvodci

Od chvíle, kdy toho dne stanuli na pláži za Zlatoprutovým Městem, měl Ray nepříjemný pocit, že jsou pod neustálým dohledem cizích očí. Jistě, město bylo plné lidí, ale ti se jen sotva mohli zabývat přítomností čtyř obyčejných trenérů, když měli vlastních starostí nad hlavu. Nicméně nepříjemné ježení v zátylku rostlo s každým další krokem a Ray si s tím dělal čím dál větší starosti.

Jeho výhru mezitím v rukou svírala Mia. Bedlivě pročítala všechny informace o jejich nadcházejícím pobytu na Ikopě a upozorňovala ostatní na všechny ty vymoženosti, které turistické středisko nabízelo.

„Mio, prosím tě, už to schovej,“ žádal ji otráveně Arthur, právě když konečně dorazili na cestu k Národnímu parku.

„Jo, hned,“ slíbila Mia a vzala mu z ruky desky, ve kterých byly zbylé prospekty. Místo aby do nich však uložila ty, které právě dočetla, vzala si k sobě další a o něco užší stoh papírů pak zase beze slova vrátila chovateli.

„No tak, Mio, četla sis to snad už stokrát!“ pokáral kamarádku i Ray a ještě se ohlédl po posledních domech města, které právě opouštěli. Trochu doufal, že spolu s nimi zmizí i ono trnutí v zátylku.

„Stokrát určitě ne, to bych za tu hodinu chůze nestihla,“ ohradila se Mia pravdivě. „A víte co? Ani v jednom z těch papírů se nepíše nic o samotném ostrově. Je tu všude jen spousta blábolů o masážích a bazénech a tak dál, ale jinak nic.“

„To už jdeme tak dlouho?“ Lisa Miinu druhou poznámku vůbec nevnímala a místo toho vyvalila oči na své hodinky. Bylo krátce po osmé ráno.

Mia v tu chvíli zaklapla další brožuru a zašátrala po vlastních hodinkách.

„Ach, zapomněla jsem si je nechat opravit!“ uvědomila si smutně, když ručičky strojku stály pořád na jednom místě. „Budu si muset do hodinářství skočit v dalším městě.“

„To bude až Fialkové Město,“ přikývl Arthur.

„A nejdeme náhodou do Třešňového Města?“ podivila se Mia, jak pěchovala Rayovi do nacpaného černozeleného batohu výhru z rádia.

„Tys snad vůbec neposlouchala, když jsem říkal, kudy půjdeme!“ zamračil se dojatě Arthur.

Mia trochu zčervenala a zavrtěla hlavou. Přezky na Rayově batohu se zacvakly.

„Od Národního parku vede cesta na východ do Fialkového Města,“ popisoval chovatel stručně plán cesty.

„Rayi, prosím tě, ukaž jí to na mapě v pokénavu,“ protočila Lisa oči, když viděla Miin zmatený výraz.

„To půjdeme po takových kopcích?!“ vyhrkla dívka, jakmile se objevila mapa Johta.

„Ale ne,“ zavrtěl Ray netrpělivě hlavou. „Ta cesta vede podél jejich úpatí, vidíš?“

„Ještě že tak, protože já přes žádný velehory nelezu,“ prohlásila Mia pevně.

Ray se podíval na hologramem zobrazenou mapu. Cesta mezi Parkem a Fialkovým Městem se proplétala kopcovitou krajinou jako Ekans. Na sever od ní nebylo dlouhé kilometry vůbec nic než kopce a hustý les táhnoucí se až k Hmoždíři – veliké hoře mezi Týkovým a Mahagonovým Městem.

Slunci se toho dne do vstávání nechtělo. Stále se převalovalo v mračných peřinách hrozících deštěm. Bylo chladno.

Ray šel se zapnutým pokénavem ještě pěkný kus cesty. Kontroloval každý jejich krok a znovu se snažil nemyslet na to, že mrazivý pocit se neztratil ani po tom, co opustili město. Rázně pokénav zaklapl.

„Co je?“ pozvedla Lisa obočí.

„Nevím, něco se mi tu nelíbí,“ nakrčil tváře Ray a rozhlédl se.

