Rayova pokémoní cesta

Nepotřebná rada

Nikdo z trenérů nečekal to, jak brzy budou vstávat. Mava Miu a Lisu probudila nedlouho před svítáním a řekla jim, aby se najedly jídla, které přinesla, a aby se oblékly, a odběhla k Domu mužů.

Ray zaslechl vyplašené kvokání slepic a probudil se. Arthur spal. Síně domu byly ještě šeré a všude oddychovali spící muži. Jejich ženy se již mezitím vydávaly na pole.

„Rayi, Arthure!“ ozvala se Mava zvenčí co nejtišeji, ale tak, aby ji určitě slyšeli.

Ray vykoukl vchodem ven. Pod provazovým žebříkem stála Mava s hromádkou šatstva v náručí a kolem ní pobíhaly vyplašené slepice.

„Dobré ráno,“ usmála se žena zeširoka.

„Dobrý den,“ zívl Ray a oplatil jí úsměv.

„Rychle se oblečte a nejezte,“ podávala mu Mava honem kupku šatů, ke které přidala ještě dvě misky rýže. „Pak ihned přijďte k chatrči žen, čekají na nás Mia s Lisou.“ Uklonila se a odběhla. Ray oplatil jedné slepici její upřený pohled a pak zalezl zase do domu.

„Arthure, vstávej,“ zacloumal se svým kamarádem.

Chovatel se hned probudil.

„Jdeme pracovat,“ sdělil mu Ray dřív, než se stačil na cokoliv zeptat.

„Už?!“ vyjekl Arthur.

„Jo,“ přikývl Ray, vrazil mu do ruky misku s rýží a pracovní oděv a pak už se sám pustil do jídla.

Oblečení, které jim Mava přinesla, bylo trochu méně pohodlné než roucha, která měli na sobě včera, ale stejně se v něm cítili dobře. Jakmile se ujistili, že jim oblečení sedí, vzali misky od rýže a slezli po žebříku dolů na hliněnou zem. Ray se však ještě musel vrátit zpátky pro pokémoní vajíčko. Od doby, kdy mu Latias řekla, že už se nejspíš brzy vyklube, ho chtěl mít všude s sebou, aby o tu událost nepřišel. Zároveň věděl, že nechat ho tady, nejspíš by ho už nikdy neviděl…

„Tak už pojď,“ pobízel ho Arthur neustále.

Odložili misky na kamennou polici pod chatrčí, kde už několik prázdných nádob stálo, a vydali se přes vesnici k Domu žen. Už zdálky viděli, že před ním stojí tři postavy – Mava a Mia s Lisou.

„Támhle jsou,“ ukázal na ně Arthur.

Ray ale koukal jinam. Za jedním domem napravo od nich se ve vzduchu vznášel žlutý pokémon.

„Hypno,“ sykl trenér na Arthura.

Hypno vypadal, jako by byl pohroužen do hlubokého spánku. Oči však měl přivřené jen nepatrně a ruce mu spočívaly na kolenou v meditačním sedu.

„Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí,“ špitl Arthur.

„Pojďme pryč,“ vybídl ho však Ray se znatelnou úzkostí. Neměl z Hypna vůbec dobrý pocit.

Jakmile pokémona zanechali jeho myšlenkám, Hypno po nich šlehl mrtvolnýma očima a pak se znovu zahloubal do meditace.

„Dobré ráno,“ zamávaly na Raye a Arthura Mia s Lisou, jakmile byli na doslech.

„Ahoj,“ usmáli se oni. Byli nevýslovně šťastní, že se zase vidí. Přestože bydleli ve stejné vesnici jen pár domů od sebe, připadali si vzájemně na míle vzdálení.

Mia a Lisa měly na sobě stejné volné pytlovité šaty sepnuté lněným páskem podobajícím se spíše provazu než čemu jinému. Obě vypadaly spokojeně, ačkoliv Ray ani Arthur nemohli vědět proč. Obě dvě se totiž celý minulý den hrozily toho, že budou muset na polích pracovat ve stejném oblečení jako ostatní ženy. Jenže to by znamenalo nemít na sobě skoro nic…

„Jé, vy máte stejný věci jako my!“ ukázala na Raye Mia.

