Rayova pokémoní cesta

Abotaregijové

Ray se spokojeně usmíval. Po obědě na hřebeni se opět vydali na cestu, která teď pokračovala po svahu dolů. Byla tak o něco příjemnější než jejich šplhání vzhůru, ačkoliv se teď jejich nepřítelem stala mírná ospalost, kterou všichni pocítili, když si naplnili žaludky.

„Aspoň, že je to z kopce,“ prohodil Ray, přerušuje tak Arthurovo zívnutí.

„Hm,“ odbyl ho Latios nezúčastněně a dál něco řešil se svou sestrou.

„Tam se něco hýblo!“ vyjekla náhle Mia.

Latias s Latiosem okamžitě zpozorněli.

„Je to jenom žába,“ mávla rukou Lisa při pohledu na drobnou žlutooranžovou žabku klidně nafukující a zase splaskávající své hrdlo. „Je taková maličká!“ přiblížila k ní obličej téměř na délku nosu.

„Nesahejte na ni!“ varoval ji náhle Latios. Vmžiku se objevil vedle trenérky a zahnal žábu do hlubin kapradí.

„Co tě to popadlo?“ zamračila se Mia. „Vždyť jsme si ji mohli lépe prohlédnout, byla taková roztomilá, viď, Liso?“

„Mhm,“ kývla její sestra otráveně.

„Hlavně byla hrozně nebezpečná,“ přimhouřil drak oči na místo, kde ještě před chvílí živočich seděl.

„Ta prťavá žába?“ podivil se Ray.

„Zaráží mne, že trenér pokémonů posuzuje soupeře podle jeho velikosti,“ vrátil mu Latios podrážděně jeho pochybovačný tón.

Ray zrudnul, Latios měl pravdu.

„A proč byla teda ta žába tak nebezpečná?“ zeptala se Mia se zájmem.

„Už zase šípové žáby?“ připlula Latias nečekaně až k nim a vykulila oči na velký prázdný list. Vypadalo to, jako by po obojživelníkovi snad hledala nějaké stopy. Latios zamručel a odvrátil se.

„Co to jsou šípové žáby?“ chtěli vědět všichni až na Arthura, který si tak právě na něco vzpomněl.

„Žáby, které mají v kůži smrtelný toxin,“ vysvětlil s náhlým porozuměním. „Jed těchhle živočichů používají domorodci v pralesích na své šípy, které se po otření hrotů do jedu těchhle žab stanou ještě nebezpečnějšími.“

„Jak to všechno víš?“ otočila se k němu Lisa obdivně.

Arthurovy tváře dostaly růžový nádech. „Něco jsem o tom četl,“ zamumlal. „Ale v pokésvětě jsou tyhle žáby poměrně vzácné. Myslím, že někde v Shinou se k takovým účelům používají nějací podobní pokémoni, ale nikdy jsem je neviděl… Asi jsou taky vzácní. Stejně jako ty žáby a vůbec všechna zvířata.“

„Jen jsou málokdy vidět,“ zakroutil nesouhlasně hlavou Latios. „Zvířata v pokésvětě žijí odnepaměti, stejně jako lidi a pokémoni. Ovšem díky tomu, že jsou oproti pokémonům „obyčejná“, nebudí u lidí takový zájem a pozornost, jako pokémoni. A jim to vyhovuje, naučila se lépe skrývat a mají tak od lidí alespoň do jisté míry pokoj. Lidi je tak vyhledávají jen, když jim jsou k něčemu dobrá, jinak na ně v podstatě zapomínají…“

„Opravdu?“ zamrkala Mia. „Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala, ale když to říkáš, něco na tom bude,“ přitakala.

I Raye, Lisu a Arthura Latiosova slova zaujala.

„Zvířata jsou součástí řetězce stejně jako lidi a pokémoni,“ řekl drak. „Ale jinak toho také nevím tolik, kolik byste si zvláště vy čtyři zasloužili znát,“ usmál se.

