Rayova pokémoní cesta

Hypno

„Jak na to tak koukám, možná ty motyky dnes ani nebudete potřebovat,“ zastavila se Mava kousek pod horním koncem prostředního schodiště, ruce v bok. Zkoumavým pohledem přejížděla políčka, na kterých dnes chtěla s trenéry pracovat.

„Tak je ani nebudeme tahat do vody, ne?“ navrhl Ray.

„Ale ne,“ rozhodla se nakonec Mava. „Jen si je vemte. Dost možná tam bude něco silnějšího než obyčejná tráva,“ a vyhrnula si suknici ještě víc, odkudsi z jejího nitra vytáhla placatě kuželovitou čapku, kterou si nasadila, a překročila nízkou zelenou hráz z bahna, kamenů a drnů zašlých rostlin. „Tak na co čekáte? Pojďte za mnou!“

Ray si vyhrnul kalhoty, jak nejvíce to šlo, a stejně tak i Lisa s Arthurem. Mia si jen trochu upravila kraťasy, aby měla jistotu, že se zas tolik nezašpiní. Že se však blátivým skvrnám neubrání, to jí bylo jasné.

„Měla jsem vám dát nějaké jiné oblečení,“ podrbala se Mava na hlavě, když viděla, jak trenéři opatrně lezou za ní a brodí se vodou a blátem. „Nejlepší by bylo něco takového, jako mám já,“ zatahala za svou suknici.

Mia s Lisou se na sebe vyděšeně podívaly. Kromě suknice zakrývající spodní část jejího těla totiž na sobě Mava neměla zhola nic.

„Počkejte, vy dvě,“ přitáhla si obě dívky až k sobě zablácenou rukou. Mia s Lisou na sobě nedaly znát nejmenší známky nelibosti. „Takhle budete mít vlasy celé od bláta,“ řekla, opláchla si ruce ve vodě a pak se vrhla na Lisinu kštici. Chvíli její vlasy provlékala sem a tam a nakonec jí na hlavě vykouzlila úhledný uzel sepnutý dvěma hůlkami. Mie provedla s účesem to samé. „Tak to bude lepší,“ pochválila si s úsměvem.

„Děkujeme,“ poklonily se jí obě dívky. Hned přitom shledaly uzly docela praktickými, protože jim vlasy při úkloně okamžitě nespadly do obličeje nebo až do vody.

„Takže teď dávejte pozor, co budete dělat,“ zvedla Mava prst. „Vidíte ty řádky stébel ve vodě, co jsou větší než ta okolní rostlinná havěť?“

Ray, Mia, Arthur a Lisa se podívali na několik řad vyšší trávy. To byla zřejmě rýže. „Ano,“ přikývli.

„Dobře,“ pokračovala žena, „takže vy vytrháte všechno ostatní, všechen plevel. Pokud něco nepůjde jen tak vytáhnout, máte motyky. Plevel dávejte do svých věder,“ ukazovala Mava postupně na veškeré náčiní, jako by trenéři nebyli schopni rozeznat vědro od motyky. „Co vytrháte, přijde prozatím na hráze, pak se uvidí, co s tím dál, jasné?“

„Ano.“

„A ne abyste to vytrhávali jen tak! Všechen neřád musí pryč i s kořeny! Nebo abyste nedej bože vytrhli rýži!“

Mava se zatvářila tak přísně, že se kdokoliv bál něco říci. „Tak se dejte do práce, já jdu o pár polí níž. Jakmile budu mít hotovo, přijdu za vámi.“

„Dobře,“ přikývli znovu strojově.

Když Mava přelézala zpět na schodiště, ještě se k nim otočila.

„A abych nezapomněla, tohle máte k jídlu!“ a aniž by to kdokoliv čekal, hodila každému cosi zabalené v listí. Potom odkráčela.

Rayovi jídlo spadlo rovnou do vody a Mie taky. Arthur svoji svačinu stačil chytit a Lise naštěstí přistála v prázdném vědru.

„No, skvělý,“ zvedl Ray zhnuseně svoje zelené balení, jak z něj odkapávala voda a hlína.

„Myslím, že ten chleba budete mít rozmočený,“ konstatoval Arthur, když prozkoumával obsah svého balíčku. Naráz mu do hlavy s mlasknutím narazil Miin oběd.

„Neříkej!“ zaječela naštvaně.

Lisa se rozesmála.

Naštěstí však bylo v listí zabalené i nějaké ovoce, které pádem do vody nijak neutrpělo, a i když si později nebyli jisti svým počínáním, s kručením v žaludku ho vděčně snědli.

Práce jim šla rychle od ruky. Bahnité terasy neposkytovaly plevelům moc dobré podmínky pro uchycení a proto šly rostliny dobře vytahovat. Vědra se rychle plnila a několik hodin po poledni, kdy už neměli ani rozmáčený chleba ani podivně chutnající moučnaté ovoce, měli vypleto šest menších polí.

