Rayova pokémoní cesta

Unowní rozkaz

Ani na večer se slunce neukázalo. Po celý den jej halily šedavé mraky rozlezlé po širé smutné obloze navíc cloněné vysokými stromy hustého lesa. Ray, Mia, Arthur i jejich dva průvodci si připadali ode všech a ode všeho dokonale odříznutí. Jako kdyby byli přiklopeni temně zelenou poklicí.

„Půl šesté,“ oznámil Arthur ostatním nedlouho po tom, co vyrazili na cestu ze svého tábořiště.

„Na takový čas je už docela tma,“ vzdychla Lisa snažící se prohlédnout listoví nad ní.

„To dělají ty mraky,“ mínil Latios. „Dneska ještě bude pršet.“

Ačkoliv si to Ray nechtěl příliš připouštět, bylo nasnadě, že Latios se svou sestrou nad nimi drží stráž. Letěli pár metrů nad nimi tak tiše jako Noctowlové a při sebemenším zvuku se rozhlédli.

„Nechce se mi vás opouštět,“ přiznala Mia po další době ničím nenarušené chůze. Les v těchto místech byl dost řídký a pod nohy se jim nepletlo tolik ostružinového houští jako jinde. Pro Latiose a Latias to znamenalo zvýšenou pozornost. Nejenže jsou teď trenéři mnohem lépe viditelní než v hlubších částech lesa, ale kdokoliv, kdo by se tu objevil, měl sám menší šanci, že nebude spatřen, což oba pokémony aspoň trochu uklidňovalo. „Myslím totiž,“ promluvila znovu Mia, „až budeme na cestě, nezbude nám nic jiného, než se od vás zase oddělit, nebo ne? Aby vás nikdo neviděl…“

Miiny oči se střetly s Latiasinými a pokémon se široce usmál. Vzápětí byla Latias tatam.

„Ach, zapomněla jsem,“ usmála se Mia a zvesela se rozhlížela, kde se Latias zase objeví.

„Tyhle stromy neznám,“ ozval se Arthurův zamyšlený hlas. Již delší dobu přitom chovatel sledoval keřovitý porost s dlouhými tenkými listy a skořicově načervenalou kůrou.

„Tady v Johtu nejsou nic častého, ale už jsme je tu taky viděli,“ začala Latias. „V Hoennu je jich mnohem více.“

„Jsou to tropické stromy?“ vyvalila oči Lisa a jeden z listů si utrhla. „I když… asi máš pravdu, je mi povědomý. Kolem Stromového města jich byla spousta.“

„Jak to, že jsou tady v Johtu?“ divil se Ray. „Je tady přeci chladněji než v Hoennu…“ Chytil se za triko a párkrát s ním zamával. „Ovšem tady je zrovna docela teplo.“

„Uprostřed Johta je trochu jiné prostředí než kde jinde,“ prohlásil Latios poklidným hlasem, přičemž z jedné rostliny strhl růžici listů.

„Ale proč?“ ptala se Mia.

„Hodně se tu mění nadmořská výška a tak podobně, možná to s tím souvisí,“ zamyslel se Latios. „Ale nevím.“

„Hmm,“ hlesla Lisa dutě a po pokémonově vzoru list ochutnala. Chutnalo a vonělo to po citronu, ale nebylo to tak kyselé.

S houstnoucí tmou přicházel i chladnější vzduch, který byl cítit vodou. Ray, Mia, Arthur i Lisa se semkli blíž k sobě. Ne snad, že by jim byla zima, v užší skupince se však cítili bezpečnější před tmou všude kolem nich.

„Chodíme pořád z kopce do kopce,“ ozvala se zanedlouho trochu podrážděně Mia. „Víš, jak jsi sliboval, že nepůjdeme po kopcích, Rayi…“

„Jo, ale jen pokud bychom se drželi na cestě,“ bránil se on. „A tohle je zkratka.“ Zvrátil hlavu tak, aby viděl na Latiose a Latias nad sebou. S přicházející nocí jejich těla mlhavě světélkovala, a trenéři tak dobře viděli na cestu.

„Latias, jak je to ještě daleko?“ ozval se hlas Miiny sestry. „Já myslela, že to má být kousek?“ Lisa začínala být poněkud unavená, stejně jako její přátelé. I když se v Hoennu musela prodírat mnohem horším terénem a spletitou džunglí, dnes jí i tahle procházka přišla úmorná.