„Ale jinak mám chytrého brášku,“ poklepala Latiosovi na rameno Latias a oba se rozesmáli.

Ray zapřemýšlel nad Latiosovými slovy. Necítil se být nijak výjimečný na to, aby měl všechny tyhle věci znát zrovna on. Podíval se na ostatní a z jejich pohledů vyčetl, že přemýšlí nad tím samým.

Latias jejich výrazy zachytila také.

„Měli byste toho znát co nejvíce o chodu světa,“ prohlásila přesvědčeně, „jen málokdo má štěstí dostat se do abotaregijského lesa…“

„Spíš bych řekla, že málokdo má takovou smůlu, ne?“ odfrkla si Mia.

„Anebo spíš tak,“ musela jí dát Latias zapravdu. „Každopádně čím víc toho budete vědět, tím lépe…“

„Nechci být výjimečná tím, že se vrátím prošpikovaná šípy od nějakého šíleného kmene,“ zamrkala Mia.

Ray s Arthurem a Lisou se zasmáli, přestože ta představa nebyla nereálná.

S šerem padajícím na celý kraj stanuli poutníci konečně v údolí mezi druhým a třetím hřebenem. Nepřipadalo jim nijak zvláštní. Všude tu byly stále ty samé stromy s těmi samými listy, které se v noci proměňovaly ve strašidelné stíny chvějící se ve strnulém vzduchu. Přesto však cítili, že tohle místo je něčím odlišné, po zádech jim běhal mráz z čehosi, co z jejich stanoviště nemohli vidět.

„A kde je ta brána?“ promluvil Ray.

Všichni se na něj strnule podívali, jako kdyby řekl něco velmi nevhodného.

„Budeme ji muset najít,“ pokrčila rameny Latias. „Má být na úpatí třetích kopců, to je kousek odsud… Ale teď si naberte vodu, ať nemáte během cesty žízeň.“

Došli k malému potoku. Voda pěnící pod malým vodopádem byla křišťálově čistá a ledově je zábla přes plastové stěny jejich lahví.

Oranžové sluneční paprsky pomalu slábly a les se halil do tajemné a strašidelné temnoty. V údolí byla ještě o to větší tma, že slunce se za okolními kopci schovalo ještě dříve, než tomu bylo kde jinde. Listí stromů už neševelilo tak konejšivě, jako za dne. Jeho zvuk připomínal nepříjemný šepot plížící se mezi stromy a připravený přivítat vetřelce neomylným výstřelem z luku.

„Bude to někde támhle, Latiosi, cítím to.“ Latiasin klidný hlas zlověstnou atmosféru dokonale rozbil.

Její bratr, který stejně jako ona opět mlhavě zářil, přikývl a ztratil se mezi stromy, kam Latias ukazovala. „Počkejte tady,“ vyzvala tiše všechny trenéry.

Jakmile se ztratila i ona, lezavý strach se vrátil. Přikradl se tak tiše jako slabé noční mžení, které zahalilo oblohu a oslabilo tak svit prvních hvězd. Ray s Miou, Arthurem a Lisou se ani nepohnuli. Jakoby se z nebe místo vody snášely kapičky lepkavého bláta, které jim tvrdlo na kůži a věznilo je v jediné němé póze.

V pralese něco zašustilo.

„Slyšeli jste to?!“ vypískla Mia zadrhávajícím se hlasem.

Opět se ani nepohnuli.

Zpoza stromu se objevil Latios. „Našli jsme to,“ sdělil jim hlasem přinášejícím jistou úlevu. Zároveň však budil ještě větší napětí a obavy. Za ním se vynořila ze tmy i Latias. Oba se na sebe povzbudivě usmáli.

