Rayova pokémoní cesta

Dívej se pod nohy

Mava se u Domu mužů objevila opět před východem slunce. Ray i Arthur už byli vzhůru. Před slabou půlhodinou totiž Raye probudilo jeho pokévajíčko, které ve spánku svíral v náručí. I teď si jej trenér hřál ve svém objetí a zamračeně poslouchal Arthurova slova. Když se dnes oba probudili po téměř probděné noci strávené přemýšlením a hádáním, co Lisa doopravdy objevila, Arthur se rozhodl tohle téma uzavřít s tím, že se na to Lisy zeptají, jakmile ji uvidí. Nemělo cenu se o tom více dohadovat. Místo toho se znovu pustili do debaty kolem pokémoních vajec.

„Nepochybně už se brzy vylíhne,“ říkal právě Arthur, „dost možná dneska!“

„To by bylo skvělé,“ zamrkal Ray a přitiskl obličej téměř až k tvrdé skořápce. Ta se dnes v noci znovu několikrát roztřásla a on se pokoušel najít sebemenší stopy po prasklinách způsobených klubajícím se pokémonem.

„Rayi, Arthure!“

Zvenčí k oběma trenérům dolehl Mavin hlas.

Ray zklamaně položil naprosto neporušené vajíčko na rohož a vykoukl ven.

„Dobré ráno,“ uklonila se Mava a už mu podávala rýži.

„Dobré jitro,“ přijmul Ray obě misky.

„Hned jak se najíte, přijďte zase za námi,“ požádala ho Mava a ztratila se v šedivém oparu převalujícím se po celém údolí. Slepice, které obvykle každé ráno vyzobávaly zem pod Domem mužů, byly toho dne na opačném konci vesnice, takže po Mavině odchodu zavládlo znovu ticho.

Ray zalezl zpět do temné síně a podal Arthurovi jeho rýži.

„Dobrou chuť.“

Jakmile za několik málo minut uviděli Lisu a Miu, byli oba chlapci odhodlaní od Lisy vyzvědět, co zjistila. Mohli si být jistí, že Mia o tom všem už ví, a oni to rozhodně chtěli vědět taky.

„Ahoj, kluci,“ pozdravily je Mia s Lisou prostě.

„Ahoj,“ odpověděli oni stejně ledabylým tónem. Chtěli být již co nejrychleji nahoře na polích a vědět, že Mava je dost daleko na to, aby je slyšela, až Lisa odhalí výsledky svého pátrání. Zamysleli se přitom, jestli to vůči Abotaregijce není do jisté míry nespravedlivé. Neměli by jí o tom říct také? Museli být velmi opatrní a to nakonec rozhodlo o tom, že se Mava nic nedozví.

Motyky a vědra na ně čekaly v přístřešku jako jindy a když zamířili k pravému schodišti, kde Ray s Arthurem včera večer Lisu viděli, všichni čtyři se ohlédli k hustým keřům pod jedním kopcem, kde včera zahrabali zbytky večeře. Místo, alespoň takhle zdálky, nejevilo žádné známky porušení. Oddychli si.

Mava mezitím neustále něco vysvětlovala. Oni ji však poslouchali jen na jedno ucho. Ray s Arthurem si její přítomnost doopravdy uvědomili až ve chvíli, kdy žena řekla:

„Já mám svoje hotové a vám toho už taky moc nezbývá,“ rozhlédla se kolem. „Bude lepší, když zůstanu s vámi a dneska vám pomůžu. Ať to máme z krku.“

Ray a Arthur se na sebe rozmrzele podívali. Bude-li Mava s nimi, jen těžko se budou moci Lisy zeptat na včerejší večer.

„To budete hodná,“ odpověděly jí však mezitím dívky, a tak i oni rychle něco zamumlali.

Toho dne bylo chladněji než včera. Po nebi se honily mraky slibující déšť a foukal i o něco silnější vítr. Za ty dny, které tady již strávili, takové počasí ještě nezažili. Nebylo to však nic nepříjemného. Ve skutečnosti nebylo tak chladno, aby jim ve stydnoucí vodě byla doopravdy zima, a práce jim šla od ruky. Získali v ní už jistou praxi, i když pletí nebylo žádná složitá (ale ani zábavná) práce.

„Asi bude pršet,“ prohodil Arthur s pohledem na zamračené nebe.

„Trochu možná,“ připustila Mava, aniž by zvedla hlavu od rýže, „ale na noc už bude zase jasno.“

„Jak to víte?“ zeptala se Lisa spokojeným hlasem a ani ona nezdvihla oči od práce.

Ray s Arthurem si však vyměnili důležité pohledy. Lisa musela mít pro svou pohodu jistě nějaký důvod.

„Za ta léta mám počasí v tomhle údolí v malíčku,“ otřela si Mava pot z usměvavé tváře a naklonila si kuželovitou čepičku víc do týla. „Jeden den je vedro, v noci celkem příjemně, druhý den jsou mraky, navečer prší a v noci už je zase jasno,“ vypočítávala změny počasí na prstech. „Je to tu pořád dokola, div se z toho člověk nezblázní.“ Zasmála se a vzdychla.

„Dneska bude úplněk,“ ozvala se Mia zasněně. „Jestli bude všechno tak, jak říkáte, mělo by být jasné nebe!“

Mia měla úplňky ráda, i když při nich nemohla usnout. To pak skoro celou noc probděla na parapetu okna svého pokoje, tiše si prozpěvovala a klinkala nohama nad okny pokoje její sestry, který býval prázdný.

„Dneska bude divná noc,“ zamumlala Mava, jak si s heknutím narovnala záda.

„Úplňkové noci bývají zvláštní,“ připustil Ray a při vzpomínce na jejich starou sousedku, paní Verylovou, mu po tváři přeběhl letmý úsměv. Paní Verylová byla náměsíčná. Jednou v noci, když mu bylo asi šest let, ji Ray viděl, jak běhá po střeše svého domu. Tenkrát ho to tak vyděsilo, že se skřehotavým hlasem sevřeného hrdla pokoušel zavolat na svojí maminku. Paní Verylová však jenom oběhla komín a zase ze střechy slezla. Když se jí pak ráno ptal, co tam dělala, vynadala mu, že si vymýšlí a trousí o ní nepravdivé řeči. Ray potom naštvaně odběhl do lesa za jejich domem, kde bylo malé jezírko. Chodíval si tam hrát dříve s rodiči a později sám nebo s ostatními dětmi z města. Vždycky se tam sešli a vymýšleli, co by udělali paní Verylové, kdyby mohli a kdyby měli vlastní pokémony…

Aniž by si to uvědomoval, ústa měl Ray roztažená od ucha k uchu. Při té vzpomínce si vybavil i oba svoje rodiče, kteří se ho vždycky snažili dostat ze všech problémů, i když i od nich dostal nemálokrát vyhubováno. Podle něj byl však docela hodné dítě. Nikdy ho ani nenapadlo poslat jejich sousedce balíček s Weepinbelem, jak to tehdy udělal Matt. Vyděšený Weepinbel ještě vyděšenější paní Verylové málem ukousl hlavu a když s ním nakonec doskákala až k jejich dalšímu sousedovi, profesoru Elmovi, který jí pomohl pokémona sundat, prohlásila, že za to všechno může Ray, a on dostal doma pořádný výprask. Nehodlal to však Mattovi prominout, takže jakmile přišla zima a Matt si na zahradě za domem postavil iglú, Rayovi se podařilo přemluvit jednoho místního trenéra, aby s pomocí Charmandera iglú zlikvidoval. Přestože se nikdy nepřišlo na to, kdo to udělal, Matt si byl vždycky jistý, že to byl Ray, a Ray si byl vždycky jistý, že to Matt věděl.