„Rozhodli jsme se ještě chvíli setrvat v lese,“ vysvětlil Latios, „abychom si byli jistí, že na cestu se dostanete až za úplné tmy. To už tam nebude mnoho pocestných, kteří by se divili, že z lesa vylézá taková výprava.“

Trenéři spokojeně přikývli.

Po několika dalších krocích uhnuli ze svého dosavadního směru více k severovýchodu. Bylo právě půl deváté, když se Latios vrátil z výzvěd se zprávou, že cesta je již nadosah.

„No sláva, už žádné ostružinové houští,“ sepjala Mia ruce, jako kdyby se modlila. „Au!“

Ray jí mlčky pomohl ven z ostnitých šlahounů a ještě než se opět narovnal, nečekaně mu přejel mráz po zádech. Trhl sebou jako při zimnici a naráz se rozhlédl. Pocit, který ho sledoval celé dnešní ráno až do chvíle, kdy se objevili Latios s Latias, byl zpět. Něco se určitě blížilo. „Mně se tu nelíbí,“ otřásl se.

Pohledy jeho přátel se mimoděk upřely kamsi za jeho záda. Když se Ray otočil, nic tam nebylo.

„Promiň,“ řekla honem Mia. „Jen jsem měla takový nepříjemný pocit.“

„Ty taky?“

Přikývla. „Čím jsme blíž k té cestě, tím je to silnější.“

Lisa si přitáhla popruhy batohu blíž k tělu.

„To není nic divného,“ řekla však Latias. „Nejste sami, kdo mívá na téhle cestě divné pocity. Cesta do Fialkového Města je tím známá.“

„Známá?“ zakabonil se Arthur. „Proč?“

„To kvůli lesu na druhé straně cesty,“ povzdychl si Latios a přeletěl jim nad hlavami trochu víc dopředu. „Ten les je nejzachovalejším a také nejméně probádaným územím v Johtu. Lidé se bojí kolem jen procházet, ačkoliv se tu snad nikdy nic vyloženě zlého nestalo. Ještě stále si uchovávají své instinkty tak, že se zbytečně nevystavují rizikům, která by přineslo vkročení na to území.“

„To o tom lese neví nikdo nic bližšího?“ zarazila se Lisa. „Musí být přeci nějaký důvod, proč se ho lidé bojí. A co pokémoni, žijí tam?“

„Samozřejmě, že žijí,“ přikývla Latias. „Jak říkal Latios, je to jedno z nejzachovalejších míst na johtovské půdě. Nikdo pořádně neví, co se tam skrývá.“

„Ani vy to nevíte?“ zeptala se Mia nevěřícně. Nechtělo se jí věřit, že by tajemství strašidelného hvozdu neznali ani Latios s Latias.

„My to samozřejmě víme,“ přikývl Latios vážně. „Dobře, že jsme jedni z mála. Jen málokdo ví, co se mezi zalesněnými kopci ukrývá.“

„Tak řeknete nám už konečně, co je na tom místě tak hrozného?“ rozčílila se Mia nečekaně, až to i ji samotnou zarazilo. Třas v jejím hlase však nemohla potlačit, když se na ni upřely Latiosovy rudé oči zářící z mlhy bílého světla jeho těla.

„Teď ne,“ promluvila Latias rázně. „Jsme tu.“

Trenéři se podívali stejným směrem jako ona. Stáli na kraji široké prašné cesty. Buky podél ní se nakláněly na druhou stranu, jako by svými větvemi chtěly vytvořit tunel a zabránit tak slunci či měsíci, aby cestu osvítily byť jen jediným odvážným paprskem. Na druhém břehu byla čirá tma. Z černoty se ozývalo jen tiché vzdychání zlehka se kývajících větví a šumění listí.

„To, to je ta cesta?“ polkla Mia, oči nedůvěřivě upřené na stezku stáčející se mezi stromy.

„Cesta do Fialkového Města,“ přikývl Latios. „Pojďme.“

Vymotali se z posledních houštin vonících po citronu a roztřeseně stanuli na cestě. Ta teď v noci působila tím nejnedůvěryhodnějším a nejnebezpečnějším dojmem, jakým mohla.

„Je čas, abyste šli zase sami,“ usmáli se pokémoni na trenéry povzbudivě.

Ta věta jim zněla jako něco naprosto nemyslitelného.

„Teď? Tady?“ vyrazila ze sebe Lisa a vyměnila si s Miou nevěřícné pohledy. Přece je nemůžou nechat TADY?!

Latios s Latias se však již vzdálili a jejich mlhavé světlo pomalu sláblo, jak nehybně čekali na druhé straně cesty, pod sténajícími větvemi obávaného hvozdu.