„Tak pojďte a dávejte pozor, abyste nepřekročili jejich hranice dřív, než projdete branou,“ kladla jim na srdce. „Není to daleko.“

Se zatajeným dechem se opět pustili do mírného stoupání. Země pod jejich nohama se zlehka vlnila, pod listím se ukrývaly kluzké kameny porostlé tmavě zeleným mechem neustále nacucaným vodou. Ačkoliv se jim na kamenech několikrát smekla noha, dávali si pozor, aby doopravdy neupadli. Jistě by tím způsobili hluk, který by v tu chvíli působil jako ten nejhlasitější poplach.

„Už jen pár kroků a budeme u brány,“ zašeptal Latios. Jeho korálové oči bloudily po rozšklebených prasklinách okolních stromů, v nichž dávaly na odiv své květy nejrůznější druhy orchidejí. Jejich studená krása však nepůsobila nijak přívětivě. Rayovi připomínaly arogantní panovnice, které se přišly podívat na své poddané, aby se tak přesvědčily o tom, jak nemožní všichni jsou.

„Jsou krásné,“ vydechla Lisa, v jejíchž očích se odrážely vysmívající se květy. „Nahání mi však husí kůži. Ani v Hoennu takové nebyly… Jen se podívejte, tahle vypadá jako…“

„Mlč, Liso!“ oklepala se Mia a vrhla po své sestře rozčilený pohled. „Mám toho tady dost i bez nich! Začínám mít strach,“ pípla.

„To my taky, Mio,“ odpověděla jí Lisa a otočila se, aby se na Miu usmála. Její sestra za to byla vděčná.

„Zastavte se,“ uslyšeli Latiosův hlas.

Latias jim přelétla nad hlavami, až stanula vedle svého bratra. Ray, Mia, Arthur i Lisa, jejichž zraky doteď zaměstnávaly šklebící se květy okolních rostlin, vzhlédli.

Přímo mezi okolními stromy tak, že to vypadalo, že i její podpěrné kůly jsou ve skutečnosti jen kmeny dřevin, stála jednoduchá dřevěná brána. Vypadala tak utopeně a jaksi nicotně v té vší černotě a větvemi, že kdyby na ni Latios neupozornil, Ray by jí jistě býval prošel bez povšimnutí. Teď však stál on i všichni ostatní na místě a nechávali sebou proudit podivné, nepříjemné mravenčení, které to místo vyvolávalo.

„Tak tedy já půjdu první,“ řekl Latios, „potom půjdete vy, jeden za druhým,“ ukázal na trenéry, „a jako poslední projde Latias,“ kývl na svou odhodlaně se tvářící sestru.

„Dobře,“ vydechli všichni. Raye napadlo, co by asi Latios udělal, kdyby někdo z nich odmítl jít dál. Mohl by vůbec něco dělat? Možná, že by se objevili Unowni a donutili by ho jít, stejně jako to udělali na cestě do města. Nebyl si však jistý, že něco jako Unowni tady vůbec existuje. Zdálo se mu, že v tomhle lese všechno získává poněkud jiný význam. Zamrkal a zatřásl hlavou.

Bílý Latios proplul branou a zastavil se sotva dva kroky za ní.

Ray popošel kupředu, jak se zraky všech okolo stojících lidí i pokémonů obrátily k němu. Prohlédl si hranici důkladněji. Dva hladké sloupy z červeného dřeva podpíraly silnou lať prohnutou do tvaru dorůstajícího měsíce položeného naležato. Téměř uprostřed prohnuté kolébky ze dřeva čněly dva menší sloupky jen pár čísel od sebe navzájem. Na nich spočívala ještě jedna, tentokrát o něco delší lať ze stejného červeného dřeva. Každé místečko dřevěného portálu přitom bylo popsáno neuvěřitelným množstvím textů v neznámém jazyce a neznámého písma. Brána přitahovala Rayův pohled jako magnet. Přestože mu to dělalo značné problémy, odtrhl od ní oči a všiml si, že nečitelnými slovy jsou popsány i náhodně roztroušené kameny všude kolem něj. Teď v noci je osvěcovalo přízračné světlo z těl Latiose a Latias, což způsobovalo jemné jiskření vlhkého mechového povlaku. Ray se zhluboka nadechl a jediným krokem prošel branou. Nepříjemné mravenčení se přitom na okamžik vystupňovalo až k slabé bolesti, jakmile však stanul na druhé straně, bylo pryč. Latios se na Raye spokojeně usmál.

