Rayova pokémoní cesta

Ztracená legenda

Beldumové jim neslyšně klouzali nad hlavami, jak procházeli dlouhou kamennou chodbou. Sál s bájí o Srdci zloby nechali za sebou. Mířili k východu.

Zamlklost způsobená otřesením z toho, co viděli, se již pomalu vytrácela. Přesto však ztratili zájem o všechny ty další malby na stěnách. Nikdo už nechtěl nic jiného, než se odsud co nejrychleji dostat.

„Nad čím přemýšlíš, Liso?“ zeptala se Mia.

Její sestra upírala oči do tmy před nimi a i když nebyla jediná, kdo za celou dobu nepromluvil ani slovo, byl to právě její nepřítomný výraz, který upoutal Miinu pozornost.

„Chtěla bych se podívat tam do té chodby na začátku,“ řekla prostě. „Víš, tam hned u vchodu… nevím proč, ale něco jako kdyby mě tam přímo volalo a pokud to tak doopravdy bylo… chci říct. Možná, že je to jediná šance se tam dostat, chápeš? Teď, když jsem v tomhle chrámu.“ Pokrčila rameny a snaživě se zašklebila, aby rozbila Miin znepokojený výraz.

„Uvidíme,“ pokýval hlavou Latios, „uvidíme, kolik budeme mít času.“

„Kolik budeme mít času?“ zopakovala Lisa nechápavě.

„Bude lepší, dostaneme-li se z chrámu ještě za tmy,“ vysvětlila Latias. „Za dne by nás mohli všichni vidět, i když…,“ povzdychla si. „Myslím, že už je to stejně jedno. Celá vesnice se jistě beztak dozví, že jsme se sem dostali.“

„Tak o tom ani v nejmenším nepochybuju,“ souhlasil Arthur.

Zabočili doleva.

„Tudy jsme předtím nešli, že ne?“ rozhlížel se Ray. Obrazy mu nebyly vůbec povědomé. Při tom pomyšlení si však musel přiznat, že i kdyby snad míjeli vyobrazení, která už jednou viděli, jen těžko by je poznal. Všechna byla stejně barevná a divoká, splývala dohromady a tvořila tak jednu obrovskou malbu rozprostřenou po celém chrámu.

„Vedete nás tou nejkratší cestou k východu, že ano?“ vyvrátila Mia hlavu, aby viděla nad sebe.

Beldumové se zatočili.

„Fajn.“ Pro jistotu si to vyložila jako souhlas.

Latios se znenadání zastavil.

„Co je?“ zamračili se ostatní, ale pokémon na ně zamával, aby byli zticha.

Ray s Miou se na sebe tázavě podívali. Nenašli však ve tváři toho druhého žádné vysvětlení, a tak se otočili zpět na Latiose připraveni zeptat se ho.

Latios na ně znovu netrpělivě zamával. „Něco se tam děje.“

Zůstali nehybně stát. Ray zauvažoval, co tím Latios myslel. Chystá se snad na ně někdo zaútočit? Možná, že se z hloubi chrámu najednou vyvalí Abotaregijové a oni budou muset utéct. Při té představě se Ray otřásl a uvědomil si, že chodba má jenom dva směry a je dostatečně úzká na to, aby se při běhu navzájem ušlapali.

„Myslíš, že je to on?“ připlula Latias blíž ke svému bratrovi.

„Ten Abotaregijec?“ zašeptala Lisa s pochopením.

V následujícím okamžiku se chodbou jako tlaková vlna přehnala ozvěna známého zvuku. Šílené zvonění a cinkání zesílené kamennými stěnami.

„Ááá!“

Nesnesitelný hluk se jim zadíral do uší a hlavy jim drnčely jako starý budík. Ray si narval prsty do uší jak nejhlouběji to šlo, ale zvonění se téměř nezměnilo.

„ZVUK CHIMECHŮ!“ zařvala Lisa na ostatní. „Z TÉ VAŠÍ LEGENDY!“

„TO ZNAMENÁ, ŽE U NÍ PRÁVĚ NĚKDO JE!“ přikyvoval horlivě Arthur.

Ray se vmžiku otočil.

„RAYI, STŮJ!“

Přestože si byli jistí, že je musel slyšet, viděli už jenom Rayova záda, jak se ztrácí ve tmě. Mia ještě něco zakřičela, ale další nával zvonění ji dokonale přehlušil.

Ray škobrtl, ale udržel rovnováhu a neupadl. Musel vědět, kdo je ten člověk, který se i přes hrozbu smrti vypravil do bludiště za nimi.

Zatočil doprava, pak dolů po schodech. Objevil se v dlouhé chodbě, proběhl jí a zmizel v zatáčce vpravo. Zvonění kolem něj se vytrácelo a v hlavě mu zůstal znít jenom hlas jeho přátel snažících se ho zastavit.

Chimechové utichli. Přestože ztratil tuhle stopu, která ho mohla bezpečně dovést až do místnosti s legendou, byl si Ray jistý, že už nemůže být daleko.

Beldum mu svědomitě svítil nad hlavou.

„Pojďme za ním,“ vyzvala Latias zbytek družiny. „Co když se tu ztratí?“

„A co když se tu ztratíme my?“ opáčila Lisa.

„Máme přeci Beldumy!“ zaječela na ni Mia naštvaně. Kde se to v ní vzalo?! S posledním pohledem do ohromené tváře své sestry se otočila jako na obrtlíku a zmizela.

Další chodba Raye vyplivla do dlouhé diagonály. Oddychl si, tohle místo poznával. „Už jenom doprava,“ zalapal po dechu. Přejel si rukou po zpoceném čele a dal se znovu do běhu. V tu chvíli ho vůbec nenapadlo, že je teď úplně sám.

Z otvoru na konci chodby vylétávaly záblesky světla jako ze dveří kinosálu, které někdo zapomněl zavřít. Ray zpomalil, až se úplně zastavil, aby nabral dech. Ten člověk je ještě pořád uvnitř… Zhluboka se nadechl a vkročil do místnosti. Ihned se ocitl v hlubokém lese, který už té noci jednou navštívil. Tentokrát tu ale byl bez svých přátel. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby našel i tu druhou osobu, jež tu byla s ním. Nemusel se rozhlížet dlouho. Ten člověk stál před sochou Jirachiho několik kroků od něj.

„HA!“ vypadlo z Raye, aniž by to on zamýšlel. Nedokázal však potlačit překvapení, které ho tak zaskočilo. Přestože k němu byl muž otočen zády, takže mu dlouhé černé vlasy znemožňovaly jakýkoliv pohled do jeho tváře, Ray ho poznal. Byl to Erth-ek. Poznal ho podle potetované paže v níž svíral malý přístroj podobný vysílačce.

Raye se zmocnil vztek. „Co tady děláš?“ zakřičel zuřivě a postoupil kupředu. Nikdy dřív by se toho nejspíš neodvážil, protože všichni Abotaregijové měli vždy zaručeně po ruce nějakou zbraň.

Abotaregijec se vyplašeně otočil. Byl jistě ještě překvapenější, než sám Ray, který se v tu chvíli třásl po celém těle. Erth-ek ho totiž neslyšel přicházet. Jeho mysl zaměstnávalo to, co viděl v místnosti, a nevěnoval tak sebemenší pozornost možnosti, že by trenéři ještě mohli být uvnitř chrámu.

„Ra-Rayi?!“ vykoktal.

„Co tady děláš?!“ zopakoval Ray a polkl. „Abotaregijové sem přece nesmí!“

Erth-ek těkal znejistělýma očima mezi trenérem a neexistujícím Absolem za jeho zády. „Já…já myslel, že už jste odešli,“ mumlal. „Myslel jsem, že,“ rozhlížel se všude kolem sebe a blábolivým hlasem se přitom snažil odvést Rayovu pozornost. Jeden z východů teď střežil Ray. I když by pro něj nebyl žádným soupeřem, Erth-ek honem pohlédl ke zbylým dvěma východům z místnosti. Vrhl se doprava.