„Vy už s námi dál nepůjdete?“ promluvila znovu Lisa už o něco pevnějším hlasem, jak se snažila skrýt skutečnost, že z toho není ani trochu nadšená. Byla přesvědčená o tom, že je nemůžou nechat putovat samotné po cestě kolem nejzachovalejšího místa v celé zemi.

„Víte, co jsme vám říkali,“ připomněl jim Latios vážně. „My musíme za legendou a vy zase po vaší cestě za odznaky. Naše cesty se rozcházejí.“

„Vůbec ne!“ prohlásila však Mia. „Už jsme o tom mluvili…“

„Právě proto,“ přerušila ji Latias přísným hlasem tak náhle, že Mia okamžitě zmlkla. Všichni trenéři na Latias strnule pohlédli. Jen Ray se pohnul. Aniž by cokoliv řekl, pomalu, ale pevným krokem, přešel cestu, až stanul po boku obou pokémonů. Tajemný háj táhnoucí se do příkrého svahu za oběma draky hladově zahučel. Ray měl nepříjemný pocit, že se po něm užuž něco vrhne. Zůstal však stát na místě.

„Rayi, ne. Nemůžeme vás k Abotaregijům vzít,“ zatlačila mu Latias na hruď svými drápy. „Jakmile něco…“

„Ticho!“ vykřikl náhle Arthur, ruce napřažené do tmy, jako by se snažil něco chytit.

„Co?“ rozhlédla se Mia vyplašeně. „Co je, Arthure?“

Bukový les, ze kterého před pár okamžiky přišli, rozeznívalo zlověstné dětské mumlání.

„Co to je?“ vydechla Lisa s rozšířenýma očima.

Latios s Latias na sebe vyděšeně pohlédli.

„Běžte rychle dál!“ křikl drak na trenéry. „Dál po cestě!“ Spolu se svou sestrou přiletěli až k nim a surově je tlačili po pěšině do tmy bukového tunelu.

„Ale co se děje?!“ vzpouzel se Ray.

Mezi stromy po jejich pravici se ozvaly mumlavé zvuky. Vzápětí se zpoza kmenů vynořily stovky velikých bílých očí.

„Jsou tady!“ zaječela Latias a zoufale se snažila táhnout Miu dál.

Nad cestou se vynořil průvod vznášejících se pokémonů čítajících stovky a stovky očí připomínajících střelecké terče.

„To jsou Unowni!“ vyhrkl Arthur.

„NO TAK UTÍKEJTE!“ vrazil Latios Rayovi do zad, až poposkočil kupředu.

„Ale, ale proč?“ zastavili se trenéři zmateně. Legendární pokémoni na ně rozčileně pohlédli.

Unowni vypluli z lesa a potichu se rozestavěli po celé délce cesty, kam až Ray dohlédl.

„Doveďte je tam,“ prořízl ticho Miin hlas.

„Mio!“ chytla ji Lisa za ramena a zacloumala s ní. „Mio, co to říkáš?!“

V prázdných očích její sestry nebylo nic než tma. „Doveďte je tam!“ zopakovala dívka, tentokrát o dost silnějším hlasem.

„Ne!“ odporoval Latios a šlehl po hieroglyfických pokémonech varovným pohledem. „Dobře víte, že to neuděláme!“

„DOVEĎTE JE TAM!“ zaječela Mia nepříčetně a kolena se jí podlomila.

„Nechte ji být!“ vykřikla Latias.

„Doveďte je k NIM!“ žádali Unowni znovu. Mia se zhroutila na zem a schoulila se do klubíčka.

„Dost!“ zařval Latios. Kolem Raye problesklo světlo. Latios svým útokem poslal k zemi desítku Unownů. K jeho hrůze však mezeru ihned zaplnili další.

„Jak chcete,“ zašklebila se Mia ďábelsky.

Na cestu padla mlha.

„Utečte!“ zaječela Latias, jak útočila na neústupná písmena.

Ray chytil Miu za ruku a snažil se ji odtáhnout. Kolem hlavy jí kroužilo R a M.

„Táhněte od ní!“ zařval Ray a vší silou praštil jednoho pokémona pěstí.

Unown se zapotácel. Písmeno M se rozzářilo.

„Skrč se!“ uslyšel Ray Latiosův hlas.

Ray se vrhl k zemi ve chvíli, kdy nad ním proletěla řada ohnivých koulí, které Unown vystřelil.

„Ohnivá skrytá síla!“ zamrkal Arthur.