„Ehm, no jo,“ uvědomili si to a bůhvíproč zrozpačitěli.

Mava vzala rychle hovor do svých rukou.

„Bylo to jediný, co jsem našla, aby to vyhovovalo Lise a Mie… a nemůžu za to, že je tu jenom oblečení pro ženské,“ mrkla na Raye a Arthura a potutelně se usmála.

Oba trenéři trochu zrudli, ale Mava je tak nenechala dlouho.

„Pojďte, máme dost práce!“ mávla na ně, aby šli za ní, a vyrazila napříč údolím ke Královským polím.

„Mluvila jsem s Dokitem,“ prohodila cestou zešeřelou loukou čekající na blížící se úsvit.

„Ano?“

„Divila jsem se, že chce, aby pracovali i muži, tedy Ray s Arthurem,“ pokračovala Mava, „ale on řekl, že pro to má své důvody.“

„Nám ta práce nevadí,“ ubezpečili ji Ray i Arthur. Byla to pravda. Byli nesmírně rádi za to, že můžou trávit dny mimo dosah Abotaregijů.

„To jsem ráda, snad se vám odsud podaří co nejrychleji dostat,“ pokývala hlavou Mava jakoby mimochodem.

Ray, Mia, Arthur a Lisa si s nepříjemným zatrnutím všimli, že právě prošli kolem popraviště.

„Proč?“ odvážila se Mia zeptat.

„Bude to tak pro vás zkrátka lepší,“ usoudila žena. „Pokud se vám totiž nepodaří to, v co doufají Dokito s Kanthuem, budete mít problémy.“

„Mluvíte o té legendě o vzniku světa? O tom, co probírali na oslavě?“ zvážněl Arthur.

„Ano, chlapče,“ přikývla Mava. „Nechci a nedovolila bych si o vás pochybovat, ale nemyslím si, že tohle odhalíte. Totiž, podle mě ani nic takového není. Dokito je ale posedlý nalezením toho mýtu…“

„Aha,“ hlesli všichni čtyři.

„Ale nemějte strach,“ usmála se na ně Mava povzbudivě. „Když se budete držet mě a Erth-eka, nějak už se odsud dostanete.“

Trenéři si vyměnili zaražené pohledy. Znamenalo to snad, že se jim Mava a Erth-ek chystají pomoci s případným útěkem? Pokud ano, mohou být jen rádi.

„Jen nechci, abyste skončili jako někteří jiní lidé, co se sem dostali,“ vkradl se Mavě do tváře zlověstný stín.

„A co ten Hypno?“ napadlo Miu. „Co ten má za úkol? Nemůže na to všechno přijít? Myslím na to, co nám teď říkáte…“ Ustrašeně se rozhlédla. „Připadá mi, že on je prostě všude!“

Mava se zastavila.

„Něco vám řekl, je to tak?“ otočila se na trenéry pomalu.

„Ano,“ přisvědčila Mia, „řekl, že…“

„Dost!“ zarazila ji Mava napřažením dlaně. „Neříkej mi to, nic z toho nechci slyšet! Hypno je podivný pokémon. Já osobně z něj mám strach, ačkoliv mi nikdy neublížil. Někdy mi připadá, že je to snad jediný rozumný obyvatel téhle vesnice, ale nesmím to říkat moc nahlas,“ trpce se zasmála. „Chovám k němu velikou úctu.“ Mava se s černými plamínky v očích naklonila blíž k trenérům. „Mnohem větší úctu než k Dokitovi nebo ke Kanthuovi…“

Ray, Mia, Arthur a Lisa strnule přikývli.

„Tak pojďte, vemte si tady věci a dáme se do práce,“ promluvila pak Mava zase zvučným hlasem, když došli k přístřešku pod Královskými poli. Voda z několika bambusových zřídel tu bublala stejně nerušeně jako včera večer, v hladinách rýžových polí se odráželo probuzené slunce.