Arthur se rozhlédl také. Za celé dopoledne toho moc nenamluvil a zdálo se, že konečně někdo začal o tom, co cítil i on sám. „Taky máš takový divný pocit?“ zeptal se Raye.

Kývl mu na souhlas. „Jako kdyby nás někdo sledoval.“

„Přesně,“ pokýval Arthur hlavou.

Lisa vypadala taky trochu nesvá, i když to bylo nejspíše způsobeno nestálým počasím. Mia naproti tomu byla spíše rozladěná, protože už si nemohla číst v Rayových průvodcích a rádcích typu „Kam na drink?“

„A co kdybychom zkusili Turnaj v chytání brouků!“ napadlo ji nakonec.

„To by bylo dobré!“ chytil se toho okamžitě Ray. Alespoň by tak zahnal nepříjemné myšlenky.

„Co je Turnaj v chytání brouků?“ svraštila Lisa čelo.

„To je soutěž, která se pořádá v Národním parku,“ řekl Arthur. „Ale jen v určitý den a v určitou dobu.“

„Co je dneska vlastně za den?“ zeptal se Ray. Nejen on při putování ztrácel pojem o tom, jaký je den v týdnu.

„Sobota,“ prohlásila Lisa pomalu. „Mají ten turnaj v sobotu?“

Arthur se zamyslel. „Nevím,“ přiznal potom zahanbeně. „Možná bychom se tam mohli podívat, ale radši bych se nepřihlašoval.“

„Proč?“ zamračili se Ray s Miou.

Lisa se znenadání ohlédla, ale když za sebou uviděla jen prázdnou lesní cestu, zavrtěla hlavou a pokračovala v chůzi.

„Už tak jsme dost riskovali, když jsme se hrnuli do té soutěže v rádiu,“ připomněl jim Arthur. „Divím se, že se nikdo nepozastavoval nad tím, že jsme se z ostrovů dostali tak rychle až sem. A navíc když ještě ani neproběhlo finále.“

Lisa přikývla. „Arthur má pravdu. Ještě by to mohlo v tom parku někomu secvaknout a měli bychom co vysvětlovat.“

„Takže zase nic,“ svěsila Mia hlavu.

„Hej, vy čtyři!“ vynořil se náhle ze zákrutu cesty před nimi malý hlouček lidí.

Ray, Mia, Lisa a Arthur se zastavili.

„To jako my?“ chtěl se Ray ujistit.

„Jasně že vy!“ zasmáli se tři chlapci a jedno děvče. „Jste trenéři pokémonů? Nedáte si někdo zápas?“ ptal se nejmenší člen výpravy.

Dívka se k němu okamžitě naklonila a něco mu horečně šeptala. Hlavou přitom rádoby nenápadně pohazovala k Rayovi, Mie a Lise.

„Máš pravdu!“ vyjekl náhle ten hubený chlapec. „To je Ray Leever a Lisa a Mia Mellowová!“

Raye, Miu, Lisu i Arthura polil pot. I kdyby se teď přihlásili jako kandidáti na prezidenta, bylo by to už jedno. Nebylo pochyb o tom, že ti čtyři si nenechají ujít jedinou příležitost k tomu, aby všude vyprávěli, jak potkali Raye Leevera a sestry Mellowovy.

Nastalo trapné ticho.

„A nemohli bychom předstírat, že jsme někdo jiný?“ napadl Miu ten nejzoufalejší nápad.

Ray si zaťukal na čelo a pak se otočil k cizím trenérům.

„Dáme si s vámi zápas,“ prohlásil.

„Supr, díky!“ zatetelili se.

Protože cesta byla toho šedivého dne vylidněná, nenamáhali se posunout mimo ni.

Rayovým protivníkem se stal ten malý kluk, který dělal celé skupině mluvčího. Miu vyzvala na zápas malá blondýnka, Lisu brýlatý a vyčouhlý chlapec s pihatým obličejem a Arthur bojoval s nejhubenějším členem výpravy.