Nejen Rayovi se přitom několikrát podařilo vykopnout motykou i sazenici rýže. Honem ji však zase nacpal do země, přičemž si vysloužil posměšek od Miy, které se to samé vzápětí povedlo taky.

Slunce pálilo a trenéři byli vděční, že můžou stát ve vodě, která je alespoň trochu chladila.

„Možná to tu nakonec nebude tak hrozné,“ připustil Arthur, když měli hotové i sedmé, toho dne zaručeně poslední pole.

„Vypadají trochu přívětivěji, než jsme čekali, to ano,“ souhlasila Lisa a vědro s natrhaným rostlinstvem vysypala na hráz, kde trávu rovnoměrně rozprostřela, „ale divím se té oslavě na naši počest,“ zachmuřila se.

„Proč?“ zeptal se Ray a protahoval si záda.

„No nejdřív na nás s oštěpy a tak a potom najednou oslava,“ pokrčila Lisa rameny.

„Třeba doopravdy skončíme jako nějaká oběť!“ zděsila se zablácená Mia, motyku v ruce a uzel na hlavě, takže už teď vypadala dokonale namaskovaná k rituálu obětování.

„To si nemyslím,“ zavrtěl hlavou Arthur. „Mají Latiose a Latias ve velké úctě, sami jsme to viděli, takže by si, myslím, nedovolili nám ublížit.“

„Snad máš pravdu,“ zadoufali všichni společně.

„Jááá!“ vyskočila najednou Lisa z vody a ztřeštěně se vrhla na nejbližší hráz.

„Co je?! Co se děje?!“

Všichni se okamžitě rozhlíželi, ale kromě Miiny sestry s motykou výhružně připravenou k útoku neviděli nic zvláštního.

„Něco se mě tam dotklo!“ ukázala Lisa do vody, kde se pohupovalo její vědro.

Mia okamžitě spočinula na hrázi vedle ní. „Běžte se tam podívat, kluci!“ ukázala k vědru.

Ray s Arthurem se na sebe podívali a bylo jim jasné, že jim nic jiného nezbývá. Opatrně se začali plížit ke zlověstně se pohupujícímu předmětu.

„Je tam nějaké zvíře,“ špitala Lisa napjatě.

Ray po ní vrhl podrážděný pohled.

„Promiň.“

„Uá!“ vyhrkli však on i Arthur, když kýbl vyletěl do vzduchu a přistál v poli nad nimi. „Co to je?!“

„Jůů!“ seskočila Mia z hráze a hned se vrhla k tvorovi, který se vynořil z bahnité vody celý šťastný, že se mu podařilo všechny vylekat. Byl to pokémon.

„Koukněte se na to, co je to za pokémona?“ sklonila se Mia až k němu, ovšem tvor se ztratil ve své ulitě dřív, než si ho stačila prohlédnout.

„To je přece Omanyte!“ vykřikl Arthur vzrušeně. Okamžitě si přestal zakrývat obličej před stříkajícím bahnem a vrhnul se vpřed.

„Omanyte? Ten vyhynulý pokémon?“ zopakovala Lisa zvědavě.

Nakonec se kolem malého tvora shlukli všichni. Omanyte se však nejspíš styděl, protože ať už na jeho ulitu ťukal Ray, Mia, Arthur nebo Lisa, odmítal vylézt ven.

Na schodech za nimi se ozvaly čvachtavé kroky.

„Co to tam máte?!“ zakřičel Mavin řízný hlas, takže se ihned otočili. Žena už přelézala hráz a mířila k nim.

„Je tu prehistorický pokémon,“ řekl Arthur důležitě. „Koukněte!“

Mava přišla až k ulitě a vykulila na ni oči. „Tohle?“ vzala pokémona do ruky bez jediného mrknutí. „Tohle tady leze všude, koukejte to zahodit, žere to rýži!“ a mrštila Omanytem kamsi nahoru, takže jistě musel skončit v Bílém jezírku. Hlasitě žbluňknutí ohlásilo jeho dopad.

Ray, Mia, Arthur i Lisa zůstali nehybně stát v mělké vodě. Ať už si Latios říkal o abotaregijské úctě k pokémonům co chce, tohle tomu rozhodně neodpovídalo.

„No páni!“ spráskla jim však Mava ruce přímo před obličeji, takže se rychle vzpamatovali. „No to je úžasné, ani jsem nečekala, že toho zvládnete tolik!“ rozhlížela se po všech překopaných políčkách, kde tu a tam trčelo nakřivo několik stébel rýže, jak je Ray s Miou vykopli a zase zasadili zpátky. Všichni čtyři trenéři se přitom zatvářili, jako by je mazlavé bláto a ostrá tráva nadmíru těšily a pak už vděčně vylezli na schodiště, kudy dopoledne vystoupali až k Bílému jezírku.

„Pojďte, dole je studna. Umyjete se a trochu si odpočinete před hostinou,“ pomáhala jim žena přes hráz nadšeně.