Ray s přáteli si bez řečí vzali motyky a vědra. Mia s Rayem si do nich opět uložili svá pokévajíčka a pak už vyrazili za Mavou, tentokrát po prostředním schodišti, vzhůru na kopec.

Foukal slabý vánek a stébla rýže tajemně šustila. Znaky na schodech se rojily a zase jim mizely z očí, aby uvolnily místo dalším, jak stoupali nahoru. Nakonec se zastavili pod terasami, které obdělávali včera.

„Tak tady,“ usmála se na své svěřence Mava a ukázala na zarostlejší jezírka. „To je vaše dnešní práce.“

„Dobře,“ přikývli trenéři. Teď, když si nemuseli vyhrnovat nohavice a když už dívky měly vlasy stáhnuté do uzlů, klidně vkročili do vlažného bahna obalujícího jim chodidla.

„A tohle,“ hodila každému dva balíčky listí, „je vaše jídlo.“ Tentokrát už oběd všichni chytili.

„Děkujeme,“ poklonili se sborově.

Mava se na ně s rukama založenýma v bok zdlouha zadívala. Potom se usmála. „Ach, tak já jdu za svým, pak za vámi zase přijdu,“ řekla, taky se poklonila a odešla po schodišti kamsi dolů.

„Takže Dokito chce, abychom tu pracovali všichni čtyři?“ začal Ray s tím, o čem žena před chvílí mluvila.

„Nejspíš ano,“ přikývla Lisa. „Musí být vážně přesvědčený, že tu legendu najdeme.“

„Ale vždyť je to směšné,“ zavrtěla hlavou Mia, jak opatrně ukládala své pokévajíčko do změti kořenů a rostlin o hráz výš. „Jak bychom asi mohli najít něco, o čem jsme ani neslyšeli? Je to hloupost, podle mě. Máme dost starostí s tou naší legendou… Kde jsou vůbec Latios s Latias?“ Mia se napřímila a zahleděla se k vesnici.

„Myslím, že ta abotaregijská úcta k nim jim vlastně všechno jen komplikuje, jsou tak hrozně hlídaní a opečovávaní, že mají jen málo prostoru na to, kvůli čemu sem přišli,“ mínil Arthur, který už se pustil do plevele.

„A to včera mluvili o tom, jak jim nikdo nesmí bránit v jejich záměrech,“ odfrkla si Lisa. I ona už měla ruce v blátě.

„Takže to je všechno na nás?“ zamračil se Ray a na chvíli přestal pracovat.

Mia nasadila pobouřený výraz. „Jako by nám nestačily nesrovnalosti v té naší unowní věštbě, máme se teď ještě starat o to hloupé stvoření světa,“ mrštila klubkem stonků po svém vědru. „Abych byla upřímná, ani mě to už nezajímá. Jistě, zpočátku to bylo celkem zajímavé, ale jen do té chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to zas taková zábava nebude… Nejradši bych to vzdala, tedy ten vznik světa…“

„Moje řeč,“ dal jí Ray zapravdu. Přesně o tomtéž přemýšlel včera v noci. Včera v noci, kdy vyslechli všechno o náčelnické tradici, o tom, jak Erth-ek zůstal sám. Kde teď vlastně může být? Mava říkala, že budou-li se držet jí a Erth-eka, dostanou se odsud co nejdříve to půjde. Tedy samozřejmě po tom, co zjistí, co potřebují. Vypadalo to, že Erth-ekovi mohou věřit, za což byli rádi. Už od jejich prvního setkání v lese, kdy je Abotaregijové přepadli, jim tenhle muž přišel jako docela rozumný člověk… a pokud jim odsud pomůže utéct… Však oni tu vlastně ani nejsou drženi, nebo ano? Jediné, co je tady drží, byla nevyřešená unowní věštba. Při tom pomyšlení si Ray vzpomněl na další z včerejších hovorů.

„Mio?“ oslovil kamarádku, která pracovala hned vedle něj.

„Hm?“ otočila se k němu s blátem na obličeji.

„Máš něco na tváři,“ prohlásil Ray, protože mu to najednou přišlo důležitější.

