Rayova pokémoní cesta

Zajatci nebo hosté?

Rayovi se po celém těle tvořily krůpěje potu. Studená tekutina mu stékala po kůži při každém nevyzpytatelném pohledu kohokoliv z Abotaregijů a dusno zapovězené džungle mu přitom vůbec nepřidalo.

Ještě před svítáním kraj potěšil vlahý déšť.

Byli za něj vděční. Vzduch se pročistil a napětí mezi trenéry a prapůvodními obyvateli téhle podivné země jako by trochu vychladlo. Náčelník kmene putoval v čele skupiny a Latios s Latias se vznášeli nad ním. Z jeho pohledu bylo možné vyčíst potěšení.

Na východě pozvolna světlala obloha. S přicházejícím sluncem se zabarvovala v lehkou modř střídající noční barvy. Les kolem se probouzel. V korunách nad sebou trenéři opět spatřili Aipomy a další pokémony, kteří na ně zvědavě poulili oči. Na rozdíl od jejich prvního setkání se teď však neodvažovali vydat jediný zvuk.

„Jak je to asi ještě daleko?“ přemítal každý. Abotaregijové za žádných okolností nezvolňovali svižné tempo, spíše naopak. Ray začínal mít nepříjemný pocit, že než dorazí do vesnice, či kam to vlastně jdou, upadnou mu nohy. I přes svou zoufalou podstatu mu ta myšlenka přinesla letmý úsměv na tvář. Jeden z divochů si Raye podezřívavě změřil.

Čím více světla slunce přinášelo, tím byli Abotaregijové neklidnější. Před konečným stanutím na hřebenu kopce už celá jejich lovecká výprava hlasitě hudrala svým hrdelním jazykem a jejich kradmé pohledy chvíli co chvíli odhadovaly, jak dlouho ještě trenéři vydrží. Miu v tu chvíli napadla děsivá myšlenka. Možná, že kdyby ukázala svou únavu, snědli by ji. Rychle přidala do kroku.

Stejně jako ona a Lisa, byli i Arthur s Rayem ponecháni svým myšlenkám. Zdálo se, že díky Latiosovi a Latias s nimi Abotaregijové nenaloží jako s jinými vetřelci. Aspoň v to tedy doufali celou cestu. Kromě toho však Ray i Arthur přemýšleli ještě nad jednou věcí. Co mělo znamenat to divadlo, které v noci předváděl jeden z lovců, když mluvil o Lise? Před očima se jim znovu vybavily jeho rozpřáhlé ruce mávající ve vlhkém vzduchu a vyděšený výraz v potetované tváři, kdykoliv na dívku pohlédl. Proč byli Abotaregijové Lisinou přítomností tak znepokojeni?

„Hoako!“ zahučel náčelník vpředu, když jim do očí zazářily jasné sluneční paprsky, které se toho rána jako první prodraly porostem. Ray, Arthur, Mia i Lisa vzhlédli. Celou cestu měli před očima jenom tmavou půdu pralesa a dávali pozor na to, aby nezakopli ve změti kořenů. Nyní se jim však naskytl pohled na širokou mezeru zející mezi stromy do prázdna modré oblohy nad zvlněnými vrcholky okolních kopců.

Abotaregijové na sebe důležitě pohlédli a pak se přiblížili k trenérům, oštěpy k nim namířené tupými konci.

„Uh,“ vyhrkla Mia, když ji tyč zatlačila do zad. Stejný tlak pocítili i její přátelé a okamžitě se dali zase do pohybu. Zachytili přitom povzbudivé pohledy Latiose a jeho sestry. Oba dva se vznášeli nad hlavou domorodého náčelníka hledícího ven z lesa mezerou mezi stromy.

Udělali několik posledních kroků a stromy se konečně rozestoupily. V okamžiku, kdy pohlédli dolů, se jich zmocnil pocit naprosto nicotného tvora stojícího před tlamou nějakého velikého zvířete. Pod svahy okolních kopců leželo údolí s nevelkou vesnicí. První, co Raye napadlo, když spatřil domky dole, bylo, že se právě přenesli o mnoho staletí do minulosti.

Slunce na východě se nepokojně uvelebovalo na placatém vrcholku nejvyššího z kopců ohraničujících údolí připomínající svým tvarem ležatou osmičku. Zdálo se, že na samém vršku kopce se něco blyští, nejspíše to byla voda. Vzápětí si však všichni uvědomili, že voda je to, co je zde takřka všudypřítomné. Ať už byl okolní les jakkoli hustý a divoký, ochotně se na svazích kopců přeměňoval v obhospodařovanou krajinu. Od hřebenů až dolů do údolí se po svazích táhla terasovitá rýžová pole. Celý vnitřní svah byl rozdělen do nespočtu řad lesknoucích se vodou rozváděnou po polích důmyslným systémem kanálů. Mezi nimi se proplétaly úzké stezky vyztužené poleny z pokácených stromů, aby se cesty za dešťů neměnily v blátivé skluzavky sesouvající se půdy. Po mnoha z nich už se pohybovaly malé postavičky abotaregijských žen. Některé byly polonahé, jiné byly oblečeny do skromných plátěných suknic vyhrnutých nad kolena. Vypadly jako mravenci brodící se v blátě mezi větrem rozechvívaným mořem rýže nebo jako Combee snášející med do svého úlu. Za posledními políčky už se opět tyčila stěna lesních stromů vytvářející tak dramatický předěl mezi obydlenou krajinou a divočinou.