Celou cestu dolů si opět prohlíželi schody a znaky na nich a nechali toho až v okamžiku, kdy Mia zakopla a spadla mezi rýži. Jediné, co z ní na těch pár okamžiků trčelo z bahna, byly její nohy a ruce vypínající se co nejvýše, jak svíraly zachráněné pokémonní vajíčko.

Pod Královským vrchem skutečně bylo vřídlo rozváděné do několika pramenů pomocí bambusových tyčí. Všichni se umyli a vyprali si oblečení. Mava jim přitom slíbila, že jim na zítřejší práci na polích sežene něco vhodnějšího.

Po absolvování zpáteční cesty kolem popraviště, či co to bylo, se Mava a Mia s Lisou od chlapců oddělily u ženského obydlí.

„Až zapadne slunce za pole, začne oslava, tak buďte u vašeho domu,“ řekla Rayovi a Arthurovi Mava a když se rozloučili s Miou a Lisou, zmizela s trenérkami v otvoru sloužícím jako vchod do stavení.

Ray s Arthurem se vydali přes vesnici k domu mužů.

„Tak jsme alespoň viděli nějakého pokémona,“ pousmál se Arthur trpce, když se proplétali mezi slepicemi.

„Jo a podle všeho je tu Omanytů hromada,“ přisvědčil Ray. „Aspoň to vypadá, že jsme doopravdy v pokésvětě a ne někde jinde,“ rozesmál se a zkoumavě se zahleděl na své pokévajíčko.

Vypadalo to, že práce na polích už skončila všem lidem z vesnice. Ženy se vracely ze svahů a konečně si tak mohly i ony cizince prohlédnout, což bylo Rayovi i Arthurovi dost nepříjemné. Pospíšili si proto až ke svému dočasnému domovu, před nímž vysedávalo několik starších mužů, a vlezli dovnitř.

Místnost už nevypadala tak ponuře jako ráno. V ohništích dokonce hořel oheň a kolem polehávalo, sedělo či stálo množství abotaregijských mužů.

„Tak Mava už vás pustila?“ bylo to první, co uslyšeli, když si jich někdo všiml.

„Ano, byla ráda, že jsme jí pomohli,“ odpověděli chlapci Erth-ekovi. Oddychli si. Byli rádi, že k nim mluví právě on.

„Jste nějací mokří,“ uchopil muž Rayovu košili mezi dva prsty.

„Hm, to ano, byli jsme od bláta. Museli jsme si to vyprat,“ vysvětlil trochu nerad Ray.

Erth-ek se upřímně rozesmál a s ním i několik dalších mužů, kteří Raye slyšeli.

„Prali si šaty!“ hýkal kdosi. „To je přece ženská práce!“

Ray s Arthurem se jen ušklíbli a dál si jich snažili nevšímat.

„Omlouvám se,“ poklepal jim na rameno Erth-ek, stále se ještě usmívaje. „Tohle je ale přece práce pro ženské!“

Ray na to nic neřekl a i Arthur mlčel, i když si byli vědomi toho, že by to mohli ostatní brát za nezdvořilost.

„Co je to?“ zvedl Ray překvapeně bílou hromádku šatstva, úhledně složenou na lavici u jejich batohů. Jakmile ji uchopil, celé se to před ním rozevřelo. Arthur udělal to samé se svým oblečením.

„To jsou lněná roucha,“ zamračil se Erth-ek. „Přinesly vám je sem ženy. Měly byste si je vzít na sebe na oslavu, vaše ženy dostaly podobná.“

„Aha, děkujeme,“ uklonili se Ray s Arthurem. Okny sem dovnitř pronikalo slabé naoranžovělé světlo, takže už byl nepochybně čas připravit se na večer. Svlékli si proto své mokré oblečení a jali se hledat, jak se roucho obléká. Okamžitě se tak stali středem pozornosti všech přítomných, což jim bylo ještě nepříjemnější než zvědavé pohledy žen, které je pronásledovaly celou cestu až sem.

„Tak,“ řekl jim netrpělivě Erth-ek, uchopil látku do rukou, párkrát s ní Raye omotal a byl hotov. Ray stál na prkenné podlaze a v rouše ne nepodobném kimonu se cítil velmi pohodlně. Erth-ek potom pomohl s oblékáním i Arthurovi a jejich šaty hodil ven nějaké ženě s příkazem, aby je pověsila k usušení.

Ray s Arthurem zamrkali. Příčilo se jim, jak se abotaregijské společenství dělí na lepší a horší, přičemž ženy byly vždycky ty horší.

„Jdeme ještě před jídlem ven, ano?“ dovolili se Erth-eka, uklonili se a co nejrychleji dům opustili.

„Kam jen mohla jít?“ rozhlédli se, jakmile stanuli na pevné zemi.

„Tam!“ ukázal Arthur k místu vzadu za vesnicí, kde stála ženská chatrč.

Trochu popoběhli, aby ženu dohnali, a uvědomili si, že Abotaregijové nejsou ani zdaleka tak primitivní, jak tvrdili ve zprávách a jak se jim zdálo.