„Uch, díky,“ otřela si Mia tvář a usmála se. „To-to je všechno?“

Stála ve vodě se svojí motykou a koukala na Raye jako kdyby čekala, že jí teď řekne bůhvíco úžasného.

Arthur s Lisou se zašklebili.

„Totiž, chtěl jsem se zeptat, co ti včera večer řekl Hypno?“ vymotal se z labyrintu slov Ray, ačkoliv si byl jistý, že měl jít nějakou jinou cestou.

Úsměvy na Arthurově a Lisině tváři zamrzly. Mia strnula taky.

„H-Hypno?“ vykoktala, jak se snažila vybavit si okamžiky včerejší hostiny.

Ray, Arthur i Lisa jen mlčky čekali.

„Pověděl mi “nedívej se na to“.“

„Nedívej se na to?“ zopakovali Ray, Lisa i Arthur.

„Nedívej se na co?“ pozměnil otázku Ray.

„Co já vím?“ zamračila se Mia. „Ale vůbec se mi to nelíbí. Nedívej se na to. Brr. Běhá mi z toho mráz po zádech.“

Jak si to nechal projít hlavou, musel se Ray oklepat stejně jako ona.

„Mně řekl “zři stín“,“ promluvil Arthur, „ale taky vlastně nevím, co to má znamenat.“

„Myslím, že to, co každému z nás řekl, se doopravdy odhalí, až když k tomu dojde,“ napadlo Lisu.

„Jenže k čemu má asi dojít v něčem, jako je věta “nedívej se na to“?“ zamrkala pochybovačně Mia.

„Co řekl tobě, Rayi?“ zeptala se Lisa místo odpovědi na Miinu otázku.

„Neměj strach, tobě se nic nestane,“ odpověděl Ray dutě.

„Cože?“ vyvalily oči obě sestry. „To říkal?“

„Jo, přesně to.“

„Takže někomu z nás se má něco stát?“ zamračila se Mia.

„Asi,“ pokrčili rameny Ray s Arthurem.

„Nemá cenu nad tím bloumat, z toho se nedá nic vyčíst,“ zavrtěl pak hlavou Arthur. „Měli bychom se zaměřit na to, co řekl mně a Mie, to jediné je aspoň trochu konkrétní…“

„A ještě to, co řekl mně,“ ozvala se Lisa nesměle.

„A co ti řekl?“ obrátili se všichni na šampionku stojící po kotníky v rýži a se špinavým vědrem v ruce.

„Dívej se pod nohy,“ řekla prostě.

Všichni do jednoho přimhouřili oči a zamyslili se.

„To je divný,“ prohlásila Mia.

„Jo, to je,“ přikývla její sestra důrazně.

„Aspoň ale víme, že zatímco já a Lisa jsme dostali rozkazy, Rayovi a Mie dal Hypno spíš něco jako doporučení,“ uvažoval Arthur nahlas. Vypadalo to, že dneska se k práci na poli snad nedostanou.

„Myslíš, že “nedívej se na to“, zní jako doporučení?“ pochybovala Mia. „Mně to teda zní jako rozkaz.“

„No, možná ano, ale stejně mi přijde, že je to něco, co tě má chránit,“ nedal se Arthur odbýt. „Když na něco nebudeš koukat, něco se nepřihodí…“

Ray se v tom začínal ztrácet a proto to chtěl co nejdříve uzavřít. „Zatímco to moje neříká v podstatě nic,“ řekl a dal se konečně do pletí.

„Ne, vůbec, jen kromě toho, že se někomu nejspíš stane něco zlého,“ prohodila uštěpačně Lisa.

„Pojďme už konečně něco dělat, máme dost práce,“ přerušil jejich začínající hádku Arthur. „Pokud někoho z vás něco napadne, tak řekněte.“

***

Nikoho však nic kloudného nenapadlo. Ray vymýšlel jednu hloupost za druhou a jeho teorie byly čím dál nepravděpodobnější. Kolem poledne si tak celkem vděčně uvědomil, že má hlad, a spolu s Miou, Lisou a Arthurem se najedli.