„STŮJ!“ zařval Ray a vyběhl za ním.

Opuštěná místnost za nimi ihned ztmavla. Obrazy se utnuly v půli.

Ray slyšel Erth-ekovy běžící kroky. Viděl i zbytky světla, kterým mu svítil na cestu další Beldum. „Zastav se! Stůj!“ zavolal Ray ke vzdálenému konci chodby.

Muž se ztratil za zatáčkou.

Ray tam doběhl a zabočil stejným směrem. Uběhl pár kroků a dostal se na rozcestí. Byly tam tři chodby. Tři směry, kudy se mohl uprchlík dát. Beldum nad trenérovou hlavou se otáčel spolu s Rayem, jak nakukoval do každé chodby. Nikde však nebylo po muži ani stopy. Světlo zmizelo a jeho kroky se ztratily v nekonečném bludišti křižovatek a sálů.

„Je pryč!“ řekl Ray nasupeně. Zhluboka dýchal, opřel se o zeď. Beldum se zaklesl do stěny a seshora mu svítil na hlavu. Ray ještě několikrát zrychleně vydechl a znovu si naplnil plíce vzduchem a pak, když zíral do tmy chodby přímo před sebou, si konečně uvědomil, že se svým přátelům ztratil.

„Do háje!“ ulevil si co nejhlasitěji. Beldum se ani nepohnul.

Vydali se ostatní za ním anebo pokračovali k východu? Možná, že šli dál. Koneckonců on měl u sebe Belduma, který ho mohl dostat ven. Ray zvrátil hlavu a podíval se nad sebe.

„Tak co?“ zeptal se nehybného kusu kovu a připadal si, jako kdyby mluvil na chrlič u střechy. Beldumové totiž skutečně nevypadali jako živí tvorové. Mnohem víc mu připadali jako stroje.

Pokémon se nepohnul.

„Beldume, dovedl bys mne k východu?“ požádal ho Ray unaveně, jak se zvedal ze země, kam se svezl opřený o zeď. „Prosím?“

Pokémon zakoulel okem a odchlípl se od zdi. Následně zmizel za rohem vpravo.

„Počkéééj!“

Rayovy kroky se tupě rozléhaly studenými chodbami. Všiml si, že z některých táhne silný průvan a pokaždé mu to dalo naději, že už brzy bude venku. Beldum však skoro pokaždé zabočil úplně jiným směrem a Ray se tak musel s čerstvým vzduchem ještě na čas rozloučit.

Nebýt maleb na stěnách, u nichž po dlouhé době zase začínal rozeznávat odlišnosti, byl by si jistý, že se vůbec nepohnul z místa.

„Proč vlastně jeden z vás svítí i tomu zrádci?“ oslovil po nějaké době Belduma znovu.

Ten se na něj však ani neotočil a dál tiše proplouval vzduchem.

„Ach jo, no dobře,“ ušklíbl se Ray a povzdychl si.

Během svých marných pokusů o komunikaci Rayovi mnohokrát přišlo na mysl, co právě viděl. Takže tím zrádcem byl skutečně Erth-ek? Tedy určitě ano, vždyť ho viděl na vlastní oči. Nemohl tomu ale uvěřit. Muselo to tedy znamenat, že Erth-ek je tím, kdo je spřažený s rakeťáky a přislíbil jim zajištění obsahu té legendy. Riskoval tak pro rakeťáky život… Ray se zamyslel. Co mu za to mohli nabídnout?

Minuli nějakou tmavou místnost vlevo. Rayovi tahle cesta připadala ještě mnohem delší než ta, po které sem on běžel. Zeptal se Belduma, jestli si je jistý, že jdou správně (spíše však z rozmaru než že by o tom doopravdy pochyboval) a když se Beldum opět ani nezavrtěl, vzdal veškeré pokusy o komunikaci s ním.

Vyšli po několikerých schodech vzhůru a přešli celé jedno patro, než se pustili opět nahoru po dalším schodišti. Prošli přitom i tím obrovským sálem uprostřed chrámu, kde ze stropu padala voda a ztrácela se kdesi dole. Tam si Ray všiml, že jsou čím dál blíže vrcholu podzemní stavby. Raye se zmocnila nenadálá zvědavost. Odkud se ta voda bere?

„Dovedl bys mne, prosím, tam?“ ukázal k místu, odkud pramínky spadaly do tmy. Na to se Beldum dokonce i pohnul. Zakoulel očima, o pár metrů se vrátil a zamířil do další chodby.

Raye napadlo, jestli už ostatní nejsou venku, a vzpomněl si na to, co říkali Latios s Latias. Že by bylo dobré dostat se odsud ještě v noci. Podíval se na své zápěstí, kde potichu tikaly jeho náramkové hodinky. Ukazovaly tři hodiny ráno.

Po jednom obzvlášť dlouhém a namáhavém schodišti se Ray musel zastavit a napít z lahve, kterou měl v batohu. Jak mu vyprahlými ústy proudila osvěžující tekutina, padl mu pohled na vejce v batohu, které se opět zavrtělo. To by bylo, pomyslel si, kdyby se před Miou vynořil z bludiště už s vylíhnutým pokémonem!

Poschodí byla čím dál menší a menší. Někdy stačilo jenom pár minut, aby je rychlým krokem přešel a vystoupal po dalších schodech. Zezačátku Ray ta schodiště počítal, jen tak pro zábavu. Teď už ovšem ztratil ponětí o tom, kolik jich bylo. Snad šestnáct? Nebo už překročila dvacítku? Věděl, že někde v počítání udělal chybu…

Beldum se zastavil.

Ray se již po několikáté objevil na čtyřsměrné křižovatce. Chodba nalevo od něj po pár metrech končila kamenným blokem s mnoha znaky. Pár kroků opačným směrem vedla z příčné chodby další cesta a mizela opačným směrem, než kterým sem on přišel. Ray by si té díry ve zdi možná vůbec nevšiml, kdyby ji velmi slabě neosvětlovalo namodralé světlo přicházející z místnosti na konci chodby vpravo. Vystoupil přímo na křižovatku a zaposlouchal se do zvuku rozléhajícího se celým patrem. Tekla tady voda.

„Už, už jsme nahoře?“ ujistil se trochu nervózně a pohlédl na Belduma, od kterého se odráželo modré světlo zprava. Čekal, že v tom nevyšším poschodí nebude nic než nějaká jediná malá místnost, která by se jen taktak vešla do špičky celé stavby. Místo toho tady ale byly i ty další chodby…

Beldum souhlasně zakroužil pod stropem a jeho světlo přitom několikrát přejelo přes onen kamenný blok tak znenadání ukončující chodbu doleva. Ray se ho rozhodl prozkoumat.

S dalšími kroky postupně zjišťoval, že to, co vypadalo jako celistvá deska, je ve skutečnosti rozděleno do několika menších bloků naskládaných na sebe od podlahy až ke stropu.

„Posviť mi sem, prosím,“ požádal světlonoše. Beldum poslušně přiletěl blíž.

Před Rayem se objevila hotová kniha vytesaná do kamene.

„Takových znaků,“ přejížděl po nich rukou, jak tajil dech. Cítil pod svými prsty malé čárky a neznámá písmena a vpíjel se do nich očima ve snaze vyčíst a pochopit alespoň něco. Zrak mu padl na několik větších důlků roztroušených po blocích desky. Neudržel se a i po nich přejel prsty. Připadalo mu to neuvěřitelné dotýkat se něčeho tak starého. „Tady u stropu je jenom jedna prohlubeň,“ šeptal si pro sebe jako ve snách, „pak dlouho žádná a tady uprostřed je jich rovnou pět v řadě za sebou!“ Přiblížil obličej víc ke studenému kameni, jako by čekal, že se stane něco zázračného. Nestalo se však vůbec nic a on si dřepl, aby si prohlédl i ten poslední důlek až dole u podlahy. „Jeden nahoře, tři prázdné, pět v řadě, tři prázdné a zase jeden až dole,“ řekl si Ray. Zajímalo by ho, co to znamená, a byl si jistý, že by odpověď našel ve slovech, která tajemné prohlubně doprovázela. Jen kdyby těm nápisům rozuměl.

