Rayova pokémoní cesta

Poprava

„Rayi, Abotaregijové nás zabijí, jestli se to dozvědí,“ zamrkala Lisa zoufale.

„A jak by se to asi dozvěděli, hm?“ odpověděl jí Ray bezstarostně. „Pokud jim to sami neřekneme, nebudou o tom nic vědět.“

Přestože si jimi nebyla příliš jistá, Rayova slova ji trochu uklidnila. Pokusila se o úsměv.

„Já jsem ale trdlo,“ zašklebila se. „Kdybych tu hloupou zeď nerozbořila…,“ ohlédla se na zbytky stěn za sebou.

„Tak bys v sobě ještě pořád dusila to tajemství s Regirockem,“ dořekl za ni Ray poněkud pozměněnou podobu toho, co měla doopravdy na mysli.

Lisa se na něj zářivě usmála. „Díky.“

Ray na ni kývl a potom se obrátil ke svému novému pokémonovi. „Bonsly, pozdravíš se i s ostatními?“

Kamenná bonsaj nadšeně zapištěla, a tak Ray vypustil z pokéballů Quilavu, Tropiuse, Chinchou, Girafariga a Kingdru. Pak si se zamyšlením vzal do ruky další prázdný pokéball. „Myslíš, že by sis mohl vyzkoušet, jak se ti bude uvnitř líbit?“

Bonsly mu však už nevěnoval nejmenší pozornost. Pobíhal kolem všech ostatních pokémonů a nadšeně se jim pletl pod nohama. Girafariga jeho chování trochu zneklidňovalo a snažil se potřeštěnému pokémonovi vyhýbat. Bonsly se však neustále dožadoval rozhovoru s hlavou na konci jeho ocasu, a tak se nakonec i Girafarig připojil k všeobecnému nadšení.

„Bonsly,“ oslovil neposedného pokémona Ray znovu a namířil na něj pokéball, „myslíš, že bys mohl vyzkoušet, jak se ti tam bude líbit?“

Jakmile Bonsly přikývl, zvedla se Lisa z rozbité sochy.

„Měli bychom jít, Rayi,“ prohlásila s pohledem na své hodinky. „Jsou čtyři hodiny ráno, venku už bude pomalu světlo.“

Ray beze slova přikývl a povolal své pokémony zpět do pokéballů. Po krátkém vysvětlování Bonslymu, že by bylo dobré, aby i on teď zůstal v pokéballu, konečně kývl na Lisu, že jsou připraveni.

„Jdeme!“ zavelela ona.

Při průchodu dveřmi ven z místnosti se Lisa ještě naposledy otočila. V beldumím světle se zaleskl ornament na nejvzdálenější stěně a potom zmizel ve tmě i s vybouranou zdí a zničenou sochou.

Od chvíle, kdy opustili Regirockovu komnatu, mnoho nemluvili. Oba dva sledovali Beldumy neúnavně svítící na cestu, a už si nedovolili jakkoli vybočit ze směru, kterým šli.

„Cítím čerstvý vzduch,“ řekla zanedlouho Lisa a vzrušeně se otočila na Raye. „Východ už musí být blízko.“

Vystoupali po schodech a dali se chodbou vlevo. Poschodí, v němž se nacházeli, už nezdobily žádné malby ani reliéfy. Ray i Lisa věděli, že jsou nedaleko od místa, kudy se do podzemí dostali.

„Jsi si jistá, že se tu ještě neobjevili?“ ozval se zepředu známý hlas.

Ray s Lisou si vyměnili široké úsměvy. Byl to Mia.

Hlas, který jí odpověděl, patřil Mavě.

„Mio!“ zavolali Ray s Lisou společně.

Kamenným podzemím se rozlehlo několik překvapených výkřiků a pak už se za jedním rohem objevila Miina hlava. Zpoza její postavy se sem vkrádalo mihotavé ranní světlo a stíny dalších čtyř postav.

Ray s Lisou se dali do běhu.

Stíny vpředu se zachvěly a několik z nich jim vyrazilo naproti.

„Rayi!“ Mia vyskočila a div ho nesmetla, když se mu pověsila kolem krku.

„A já jsem vosk?“ zamračila se Lisa naoko dotčeně.

„Už jsme si o vás dělali starosti,“ ozvala se Mava, zatímco Mia objímala svou sestru.

Ray s Miou, Lisou, Arthurem a oběma legendárními pokémony se otočili k ní. Stála venku na schodech přímo před vchodem do chrámu a usmívala se.

„Mavo…?“ zamrkal Ray.

„Poslouchejte mě,“ natáhla žena ruku, aby mu zabránila cokoliv říct. „Tohle je konec. Nemůžete tady dál zůstávat,“ zavrtěla hlavou a pokud jim do té chvíle hleděla přímo do očí, teď zrak odvrátila. „Před chvílí se z chrámu vynořil Erth-ek…“

Mia zalapala po dechu a tázavě se otočila na Latias, jakoby předpokládala, že by to měla vědět. Ray s Lisou na to nic neřekli. Jen se snažili znovu zachytit Mavin pohled.

Ta však stála s hlavou skloněnou ke svým bosým nohám a bez jediného zvuku v ruce žmoulala list nějaké rostliny, který mimoděk utrhla, když Erth-eka viděla odcházet v doprovodu kmenové rady. „Odvedli ho do vesnice,“ zašeptala a přestala rostlinu drtit mezi prsty. „To, co udělal, se nedá odpustit, přestože měl… Vždyť on…“

„Mavo,“ promluvila Latias měkce.