Ray se podíval na náčelníka. Muž si jejich užaslé pohledy nezakrytě prohlížel. Trenér si oddychl, když zjistil, že se na něj vrásčitá tvář usmívá. Jeho ústa přitom vypadala jako jedna z mnoha vrásek na tetovaném obličeji. Ray mu jeho úsměv nejistě oplatil. Nebyl si jistý, zdali se to smí. Možná, že to bude poslední chyba, kterou v životě udělá? Něco mu ale napovídalo, že je všechno v pořádku. Jeho napětí se uvolnilo, když muž přikývl. Potom rychle mávl na ostatní příslušníky kmene doteď čekající za nimi a začal klesat po stupňovité stezce dolů do vesnice.

S dalšími dřevěnými pobídkami v zádech se za ním vydali i Ray, Arthur, Mia a Lisa. Kdyby tou cestou šli kdykoli jindy, nejspíš by si ten pocit užívali. Ráno v údolí bylo překrásné, ovšem nyní jim ho poněkud kalilo vědomí, že nevěděli, co s nimi bude.

Procházeli kolem pracujících žen, které je po očku sledovaly. Dělaly to ale tak nenápadně, aby si toho jejich muži nevšimli a Rayovi v tu chvíli došlo, jak to asi v takové zapomenuté vesnici chodí. Přesně tak, jak to mohl číst v dobrodružných románech. Ženy pracovaly na polích a staraly se o domácnost, zatímco muži lovili a účastnili se společenských setkání. Ženy se přitom na takových slavnostech objevovaly jen jako služebné přinášející nádoby s plodinami, které vypěstovaly. Jedna postarší žena se při jejich průchodu kolem napřímila a rukou plnou změti bahna a trávy si povytáhla zašpiněnou suknici. Veliké tmavé oči přitom nezakrytě upírala na neznámé lidi.

Jeden z lovců ji okřikl a zamával tupým koncem zbraně. Žena mu věnovala uražený pohled a mrštila blátem zase do vody, takže několik kapek docáklo až k němu. Ray s ostatními si byl jistý, že něco takového si zde běžně dovolit nemohly. Někdo z náčelníkovi výpravy však něco se smíchem zabrebentil a pak se rozesmáli i ostatní, nechávajíce ženu za sebou.

Abotaregijská vesnice dole byla vlastně shlukem hliněných a kamenných chatrčí se střechami z dlouhých stohů trav a listí stromů. Před každou z nich bylo malé ohniště s okolní hlínou udusanou od bosých nohou. Mezi příbytky vedly klikaté pěšiny, které se teď leskly malými kalužemi po ranním dešti, jenž přinesl ušlapanému plevelu rostoucímu po jejich okrajích aspoň trochu vláhy. Odsud z kopce nebylo možné přehlédnout mohutnou budovu na kůlech, jež vesnici vévodila. Velikostí se blížila devíti chatrčím pospojovaným k sobě a stála v nejzápadnější části obydleného místa. Svým tvarem připomínala písmeno E, kterému chyběla prostřední nožička. Místo ní zde bylo zastřešené nádvoří sloužící k oslavám. Pod střechou z listí, tak že ho nemohli vidět, stál kamenný trůn abotaregijského náčelníka. Když si nevelkou vesnici prohlédli odsud celou, uviděli na druhé straně podobnou stavbu, jen o mnoho menší. Z obou domů stoupal několika vývody bílý kouř.

Jemná tráva jim zašustila pod nohama, když dospěli až do údolí. Okolní kopce jim teď ohraničovaly kus modrobílé oblohy. V tom okamžiku bylo všem čtyřem trenérům jasné, že útěk odsud byl téměř nemyslitelný. Ať už by se vydali kamkoli, mezi poli by jejich prchající postavy byly až příliš snadno viditelné. I přesto se Arthur rozhlížel, jak mohl, a hledal to nejvhodnější místo pro útěk, kdyby se snad něco pokazilo a oni museli uprchnout. V úvahu tak přicházela pouze dvě místa. Úžlabiny za kopci, které tvořily zúžený střed údolí. Oba svahy byly naproti sobě jako dvě tváře hledící si do očí, takže za ně z vesnice nebylo vidět. Chtěl-li odsud kdokoliv uprchnout, musel se vydat jednou z úžlabin za nimi. Arthur si s Rayem i oběma dívkami vyměnil vážné pohledy.

Jak se dalo očekávat, Abotaregijové zamířili k veliké stavbě na kůlech. Cestou k ní si Ray všiml, že většina kruhovitých stavení přitom neslouží k pobývání lidí, nýbrž zvířat. U mnoha z nich se potulovaly kozy hledající čerstvá stébla trávy a po celé vísce pobíhaly slepice. Ačkoliv tohle měl být národ chránící pokémoní legendy, po pokémonech tu nebylo ani stopy.

„Arthure!“ promluvila náhle Lisa. „Podívej!“ vrhla vyděšený pohled kamsi za ně, do míst, kam už domky vesnice nezasahovaly.

Arthur se otočil a Ray s Miou s ním. Ještě než stačili zajít za další hliněné stavení, uviděli něco, co v jediném okamžiku rozbilo jejich dojem relativního bezpečí. Za polovinou údolí vedle jednoho ze dvou naproti sobě stojících kopců byla po jejich pravé ruce jakási kamenná plošina. Kolem ní stály mohutné sochy s velikými obličeji, vyceněnými zuby a černými dírami místo očí. Na kůlech, kterých každá socha třímala ve svých čtyřech rukou hned několik, se šklebily vybělené lidské lebky.