Znovu se postavil na nohy a otočil se čelem k místu s namodralým světlem. Byla to ta nejvrchnější místnost v celém chrámu. Připadal si jako na vrcholu pyramidy a vlastně tam taky byl. Až na to, že tahle pyramida se nacházela v podzemí. Rychle vyrazil za světlem.

S každou další ozvěnou jeho kroků zvuk padající vody sílil. Ray zrychloval a zrychloval. Nevěděl, jestli ho více přitahuje ten zvuk anebo matná záře. Jakmile však vkročil do malé kruhové místnosti, musel se zastavit.

Komnata nebyla ani zdaleka tak velká jako místnost s jejich legendou. Ve skutečnosti byla sotva poloviční a nebyla čtverhranná. Dovnitř vedl jeden jediný vchod.

Rayův stín se na lesklé poloprůhledné zemi podivně rozpíjel, jako kdyby pronikal až do podlahy. Jistě za to mohlo všechno to modré světlo vycházející přímo ze stropu. Ten byl celý dokonale hladký, zhotovený z jediného kusu křišťálu, sedící na stěnách jako poklice. Uprostřed něj byly tři skupiny děr velikých asi jako pokébally. Jedna z nich vypadala jako písmeno H, další měla podobu kříže s prodlouženými horizontálními rameny a poslední připomínala šestiúhelník s další dírou uprostřed. Ze všech stropních otvorů do místnosti prýštila voda a padala na zem do kruhové nádrže. Ray, ohromený a ztuhlý, přišel blíž k jezírku a nahlédl do něj. Nebylo nijak hluboké, takže bez problémů viděl na dno. Přes rozčeřenou hladinu mohl rozpoznat stejné skupiny otvorů jako ve stropě, které vodu odváděly zase pryč. Takže tudy do chrámu proudila voda! Propadala podlahou a koryta po celém chrámu ji pak z veliké válcovité místnosti, kterou měl nejspíš přímo pod svýma nohama, rozváděla po celém podzemí. Dočista ho to ohromilo. Ten, kdo tenhle chám stavěl, musel přesně vědět, jak bude voda dopadat dolů a kudy se pak musí dát, aby všechno fungovalo…

Přestože mu byla poněkud zima na nohy (nevěděl, jestli se ten chlad bere přímo z místnosti nebo jestli je to jen jeho rozrušením), klekl si na zem a přiblížil obličej skoro až k vodní hladině. Přímo u nosu se mu tvořil vodní vír hltající studenou vodu a on se mohl podívat přímo do jeho nitra.

Strávil několik minut nečinným pozorováním vodních vírů a dokonce se přitom odvážil do vody sáhnout. Nebyla nijak zvlášť studená. Nejspíš sem padala docela teplá a ochlazovala se až během své cesty chrámem.

Znovu se postavil na nohy a zahleděl se na překrásný strop. Světlo, které z něj vycházelo, nebylo nijak silné a dodávalo místnosti ještě studenější vzhled než samotný křišťál. Ray se zkusil natáhnout, aby se stropu dotkl, ale byl přeci jen příliš vysoko. Odkud se to světlo bere?

Modrá záře na krátký okamžik mírně zeslábla a potom se znovu rozzářila. Za okamžik se to opakovalo znovu a potom už bylo zase světlo. Vypadalo to, jako kdyby se přes zdroj toho světla přehnaly mraky.

„To je ono!“ plácl se Ray do čela. „Mraky!“ Právě se nachází přímo pod Bílým jezírkem a to modrobílé světlo nad ním prosvítající stropem to je přece měsíc! Pohlédl znovu na vodu propadající se podlahou. Je to tak jasné! Ta voda pochází z jezírka na vrcholu Královských polí.

Rozhlédl se kolem sebe. Ta místnost ho nepřestávala uchvacovat. Prohlížel si zdi z namodralého kamene, jak se strašidelně leskly v nočním světle. Tančily po nich odrazy světla z vířící hladiny vody, která se místy vylévala z nádrže a tvořila na podlaze malé louže. S pleskáním vody popošel blíž ke stěně přímo naproti vchodu. Byla tam veliká deska, na které kromě jediného znaku nebylo vůbec nic. Veliký kříž složený ze sedmi zlatých koulí zasazených v modrém kameni, na výšku tři, na šířku pět blyštivých bodů.

„Co je to?“ zamyslel se. Naklonil se ještě blíž, v uších mu přitom duněla voda, jako kdyby byl právě uvnitř velikého zvonu. Před očima měl zdobený modrý kámen. Stejně jako ta rozdělená deska tam vzadu v chodbě ho to přitahovalo čím dál blíž. Jeho dech se srážel na ledovém povrchu té zdi a byl tomu až tak blízko, že se jedné z koulí dotkl špičkou nosu.

„AU!“

Bolestivě vyjekl a chytil se za rudý nos. Okamžitě přitom ustoupil od té stěny, která byla tak příšerně ledová, až cítil, že mu nos nejspíš upadne. Byl si jistý, že kdyby jej tam nechal jen o trochu déle, přišel by o něj.

S bolestným syčením si tvář nepřestával třít a pro jistotu od desky se zlověstnými zlatými koulemi poodešel ještě pár metrů. S rukama stále ještě přimáčknutýma k nosu si až teď všiml, že dokonce i stěny jsou pokryté množstvím rytin. Obrazy se však nedaly tak snadno rozpoznat a text kolem nich byl do jisté chvíle nečitelný úplně. Jakmile však stoupl na správné místo, světlo lámající se přes křišťálový strop dopadlo na modré kameny ve správném úhlu a na stěnách vyvstaly desítky obrazců. Byly to skutečné rytiny, žádné malby. Musely být zhotoveny nějakým nadmíru tvrdým nástrojem, aby dokázaly kámen narušit. Ray obcházel po celém obvodu komnaty a dával si pozor na to, aby nestínil modrému světlu a mohl si tak prohlédnout celou výzdobu. Ať se však snažil, jak chtěl, jen stěží rozpoznal alespoň několik obrázků a ostatní mu zůstávaly skryté. Na jednom stál nějaký muž přímo před obrovským balvanem, nebo spíše pod malým kopcem. Na dalším místě byla zase změť čar, která působila naprosto neuspořádaně a nedávala tudíž žádný valný smysl. Při velké dávce fantazie mohl Ray v kostrbaté rytině rozpoznat něco, co vypadalo jako hodně divná postava se špičatýma nohama i hlavou. Pokud to tedy hlava byla. Dával si pozor na to, aby se stěny za žádných okolností nedotkl holou kůží a prohlédl si to zblízka. Když sledoval každou čáru po celé její délce, nakonec v rytině opravdu našel něco, co vypadalo jako jeden veliký kus ledu s rukama a nohama a… Raye zamrazilo. Místo obličeje té postavy na něj zíral stejný roztažený kříž složený ze sedmi teček, jako byl ten tady v místnosti. Neměl z toho dobrý pocit a aby ho zahnal, potřásl hlavou a řekl. „Měli bychom jít, Beldume.“

Beldum se otočil a zmizel v chodbě, kudy přišli.

Ray se naposled ohlédl na stěnu se zlatým křížem. Od chvíle, kdy jej viděl na těle toho pokřiveného panáčka na zdi, měl nesnesitelný pocit, že jej ta věc pozoruje. Znovu se otřásl zimou a rychle z místnosti zmizel.

„Co to tam bylo, víš to?“ začal chvíli potom se zbytečnou snahou o konverzaci, když na křižovatce odbočili doprava a vydali se jedinou neprobádanou chodbou, která odsud vedla. „Co to bylo za místnost? Byla tak strašlivě studená… Tak…“ nemohl najít to správné slovo.