„Tak co?“ špitla Mia, která za trenérem hleděla skrz ten malý orámovaný kousek lesa.

„Dobrý,“ ubezpečil ji Ray. „Jen to trochu brní.“

„Brní?“ pípla Mia ustrašeně při pomyšlení na nepříjemný pocit.

„Jo, ale neboj se, hned je to pryč,“ snažil se ji povzbudit její kamarád.

„Tak já jdu,“ přikývla Mia. Udělala pár opatrných kroků, až se nakonec rozběhla a bránou doslova proskočila.

„Tak co, dobrý, ne?“ poplácal ji Ray po rameni a zakřenil se.

„Uch, jo.“

„Tak, Liso, běž,“ pustil Arthur šampionku před sebe.

„Hej, to to mám vyzkoušet pro jistotu před tebou, jo?“ ohradila se naoko nazlobeně.

„Ne, to jen proto, abys nezůstala na týhle půlce jako poslední, podle mě to nebude nic příjemného…“

„Vždyť já vím,“ věnovala Lisa Arthurovi vděčný úsměv. Pohodila dlouhými vlasy a pak už stála na půdě Abotaregijů vedle Raye, Miy a Latiose.

„Tak jen pojďte, ať už můžeme jít dál,“ požádal Latios svou sestru a chovatele.

Arthur pevně vykročil a ve chvíli, kdy ucítil silné brnění, pevně zatnul zuby, ačkoliv navenek to nedal nijak znát. Latias proletěla hned za ním.

„To bychom měli,“ řekla bratrovi. „Teď už jen dostat se až k nim,“ povzdychla si ztrápeně. Latios ji konejšivě otřel hlavu o krk.

„Teď mě všichni poslouchejte,“ obrátil pak svůj pohled k trenérům. Všichni do jednoho mu pohlédli do očí. „Odteď se ode mne a od Latias nesmíte vzdálit ani na krok. Musíte jít pořád s námi. Budete-li unavení, nezastavujte se a přímo za chůze nám to řekněte,“ mluvil vážně a jeho pohled jim nedovoloval uhnout. Bylo to jako kázání otce svému dítěti v nějaké strašlivé situaci, do které se oba dostali, přičemž dítě si zřejmě dostatečně neuvědomovalo, co se může stát. „Domníváme se, že dokud budete s námi, Abotaregijové si nedovolí vám ublížit. Mají pokémony ve větší úctě než lidi, ačkoliv jsou sami taky lidmi. Dál půjdeme co možná nejrychleji a bez zbytečných zastávek, jak jsme říkali tam nahoře na hřebeni,“ připomněl jejich rozmluvu při obědě.

„Ano,“ přikývli svorně trenéři jako malé děcko. Vybavili si přitom jeho slova – měli si odpočinout a vyspat se už nahoře, protože cestu za branou musejí projít na jeden zátah.

„Zbytečně nemluvte, jen jděte,“ řekl ještě Latios. „Čím dřív se s Abotaregiji setkáme všichni společně, tím lépe pro nás. Snad jsme si získali aspoň nějakou jejich náklonnost, když jsme respektovali bránu,“ pohodil hlavou ke stavbě za nimi. Ta už téměř nebyla vidět, jaká byla tma. „Tak pojďme.“

Les se zdál být podivně tichý, přestože jeho stíny naplňovaly hlasy nočních ptáků a jiných tvorů. Ray stoupal po svahu přímo za Latiosem a Latias a za ním šli Mia, Arthur a Lisa.