„Co je, Rayi?“ Lisa si všimla jeho uculeného obličeje.

„Jen jsem si vzpomněl na New Bark,“ odvětil Ray a upřeně se jí zadíval do očí. „A taky na Matta a na paní Verylovou…“

„Paní Verylovou?“ zbystřila Mia.

Arthur a Mava si vyměnili pohledy nezúčastněných a potichu poslouchali.

„Jo, tu, naši sousedku,“ přitakal Ray. „Vždycky si našla něco, co se jí nelíbilo… Ve dne byl za jejím domem kravál, protože tam běhali Growlithové, v noci zase houkali Hoothooti a když ráno zmlkli, určitě si na okno zrovna její ložnice sedla Ledyba a úplně naschvál bzučela.“

Všichni se rozesmáli, dokonce i Mava s Arthurem.

„Jednou mě babička kvůli ní strašně sprdla,“ zamyslela se potom Lisa a vytrhla obzvlášť houževnatý kus trávy. „Bylo to přímo v den, kdy jsem se chystala do Hoennu, takže naši byli strašně nervózní a naše babička,“ Lisa si vyměnila s Miou pohled, jehož příčinu nejspíš mohly pochopit jenom ony dvě, „se tudíž činila víc, než kdy jindy. Jestli nevíte, tak babička se vždycky snažila k paní Verylové chovat slušně a tak nějak přátelsky, takže jakmile zjistila, že mi v batohu chybí drobenkový koláč k svačině, běžela za paní Verylovou, aby mi nějaký dala.“

„Jo, Verylová vždycky bažila po tom, aby ji všichni potřebovali a říkali jí, jak se bez ní neobejdou,“ zasmála se Mia.

„Přesně,“ přikývla její sestra. „Jenže babička nevěděla, že jsem se já den předtím vyšplhala na její kůlnu a hrála si na náměsíčnou, což ji tak rozzuřilo, že jakmile uviděla mojí babičku, všechno jí to řekla, a ona mi pak zakázala jet do Hoennu. Takže jsem vlastně musela skoro utéct z domova.“

Mia s ostatními se znovu rozesmáli, načež Lisa řekla:

„Ale ten drobenkový koláč mi dala.“

***

Jak Mava s Arthurem předpověděli, když se navečer vraceli z rýžových polí, dalo se do deště. Znovu se tak chtě nechtě umyli, přestože již očistu absolvovali u zřídel pod Královskými poli.

„Jako bych to neříkala,“ usmála se Mava a nastavila dlaň dešťovým kapkám. „Žádný liják, ale prší.“

„To jsme se ani nemuseli mýt,“ zazubil se Ray, kterého se ještě stále držela dobrá nálada, a posunul si v náručí své pokévajíčko. Jeho kluzký povrch mu totiž trochu prokluzoval.

„Co tvoje vajíčko?“ zeptala se hned Mia. „Moje se každou chvíli chvěje!“

„To moje taky!“ poskočil si Ray. „Zrovna dneska ráno mě vzbudilo, už to vypadalo, že se vylíhne, ale…“ pokrčil rameny.

Mia se zcela vážně otočila k Arthurovi a nastavila mu své modrorůžové vejce až k tváři. „Co myslíš, že se mi vylíhne?“

„Těžko říct, Mio,“ pokrčil váhavě rameny, „může to být skoro cokoliv. Co myslíš ty, Liso?“

Hoennská šampionka šla až úplně poslední a vypadalo to, že jí déšť vadí asi nejvíc. V jednom kuse něco roztrpčele mumlala a ohlížela se za sebe.

„Co-co?“ zatřásla hlavou, když jí Arthur zaťukal na rameno.

„Co myslíš, že se jim vylíhne z těch vajíček?“ otázal se jí znovu.

„Drowzee a Geodude,“ odpověděla Lisa bez rozmýšlení.

„Co?“ zachmuřili se Ray s Miou. „Doufám, že mně se vylíhne Geodude,“ prohlásili pak oba najednou.

Mava se rozesmála a Lisa s Arthurem s ní. Bylo nasnadě že Drowzee a jeho druhý vývoj nejsou příliš oblíbení.

„Prosím tě,“ položila Lisa ruku na rameno své sestře, „co já vím? Může se z nich vylíhnout cokoliv. Osobně bych ale sázela na to, že ten pokémon bude mít asi stejnou barvu jako skořápka…“

Oba dva se naráz trochu uklidnili. Drowzee rozhodně nebyl ani zelený ani modrý. A Geodude nakonec taky ne.

Bláto mezi domy a chlévy vesnice se jim lepilo na nohy.

„Fuj, a to jsme se myli,“ zvedla Mia bosé chodidlo a otřela si ho o ubohý trs trávy. Málem přitom uklouzla, ale stačila se opřít o trám Domu žen.

„Chystáte se už jít spát?“ zeptal se rychle Ray, než se stačili rozloučit. Měli poslední šanci domluvit se s Lisou na tom, aby jim řekla, co zjistila.

„Nó,“ protáhla Mia, ale její sestra ji přerušila.

„Jo, půjdeme rovnou na kutě, ráno zase budeme brzo vstávat,“ řekla nekompromisně. „A vy byste měli jít taky brzo spát,“ doporučila jim důrazně. „Ať máte dost síly a jste vyspaní…“

„Hmm,“ hlesli Arthur a Ray. „Tak dobrou noc.“

„Dobrou.“

***

I přes Lisinu radu však Ray a Arthur spát nešli. Většina mužů z vesnice byla pryč, na lovu v džungli, a tak si oni dva vzali dřevěné špalky a usadili se na nich u čadícího ohniště mezi kůly pod Domem mužů.

„Tak jsme se od Lisy vůbec nic nedozvěděli,“ povzdychl si Ray a opřel se o podlouhlou lavici sloužící jako odkladiště použitého nádobí. „Ale přišla mi dneska jako vyměněná. Celé dopoledne byla jakoby bez starostí a tak… Tedy až do večera.“

„Večer byla trochu nevrlá,“ souhlasil s ním Arthur, jak si u pasu přerovnával pokébally. Právě proto, že se ještě nechystali jít spát, oblékli se on i Ray do svého oblečení, ve kterém se cítili aspoň trochu ve spojení s normálním světem.

Ray se naklonil, aby mu ve výhledu nepřekážela podlaha domu, a podíval se na nebe. Bylo ještě dost zatažené, ale temné modročerné mraky už se protrhávaly a místy nesměle vykukovaly hvězdy. Na mysli mu vytanula Mavina nevrlá slova. „Tahle noc bude divná.“

„Myslím, že ještě úplně neví, co by měla dělat,“ promluvil za chvíli zase Arthur. Oči měl upřené do skomírajícího ohně, ve kterém se přehraboval nějakým klackem.

„Lisa?“

„Jo. Asi zhruba ví něco o tom, kde hledat ty legendy, ale nejspíš jí něco chybí. Proto byla večer tak rozmrzelá,“ dumal Arthur a dál šťoural dřevem do uhlíků. Ty se s přívalem čerstvého vzduchu začervenaly, jako by se styděly, a na protest vypustily hejno malých jisker.