Slunce vystoupalo do nadhlavníku a pak se začalo pomalu klonit zase k západu. Jeho paprsky prohřívaly vody jezírek a nebýt větru, který ochotně ochlazoval jejich těla, Ray, Mia, Arthur a Lisa by nejspíš padli horkem.

Mava se opět objevila až k večeru. Kladně zhodnotila jejich práci a pak se spolu s ní pustili dolů, aby se umyli.

„Při tomhle tempu nebudete mít za chvíli co dělat,“ smála se Mava, když ukládala náčiní do přístřešku. „No, v nejhorším pro vás najdu něco jiného…“

Ray ani nikdo jiný se jí na to nijak nevyptávali. Byli unavení a od věčného ohýbání se je bolela záda. Ani cestou zpět do vesnice tak nemluvil nikdo kromě Mavy.

„Zítra už vás vezmu na poslední schodiště,“ pochvalovala si, jak jim jde práce pěkně od ruky. „Ta strana ještě není skoro vůbec vypletá.“

„Hm,“ hlesli všichni.

U Domu žen se Ray s Arthurem rozloučili s Miou, Lisou a Mavou a odebrali se k vlastní noclehárně.

„Dobrý večer!“ zavolal na ně zvesela známý mužský hlas.

Otočili se. Zpoza jednoho chléva za nimi mířil Erth-ek.

„Dobrý večer,“ poklonili se mu.

„Tak jak vám to jde?“ zeptal se Erth-ek a spiklenecky na ně mrkl, přičemž je pobídl, aby nezůstávali stát.

„Jsme docela unavení, dneska jsme toho zvládli poměrně dost,“ přiznali trenéři.

„Takže jste na správné cestě? To rád slyším,“ usmál se. Nevypadalo to však, že by mluvil o jejich práci na polích.

„Co prosím?“ zamračil se Arthur.

„No, říkali jste, že už toho máte hodně…?“ zarazil se domorodec.

Oba dva se na sebe zmateně podívali.

„O těch legendách,“ naklonil Erth-ek svou snědou tvář až k nim.

Raye zamrazilo. Mají mu říct, že se tím vlastně vůbec nezaobírali a nehnuli s tím?

„Něco málo máme,“ zalhal Arthur pohotově a pokusil se o úsměv.

Erth-ek ho však prokoukl.

„Měl by ses naučit lhát přesvědčivěji,“ doporučil mu s dalším mrknutím.

Arthur i Ray se začervenali.

„Ach, musíte to mít těžké,“ potřásl Abotaregijec bujnou černou kšticí a zbůhdarma se rozhlédl po vesnici. „Víte, mám pro vás radu.“

Zastavili se před obydlím mužů.

„Radu?“ vydechli dychtivě Ray s Arthurem. Pokud by to skutečně bylo něco, co by jim byť jen trochu pomohlo…!

„Držte se té práce,“ řekl Erth-ek přesvědčený o hlubokém smyslu svých slov.

„Cože?“

„Držte se té práce, měl jsem vám to vyřídit od…od Hypna,“ oklepal se muž a znovu se rozhlédl. „Asi byste to měli vyřídit i vašim ženám,“ poradil jim pak.

„Našim…?“ vyvalil oči Ray. „Totiž, jasně, ano, řekneme jim to, díky.“

„Jídlo máte u vašich věcí,“ kývl na ně Erth-ek, „a kdybyste snad něco potřebovali, budu tady někde poblíž.“

Na to už Ray s Arthurem neřekli nic, jen se prkenně poklonili a vylezli nahoru do veliké síně.

„Co to má zase znamenat?“ huhlal Ray, jak se soukal ven ze svého pracovního oděvu.

„Ten Hypno nám dává rady, které vypadají sice strašně jednoduše, ale určitě za tím musí být něco víc,“ hloubal Arthur. Sám už byl převlečený a zrovna se pouštěl do misky rýže a kusu masa.

On i Ray se přitom zamysleli, jestli to nemůže být maso nějakého pokémona. Okamžitě je přešla chuť k jídlu. Měli ale hlad, takže nakonec spořádali rýži a masa se pro jistotu zřekli.