Ray se oklepal. Mia se na něj podívala vyplašeným pohledem a Arthur s Lisou se nečekaně zastavili. Abotaregijové je však pobídli k dalšímu pochodu, a tak se chtě nechtě museli vydat dál.

„Nemyslíš, že je to něco jako obětiště?“ třásl se Mie hlas, jak se sápala Rayovi po rameni. Formace, kterou se lovci snažili udržet po dobu jejich cesty, se ve vesnici rozpadla. Mia se přitom poděšeně rozhlížela úplně po všem, ať už to byly vyvalené slepice, které jaktěživo neviděly pokémoního trenéra, nebo nehybné stavby domorodců.

„Ne,“ řekl Ray, přesvědčený o opaku.

Trenéři vrhli úpěnlivé pohledy k Latiosovi a Latias. Přestože k nim byli pokémoni otočeni zády, byli si jistí, že o jejich obavách vědí.

Než došli až na prostranství mezi křídly vyvýšené stavby, připojili se k nim ještě další domorodci. Někteří z nich si trenéry prohlíželi se stejným zájmem jako slepice kolem, jiní si při pohledu na ně jen odfrkli. Kdyby bylo po jejich, byli by Ray i jeho přátelé už po smrti.

Aniž by si to plně uvědomovali, stali se trenéři kmenovými chráněnci. Lovci, kteří je přivedli z džungle, je bránili proti nabalujícímu se obyvatelstvu a odháněli všechny, kteří by jim chtěli ublížit.

Průvod se zastavil. Malé prostranství u budovy na kůlech se vmžiku zaplnilo zvědavci. Náčelník s lysinou na hrudi se usadil na kamenném trůnu s vysokým opěradlem zdobeném reliéfy pokémonů propletených s těly zvířat. Jak si Ray stačil všimnout, stávající náčelník (i přes svou úctyhodnou postavu) působil na veliké stolici drobněji, než by člověk čekal. Trůn musel být kdysi postaven pro mnohem mohutnějšího muže. Náčelník zvedl pravou ruku. Brebentící dav zmlkl.

„Erth-ek!“ mávl tlapou na jednoho divocha. Byl to ten muž s potetovanou pravicí, který trenérům v džungli překládal náčelníkova slova. Abotaregijec přiběhl k náčelníkovi a uklonil se mu. Ten s kamennou tváří naznačil, aby přišel ještě blíž. Potom mu něco pošeptal do ucha, Erth-ek se znovu uklonil a prodral se shromážděním pryč.

„Jak s námi teď bude mluvit, když poslal tlumočníka kdovíkam?“ pozvedla Mia obočí.

Oštěpy je opět zatlačily v zádech, a tak s bolestivým syknutím předstoupili před abotaregijského náčelníka. Latios s Latias vedle nich, každý na jedné straně.

„Ukloňte se,“ sykl Latios.

Nemusel to říkat dvakrát. Poklonili se tak hluboko, jak to jen šlo, a náčelník jejich poklonu napodobil. Pak už mu kdosi přinesl stařešinskou hůl se změtí žíní na horním konci a muž se postavil.

„Latiosi a Latias,“ promluvil hlubokým hlasem a černýma očima spočinul nejdříve na drakovi a poté na jeho sestře. „Mé jméno je Dokito a jsem náčelníkem abotaregijského kmene země Johto.“

Ray, Mia, Arthur a Lisa překvapeně vydechli. Nebyl jim jasný náčelníkův záměr… proč předtím mluvil jen jeho jazykem, když umí i po jejich? Latiasina psychická síla je však přiměla znovu se uklonit.

„Přišli jste do naší země, která je kolébkou uspávající mýty našeho světa,“ mluvil muž dál, oči se mu vpíjely do rudých očí Latiose. Všichni lidé kolem na pokémona hleděli také, ovšem v jejich výrazech byl spíše těžko zakrývaný úžas, než cokoli jiného. Nikdo z lidí nejblíže k nim se neopovážil ani pohnout. Kruh kolem trenérů byl jako hradba z lidských těl, která narůstala a sílila, jak se k místu sbíhali další a další Abotaregijci. Byli to vlastně samí muži. Rojili se z budovy na kůlech jako Beedrilové připravující se k útoku.

„Nepochybuji o tom, že legendární pokémoni měli vážný zájem na tom, dostat se do vesnice našeho kmene. Nemám přitom právo ptát se na něj, ačkoliv jsem náčelníkem. Staré zvyky a pravidla mi to zakazují. Latiosi a Latias, máte plné právo pobývat v této vesnici, jsme vašimi služebníky.“

Náčelník poklekl na zem a uklonil se. Ve shromáždění to způsobilo neklid. Lidé poklekali na zem a hlavy skláněli až ke studenému kameni.

Latios ani Latias se nepohnuli, přestože Ray s ostatními se užasle otáčeli.

„Děkujeme vám,“ pronesl Latios nepřístupným hlasem, jako by se snažil za každou cenu obhájit své nadřízené postavení. „Jsem si jistý, že se nezdržíme na delší dobu, než bude nezbytně nutné. Budeme vám vděční, vyjdete-li nám vstříc v našich požadavcích. Legendární pokémoni nenavazují kontakt s lidmi často, ovšem není-li nazbyt, vyhledají je. Obávám se, že právě ten čas nastal a nevěstí pro nikoho nic dobrého. Jakmile najdeme, co hledáme, opět vás opustíme. To je nepsaný zákon legendárních pokémonů. Respektujte jej.“

„Samozřejmě, ó Latiosi-Émi, ó Latias-Eómi,“ sepjal ruce náčelník a poklonil se zvlášť oběma pokémonům.