„Ehm, promiňte!“ zavolal na ženu Arthur, když doběhli až ke kůlům, mezi nimiž byly nataženy provazy upředené z vláken nějakých rostlin.

Žena se ani neotočila, přehodila přes šňůru jejich šaty a už zase kráčela pryč.

„Totiž, nechtěli jsme, aby…“ spěchali za ní.

„Stůjte!“ zarazila je náhle něčí ruka.

Až teď si uvědomili, že stojí před žebříkem do Domu žen. Jedna z nich jim právě zabránila vylézt po něm nahoru.

„Copak vám vaše způsoby dovolují chodit za ženou i tam, kde je místo jen pro ni?“ zamračila se mladá Abotaregijka. „Měli byste se naučit ovládat své pudy!“

Ray s Arthurem okamžitě zrudli. Ona řekla „pudy“?

„O-omlouváme se,“ vykoktali najednou. „My jsme jen… jedna z vás, totiž, nechovali se k ní nejlépe a my jsme chtěli…“

Žena vypadala čím dál překvapeněji. „Cože?“

Trenéři zmlkli.

„Musíme se k vám chovat stejně jako k ostatním mužům, podle pravidel kmene,“ prohlásila suše. „Myslím, že oslava už brzo začne, tak si tam pospěšte. Lisa s Miou přijdou potom.“

„Ano, děkujeme,“ poklonili se Ray s Arthurem a opustili ženu, kterou úplně vyvedli z míry.

„Vidíš, Arthure?“ začal pak Ray, jak kráčeli vlahou trávou zpět k místu konání hostiny. „Přijde mi, že Miu a Lisu mezi sebe vzali jako dobré přítelkyně nebo sestry nebo tak něco…“

„To asi jo,“ přikývl Arthur. „Tady spolu asi musí držet víc než kde jinde…“

***

Slunce zapadlo. Údolí obydlené abotaregijským kmenem stejně jako rýžová pole a les všude kolem něj zakryla tma. V malé vesnici pod terasovitými poli však i nadále blikotala malá světýlka zapálených ohňů.

Ray stál vedle Arthura u dlouhého kamenného stolu na nádvoří Domu mužů, kde byl trůn kmenového náčelníka. Naproti Rayovi stály vedle sebe Mia s Lisou, vrhající po něm nervózní pohledy. Přímo před svým trůnem se tyčil Dokito, zatímco kmenový šaman Kanthu se hrbil po Rayově levé ruce zahalený v pernatém plášti a se svým pokémoním společníkem. Erth-ek se usadil naproti němu hned vedle Miy a vedle její sestry se toho večera výjimečně posadila další žena – Mava. Vypadala však, jako by bývala raději seděla s ostatními ženami na zemi kolem stolu.

Po dlouhém a únavném dni trenéři konečně spatřili i Latiose a Latias, kteří spočívali na poduškách z listí po stranách Dokitova trůnu. Jejich přítomnost všechny čtyři uklidňovala a dodávala jim jisté sebevědomí.

Po celém nádvoří plápolal nespočet pochodní a kamenných sloupců, v jejichž prohlubních na vrcholcích zářily další ohně. Kamenná vyvýšenina sloužící jako stůl již byla poseta velikými listy plnými chutného jídla.

Náčelník Dokito se ujal slova.

„Dnes ráno na zapovězené území našeho kmene zavítala skupina odvážlivců ze světa ostatních lidí. Nebýt však velkého Latios a Latias, naložili bychom s nimi stejně jako s kterýmkoli jiným cizím člověkem.“

Několik mužů zabučelo, jako by doteď nechápali, proč Raye a jeho přátele prostě nezabijí.

„Ticho!“ zahřměl náčelník a společnost zmlkla. „Přestože nám není dovoleno znát jejich záměr, přišli sem s legendami a to nám musí stačit.“

Opět se ozvalo několik nespokojenců. Tentokrát to však Dokito přešel bez povšimnutí.

„To, že sem cizinci přišli za jednou z mnoha i nám neznámých legend ukrytých v tomto lůně přírody, nám však dává možnost dostat odpověď na otázku, která národům celého světa leží v hlavě už věky. Kde se zde vzala zvířata, pokémoni a lidé?“ Náčelník přimhouřil oči a podíval se na Raye, pak na Arthura a nakonec na Miu i Lisu, na níž zůstal viset očima o kratičký avšak ne nepovšimnutelný okamžik déle. „A protože nám právě tito čtyři lidé mohou přinést odpověď, budiž tento večer zasvěcen právě jim, na jejich počest!“

Abotaregijové divoce zaryčeli. Ray se neodvažoval hádat, jestli to byl souhlas, nebo protest.