„Neměli bychom to takhle nechávat všem na očích,“ napadlo Arthura, když civěli na misky, kde se povalovalo nedotčené maso.

„Mohli by to brát jako urážku,“ přikývl Ray. „Co to zkusit někam zakopat nebo tak něco?“

„Pojďme,“ souhlasil Arthur. „Stavíme se zároveň za holkama, abychom jim vyřídili tu Hypnovu radu.“

Jak slézali po provazovém žebříku dolů oblečeni do svého normálního oblečení, pocítil Ray obrovskou touhu být více se svými pokémony. Jak je to už vlastně dlouho, co spolu naposledy proti někomu zápasili? Tam na té cestě ze Zlatoprutového Města? Zápasení mu chybělo. Už aby měli tuhle záležitost z krku, už aby byli někde jinde. Mezi pokémony. Ne mezi podivnými lidmi s ještě podivnějšími zvyky.

Venku už se zešeřilo. Mezi ztichlými chlévy se rojila hejna komárů a další havěti čekající na čerstvou krev. Kromě komárů a slepic však Ray s Arthurem neviděli nic živého. Někteří abotaregijští muži byli nejspíše na lovu a ostatní seděli uvnitř domů.

„Kam s tím?“ zeptal se Arthura Ray.

„Tam,“ ukázal on k jednomu z kopců rozdělujících údolí na dvě poloviny. „Za tím kopcem vpravo nás nikdo neuvidí nic zakopávat.“

Protože při své cestě procházeli kolem Domu žen, napadlo je rovnou zajít za Miou a Lisou.

„Dobrý večer,“ uklonili se jediné ženě, která seděla venku před domem a splétala něco jako ošatku. Působila tak v mrtvé vesnici dočista jako zjevení. Poklonu opětovala, ale nepromluvila.

„Mohla byste nám, prosím, zavolat Miu a Lisu?“ požádal ji Ray zdvořile.

Stařenka na něj upřela bílé oči.

Ray a Arthur se neubránili vyjeknutí. Žena byla slepá. I přesto však odložila svou práci, jistými kroky zamířila k žebříku a vylezla ke vchodu.

„Mia! Lisa!“ zavolala dovnitř.

Ray si v tu chvíli uvědomil, že jim předtím nejspíš rozuměla jen tahle dvě slova. Byla to bezpochyby jedna z nejstarších obyvatelek tohohle kraje.

Nedlouho po tom, co se opět usadila ne zemi s rozdělanou ošatkou, se objevila Miina hlava.

„Ahoj!“ roztančil se jí na tváři úsměv.

„Ahoj,“ zazubili se Ray s Arthurem. „Máme pro tebe a pro Lisu zprávu. Hypno nám znovu radí.“

„Vážně?“ vykulila jejich kamarádka oči. Ray si v tu chvíli uvědomil, jak rád vidí její zorničky a rozpačitě se znovu ohlédl po stařence. „Ale Lisa tu není,“ řekla Mia.

„Není tu?“ podivili se. Kam by Lisa sama chodila? Že by šla taky vyhodit tu podezřelou večeři?

„A kam šla?“ zeptal se Arthur.

„Nevím,“ pokrčila Mia rameny. „Říkala jen, že se musí jít zamyslet nad tím, co jí Hypno říkal na té oslavě, a že by chtěla být sama. Co teda Hypno vzkazuje teď?“

Vypadalo to, že stejně jako Ray a Arthur i Mia usoudila, že bez dalších rad se nikam nedostanou.

„Držte se té práce,“ řekli Ray s Arthurem současně.

Mia povytáhla obočí. „To je to samý jako dívej se pod nohy,“ ušklíbla se při vzpomínce na vzkaz, který dostala její sestra.

V ten okamžik Raye něco napadlo. Na setinu sekundy měl pocit, že ví, co se jim Hypno snaží sdělit, ale pak se ten záblesk vědoucnosti stejně rychle vytratil a Ray zůstal zase bez vysvětlení.

„A kam jdete vy?“ vytrhl ho z přemýšlení Miin hlas.

Arthur výmluvně zamával kouskem masa.