Žena náhle zprudka mávla paží a list spadl do jednoho z rýžových polí, kde zůstal plout na hladině. „Musíte odsud okamžitě zmizet!“ prohlásila rázně a v okamžiku jim hleděla přímo do vyděšených obličejů. „Liso, Rayi, oni to vědí!“ chytla oba trenéry za ruce a zatřásla s nimi tak, jak by to od staré ženy nikdy nečekali. „Vědí o tom, že je Legenda o vzniku světa ztracena!“

Ray na ni zůstal zírat s otevřenými ústy. Lisa vedle něj zbledla. Ruce obou dvou spočívaly v teplých dlaních staré Abotaregijky a oni přitom necítili nic z toho tepla, které se jim snažilo rozehřát ledové, potící se prsty.

„Ale… Jak, jak to?“ vykoktal Ray se staženým hrdlem. Miina sestra vedle něj se ani nepohnula.

„Hypno,“ řekla Mava.

Lisa zalapala po dechu. „Ale jak to může vědět? To přeci není možné?!“

„Nevíme, jak se to dozvěděl, ale řekl to Kanthuovi,“ vložil se do rozhovoru Arthur. Vypadalo to, že on i ostatní už všechno věděli od Mavy.

Ta zoufale kroutila hlavou. „Dokito a ostatní tu budou co nevidět. Jen co zajistí Erth-eka, aby neutekl…“ ohlédla se přes rameno a stisk jejích rukou naléhavě zesílil. „BĚŽTE! Vylezte až k jezírku nahoře a potom se dejte po hřebeni k jihu, odkud jste přišli!“ pustila jejich bílé dlaně.

Podzemím zavál studený průvan a prohnal se otvorem z chrámu ven přímo k vesnici, která již ožívala desítkami ohňů.

„Musíte si pospíšit, jsou rozzuření,“ naléhala Mava. „Běžte!“ Ustoupila jim z cesty.

„V tom případě nesmíme otálet,“ vyletěl Latios ven jako šipka. „Jdeme!“

„Ale co bude s vámi, Mavo?“ zastavila se Lisa. „Potrestají vás za to, že jste nás nechala odejít!“

„Na tom teď nesejde!“ zakroutila žena nešťastně hlavou. „Hlavně už běžte! Zdržujete se!“

„Ale…“

Jeden z Beldumů vyletěl z chrámu a několikrát Mavě zakroužil kolem hlavy.

„Co to dělá?!“ vyhrkla Mia nechápavě.

„Dobrá!“ přikývla však Mava bez vysvětlování.

Ray si s ostatními vyměnil zmatené pohledy.

Vzápětí se Beldum rozzářil a Mava padla k zemi.

„Mavo!“ zaječeli trenéři jednohlasně.

„Rychle odsud, je jen omráčená, bude v pořádku!“ zvolal Latios a chytl Raye za límec, aby jej odtáhl pryč.

Z vesnice se ozval bojovný ryk.

„Děkujeme!“ vydechla Lisa s pohledem na Maviny zavřené oči a pak už se vrhla za ostatními.

Prosmýkli se kolem jejího těla. Nepřipadali si nijak dobře, když ji nechávali ležet na schodišti bez známky života, ale ohnivý průvod formující se v dálce za jejich zády jim nedovoloval otočit se zpět.

Na polích vál čerstvý vítr. Vydrápali se na přerušené schodiště a ještě zaslechli hřmění kamenných bloků, jak se za nimi zavírají a na dlouhou dobu opět ukrývají tajemství Královského vrchu. Beldumové už vidět nebyli. Zmizeli uvnitř dřív, než se chrám uzavřel, a nechali Mavu na schodišti tak, aby to vypadalo, že ji trenéři omráčili. Ačkoliv jim to v tu chvíli mohlo jen přidělat problémy, nebylo jiné možnosti, pokud chtěli Mavu uchránit před stejným osudem, jaký čekal Erth-eka.

Obloha se nebezpečně prosvětlila. Viděli z ní však jenom malé kousky, které vypadaly jako kapky modré barvy rozpíjející se v misce s vodou. Stromy pralesa všude kolem jim bránily vidět cokoliv dalšího. Bílé jezírko opustili bez povšimnutí a nechali jej daleko za sebou. Jediné, co vnímali, byly stíny lesa rostoucího na hřebeni kopců. Ten byl teď pro ně nejdůležitější.

Na okamžik se museli zastavit. Doléhal k nim křik srocujících se domorodců dole a hrozilo nebezpečí, že by si jich mohl někdo všimnout. Jakmile je minuli, znovu vyrazili.

Královský vrch teď vypadal jako obrovské mraveniště. Zatímco se hemžilo malými světýlky plápolajících pochodní a chvělo se pod výkřiky vzrušení a rozčilení, trenéři v čele s Latiosem a Latias prchali na opačnou stranu. Ray zatajoval dech, jak jen to šlo. Bál se, že by se snad hlasitým supěním mohl prozradit a také o tom nepochyboval. Pokud Abotaregijové zjistí, kudy se dali, budou jim okamžitě v patách. Tenhle kraj byl jejich.

„Už se vracejí,“ zašeptala Lisa, když z keřů opatrně vykoukla do údolí. Viděla průvod, jak se žene k vesnici. Ohně plály nad hlavami všech lidí tam dole a jejich oranžové plameny jen odrážely hněv, který domorodci zmítal. „Mava už je v pořádku,“ vydechla Lisa s úlevou. Starou ženu podpíralo několik dalších žen, které se k průvodu připojily i přes protesty mužů.

„Nezdržujte se!“ žádal všechny Latios. „Rychle kupředu!“

Na jistou dobu se jim údolí ztratilo z očí. Dostali se za jeden z kopců přetínajících údolí v půli.

„Slyšíte to?!“ zakvílela přidušeně Mia.

„Buď zticha, Mio!“okřikla ji vystrašeně její sestra.