Cesta dolů byla stejně nezáživná jako ta na vrchol. Ray přitom zjistil, že neustálé klesání namáhá jeho nohy mnohem víc než výstup nahoru a znovu se napil ze své lahve. S nepříjemným zatrnutím zjistil, že voda v ní se během jeho návštěvy ledové místnosti ochladila na bod mrazu.

Obrazy na stěnách se na něj šklebily tvářemi neznámých pokémonů a lidí a někdy i zvířat. Dokonce si byl jistý, že tam vzadu na rozcestí byl nějaký mýtus o Wooperovi a krávě. Unaveně zatřásl hlavou.

Bylo už půl čtvrté. Chrám pod Královskými poli byl naprosto tichý. Po Rayových přátelích nebylo nikde ani stopy a on přitom začínal zoufale toužit po tom, aby někoho z nich uviděl, nebo aspoň uslyšel. Jediný zvuk však vydávaly jeho vlastní kroky.

Opět zapomněl započítat několik schodišť. Cítil však, že teď už opravdu musí být skoro dole. Možná, že už je tak hluboko, že minuli i vchod, kudy sem vešli?

„Vedeš mě k otvoru, který otevřela Lisa, že ano?“ ujistil se znovu. Jak čekal, Beldum se ani neotočil.

Zoufalá touha po společnosti Raye pomalu zmáhala více než co jiného. Několikrát se mu dokonce zazdálo, že něco zaslechl.

„Už si to namlouvám,“ povzdychl si zkroušeně, protože kamenný labyrint byl úplně mrtvý. Ze všech zákrutů na něj koukaly slepé oči soch a obrazů a reliéfů svázaných přísnou geometrií. S úšklebkem si uvědomil, že být Beldumem tady v tom bludišti, zbláznil by se.

„Heh?! Počkej!“ vytrhl ho z přemýšlení nějaký zvuk. Tentokrát se mu to nezdálo, tohle nebylo uvnitř jeho hlavy. To bylo skutečné a bylo to někde blízko něj!

Ocelový tvor nad ním se zapustil do zdi, jako to měl ve zvyku pokaždé, když se zastavili.

Ray zůstal stát uprostřed chodby vedoucí směrem, kde by měla být abotaregijská vesnice. Jenže to tak vůbec být nemuselo, chodby byly jedna jako druhá. Směry si s Rayem hrály krutou hru pro vlastní pobavení. Rozhlédl se, i když nebyl na žádném rozcestí, a polkl.

„Kde to jsme?“

Na čele mu vyrazil pot. Neměl se zastavovat, akorát se z toho zblázní. Nalevo od něj vedla chodba dál do tmy. Otočil se. Napravo neviděl nic jiného. Naskytl se mu úplně stejný pohled jako prve. Začínala se ho zmocňovat úzkost.

Do toho všeho to zaslechl znovu.

Byl to těžkopádný zvuk. Kroky nohou, které musely být samy o sobě velmi masivní (což Rayovi v tu chvíli přišlo jako hloupost), anebo nesly hodně, opravdu hodně těžké a unavené tělo.

„To nemůže být nikdo z nás,“ zašeptal a přitiskl ucho ke zdi nalevo. Zdálo se, že ten zvuk se ke zdi blíží z druhé strany. Napadlo ho, že to od něj oddělují jenom ty kameny. Měl štěstí, že tam ta zeď je. Nebyl si jistý, že chce vědět, co ty rány způsobuje.

„Mohl by to být Erth-ek?“ zamyslel se. „Zranil se snad někde a teď…?“

Při následujícím zvuku div nevyletěl z kůže.

„ER-ER-ER-ER-ER!“

„UÁÁ!“ Ray se vrhl k opačné straně chodby, dech zrychlený a srdce divoce rozbušené. Co to sakra bylo?! Roztřásl se po celém těle jako při zimnici. Byl to ten nejděsivější zvuk, jaký kdy slyšel. Tím spíš, že za celé hodiny bloudění labyrintem neslyšel vůbec nic. Až teď tohle.

Ztěžka polkl a snažil se nad tím přemýšlet, což se mu nedařilo. Znělo to jako stroj. Těžkopádné dunění doprovázené mechanickými zvuky připomínajícími drcení kamenů.

„ER-ER-ER-RO-RO-ER-ER!“

Rayovi se zvedal žaludek a bušící srdce cítil až v krku. Teď už si byl jistý, že ta VĚC je za stěnou. V návalu strachu obhlédl nejbližší metry zdi, aby se ujistil, že tu nikde není žádný průchod, kudy by se to mohlo dostat až k němu.

Těžké kroky se postupně vytrácely.

Ray se zhluboka nadechl studeného vzduchu a nechal si jím naplnit útroby. Potom ho zase s úlevou vyfoukl. Bylo to pryč, ať už to bylo cokoliv.

Podle doznění těch zvuků usoudil, že to zmizelo směrem doprava. Upřímně doufal, že ho Beldum povede nějakou jinou cestou. Že třeba probourá zeď na druhou stranu a odvede ho tam tudy. Nezdálo se však, že by se Beldum chystal něco takového udělat a Ray náhle znejistěl. Co to vlastně mohlo být? Pokud to nebyl nikdo z nich, musel to být jedině Erth-ek. Ale copak ten vydává takové zvuky?! Začínala v něm hlodat zvědavost. Možná, že by se mohl podívat, kde to zmizelo…

„NE!“ okřikl sám sebe rázně, až na něj Beldum znepokojeně pohlédl. Pak se opět vznesl do vzduchu a kývl na Raye, zdali mohou pokračovat.

Teď nebo nikdy, řekl si Ray a sám nemohl uvěřit tomu, co se chystá udělat. „Půjdeme tam rovně doprava,“ ukázal do černočerné tmy.

U nejbližší možné odbočky však Beldum zastavil a zakroužil vzduchem. Nepochybně říkal „Východ je tudy!“

„Já vím,“ odpověděl mu Ray odhodlaně. „Ale my jdeme tam!“ Poněkud rozechvěle vykročil.

Do tmy se vnořil jako první, protože Beldum ho ještě nedohnal a dál kroužil na křižovatce za Rayem. Toho už tma úplně pohltila a natlačila se na něj stejně těsně jako pocit úzkosti a nesnesitelné napětí. To všechno ale obalovala nezadržitelná zvědavost. Odešlo to tímhle směrem, říkal si pořád dokola.

Po stěně přeběhlo žluté světlo a zaměřilo se na cestu před Rayem. To se vrátil Beldum, který už vzdal svou snahu o vyvedení svého svěřence z bludiště. Teď už mu opět svítil na cestu.

Z jejich chodby už nevedly žádné jiné odbočky. Byla to jen dlouhá rovná cesta do tmy. Pomalu kráčel vpřed a téměř nedýchal. I když ho strach stále ještě ochromoval, trochu povolil. Měl přitom ale pocit, že se v kuželu beldumího světla každým okamžikem objeví to hnusné cosi a bude konec. Nic se však neobjevovalo a Ray postupoval pořád dál.

Než si to stačil uvědomit, ocitl se v místnosti, kam chodba ústila. Beldum se zaklesl do stěny po Rayově pravici a unaveně místo osvětlil.

Byli na úplném konci. Touhle místností jejich cesta za robotickými zvuky končila. Nenacházelo se v ní přitom vůbec nic, co by ten hluk předtím vydávalo. Jak by taky mohlo. Ozývalo se to přece za zdí, ne přímo v téhle chodbě.

Ray postoupil dále do nevelké komnaty. Byla to opravdu malá obdélníková místnost s jediným vchodem, kterým právě přišli. Beldum trůnil ve zdi nad Rayovou hlavou a civěl přímo na protější stěnu, která od nich byla vzdálená sotva pět metrů. Ray se tam podíval také.

Přestože si v prvním okamžiku neuvědomoval, co vidí, vyrazilo mu to dech. Několikrát bez jediného zvuku naprázdno otevřel ústa a s vyvalenýma očima přišel blíž a zase poodstoupil. To co našel, bylo tisíckrát lepší než nějaký hloupý zvuk.