Možná s tím mělo co dělat to, že se už nenacházeli na půdě obyčejného johtovského lesa, možná je udržovaly vzhůru krákoravé hlasy ptáků ozývajících se z korun stromů, jisté ale bylo, že trenéři nepociťovali sebemenší únavu ani otupělost. Naopak, jejich smysly zbystřily tak, že slyšeli každý pohybující se list, viděli každou mušku, která se mihla ve světle Latiosova či Latiasina těla.

Kopec, na který právě stoupali, se zdál být vyšší než oba předchozí. Ačkoliv už hustou džunglí postupovali několik hodin, terén se nijak nezmírňoval, po mírné rovince na vrcholu hřebenu ještě nebylo ani stopy.

„Jak dlouho to ještě je na hřeben?“ zašeptala Lisa co nejtiššeji.

„Do hodiny jsme tam,“ odpověděl jí Latios příkře, aniž by otevřel ústa.

„Ach,“ vzdychla Lisa a chvíli šla s dlaněma opřenýma o kolena.

Praskání větviček pod jejich nohama se lesem rozléhalo jako alarm. Při každém kroku se trenéři modlili, aby je nikdo nezaslechl.

„Dokud uslyšíte toho ptáka, je všechno v pořádku,“ upozornil je Latios na vysoce nepříjemný zvuk ve stromech kdesi nad nimi. Všichni se okamžitě zaposlouchali do krákoravého „Krou! Krou!“, které se opakovalo v pravidelných intervalech. Ten zvuk se jim proklovával do mozku jako zobák nějakého velkého ptáka.

„To je Murkrow?“ zeptal se Arthur.

Latias přikývla.

Další stovky metrů jim probíhaly pod nohama. Murkrow naléhavě udával jejich tempo, dusno v pralese se stávalo nesnesitelným.

Listy stromů zanedlouho rozezněly dešťové kapky. Trenéři i Latias s Latiosem si vděčně vydechli a upřeli zraky k zastíněnému nebi.

Nebýt pokémoního světla, daleko by se nedostali. Ani v mlhavých odlescích však listy kolem nenabíraly svou zelenou barvu a zůstávaly dál černé a mokré.

Déšť zachycovaný nejvyššími větvemi se prodíral dolů jako skromné kaskády ohýbající stvoly kvetoucích orchidejí. Ty se při každé ťafce vody ohnuly a pak se znovu vymrštily vzhůru. Na květech jim přitom ulpívaly blyštivé perly ještě dotvářející iluzi pyšných královen.

„Krou! Krou! Krou!“

Na měsíc té noci nemohli spoléhat ani náhodou. Jeho chabý srpek jen skomíravě blikotal mezi spletí lián a větví, na nichž trůnilo lesklé ovoce veliké jako lidská hlava.

„Nechoďte pod nimi,“ varoval trenéry Latios. „Mohly by se utrhnout.“

Mia i Ray, kteří na plody civěli jako smyslů zbavení, ihned uskočili a nadále si na ně dávali pozor. Pohled na ovoce v nich vyvolával nepříjemný pocit nafukujícího se balónu v oblasti jejich žaludku, který se hned stěhoval výš a výš, jako by se jim chtělo zvracet. Jistě za to mohla jejich představivost. Lesklé kulaté ovoce až příliš připomínalo zpocené lidské hlavy, které kdosi oddělil od zbytku těla a rozvěsil po stromech.

„Krou! Krou! Krou!“

„Liso, nemáš něco k pití?“ ozval se Miin hlas. Dívka samotná vypadala v matném světle dočista zelená.

Raye však více překvapil samotný zvuk jejího hlasu. Mluvili tak málo, až mu lidský hlas v téhle zapomenuté krajině připadal naprosto cizí.

„Tak máš ještě pití, já tu svoji láhev asi ztratila,“ šeptal dál ten nevítaný zvuk.

„Máš ji u mě,“ odpověděla Mie Lisa. „Na.“

Mia se za chůze napila zteplané vody a uložila ji do svého batohu.