„Ó Émi, ó Eómi,“ zahučelo shromáždění.

Dokito se napřímil a poté se znovu usadil na svém trůnu. „Můj rozum však mate, že s vámi do našeho kraje přišli i čtyři lidé,“ přimhouřil oči. „Proč to? Jsou to snad ti, kteří nám vysvětlí původ bytí?“

„Původ bytí?!“ rozeznělo se v Rayově hlavě. Cože?

„Pokud si legendy přivedly bratry a sestry, není naší věcí pídit se proč!“ rozezněl se prostranstvím skřípavý hlas.

Shromáždění se rozestoupilo. Muž s potetovanou paží se vrátil, tentokrát však s sebou přivedl drobného starce sahajícího jeho mohutné postavě sotva po pás. Stařec byl oděn v dlouhém plášti vypadajícím jako ptačí opeření, tak hustě byl pošitý pestrobarevnými pírky, která se ve větru tajemně zachvívala. Dlouhé šedivé vlasy měl po stranách hlavy vyholené tak, že dlouhá hříva rostla jen na temeni jeho protáhlé hlavy a splývala po skráních ve dvou pramenech téměř až na zem. Zbytek vlasů měl muž stažený do uzlu na temeni. Seschlá tvář s malýma očima stejně černýma jako oči všech ostatních Abotaregijů nebyla málem ničím jiným než lebkou potaženou hnědou kůží. Široká ústa s několika zuby se vzrušeně usmívala, jak se starcovo tělo chvělo. Na krku mu visel nespočet náhrdelníků a malých váčků na kožených šňůrkách. V pravici muž svíral berli z černohnědého dřeva, jejímuž konci vévodila Arbokova roztažená kápě. Po mužově boku, tak, že byl jasně vidět nemalý výškový rozdíl mezi nimi, stál žlutý pokémon s nevyzpytatelným pohledem zlých očí, jemuž se v ruce pohybovalo malé kyvadélko.

„Šamane Kanthu,“ oslovil ho náčelník, když mužík přišel až k Rayovi, Mie, Lise a Arthurovi. Všichni čtyři se trochu třásli. Ze starce vyzařovala nepříjemná schopnost rozsáhlého poznání.

„Jsem si jist, že pokémoní trenéři Ray Leever, Mia Mellowová a chovatel Arthur Greeneaf,“ pokynul šaman rukou a pernatý plášť odhalil seschlé tělo v bederní roušce, „sehrají důležitou úlohu v dějinách našeho národa.“

Ray s Miou a Arthurem si vyměnili vyděšené pohledy.

„A co se týče slečny Lisy Mellowové, sestry slečny Miy a šampionky Hoennské ligy,“ obrátil Kanthu zrak vzhůru, aby viděl vysoké trenérce do obličeje, „ani ona se nevyhne zápisu do našich dějin, och, to ne,“ věnoval jí široký úsměv. „Což tedy znamená, že jsou v naší vesnici vítaní. Nebo ne?“ otočil se zpět k Dokitovi.

Ten se zamračil. „Mluvíš v hádankách, Kanthu. Jak můžeme vědět, zdali jejich přítomnost bude dobrá či špatná? Pověz nám to!“

„Bohužel,“ zavrtěl stařec hlavou a jeho vlasy se roztančily po podlaze. „Tak daleko mé schopnosti nesahají,“ zasmál se nepříjemně pisklavým hlasem a když se uklidnil, pohlédl náčelníkovi zpříma do očí.

Mezi okolo stojícími lidmi to zašumělo. Takový pohled byl nejspíš pro kohokoliv zakázaný.

„Nebo snad věříte tomu, že jsou to ti, kteří nám přišli vysvětlit původ bytí?“ zeptal se Kanthu s náhlou uctivostí. Jeho malá očka se ještě zúžila.

Dokito zaváhal. „Nevíš to snad ty?“

Ray těkal pohledem mezi náčelníkem a šamanem. Chvíli se mu zdálo, že stařec je jaksi na jejich straně, ovšem celé se to podivně zamotávalo, jak přišla řeč opět na jejich úděl mezi zdejšími kopci. Nejspíš nemohl počítat s nikým, že by byl na jejich straně. Všichni jsou tu jen za svůj kmen a oni čtyři jim nejspíše mají přinést rozřešení k nějaké záludné otázce. K původu života a stvoření světa.

„Měli by si zde najít práci,“ prohlásil šaman nečekaně a rozhlédl se po mužích v kruhu kolem.

Dokito mlčel. Ještě stále přemýšlel nad tím, co šaman ví, ale co mu neprozradil. Zatracený blázen, proč mu nikdy nemůže říct celou pravdu? „Ach ano, práci,“ řekl nakonec Dokito unaveně. Ztěžka se postavil a rozpřáhl ruce. „Je zde ve shromáždění někdo, kdo by zajistil těmto čtyřem lidem práci až do doby, dokud odsud neodejdou?“

Dav se pod jeho očima krčil a ztrácel, jako by se všichni báli promluvit a pověsit si tak na krk neznámé lidi.

„Já!“ prohlásil mužský hlas.

Ray s přáteli, Latiosem i Latias se otočili.

To promluvil muž s potetovanou paží a rozhodnutě se na náčelníka podíval. Bylo nasnadě, že o přijetí trenérů do svého opatrovnictví velmi stál.