Z míst, kam teď neviděli, se ozýval ryk a krutý řev.

„Chystají se…“

„BUĎ ZTICHA!“ šlehla po Mie znovu rozlíceným pohledem.

Miin hlas utichl, ale křik z vesnice se ozýval dál.

Slabý větřík rozechvíval černozelené listy džungle všude kolem nich a přinášel zápach hořících ohňů.

Obešli kopec a dostali se znovu na hřeben. Byli přesně v místech, kudy je Abotaregijové před několika dny přivedli jako zajatce.

„Počkejte,“ zašeptala Mia.

Arthur se zamračil. „Co je?“

Mia na něj nevěřícně pohlédla. „Erth-ek,“ řekla. „Nemůžou ho přece…“

„Přestaň o tom už konečně mluvit!“ rozčílila se Lisa nepříčetně. „Je to jeho vina, může si za to sám! Kdyby se nespolčil s rakeťáky tak by se ho teď nechystali zabít!“

Hlasy zespoda sílily, ale ve výhledu trenérům překážely stromy.

„Oni to nemůžou udělat!“ vykřikla znenadání Mia jako pomatená a odstrčila Lisu stranou.

„Mio, počkej! Přestaň!“ natáhli k ní ruce všichni její přátelé, když začala šplhat na nejbližší strom. „Slez dolů!“

Mia se vysmekla Lisině stisku a rychle pokračovala vzhůru.

Ray se otřásl. Věděl, co Abotaregijové udělají, ale nemohl se odprostit od myšlenky ověřit si to. Ujistit se, že má pravdu, i když by byl raději, kdyby se mýlil. Doopravdy to udělají?

Schoval se do jednoho keře a rozhrnul jeho větve, aby viděl do údolí.

„Rayi!“ vykřikla Lisa ohromeně.

On ji však neposlouchal. Zatímco Mia už byla skoro nahoře v rozložité koruně, on se krčil dole, kde měl na popraviště více než dobrý výhled. „Mio, slez dolů!“ zvrátil hlavu nazad tak, aby viděl nad sebe. „Když, když to musíš vidět, nelez nahoru! Tady je to…,“ otřásl se odporem, „tady je to vidět taky!“ Latios s Latias, Arthurem a Lisou nebyli schopni cokoliv udělat. Stáli kousek za Rayem úplně zkoprnělí. Lisa a Arthur byli bílí jako křída. Téměř tak dokonale jako pokémoni vedle nich. Jejich záře byla mrtvolně bledá a rychle se ztrácela.

Dole kolem soch se shromáždila celá vesnice. Na vyvýšeném kamenném prostranství stálo několik vyvolených postav včetně Dokita a Erth-eka.

Mia sebou nahoře v koruně škubla, jak jí podklouzla noha. „Au!“ Rayovi se rozklepala brada. Oni to určitě neudělají! Určitě ne, jistě jim v tom něco zabrání. Za sebou uslyšel Arthurův znovunalezený hlas.

„Mio, nelez až nahoru!“

„Už jenom kousek a… uvidím…“

„Mio, sakra, slez z toho pitomýho stromu!“ bouchla Lisa do kmenu pěstí.

Ray se otočil zpět k údolí. Pevně stiskl čelisti, aby se mu neklepaly, ale řinoucí se pot zastavit nedokázal. Přestože nebylo žádné vedro a ani slunce se ještě neobjevilo, studená tekutina mu vytvářela krůpěje po celém těle.

Bylo to nejhorší ráno v jejich životě.

Dokito pozvedl ostří. Kovová čepel z perutě Skarmoryho se zaleskla.

Mia se drápala ještě výš, protože výhled jí na poslední chvíli znemožnila nějaká větev.

„On to udělá,“ zašeptal nevěřícně Ray, oči upřené na Erth-eka klečícího před kmenovým náčelníkem. Od té chvíle už mu neviděl do obličeje. Erth-ekovu hlavu mu zaclonila Dokitova silueta.

Zpoza kopců vysvitly první sluneční paprsky.

„Ach!“ Miina hlava vyrazila z koruny stromu jako člověk vynořující se z vody.

V tu chvíli Arthur s Lisou současně zaječeli.

„NEDÍVEJ SE NA TO!“

Po zdvižené šavli přejelo ranní slunce. Objevil se záblesk, jak zbraň rozčísla houstnoucí vzduch. Kdosi začal ječet.

Tělo černovlasého muže se líně svalilo k zemi.

Mia vykřikla zděšením a ruce ji zradily. V hrůze si dlaně přitiskla k ústům, přičemž ztratila rovnováhu.

Rayovy oči zíraly přímo vpřed. Rozšířené zorničky zachytávaly i ten nejmenší detail podívané tam dole v údolí, přestože Ray by oči nejraději zavřel. Nešlo to.

Z popraviště se skutálela oddělená hlava a zamotaná do vlastních vlasů zůstala ležet v tmavé trávě.

„Jááá!“ Mia se zřítila ze stromu. Její jekot se roznesl údolím jako poplašný signál. Přestože ji Latios stačil chytit, pro všechny už bylo pozdě.

Ray zalapal po dechu. I na tu obrovskou vzdálenost se jeho oči střetly s černýma očima vraha jejich bývalého přítele.

Dokitův silný hlas zahřměl krátkým povelem a náčelník ukázal zakrvácenou šavlí k místu, kde se ukrývali všichni trenéři. Dav u mrtvoly se vmžiku rozdrobil. Vstříc Rayovým odhaleným očím vyrazila skupinka lovců. Ray se zhluboka nadechl a zařval z plných plic.