„Pozor, ten druhý!“ vykřikla Lisa, když Raye zasáhl další proud energie. Tentokrát sršel elektrickými blesky. Ray se s výkřikem svalil na zem.

„Odveďte je tam! Odveďte je tam!“ zmítala sebou Mia, která padla na zem spolu s ním.

„Láááá!“ rozlehlo se mlhou. K zemi padli další černí pokémoni.

Ray se potácivě zvedl na nohy a zoufale se na nich snažil udržet. Vzápětí ale zjistil, že se jeho kotníky propadají do bažiny, která tu ještě před pár vteřinami nebyla.

„Co se to děje?!“ vykřikl Arthur zděšeně, jak se i on potápěl do smradlavého bahna.

Klečící Mia už ve slatině vězela až po krk.

„Mio!“ vrhl se k ní Ray, ale bahno ho táhlo do hlubin stejně rychle jako ji.

„Liso!“ plácl sebou do vody Arthur.

Lisa vypískla a jedinou volnou rukou ukázala kamsi napravo k tmavému hvozdu.

„Ne!“ uslyšeli Latiosův výkřik. Jeho sestru obklíčila nestvůrná koule pokémoních těl.

„To je most!“ zamrkal Ray, když se podíval stejným směrem jako Lisa.

„Most!“ zopakoval Arthur.

„Doveďte je tam!“ zopakovala Mia naposledy. Pak její oči nabraly normální hnědou barvu. „Co se to děje?!“ vykřikla vzápětí, jakmile si uvědomila, že se topí v blátě.

„To Unowni!“ zaúpěla Latias, jak vyletěla z obklíčení přemožených pokémonů.

Bažina se změnila ve vodu.

„Plavte na břeh!“ zareagoval okamžitě Arthur a už zabíral rukama i nohama k bukovému lesu.

Mlha je obemkla znovu, pevněji.

„Něco mě táhne pryč!“ zachroptěla Lisa. Do úst se jí dostala voda.

„Vodní vír!“ zaječela Mia hrůzou.

Uprostřed proměněné lesní cesty se stáčelo obrovské vodní kolo, stahující topící se trenéry do svého nitra.

Zářící most končící mezi stromy obávaného pralesa se jako stříbrná ruka natáhl až k Mie.

„Nechytej se toho, Mio!“ zakřičela Lisa zoufale.

„Já…“ přelila se přes dívku vlna a její hlas zanikl v moři bublin.

„MIO!“ zařvali všichni naráz.

Latios vystřelil pod vodu jako šipka. Jeho sestra mezitím poslala k zemi další hromadu Unownů. Ti napadali do vody nemilosrdně je stahující k běsnícímu vodnímu oku.

Latios se vynořil z vody, Miu v rukou. Ray už neměl sílu zakřičet, když se mu přes hlavu přehnala další vlna. Stačil jen zahlédnout Latiose, jak znaveně pokládá Miu na stříbrný most a cosi křičí. Bylo po všem.

V okamžiku, kdy se Miino tělo dotklo unowního mostu, se lávka roztrojila a každé rameno se natáhlo k jednomu ze tří zbývajících trenérů.

Ray, Arthur i Lisa se jich vděčně chytili a vysápali se na ně z bouřící vody.

Latias vztekle srazila do vody další malé pokémony a se slzami v očích přiletěla za svým bratrem.

Unowni na druhém břehu na ně koukali talířovitýma očima téměř neschopnýma mimiky.

Latios zavrtěl hlavou.

„To bylo strašné,“ špitla jeho sestra a prohlížela, zda jsou všichni jejich přátelé v pořádku.

Ray, Mia, Arthur i Lisa byli všichni úplně promáčení a špinaví, ale živí.

„Proč to udělali?“ podívala se Mia na Latiose, který nenávistně hleděl přes vodu na poletující Unowny. Vodní vír zmizel.

„Podle nich jsme udělali chybu, když jsme vás nechtěli vzít za tou legendou,“ řekl.

Ray zhluboka oddychoval, po bradě mu stékaly kapky studené vody a částečky hlíny. „Takže,“ podíval se na Latias, „teď nemáme na vybranou…“

„Musíte jít s námi za Abotaregiji,“ přikývla ona.

Zářící most se pomalu zatahoval kamsi do lesní půdy a lidé na něm se stále více přibližovali k hustému lesu. Nakonec přízračné dřevo zmizelo a všichni čtyři žuchli do vlhkého listí na lesním svahu klesajícím k cestě do Fialkového Města, která ještě stále vířila zpěněnými vodami.

„Ale jak se k těm Abotaregijům dostaneme, když ani nevíme, kde jsou?“ namítla Lisa.

