Rayova pokémoní cesta

Na začátku

„Tak tady to je?“ rozhlédli se trenéři po místnosti. Beldumové ji celou osvětlovali, a tak viděli každičký centimetr kamenných stěn. Ovšem jedinou zdí, která něco zobrazovala, byla čelní stěna nalevo od vchodu, kterým přišli. Naproti téhle zdi byl ve stěně ještě další vchod a v poslední zdi také.

„Ústí sem chodby skoro ze všech směrů,“ podivil se Arthur, jak přišli blíž k Latiosovi a jeho sestře.

Strážní Beldumové se usadili po stěnách.

„Tohle je ono?“ podíval se Ray na pomalovanou stěnu. Nevypadalo to však, že mu místnost hodlala své tajemství odhalit jen tak. Všude bylo jen plno barevných cákanců a odstíny přecházely jeden ve druhý jako přelévající se vodní hladina. Pod tím vším stála socha maličkého pokémona. Vypadal, jako kdyby měl na hlavě naražený trojcípý turban. Na každém z jeho konců visel malý štítek tyrkysové barvy.

„Co je to za pokémona?“ otočila se Mia k Latiosovi a Latias.

Oba neslyšně připluli blíž a zadívali se na malou sošku, kolem níž bylo po zemi do kruhů napsáno množství slov. Kdosi je před mnoha staletími vyryl do kamene s geometrickou přesností tak, že dokonale kopírovala oblouky kovových obručí zapuštěných v zemi.

„Jirachi,“ řekli najednou.

Ray o tom pokémonovi nikdy neslyšel. Kdyby tomu bylo jinak, nejspíš by ho to místo zneklidňovalo mnohem víc. Obvyklým pohybem ruky vytáhl pokédex.

„Jirachi – pokémon plnící přání. O tomto bájném pokémonovi se říká, že dokáže splnit jakékoliv přání. Je postavou mnoha mýtů, ale věda o něm nemá dostatek informací,“ skončil svou krátkou řeč přístroj.

„Je postavou mnoha mýtů,“ zopakoval Ray s chabým úsměvem. V tom se tedy pokédex nemýlil. Zcela jistě totiž tenhle malý pokémon měl co dělat i s jejich legendou.

„Ale…“

„Ticho!“ přerušila Miu náhle Lisa.

Všichni se k ní otočili s tázavými pohledy.

Lisa si přitiskla prst k ústům.

Poslouchali. Podzemními chodbami kvílel vítr a hučel jim nad hlavami. Nic jiného však slyšet nebylo.

„Co se děje?“ zašeptal Arthur.

„Zdálo se mi, že slyším kroky,“ odpověděla Lisa nehybně.

„Tady?“ podivili se všichni.

Lisa pokrčila rameny. „Něco se mi zdálo,“ mávla rukou a dál už si toho nevšímala.

„Pojďte se konečně podívat, co ta legenda vlastně říká,“ zamávala Latias na ostatní a snesla se blíž ke kruhovým nápisům na podlaze.

„Je to napsané normální řečí,“ všiml si Arthur, „v unowním písmu.“

„Já to přečtu!“ přispěchala Mia dopředu. Uvolnili jí cestu a ona přehlédla ty desítky slov pod jejíma nohama. Zhluboka se nadechla a dala se do čtení.

„Přátelství těch, kdož nejsou, je dar.“ Hned po první větě se však zarazila. „Cože?“

Ray přiběhl k ní. „Čti dál,“ řekl a sledoval písmena na zemi.

„Přátelství těch, kdož nejsou, je dar,“ začala Mia znovu. „Přátelé těch, kdož nejsou, je přitahují. Přitahují děje kolem těch, kdož nejsou.“

Mia přešla doprostřed kruhu a spolu s Rayem si stoupla vedle sochy Jirachiho, aby se mohla při čtení otáčet kolem dokola. „Jsou-li lidé jejich přáteli, pak je čeká mnoho poznání nevšedních. Tolik i toto.“

První okruží napsané největšími písmeny měli za sebou a Ray ani nikdo jiný pořádně nechápal, o co jde.