„Už to taky vidím,“ souhlasil Ray. „Asi chtěla jít v noci znovu prohledávat ta pole a dokončit, co začala, ale když prší…“

„Koukni!“ vyhrkl však Arthur vzrušeně s rukou nataženou kamsi do hloubi údolí. Vymrštil ji přitom tak zprudka, že se málem i se špalkem svalil do ohniště.

Ve stínech oblých kopců se mihl vysoký stín a ztratil se v nočním mžení.

„Takže přeci tam jde!“ vydechl Ray a zamrkal. Přestože se Lisina silueta jen na pár okamžiků osvětlená chabým světlem z Domu žen ihned ztratila, zůstal Ray i nadále civět do šera. Temnící stíny osvěžovaly malé kapičky vody. „Už jenom mrholí,“ zašeptal.

Nad abotaregijskou vesnicí se z táhnoucích mraků vynořil kulatý měsíc. Jeho chladný svit vmžiku osvětlil celé údolí.

Trenérům se zatajil dech.

Jakmile se napětí té chvíle trochu uvolnilo, Ray si dovolil poposednout si a natáhnout nohy před sebe. Ve stejném okamžiku v domě nad sebou uslyšeli dutý zvuk.

„Počkej!“ zarazil Arthura, který se zrovna chystal něco říci. Chovatel však již stejně zmlkl. „Slyšel jsi to taky?“

Oba se zaposlouchali. Chvíli nebylo slyšet vůbec nic, ale pak se tupý zvuk ozval znovu.

„Něco se nahoře kutálí!“ vyhrkl Arthur.

„Pokévajíčko!“ napadla Raye jediná správná odpověď.

Okamžitě vystřelili zpod chatrče a vylezli po žebříku. Ray odhrnul závěs a nakoukl dovnitř. Po prkenné podlaze se kutálelo pokémoní vejce. Na okamžik se objevilo, jak na něj dopadlo světlo pronikající sem malými okny, a pak zase zmizelo ve stínu. A znovu když se převalovalo na druhou stranu místnosti.

Ray neváhal, vyhoupl se nahoru a vkročil do síně. Musel vajíčko chytit dřív, než probudí ten zbytek mužů, kteří zůstali ve vesnici.

Arthur ho pozoroval od vchodu.

„No tak, počkej,“ šeptal rozčileně Ray, jak shrbeně pobíhal po hale. Rytmické oddychování všech spáčů teď narušovaly už i jeho kroky. „Mám tě!“ zdvihl vajíčko do vzduchu, když se zarazilo o jednu rohož.

„Erth-ek šel dneska na lov?“ pozastavil se nad prázdným místem Arthur.

„Cože?“ zamračil se Ray, znovu zabraný do zkoumání vejce. „Nevím, asi jo,“ pokrčil rameny a přešel k Arthurovi. „Vezmu si ho s sebou dolů,“ řekl, když mu podával vejce, aby mohl on sám slézt a přitom ho neupustil.

Když teď měli jistotu, že pokévajíčko v noci nikoho neprobudí, spokojeně se znovu uvelebili u sálajících kamenů a zbytků dřeva.

„Začínám být unavený,“ zívl Ray po chvíli zírání ke Královským polím. Oči se mu přitom zalily maličkými slzami.

Arthur něco nesrozumitelně zahuhňal, když zívl také.

Ještě dalších pár okamžiků seděli pod Domem mužů, hleděli tam, kde měl být Královský vrch a možná ještě i Lisa, a přemáhali spánek. Arthur se znuděně opřel o dřevěnou lavici. Počkají tady na Lisu?

Chatrč nad nimi bránila měsíčnímu světlu, aby jim svítilo na obličeje. Udržovala je tak v příjemném přítmí, což Raye ukolébávalo k spánku. Připadal si trochu jako pod vlivem hypnózy, protože věděl, že by měl zůstat vzhůru, ale přitom už napůl spal. Napadlo ho, jestli někde blízko něj není Hypno, a při tom pomyšlení se rychle posadil a rozhlédl se. Nikde však nebyl vůbec nikdo. Spokojeně se i on opřel o lavici vedle Arthura.

„Asi usnu,“ zamumlal unaveně.

Arthur mu odpověděl spokojeným zachrápáním.

***

„Kam mě to vlečeš?“ zamračila se Mia nerudně, když ji třesoucí se Lisa tahala z rohože.

„Dělej, Mio, pojď! Musíme za Rayem a Arthurem!“ Lisin hlas se třásl stejně jako její ledové ruce svírající sestřino zápěstí.

„Nech mě aspoň oblíknout se, jo?“ natahovala si Mia tričko a kraťasy.

Lisa si netrpělivě povzdychla.

Mia neměla valné ponětí o tom, co se dělo. Tápala ve tmě, jak se snažila najít jednu botu, přičemž málem probudila ženu spící vedle nich. Poplašeně stáhla ruku zpět, když ucítila její vlasy. Hned vedle však našla, co hledala, a obula se. Věřila, že Lisa musí mít pádný důvod pro to, aby ji budila uprostřed noci.

„Tak hni sebou!“

„No jo, vždyť už jdu!“

Lisa z domu doslova vyskočila, s batohem na zádech.

„Vem si ho taky,“ radila Mie, která ještě stála nad ní.

Dívka zmizela v útrobách spícího domu, aby drapla batoh. Zrak jí přitom padl na oblý předmět vedle její rohože.

„Jen pojď se mnou,“ vzala vajíčko do ruky a opatrně jej uložila do batohu.

„Mio, no tak!“ zašeptala Lisa zvenčí.

„No jo pořád!“ Mia chtěla zakřičet, ale podařilo se jí rozčilení potlačit. Alespoň tedy protočila oči.

„Jdu sehnat Latias a Latiose,“ sykla Lisa, jakmile její mladší sestra stála v rozbahněné půdě vedle ní.

„Co… Proč?“ zamrkala Mia zmateně a zaskočeně.

„Všechno vám hned ukážu,“ odbyla ji Lisa a už mizela ve tmě. „Doběhni vzbudit kluky!“

Mia nasupeně vyrazila k Domu mužů.

„Do háje!“ ulevila si dívka, když zakopla o kámen ve tmě pod stavením mužské části obyvatel. Ani se přitom nenamáhala vylézt po žebříku. Spícího Raye i Arthura viděla už předem dole mezi kůly.

„Rayi,“ zatřásla s trenérem jemně.

Ray se utápěl v nějakém snu. Všude bylo plno pokémonů vypadajících jako větrové bonbóny. „Ham, ham!“ křičeli a mávali na něj. Jeden z nich přitom vypadal docela jako Miina hlava…

„Vstávejte, ospalci!“ zatřásla s trenéry surově právě příchozí osoba.

„Co, co je?!“ vyhrkli Ray s Arthurem současně.

Zamrkali zalepenýma očima. V šeru kolem stály čtyři osoby. Ta nejblíže k nim byla Lisa. Oči jí vylézaly z důlků a dech se jí chvěl napětím. Za jejími zády okázale zívala její sestra a ty zbylé dvě osoby – to byla Mava s Erth-ekem!“

„Liso?“ zahuhlal Ray ospale.

„Rayi, vstávejte!“ zakňučela, jak se jí tajil dech. „Našla jsem to! Našla jsem to!“ plácala oba trenéry po zádech jako praštěná.