„Copak to není jasné?“ otočil se k ní Arthur a z vlasů mu ještě stále tekly pramínky vody. Na krátký okamžik se jí zahleděl do hnědých očí a pak jeho pohled uhnul do tmy za ní.

Ray s Miou si vyměnili zasmušilé pohledy.

„Abotaregijové,“ řekl Latios s nešťastným pokýváním hlavy, „jsou tím tajemstvím tohohle lesa. V srdci Johta, v nedotčeném hvozdu žije obávaný abotaregijský kmen.“

Ačkoliv je ta myšlenka zastihla již předtím, teď, když ji Latios vyslovil nahlas, dolehla na ně ta slova stejně ztěžka jako bahno, v němž se ještě před pár okamžiky zmítali.

„Takže tohle je jejich území? Tady přímo v lese u cesty do města?!“ vyvalila oči Mia.

„Ne, to ne,“ zavrtěla Latias hlavou. „Jejich skutečné sídlo je až pořádný kus namáhavé cesty odsud, v údolí obehnaném kopci a neprostupným pralesem.“

„Pralesem?“ zamračil se Ray na Unowny dole pod nimi. Čekal, kdy už konečně zmizí. Nevypadalo to však, že by se k něčemu takovému chystali.

„Ten les je velmi hustý, jen se podívejte sami,“ rozmáchla paže a všichni přikývli. Stěží by mohli udělat pár kroků a pak už by si ani neviděli na špičku nosu. „To je ale jenom začátek, ten pravý prales nás teprve čeká,“ řekla zlověstně.

Na listy nepřátelských stromů zabubnovaly kapky deště jako na kůži abotaregijských bubnů.

„Neříkal jsem to?“ ušklíbl se Latios spíše ztrápeně než vítězoslavně. „Bude pěkný liják.“

Bez možnosti cesty zpět se Ray, Mia, Lisa a Arthur dali do úmorného šplhání po dusných úbočích kopce. Zurčící a pěnící cesta pod nimi se jim rychle ztratila mezi nespočtem keřů a stromů uzavírajících se za nimi jako brána vězení.

„To budeme k těm zatraceným…tamtěm putovat v noci?“ zeptala se Lisa Latiose, doufajíc v zápornou odpověď.

Pokémon zavrtěl hlavou. „Ne, jen bychom měli najít nějaké vhodné místo, kde bychom se mohli schovat před deštěm a dalšími nepříjemnostmi. Déšť není to jediné, co nás tady může potkat.“

Oblohu neviděli. I kdyby snad někdy dostali šanci prohlédnout skrz nekonečné listoví chvějící se na tisících zkroucených větvích, neviděli by nic, co by jim dokázalo dodat naděje. Hvězdy i měsíc byly schované za šedivými oblaky.

Mlčky putovali dál. Rytmus chůze jim určoval neutuchající déšť a dopředu je hnaly stovky myšlenek na nebezpečí, které v pralese číhalo. S každou takovou myšlenkou se dostavilo i odhodlání ji okamžitě zapudit. Noc byla temná a nikde nebylo nic vidět. Jejich představivost proto pracovala na plné obrátky, což je děsilo mnohem více než skutečnost.

Té noci přešli první ze čtyř lesnatých hřebenů ochraňujících krutý lidský kmen střežící ta největší tajemství pokésvěta. Když Latios prohlásil, že je načase si odpočinout, trenéři už ani nevnímali, že je bolí nohy pořezané od ostrých listů vysokých trav a nízkého trnitého podrostu a že je zábne celé tělo dusící se v parné džungli pod děravými deštníky lesních velikánů.

Ray, Mia, Arthur a Lisa se schoulili k sobě do listí. Spacáky nepotřebovali. Jistě by se uvařili, kdyby je přes sebe byť jen přehodili jako přikrývky.

Ray cítil, jak se kdosi vedle něj mírně chvěje. Přitiskl se k té osobě těsněji, což oběma pomohlo zahnat strach i noční chlad, který pomalu střídal dusno džungle pročištěné deštěm.

Všichni čtyři trenéři rychle usnuli. Latios s Latias se ukryli ve větvích rozložitého stromu nad nimi, odkud své lidské přátele sledovali se světýlky náklonnosti v očích. Po nekonečném bdění v šumícím dešti Latios svou sestru vyzval, aby šla taky spát. Latias ho poslechla.

Vypadalo to, že je Latios s Latias vzbudili okamžitě po tom, co Ray s ostatními usnuli.

„Svítá,“ usmála se na Raye Latias a něžně s ním zakývala.