„Nech člověka prvního zdvihnout spáče a nech Émi a Eómi zpěvem probudit jej, při zpěvu člověk druhý v kruhu stát musí. Zastav však lože spáčovo.“

Lisa zavrtěla hlavou. „Já to nechápu.“

„Nech přítele Latias zdvihnout Jirachiho, nech Latiose a Latias zpěvem probudit jej, při zpěvu chráněnkyně Latiosova v kruhu musí stát,“ vystřídal Miu ve čtení Ray. „Zastav však lože Jirachiho.“

„To je to samé, co prve,“ zamračil se Arthur, „ale s konkrétními postavami.“

„Na svatyně vrcholu ostrova Tulévenu probuzen Jirachi bude,“ dočetl další kruh Ray.

Jemu i Mie přitom dělalo trochu problémy číst slova v tom podivném starobylém pořadí, jak se kdysi dávno nejspíš mluvívalo. Než se nad tím však stačili zamyslet, do očí je uhodilo jasné světlo. Podlaha pod jejich nohama se rozzářila. Obruče svírající v kameni unowní písmo se zkřivily a přetočily. Ray s Miou s vyjeknutím uskočili. Ze země vytrysklo další světlo a když zase zmizelo, zůstal po něm v podlaze další, malý a úplně prázdný kruh.

„To je ten kruh? Ten kam si má stoupnout Latiosova chráněnkyně?“ ukázala Lisa na zem.

„Mio, stoupni si tam,“ napadlo Arthura.

Mia po něm vrhla nejistý pohled. Příliš se jí do toho nechtělo. Ray ji však zachránil.

„Ne, počkej, to je hloupost,“ zadržel ji, „to stejně nebude fungovat. Vždyť to, co tady čteme, se nemá stát tady, ale na nějakém ostrově.“ Podíval se znovu na písmena s pokémoníma očima. „Na ostrově Tuléven.“ Ray se zamyslel. Nikdy o takovém ostrově neslyšel. Dokonce o něm ani nikde nečetl.

„Co je to za ostrov?“ zeptala se Latiose Mia.

Byla to jedna ze vzácných chvil, kdy jí on ani Latias nedokázali odpovědět. Nevěděli to.

„Čtěte dál,“ vybídl Miu Latios místo odpovědi.

„M-hm,“ přikývla.

„Když mýtus do pohybu se dá, na tři desítky strážců půjdou s ním. Opustí domovinu svou, aby našli Dva. Ty, kdož před legendou prchají.“

„To sedí!“ vypískla nečekaně Latias. V očích jí zahořelo.

„Vážně? Mně se to nezdá,“ valil Ray oči na podlahu ve snaze vyčíst z ní to, co viděla Latias. Neviděl však nic jiného než to, co přečetl, a i když si to prohlížel znovu, bylo to pořád to samé.

„Ale ano, je to pravda,“ souhlasil Latios. Konečně přitom pohnul skloněnou hlavou a poodletěl kousek od Jirachiho sochy.

„Tak nám to vysvětlete,“ požádala je Mia.

„Tři desítky strážců – to jsou Chimechové,“ řekla Latias prostě. „Jak všichni víme, nás dva,“ ukázala na sebe a na bratra,“ se snaží chytit rakeťáci. Ti nás napadli už v Hoennu, jenže tenkrát se poprvé objevila skupina dalších pokémonů – Chimechové, kteří nám pomohli ubránit se a utéct do Johta.“

„Což znamená, že to byli rakeťáci, kdo dal mýtus do pohybu. Jde o to jak,“ přikývl Latios, teď už opět nehybný.

„A nemůže to být prostě proto, že vás chtějí chytit?“ rozhodila rukama Lisa.

„Mám pocit, že tu jde o něco jiného,“ kousla se Latias do rtu.

Arthur zalapal po dechu.

„Rakeťákům nejde o Latiose a Latias!“ vykřikl, jako v horečce. „Jde jim o Jirachiho!“

Ta slova zaduněla halou jako zvon.