„Cos našla?“ ozval se Miin hlas. Znělo to, jako kdyby se v ní probudil alespoň nepatrný zájem.

„Tak se přeci proberte!“ vyprskla Lisa vztekle.

V tu chvíli jim to došlo.

„Našla jsi to?!“ vykřikli Ray, Arthur a Mia současně.

„Pšššt!“ vydechla Lisa, ale zároveň zuřivě přikyvovala. „Našla jsem místo, kde jsou uloženy všechny mýty pokésvěta, rozumíte?“ culila se od ucha k uchu. Vypadala jako blázen.

„Jsi skvělá, Liso!“ vybrebentil Arthur ohromeně.

Lisa zrudla.

Trenéři se konečně postavili na nohy.

„Půjdeme hned,“ rozhodla šampionka. „Vezměte si batohy, kdo ví, co nás tam potká.“

„Kde je to tam?“ vyhrkli Ray, Mia i Arthur, ale oba chlapci už se vrhli k provazovému žebříku.

„A co-co oni?“ ulpěl jim přitom zrak na Mavě a Erth-ekovi. Ta slova z nich vypadla dřív, než si stačili domyslet, jak to bude znít.

Mava ale Rayovi poklepala na rameno a beze slova na něj mrkla.

„Jste to vy? Latias, Latiosi?“ zašeptal.

Oba proměnění pokémoni je spěšně, ale o to pevněji objali, a pak už je nechali vylézt nahoru pro věci.

„Nemám tady vajíčko!“ rozhlédl se vyplašeně Ray, když zvedal ze země batoh.

„Máš ho přece dole,“ připomněl mu Arthur.

Ray ani neměl čas na to cokoliv říct, jak spěchal zase ven. Lisa to našla!

Latios mu pokévajíčko podal.

Ray se na Erth-ekovu kopii zazubil a vložil si jej do batohu.

„Můžeme? Tak pojďte!“ vybídla všechny Lisa. „Pojďte za mnou!“

Vyrazili. Uvědomili si, že i další věc Mava předpověděla bezchybně. Noc byla jasná. Tak jasná, až se Ray obával, že je v tom měsíčním světle někdo zahlédne, jak si to rázují přes louku přímo ke Královským polím.

Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Jediný zvuk vydávala šustící tráva pod jejich nohama.

Urazili dalších pár spěšných kroků a kopec nalevo odhalil siluety soch abotaregijského popraviště. Jedna z nich byla poněkud větší než dřív. Všichni se na ni podívali a Raye zamrazilo. Na ošklivé šklebící se hlavně sochy seděl pokémon, na nějž by nejraději všichni zapomněli. Hypno. Jeho lysá hlava se zaleskla v modrém světle a ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Přesto však pokémon vypadal děsivěji než jakákoliv ze soch kolem něj.

„Výborně,“ ozval se jeho zastřený hlas v myslích dobrodruhů. „Hodně štěstí.“

„Děkujeme,“ poklonili se rychle oni a Hypno zmizel.

„Na čí straně vlastně je?“ zavrtěla hlavou Mia.

„Na strašně pokémonů,“ odvětil Latios tiše.

Mohutný kopec s rýžovými poli se tyčil nad jejich hlavami jako obr chystající se zamáčknout svého lidského protivníka. Mia, navyklá na chod posledních dnů, zamířila okamžitě k přístřešku, aby si vzala motyku a vědro. Lisa nicméně zamířila stejným směrem, takže jakmile si Mia svůj omyl uvědomila, podařilo se jí ho zakrýt natolik, že si toho všiml jen Ray. Oba dva se na sebe široce zazubili.

„Tak támhle to je!“ ukázala Lisa vzhůru po schodišti vlevo, po němž před dvěma dny poprvé vystoupali na ten podivný kopec.

Vzhlédli. Uprostřed kamenných stupňů se schodiště vymykalo ze své pravidelnosti. Schody se tam díky neznámé síle přeskupily tak, že mezi dvěma kameny zel ve schodišti černý otvor široký jako čtyři lidé stojící jeden vedle druhého a vysoký dost na to, aby jím dospělý člověk prošel se vztyčenou hlavou. Černočerná díra vypadala v pravidelnosti strohého stupňování tak rušivě, že se všichni zarazili. Jediné, co to doopravdy připomínalo, byla doširoka rozevřená tlama.

„Tak pojďme,“ nadechla se zhluboka hoennská šampionka a začala stoupat ke vchodu do podzemí. S pohledem na její záda ji všichni prkenně následovali. Ray, Mia a Arthur si vyměnili strnulé pohledy. Možná, že už za pár okamžiků zjistí, co jim Unowni vyvěstili a jaká je legenda s nimi spřažená.

Latios a Latias ve své lidské podobě ke vchodu vykročili vyrovnaným krokem. Zatímco trenéři vedle nich se teď neustále ohlíželi jeden po druhém a beze slov si sdělovali své dojmy, Latios i jeho sestra si dávali záležet, aby se na sebe nepodívali. Oba dva dobře věděli, že pohled do tváře toho druhého by jenom posílil obavy, které každého z nich naplňovaly. Možná, že kdyby se jejich oči střetly, všechno by uvnitř nich přeteklo a oni by nevěděli, zda mají pokračovat, nebo se vrátit.

Zastavili se. Na schodišti se tak utvořila fronta čekající na to, až budou moci být jeden po druhém sežráni a stráveni.

Lisa, která k otvoru dorazila jako první, do jeho tmy několik krátkých okamžiků jenom tupě zírala. Ten pohled dovnitř do naprosté tmy se jí naskytl už při otevření podzemních chodeb. Teď, když se však už doopravdy chystala vkročit dovnitř, jí to ovšem připadalo mnohem obtížnější. Předtím se mohla klidně rozběhnout zpátky do vesnice, aby o tom dala vědět Rayovi, Mie a ostatním. Jenže teď už je zase tady, zpátky a bez možnosti otočit se zpět.

„Máte, baterk, baterky?“ Hlas se jí třásl vzrušením, jazyk se podivně svíjel, takže skoro nebyla schopná mluvit.

Ray si byl jistý, že v jeho ústech se teď odehrává něco podobného, takže pro jistotu jen beze slova sáhl do batohu.

Lisa svou svítilnu už zapnula a namířila paprsek žlutobílého světla do útrob kopce.

„Je to tu celé kamenné,“ oznámila přidušeně, pozorujíc částečky prachu vířící ve světle baterky. „Jenom strohá kamenná chodba.“

„Počkejte!“ vyhrkl Arthur, když se i Ray snažil najít tlačítko pro rozsvícení své baterky. „Zapneme je až uvnitř, světlo tady na kopci by mohlo budit podezření ve vesnici.“ Ohlédl se za sebe a v očích se mu přitom odrazilo měsíční světlo. Samozřejmě si mohli být jistí, že žluté záblesky svítilen tady na polích by dole způsobily pozdvižení, kdyby je někdo uviděl.

„Dobrá,“ souhlasil Ray.

„Jdeme první,“ promluvil vzápětí Latios, „dáme vám znamení…“ a s těmi slovy spolu s Latias Lisu obešli a zmizeli ve tmě.

„Liso?“ přikrčila se Mia, jak z chodby táhl studený vzduch. Zdálo se, jako by po obou pokémonech nezbylo nic jiného.