„Dobrá, Erth-eku,“ přikývl náčelník. „Budu ti vděčný, dohlédneš-li na naše hosty při práci na Královských polích!“

Někdo v davu vykřikl a ostatní na náčelníka vyvaleně pohlédli. Ray s Miou, Arthurem a Lisou se na něj podívali také.

„Královská pole, pane?“ zapochyboval Erth-ek.

„Přesně tak,“ přikývl náčelník. „Jsou-li to přátelé Émi a Eómi, budou pracovat na Královských polích.“ Dokito se na mladého muže zamračil.

„Ano, samozřejmě,“ poklonil se Erth-ek okamžitě. „Jak si přejete.“

„Trenéři pokémonů,“ otočil se vzápětí náčelník zase k Rayovi, Mie, Arthurovi a Lise, „vaším dočasným domovem se teď stane naše vesnice. Avšak pravidla nás a našich předků nepřipouští soužití mužů a žen v jednom domě a proto,“ podíval se na Raye a Arthura, „zůstanete vy, Rayi a Arthure, tady a střechu nad hlavou vám poskytne Dům mužů, zatímco vy, Liso a Mio, vy se odeberete do Domu žen.“

„Ano,“ přikývli všichni čtyři, přestože je to poněkud zaskočilo. Nelíbilo se jim, že budou muset být odděleně. Přinášelo to s sebou jisté problémy, které se mohly projevit hlavně v případě, že by museli vesnici tajně opustit.

„Erth-eku, zařiď, aby měli kde spát,“ nařídil poté Dokito.

„Ano,“ uklonil se černovlasý muž.

Náčelník se narovnal a stoupl si před svůj trůn s rozpřaženýma rukama. Poté promluvil svým mateřským jazykem ke svému lidu.

„Říká, že večer se bude konat hostina na vaši počest,“ naklonil se Erth-ek k Rayovi. „Musíte tu tudíž být přítomni. Přímo tady u Domu mužů.“

„Dobře,“ přikývli trenéři chápavě.

Erth-ek se povzbudivě usmál.

Dav lidí se mezitím rozpustil. Lidé se rozbíhali na všechny strany a jakmile potkali někoho, kdo nebyl při vítání hostů přítomen, okamžitě mu sdělovali všechno nové.

„Pánové Rayi a Arthure, paní Liso a Mio,“ oslovil trenéry zdvořile Erth-ek a mírně se poklonil. Všichni čtyři si v tu chvíli připadali poněkud natvrdlí. Nevěděli, jestli se mají klanět také, nebo ne. Pro jistotu však jeho úklonu opětovali. Zachytili přitom pohled Latiose a Latias, kteří se k sobě s úlevou tiskli. Vypadalo to, že pro začátek je vše v pořádku.

„Pojďte, prosím, za mnou. Mé jméno je Erth-ek a ujmu se vás na dobu, kdy budete pobývat v naší vesnici.“

„Děkujeme,“ vymáčkli ze sebe Ray, Mia, Lisa a Arthur a už zamířili za ním. Ušli však sotva pár kroků, když se Erth-ek zastavil. Stáli před provazovým žebříkem stoupajícím ke vchodu do Domu mužů. Díra v čele pravého křídla neměla dveře, jen závěs ze dřevěných korálků a listů rostlin.

„Tudy,“ řekl muž s potetovanou paží a podíval se na Raye a Arthura. Pak počal stoupat po kývajícím se žebříku, až zmizel uvnitř domu na kůlech.

„Snad se co nejdříve uvidíme,“ usmáli se chlapci na Miu a Lisu, které se tvářily o něco znepokojeněji než oni, a potom už vylezli za Erth-ekem.

Když Ray vlezl dovnitř následován Arthurem, zjistil, že dům je uvnitř jen jedinou dlouhou místností s ústředními sloupy podpírajícími střechu. Ve stěnách zely po pravidelných a velmi dlouhých intervalech malé čtvercové otvory jako okna. Pár kroků od nich bylo jedno z mnoha ohnišť, nad nímž se zdvihala střecha kuželovitého tvaru s otvorem pro kouř. V celé síni byla díky malým oknům téměř tma.

„Tak tady spí všichni muži našeho kmene,“ ukázal Erth-ek nepotetovanou paží do tmy. Hlas už měl o něco uvolněnější a přátelštější, než když mluvil před náčelníkem. „A tady, tady spím já, vaše místo bude hned vedle, tady v rohu,“ otočil se k jednomu tmavému koutu, kde byla u zdi jen dlouhá, široká a nízká lavice a jinak nic.

„Ano,“ přikývli stroze Ray s Arthurem. Pokud budou moci spát ve spacácích, nebude jim vadit ani tvrdá lavice… Ještě štěstí, že byli poměrně daleko od ostatních Abotaregijů.

„Ty brašny si můžete nechat tady,“ vrhl Erth-ek zkoumavý pohled na Rayův batoh.

„Ano,“ přikývli trenéři znovu a shodili batohy z ramen. Ray si však z toho svého vyndal pokévajíčko, aby ho mohl mít u sebe.

„Teď není čas na jídlo,“ zavrtěl muž hlavou.

„Cože?!“ vyjekl Ray tak vyděšeně, až se Erth-ek zarazil. „Totiž,“ snažil se Ray zklidnit, „tohle, tohle vejce k jídlu není. Jsem trenér, a tak, tak…“

„Čeká, až se vylíhne, aby toho pokémona mohl trénovat,“ pomohl mu Arthur pohotově, když jeho krosna žuchla na zem vedle Rayova batohu.

Černovlasý muž pokrčil rameny. „Počkejte tady,“ řekl a ztratil se v šeru budovy.