„To-to, to je…“ Rayovi se rozklepala brada. Ačkoliv nikdy nevěděl, jak to má vlastně vypadat, byl si jistý, že to našel.

Byla tam zeď a na ní obraz poskládaný z milionů pestrobarevných drahokamů maličkých jako špendlíkové hlavičky. Ty byly jenom volně zasazeny v drobounkých důlcích v kameni a Ray měl pocit, že kdyby přišel blíž, asi by je omylem rozmáčkl. Bál se jakkoli pohnout, přestože by se nejraději rozběhl přímo kupředu.

„Legenda o vzniku světa!“ přeskakoval mu při těch slovech hlas.

To, co Abotargijové chtěli znát už celé věky, se teď před ním odhalilo dočista náhodou. V duchu neustále děkoval tomu hlučnému čemusi, co ho sem dovedlo, a s pusou roztaženou v úžasu a v bláznivém úsměvu zhluboka dýchal.

„Já tomu. Nemůžu tomu uvěřit…,“ zajíkal se. Nevěděl, kde bral tu jistotu, že je to ono, ale bylo to ono. Oči mu těkaly z jednoho místa mozaiky na druhé, sem tam, sem tam, nebyl schopný soustředit se na jediné místo a snažit se tak pochopit, co vidí. Přímo před ním je mýtus o vzniku světa a života v něm!

Rayovi se něco zacukalo na zádech. Byl to jeho batoh.

„Eh?!“ vyhrkl Ray a ohlédl se na něj přes rameno. Cosi v něm sebou házelo.

Ray spěšně, ale co nejopatrněji, shodil ruksak na podlahu a rozepnul ho. Jakmile odklopil chlopeň batohu, rozlilo se z něj matné světlo. Ray polkl a vyndal ven své pokévajíčko.

„Vylíhne se?“ napadlo ho, jak ho držel v rukou před obrazem první legendy světa. Bylo by to neuvěřitelné, kdyby se ten malý pokémon vylíhl zrovna tady. Ray se musel zasmát.

V tu chvíli existovala pouze jediná věc, která to dokázala všechno zkazit.

„ER-ER-ER-ER-ER!“

„NE!“ vyjekl Ray. Pokévejce málem pustil na zem, jak se mu opět rozbušilo srdce.

Teď už to pro něj nebyl ten šťastný zvuk který ho dovedl až sem. Až příliš reálně mu připomněl svou původní podobu příšery, která čekala v temných chodbách labyrintu jen proto, aby na něj mohla zaútočit.

Ray se rozhlédl, odkud ten zvuk přichází. Ve stejný okamžik si uvědomil, že pokud to sem přijde, nemá šanci uniknout. Byl tu je jediný východ…

Zrak mu v tom spěchu padl na stěnu před ním. Přímo pod veselým pestrobarevným obrazem se na něj šklebily tři skupinky malých černých otvorů proražených ve zdi. Písmeno H, dlouhý kříž a šestiúhelník s otvorem uprostřed. To odsud přicházel ten strojový zvuk – zpoza stěny s Legendou.

Ray od ní poodstoupil se zamračeným výrazem. Co se to za ní skrývá? Chce to zjistit, ale jak?

Pozadu došel až pod Belduma a narazil zády do stěny, takže měl obraz přímo před očima na druhé straně místnosti. Zběžně si jej prohlédl. Ještě stále tomu nemohl uvěřit. Až o tom poví ostatním!

Uvědomil si, že má jedinečnou možnost zjistit, jak vznikl svět, což ho dohánělo téměř k šílenství. Snažil se co nejvíce uklidnit, aby se mohl soustředit na cosi malého přímo pod stropem, co bylo poskládané ze zářivě růžových kamínků a drželo to v ruce fialový drahokam. Jakmile však zůstal zírat na tohle, nemohl od toho odtrhnout oči a když se mu to podařilo, už zase jimi těkal z jednoho místa na druhé, z veliké modré obludy na jinou, bílou, a na něco, co vůbec nerozpoznal. V okamžiku, kdy si chtěl lépe prohlédnout další bytost tam na stěně, ozval se zpoza ní známý hlas.

„Zase slepá ulička!“

„Liso!“ vykřikl Ray překvapením.

„Rayi?!“ odpověděl mu šampiončin hlas z druhé strany zdi. „Jsi to ty? Kde jsi?!“

„Tady! Tady za stěnou!“ hulákal Ray. Snad se brzy setkají? Jsou tak blízko!

„Za stěnou s těma dírama dole?“

„Jo, tam,“ přisvědčil nahlas. „Liso, musím ti něco říct! Já jsem našel…“

Bylo to jako zásah blesku.

„ER-ER-ER-ER-ER!“

Rayovi ztuhla krev v žilách. „LISO!“ zařval. Ten zvuk se ozval přesně z míst, kde stála. „Musíš odtamtud pryč!“ zakřičel na ni zoufale.

„Cože?!“

„ER-ER-ER!“

„Liso, uteč odtamtud!“ Ray se vrhl ke zdi s Legendou. Neopřel se o ni však. I v tu chvíli měl strach, že by způsobil vypadnutí kamínků z mozaiky, a tak se sehnul k dírám dole u podlahy.

„Liso, něco tam je!“ volal na ni naléhavě. „Tam kde jsi!“

„O čem to mluvíš, já…“

Její hlas přehlušil další mechanický zvuk.

„Ustup od té zdi, Rayi!“ zaječela Lisa, jak nejhlasitěji mohla.

Ray instinktivně uskočil a s vejcem v náručí se opřel o stěnu, kde byl Beldum.

„Co chceš dělat?!“ zeptal se nahlas.

„ER-ER-ER!“

Vhrkly mu do očí slzy zoufalství. „Liso, copak mě neslyšíš?!“ To, co vydávalo ty zvuky, muselo být blízko Lisy, jenže ona to nejspíš ještě neviděla. Bylo to někde schované. Čekalo to na vhodnou chvíli…

„Liso, PROSÍM, uteč!“

„Jsi dost daleko od té zdi?“

„Co chceš…?!“

Naráz se celá místnost zatřásla. Beldum se polekal a spadl ze zdi. Komnata potemněla.

Matné světlo vejce v Rayově náručí narostlo.

„Liso!“ vykřikl Ray.

Další rána.

„Dostanu se k tobě skrz tu zeď, Rayi!“ zaječela šampionka z druhé strany. „Je dost slabá! Rozbijem ji!“

Ray se zděsil. „Né!“ zařval. „Liso, ty nevíš, co děláš!“

BUM!

Tisíce pestrobarevných kamínků vyletěly ze zdi jako kulky. Dopadaly na zem, odrážely se od ní a skákaly dál. Zvonily, cinkaly o otřásající se zdi, odrážely se a létaly zpět.

„Áá!“

Ray vykřikl, jak ho déšť hroutící se mozaiky zaplavoval. Ostré kamínky ho bodaly do obličeje, třpytily se mu ve vlasech a škrábaly na skořápku vajíčka, které zářilo v jeho náručí. Ray ho tlačil k sobě, odhodlaný ochránit ho před čímkoliv.

„ER-ER-ER!“

„Ještě jednou!“ zaječela Lisa.

Pevně sevřel víčka, aby mu kamínky nenapadaly do očí. Skrz mu prosvítalo matné světlo pokévajíka.

„RÁÁÁNUUU!“ zařvala Lisa z plných plic.

Pestrobarevný déšť se znovu rozprskl o podlahu.

TŘÍSK!

Celý chrám zaplnil ohlušující rachot valícího se kamení. Stěna se zbytky báje se provalila. Kamenné kvádry zaduněly o zem a Ray se ve strachu skrčil, aby ho žádný nezasáhl. Všechno zahalil prach, ve kterém se vznášely částečky rozdrcené mozaiky.

„REGIROCK!“ zaskřípalo komnatou.