„Co je?“

„Jak jsi to objevila? Jak jsi přišla na to, že je to ukryté tady?“ zeptala se Mia a zhasnutou svítilnou ukázala za Latiosem a jeho sestrou.

Lisa se pyšně usmála. „Pamatujete si, co mi řekl Hypno?“

„Dívej se pod nohy?“ vydechli ostatní.

„Přesně tak, dívej se pod nohy,“ pokývala Lisa hlavou. „Klíč k otevření těchhle dveří je přímo pod našima nohama,“ podupala botou. „Schodiště.“

Ray, Mia a Arthur sklopili zraky ke kamenným stupňům. Před očima se jim znovu roztančily stovky malých písmenek a značek přelévajících se jedna ve druhou.

„Tak je to!“ rozsvítilo se Rayovi. „Ty znaky… je v nich návod, jak tohle otevřít!“

Lisa přikývla.

Mia i nadále valila oči na změť klikyháků. Nebyla s to rozpoznat jediné písmeno. Zkoumavě se podívala na svou sestru. „Ale jak jsi to, proboha, rozluštila? Musela bys znát nějaký cizí jazyk…“

„Jazyk ani ne,“ uculila se hoennská šampionka. „Spíš písmo.“

Ray se znovu nadechl. „Ale jak…“

„Pojďte za námi!“ ozval se Latios.

Všichni zmlkli. Ray okamžitě zapomněl, na co se chtěl zeptat, a náhle mu to v tu chvíli vůbec nepřipadalo důležité.

„Tak jdeme na to,“ nadechli se zhluboka a vkročili do studeného podzemí.

Zaplavila je vlna obav, že se vchod za jejich zády okamžitě uzavře. Ohlédli se zpět, ale kamenná deska se ani nepohnula. Vzduch dál profukoval z hloubi starého chrámu ven a rozplýval se do okolí nad rýžovými poli.

„Nerozsvěcejte světla, jen klidně pokračujte,“ dal o sobě znovu vědět Latios. Jeho hlas je trochu uklidňoval. Přestože pokémona neviděli, mohli si být jistí, že tam někde je spolu s nimi.

Škobrtali tmou podél zdí, ruce jim klouzali po hrubém kameni a ztrácely se s nimi ve stínech. Jakmile se jim vchod zalitý měsíčním světlem ztratil z očí, pohltila je naprostá tma. Vzrušeně dýchali a Raye napadlo, že jim možná jde i pára od úst. Neměl to však jak zjistit. Zakopl o Lisu před sebou a honem se jí omluvil, zatímco její ruce i nadále šmátraly po zdech. Vzápětí ji však chytla za zápěstí další ruka.

„Uááá!“

„Ááá!“ vyjekli na to ostatní, vyděšení Lisiným jekotem.

Ááá! Áá! Á!

Podzemím se roznesla ozvěna, prohnala vzduch všemi jeho zákruty a její zvonivý hlas bylo slyšet ještě dlouho po tom, co Lisa zjistila, že ji za ruku drží Erth-ekova kopie.

„Latiosi,“ opřela se zády o zeď a s úlevou oddychovala. „Já jsem se tak lekla!“

„Nemohli byste se teď už, prosím, proměnit do svých normálních podob?“ požádal Latias Ray. Všem by jim to vyhovovalo mnohem více. Mohli by si být jistí, že tak v chrámu nenarazí na žádného dalšího „člověka“.

Latios s Latias se na sebe rychle podívali a přikývli. Chodbu na okamžik osvětlilo modrobílé světlo a pak už se před trenéry vznášeli oba dračí pokémoni.

„Díky,“ zazubili se všichni, „takhle je to lepší.“

„Hele, všimli jste si tamtoho?“ ukázal Arthur někam ke stropu nad Lisinu hlavu. Ve tmě bylo sotva možné rozeznat obrys něčeho, co vypadalo jako koleno trčící ze zdi.

„Co to může být?“ vyvrátila Lisa hlavu tak, aby viděla nad sebe.

Ray konečně rozsvítil baterku. V kuželu světla se s nerozlučným stínem vynořil modrý lesknoucí se předmět trčící do chodby těsně pod stropem. Skutečně to vypadalo jako plechové koleno s nevelkou koulí na konci, které kdosi někdy dávno zapustil do zdi.

Latias na to zaťukala prstem.

„Pozor!“ varovali ji všichni včetně Latiose.

K jejich hrůze a překvapení se modré koleno doopravdy pohnulo. Kulička na jeho konci sebou zavrtěla a odhalila černočervené oko.

„Proboha!“ vyjekla Mia. „To… Je to pokémon?!“

Ray vyndal pokédex.

„Beldum – ocelový pařát. Tento ocelový pokémon je velmi vzácný. Udržuje se ve vzduchu pomocí svých nadpřirozených sil, které však v tomto stadiu ještě není chopen používat jinak. Podle historických pramenů byl tento pokémon využíván již dávnými civilizacemi k neznámým účelům.“ Mnohokrát zpřelámaný a zesílený hlas pokédexu se odrazil od stěn a pomalu se ztratil v bludišti chodeb.

„Jak se tam ale drží?“ prohlížela si pokémona přilepeného na zdi Mia.

„Má na spodní straně drápy,“ ukázal na obrázek v pokédexu Ray. Jeho displej zářil tak jasně, že ho musel zase brzy vypnout, protože ho z něj bolely oči.

„A proč tady takhle visí?“ zamračil se Arthur.

„Hej, ty, proč tu jsi?“ oslovila pokémona Latias, jako kdyby to byl její dlouholetý přítel.

Z Beldumovy oční bulvy se do chodby naráz rozšířilo načervenalé světlo.

„No teda!“ vydechli všichni udiveně.

„Má to tady osvětlovat, pokud sem někdo přijde!“ poskočil Ray.

Červené světlo se změnilo na obyčejné žlutobílé, pak na zelené, na modré a znovu na červené, žlutobílé…

„Stop!“ křikla Mia.

Barvy se přestaly měnit a světlo se ustálilo na obyčejném světle stolní lampy.

„Děkujeme,“ usmáli se na pokémona trenéři. Chtěli se dokonce i poklonit, jak jim to celou dobu vštěpovaly tradice Abotaregijů, ale nestihli to. Celým podzemním chrámem proběhl bleskový impuls. Stovky Beldumů rozesetých po celém podzemí, se na okamžik rozsvítily žlutým světlem a tak se probudily. Aktivovaly se.

Zamrazilo je. „Je to jako stroj,“ špitla Lisa, když už zase svítil jenom pokémon nad její hlavou. „Jako nějaký obří stroj.“

Neměli z toho dobrý pocit. Dokonce i Latios a Latias vypadali nesví. Byli ohromeni. Překvapeni tím, jak ten starý abotaregijský výtvor funguje.

„Nesmíme ztrácet čas,“ prohlásil Latios, „pojďme najít, co hledáme.“

„Ano.“

Jakmile opustili bezpečný pruh Beldumova světla, pokémon se odtrhl od zdi, aby jim i nadále mohl osvětlovat cestu.

Po pár krocích dorazili na první křižovatku.

„Tak kam?“ rozhodila rukama Lisa. „Vpravo, vlevo, rovně?“

„Hele, tady jsou taky!“ ukázal náhle Arthur k začátkům každé z chodeb. Pod stropem se drželi další čtyři Beldumové.