„Myslím, že si na to vajíčko budu muset dávat pořádný pozor,“ otočil se Ray vystrašeně na Arthura.

„To bys měl,“ přikývl on důrazně. „Musíme to pak říct i Mie, aby si ho ty ženy neusmažily k snídani.“

Když se Erth-ek znovu objevil, nesl dva kalíšky z tmavého dřeva, v nichž se přelévala čirá, možná trochu našedlá tekutina.

„Toko,“ řekl a podal každému po jednom kalíšku a spiklenecky na ně mrkl. „Náčelníkovi by se asi nelíbilo, že jsem vám dal našeho nápoje napít, ale on to nepozná…“

Ray o tom vážně pochyboval. Přesto ho ale přemohl tišící se strach z divocha a spolu s Arthurem nápoj na jeden lok vypili. Ústa a vůbec celé hrdlo jim zalila pálivá chuť. Bylo jasné, že je to nějaký alkohol.

Oba dva se rozkuckali, protože něco takového nečekali.

Erth-ek se zamračil. „Nechutná?“

„Eh, ale, ano,“ rudl nezadržitelně Arthur a mával rukou. Ray se raději ani nepokoušel nic říct.

„Je to silné, viďte?“ zasmál se náhle Abotaregijec pobaveně a vzal si od nich nádobky zpět. „Nic si nenamlouvejte,“ mávl jimi ve vzduchu, takže několik kapek spadlo na zem, a pak se naklonil blíž k trenérům, „je to pěkně odporné.“

Ray s Arthurem k tomu muži naráz pocítili vlnu náklonnosti. Zdálo se, že Erth-ek je tak trochu jiný než ostatní lidé jeho kmene, a napadlo je, že s ním to tady možná i přežijí.

Erth-ek odběhl vrátit misky a když se vrátil, řekl: „Tak pojďte, musíme ještě vaše ženy dovést k jejich domu.“

Ray s Arthurem se zaraženě podívali jeden na druhého. „Ženy?!“

„Myslím, že to nemyslel tak, jak to vyznělo,“ mínil Arthur rychle. „Jen chtěl asi říct,…“

„Jo, myslím, že to chápu,“ zasmál se Ray, když překonal zaskočení.

„Tak dělejte, kluci!“ ozval se zvenčí Miin podrážděný hlas. Ona a její sestra tam musely celou dobu čekat.

Arthur slezl dolů jako první, aby mu pak Ray mohl podat pokévajíčko a slézt po vratkých dřevech sám.

„Zavedu vás za Mavou,“ sdělil dívkám Erth-ek. „Bude na vás hodná, ale až půjdete na pole, musíte ji poslouchat na slovo!“

„Copak vy s námi nepůjdete?“ pohodila Lisa dlouhými vlasy.

„Já mám vlastní práci, s ostatními muži,“ odpověděl domorodec.

Ray se chtěl nejdříve zeptat jakou, ale pak ho napadlo, že půjdou nejspíše lovit.

„Pane Erth-eku?“ oslovila muže nesměle Mia.

Divoch se na ni otočil s upřeným pohledem černých očí.

„Totiž, no, víme, že Abotaregijové, eh, totiž vy, chráníte pokémoní legendy,“ soukala ze sebe Mia. Ray, Arthur i její sestra na ni koukali s pozvednutým obočím. „Tedy viděli jsme tu všude mnoho zvířat, ale pokémony žádné…“

„Kdyby nebyla zvířata, nebyli by ani pokémoni,“ odpověděl polovičatě Erth-ek a dál rázoval po pěšině mezi chlévy. „A nebyli by ani lidé.“

„Takže zvířata jsou potravou pokémonů?“ snažila se s ním Lisa srovnat krok.

„Všechno je propleteno,“ vzhlédl muž k nebi a pozoroval nějakého dravce kroužícího nad nimi. „Vidíte?“ ukázal vzhůru, a tak se všichni podívali na čistou oblohu. Dravec právě uchvátil do pařátů nějakého tvora. Vypadlo to jako pokémon.

„Oni jsou si potravou navzájem?“ pochopil Arthur, jakkoli mu to přišlo podivné.

„Přesně tak,“ přikývl Erth-ek. „Pokémoni a zvířata jsou na zemi odnepaměti. A přitom otázka jejich vzniku a vzniku lidí je tím nejstřeženějším tajemstvím světa. Připadá-li vám příroda krutá, nepochybně tomu tak je. Ale je zároveň dokonalá. Bez zvířat by těžko byli pokémoni a naopak…“

„A co lidi?“ zeptal se Ray.

„My jsme další záhada přírody,“ pokýval hlavou Abotaregijec. „Zkrotili jsme zvířata i pokémony, ale přesto nejsme pány země. Mohli bychom se stát potravou zvěře nebo jiných tvorů…“

„Pokémonů?“ zajíkla se Mia.

Erth-ek neodpověděl.

„Ale pokud jste vy, Abotaregijové, strážci pokémoních legend, neměli byste snad právě vy znát příběh o vzniku světa a života?“ napadlo Arthura.

„Upřímně, myslím, že by to bylo spravedlivé, bohužel ani my to nevíme. Náš národ zasvětil život ochraně velkých tajemství a přitom je ani sám nezná, to je trochu ironie, že? Pokud budou ta tajemství někdy odkryta, neodkryjí se nám, ale těm, kterých se týkají.“

„Tomu moc nerozumím,“ přiznala Mia.

„Doufám, že přijde čas, kdy to pochopíte,“ zašeptal Erth-ek.