„UTÍKEJTE!!!“

Vrhli se bezhlavě do pralesa. Větve je šlehaly přes obličeje a do cesty se jim stavěly tlusté kořeny. Nohama se zarývali do měkké půdy, klouzali po vrstvách napadaného listí, které jejich útěk nebezpečně zpomalovalo. Ray splašeně oddychoval. Snažil se nevnímat malé ranky na tvářích, které mu slabě krvácely, a ignoroval nepřirozený zvuk, který způsoboval jeho docházející dech.

„Dál! Pryč!“ ječela Latias vpředu.

„Nedívej se na to!“ zabědoval Arthur. „Hypnova rada!“ Rozplakal se.

„Buď zticha! Ach!“ Lisa zakopla o liánu. Zavrávorala a běžela dál.

Až příliš brzy se jim za zády ozval dusot. Tlejícím listím proběhly bosé prsty abotaregijských lovců.

„Běžte! Běžte!“ řval Latios. Letěl jako poslední. Doufal, že dokáže lovce zdržet a získat tak čas pro ostatní.

„Jsou vpravo!“ varovala ho zoufale Latias.

„Jsou i na druhé straně! Áá!“ Mia zaječela.

V okamžiku, kdy mu něco přeskočilo nad hlavou, Ray narazil Arthurovi do zad. Ten se poroučel k zemi.

Mia o něj s křikem zakopla a zmizela v tmavém kapradí.

„Nechte nás být!“ zařvala Lisa na celý les. Odpověděl jí zvířecí ryk a vyděšený křik pokémonů nad nimi. Její ruka sjela k pokéballům.

Ze stínů stromů se vynořily pomalované tváře. Bylo to stejné jako tehdy v noci. Semkly se kolem ležícího Raye, Arthura a Miy, nad nimiž se tyčili Latios s Latias a Lisou připravení bránit se všemi silami. Jeden z domorodců zaútočil.

Do vzduchu vyletěl pokéball.

„REGIROCK!“ zahromoval pokémon, který se z něj vynořil. Jeho paže podobná palici rozdrtila vyslanou šipku o nejbližší strom.

Latias vypálila rudý paprsek po dalším z nedočkavých šípů.

Ray vzhlédl a polámaně se zvedl z listí. Mia s Arthurem se již vrávoravě snažili dostat do bezpečí, zatímco je Latios, Latias a Regirock bránili.

„Pomoc!“ zaječela Lisa. „Pomozte nám někdo!“

Regirock poslal k zemi tři muže jedinou ranou. Nikdo z nich se už nepohnul.

Vzduchem zasvištěly šípy. Jako zázrakem ani jeden netrefil cíl. Regirock jim nastavil své obrovské tělo.

Ranním lesem se znenadání rozezněly zvonky.

„Hah!“ rozhlédl se Arthur.

Ray ztrácel přehled o tom, co se děje. V jednu chvíli se ještě bránil ocelovému sevření paží jednoho Abotaregijce a v druhou už civěl do zachmuřené tvářičky známého pokémona.

Na místo boje se snesl roj modrého zvonění.

Mia se zoufalým výrazem zalapala po dechu a zavřela oči. „To jsou Chimechové!“

Pokémoni kolem nich utvořili clonu z těl. Pak se fialově rozzářili.

Ray ještě stačil zahlédnout zoufalé snahy abotaregijských kopí o proniknutí hradbou. Pak vše zmizelo v záblesku fialového světla.

Ray s bolestným heknutím dopadl na kolena do prašné půdy. Hlava se mu točila, měl pocit, že se každou chvíli pozvrací. Oči držel zavřené. Bál se, že až je otevře, uvidí něco příšerného.

Kolem něj bylo téměř úplné ticho. Ozvalo se jen unavené cinknutí některého z Chimechů doprovázené zrychleným dechem trenérů ležících na zemi. Někde za ním slyšel Arthurův chroptící dech, jak se chovatel snažil něco říct.

„LISO!“

Miin hlas Rayovi otevřel oči.

„LISA TU NENÍ!“

Rozhlédl se kolem. Napravo od něj klečel Arthur, kus za ním Mia. S vytřeštěným pohledem otáčela hlavou na všechny strany. Na kraji cesty, kde se tak nečekaně ocitli, leželi Latios s Latias, před ní Ray, nalevo byl Arthur. Lisu neviděla.

Mie se roztřásla brada.

„Lisa tam zůstala.“

Ray pomalu otočil hlavu, aby se rozhlédl znovu. Viděl, Miu, Arthura, Latiose a Latias. Po Lise nebylo ani stopy.

Arthur se doplazil až k Mie a chytil ji za ramena. „Mio!“

„Je pryč,“ špitla bez jediného mrknutí. Koutky očí se jí zaleskly slzami. „Je pryč.“

„Mio, přestaň přece!“ zacloumal s ní Arthur, přestože byl stěží schopen pohybu a do očí se mu nezadržitelně hrnuly slzy. Mia polkla a pokusila se zhluboka nadechnout. Nepřestávala se však třást, plíce ji neposlouchaly a neměla dost sil na to, aby se o nádech pokusila znovu.

Ticho lesní pěšiny roztříštilo hlasité zvonění. Ray vyplašeně vykřikl, když se nad nimi rozzářilo světlo a objevilo se několik Chimechů. Hned nato se ozvala rána a země se zatřásla po těžkým tělem obrovského golema. Spolu s ním se k zemi poroučeli i všichni Chimechové, kteří se právě objevili.

Jakmile se vzpamatovali z ohlušujícího zvuku, Ray, Mia i Arthur se nahrnuli k Regirockovi. V jeho náručí se choulila Miina sestra. Pokémon ji svíral tak pevně jako kdyby ji chtěl rozdrtit, zatímco mezi kameny jeho těla vězely polámané šípy a jedovaté střely foukaček.