„Ovšem než si nacpeme břichy,“ zaduněl Dokitův hlas spěšně, jako by zapomněl něco říci, „vyslechněme si ještě slova našeho zaříkávače.“

Potom všem naznačil, že se mohou posadit a sám spočinul na svém kamenném trůnu. S rukama na studených opěrkách pak už jen sledoval, jak se Kanthu zvedá ze země a opírá se o hůl. Hypno se v podstatě nepohnul, ani když ostatní viděli, že by Kanthu potřeboval pomoci. Změřil si starce pohledem a pak malé oči pevně zavřel.

„Jsem si jist,“ začal Kanthu svým nakřáplým hlasem znějícím jako volání Mukrowů zešeřelým lesem, „že za čas, který zde Ray, Mia, Arthur a Lisa stráví, se stane něco, co náš kmen na jistou dobu rozdělí, co zpochybní naše životy a otřese základy našich zvyků, které možná nebudeme schopni uchránit před zhroucením.“ Zavřel oči stejně jako Hypno a tvář mu zbrázdil chabý úsměv. Nebo to možná byl výraz bolesti, napadlo Raye. „Najdou-li však cizinci zdroj starověkých legend,“ rozmluvil se stařec náhle nečekaně živým hlasem, „který i nám, odsouzeným k jeho opatrování, zůstává skryt, dostanou příležitost přečíst si svůj osud. Nepochybuji o tom, že jsou na správné cestě,“ zavřel znovu oči a další slova jen zlehka slabikoval, „k nalezení tohoto pradávného ZDROJE.“

Davem to vzrušeně zašumělo, hlavy shromážděných se otáčely, aby lépe viděly na Raye, Miu, Arthura i Lisu.

Ray si s nepříjemným zatrnutím připomněl, že nemá ponětí, o čem to šaman mluví. Ano, přišli k Abotaregijům, aby se dozvěděli více o legendě, jejíž část jim vyvěstili Unowni, ale pokud ani sami Abotaregijové nevědí, kde přesně jsou pokémoní mýty ukryty, jak to mají vědět oni čtyři?! Podíval se na své přátele a všichni do jednoho se tvářili vyděšeně nebo alespoň zaskočeně.

„Stane-li se, co říkám, je možné,“ dal se Kanthu opět dýchavičně do řeči, „že se konečně dozvíme PRAVDU o vzniku světa. NIKDO se však neopovažujte bránit našim hostům ve splnění jejich poslání. Jak praví náš zákon, my máme mýty chránit, ne je znát.“ Šaman se odmlčel a dlouhým pohledem se zahleděl na trenéry, Mavu i Erth-eka a následně na celé shromáždění. Pak ještě jednou otevřel ústa: „A řekl bych, že dnes večer přijde déšť a bouře. K tomu už nepotřebuju žádný zuby ani střepy.“ Poslední větu jen zašeptal a s bolestným heknutím se posadil.

Lidé se dali do jídla.

Raye i jeho přátele to dokonale zaskočilo. Čekali ještě vysvětlení, něco, cokoliv, co by jim objasnilo šamanova slova. Jak to myslel, že jsou na správné cestě k odhalení tajemství vzniku světa? Ray se znovu beznadějně rozhlédl. Mia si po vzoru Mavy naložila jídlo z velkého listu. Lisa seděla bez hnutí a civěla do připravené rýže. Arthur zdráhavě ochutnával a Erth-ek už jedl, takže Rayův zrak spočinul na šamanovi vedle něj samotného.

Kanthu na něj nečekaně upřeně pohlédl a Ray se rychle podíval jinam.

„Ničeho se neboj, TOBĚ se nic nestane,“ promluvil k němu hutný, zamlžený hlas.

Ray vyplašeně vyprskl rýži, kterou si stačil strčit do úst. Okamžitě se otočil zpět ke Kanthuovi.

„Rayi?“ zamračila se Mia starostlivě.

„Ach!“ vyjekla zničehonic Lisa, jako kdyby se právě probrala z transu a zůstala civět na Arthura naproti ní.

„Co se děje?“ strachoval se chovatel.

„To jste mluvil vy?“ otočil se Ray na zaříkávače.

„Já?“ vyletělo starci obočí až ke kořenům stažených vlasů. „Ale kdeže, já ne,“ a nabral si pro sebe spoustu jídla.

„Hypno?“ otočila se však Lisa s tichou otázkou na nehybného pokémona, který po celý večer zůstával se svým pánem. Pokud však měl Kanthu nad ním vůbec nějakou moc. „Byl jsi to ty?“ špitla s očima rozšířenýma strachem.

Kdosi v davu se hlasitě rozchechtal a uhodil do stolu, až se kameny zatřásly.

„Cože, Hypno? Hypno co?“ opakovala jméno pokémona Mia a upřela na hluboce soustředěného pokémona oči. Zůstával i nadále pohroužen do svých myšlenek, víčka pevně zavřená.

„Co?!“ zamrkal náhle Arthur. Rýže mu přitom vypadla z úst stejně jako předtím Rayovi a na chvíli měl v očích úplně prázdno. Jeho přítomný výraz se však brzy vrátil.

„Můžete mi někdo vysvětlit, co…“ začala se Mia rozčilovat, jenže ji kdosi utnul uprostřed věty. Její myslí se rozezněla příkrá slova.