Přestože se v duchu všichni čtyři děsili, aby se zpráva o jejich přítomnosti nerozkřikla příliš rychle, byli za zápasy vděční. Ray konečně na chvíli zapomněl na slídivý pohled kohosi neviditelného a jakmile porazil soupeřova Muka, spokojeně sledoval, jak Mia s Arthurem ještě zápasí. Lisa, která se svou Miltank vyhrála vůbec jako první, se na něj zářivě usmála. Miina rozmrzelá nálada se zlepšovala s každým poraženým pokémonem její soupeřky a ani Arthur si nevedl špatně. Nakonec oba skončili současně, když Growlithe s Jolteonem předvedli své finální útoky.

„To bylo něco!“ vykřikl vůdce celé skupinky, ačkoliv v ruce svíral pokéball s poraženým Mukem.

„Jste třída,“ potřásla si blonďatá dívka rukou s Miou. Ve chvíli, kdy se jí dotkla, jako by však dostala šok. Vyskočila do vzduchu, až Mia poděšeně uskočila, a pak se nadšeně vrhla zase k ní. „Co kdybychom vám ve Zlatoprutovém Městě založili fanklub!“

Ray vytřeštil oči.

„No, totiž,“ ošívali se jeho přátelé. „Víte, my na takové věci nejsme,“ usmála se Lisa nepřesvědčivě.

„Hele, nějak se zatahuje!“ prohlásil znenadání ten brýlatý chlapec. „Měli bychom sebou hnout.“ On bral nejspíš svou porážku nejvážněji a v Lisině přítomnosti už proto nechtěl trávit příliš mnoho času.

„To je ale vítr!“ houkla blondýnka, když se její plavé vlasy zatřepetaly ve vzdušném víru, jenž se znenadání přehnal nad lesní pěšinou.

Ray se za ním spěšně ohlédl. Přestože nikde nebylo ani památky po žádné další osobě nebo pokémonovi, určitě tu musel být někdo další.

„Na stromech se nehne ani lísteček,“ zamračil se Arthur.

„Ale vítr teda je, to se musí uznat,“ podpořil svou kamarádku mluvčí cizích trenérů.

Ray stále tupě zíral za jejich záda.

„Pojďme už, mějte se hezky,“ nehodlal se však s Rayem a ostatními nadále vybavovat ten vysoký trenér a okamžitě vykročil.

Rayovi, Mie, Lise a Arthurovi to ani v nejmenším nevadilo. Jakmile si byl jistý, že jsou trenéři z doslechu, Ray vzrušeně zašeptal: „Viděli jste to?“

„Viděli co?“ pozvedla Mia obočí. „No jo, Rayi, jsi dobrý, žes toho kluka porazil,“ ušklíbla se poněkud ironicky.

„To jsem nemyslel,“ zamračil se on a spěšně se rozhlédl. „Copak jste si toho nevšimli?“

Lisa, Mia i Arthur na něj pochybovačně hleděli. Jelikož jim však Ray očividně nemínil nic vysvětlovat a čekal, až jim vše dojde samo, což se nestalo, nakonec promluvil Arthur.

„Rayi, není, čeho bychom si měli všímat, myslím, že už jsi trochu přetažený. Koneckonců ta noc na Gyaradosovi nebyla nijak pohodlná…“

„Taky jsem toho moc nenaspala,“ přidala se hned Lisa a zívla. „V noci ještě ke všemu pršelo, že?“

„Jo, trochu sprchlo,“ přitakal zase Arthur. „Ale Mia s Rayem spali pořád jako dřeva.“

Ray začínal být trochu rozmrzelý. Nejen, že ho nikdo neposlouchal, ale ani to nevypadalo, že by jeho pocitům někdo přikládal větší váhu.

„Fakt vám nikomu nepřijde, že se tu děje něco divného?“ zkusil to naposledy a vrhl na Arthura prosebný pohled.

„Celé tohle ráno je divné,“ pokrčil on rameny. „A pojďme, máme před sebou dlouhou cestu.“

„Rayi,“ zastavila se však najednou Mia. Všichni ostatní se za ní ohlédli. „Myslím, že vím, jaký pocit myslíš,“ prohlásila důležitě. „Takové studení na zátylku?“

„To bude tím, že prší, Mio,“ odpálkovala ji Lisa a rozesmála se.