„Chápete?“ začal Arthur chodit sem a tam. „Ve svatyni na tom ostrově je schovaný spící Jirachi. K tomu, aby ho odtamtud dostali, potřebují rakeťáci Raye! To on je přítelem Latias!“ ukázal chovatel na trenéra.

Ray si uvědomil, že Arthurův prst na něho míří jako abotaregijský šíp. Bylo mu to krajně nepříjemné.

„Pokud chytí Latiose a Latias, donutí je, aby pak Rayem vyzvednutého Jirachiho probudili. K tomu ale potřebují Latiosovu chráněnkyni – Miu!“

I jeho druhá ruka vystřelila do upažení.

„Já mám pomoct probudit Jirachiho?“ zopakovala pomalu. „Počkej, počkej, Arthure, je to nějak moc hrr, nemyslíš?“ snažila se zpomalit jeho proud myšlenek, protože ta představa se jí vůbec nelíbila.

„Ne, Mio, všechno je správně,“ odbyl ji Arthur poněkud hrubě. „Jakmile bude Jirachi vzhůru, rakeťáci si budou moci dělat, co chtějí. Vždyť Jirachi dokáže splnit každé přání!“

Každé přání? Zamotala se Rayovi hlava. Pokud je tomu tak, jak Arthur říká (a on ani nikdo jiný o tom nepochyboval), pak bylo jasné, proč se rakeťáci snažili jeho, Miu a Latiose s Latias chytit. Jakmile to udělají, oni jim už potom jen probudí Jirachiho…

„Jenže my jim přece pomoci nechceme!“ ozval se Ray vzpurně. „Nechceme Jirachiho probudit, aby ho mohli rakeťáci využívat.“

„Tak jim to běž asi říct,“ odbyl jeho námitku Arthur. „Jestli vás chytí, nějak vás už donutí to udělat.“

Ray se kousnul do rtu. Neměl rád, když měl Arthur takovou pravdu jako teď. Jenže to tím pádem znamenalo, že už budou navěky před rakeťáky utíkat?! Kdykoliv na ně narazí, budou v ohrožení. Kamkoliv se hnou, budou jim pravděpodobně v patách, aby je mohli napadnout.

Z přemýšlení ho vytrhl Arthurův vzrušený hlas.

„KOUKNĚTE!“

Všichni sebou trhli, jako kdyby se probrali z transu. Nejdřív se podívali na chovatele a potom k místu, kam ukazoval. Přímo ke vchodu, kudy sem vešli.

Ve stejném žlutobílém světle, kterým svítili Beldumové tady v místnosti, se na chodbě rýsoval lidský stín osoby schovávající se za rohem.

Mia vyplašeně zakřičela: „Zři stín!“ vyvalila na Arthura oči. „Hypnova věštba! Zři stín, Arthure! To je ono!“

„Někdo nás poslouchá!“ vyjekla Lisa.

Silueta zmizela. Chodbou se rozlehly běžící kroky.

„Lááá!“ zakvílel Latiosův hlas. Kolem trenérů se mihlo jeho modré tělo a zmizelo v bludišti za neznámou osobou.

„Latiosi!“ zakřičeli všichni najednou.

Jeden z Beldumů se odtrhl od zdi a vrhl se za ním.

„Kdo to mohl být?!“ otočila se Lisa na Raye, Miu, Arthura a Latias, ústa zpola zakrytá dlaní.

„Rakeťáci?! Našli nás i tady?!“ napadla Raye pošetilá myšlenka.

„Ale no tak, uvažuj, Rayi!“ okřikla ho Mia a hystericky si zaťukala na čelo. „Abotaregijové by je přece dávno zabili!“

Lisa zuřivě přikyvovala. „V tom případě je to jasný,“ prohlásila a její hlava se zastavila. „Musí to být někdo z nich. Někdo z Abotaregijů.“

„Jenže ti sem přece nesmějí!“ namítl Ray. Připadal si přitom poněkud hloupě, protože ani oni by tady raději neměli být… „Totiž, přece ti ostatní z jejich kmene by takového člověka zabili zrovna tak jako kohokoliv jiného!“ Otřásl se. „Kdo by chtěl něco takového riskovat?“

„Někdo, kdo nemá co ztratit,“ promluvil Arthur temným hlasem.