„Já bych šla tudy,“ ukázala Lisa doleva, zatímco Arthur si je prohlížel. Sama přitom nevěděla proč, ale něco ji tím směrem táhlo. Jako by jí ta chodba přímo vyzývala k tomu, aby do ní vkročila a nechala se vést. Pocítila silný příval energie a otřásla se. Ruka jí přitom váhavě spočinula na jednom z jejích pokéballů.

„Tudy,“ otočili se Latios s Latias k rovně pokračující chodbě.

„Ale…,“ namítala Lisa. Nebylo jí to však nic platné.

Ray se podíval na Miu a na Arthura. Všichni tři pokrčili rameny. Sami neměli ponětí, kudy se dát. Bylo to vcelku jedno, a tak vykročili za pokémony.

Lisa se se skousnutým rtem naposledy podívala do chodby vlevo a se smíšenými pocity vyběhla za ostatními. S jejím pohybem se od zdí na křižovatce odlepila čtveřice Beldumů.

„Jé, oni letí za námi,“ všiml si jich Arthur jako první.

Ray se ohlédl a zjistil, že má Arthur pravdu.

„Nebudeme si jich všímat, možná nás pak nechají být,“ zadoufala Mia. Svého světlonoše už přece měli, tak proč za nimi letí i tihle? Možná, že je pronásledují, protože sem vnikli? Co když se na ně postupně nabalí všichni ti Beldumové a oni odsud nebudou moci uniknout?! Při té představě se roztřásla.

Když se chodba v pravém úhlu stočila do strany, připojil se k nim další modrý pokémon.

„Je jich čím dál víc,“ rozhlédla se Lisa.

„Šest,“ spočítal je honem Ray. „Akorát jeden pro každého z nás.“

„To je ono!“ zastavil se Arthur. „Šest, jako nás! Každý Beldum má za úkol střežit jednoho z nás, takže dokud se nerozdělíme, poletí všech šest Beldumů pořád za námi.“

„A ty se snad chceš dělit?“ otočila se k němu Mia vyděšeně.

„Ne, to ne, samozřejmě,“ ujistil ji rychle Arthur. „Ještě bychom se tu ztratili.“

„Právě proto tu podle mě ti Beldumové jsou,“ promluvil po dlouhé době mlčení Latios. „Kdyby se kdokoliv z nás ztratil, jeho Beldum ho bude schopný vyvést ven.“

Od té chvíle si přítomnost Beldumů cenili mnohem více.

Arthurova a Latiosova teorie se nakonec ukázala být správnou. Když se totiž na další křižovatce vydali svažující se chodbou doprava, zde hlídkující Beldumové se k nim už nepřidali.

„Je tady dost sucho,“ prohlížela si stěny Lisa, když už dusivou atmosféru přijali za svou a mohli se tudíž začít zajímat o všechnu tu tmu a kámen okolo sebe. „Na to, že jsme pod rýžovými poli… Čekala bych, že tu bude nějaká voda.“

„Latiosi, jak vlastně víte kam jít?“ zavolal dopředu Ray.

„Šestý smysl,“ mrknul na něj pokémon.

Ray neodpověděl.

Pokračovali dál. Chodby vypadaly jedna jako druhá. Stále ten stejný kámen, stále to stejné rozestavění. Dokonce i tři zdířky pro beldumí drápy ve zdech byly v kamenech vždycky na tom samém místě. Když si to začínali uvědomovat, přestávalo je naplňovat vzrušení. S dalšími chodbami, které se nijak nelišily od těch, které už prošli, se jich zmocňoval nepříjemný pocit, že tudy už šli a že tudy to určitě nikam nevede. Klesali mírně se svažujícími chodbami dolů, aby na druhé straně lezli zase vzhůru a mohli se objevit na další křižovatce. Na každé z nich přitom střetli několik dalších ocelových pokémonů, kteří je nehybně sledovali, dokud si nevybrali další cestu a nezanechali je zase ve tmě.

Za několik málo minut od chvíle, kdy si už Ray, Mia, Arthur i Lisa byli ochotni připustit, že by se možná i mohli ztratit, však nalezli něco, co jejich otupělé smysly rozčeřilo jako kámen hozený do vody.

„Schodiště!“ vykřikla Mia.

Dorazili na konec jedné chodby, kde do díry v zemi klesaly obyčejné kamenné schody. Latios s Latias se nezastavili a slétli do patra pod nimi jako první, následováni dvěma Beldumy. Za nimi už sestoupili i Ray, Mia, Lisa a Arthur, jak kamenné stupně zamíchaly jejich pořadím.

Světlo Beldumů jim pod nohama rolovalo stíny stupňovité harmoniky a pak se podlaha zase narovnala. Ray se zastavil u paty schodiště a zůstal zkoprněle stát. Nenadálá barevnost ho zasáhla prudce a nečekaně jako rána do hlavy. Neviděl už žádné prosté chodby s prázdnými stěnami a nebyli tu už ani Beldumové roztroušení po zdech. Připadal si, jako kdyby vešel do obrovské pokladnice. Všechno se třpytilo a lesklo, do očí jej bodaly ostré odlesky mozaiky vpravo od něj a zlaté linky stáčející se v obrazy po celé podlaze. Jakmile se vymanily ze světla Beldumů, ztratily se ve tmě a pokračovaly jako rozmotané klubko nití, na něž kdosi navlékl miliony písmen a obrázků, tisíce malých třpytivých kamínků tvořících obrazy pokémonů a lidí. Šplhalo to po zdech a po stropě, obrazy na něj cenily zuby nebo se smály a tančily. Propleteny do sebe a přitom každý jistě úplně samostatný rozehrávaly divadlo zachycené pradávnými malíři, zlatníky, rytci a tesaři.

Za Rayovými zády se objevila Mia a stejně jako on zalapala po dechu. Následována Lisou a Arthurem, kteří o ni div nezakopli, s ústy otevřenými dokořán zírala na všechno, co se před ní objevilo.

Latios s Latias vypadali neméně ohromeně. Ironií přitom bylo, že i oni sami, jako legendární pokémoni, dotvářeli obraz splněného snu.

„Tak tohle je ten poklad, který Abotaregijové střeží!“ vyhrkl Arthur a velmi pomalu vystoupil ze stínu postav před ním, aby se mohl přiblížit ke zdem a aby snad mohl i pokleknout na podlahu a přečíst si byť jen jediné písmenko z textů, po nichž tak bezostyšně šlapali. „Tady jsou všechny pokémoní legendy!“ zatetelil se jako malé dítě a vyměnil si s ostatními ohromené, ale šťastné úsměvy. Rayovi se zdálo, jako kdyby on sám měl teď někde v hrudi jeden z těch drahokamů, co jich tady bylo, a ten mu svými lesklými hranami osvětloval nitro.

Krok, kterým postupovali, znatelně zpomalil. Stěny před nimi odkrývaly nová a nová tajemství, o kterých oni sami nikdy nemohli ani slyšet, protože se třeba stala již dávno v minulosti, anebo se ještě nestala vůbec. To je naplňovalo nezměrnou zvědavostí. Mohli se podívat, co se stalo před stovkami let na těch nejvzdálenějších místech světa, mohli si číst v neznámé historii, hltat útržky cizích rozhovorů nebo alespoň prohlížet obrazy kolem, pokud nápisy pod nimi byly v cizím jazyce. Trenéři se otáčeli na všechny strany, jak se snažili pochytit aspoň něco. Nebylo to však nic platné. Jakmile si uložili v paměti obrovského Tentacruela jehož hlavu zdobily dva ohromné celistvé rubíny, už se rozplývali nad rozkošnou Cleffou a příběhem o padající hvězdě. Bylo toho tolik, že Ray chtěl vykřiknout a kdyby si byl jistý, že tím neprobudí nic hrozivého, co by mohla tahle truhlice ukrývat, býval by to udělal.