„To už je ráno?“ divil se trenér rozespale, když se rozhlédl po šedomodrém pralese. I ten se začínal probouzet.

„Už neprší,“ nastavila Lisa dlaně k obloze schované za lesním stropem.

„To je krása,“ vydechla Mia, když se podívala nahoru. Ray, Arthur i Lisa s Latiosem a Latias tak učinili také.

Ray by nikdy nečekal, že to místo dokáže být tak jiné než v noci, tak úchvatné. Za tmy byl prales noční můrou plnou kluzkých kořenů a větví zadírajících se jim do tváře, zatímco teď si trenéři připadali jako v zapomenutém ráji. Ve větvích nad nimi skotačili Aipomové a valili na ně kukadla. Nejspíš neměli důvod se lidí bát, protože lidé se sem takřka nikdy nedostali.

„Pozor na batohy,“ varoval Raye Latios, když jeden z pokémonů zkoumal umělohmotné přezky.

„Huš!“ odehnal Aipoma Ray a opičí pokémon se uraženě stáhnul zpět na strom.

Jak ranní opar mizel, odhalovalo zelené království své poklady. Trhlinou mezi korunami si dokonce našlo cestu i několik slunečních paprsků.

„Koukněte támhle!“ vyskočil Arthur na nohy a se zakloněnou hlavou škobrtavě pobíhal okolo. „Vidíte?!“

Nad lesem letělo hejno pestrobarevných pokémonů. Jejich pronikavé ukřičené hlasy budily všechny živé tvory v džungli jako starý rozdrnčený budík.

„Nikdy jsem takové pokémony neviděla!“ vykřikla Lisa jako u vytržení. Na první pohled ji upoutaly černé notám podobné hlavy povykujících papoušků.

„Žije tu spousta zvláštních tvorů,“ přikývl Latios a blaženě se rozhlížel. „Spousta.“

Ray vyhrabal z batohu nějaké jídlo a trochu se najedl. Zbytek jeho snídaně vzal za své, když mu ho ukradl jeden z Aipomů, což Mie přišlo neskutečně vtipné.

„Měli bychom jít dál,“ přerušila Latias jeho rozmrzelý hlas a Miin smích, zatímco Lisa s Arthurem už také bojovali s neodbytnými opicemi. „Bojím se, že Abotaregijové si toho pozdvižení v lese brzy všimnou.“

„Bleskový útok!“ rozkázal Arthur a jeho Jolteon poslušně odehnal i ty nejneodbytnější Aipomy. Latias ho sjela přísným pohledem.

„Mohli by ucítit naši přítomnost,“ dal jí zapravdu Latios.

„Ucítit?“ zarazil se Ray, jak svůj batoh křečovitě svíral oběma rukama. Při tom slově se mu vybavily čarodějnice čichající člověčinu, jak tomu bylo v dětských pohádkách. S nepříjemným zatrnutím si vzápětí uvědomil, že takové čarodějnice dost často jedly děti. Pokud byli Abotaregijové podobného ražení…

„Abotaregijové jsou velmi citliví na to, co se v jejich lese děje,“ vysvětlil Latios. „A Latias má pravdu. Zvedejte se, musíme dál.“

Vyrazili okamžitě. Už jen proto, že nechtěli nadále setrvávat na místě obývaném Aipomy. K jejich rozladění je však pokémoni sledovali ještě kus cesty po větvích nad nimi. Drželi se však z dosahu blesků Arthurova Jolteona, kterého chovatel raději neschovával do pokéballu.

Čekala je úmorná cesta hustým pralesem pokrývajícím soustředné kruhové hřebeny kopců. Dopolední slunce ohřívalo vzduch v džungli a ze země se vypařovala oblaka páry. Mia si sepnula vlasy do culíku a stejně jako Ray si schovala pokémoní vajíčko do batohu, aby měla volné ruce.

„Latiosi,“ promluvila po delší době, „co se vlastně v noci na cestě stalo? Myslím, jak je možné, že se ta stezka proměnila v bažinu a potom v řeku?“

Latios se rozhlížel na všechny strany. Dělal to tak pořád již od včerejší noci. „To udělali Unowni,“ řekl, když neshledal žádné nebezpečí. „Jsou to nevyzpytatelní pokémoni s nadmíru zvláštními schopnostmi přesahujícími moc mnoha jiných pokémonů. I když sami jsou v boji dosti slabí, jak jste viděli. Jejich síla je v množství. Jejich nejnebezpečnější zbraní je však jejich schopnost přetvářet skutečnost a okamžitě ji měnit do podoby, kterou chtějí.“

„Ta bažina nás měla donutit udělat, co si přáli,“ pokračovala Latias. „Hrozilo nebezpečí, že se v ní všichni utopíte v případě, že se nedostanete na druhý břeh – do tohohle lesa, což bylo cílem Unownů. A toho také dosáhli, jste tady a míříte za Abotaregiji. Jejich rozkaz jste slyšeli sami.“

Mia nechápavě zvedla obočí.