Než si kdokoliv z nich uvědomil, že se v jejich cestě něco změnilo, ušli ještě několik kroků.

„Co ten pták?“ ozval se Ray znepokojeně.

„Co?“ šeptla Mia.

V lese kolem bylo hrobové ticho.

„Ztichnul,“ dýchal přidušeně Arthur.

„Jak to, že ztichnul?“ zaleskly se Mie oči strachem.

„Tam!“ ukázala Lisa do křovin napravo od nich.

Podrostem něco zašustilo.

„Co tam je?“ vyhrkla Mia.

Trenéři i pokémoni upírali zraky do černočerné změti rostlinných těl. Ať se však snažili, jak chtěli, ani ostré smysly legendárních pokémonů nespatřily plížícího se tvora.

Vysokou trávou tak, že měl výhled na šestici vyděšených poutníků, se plížil mohutný tvor. Oranžové tělo s černými pruhy se proplétalo nízkými stromky se spěšnou elegancí opatrných pohybů. Tlapy šelmy tichounce našlapující na voňavou zem se připravily k útoku. Nazlátlá hříva a ocas stejné barvy se netrpělivě chvěly.

„Támhle to je!“ vypískla Mia. Temnotou zazářily okrové duhovky, černé zornice se zableskly.

Z křovisek pomateně vyběhl čtyřnohý tvor podobný praseti a s kvičením se bezhlavě vrhl pod nohy křičících trenérů.

„Je to jen zvíře!“ zakřičel Arthur na ječící Miu.

Z lesa se však vzápětí mohutným skokem vynořilo něco několikanásobně většího. Pokémon máchl po unikající kořisti vytasenými drápy, ta už se však propletla mezi nohama zkoprnělých trenérů a opět zmizela v lese.

Na několik málo vteřin stanuli Ray, Mia, Arthur, Lisa a Latias s Latiosem tváří v tvář obrovské oranžové šelmě s divokou hřívou rozježených chlupů.

„To, to, to,“ koktala neovladatelně Lisa.

Pokémon zařval a podrážděně mrskl huňatým ocasem, rozladěný, že právě přišel o kořist. Tlapou škádlivě drápl do vzduchu.

„Arcanine,“ zašeptal Arthur v hrůze.

Dech trenérů se zpomalil posvátnou úctou.

Pokémon před nimi se odrazil a zmizel na opačné straně lesa, než odkud se vynořil.

Všichni zůstali stát, jako by je do země vrazil. Třásli se po celém těle. Ještě teď měli z pohledu divokých očí pocit, že pokémon útočil na ně. Mie se dělaly mžitky před očima a Ray sám musel rychle zamrkat.

„Je-je pryč?“ ujišťovala se roztřesená Lisa.

„Ano,“ řekl Latios klidně. Bylo nasnadě, že on i jeho sestra se již s překvapením vyrovnali.

„On byl na lovu?“ zamrkala Mia.

„To byl,“ přikývla Latias. „Už jsme vám přeci o zvířatech, pokémonech a lidech něco říkali…“

„Ano, to ano,“ přikývli trenéři svorně, stále se snažící vrátit srdeční tep do pravidelných stahů.

„Pojďme dál,“ pobídl je Latios. Byli nedaleko od vrcholu třetího hřebene. „Není dobré se zast…“

„Proč ten hloupý pták zase nekráká?!“ otočila se na něj Mia zprudka. Jejich pohledy se střetly.

„Jen klid!“ zvolala Latias.

V tu chvíli vzduchem zasvištěla šipka. Se zadrnčením se zabodla do stromu vedle Rayovy hlavy. Ray vyděšeně vykřikl a uskočil. Pomalované tělo střely se ještě stále nebezpečně vychylovalo zprava doleva blízko jeho pravého ucha.

„Abotaregijové!“ zaječela Lisa.

Další šipka. Tentokrát se zabodla Mie do batohu.