Labyrint se začal nebezpečně větvit. Další a další chodby vedoucí kamsi do neznáma k dalším obrazům se oddělovaly téměř na každém kroku. Nevěděli, kam odbočit dřív. Možná, že by se měli podívat tam dozadu podél těla toho obřího Gyaradose? Nebo by spíš měli následovat zástup Jynx vzývajících cosi v jejich čele, které však vězelo v naprosté tmě? Po zdech se z toho místa šířily malé safíry zastupující ledový sníh…

Ray věděl, že ať už by ho zajímal jakýkoliv příběh, našel by ho tady. Báje kolem nich ožívaly jako v přezdobeném divadle předvádějícím ty nejlepší herecké výkony. I kdyby si z toho představení však něco zapamatoval, jen těžko by to Ray mohl venku někomu vyprávět… nejen, že toho bylo tolik, ale s pocitem dokonalého ohromení se dostavil i jistý pocit zodpovědnosti. On i jeho přátelé věděli, že nemají právo vynést ta tajemství na povrch a odhalit je. Každé z nich čekalo na svou chvíli. Některá ji již prožila dávno ve své minulosti a jiná stále ještě trpělivě vyčkávala. A Ray věděl, že je musí nechat čekat i nadále.

„Já nemám slov,“ zašeptala Mia v posvátném úžasu. Zhluboka dýchala studený vzduch táhnoucí chodbami a nechávala ho, aby se jí rozlil plícemi. Věděla, že bez něj by se to všechno nad ní zavřelo jako hladina bezedného oceánu.

„Je to neuvěřitelné,“ ozval se i Latios a Latias zavýskla.

Zatímco se vpřed pohybovali jako pomatená roztočená káča odrážená svým pohybem od zdi ke zdi, Arthur stačil v jednom obraze rozpoznat cosi povědomého. Ujistil se, že příliš nezaostává za ostatními, a honem se vrhnul do chodby vpravo. Z hejna Beldumů se okamžitě jeden z nich oddělil a letěl Arthura doprovodit.

Aniž by si předtím všimli jeho zmizení, Ray, Mia, Lisa i Latios s Latias se překvapeně ohlédli, když uslyšeli Arthurův hlas.

„Pojďte se na něco podívat! Tohle musíte vidět!“

„Kde jsi, Arthure?!“ odpověděli mu otázkou Ray s Miou a Lisou. Každý přitom nahlédl do jedné z chodeb další křižovatky.

Arthurova hlava se vynořila zpoza chodby, kterou již minuli. „Tady, pojďte sem!“

Všichni se jako velká voda nahrnuli do chodby za ním a nakonec se dostali až do malé místnůstky se dvěma sochami uprostřed. Podlaha místnosti byla celá ze žlutého lesklého kovu a vypadala jako jezírko z čistého zlata. Sochy nad zářivou záplavou patřily dvěma ptačím pokémonům stejného druhu. Oba proti sobě tnuly pařáty a vystrkovaly krky klapajíce ostrými zobáky. Duhové barvy jejich peří představoval nespočet polodrahokamů.

„Duhový a Sluneční Ho-oh!“ vykřikli Ray s Miou.

„Cože?“ zamžikala Lisa.

„Pamatuješ, jak jsme ti někdy dávno vyprávěli o té mizející vesnici?“ otočila se k ní Mia netrpělivě.

„Jo.“

„Tak tohle je legenda o ní!“ ukázala na malby všude kolem.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ přelétávala podél stěn Latias a dotýkala se každého kamínku v nich. „Tohle všechno je…“

Ozval se dunivý zvuk znějící jako gong. Celá místnost nečekaně potemněla.

„Co se to děje?!“ vyděsili se všichni.

„Beldumové!“ žádala Lisa o světlo.

To ale přišlo odjinud. Sochy Ho-oh se rozzářily a místnost se zaplnila poloprůhlednými obrazy pohybujících se lidí a pokémonů.

„Ukazuje nám to tu legendu znovu!“ pochopil Ray.

Mlčky všechno sledovali. Viděli Slunečního Ho-oh, jak zapaluje věž v Týkovém městě. Celou stavbu pohltil ohnivý vír a ona vzplála jako pochodeň. Dole pod ní se rojili lidé a zase utíkali do svých domovů, když se objevil druhý pták a pustil se se Slunečním Ho-oh do boje.

Obrazy se měnily a měnily, jak postupoval čas, a potom Mia vyjekla: „To jsme přece my!“

Stáli teď přímo ve vřavě ve Sluneční Vesnici a před nimi pobíhaly jejich vlastní odrazy.

Vír barev neustal, dokud svůj příběh nevypověděl až do konce. Jakmile semenáček Liechi bobule přestal vydávat bílé světlo, místnost se jako mávnutím kouzelného proutku opět vrátila do svého původního stavu a sochy i malby na stěnách na trenéry znovu nevinně zamrkaly ve světle Beldumů.

Lisa se neudržela a hlasitě zakřičela. „To bylo úžasné! Viděli jste to? To všechno… Mio, to bylo ale strašně nebezpečné, neříkali jste mi, jak to…“

„Musíme dál,“ zchladil však její nadšení Latios. „Je to tady jako bludiště, dost možná nám to zabere víc času, než jsme mysleli.“

S ohlédnutím po nehybných sochách ztrácejících se zase ve tmě místnost opustili. Latios s Latias v čele výpravy zrychlili a Ray, Mia, Arthur a Lisa museli málem běžet, aby jim stačili.

Míjeli další chodby, které museli nechat bez povšimnutí, další malby a mýty v nich zachycené. Beldumí světlo vždy jen nakouklo do opuštěných prostor a pak je opět zanechávalo v jejich samotě.

Po schodech dolů, doprava, doleva. Další povědomá freska… spěchali však příliš rychle na to, aby si ji mohli prohlédnout. Další schodiště. Mia uklouzla.

„Teče tu voda!“ uvědomil si Ray, když ji zachytil.

Malým otvorem ve stropě sem proudil slabý pramínek, spadal do úzkého kanálku podél stěny a ztrácel se za rohem.

„Někudy sem teče voda,“ zadíval se Arthur na dírku ve stropě.

„Prohlédneme si to pak, pojďme,“ usmála se na něj Latias snaživě. Bylo nasnadě, že i ona je z celého chrámu naprosto odzbrojená.

„Kdy, pak?“ chtěl odpovědět Ray. Byl si jistý, že to samé místo v tomhle bludišti už nikdy znovu nenajdou.

Na setiny sekundy se zdravili s dalšími místnostmi lákajícími je do svých útrob. Jen se tam podívat! Na chvilinku!

Dračí pokémoni však byli neúprosní. Svištěli chodbami stejně ladně jako vítr vanoucí sem bůhvíodkud. Možná, že průvan tady způsobila až Lisa, když otevřela ty dveře… Napadlo Arthura.