„Ale kdo?“ zamračila se Mia.

Jaký blázen by sem lezl, když by věděl, že pokud ho najdou, je s ním konec? A proč by to vůbec dělal? K čemu?

Vchodem po jejich pravici do síně vlétl Beldum. Protočil veliké oko a usadil se na stěně. Za ním se vynořil Latios.

„Kdo to byl?!“ vypálili všichni naráz.

Latios udýchaně klesl k zemi. „Nevím,“ zakroutil pak hlavou, „byl, byl ke mně pořád zády, ale určitě, určitě to byl Abotaregijec.“ Odplivl si a potřásl hlavou, aby se probral. „Teď už je někde v bludišti.“

„Zahnal jsi ho?“ ubezpečovala se Latias.

„Ano, ale neměli bychom tu dlouho setrvávat, mohl by se vrátit…“

Latiosův hlas přerušil hlasitý gong. Celá síň potemněla.

„To ta legenda!“ uvědomil si Ray, když Mia zděšeně vykřikla. „Ještě nám přece neukázala, jak se stalo, že je Jirachi v té svatyni!“

Socha maličkého pokémona uprostřed kruhů se rozzářila a vypadala jako maličké šťastné miminko. Tyrkysové štítky na jeho hlavě se zableskly a místnost se proměnila v zelenou louku. Na ní se blyštěla hladina malého jezírka. U něj stály dvě děti a dva pokémoni. Latios a Latias.

Trenéři i oba skuteční pokémoni na výjev upřely oči.

Malý chlapec a stejně stará dívka si s oběma pokémony hráli u jezírka. Cákali na sebe vodu a dívka se pořád smála jak ji Latios škádlivě lechtal. Potom scéna zmizela a dětský smích se v podobě ozvěny vytratil. Objevili se muž a žena, jak jdou po ulici plné lidí. Byla to dlouhá a široká ulice bez jediné zatáčky. Všude bylo plno zvířeného prachu. Lidé se před ním halili do dlouhých hávů, trhovci do vřavy vykřikovali své nabídky. Přes cestu přejel vozík se zapřaženou Ponytou popoháněnou jejím pánem s křivým obličejem nedbale zabaleným ve špinavém hadru. Bylo nasnadě, že tohle se událo již velmi dávno. Nad mužem a nad ženou se vznášely dvě průhledné siluety. Mladíka doprovázel Latios, jeho družku Latias. Nakoupili od starce s Ponytou nějaké zboží a pomodlili se u nevelké kamenné stavby na konci ulice. Rayovi to připomnělo obrázky z archeologických vykopávek dávno ztracených civilizací. Obraz se ztratil. Slunce prosvítající vířícím prachem zmizelo. Teď byla tma. Přenesli se do hlubokého pralesa, kterému vládla noc.

„Zabijí ho, jestli jim ji nedá!“ plakal ženský hlas. Její útlá postava klopýtala lesem, jak ji další, tentokrát mužská silueta, táhla vpřed. Po mužově boku běžel Absol a za ním Espeon.

„Jak je to ještě daleko?“ houkl muž na dva pokémony letící před nimi.

„Jen kousek,“ odpověděli Latios s Latias svorně. „Nemějte strach! Najdeme Jirachiho dříve, než usne!“ slibovali.

Další splašený běh. Kolem Raye a jeho přátel se míhaly stromy jako ve vichřici, přestože necítili žádný vítr ani studené dešťové kapky. Přesto stáli přímo uprostřed té podívané. Pohled sebou náhle škubl a oni se vznesli kamsi do výšky, takže jim nohy stály přímo mezi hvězdami. Rayovi se zvedl žaludek a Mia pevně zatnula zuby. Bylo to jako na kolotoči. S přemáháním se však podívali dolů a spatřili rozlehlý lesní porost pod strmými horami. V dáli byla vidět hladina moře třpytící se v měsíčním světle.