Ray unaveně vydechl. V hlavě se mu rozprostřelo dokonalé bílé prázdno a zatímco se Mia přitiskla k roztřesené Lise, která ještě pořád křečovitě svírala Regirockovy paže, lépe se kolem sebe rozhlédl. Všude leželi Chimechové. Někteří se snažili zvednout ze země, jiní se jen tak kutáleli kolem nebo se nehýbali vůbec. Latios s Latias se choulili k sobě stejně jako Lisa s Regirockem.

„Zachránili jste nám život,“ vydechl vděčně Ray, když vzal do rukou Chimecha ležícího nejblíže k němu. Modrý obličejík se na něj usmál.

„Čájm,“ zamrkala malá očka.

„Děkujeme,“ pronesl Ray s posvátnou úctou.

„Chtěla bych, aby bylo všechno jako dřív,“ ozvala se Mia smutně. „Když jsme jen chodili a bojovali s trenéry. Bylo to normální… Proč existuje něco takového jako je legenda o Srdci zloby?!“ praštila pěstí do země. Slzy doteď se držící na krajíčcích jejích očí, se konečně skutálely. „Nechci s tím mít nic společného!“

Mia se rozplakala.

Nohy se mu podlamovaly, ale Ray vstal a došel až k ní. Potom ji objal. Cítil, jak se celá třese.

„Taky s tím nechci mít nic společného, Mio,“ zašeptal. „Jenže mám. A ty taky. A teď, když o tom víme, tomu můžeme udělat konec.“

Mia se na něj podívala se třpytivými slzami na řasách.

„Vyšlo slunce,“ vzhlédl k obloze Latios, zatímco jeho sestra poletovala kolem a starala se o Chimechy.

„Dokázali nás přenést na tak velikou vzdálenost…,“ vrtěla hlavou. „Musíme jim za to být vděční. Málem je to stálo životy.“

Ještě hodnou chvíli seděli na zemi uprostřed cesty a mlčeli. Modří pokémoni kolem nich se zanedlouho vznesli a opět se shlukli do hejna, zatímco trenéři se ani nepohnuli.

Co kdyby tam teď někdo šel, napadlo Raye. Viděl by Regirocka, Latiose i Latias… Záleželo by na tom ale vůbec? Kam vlastně ta cesta vedla? Přišla mu povědomá.

„Jsme zpátky na cestě mezi Zlatoprutovým a Fialkovým Městem,“ řekl po chvíli Arthur, aniž by se namáhal podívat do mapy, „kousek od místa, kde jsme vlezli do toho lesa.“

Jejich zraky se obrátili na stranu po Rayově levici. Hustý tmavý les vypadal pořád stejně. Štíhlé, křivolaké kmeny se vypínaly k černým korunám, kořeny halené kapradím.

„Vylíhlo se mi tam to vajíčko,“ vzpomněl si Ray s pohledem na tmavé mezery mezi stromy připomínající chodby abotaregijského chrámu.

„Tobě taky?“ rozjasnila se Miina tvář. Zamrkala.

Ray na ni vyvalil oči neméně překvapeně. „Takže i tobě?“

Oba si vzali do rukou pokébally.

„Bonsly, pojď ven!“

„Ty taky, Manene.“

Vzápětí se kolem trenérů shlukli všichni Chimechové a vznášeli se jim nad hlavami.

„Tobě se taky vylíhlo, Mio?“ ozvala se poprvé od svého návratu Lisa a vrátila do pokéballu Regirocka. Byl nadmíru vyčerpaný, protože tam v pralese to byl on, kdo ji ubránil a zřejmě přitom ošklivě zranil několik lidí. Nicméně to ji netrápilo. Kdyby nezakročil, byla by mrtvá. Mnohem více ji zaráželo, že Regirocka viděli její přátelé před chvílí úplně poprvé, ale nikdo z nich se jí na něj nevyptával.

„Ti jsou roztomilí!“ usmála se na malinké pokémony Latias a její bratr přiletěl blíž.

„Tohle je Bonsly,“ řekl Ray a vzal svého pokémona do dlaní. Nijak se nevzpouzel. Očima přelétával po všech lidech i pokémonech okolo, ale jinak se vůbec nepohnul. Kdyby neměl otevřené oči, Ray by si myslel, že spí.

Miin Manene trenérce vylezl na rameno. „Tohle je Manene,“ řekla ona pyšně. „To jméno jsem našla v chrámu napsané na zdi. U něj byl obrázek tohohle pokémona, a tak mu budu říkat Manene.“

„Jsou vážně moc hezcí,“ shýbl se k nim Arthur a polechtal Maneneho na červeném nose. Pokémon se však ani nepohnul, stejně jako Rayův Bonsly. Když ho však Arthur nepřestával lechtat, potichu zakňoural a zabořil obličej do Miina ramene.

„A co tvůj pokémon, Liso?“ vyhlédla Mia zpoza Arthurových zad, Maneneho jemně přitisknutého k rameni. Jeho přítomnost ji uklidňovala.

Lisa se trochu zachvěla. „Vždyť jsi ho před chvílí viděla,“ namítla s obavami. Muselo to přijít. Dřív nebo později se jí na Regirocka museli zeptat.

Mia na ni upřela zvědavý pohled, ale nic neřekla.

„Tak dobře,“ vydechla Lisa pomalu a vzala do ruky jeden ze svých pokéballů. „Tohle je můj Regirock.“

Přestože ho už viděl, pokémon Rayovi znovu nahnal husí kůži. Nevypadal o moc přívětivěji než ve zvířeném prachu rozbořené zdi v chrámu.