Potom už Ray ani Mia nemohli říct vůbec nic. Přestože Arthur sám přiznal, že se mu něco nelíbí, nevypadalo to, že by si s tím odteď dělal velké starosti a Lisa také ne.

„Pojďme se někam schovat, tohle vypadá na dlouho, a nechceme přece úplně promoknou, ne?“ navrhla Mia, když se mžení proměnilo ve studený déšť.

„Budova správy Parku je ještě kus odsud,“ ukázal Arthur vpřed. „Když sebou hodíme, mohli bychom to stihnout…“

Déšť však sílil s každým okamžikem, a tak se nakonec uchýlili do lesa. Kromě šedivých mraků, ze kterých lily kapky vody, se nebem naštěstí nehnala žádná bouře, takže nemuseli mít strach. Zašli trochu hlouběji, kde průtrž mračen spolehlivě kryla střecha z listoví a našli si místo mezi několika vysokými buky a duby.

Jak dlouho se zdrží, nevěděli. Podle Arthura však déšť vypadal na dlouho, a tak se nakonec rozhodli rozdělat oheň pro případ, že by tu strávili i čas oběda.

„Nechoďte daleko, ať se tady ještě neztratíme,“ řídil Arthur důležitě sběr dřeva na oheň. „Všechno to nanosíme sem na to místo.“

S těmi slovy se všichni rozprchli do okolí.

Vlhká půda pokrytá tlejícím listím silně voněla, když po ní Ray kráčel k rozeklaným skaliskům napůl skrytým ve změti popadaných stromů. Byl rád, že každý šel pro dřevo na jinou stranu. Aspoň teď mohl přemýšlet, jestli si všechna ta podivná znamení nevykládá po svém jen kvůli zoufalé touze po jakékoli zprávě týkající se Latias a Latiose. Pod jeho nohama praskla malá větvička a Ray vylekaně nadskočil. Rozhlédl se a honem přidal do kroku. Mia, Lisa i Arthur se změnili v malé barevné skvrny bloudící po lese dost daleko na to, aby ho slyšeli, kdyby snad potřeboval pomoc. Stále si připadal trochu v ohrožení. Znovu se rozhlédl. Kousek před sebou uviděl několik větví, které by s trochou štěstí mohl dotáhnout až k ohništi. S hlubokým vzdychnutím se shýbl k zemi a na hlavu mu spadlo pár dešťových kapek, které se uvolnily z lesklých listů vysoko nad ním. Studená voda ho překvapila a Ray poplašeně vzhlédl.

„Přestaň s tím,“ zakroutil hlavou nad svým chováním a jeho oči opustily pohled zelených korun. Podíval se před sebe a neubránil se výkřiku.

Před ním na jednom z kamenů stála Mia. V rukou svírala nasbírané dříví a poťouchle se culila. Nejspíš se mu smála za ten výkřik.

„Mio!“ oddychl si Ray a s její pomocí se postavil na nohy. „Díky. To už toho máš tolik?“

Mia vzala jeden z uschlých klacíků a škádlivě mu s ním poklepala na hlavu.

„Co to vyvádíš?“ vytřeštil Ray oči. Ani neucukl a nechal ji, aby mu dál ťukala na hlavu. Stáli naproti sobě, Ray poněkud vyděšený a Mia se širokým úsměvem na tváři. Potom se dívka rozesmála milým, cvrlikavým hlasem. Rayovi se rozšířily oči. Sebrané dříví mu vypadlo z rukou.

***

Mia nabrala jiný směr než ostatní. Poměrně rychle se všem ztratila z dohledu a sama si toho dlouhou dobu vůbec nevšimla. Jakmile však zjistila, že kolem ní není ani jeden z jejích přátel, ucítila ve svém nitru nepříjemný chlad.

„Haló?“ zavolala. Bylo to však příliš potichu na to, aby ji někdo slyšel. „Rayi? Liso?!“

Do listů a větví nad ní bušil déšť a stékal po šedostříbrných kmenech stromů. Mia se bezděčně dala do zpěvu. Ve chvílích, kdy byla sama a měla strach, si často pobrukovala nějakou melodii, která by dokázala zahnat zlé myšlenky. Ovšem ať se snažila, jak chtěla, napadaly ji samé ponuré popěvky, takže toho honem nechala. Otočila se a zamířila zpět směrem, kterým podle ní leželo ohniště.