„Eh?“ pronesla, když se probrala.

Ray, Arthur a Lisa těkali očima navzájem mezi sebou a pak se s očekáváním podívali na Miu. Ta jim upřený pohled, stále ještě trochu zmatený, oplatila.

Mava vedle děvčat si přitom všechny měřila přísnýma očima a jejímu zraku se nevyhnul ani Hypno. Chvíli na něj koukala a potom se bez jediného slova odvrátila.

„Okainotokomo,“ špitl Kanthu neurčitým hlasem směrem ke svému pokémonovi.

„Hypno,“ odvětil on temným, nepříjemně vědoucím hlasem a schoval do dlaně své kyvadélko. Zvedl se ze země a Kanthu spolu s ním vstal.

„Taky jste to slyšeli?“ zeptal se Ray okamžitě, když si byl jistý, že je muž zabrán do hovoru s náčelníkem.

„Říkal „Zři stín!“,“ přikývl Arthur.

„Cože?“ zamračila se na něj Mia. „To přece vůbec neříkal!“ oponovala.

„Každému pověděl něco jiného,“ ozvala se s pochopením Lisa.

Mia se zamračila i na ni. „Jak to víš?“

„Vypadá to tak, já jsem neslyšela nic o žádném stínu a ty asi taky ne?“

„To ne,“ souhlasila Mia.

„Kanthuův Hypno je mocnější než šaman sám,“ špitla náhle Mava tak potichu, aby ji slyšeli jen trenéři.

„Ano?“ naklonili se blíž.

Mavě se roztřásl dolní ret a ona potřásla hlavou, aby to potlačila. „Jeho síly jsou…děsivé,“ ztišovala hlas s každým dalším pečlivě voleným slovem a těkala očima mezi všemi čtyřmi a samotným pokémonem stojícím u Dokitova trůnu nedaleko od nich. „Doufám, že vám neřekl nic zlého, co vím, každého potkalo něco zlého, když dostal zprávu od něj.“

Raye zamrazilo. Na mysli mu vytanula Hypnova slova: „Ničeho se neboj, tobě se nic nestane.“ Cítil, jak jím ta věta prostupuje spolu s nenadálým strachem. Snažil se nenápadně ohlédnout po Hypnovi, ale Mava ho zadržela. Ray vydechl. Musí to říct Arthurovi ještě, než půjdou spát. A potom taky Mie a Lise!

„Tenhle Hypno,“ promluvil Erth-ek, který jejich vyplašený rozhovor jedním uchem poslouchal, „je tím vůbec nejdivnějším dědictvím našeho kmene. Předpovídá děsivé věci, které by nebyly tak příšerné, kdyby se doopravdy nevyplnily. Ale ony se plní. Žije tu už dlouhé věky. Nikdo nemá ponětí o tom, jak starý vlastně je.“

„Když zná tolik věcí, pak musí vědět i to, kde jsou ukryty legendy,“ napadlo Raye. Zčistajasna se mu v hlavě vynořila naděje, že snad dokáže objasnit Kanthuova slova. Bude-li mít další příležitost dostat se znovu do působení Hypnovy mysli, bude se ho na to moci zeptat. Žádnou jinou šanci neměli. Vždyť kde ji taky hledat? Jedině tak mohli zjistit, co šaman myslel tím objasněním vzniku světa.

Z míst, kde lidé na slavnosti seděli pod širým nebem, se začal šířit nevrlý ruch.

„Prší,“ pronesla Mava. „Jak řekl Kanthu.“

„Měli bychom jít spát, hostina končí, aspoň pro nás,“ řekl moudře Arthur.

Ray, Mia i Lisa mu byli vděční. Spánek. To bylo to, co po tomhle podivném dni potřebovali.

„Půjdete spát?“ otočil se k nim znovu Erth-ek.

„Ano, půjdeme,“ přikývl Ray. Nejraději by přitom odešel úplně, pryč z údolí. Jít spát, ale pryč odsud.

„Půjdu tedy také,“ zvedl se muž. Mava se postavila společně s ním, aby Miu s Lisou odvedla do Domu žen.

Ray, Arthur, Lisa i Mia je následovali, přičemž se všichni zoufalými pohledy podívali za Latiosem a Latias. Legendární pokémoni leželi v listí a sledovali vše kolem nich klidnýma očima. Jakmile se však zadívali trenérům do tváří, spatřili Ray, Mia, Arthur i Lisa jisté znepokojení. Jako by nebyli sami, kdo by chtěli vesnici po dnešním večeru opustit. Dobře však věděli, že to nemohou. Drželo je tu vědomí, že ještě nepřišli na smysl unowní věštby.

„Přeji vám dobré spaní,“ kývl na odcházející trenéry a jejich doprovod Dokito.

„I vám,“ poklonili se oni.