„To je… doopravdy pokémon?“ zapochybovala Mia upřímně, když Regirock vydal nepříjemný mechanický zvuk.

„Jedna z hoennských legend,“ přikývla Lisa. Oči měla upřené přímo do Miiných, jak v nich hledala pochopení. Chtěla si být jistá, že všechno bude v pořádku.

Mia zamrkala. „To kvůli němu jsem se s tebou tak pohádala, když jsi nám ho nechtěla ukázat.“

Lisa sklopila oči. „Je to tak, mrzí mě to.“

Toho rána byla cesta do Fialkového Města prázdná. Trenéři spočívali nerozhodně na zemi uprostřed ní, napůl otočeni směrem k městu, kde Ray s Miou získali první odznaky, a když Lisa domluvila a vrátila Regirocka do pokéballu, nastalo ticho. Slunce poskočilo o trochu výš a stíny zapovězeného lesa se začínaly stahovat mezi stromy.

„Zjistili jsme, co jsme potřebovali,“ protrhl mlčení Latios svým zamlženým hlasem.

Zapůsobilo to jako rozkaz. S jeho slovy se za ním a za Latias naráz shlukli všichni Chimechové.

Mia se zamračila. „Latiosi?“

„Nemůžeme s vámi jít dál až do města,“ usmála se na ni Latias ztrápeně. Zaváhala, když se rozhodla připlout k nim o něco blíže, a nakonec to neudělala.

„Latias!“ vytřeštila Mia oči.

„Je načase, abyste šli dál sami,“ přerušil ji Latios, jak sevřel předloktí své sestry, aby jí zabránil v dalším pohybu. „Na nějaký čas se musíme rozdělit.“

„Ale kam půjdete?“ zeptal se Ray. „Raketáci už jistě ví, co legenda říká, Erth-ek měl něco jako vysílačku… Půjdou po vás.“

„Někde se ukryjeme,“ odbyl jeho námitku Latios a zavřel oči.

„A pak?“ promluvila Mia a pohlédla Latias zpříma do očí.

„Pak nás najdou,“ přikývla ona klidně, „stejně jako vás, tebe a Raye.“

Ray nevěřil vlastním uším. Copak to Latios s Latias vzdali?

„Neskončí to, dokud nenajdeme ostrov se svatyní a dokud bude Jirachi spát,“ nenechal ho Latios promluvit.

„Takže vy čekáte, že se to rakeťákům povede?“ vytřeštila Lisa nevěřícně oči. „Že vás všechny prostě najdou a využijí…“

„Do jisté míry,“ souhlasila Latias stejně studeným hlasem, jakým obvykle mluvil Latios.

Ray, Mia, Arthur i Lisa se k ní překvapeně otočili. Cítili z ní teď tolik jejího bratra, jakoby se ona sama někam ztratila.

„To ale neznamená, že víme, jak to skončí,“ řekla.

„Pokud se všichni čtyři,“ kývl Latios na Raye a Miu, „znovu setkáme na vrcholu té svatyně, slibme si, že uděláme všechno pro to, abychom rakeťáky zastavili a legendu dovedli do dobrého konce.“

Chimechové tiše zazvonili.

„Slibujeme,“ zašeptali Ray, Mia, Latios i jeho sestra.

Latios s Latias na ně kývli a vznesli se do větší výšky.

„Nashledanou!“ zavolali na ně trenéři, přestože by je nejraději zastavili. Věděli ale, že jednoho dne se setkají znovu a budou muset spojit své síly.

„Nashledanou!“

Chimechové oba pokémony obklopili jako veliký roj. Mia, Ray, Arthur i Lisa zaklonili hlavy, aby viděli, jak se všichni vzdalují. V uších jim zněl slábnoucí cinkot, když jimi zmítaly smíšené pocity. Ray se usmál a když ho Mia viděla, usmála se taky. Věděli, že se s nimi jednoho dne zase setkají, přestože si mohli být jistí, že okolnosti toho setkání nebudou příznivé. Mia zamrkala, aby zabránila malým slzám vytrysknout a ještě honem Latiosovi a Latias zamávala.

„Takže půjdeme?“ promluvil Arthur svým obvyklým hlasem a utáhl si přezky svého batohu. „Fialkové Město je jen necelý den cesty odsud. Mohli bychom tam dorazit ještě dnes. Někdy navečer.“

„To zní dobře,“ odtrhla Lisa oči od naoranžovělých mraků. „Co vy dva na to?“

„JDEME!“

Všichni čtyři okamžitě vyrazili na cestu. Nasadili rychlé tempo a nemínili zpomalovat. Každý krok je totiž posouval blíž a blíž k místu, kde se opět setkají s pokémoními trenéry bojujícími o odznaky Johtové ligy i s pokémoními chovateli a dalšími lidmi. Chtěli co nejdříve zapomenout na to, co nechávali za sebou. A čím dříve se dostanou do města, tím rychleji na ty věci zapomenou. Aspoň na některé.

„Až dorazíme do města, zavolám domů,“ oznámil Ray rozhodně. „Dlouho jsme s našimi nemluvili, nemyslíte?“

„To teda jo,“ pokývala hlavou Mia. „Vsadím se, že je mamka celá vyplašená z toho, kam jsem se po Turnaji na ostrovech poděla!“ Při tom pomyšlení provinile zamrkala a přidala do kroku. „Vždyť oni určitě jenom slyšeli ve zprávách, že jsme někam zmizeli! Víte, jak to musí vypadat?!“

„Taky bych mohl dát zprávu domů o tom, jak se mám,“ zamyslel se Arthur. V rukou mu po dlouhé době opět spočíval jeho zelený notes a on do něho něco čmáral.