Mia zezelenala. Pak už jenom ukázala kamsi za kopec vpravo. „Tam jsme to vyhodily my.“

„Zrovna tam míříme,“ ušklíbl se Arthur.

„Tak ať vás nikdo nevidí,“ doporučila jim Mia. „Jo a kdybyste někde viděli Lisu, tak jí ten vzkaz vyřiďte. Někde tam asi bude, zrovna za tím kopcem se ode mě oddělila…“

„Jasně,“ ukázali jí Ray s Arthurem vztyčené palce, znovu se usmáli a vypravili se tmavou trávou dál do údolí.

Než oba stanuli za kopcem, večer přešel v noc, takže nikdo z vesnice neměl šanci je zahlédnout. Musel by stát přímo na kopci nebo na hřebeni kolem Královských polí.

Jakmile se ujistili, že je skutečně nikdo nevidí, začali Ray s Arthurem, horečně hrabat pod jakýmisi keři. Půda byla měkká a kyprá a prolézala jim mezi prsty. Brzy vyhloubili díry dost hluboké na to, aby se jim do nich vešla celá hlava, maso do nich hodili a rychle jej zahrabali. Ovšem právě ve chvíli, kdy se Ray narovnával z pokleku, padl mu zrak na něco děsivého civícího jim přímo do tváře. Na jedné z hrází přímo nad nimi seděl Hypno.

„Arthure,“ špitl Ray vyděšeně.

Chovatel rychle ucukl od rozryté země.

Hypno se ušklíbl a upřel na ně mrtvolné oči. Potom si přiložil prst k ústům, jako by říkal, že to nikomu nepoví.

Ray s Arthurem se beze slova uklonili. Hypno na ně zíral dál. Pak se dokonce i pohnul a pomocí teleportu se přenesl až k nim. Neozval se přitom jediný zvuk, nezpůsobilo to ani žádný záblesk. Hypno prostě zmizel a jakmile se objevil těsně vedle nich, tvář osvětlenou dorůstajícím měsícem, pocítili oba (ať už je to ohromovalo nebo děsilo) bezpečí. Měli pocit, že ať už by hrozilo cokoliv, nemělo by to sebemenší šanci dotknout se jich. Chvíli na sebe všichni tři upřeně hleděli a potom Ray ucítil v hlavě rostoucí tlak. Tenhle pocit už znal. Objevoval se pokaždé, když se k němu ve chvílích nouze chystal promluvit onen hlas z kamene, který našel po pádu meteoritu nedaleko od Týkového Města.

„Tu radu už nepotřebuje, přišla na to sama.“

„A-Ano,“ přikývli tupě oba trenéři.

Hypno na ně důležitě kývl a pak se neslyšně teleportoval pryč.

Ray s Arthurem se na sebe zkoprněle otočili.

„Lisa na to přišla?!“ vydechli překvapeně.

„Přišla na tu legendu?!“ nevěřil vlastním uším Ray.

„Ovšemže ne,“ zavrtěl však hlavou Arthur a Ray si naráz připadal mnohem méně vzrušený z rozplétajícího se klubka záhad.

„Tak na co tedy přišla?“ zamračil se.

„Na to, kde ty legendy hledat,“ usmál se zeširoka Arthur. Nebyl si jistý, kde tu jistotu bere, ale byl na Lisu pyšný.

„A kde teda?“ zachvěl se Rayovi hlas.

„Tam,“ ukázal Arthur za jeho záda.

Ray se otočil. V matném namodralém světle měsíce se k inkoustovému nebi vypínal vrch Královských polí. To, co Hypnova právě pronesená slova vysvětlovalo, se nacházelo na posledním schodišti, po němž se ještě nikdy nevydali nahoru a které je čekalo zítřejší den. Po pravém schodišti vzhůru se tam ladnými skoky pohybovala vysoká postava. Dlouhé vlasy teď měla rozpuštěné, ale byla příliš daleko na to, aby jí viděli do tváře. Přesto si byli Ray s Arthurem jisti, že ta štíhlá silueta nahoře na kamenných stupních patří Miině sestře.