Před Domem mužů se s Rayem a Arthurem rozloučily i Mia a Lisa s Mavou. Ta chlapcům řekla, že je zítra ráno přijde s Miou a Lisou vzbudit kvůli práci na polích. Potom už si popřáli dobrou noc a Ray s Arthurem si uvědomili, jak neradi vidí dívky odcházet pryč.

„Pojďte,“ řekl Erth-ek, když se postavy tří žen ztratily v deštivé noci.

Provazový žebřík sající vodu nepříjemně vrzal, když po něm Erth-ek, Ray a Arthur lezli vzhůru.

„Tak tedy dobrou noc,“ usmál se na ně černovlasý muž a sundal si hábit. Ulehl na zem na rákosovou rohož a další jí podobnou se přikryl. Ray s Arthurem se také svlékli a ulehli.

Déšť bubnoval na střechu a do domu se všemi vchody vraceli další a další muži, kteří už nechtěli na oslavě nadále setrvávat.

Rayovi ani Arthurovi se najednou vůbec nechtělo spát. Ještě před chvílí by dali všechno za to, aby mohli být stranou od všech těch pohledů na hostině a lidí, kteří se tam tlačili, ale teď, když se všichni přemisťovali zase za nimi, uvědomili si, že jejich přítomnosti rozhodně neuniknou, a to je udržovalo vzhůru.

„Erth-eku?“ zašeptal Ray. Nebyl si jistý, zda tím muže nepopudí, ale chtěl se ho na něco zeptat.

„Hmm?“ překulil se Abotaregijec čelem k němu a k Arthurovi. Vypadalo to, že ani on nemůže spát. Ray si nebyl jistý, zda je to hlukem zvenčí nebo neodbytnými myšlenkovými pochody, které vířily i jeho vlastní hlavou.

„Ty, ty jsi tu sám?“ vypadlo z něj.

Arthur se opřel o lokty.

Chvilku to vypadalo, že Ray bude muset utéct. Abotaregijec se na něj zahleděl divokým pohledem černých očích, ve kterých se v té tmě zračilo mnohem více věcí, než za denního světla. Vzdychl.

„Myslím, jako,“ zakoktal se trošku Ray.

„Rodinu?“ napověděl mu Erth-ek.

Ray mlčky přikývl a dával si pozor, aby nezamrkal.

Muž si znovu povzdychl. Znělo to unaveně a jaksi bolestně, jako by ho to samotné vědomí o jeho rodině unavovalo už celou věčnost, přestože většina lidí by se přes to již dávno přenesla. On ale nemohl.

„Otce zabilo nějaké zvíře, stalo se to už dávno,“ promluvil do bubnování dešťových kapek. „A matka zemřela, když přiváděla na svět mého bratra.“

Ray ucítil v zádech Arthurův soucitný pohled vrhaný k Erth-ekovi a potom pohled hledající Rayovy oči.

„Ty máš bratra?“ zeptal se Arthur pomalu.

Erth-ek dlouho mlčel. Zdálo se, že naslouchá hlasům venku a v jednu chvíli mu po tváři přeběhl i náznak úsměvu, ovšem potom jeho zrak potemněl a hlasy zvenčí jako by se vytratily, zanechávajíce za sebou jen neutěšené bubnování deště.

„Už ne,“ zašeptal pak, otočil se na druhý bok a skryl svou tvář zkřivenou bolestnými vzpomínkami pod rákosovou rohoží.

Ray se v duchu proklínal za to, že tenhle rozhovor vůbec začínal. Arthur si znovu lehl a s otevřenýma očima zíral do stropu.

„Padl v souboji s Dokitem,“ promluvil Erth-ek přidušeně, protože se styděl za to, jak ho přemáhají pohnutky. „Bojovali spolu o titul náčelníka,“ zajiskřily mu v černých očích slzy, přestože se snažil dál udržet poslední zbytky důstojnosti ve svém hlase. Odmlčel se ale, protože věděl, že to nedokáže. Lepší, když bude zticha a nechá slzy, aby mu stekly po tváři teď, když to pro samou tmu nikdo nevidí. Polkl a po chvíli se odhodlal promluvit znovu. „Tradice nařizovala souboj mezi kandidáty. Mizerné tradice! Tohle přece nemůžete člověku odpustit – Dokito mi zabil bratra, je to vrah! Copak se můžeme chovat neustále jen podle svých hloupých zvyků, které vedou k vraždám mezi námi?“ Jeho hlas chvíli vyděšeně narůstal a pak umlkl. Erth-ek vytřeštěně mrkal do tmy, jak se snažil zahnat další slzy. Otočil se zpět k Rayovi a Arthurovi s jasnou otázkou v očích.