„Uá!“ Cosi ji zezadu uhodilo do hlavy. Bleskově se otočila, aby zjistila, že to byla stará bukvice. „Je tu někdo?!“ zavolala už o něco průbojněji. U kmene jednoho stromu uviděla poskládanou hromádku dřeva. Její zrak po kmeni okamžitě vyjel až k prvním větvím. Na jedné z nich seděl Ray a široce se zubil.

Miin strach okamžitě zmizel. Zhluboka si vydechla a protože nechtěla, aby na ní byla znát úleva, že Raye vidí, prohlásila: „Haha, moc vtipný, Rayi.“

Pak se shýbla pro nějaké dřevo a chlapce si již nevšímala.

Bukvice ji zasáhla znovu.

„Hej, už to vážně není…,“ otočila se rozčileně. Pak se jí do očí nahrnulo modré světlo.

***

Ray zalapal po dechu. Bolely ho prsty u nohou, na které si pustil otep dřeva, ale bolest jako by nevnímal. Místo toho zíral na místo, kde ještě před chvílí stála Mia.

„Latias!“ vydechl s úlevou a překvapeně zároveň. Srdce mu poskočilo, když viděl její radostný obličej a musel se také usmát.

Latias nadšeně zatrylkovala a nechávaje dřevo levitovat ve vzduchu, pevně Raye objala.

Ray cítil, jak jím proudí silné teplo, které rozehřívalo jeho zarudlý nos bránící se studenému počasí. Na hlavu mu spadlo dalších pár kapek vody, ale on si toho nevšímal. Byl rád, že je Latias v pořádku.

„Co tady děláš?“ zeptal se hned, jak pokémonovo objetí povolilo.

Latias ho popadla za ruku a rozletěla se k místu, kde Arthur chystal oheň. Kusy větví a další dřevo za nimi poslušně letěly jako hejno cvičených papoušků. Ray legendárnímu drakovi sotva stačil. Než se však nadál, stáli před zkoprnělým Arthurem.

„Latias?!“ vyjekl chovatel. Déšť jeho hlas naštěstí okamžitě rozmetal. „Jak, jak to…“ těkal pohledem z Raye na Latias a zpět.

„Koukněte! Koukněte!“ přivalila se však vzápětí Mia a málem se přitom přerazila o Arthurův batoh. To jí však zřejmě vůbec nevadilo, protože zůstala ležet a nadšeně vykřikovala: „Je tu!“

Všichni se k ní otočili ve chvíli, kdy se na zem vedle Miy už poslušně skládalo nasbíraní dříví. Nad ní se vznášel Latiasin bratr.

„Juj, Latias!“ vykulila Mia oči a zvedala se na nohy.

„Latios!“ odpověděli jí Ray s Arthurem a pro změnu civěli na ni.

„Latias a Latios!“ vydechla náhle Lisa jako u vytržení. Urychleně se vymotala z keře ostružin, kterými se celou dobu cpala, a s černorudými ústy otevřenými dokořán zírala na dva bájné pokémony vznášející se před ní.

Ray, Mia i Arthur vyprskli smíchy. Lisa vypadala se svým poznatkem a černými ústy dost hloupě.

„Kde máš dříví?“ zamračila se Mia a povýšeně se na ni podívala.

„To jsou fakt oni?“ kulila však Lisa i nadále oči. „Latios a Latias, nemůžu tomu uvěřit!“

„Já zas nemůžu uvěřit, že ses tady celou dobu cpala, místo abys nám pomohla.“

***

Déšť klidně šuměl a mezi svěže zelenou střechou z bukového listoví pronikaly obláčky kouře z praskajícího ohně.

Ray, Mia, Lisa a Arthur seděli kolem skromných plamenů a hltali svůj oběd stejně nenasytně jako slova Latiose a Latias, kteří k nim promlouvali pomocí svých schopností.

„Starala se o nás moc dobře,“ přesvědčovala trenéry Latias, když jí řekli o svém dojmu z Arthurovy tety. Její hlas byl příjemně sladký a sálalo z něj větší teplo než z chabého ohně.