„Hej, Liso!“ houkl na ni. „Jak ses vlastně dostala dovnitř?“

„No s váma!“ zasmála se Lisa a rozpřáhla ruce, jak si v širokých chodbách hrála na letadlo.

„No jasně, ale jak jsi to OTEVŘELA?“ nedal se Arthur odbýt.

Schodiště vzhůru a ještě jednou. Chodba doleva a… stop.

„Jéééj!“ Mia konečně narazila Rayovi do zad.

„Huá!“ převrátil se on, ale Latios ho chytil za límec. Ray div nespadl do hlubiny pod sebou. Na okamžik zíral přímo do temné díry, až ho chytla závrať a pak ho Latiosova paže stáhla do bezpečí.

„Panebože,“ vydechla Lisa pomalu.

Stáli v té největší místnosti, jakou kdy v životě viděli. Síň válcovitého tvaru postavená na výšku do níž z každého z nespočtu pater ústily desítky chodeb na ochozy, stoupající ze tmy dole až nahoru kamsi ke vzdálenému stropu. Nevěděli, jak bylo možné něco takového nacpat do jediného kopce s rýžovými poli, ale bylo to tu a oni byli uvnitř.

„Musíme být hluboko pod zemí, jinak to snad nemohli postavit,“ odpověděl na nevyřčenou otázku Arthur.

„Podívejte se na to,“ ukázala Lisa dopředu. „Říkala jsem, že je to jako stroj!“

V několika proudech padala z neviděného stropu dolů do tmy voda. Některé proudy se zarážely o kamenné výstupky trčící ze zdí odvádějících tak vodu v úzkých žlábcích kamsi do změti chodeb.

„Odkud ta voda teče?“ zamyslel se znovu Arthur.

Mia vzrušeně vykřikla, jak si vzpomněla na jejich první pracovní den. „Pamatujete si na to, co je na vrcholku Královských polí?“

„Bílé jezírko!“ vykřikli všichni.

„To ale všechna ta voda teče z něj?“ nevěřila tomu Lisa.

„Asi,“ pokrčil rameny Arthur.

„Hele,“ promluvil pomalu Ray. Očima přejížděl po ohromných plochách stěn kolem a nemohl se ubránit zamračení. Dokonce i tohle místo bylo jednou z místností pokémoních legend. „Tady všude… vidíte? To modré a fialovobílé, to jsou ve skutečnosti taky nějaké obrazy!“

Pro vodu stékající shora si až doteď vůbec neuvědomovali, že všude kolem nich jsou další těla pokémonů namalovaná na stěnách. Byla však tak obrovská, že je člověk vlastně nemohl z jediného místa přehlédnout celá. Mohli si být jistí, že to přímo naproti nim, je nějaká noha s drápy velikého modrého pokémona a že tam kdesi nahoře jistě bude i jeho hlava. Naproti tomu zeď za nimi zobrazovala bílou perleťovou plochu dalšího tvora, z něhož toho neviděli o moc více.

„Je to strašně obrovské!“ zvolala Mia, jak si mohla hlavu vykroutit, aby viděla nahoru. Latios ji přitom musel zachytit, aby neztratila rovnováhu a nezřítila se dolů. Ani tak se jí však nepodařilo zjistit, co jsou ta stvoření zač.

„Nemůžeme se tady déle zdržovat, jdeme,“ prohlásil nakonec Latios, když Miu odtáhl ke stěně.

Chtě nechtě museli síň obrovských pokémonů opustit. Opatrně, zády přimáčknutí ke zdi, udělali několik vratkých kroků po ochozu, zamířili do další chodby vpravo a rozeběhli se dál.

Prostory se vrátily do svých normálních rozměrů.

„Koukněte na tohle!“ nemohl se Ray nezastavit v jedné z dalších místností.

„Co je tam?“

Stejně jako v případě legendy o Sluneční Vesnici se i teď všichni nahrnuli dovnitř. Uprostřed komnaty stála jako pilíř vysoká pagoda.

„Cínová věž!“ řekl Ray.

„Nesmíme se zdržovat!“ připomněl jim Latios zamračeně.

„Jenom chvíli!“ žadonili oni.

Ozval se gong a místnost se zatměla. Najednou to vypadalo, že Cínové věži chybí přinejmenším osm pater. Zbytek byl zčernalý a kolem zuřil požár.

Latios netrpělivě zafuněl a obrátil se k východu.

„To není Cínová, ale Mosazná věž!“ poznal výjev před sebou Arthur. „Ta, co vyhořela!“

Nevypadalo to, že by Latiosovi kdokoliv věnoval pozornost. „Pryč odsud!“ rozkázal nahlas a vmžiku byl pryč.

Oheň naplnil celou místnost. Trenéři a Latias stáli přímo uprostřed ohnivého pekla a i když tu byl stále stejný chlad, řinul se z nich pot.

Hučení ohně protrhl řev nějakých pokémonů.

„Jsou uvěznění uvnitř!“ zajíkla se Mia a zakryla si ústa.

Latias, která doteď vytřeštěně zírala na hořící stavbu, se rozhlédla. Její bratr byl pryč.

„Kde je Latios?!“ vykřikla vylekaně. „Latiosi!?“

Nikdo se neozval.

Místnost zaplnil kouř a v něm se rýsovaly tři postavy. Ray ani Mia s Arthurem a Lisou však nemohli prohlédnout skrz, aby zjistili, jací pokémoni v hořící věži jsou.

Latias se bezradně rozhlédla a potom chytla Raye za ruku. „JDEME!“

Vyrazila z místnosti zaplavené plameny ještě dřív, než se dým stačil rozestoupit. Latias táhla Raye a ten se stačil chytit Miy. Ta málem zakopla, když to s ní nečekaně trhlo. Latias si toho však nevšímala a letěla dál.

„Héééj!“ Arthur s Lisou okamžitě vyrazili za nimi. Ze sálu s legendou vyšlehly rudé plameny, ozval se další bolestivý řev a potom už byli trenéři příliš daleko, aby slyšeli cokoliv jiného než ozvěnu vlastních kroků.

„Já už nemůžu!“ zakvílela Mia.

Latias ale nezpomalila. Věděla, že tudy její bratr proletěl, a měla v úmyslu ho co nejdříve najít. Pustila Rayovu ruku, aby mohl běžet sám, a ještě zrychlila.

Nikdo už ani nevnímal, co bylo kolem nich. Beldumové nad nimi jim svítili na cestu jako divadelní reflektory. Zdi se divoce míhaly a třpytily se, takže se Rayovi, Mie, Arthurovi i Lise rychle začala motat hlava. Nemohli však zpomalit, protože se báli, že ztratí Latias. Ray si v zoufalství uvědomil, že by teď ze všeho nejvíc chtěl pryč odsud. Místo toho se ale nořili čím dál hlouběji do toho zatraceného labyrintu.

Chodba se stočila doprava a svažitě dolů. Pak znovu doprava.

Zpoza jednoho rohu vpředu se valilo světlo. Mihl se v něm Latiasin stín a pak už ji neviděli. Ray i všichni ostatní přidali a pak se nečekaně objevili přímo ve velké místnosti, která byla několikrát vyšší než ta s legendou o Sluneční Vesnici. Vpád dovnitř a náhlý prostor kolem je donutil zastavit se. S očima vytřeštěnýma před sebe uviděli Latiose a Latias, jak se spokojeně usmívají. Byli u cíle.