„Víte, co napadá mě?“ zamrkala Lisa. „Jak asi vůbec dopadl ten turnaj na ostrovech? Jsem si jistá, že teď už musí být po finále, i když ho tenkrát odložili…“

„Určitě vyhrála Agnes,“ prohlásila Mia.

„Proč? Protože jsme přátelé?“ zašklebil se Ray.

„Protože je prostě lepší,“ vyplázla na něj rozpustile jazyk. „I když Timothy taky nebyl špatný.“

„To teda ne, vždyť minulý ročník vyhrál právě on…,“ chytila se toho Lisa. „A co víc, porazil RAYE! A to už něco znamená!“ rozesmála se.

Ray trochu zrudl, přestože věděl, že Lisa naschvál přehání.

„Já myslím, že zvítězil Timothy,“ promluvil Arthur.

„Jo?“ otočili se na něj všichni. Čekali, že právě on bude spíš na straně své sestřenice.

„Jasně,“ kývl chovatel a za chůze si zastrčil desky do jedné z kapes své krosny. „On je vážně dobrý… totiž, Agnes je taky dost silná, ale Elderblow je podle mého zkušenější.“

„V Hoennu,“ ozvala se Lisa zamyšleně, „se stal hlavním koordinátorem v pokémoních soutěžích.“

Ray s Miou vyvalili oči.

„On je taky koordinátor?!“ zamrkala Mia a vzpomněla si, jak jako malá vysedávala před televizí a koukala na přímé přenosy ze soutěží.

„V jakém oddělení?“ zeptal se Ray, který si na přenosy vzpomněl také.

„Teď nevím jestli v kráse, nebo ve vyrovnanosti, jedno z toho,“ mávla šampionka rukou.

„Říkám, že je dost zkušený,“ pokrčil Arthur rameny.

Lisa za jeho zády náhle ožila. „Hej, můžu si to půjčit?“ vytáhla z batohu tlusté zelené desky.

Arthur, přestože vypadal trochu zaskočeně, přikývl. „Jo, jsou to… jenom zápisky a nápady a tak…“

„To je úžasný!“ vykřikla Lisa, když prolistovala několik stránek.

Arthur zrudl. „Díky.“

„Vážně, pěkný!“ vrtěla dívka dál hlavou. „Podívejte na tohle,“ přivolala k sobě i Raye a Miu.

„Proč jsi nám to nikdy neukázal?“ Mia nemohla uvěřit, že Arthur umí tak dobře kreslit. „Tohle je vážně něco!“ Vytrhla Lise desky z ruky a ukázala Arthurovi jeden z jeho vlastních obrázků.

„To je hnízdo s mláďaty Pidgey,“ přikývl on.

„No, to je nám jasný, ale jak jsi to…?“

„Hele!“ narazila Lisa v zápiscích na legrační obrázek. „Tohle asi není pokémon, co?“

Ray s Miou jí honem nakoukli přes rameno, zatímco Arthur spěšně přiskočil, aby jim desky sebral.

Ray vyprskl smíchy. „To je Isaac Tone?“

Na obrázku pod rozsáhlými poznámkami o Jynx a jejich hlasovém rozsahu byl muzikant z kapely Vilmy a Darji Woodyových. Jeho hlava se nafukovala do obřích rozměrů, jak foukal do saxofonu, který mu kdosi ucpal velikým tuřínem. „A tohleto? Ta smějící se osoba za ním?“ přimáčkl Ray nos až k papíru. „To je Lisa?“

„Dej to sem!“ vyhrkl Arthur rudý jako krocan a honem desky zaklapl a narychlo je narval do batohu.

Ray s Miou se připitoměle zubili, když nastalo trapné ticho.

„Ale, ale ten Tone se ti vážně povedl, Arthure,“ usmála se Lisa nakonec a Ray s Miou si všimli, že i její tváře dostaly lehce narůžovělý nádech. „Vypadá tam přesně tak, jaký je.“

I když v krku pořád cítil obrovský knedlík, Arthur si oddychl. Chtěl Lise něco ohonem odpovědět, ale nedostal ze sebe nic než slabé zamumlání.

Cesta ubíhala rychle. Vlastně se zdálo, že za nimi všechno mizí rychlostí světla. To, co se ráno stalo v abotaregijské vesnici, jako kdyby se vůbec neudálo. Málem by mohli začít pochybovat o tom, jestli se do těch míst vůbec kdy dostali.

Na oběd se zastavili u jednoho odpočívadla, kde po dlouhé době také konečně potkali jiné trenéry. Byla to trochu podobná skupinka jako ta jejich, až na to, že tahle s sebou neměla šampionku Hoennské ligy a semifinalistu Turnaje Vířících ostrovů.

Vypadalo to, že cizím trenérům dalo obrovskou práci Raye a ostatní oslovit.

„Mů-můžeme si s někým z vás dát zápas?“ odhodlal se nakonec asi čtrnáctiletý chlapec a k jeho žádosti se připojili i jeho přátelé. Dívka, která vypadala jako sestra jednoho z nich, se nabídla, že bude dělat rozhodčí.

Ray i Mia zápas přivítali s neskrývaným nadšením. Jak dlouho už to bylo, co naposledy trénovali?

První zápas byl mezi Rayem a chlapcem, který se jmenoval Frank. Ten si zvolil Sunfloru a Ray povolal do boje Girafariga. Přestože první kolo vyhrál, Rayova Chinchou měla s dalším travním pokémonem v druhém kole nemalé problémy. Tangela byl až nečekaně rychlý a když Chinchou porazil slunečním paprskem, před kterým si všichni museli zaclonit oči, zůstal Ray i jeho přátelé překvapeně civět.

„Myslel jsem, že když jsi byl v semifinále Vířících ostrovů…,“ zavrtěl hlavou Frank.