„Využili tě znovu jako prostředníka, Mio,“ osvětlil jí Arthur příčinu její nevědomosti.

„Ach tak,“ kývla na to chápavě.

„Znovu jako prostředníka?“ zamračila se Lisa. „Copak oni už něco takového někdy udělali?“ ptala se nevěřícně a trochu vyděšeně zároveň. Vůbec se jí nelíbilo, že její sestru někdo takhle využívá.

„Myslel jsem, že už jsme ti o tom říkali?“ zarazil se Ray.

„Jo, asi jo,“ přikývla Lisa v zamyšlení a do cesty se jí připletl nějaký kořen. „Uch!“ Arthur ji stačil zachytit.

„Díky,“ zapotácela se Lisa a vděčně se ho chytla za rameno. Na kratičký okamžik si pohlédli zpříma do očí.

„Tak, ehm, pojďme zase dál,“ vykoktala pak šampionka rudá jako rajské jablíčko.

Mia protočila oči v sloup. Ray se zašklebil a mrkl na Arthura, který stál po kolena v kapradí a civěl na Lisu.

„Takže oni nás Unowni donutili vyrazit za Abotaregiji, ano?“ otočila se Mia za chůze zpět k Latiosovi a Latias. „Pomocí té, hmm, nové skutečnosti?“

„Mhm,“ přikývla Latias.

„Jak daleko odsud vlastně Abotaregijové žijí?“ ozval se Ray s otázkou, která ho pálila ještě víc než červená čára přes obličej, kterou utržil od větve jednoho stromu.

„Ještě půjdeme docela pěkný kus cesty,“ pokýval Latios hlavou.

Trenéři si povzdychli. Na chvíli mu všichni zazáviděli, že nemusí přelézat přes popadané stromy a kluzké kamení zahrabané v listí.

„Sami jsme docela zvědaví, jak dlouho to potrvá,“ připustila Latias nakonec.

„To nevíte, kudy se tam jde?“ vyvalili překvapeně oči trenéři. Přece musí vědět, kam je vedou?

„Bohužel toho víme dost málo,“ připustil Latios nerad. „Johto není Hoenn. Stále ještě je to tu pro nás dost neznámé a tenhle les je nejspíš samotným vrcholem všeho toho neznáma.“

„No bezva,“ neodpustila si Mia kyselou poznámku.

„Nemějte strach,“ usmála se však Latias povzbudivě a každému hodila po jednom pomeranči, které cestou utrhla. „Zatím jdeme správně. Tohle je už druhý ze čtyř hřebenů, které kmen Abotaregijů obepínají.“

„Už druhý?“ překvapilo Arthura. „Já myslel, že…“

Latios se svou sestrou se měkce rozesmáli. „V noci jste byli tak unavení, že už jste ani nevnímali, kam jdete!“

„Tak to je konečně jedna z věcí, kterým stoprocentně věřím,“ rozesmála se i Lisa.

To, že včera v noci byli všichni natolik ospalí, že ani nevnímali rozbolavělé těžké nohy, trenéři shledali jako nespornou výhodu. Po dalších hodinách pachtění se do kopce přes změti kvetoucích lián, houštiny, mechem porostlé kamení a kmeny stromů už Mia, Ray, Arthur i Lisa hlasitě supěli a neubránili se protestům.

„Mě bolí nohy!“ stěžovala si Mia.

„Já mám hlad,“ držel se za břicho Ray.

„A my se asi vypaříme,“ chytali se Arthur s Lisou svorně slabých kmínků okolních křovin.

„Za chvíli budeme na hřebeni,“ sliboval Latios dobrácky. Sám přitom působil docela otráveně, Latias raději neřekla ani slovo, aby neplýtvala energií.

Posledních pár metrů se všichni už jenom plazili, protože kopec se stal nebezpečně strmým. Prsty se jim zarývali do vonící půdy, jak se chytali praskajících kořenů a nohy se jim smekaly. S pomocí obou dračích pokémonů se však nakonec přeci jen dostali až do zalesněného sedla.

„Bleh,“ svalila se Mia do velikých listů pod jakýsi liánovitý strom.