Dál už nemluvili a netrvalo dlouho, než dorazili k Domu žen. Jak si trenéři již předtím všimli, byl o dost menší než mužské obydlí.

„Mava by tu měla být,“ řekl Erth-ek a naznačil jim, aby počkali na místě. Pak někam opět odběhl.

„Je to tu dost zvláštní,“ řekl Ray. „Připadám si od všeho tak odříznutý, až mi to nahání husí kůži, i když nad námi svítí sluníčko.“

„Mám takový nepříjemný pocit, že kdybych teď chtěla povolat ven nějakého pokémona, byl by ten pokéball prázdný,“ kývla na něj Mia a pro jistotu si sáhla k pasu, aby se ujistila, že má pokébally u sebe.

„To ano,“ přikývla Lisa a rozhlížela se kolem. Zrak jí padl na vysoký kopec na druhém konci údolí přímo naproti vesnici. Byl to ten vrch s jezírkem nahoře. „To budou ta Královská pole!“ ukázala na rýžové terasy, na kterých teď zrovna nikdo nepracoval.

„Nejspíš ano, vypadá to tak,“ souhlasil Arthur. Prohlížel si kopec do všech podrobností a shledal, že je jeho vrcholek téměř dokonale symetrický.

„Tak tohle je Mava,“ vrátil se nečekaně černovlasý muž.

Ray s Miou, Arthurem a Lisou se vmžiku otočili k ženě, jež přišla sním.

Byla to žena drobnější postavy a středního věku. Milý, ale trochu přísný úsměv jí prozařoval opálenou tvář. Malý nosík nad poněkud opičími ústy byl jemně narůžovělý. Ploché uši ještě zvýrazňovaly černé vlasy stažené do tuhého uzlu, který drželo pohromadě několik dřevěných tyčinek. Jako většina žen byla polonahá jen s plátěnou suknicí vyhrnutou nad kolena a přichycenou dlouhým páskem.

„Je mi ctí, mé jméno je Mava,“ uklonila se.

Trenéři se uklonili také a postupně se představili.

„Vaši pokémoní přátelé právě v těchto chvílích rozmlouvají s náčelníkem,“ sdělila jim Mava a pomalým gestem ukázala k Domu mužů. „Myslím, že po dobu, co tady budete, se o vás budeme starat více já a Erth-ek než oni dva. Nesmíte jim to mít za zlé. Je třeba je mít v úctě. Zvláště pak, jsou-li vašimi přáteli.“

„Ano, paní,“ přitakali trenéři.

„Klidně mi říkejte Mavo,“ usmála se žena upřímně. „A teď už honem! Děvčata, dovedu vás na místo, kde budete spát. A potom už se vrhneme do práce!“

Ray si na něco vzpomněl.

„Mio,“ zatahal trenérku za rukáv. „Vem si s sebou to pokévajíčko, jinak ti ho sní!“

„Cože?!“ vytřeštila na něj oči.

„No fakt,“ přesvědčoval ji Ray vážně.

„Tak dobře, díky,“ přikývla nakonec ona a trochu prkenně vystoupala za Lisou po provazovém žebříku do ženského obydlí.

„Já vás teď opustím,“ řekl náhle Erth-ek Rayovi a Arthurovi. „Nezapomeňte však, že večer bude slavnost na vaši počest,“ mrkl na ně a černé vlasy se mu zaleskly ve slunci spolu s ornamenty na jeho paži.

„Nezapomeneme,“ slíbili Ray s Arthurem. „Prozatím nashle.“

Muž se jim uklonil a když mu poklonu vrátili, odběhl pryč.

Ray se zhluboka nadechl. Tráva v údolí se vlnila v poryvech příjemného větru, pole na svazích kolem se blýskala odlesky vodní hladiny. Vesnice Abotaregijů naráz vypadala přívětivěji. Ovšem až do chvíle, než se z domu vynořily Mia, Lisa a Mava a všichni vyrazili ke Královským polím. Cestou k nim totiž procházeli kolem onoho zrůdného prostranství s lidskými lebkami. To bylo právě mezi dvěma protilehlými kopci rozdělujícími údolí na dvě menší okrouhlé plochy.

Když kolem strašidelných soch procházeli, Mava předstírala, že nevidí, jak na ně trenéři znepokojeně civí.

Až když stanuli pod kopcem s poli, uvědomili si, že je celý vrch opásán třemi kamennými schodišti stoupajícími od jeho paty až k vrcholku, na němž rostlo několik stromů. Kamenné stupně tak byly poněkud pohodlnější podobou polních stezek zbudovaných z dřevěných polen. Jedno schodiště vedlo vzhůru úžlabinou mezi Královským vrchem a okolními kopci po Rayově levici. Druhé schodiště šplhalo vzhůru přímo přes čelo kopce a poslední zaujímalo místo na druhé straně, v místě, kde se kopec opět napojoval na hřeben.

„Pojďte za mnou,“ vyzvala trenéry Mava, když si schodiště dostatečně prohlédli odspoda a vedla je podél úpatí vrchu nalevo. Tam stála malá kůlna se zdobenou zatočenou střechou. Mava zmizela uvnitř a pak se vrátila se čtyřmi motykami a vědry. Jak to všechno naráz pobrala, nedokázal Ray pochopit. Poté si vzala ještě náčiní pro sebe, mávla na ně a vydala se po schodech vzhůru.

„Nejdřív vám to tady trochu ukážu,“ dala se do povídání. „Jak mi to radil Erth-ek,“ říkala nakřáplým hlasem, ale pak ho trochu ztlumila. „Jako bych to sama nevěděla.“

„Ano,“ přikývl Ray a ostatní.