„Je obdivuhodné, jak dlouho nás dokázala skrývat,“ přikývl Latios o něco vážnějším hlasem.

„Škoda, že to skončilo takhle,“ pokýval hlavou Ray a hodil do plamenů zamaštěný ubrousek.

„Přišlo by to stejně, dřív nebo později,“ utěšovala ho Latias. „Rakeťáci se jen tak nevzdají, půjdou po nás i nadále. Myslím, že už nebude dlouho trvat a naleznou i poslední část skládanky, o které včera v noci mluvila Berta.“

„Myslíš tu legendu?“ zamrkala Lisa. Její přátelé ji s pomocí obou pokémonů již stačili zasvětit do veškerého dění, a tak se s chutí zapojila do rozhovoru.

„Ano, tu legendu,“ přikývl Latios a jeho vzdychnutí rozechvělo spadané listí, ve kterém ležel.

„Co je vlastně zač? O čem se v ní mluví?“ zamračil se Arthur.

Latias se přitiskla blíže ke svému bratrovi a zase jednou smutně zakňučela.

„To je záhada i pro nás,“ prohlásil Latios. „A právě proto jsme tady. Musíme zjistit, o čem ta legenda hovoří.“

„My bychom to chtěli taky vědět,“ řekl na to Arthur s pohledem upřeným do skomírajícího ohně.

Pokémoni si vyměnili pohledy.

„Co se děje?“ zeptala se Mia.

Oba dva mlčeli. Latios hrábl do vlhké půdy a pak místo zase zahladil. „Nemůžeme vám nic říct, dokud si nebudeme jistí,“ zavrtěl hlavou. „Až budeme znát znění a příběh legendy, který se za ním ukrývá, uvidíme, co dál.“

Latias mu věnovala podrážděný pohled. Vypadalo to, jako by s ním nesouhlasila. Nic však neřekla.

„A ta legenda,“ vyhrkl Ray, „ta legenda je ukrytá někde tady?!“ Jeho srdce se vzrušeně rozbušilo. Možná nejsou daleko od rozluštění pouta, které je s legendárními pokémony spojuje.

Latios zavrtěl hlavou. „Není přímo tady,“ protáhl si krk a do jeho hlasu se vkradl zlověstný tón. „Střeží ji lidský kmen, který chrání všechna pokémoní tajemství.“

„Pak se za nimi vypravíme!“ napadlo Miu. „Můžeme zjistit, co se v té legendě říká!“

„Není to tak snadné, ten kmen je nebezpečný!“ vypískla Latias a v očích se jí zaleskly perličky slz. „Nemůžeme vás za nimi zavést. Dost možná byste byli první a poslední lidé z moderního světa, kteří by se s nimi tady v Johtu setkali.“

„Já už vím, o kom mluvíte,“ promluvila Lisa pomalu.

Tváře lidí i pokémonů se upřely na hoennskou šampionku a Lisa v Latiosově temném pohledu poznala, že má pravdu.

„Jsou to Abotaregijové, strážci legend,“ pokývala chápavě hlavou. „Střeží chrámy a jejich tajemství po celém světě.“

„Jak to víš?“ zamračila se Mia. Měla pocit, že znovu ožívá Lisino tajemství.

„Copak jste nekoukali na ty zprávy v televizi?“ vrátila jí Lisa pohled zvednutého obočí a pocit odkrytého tajemství byl rázem tentam. „Přece na Vířících ostrovech, když se rakeťáci snažili v Hoennu otevřít tu Studenou škebli.“

„Máš pravdu!“ plácl se Arthur do čela. „Tam o Abotaregijích mluvili.“

Latios s Latias je beze slov pozorovali a poslouchali, co o pradávném kmenu trenéři vědí.

„Ovšem neměla jsem ponětí o tom, že jsou i v Johtu?“ otočila se pak Lisa na legendární pokémony.

„Jsou, ale nikdo o nich neví,“ přikývli současně. „Rodové linie Abotaregijů jsou roztroušeny po celém světě, jen o některých z nich není slyšet tolik jako o jiných,“ pokračoval dál Latios a znovu si protáhl krk potřesením hlavy.