Ray otevřel oči. První, co uviděl, byla tmavá silueta jakési neforemné postavy, jak ji jen matně osvětlovala záře vajíčka. Neubránil se výkřiku. Vypadalo to jako robot sestavený z kamenů ledabyle poskládaných do tvaru paží a dalších částí mohutného těla. Paže spíše než co jiného připomínaly kyje nebo obří palice. Z toho, co mělo být hlavou a obličejem, na Raye zíralo sedm „očí“ poskládaných do tvaru písmene H. Všech sedm jich oranžově plálo a prosvěcovalo tak oblaka prachu jako reflektory automobilu.

Rayovi se vybavilo několik rytin z té podivné studené komory tam nahoře. Tenhle znak byl i tam. Mimo jiné i tenhle.

Oranžové oči zablikaly v mechanické přesnosti, přičemž se ozval nepříjemný zvuk připomínající mačkání tlačítek na telefonu.

„ER-ER-ER!“ zahučelo monstrum a provalilo se přes zbytky zdi do místnosti. Z prachu ozářeném beldumím světlem ze sousední komnaty se vynořila Lisina tvář.

„Liso!“ zachroptěl Ray a těkal pohledem mezi ní a kamennou příšerou. „Uteč! Uteč od toho!“ ukazoval prstem na golema.

„Ale Rayi,“ usmála se na něj dívka tím nejsnaživějším úsměvem, jaký u ní Ray kdy viděl, „to je můj pokémon.“

Ray vyvalil oči a jeho svaly trochu povolily, takže se přestal krčit.

„Co?“ zamrkal a naráz si připadal jako naprostý hlupák a zbabělec. „To, to je tvůj pokémon?“ divil se. Jak by mohlo být něco takového pokémonem?! A navíc Lisiným?

„Jo,“ mrkla na něj ona. „Pokémon z mého šestého pokéballu, pokémon, kterého jsem se vám bála ukázat, pokémon, kterého chtěli rakeťáci a já s Miou jsme se kvůli tomu pohádaly a pokémon, kterému vděčíme za to, že jsme se dostali do tohohle chrámu.“

„Co-cože?“ Ray byl ještě pořád úplně mimo. Děs z toho kamenného pokémona už ho opouštěl, ale to dávalo šanci roji otázek, který se mu houfoval v hlavě.

„Myslím, že bych to měla všechno vysvětlit,“ vydechla Lisa. Vypadala teď tak spokojeně, jako kdyby už dlouho vláčela nějaké těžké břemeno a teď se ho mohla konečně zbavit. „Pojď sem za mnou do té místnosti,“ ukázala na osvětlenou komnatu za jejich zády. „Je toho docela dost,“ usmála se. „Hele!“ ukázala vzápětí na Rayovo pokévajíčko, které ještě nepřestalo zářit.

„Jo, já vím,“ usmál se na ni Ray šťastně. „Asi se každou chvíli vylíhne!“

Lisa se jen zazubila a prolezla dírou v rozbořené zdi. Její Regirock ji následoval.

Ray užuž chtěl přelézt za nimi, když si na někoho vzpomněl.

„Beldume!“ vyjekl. Věděl, že pokémon spadl ze stěny, ale pak už ho neviděl. „Beldume? Kde jsi?“

Rozhlížel se na všechny strany, měl o něj starost. Co když ho zavalily kameny?

Mezi sutí se zalesklo Beldumovo modré tělo.

„Tady jsi!“ vrhl se k němu Ray.

Položil vejce na zem a odhrnul pár menších úlomků. Beldum ležel celou dobu na zemi a jakmile Raye uviděl, šťastně zakoulel okem. Pak se ztěžka vznesl do vzduchu. Vypadal trochu potlučeně, ale podle toho, co si Ray dovolil odhadnout, byl jinak v pořádku.

„Tumáš,“ vytáhl z batohu lahvičku pokémoního všeléku ve spreji a párkrát na něj medicínu nastříkal.

Beldum se vděčně zatřásl a pak vystoupal do stejné výše, ve které obvykle létal.

„Pojďme tam,“ ukázal Ray k díře, kudy sem proudilo světlo dalšího Belduma.

Přelezl trosky zdi a vynořil se v osvětlené dokonale čtvercové komnatě. Uprostřed ní seděla Lisa na čemsi, co vypadalo jako socha, kterou někdo vyrval z jejího původního místa. Regirock stál vedle své trenérky jako přesná replika zbořené sochy. Rayovi ta místnost přišla na první pohled čímsi povědomá.

„Co se děje?“ všimla si jeho zamračeného pohledu Lisa a poklepala na volné místo na padlé kamenné ozdobě sálu. „Sedni si taky.“

Ray se usadil vedle ní, ale nepřestával se rozhlížet. Zdi byly postaveny z nějakého lesklého naoranžovělého kamene a po celém obvodu komory byly ve stěnách známé kostrbaté rytiny. Naproti vchodu, který měl Ray po levé ruce, se ve zdi leskla čtvercová deska z jantaru, do níž bylo zasazeno sedm mosazných koulí tvořících znak podobný písmenu H.

„Kde to jsme?“ zeptal se Ray.

„V Regirockově komnatě,“ odpověděla mu Lisa pohotově. „Akorát teď je teda v trochu dezolátním stavu, no,“ zašklebila se nevinně.

„Už jsem tady v chrámu viděl podobnou místnost,“ řekl jí Ray a zaťukal na pokémoní vajíčko, jestli náhodou nezačne znovu zářit. To však zůstávalo obyčejně hnědozelené.

„Vážně? Tak to musela být jedna z Komnat regi,“ usoudila Lisa.

„Co je Komnata regi?“ Ray o ničem takovém nikdy neslyšel.

„Víš, Rayi,“ začala Lisa spokojeně, „pokud vím, existují tři druhy legendárních regipokémonů. Regirock, toho mám já, Regice a Registeel. Pocházejí údajně z Hoennu, ale podle toho, co jsem stačila vyčíst tady v chrámu, se objevují po celém světě. Ovšem hrozně vzácně. Právě k jejich poctě byly tady v chrámu vybudovány tři zvláštní komnaty.“

„Takže ty máš legendárního pokémona?!“ vyvalil Ray oči.

„No… jo,“ přikývla Lisa a usmála se na Regirocka. „Chytila jsem ho v Hoennu v poušti Mataicaca.“

Ray vytáhl pokédex.

„Regirock – kamenný golem. Pokémon nahodile sestavený z kamenů. Dodnes není známo, jak jeho tělo pracuje, protože nemá žádné známky mozku ani srdce. Věda o něm nemá dostatek informací, ale podle legend byl jeden z nich v minulosti uvězněn v hoennských pustinách.“

„Uvěznili ho tam Abotaregijové,“ přikývla Lisa, „a Regice s Registeelem údajně také.“

„Abotaregijové?“ Ray si na něco vzpomněl. Vybavilo se mu zpravodajství, které zhlédli jednou na Vířících ostrovech. V televizi tenkrát říkali něco o tom, že se rakeťáci snažili dostat do nějaké jeskyně, která se jmenovala Studená škeble. Abotaregijové je ale zastavili.