„Udělá to, pokud si to budu přát?“ zoufala si žena, jíž do tváře chvíli co chvíli sekla další větev. Zaúpěla.

„Poběž, už jsme skoro tam!“ pobídl ji místo odpovědi muž.

Vidina se opět proměnila. Tentokrát trenéři neviděli žádnou z dosud ukazovaných osob. Ocitli se v tmavém žaláři, kde za mřížemi skučel mladý muž. Malým oknem na něj dopadal svit měsíce.

„Tak kde ji máš?“ praštila ho svým vějířem přes prsty žena v obřadním rouchu. Muž ruce s bolestivým zasténáním spustil ze mříží dolů.

„Nemám ji!“ rozčílil se. „Už jsem vám to říkal!“ Vydal nechutný zvuk a plivl ženě do tváře.

Ta si, stále otočená k Rayovi a ostatním zády, obličej pomalu otřela a potom se naklonila až k mřížím.

„Tak mi pověz, kdo ji má?“ vybídla ho nebezpečně sametovým hlasem. „Kdo má u sebe mapu cesty k chrámu Abotaregijů, co?“

„Chrám Abotaregijů?!“ vypískla Lisa. „To jako TENHLE chrám Abotaregijů?!“ rozhlédla se.

Nějakou záhadnou cestou si všichni mohli přečíst myšlenky muže trpícího v cele: „Má je sestra, ale copak ji do toho můžu zatahovat?! Sestřičko!“

„Nedožiješ se rána!“ zachechtala se žena krutým smíchem, když nedostala odpověď. „Užiješ si na mučidlech!“ Otočila se k odchodu.

Rayovi přeběhl mráz po zádech. I za ten kratičký okamžik, kdy jí viděli do tváře, Ray poznal, komu ty rysy patří.

„To je Arama!“ vykřikl a ukázal na zjevení prstem. „Ta kněžna Týkového Města!“

„Ta Arama, co uhořela v Měděné věži?!“ vyhrkl Arthur a polkl. Od té chvíle, co ji Ho-oh potrestal za její opovážlivost, ležel v podzemí Týkového Města náhrdelník s uvězněným pokémonem. A právě ten pokémon teď spočíval v jednom z jeho pokéballů. Když si to Arthur připustil, zamrazilo ho.

„Takže toho muže drží v Týkovém Městě!“ vykřikla Mia správně. „Odehrává se to tedy celé tam?!“

„Ne,“ zakroutil Latios hlavou ve chvíli, kdy se scény před nimi začaly opět měnit. „Domy u těch dvou lidí na začátku byly jiné, než stavby v Týkovém Městě. Arama musela toho nebožáka unést.“

Obklopily je husté stromy.

„Tady je to!“ udýchaný pár se konečně vynořil na palouku. Přímo uprostřed něj se vznášel maličký pokémon.

„Jirachi!“ poklekla před něj žena. „Já…,“ hlas se jí třásl skřehotavými zvuky, jak k němu natahovala ruku se srolovaným kusem pergamenu. Nepochybně to byla mapa cesty do chrámu. „Mám, mám přání!“

Muž ji však zcela nečekaně odstrčil. Dívka polekaně vykřikla a upadla.

„Tenhle pokémon dokáže splnit jakékoliv přání po dobu sedmi dnů, na které se po tisíci letech probouzí ze svého spánku!“ mlel jako ve snách a sápal se po Jirachim rukama. Ten na něj jen zvědavě koukal.

„Dnes Jirachi znovu usne,“ promluvil Latios ve vidině.

„Již dnes?!“ zděsili se oba lidé.

„Za pár okamžiků,“ přikývla Latias.

„Hedere, nech mne přát si!“ vrhla se žena muži kolem krku. Jirachi ospale zamžikal.