„Takže vy nás k nim nezavedete?“ zeptal se na rovinu Ray. Byl si vědom toho, že to znělo dost útočně, Latios a Latias se však na něj jen starostlivě zahleděli.

„Neodpustili bychom si, kdyby se našim přátelům něco stalo,“ pronesla Latias a snaživě se usmála.

„To ano, ale…“ otevírali už ústa Ray s Miou. Trochu se přitom nadzvedli ze špalků, na kterých seděli, a museli tak honem zachytit pokévajíčka, jež jim dřepěla v klínech.

„Myslím, že už se brzy vylíhnou,“ vykulila Latias na vajíčka oči.

„Myslíš?“ zapochybovali trochu trenéři, ale zároveň pocítili obrovskou zvědavost.

„Chtěl bych vědět, co se mi vylíhne,“ řekl Ray nedočkavě.

Mia si své vajíčko jen něžně přitiskla k tělu jako miminko.

„Všechny by nás teď zajímala velká spousta věcí,“ prohlásil Latios vážně a vznesl se do vzduchu. „Dost povídání, měli byste pokračovat v cestě,“ vyzval trenéry nedostatečně zakrytým nepokojným hlasem.

„Co se děje, Latiosi?“ zamračila se Lisa a také se zdvihla se svého místa.

Latias se přitiskla ke svému bratrovi.

„Myslím, že dnes v noci se něco stane,“ zašeptala. „Neměli bychom zůstávat na místě. Pojďte, kus vás doprovodíme lesem. Bude to kratší než po cestě.“

„Ale Latias, Latiosi… My chceme znát tu legendu,“ dožadovali se tajemství Ray, Mia, Lisa i Arthur.

„Pojďte,“ připlula Latias blíž k nim s něžným výrazem ve znepokojené tváři. „Abotaregijové jsou nebezpeční, nemůžeme vás k nim dovést.“

„Stejně se tu legendu jednou dozvíme celou. Jsme její součástí,“ prohlásila znenadání Mia.

Latios s Latias se zarazili.

„Co jsi říkala, Mio?“ Její slova je vyděsila.

„Pamatujete?“ otočila se trenérka se zábleskem pochopení na své přátele. Ray s Arthurem jako by jí začínali rozumět.

„Co si máme pamatovat?“ zeptala se Lisa zachmuřeně.

„Ty jsi s námi ještě nebyla, Liso,“ odpověděl jí Ray. „To, o čem Mia mluví, se stalo už na začátku naší cesty. Vlastně jsme ti o tomhle ještě ani neřekli.“

„O čem jste Lise neřekli?“ přiblížila Latias obličej k Rayovi. Latiosovy červené oči se vpíjely do Miiny tváře.

„On ani ona chyceni být nesmí ženou v tmavých šatech, neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít a Srdce zloby bude vyrušeno,“ odříkali Ray, Mia i Arthur jako ve snách.

Oba pokémoni na ně vrhli zděšené pohledy. Pak se s jasným přesvědčením v očích podívali na sebe.

„Vidíte, to je část té legendy,“ pokýval hlavou Ray, jak se mu v ní všechno spojovalo. „Tehdy v noci, kdy jsme dostali poslední část téhle věštby, jsme byli nedaleko odsud společně s Mortym – trenérem týkového stadionu. On tady hledal nějakou legendu a my jsme se ho ptali, jestli je tohle ta, kterou hledá,“ mluvil Ray jako u vytržení. Slova se z něj sypala a zavalovala svým obsahem všechny přítomné. Déšť ustával.

„Jenže on hledal legendu o Ho-oh související se Sluneční Vesnicí a Týkovým Městem,“ navázala Mia a s pochopením kývala hned na Raye a hned na Latiose a Latias. „Morty tehdy řekl, že unowní věštba se netýká Ho-oh. Půjde tedy o něco jiného.“

„A hle,“ završoval vysvětlení hádanky Arthur, „to všechno do sebe zapadá.“

Ray s Miou ho nechali, aby pokračoval sám. S každým dalším slovem se přitom Latios s Latias stávali napjatějšími. Nebylo pochyb o tom, že něco z jejich dohadů byla pravda.

„On ani ona chyceni býti nesmí ženou v tmavých šatech,“ odříkával Arthur a nataženým prstem ukazoval na dva legendární pokémony přímo před sebou.