S nářadím v rukou museli dávat pozor, aby se na schodech nenatáhli.

„Koukněte na ty znaky!“ ukázal Ray ohromeně motykou na kameny pod svýma nohama. Stupně byly doslova posety desítkami kliček i hranatých písmen.

„Vypadá to, že tu je hned několik druhů písem,“ houkl Arthur, který šel za Miou a Rayem.

„Třeba tyhle!“ ozvala se Lisa vzadu. „Tahle písmena určitě nepatří k těm vlnkovitým!“

Zastavili se, aby se podívali, co Lisa objevila. Museli s ní přitom souhlasit. Geometricky velmi přesné znaky složené z množství teček vůbec nezapadaly mezi ostatní hieroglyfy.

„Pěkné, že?“ usmála se Mava, která již mezitím stačila vyšplhat až pod potrhaný stromový slunečník nahoře. „Tak pojďte, pojďte.“

„Liso, co tam ještě děláš?“ zamračil se Arthur, když se po několika dalších krocích otočil a zjistil, že trenérka ještě stále klečí na schodech, u nichž se předtím zastavila.

„Už!“ vyhrkla, jako by se probrala z transu a div se nepřerazila o motyku a vědro, jak vyběhla nahoru.

Mia protočila oči v sloup a zavrtěla hlavou.

Arthur Lise pomohl udržet rovnováhu, jak k ní přiskočil, a pak už všichni konečně dospěli až za Mavou.

„Ukáži vám jezero, které z velké části napájí Královská pole,“ sdělila jim důvod jejich výstupu.

„A nemohli jsme si ty krámy nechat dole?“ zašeptala rozmrzele Mia.

„Ne, ne, kousek odsud vás čeká práce!“ houkla na ni z hájku Mava.

Mia zrudla.

„To je ale rozhled!“ zavýskla Lisa udiveně. Po cestě nahoru, kdy jejich zraky přitahovaly počmárané schody, se konečně rozhlédli. Královský vrch se tyčil nad celým hřebenem kopců ještě o několik metrů výše k modrému nebi. Za průsmykem dvou kopců půlících údolí se choulila malá vesnička, jejíž krvavá hlídka střežila průsmyk očima mrtvých lidí a černých soch.

„Je to krása!“ rozplývala se Mia a pustila motyku Arthurovi na nohu.

Ten vykřikl bolestí a do očí se mu nahrnuly slzy.

„Proboha, promiň!“ omlouvala se mu hned Mia a chytila ho za nohu, takže málem upadl. „Ale naštěstí to bylo tou tupou stanou!“

Arthur jen bolestně zasyčel.

„Ty jsi ale tele, Mio,“ odstrčila svou sestru Lisa a přitočila se k chovateli sama.

„Tak kde se couráte? Pojďte!“ uslyšeli vzápětí Mavin zlobící se hlas.

„Už jdeme!“ zavolali jí v odpověď všichni a rychle se vydali za ní po kameny dlážděné stezce na vrcholu Královského vrchu. Arthur prvních pár kroků skákal po jedné noze.

Ray si své zelenohnědé pokévajíčko uložil do vědra, aby ho nemusel neustále tahat v náručí. Mia jeho příklad následovala.

Když se propletli travou a křovisky, jimiž stezka vedla, konečně našli Mavu, jak stojí na otevřeném dlážděném prostranství. Kamenné desky sahaly až k okraji vodní plochy. Mezi stromy se vlnila hladina nevelkého jezera. Odráželo polední slunce svou průzračnou vodou a vypadalo to, že světlo odráží i samotné dno. Z jezera vedlo několik kanálů vyztužených kameny.

„To je nádhera!“ vydechla Mia a Ray od ní honem uskočil, kdyby snad zase upustila motyku.

„Bílé jezírko,“ usmála se Mava a položila dlaně na klidnou hladinu. „Dárce našich polí, naší vody a rýže.“

Přišli blíž, až stanuli vedle ní.

„Krásné místo,“ souhlasil s Miou Ray. „A jak to, že je to dno takové světlé?“ snažil se prohlédnout vodou a přidřepl si na břeh.

„Říká se, že dno jezera je tvořeno z čistého křišťálu,“ vysvětlila Mava pomalu. „To je jedna z jeho zvláštností.“

„A které jsou ty další?“ chtěla vědět Lisa.

„Copak tohle místo samo o sobě nepůsobí kouzelně?“ rozpřáhla ruce Mava.

„Ach tak, to ano,“ rozhlédla se Lisa.

„Zdá se, jako by jezero nemělo žádný pramen, kterým by se plnilo,“ řekla Mava. „A přitom z něj odtéká tolik vody na naše pole!“

„Tady není žádný pramen?“ podivili se všichni.

„Vypadá to tak,“ pokývala hlavou žena. Pak se ale zatvářila o něco přísněji. „Měli bychom se pustit do práce,“ prohlásila. „Rýže potřebuje vyplít a tak dál. Máme toho ještě dost, tak pojďme!“

Ray, Mia, Arthur a Lisa si vyměnili zaskočené pohledy a s vědry a motykami se vydali za ženou po prostředním schodišti, které se spolu se zbylými dvěma nahoře spojovalo v toto kamenné prostranství.

Ray si poněkud nešťastně uvědomil, že nejčastější pocit, který v téhle podivné zemi mívá, je překvapení a zaskočenost. Budou se muset více snažit přizpůsobit místním způsobům. Snad jim k tomu dopomůže i chystaná večerní slavnost.