„Dost!“ odstrčil ji muž surově. „Ten pokémon chce spát! Nestihne splnit už víc než jedno přání! A pak zase na tisíc let usne…“ rozezleně se na vzlykající ženu ohlédl. „Proč by měl zachraňovat tvého hloupého bratra?!“

Žena propukla v pláč. Po tvářích se jí koulely veliké slzy, oči se v nich topily a snažily se prohlédnout na toho muže, který se tak náhle změnil.

„Já si budu přát!“ drapl Jirachiho do náručí Hederos.

Absol s Espeonem zavrčeli.

„Můj bratr potřebuje tu mapu!“ žadonila žena, jak se plazila trávou. „Jirachi mu ji může dát! Nech ho, prosím!“

„Ne!“ odstrčil ji muž nohou.

Jirachi se vzpouzel. Snažil se z ocelového sevření jeho paží vymanit.

„Přeju si…“

„Chci zachránit svého bratra!“ vyhrkla žena hystericky a znovu se pokusila dostat až dopředu.

„Chci aby…“

„Prosím tě! Prosím!“

„Táhni odsud! Nikdy jsem toho idiota neměl rád, ale byl to tvůj bratr! Jste oba stejní!“ rozkřikl se muž nepříčetně.

V tom okamžiku se srocení v lese přeskupilo. V atmosféře blížícího se boje se Latios s Absolem přidali na mužovu stranu. Latias a Espeon stanuli po boku ženy.

„Musíš mě přece nechat zachránit ho!“ vzkřikla žena o dost průbojněji.

„Nemusím nic, však bude nejlepší, když ho ta mrcha zabije!“ rozchechtal se Hederos stejně pomateným smíchem, jako předtím Arama.

Jirachi se začínal podivně rozplývat. Z jeho těla se počaly odmotávat zářící nitky obalující ho jako kokon.

„Už usíná!“ ukázala na něj cizí Latias.

„Ne!“ zaječela žena a vrhla se vpřed.

„Jen ať si klidně zemře! KÉŽ BYS NEŽILA ANI TY!“ Hederův hlas zaburácel celým chrámem.

Jirachiho štítky na hlavě se rozzářily. Přesto se však on sám pokoušel to světlo zadržet. Svíral malé pěstičky a zase je roztahoval, jak se snažil lístky zmačkat a zastavit.

Mia se zajíkla.

Z Jirachiho malého tělíčka vystřelilo ocelově šedé ostří přímo proti ženě. Na okamžik se zalesklo v jejím zoufalém pohledu.

Někdo z přítomných vykřikl, ale Ray nevěděl, kdo to byl. Ten hlas se totiž ztratil v nenadálém přívalu dalšího zvuku. Všude se rozléhal veselý cinkot.

Ze stínu lesních stromů vyletěl roj Chimechů a modře pableskující bariérou svých sil ženu zaštítili.

Její Latias, doteď jen bezmocně přihlížející a třeštící na všechno oči, konečně rozzuřeně vykřikla a vrhla se na muže, drápy vytasené. Latios na jeho straně ji však vlastní rukou sekl do krku.

Zaúpěla.

Jirachiho útok se odrazil od štítu Chimechů.

Espeon se bezhlavě vrhl na Absola, přestože věděl, že nemá nejmenší šanci.

Smrtící paprsek se řítil zpět na Jirachiho. Nitě už ho mezitím dočista obemkly. Fialový krystal kolem jeho těla tuhl jako tuhne láva a Jirachi usínal uvnitř.

Ozval se ostrý, nepříjemný zvuk jako když se trhá plátno. Pak něco puklo a všechno se zatmělo.

Ray nebyl s to se pohnout. Třásl se od hlavy až k patě, Mia vedle něj drkotala zuby jako v zimnici. Tak tohle bylo to, co započalo celou legendu?!

Světlo se vrátilo. Trenéři zjistili, že ještě stále přihlížejí hrůze na lesním palouku. Jirachiho fialový krystal už fialový nebyl. Zčernal a po smrtícím paprsku už nebylo nikde ani stopy. Kámen se třpytil v trávě, kde vedle něj otřeseně dýchal Hederos. Stébla trávy se zachvěla při každém z jeho vydechnutí. Muž měl zavřené oči, jako kdyby se modlil.