Lisa jen přihlížela s nepřirozeně rozšířenýma očima. Snažila se to všechno pochopit, přičemž se jí vraceli vzpomínky týkající se jejího vlastního tajemství, kvůli kterému se na Vířících ostrovech tak pohádala s Miou.

„To vy dva nesmíte být chyceni tou ženskou od rakeťáků!“ prohlédl Arthur skrz mlhu unowní věštby. „Neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít.“ Upřeně se zahleděl na Raye a Miu.

„Nás,“ kývli oni.

„Přesně tak. Vždyť vy dva jste s Latias a Latiosem přátelé už dlouho, aniž byste si to uvědomovali.“ Arthur mluvil tak naléhavě, až se mu tajil dech.

„Od prvního dne naší cesty!“ vykřikl Ray. „Toho dne jsme poprvé potkali Latias,“ otočil se na Miu.

„Máš pravdu,“ přitakali oba pokémoni stále se nehybně vznášející nevysoko nad zemí. „Ty, Rayi, a ty, Mio, jste byli jedněmi z prvních lidí, se kterými jsme se po opuštění Hoennu setkali. Od první chvíle jsme s vámi byli přáteli.“

„Všechno to zapadá!“ dýchal přerývaně Ray. Mia mlčela.

Arthur vzrušeně mával rukama, jak horečně uvažoval.

„Ta žena se má snažit najít přátele Latiose a Latias. To už taky udělala, našla Raye a Miu a od té doby nám nedá pokoj,“ pokračoval. „Pokusila se vás přece chytit, tenkrát na té bonsajové soutěži v Týkovém Městě!“

Mia se roztřásla. „Ta věštba o tom všem mluví,“ špitla plačtivě.

Rayovi se hlavou honily myšlenky spojující se do dlouhé šňůry událostí odmotávající se ze zmenšujícího se klubka. Co je na jejím druhém konci?

„A Srdce zloby bude vyrušeno,“ dobrala se k poslední části věštby Lisa. „Co znamená tohle?“

Nastalo ticho. Ona, Ray, Mia, ani Arthur neměli sebemenší ponětí o tom, co by mělo být Srdce zloby. Jejich pohledy se upřely k Latiosovi a Latias.

Na kratičký okamžik se zdálo, že vědí, oč tu jde, ale pak zornice bájných tvorů naplnila čirá prázdnota a bezradnost.

„Nevíme, co to je,“ zavrtěli hlavami.

Ray, Mia, Lisa a Arthur ztěžka dosedli na špalky kolem ohniště. Oheň už vyhasl a rozpálené kameny postupně uvolňovaly zbytky nastřádaného tepla.

„Takže to je to, co nám chybí,“ pokýval hlavou Arthur. „Věštbu Unownů určitě dokonale vysvětluje ta legenda Abotaregijů.“

Pohledy všech trenérů se obrátily jasným směrem.

„Ne,“ zavrtěla Latias hlavou. „Už jsme řekli. K Abotaregijům vás nedovedeme.“

Ray se s rozvířenými pocity hněvu, bezradnosti a sžíravé zvědavosti převrátil do listí. S rukama tupě splývajícíma podél jeho těla se zahleděl do zeleného stropu nad sebou. Po dešti listy vypadaly čisté a lesklé, bez jakýchkoli známek únavy, kterou teď pociťoval on.

„Prosím, pochopte nás,“ zašeptala Latias, zatímco její bratr jen smutně mlčel. „Nechceme, aby se vám něco stalo…“ Vzápětí rychle vystoupala až k nejvyšším větvím okolních buků, se zašustěním jimi proplula a zmizela z lesa.

„LATIAS!“ vykřikla Lisa, Mia, Arthur i Ray. Ten se nemotorně zdvihl ze země, jako by ji chtěl zadržet. Teď, když se opět setkali, by měli všichni zůstat co nejdéle spolu.

Drak se ale za okamžik vrátil. Na Latiasině tváři sídlil o něco uvolněnější a přívětivější výraz. „Cesta do Fialkového Města je odsud už jen kousek. Pojďte, dovedeme vás tam.“