„Jáááá!“ začala vřískat. Latios ji rychle chytil kolem ramen, ale ona se mu vysmekla. S jekotem a rukama roztaženýma se Mia ztratila v pralese.

„Mio, zpátky!“ zavolali za ní.

Mezi stromy přeskočil lidský stín a jal se ji pronásledovat.

„Jdu jí na pomoc!“ napadl Raye bláhový nápad.

Latios ho pevně zadržel. Tentokrát si dával pozor, aby se mu trenér nevysmekl.

„Jdu já!“ pohlédla mu do očí Lisa a vzápětí věnovala stejný pohled i jeho sestře. K Rayově šoku Latias přikývla. Hned nato už byla Lisa tatam.

„Jak to, že ona…?!“ rozkřikl se Ray ublíženě. Pociťoval nad Latiasiným jednáním obrovskou křivdu. Copak není dost dobrý na to, aby mohl jít Mie pomoci on?

„Buď zticha, Rayi!“ okřikl ho Latios.

„Co?!“ zamrkal Ray. V návalu vzteku měl chuť pokémona uhodit.

„Atonakacitkederu!“ zazněl z houští nesrozumitelný hlas.

Před nimi se vynořil polonahý muž s potetovanou tváří a lesklou kovovou čepelí připevněnou na dlouhé tyči, kterou třímal v ruce. Pohled do jeho černých očí věštil smrt.

„Pryč!“ vykřikl Arthur ve snaze zachránit si život.

„Ne!“ chytila ho Latias.

Arthur uklouzl a svalil se na zem.

Kolem čtyř vetřelců se vytvořil kruh vražedných tváří.

„To jsou Abotaregijové,“ zakňučel Ray.

„Tokdokototokodamikteta!“ klapal křivými ústy jeden domorodec.

Jiný mu odpověděl dalšími nesrozumitelnými slovy a máváním rukou.

Jejich podivně směšný hrdelní jazyk naháněl Rayovi, Lise, Arthurovi i dvěma pokémonům husí kůži.

Ve světle šířícím se z těla Latias a jejího bratra se vynořil muž oblečený do odlišného šatu než ostatní lovci. Suknici z nějakého druhu plátna měl zdobenou kůží a propletenou kostmi a pestrobarevnými korálky. Na černých zcuchaných vlasech pevně spočívala jednoduchá koruna z nějakého oranžovohnědého kovu ověšená množstvím třpytivých korálů a peřím. S každým pootočením hlavy se jim přitom naskytl pohled na odlišné znaky, kterými byl znak moci zdoben stejně jako abotaregijská brána. To, co však Raye a ostatní děsilo nejvíce, byla lysina, ornament ve tvaru několika spletených pokémoních těl, kterou měl muž vypálenou na hrudi. Nebylo pochyb o tom, že to je náčelník kmene.

„Kchrkonai!“ odsekl, když si jeho oči, tmavé jako okolní les, prohlédly Raye a Arthura ležícího na zemi.

Oba na sebe zděšeně pohlédli. Co znamenalo to jedno slovo?!

„Ó a naji,“ oslovil náčelníka jeden z družiny a ukázal na Latias a Latiose.

Náčelník se na ně podíval s vyvalenýma očima. Bylo nasnadě, že se ještě nikdy v životě s legendárními pokémony, jako byli oni dva, nesetkal. Jeho kmen po dlouhá staletí ochraňoval všechna tajemství pokémoních legend, ale sám nikdy neviděl ty, jejichž příběhy střeží.

Ray s Arthurem se na pokémony ohlédli také, přestože jim na krky mířily ostré hroty abotaregijských oštěpů. K jejich údivu se Latios s Latias tvářili tak, jak by se oni sami v takové situaci nikdy netvářili. Oba byli zamračení a častovali divochy nadmíru rozzlobenými a povýšenými pohledy.

„Sáname,“ přikývl náčelník a krátkým pohybem ruky ostatním naznačil, aby sklonili zbraně.