Vzdalovali se, ale palouk měli stále před sebou. Nakonec jej uviděli celý. Rayovi se zatočila hlava a musel odvrátit zrak.

Absol se tyčil nad tělem nehybného Espeona, tlapu přiraženou k jeho šíji. Latias ležela na zemi opodál. Měla pevně zavřené oči, mělce dýchala. Latios se vzpouzel roji Chimechů, kteří mu bránili dostat se blíž k ní. Obmotávali mu paže svými poddajnými těly a tlačili ho zpět. Latios trochu povolil a jeho hlava poklesla, rudé oči vyděšeně upřené na Latias. Jak moc jí ublížil?

Žena se třásla. Rty měla bílé, tvář zrovna tak odkrvenou hrůzou, nohy jako z rosolu. Přesto se však doplazila k Latias, aby zjistila, že je ještě naživu. Krátce jí něco zašeptala a mátožně se vrhla k Espeonovi. Absol se odmítal pohnout. Podívala se mu do skelných očí, ale nebyla schopná rozeznat jedinou věc, kterou viděla. Absol byl ztuhlý jako kámen. Bál se stáhnout tlapu z Espeonova mrtvého těla, aby si nemusel uvědomit, co se stalo. Žena jeho nohu uchopila, aniž by mu přestala hledět do očí, a pomalu Espeona vyprostila.

Ray se opatrně ohlédl na Miu. Vypadala jako v transu. Oči měla vytřeštěné a rty bílé stejně jako ta dívka před nimi. Lisa se držela Arthura za ruku a něco šeptala. Latios a Latias však výjev sledovali se zaujetím. Odprostili se od jakýchkoli emocí a místo toho dávali pozor jen na to, co jim říká. Jde přeci o to, co to teď pro ně může znamenat.

Hrůzostrašný obraz konečně vystřídalo něco jiného.

Kolem nich se hrnula stáda spolupracujících pokémonů. Táhli směrem k obzoru, kde se rýsovala rostoucí silueta nějaké stavby. Ray, Mia, Arthur s Lisou a Latios s Latias letěli blíž, až uviděli dva lidi stojící u staveniště. Spolu s pokémony pomáhali postavit kuželovitou stavbu, na jejíž vrcholek vedla tři schodiště.

„Podívejte se,“ ukázal na hromadící se tvory Ray. „Jsou to jenom temní a psychičtí pokémoni, žádní jiní.“

Měl pravdu. Houndour, Kirlia, Murkrow, Nuzleaf, Mr.Mime, Latios a Latias…

Vše končilo dlouhým pohledem na to, jak kdosi jde chodbou uvnitř svatyně a v rukou svírá černý krystal. Propletl se bludištěm bez jediného zaváhání až dorazil do kruhové místnosti se sloupem uprostřed, kde otevřel nevelkou truhlici a vložil do ní kámen.

Vidina se rozplynula.

Latios přilétl blíž k soše Jirachiho, aby se sám podíval na nápisy v podlaze.

Komnatu zalilo obvyklé světlo a Ray, Mia, Lisa a Arthur začínali pookřávat.

„Už se to stalo,“ prohlásil Ray o něco hlasitěji, než chtěl. „Nic s tím nenaděláme,“ přesvědčoval se.

„Správně,“ podpořila ho Latias, „musíme se zaměřit na to, co to znamená pro nás.“

„Taky to tu je napsané,“ ozval se Latios od kruhů s texty.

„Ano?“ zamračila se Mia. „Toho jsem si nevšimla!“

„Muselo se to doplnit během těch obrazů,“ odpověděl Latios a hned přečetl: „Pohltiv smrtící zbraň, usnul v zoufalství obklopený zlobou. Od té doby již se po miléniu nebudí. Od té doby vzbudit se již nesmí vůbec, neboť s ním by procitlo i Srdce zloby.“

„Takže to znamená, že Jirachiho nikdo probudit nesmí!“ prohlásila Lisa.

Mia a Ray přistoupili k Latiosovi.

„Podívejte,“ ukázal na zem na další unowní písmo.