„Ty zprávy,“ řekl pak Lise pomalu, „ty, co jsme na ně koukali na ostrovech. Ty se regipokémonů týkaly, že ano?“

„Ano,“ přikývla Lisa. „Víš co, řeknu ti všechno, co vím. Pěkně po pořádku…“ Posadila se pohodlně na studenou sochu a dala se do vyprávění. „Začíná to mým putováním pouští Mataicaca. Byl to příšerný den. Celou dobu pálilo slunce a vzduch se vůbec nehýbal. Napadlo mě, že nějaký ten vítr by byl celkem fajn, jenže už mě nenapadlo, co se může přihnat. A opravdu. Netrvalo dlouho a strhla se příšerná písečná bouře. Byla tak silná, že nebylo vidět ani na krok. Zamotala jsem se víc do těch pouštních hadrů a snažila se pokračovat v cestě, ale pouštní duny se úplně přeskupily a kompas se mi díky té bouři rozbil. Byla jsem zoufalá, ale pokračovala jsem v cestě, aniž bych věděla, kam jdu!“ Lisa zavrtěla hlavou nad svou hloupostí. „Dodneška děkuju bohu, že se mi nic nestalo. Měla jsem štěstí. Ve chvíli, kdy bouře trochu zeslábla, jsem na dunách zahlédla menší skupinu lidí v hábitech. Někteří uháněli pískem na Rapidashích a další letěli na dvou nebo třech Flygonech. Byla jsem tak zoufalá, že jsem začala co nejhlasitěji křičet, aby si mě všimli. Zastavila se ale jenom jedna jediná z těch bůhvíkolika postav. Přestože jí všichni ostatní utekli, ona tam nehybně stála v bouři a vypadala tak divně… oblá, bez nohou… vlastně se vznášela ve vzduchu. To mi ale v tu chvíli bylo celkem jedno. Znovu jsem na ni zavolala a ona zmizela. Ovšem jenom proto, aby se mi vzápětí objevila přímo před očima, a já zjistila, že je to Claydol, jeden z psychických pokémonů.“ Lisa s nepřítomným pohledem vzpomínala na ten kolotoč očí, který se nad ní slitoval. „Řekl mi jenom “Pojď, chytíš ho,“ a pak jsem se najednou objevila na místě kus od čehosi, co vypadalo jako skála uprostřed dun. Kolem ní se motalo několik lidí, teď už vím, že někteří z nich byli Abotaregijové. Bouře znovu zesílila. Claydol se otočil dokola a mě napadlo, že ji možná způsobuje on sám? Než jsem se ho na to stačila zeptat, přiběhlo k nám několik Abotaregijů v pouštních hábitech a se šavlemi. Claydol jim ale zabránil ublížit mi a pak jsme se všichni vydali k té skále. Uvnitř ní byla jeskyně a bludiště, ale nakonec jsme tam našli i několik rakeťáků. To bylo poprvé, co jsem uviděla Regirocka.“ Lisa znovu pohlédla na nehybného pokémona, který vypadal, že ani není živý. „No, trochu to zrychlím,“ mávla pak rukou. „Zjistila jsem, že se rakeťáci snaží chytit Regirocka, aby se mohli dostat k nějakým dveřím a s jeho pomocí je otevřít. Abotaregijové se jim v tom snažili zabránit a Regirock samozřejmě také. Nakonec se strhla příšerná bitka. Nejhorší bylo, že když byli už všichni rakeťáci omráčení, Regirock zaútočil i na Abotaregije. Není divu. Komu by se líbilo, kdyby ho zapečetili v nějaké kobce? Myslím, že pár domorodců to ošklivě schytalo, nejsem si jistá, jestli potom nepodlehli zraněním. Každopádně se pak Regirock otočil ke mně a já si uvědomila, že ho odtamtud chci dostat. Vysvobodit ho z toho vězení. Vyzvala jsem ho na zápas i přes protesty Abotaregijů, ale Claydol jim zabránil cokoliv udělat. Nakonec tedy Regirock skončil u mě v pokéballu, za což se mi chtěli Abotaregijové pomstít. Oni měli v úmyslu potrestat Regirocka za to, co provedl jejich mužům, a znovu ho uvěznit, ale já jsem jim to překazila. Odvedli mě pak do jejich vesnice, odkud se mi nakonec s pomocí Claydola podařilo utéct. A to je asi tak všechno.“ Lisa se zhluboka nadechla a pak se blaženě natáhla na široká záda Regirockovy sochy.

„Takže rakeťáci věděli, že ty máš toho Regirocka, a proto tě pak napadli na Vířících ostrovech,“ skládal si dál skládanku Ray.

„Jo,“ přikývla Lisa a její hlas se rozezněl podzemím jako zvon. „Když nás napadli na těch ostrovech, uvědomila jsem si, že dokud nedosáhnou svého, nebudeme mít já a Regirock pokoj.“

„Ale oni to pak vzdali,“ namítl Ray. „Nechali tě být a místo toho pak zaútočili na nějakou tu škebli nebo co.“

„Ano, to ano,“ přikývla Lisa znovu. „Ale Abotaregijové je znovu zadrželi. Myslím, že v té Studené škebli, jak se té skále říká, je zapečetěný jeden z těch zbylých regipokémonů.“

„Registeel nebo Regice,“ pochopil Ray. „Takže jim nešlo o to, chytit přímo Regirocka. Šlo jim o to chytit vůbec nějakého regi!“

„Přesně tak,“ přikývla Lisa. „A tím, že jsme se my čtyři nakonec dostali sem k Abotaregijům, se všechno vysvětlilo.“

„Vážně?“ Ray nad tím zapochyboval. „Co se vysvětlilo?“

„Jak mi Hypno dal tu radu, dívej se pod nohy,“ posadila se zase Lisa, „ihned mi došlo, co tím myslí. Jen jsem vám to neřekla. Promiň. Já byla vždycky strašně opatrná ve všech věcech, které by mohly nějak souviset s tím mým tajemstvím, s Regirockem. My všichni jsme celou dobu, každý den chodili po návodu, jak otevřít tenhle chrám. Jsou tu tři schodiště. I když jsem si byla už téměř jistá, že vím, o co jde, ověřila jsem si to prozkoumáním i těch zbylých dvou mimo toho, kde jsem nakonec našla vchod.“

Ray s Arthurem ji přeci viděli, jak v noci běhá po schodištích!

„A na co jsi tedy přišla?“

„Do chrámu vedou tři vchody maskované třemi schodišti,“ zvedla Lisa prst. „Jedno patří Regirockovi, další, prostřední, Regiceovi a to napravo Registeelovi. Zjistila jsem, že pokud si v hlavě spojím znaky na určitých schodech, dostanu obrazce, které mají tihle legendární pokémoni na tvářích.“

„A jak jsi věděla, že jsou to znaky regi? Tedy u Regirocka to chápu, ale u ostatních?“

„Něco jsem zahlédla v té písečné kobce v Hoennu a taky jsem dala na intuici,“ zazubila se Lisa spokojeně. „Takže tím, co jsi musel udělat, bylo přivést jednoho z regipokémonů na to správné místo na jeho schodišti, stupně se přeskupily a otevřel se vchod do chrámu.“

„Takže to Regirockovo místo bylo uprostřed cesty na vrcholek polí?“

„Přesně tak. Až budeme vycházet ven, všimni si, že tam jsou na schodech takové dvě značky připomínající chrobáky. Jsou to přesné otisky Regirockových stop, takže mi bylo hned jasné, že to je to správné místo.“

Ray na Lisu chvíli zíral. Bylo úžasné, jak to všechno rozluštila…

„Takže rakeťáci chtěli jednoho z regi, aby se mohli dostat do tohohle chrámu,“ pochopil potom. „Jenomže jak věděli, kde ten chrám hledat?“

„To nevím,“ pokrčila šampionka rameny. „Ale pokud ho našli, museli mít jistotu, že se dostanou dovnitř. Ale jakou? Abotaregijové by je přece zabili, kdyby se tu objevili…,“ Lisa se zarazila. „Ledaže… Ledaže by měli nějakého špeha, spojence přímo mezi Abotaregiji?!“

Raye zamrazilo. Ihned mu bylo jasné, kdo tím špehem je, a smutně sklopil oči. Nikdy by to do něj býval neřekl. Nečekal by, že to bude právě on.

„Ale to zas není možné,“ dumala dál Lisa a jeho si nevšímala. „Abotaregijové mají vstup do chrámu zakázaný. Nikdo z nich by se sem neodvážil.“

„Ale ano,“ přerušil ji zkroušeně Ray a zhluboka se nadechl. Ještě chvíli potom seděl se zadrženým dechem a nakonec vzduch pomalu vyfoukl.