Latiosův výraz se však nezměnil. S rozčilením ukázal kamsi do lesa, kde před pár okamžiky zmizely Mia s Lisou.

„Sáname,“ přikývl znovu náčelník podřízeně. Tentokrát vyslal dva druhy, aby se vydali dívky hledat.

Z lesa se náhle ozval vzdálený vřískot.

„Kai!“ zařval náčelník vyděšeněji, než Ray s Arthurem a Latias. Nejspíše proto, že kromě dívčího křiku byl slyšet i jiný hlas. Ten patřil některému z jeho mužů.

Několik následujících minut bylo naprosté ticho. Dokonce ani Murkrow se neodvažoval pokračovat ve svém žalostném krákání.

Ray s Arthurem stáli zády k Latiosovi a Latias a civěli tak do tváří Abotaregijů. Pokud mohli soudit, zdálo se, že se jejich divoké výrazy trochu zmírnily. Nebo v to alespoň doufali.

Houští po Rayově pravici se zachvělo. Vzápětí do kruhu světla vstoupila Lisina vysoká postava a hned za ní se objevila Mia. Obě vypadaly značně zmoženě. Z rozcuchaných vlasů jim trčely úlomky větví a listí stromů. Po tvářích měly několik škrábanců, které kypěly červenou tekutinou na křídově bílé kůži. Jakmile spatřily Raye, Arthura a oba pokémony, s úlevou zavřely oči a unaveně vydechly.

K náčelníkovi přiskočil muž, který se Miu vydal pronásledovat. Něco mu nesrozumitelně vysvětlil a pak začal s hrůzou v očích ukazovat na Lisu a mávat rukama jako pominutý.

Ray, Arthur a dokonce ani Mia neměli ponětí, co to má znamenat. Všichni tři se po Lise překvapeně ohlíželi.

Náčelník si Lisu změřil pronikavým pohledem černých očí. Připadala si jako pod rentgenem a měla strach, že jeho pohledu opravdu neunikne NIC. Potom se náčelník, s očima stále upřenýma na ni, poradil s několika dalšími členy výpravy a jednomu z nich pokynul, aby předstoupil před něj. Byl to svalnatý muž, jehož celá pravá paže dávala na odiv složité tetování. Dlouhé rovné černé vlasy měl svázané do jakéhosi drdolu, ze kterého mu několik pramenů spadalo na opálená ramena. Z jeho tváře mohli vyčíst více než z obličejů ostatních. Nebo spíše více toho, co potřebovali. Zračil se v ní totiž jistý zájem a možná i dávka přívětivosti.

„Půjdete teď s námi,“ kývl na všechny trenéry i na pokémony. „Odvedeme vás k nám.“

Ray, Mia, Lisa i Arthur byli v šoku. Vůbec je nenapadlo, že někdo z těch lidí umí jejich řeč. Jak by taky mohli, když žijí tak odtrženi od normálního světa? Náhle se zdálo, že jejich a obyčejný svět se již až nepříjemně prolíná a potkává. Ray si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně. V tu chvíli to nedokázal posoudit a nikdo jiný také ne.

„Jdeme!“ rozkázal muž s potetovanou paží.

Dali se do pohybu. Abotaregijové trenéry za chůze rozdělili do dvojic, přičemž Ray zůstal s Arthurem a dívky šly za nimi. Nejspíše to tak považovali za bezpečnější, kdyby se někdo z nich pokusil o útěk. Jak Arthur s Rayem, tak ani Mia s Lisou však neměli na něco takového pomyšlení. Pokus o útěk by teď již určitě znamenal jistou smrt.

Domorodci nasadili vražedné tempo. Přestože se trenéři v jednom kuse drápali zase na nohy, jak klouzali po rozbahněném svahu, na hřeben dorazili za několik málo minut a cesta dolů do třetího údolí trvala jen o něco málo déle. Celou dobu se nikdo neodvážil promluvit.