„Tohle nás,“ Ray sotva popadal dech, „tohle nás čeká ještě DVAKRÁT?!“

„Bohužel,“ potvrdil Latios opatrným hlasem.

„No nazdar,“ posadili se vedle Miy i její přátelé.

Arthur vytáhl svou láhev s pitím a nechal ji kolovat. K jeho překvapení mu po jednom oběhu dokonce ještě nějaká voda zbyla.

„Měli bychom rozdělat oheň a udělat si něco k obědu,“ řekl, když láhev zašrouboval a vrátil do batohu.

„Ale to nás Abotaregijové hned objeví,“ namítla Latias. „Oheň pouhé dva hřebeny od nich… Čím déle o nás nebudou vědět, tím lépe.“

„Ne,“ zarazil ji Latios. „Arthur má pravdu.“

Chovatel se na něj podíval mírně zaskočeným pohledem.

„Rozděláme oheň,“ přikývl znovu Latios. „Myslím, že bude naopak lepší, budou-li o nás vědět dřív, než se dostaneme až k samotným hranicím jejich území. Mezitím si nás alespoň budou moci lépe prohlédnout a zvážit, jestli jsme pro ně nebezpečím, nebo ne. Jistě zjistí, že k lesu chováme stejnou úctu jako oni, to je důležité.“

„Copak my ještě nejme na abotaregijském území?“ zpozorněla Lisa. „Já myslela, že tenhle les jim…no, patří,“ dořekla trochu s pochybnostmi.

„Ne tak docela,“ zavrtěla hlavou Latias a vypadalo to, že se již smířila s plánem svého bratra a přijala ho. „Opravdové území Abotaregijů začíná až na úpatí třetího hřebene kopců, tam dole v údolí,“ mávla levou paží kamsi mezi stromy, kam se chystali sestoupit.

„Je tam brána,“ přikývl Latios. „Tou musíme projít, abychom si zajistili alespoň nějaké trochu mírnější přijetí. Kdybychom na území kmene vnikli jinudy, mohli by to chápat jako zneuctění jejich domoviny a pohrdání jí.“

„Aha,“ hlesli Ray, Mia, Arthur i Lisa.

„Tak už rozdělejte ten oheň,“ pobídl je Latios.

Ray sáhl po pokéballu s Quilavou, ale Mia ho zastavila se slovy, že je řada na ní. Podle ní Quilava rozdělával oheň pokaždé, když to potřebovali, a proto Raye odstrčila stranou a povolala ven Growlitha. Za okamžik už pod stromy plápolaly skromné plameny a Growlithe nadšeně poskakoval vedle své trenérky. Mia ho odměnila širokým úsměvem a několika pokémoními pamlsky.

„Pusťme ven i ostatní pokémony, Growlithe určitě není jediný, kdo se rád nadechne čerstvého vzduchu,“ napadlo Lisu, když pozorovala, jak si Miase svým pokémonem hraje. Arthur mezitím připravil do rendlíku obsah dvou konzerv a nechal plameny, aby jej ohřály.

„Jen do toho!“ ponoukla trenéry Latias. „Následující dny budeme pravděpodobně hodně spolu, musíme se lépe poznat!“

Kolem sálajícího ohniště se postupně vynořilo na dvacet pokémonů. Každý z nich se okamžitě rozhlédl po tom zvláštním prostředí tak netypického pro Johto. Rayův Tropius přitom nadšeně zatroubil, protože prchavé stíny okolních stromů mu připomínaly domov. Jeho trenér s Miou seděli vedle sebe na zemi a na klínech jim trůnila pokémoní vejce.

Lisa, která se posadila kousek od ostatních na jeden z vystouplých kořenů stromu nad nimi, si v ruce pohrávala s pěti prázdnými pokébally. Nebyly o nic lehčí než když v nich byli jejich obyvatelé, přesto cítila, že jsou prázdné. Zhluboka se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela a vyfoukla vzduch z plic zase ven. S tím si všech pět pokéballů připnula zpět k opasku, k šestému pokéballu, který nikdo z trenérčiných přátel ještě nikdy neviděl otevřený. Lisa ucítila pronikavý pohled něčích očí. Vzhlédla. Latios i Latias se na ni zkoumavě dívali. Se záchvěvem nejistoty jim pohled oplatila a zavrtěla hlavou, takže se oba pokémoni opět odvrátili. Byla si jistá, že nemohou vědět, kdo je obyvatelem jejího posledního pokéballu, přesto v ní však hlodala nepříjemná nejistota.