„Co?!“ vykulila oči tentokrát Lisa. „Ale ostatní by ho zabili! Jak víš, že je tím špehem někdo z Abotaregijů…?“ plácla se do čela. „Vždyť Latios za ním letěl a říkal, že je to někdo z nich!“

Hleděla na Raye s vyvalenýma očima, jako by ho nikdy neviděla, a čekala, až bude mluvit dál. Snažila se ho tím příšerným výrazem donutit k pokračování.

„Víš, jak se Latios rozletěl za ním?“

„Ano.“

„A jak jsem se pak já později rozběhl zpátky, když začali zvonit Chimechové?“

„Ano.“

„V té místnosti s legendou byl Erth-ek.“

Lisa si zakryla ústa rukou. „Erth-ek?“ špitla. „Ale on, ten byl přeci… na… Na naší straně! S Mavou!“

„Stejně jako my se v něm asi Mava spletla,“ pokrčil Ray smutně rameny.

„Takže to znamená, že nakonec VŠECHNO souvisí jen s tou vaší pitomou legendou,“ uzavírala vysvětlování Lisa poněkud překvapeně. „Jak už jsme říkali, rakeťáci chtějí Jirachiho, aby jim mohl plnit přání, ale k tomu, aby zjistili, jak ho získat, potřebovali klíč k tomuhle chrámu a osobu dost otrlou na to, aby zradila svůj kmen. Ale proč to Erth-ek udělal?“

Ray zavrtěl hlavou, jak se nad tím sám zamyslel. Co mohlo toho muže dohnat k něčemu takovému? Napadla ho jedná myšlenka. Nemohl to být jistý způsob pomsty Dokitovi a zbytku kmene, který nechal zavraždit jeho bratra?

Řekl o tom Lise a ta zachmuřeně přikývla.

„Erth-eka teď čeká smrt, jestli se dostane kmenu do rukou,“ řekla potichu.

Oba dva si vybavili to odporné místo pod jedním z kopců. Lidské lebky rozvěšené po sochách. To bylo popraviště, které čeká i Erth-eka.

„Víš, je mi ho líto,“ připustil po chvíli mlčení Ray.

„Nesmí ti ho být líto, Rayi,“ odfrkla si Lisa. „Možná teď jenom kvůli němu dostanou rakeťáci do pařátů Jirachiho a…“ Znovu se zarazila. „Rayi, Erth-ek byl v místnosti s legendou?“

„Jo, díval se na ni,“ přisvědčil Ray.

„A viděl ji CELOU?“ zdůraznila Lisa poslední slovo.

Ray si s ní vyměnil vyděšený pohled. Erth-ek neviděl část pojednávající o Srdci zloby.

Lisa zabědovala a kousla se do rtu.

„Rakeťáci se nedovědí, co můžou probuzením Jirachiho způsobit,“ zašeptal Ray.

Vajíčko v jeho náručí se nečekaně rozzářilo.

„Ach?!“ zamrkal Ray.

„Už se doopravdy líhne!“ vyjekla Lisa tak změněným hlasem, že ji to samotnou zarazilo. „Rayi, máš nějaký typy, co to bude?“ nabídla mu imaginární mikrofon.

Ray ještě stačil zapřemýšlet o tom, kde se v ní teď ta praštěnost bere a taky o tom, co se z vejce vylíhne, když v tom se vajíčko rozzářilo úplně a ozvalo se prasknutí skořápky. Celé vejce začalo měnit tvar. On i Lisa museli zavřít oči a jakmile si byli jistí, že je po všem, zase je otevřeli. Ray držel v náručí malého hnědého pokémona, jehož nožky vyrůstaly z bonsajové misky a na hlavě se mu pohupovaly tři zelené kuličky.

„Bonsly!“ vyvalilo mimino kukadla.

Ray zíral na to malé stvoření, které se právě probojovalo na svět, a nemohl se ubránit širokému úsměvu. Někde ve svém nitru cítil obrovský nadouvající se balón štěstí. Jeho vajíčko se konečně vylíhlo!

„Ten je tak strašně roztomilý!“ vyhrkla Lisa jako u vytržení. „Ten je! Ten je! Jaj!“

Bonsly k ní zvědavě zvedl oči. „Bon?“

„Ahoj,“ usmál se na něj z druhé strany Ray. „Já jsem tvůj nový kamarád a trenér,“ pokusil se svému novému pokémonovi představit. „Jmenuju se Ray Leever.“

„Bonsly!“ poskočila mu bonsaj v rukou.

„A já jsem Lisa Mellowová, moc mě těší!“ zakřenila se na mrňouse Lisa.

„Bonsly!“ zopakoval on své jméno a když si ji i Raye dosyta prohlédl, jeho očka zašmejdila po místnosti. Vmžiku uviděl Regirocka stojícího u vchodu.

„Sly! Sly! Bon!“

„Jej!“ Ray se polekal, když mu pokémon vyskočil z náručí a uháněl se pozdravit s Regirockem.

„ER-ER-ER-ER-ER-REGIROCK,“ nastavil mu golem kyjovitou paži a Bonsly na ni radostně vyskočil. Pak mu přeběhl až na rameno.

Ray je spokojeně pozoroval. Regirock, obrovská hora kamenní, vypadal, že by Bonslyho mohl rozmáčknout jediným pohybem, ale nezdálo se, že by se chystal něco takového udělat. Vypadalo to spíš, jako kdyby zaujal úlohu rodiče nebo kamaráda.

Lisa byla nadšená. Mohla Regirocka pouštět z pokéballu jen když byla sama, aby jej nikdo neviděl… Měla strach, že by se snad mohlo něco přihodit. Teď tu však stál přímo před ní a před Rayem s malým Bonslym na rameni a i když jen těžko mohl vyjádřit své pocity, Lisa věděla, že má stejnou radost jako ona.

„Liso, proč jsi nám o něm vlastně neřekla?“ zeptal se Ray a dal si záležet, aby to ani v nejmenším neznělo útočně.

„Bála jsem se, Rayi,“ přiznala ona. „Je to takové…těžké, víš. Regirock je tak zvláštní tvor, lidé se ho už v minulosti obávali, vidíš Abotaregijce… Měla jsem strach, že by na něj lidi zaútočili a snažili se ho znovu dostat pod kontrolu… Tak, prostě… Já ani nevím,“ povzdychla si a dál na oba pokémony koukala.

Ray se na ni snaživě usmál.

„Hele!“ ukázala Lisa na Bonslyho, který Regirockovi trůnil na hlavě.

Ona i Ray se rozesmáli. Bonsly si natáhl nožky před sebe a spokojeně si na vrcholku kamenného pokémona lebedil, a když k nim připlul i Beldum, vypadali docela jako jedna pokémoní rodinka.

Beldum Rayovi něco připomněl.

„Liso?“ otočil se k šampionce celým tělem.

„Ano, copak?“

„Víš, co bylo na té zdi,“ ukázal Ray na trosky, „z druhé strany?“

Lisa zavrtěla hlavou. „Nevím, co?“

„Legenda o vzniku světa,“ vyprskl Ray znenadání smíchy a nemohl se přestat smát, když viděl Lisin otřesený výraz. Šampionka na něj zírala s otevřenou pusou a on ji jen poplácal po zádech, jak ze sebe nemohl dostat slovo. Přišlo mu to jako docela dobrý vtip. Věc, po které se pídily celé generace lidí, byla během pár sekund v tahu díky pokémonovi, kterého ti samí lidé dávno v minulosti zbavili svobody.

Lisa se vzpamatovala. „COŽE?!“ vykřikla první slovo, které ji napadlo. „To, to jako fakt? Vážně?“ vrtěla hlavou a snažila se to rozdýchat. „Fakt?!“

„Fakt,“ zazubil se Ray.

Sám se snažil trochu se uklidnit, ale díky jejímu výrazu ve tváři se mu to příliš nedařilo.

„Ani jsem z toho pořádně nic neviděl,“ řekl jí s mávnutím ruky a znovu ji povzbudivě poplácal po zádech. „Co na tom sejde, no ne?“