Stačilo, aby si přečetli prvních pár slov.

„On ani ona chyceni býti nesmí…“

„Unowní věštba!“ bouchl si Ray pěstí do dlaně. „Není tedy pochyb, je to ta naše legenda.“

„Určitě,“ přikývla Latias. „Jakmile jsme se sem dostali,“ rozhlédla se úzkostně, „byla jsem si jistá, cítila jsem to…“

Mia smutně přikývla.

„On ani ona chyceni býti nesmí ženou v černých šatech, neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít a Srdce zloby bude vyrušeno,“ přečetl Latios celou věštbu.

„Takže takhle to končí? Tohle je konec?“ zamračil se Arthur.

„Vypadá to tak,“ pokrčil rameny Latios.

„Takže si to shrňme,“ ozvala se Lisa zvučným hlasem. Pohledy všech se upřely na ni. „Rakeťáci, to bude nejspíš ta žena v černém, se snaží chytit Raye, Miu, Latiose a Latias, aby s jejich pomocí probudila Jirachiho a mohla ho ovládat. Ale Jirachi podle téhle legendy nesmí být probuzen, jinak se probudí i Srdce zloby,“ nadechla se. „Jenže…Co to je, to Srdce zloby, a co to dělá?“

„Na to budeme muset přijít,“ prohlásila Latias optimisticky. „Vše, co k tomu potřebujeme, jsme právě viděli. Teď už jen stačí dát si to do správných souvislostí.“

„To nebude tak těžké,“ usmál se na svou sestru Latios. „Na začátku toho textu bylo, že se musí dávat pozor na Jirachiho lože.“

„A?“

„Copak jste si nevšimli, jaký tvar měl ten černý krystal, ve který se Jirachi proměnil?“ zamrkal legendární pokémon.

„Srdce?“ hádali všichni. Toho si totiž doopravdy nikdo nevšiml.

„Přesně tak.“

„Takže Srdce zloby je vlastně ten krystal?“ zeptala se Mia.

„Asi jo,“ odpověděl jí důrazně Ray. „Proto nesmí Jirachiho nikdo probudit, protože když se vzbudí, ten krystal se zase rozmotá!“

„Jenže co se stane pak?“ kousla se Lisa do rtu.

„Toho jsme byli právě svědky,“ odpověděl jí Latios pomalu. „Chimechové odvrátili paprsek, který měl zabít tu ženu, a ten se obrátil na Jirachiho, který ho stačil pohltit do svého krystalu. V tu chvíli se přitom Latias s Espeonem vrhli do boje proti Hederovi a jeho pokémonům, protože on si přál smrt jejich paní. Začala tak bitva bez jakýchkoli zábran, bez pravidel. A skončilo to Espeonovou smrtí.“ Latios si smutně povzdychl. Jeho červené oči se unaveně upřely na sochu Jirachiho, která byla dokonalou kopií toho živého. „Jirachi usnul právě ve chvíli, kdy se ta nešťastná bitva spustila, a proto věřím, že jakmile se on, Jirachi, Srdce zloby, probudí, pokémony zasáhne stejná vlna šílenství jako tehdy. Překročí hranice obyčejných klání a ze soubojů se stanou bitvy na život a na smrt.“

Latios připlul zpět až k pomalované stěně a přejel po ní pohledem, jako by snad čekal, že mu změť barev pomůže tohle vyřešit. Stěna však mlčela úplně stejně jako jakákoliv jiná část chrámu. Mezi shluky barev rozeznal ještě nějaká další písmena a přečetl si je. I když už neříkala nic zásadního, sdělil je i ostatním.

„Píše se tady, že po dobu Jirachiho přítomnosti nejsou schopni pokémoni ve svatyni bojovat.“

Povzdychli si.

„To souvisí s tím, že to všechno začalo kvůli bojům,“ pronesl Arthur potichu. „Možná, že ta svatyně byla postavena kvůli tomu, aby lidé i pokémoni porozuměli soubojům tak, jak je to správné. Aby věděli, kdy přestat.“