Ray ani Arthur však nevěděli, co na to říci. Přestože nečekali, že Abotaregijský kmen bude plný milých lidí jen tak pro své potěšení žijících na míle daleko od zbytku světa, vyvádělo je to tady z míry více než kdykoliv předtím. Teď, když se dozvídali, jak to tu doopravdy chodí… na jednu stranu působil kmen vyspěle a moudře, na straně druhé dojem kalily děsivé rituály spojené s oběťmi a smrtí. Ray si vybavil Dokitovu zamračenou tvář. „Ten člověk je vrah,“ říkalo mu cosi v jeho hlavě. „Ale co jiného jsi tady čekal?“ ptal se ho další hlas. Když nás Unowni poslali s Latiosem a Latias za Abotaregiji, museli jsme se přece připravit na to, že je to kruté společenství. Možná, že ho ukolébala zdánlivě přívětivá tvář tohohle místa a zdejších lidí. Jistě to tak bylo. Kdyby nebyl žádný Erth-ek, Mava a uvítací slavnost, kdyby je Abotaregijové rovnou zavřeli někam do hladomorny nebo je zabili při jejich prvním setkání, nic z tohohle by se nestalo anebo by ho to už nezastihlo tak nepřipraveného.

Erth-ek usnul.

„Rayi?“ zašeptal Arthur tak tiše, jak jen byl schopen.

„Hmm?“

„Co řekl Hypno tobě?“

Dokitova tvář v Rayově mysli se proměnila ve žlutou hlavu psychického pokémona. Nebýt Arthura, býval by snad na tu větu Ray zapomněl.

„Řekl, ničeho se neboj, tobě se nic nestane,“ špitl a ačkoliv mu bylo teplo, přeběhl mu mráz po zádech. Přitáhl si rohož až k bradě.

„To řekl?“ zamrkal ve tmě Arthur a očima přelétl po stropě. „Znamená to tedy, že někomu z nás se něco přihodí.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Ray, přestože na tom nebylo nic nejasného. Znělo to ale příliš zle na to, aby se tím zabýval docela sám.

„Někdo z nás se asi zraní nebo tak něco,“ přikývl Arthur, když odhadl Rayovy myšlenky. „Otázkou ale je, kdy a kde?“

„A taky kdo,“ doplnil ho Ray zlověstně. „Myslíš, že to má co dělat s tou unowní věštbou?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Arthur, „je to možné. Pokud přijdeme na to, co znamená, možná zjistíme, že se někomu něco má stát?“

„Anebo se někomu něco přihodí přímo tady u Abotaregijů,“ polkl Ray a znovu ucítil zamrazení. Jistě by to nebylo žádné překvapení.

Kdosi v útrobách domu zachrápal a zamumlal pár slov ve svém jazyce.

Ray div nevyskočil z kůže. Arthurovy oči vyplašeně sjely stranou.

„Zítra to musíme říct Mie a Lise. To, co ti Hypno řekl,“ mínil Arthur, když se uklidnil. „Bude dobré, když budou vědět, že se někomu z nás má něco stát.“ Jakmile to ale dořekl, trochu znejistěl.

„Asi,“ otřásl se při té představě Ray. „A Arthure? Co že řekl Hypno tobě?“

„Zři stín,“ povzdychl si Arthur.

„Zři stín?“ zopakoval Ray zamračeně. „Co to má být?“

„Nemám ponětí,“ zavrtěl se chovatel a přestal koukat po tmavém stropě. „Snad na to přijdu dřív, než bude pozdě… Zři stín, hm?“

Nastalo ticho.

„Měli bychom spát, zítra půjdeme pracovat,“ promluvil nakonec Arthur znovu o něco rozhodnějším hlasem. „Asi budeme zase na Královských polích.“

„Asi jo,“ odtušil Ray, který teď poslouchal každé Arthurovo slovo. Dobře věděl, že má dost zkušeností na to, aby dokázal leccos vycítit předem. „Tak dobrou.“

„Dobrou.“

Rayovo pokévajíčko se zavrtělo. Trenér se od něj nejdříve trochu odsunul, ale když zjistil, že zase klidně leží na rohoži, přivinul si ho k sobě a zavřel oči. Jak rád by už konečně zjistil, co se má stát. Co to Unowni předpovídají? Byl si jistý, že od jejich prvního objevení už uplynul dost dlouhý čas na to, aby se stalo něco, co mohlo v té věštbě hrát roli. Stalo se ale něco takového? A co měla znamenat Hypnova slova? „Neměj strach, tobě se nic nestane.“ Znovu ho zamrazilo a překulil se s vajíčkem na druhý bok. Rohož líně zašustila. „Abotaregijové,“ řekl si Ray v duchu, „od nás, zdá se, očekávají, že rozluštíme záhadu stvoření světa. Jenže jak máme na něco takového proboha přijít?!“ Připadalo mu to jako úplná hloupost. Něco tak obřího, jako je záhada stvoření světa, určitě patří tam, kde ji nikdo nemůže nalézt. Abotaregijové doufají marně. Tohle nepůjde. Ani neviděl důvod, proč by se o něco takového měli snažit, když by se sami měli soustředit na dost vlastních problémů. Valilo se toho na ně tolik! Unowni, Hypno, Abotaregijové, Hypno, Unowni, Hypno, Abotaregijové… Znovu se přetočil na druhý bok a konečně usnul.