„No jo,“ odbyl ho trochu mrzutě Ray. To, že tak dlouhou dobu netrénovali, se dřív nebo později projevit muselo. „Dáme rozhodující kolo?“

„Jasně!“

Aby si neuřízl pořádnou ostudu, snažil se Ray, jak mohl. Jenže ani v dalším kole se mu nedařilo tak, jak by býval chtěl. Tangelu se mu porazit podařilo, ale když proti jeho Quilavovi nastoupil Crawdaunt, neměl valnou šanci a ani napůl vyčerpaný Girafarig už výsledek zápasu zvrátit nedokázal.

„Porazil jsem Raye Leevera!“ zavřeštěl Frank, jakmile Luka vyhlásila výsledek zápasu. „Porazil jsem Raye Leevera! Jsem lepší než Ray z Turnaje Vířících ostrovů! Jsem lepší!“

„Aby sis z toho nepřicvrnk,“ zpražila ho znechuceně Mia.

„Co?“ zamrkal chlapec a sebevědomě se jí podíval do tváře. „Porazím i tebe!“ nafoukl se. „Ty jsi v Turnaji skončila hůř než on, takže tě porazím!“

„Zkus to,“ vyzvala ho Mia s pokéballem v ruce.

Kdyby ovšem věděla, jak zápas dopadne, tolik by se do něj nehrnula. Exeggcute sice dokázal porazit Frankova Koffinga a dokonce přemohl i Magnetona, podlehl však jeho silnému Crawdauntovi, který porazil i Miina Croconawa. Potom povolala do boje Dunsparce. Ta ze sebe sice vydala, co mohla, ale i tak nakonec zápas skončil dost zoufalou remízou.

Frank vykulil nevěřícně oči. „Jsi lepší než Ray, toho jsem porazil na celé čáře…“

Mia na to neřekla ani ň. Jen Dunsparce pomalým pohybem vrátila do pokéballu a otočila se k Frankovi zády. Prohra ji zklamala. Tolik se snažila toho kluka porazit, že se až příliš soustředila jen na vítězství a důležité chvíle zápasu jí proklouzly mezi prsty.

„Nic si z toho nedělejte, vy dva,“ přistoupila k Rayovi a Mie Lisa. „Všichni jsme trochu přepadlí a zesláblí z posledních dní. Za pár dní tréninku se to spraví.“

„Haló!“ ozvala se Luka svým příjemným hlasem, od kterého vyhlášení porážky neznělo tak strašlivě, jako od jiných rozhodčích, jak si Ray stačil všimnout. „Nedali byste si ještě někdo zápas se mnou a pak s bráchou?“

Arthur si s Lisou vyměnili tázavé pohledy.

„Já začnu,“ usmála se Lisa a otočila se k vyzyvatelce.

Když Luka nastupovala do zápasu proti hoennské šampionce, byla oprávněně dost nervózní. Snažila se to však nedát na sobě znát, aby tím soupeřce nenahrála, a odhodlaně proto vypustila svého prvního pokémona.

„Electabuzzi!“

„Miltank, volím si tebe!“ odpověděla jí Lisa.

Zatímco Arthur se ujal soudcování, ostatní trenéři se posadili na lavičky odpočívadla jako na tribuny.

Dokonce i na Lise bylo vidět, jak se snaží překonat jistou zesláblost. I tak však všechna tři kola vyhrála, takže aspoň trochu napravila reputaci jejich malé skupiny.

„Aspoň jsem to zkusila, díky,“ pokrčila rameny Luka a vrátila vyřízeného Slakinga do pokéballu.

Lisa se rozesmála. „Dala jsi mi zabrat,“ oddychla si a také si připnula k opasku poslední pokéball. „Vážně.“

Přišla řada na poslední zápas, ve kterém se měli utkat Arthur s Lučiným bratrem Kryštofem.

„Písečný útok, Sandshrewe!“ zaútočil trenér.

„Pozor na oči!“ vykřikl chovatel a jeho Charmander se písku vyhnul. „Dobře! Uhlíkový útok!“

Dalšími útoky Charmander Sandshrewa udolal. Pak si ale Kryštof zvolil Quagsirea a Arthur změnil na Seela. Tomu se v druhém kole podařilo vybojovat remízu.

„Poslední kolo!“ vyhlásila Luka, která se po svém zápase s Lisou opět ujala postu rozhodčího.

„Do toho, Kadabro!“ povolal Arthur z pokéballu nadpřirozeného pokémona.

„Volím si tebe, Forretressi!“

Arthur něco nespokojeně zamručel. „Zklidni svou mysl, Kadabro,“ začal třetí kolo přípravou na útok.

„Starobylou sílu!“ neotálel s ním však jeho soupeř.

Země se zatřásla a na okamžik se zatmělo. Vzápětí proti Kadabrovi vyletěly veliké balvany.

„Pozor!“ vykřikl Arthur. Kadabra se už nestačil teleportovat. „Bleskovou ránu!“

Jenže Forretress zaútočil znovu a Kadabru porazil.

Arthurovi zbýval poslední pokémon.

„Jdi na to, Charmandere!“ vykřikla hlasitě, aby mu před obrněným Forretressem dodal odvahu.

„Uhlíkový útok!“

„Starobylou sílu!“

Znovu se na okamžik zatmělo, ale tentokrát tmu zahnalo červené světlo. Oheň Forretresse popálil a ten minul.

„Do toho!“ zakřičeli Ray s Miou a Lisou, když se naráz zvedli z lavičky. „Ještě jednou!“

Arthur se na ně neohlédl, jenom přikývl.

Charmander se nadechl a vyskočil do vzduchu.

Forretress ještě stačil vyvalit oči nad sebe, když se nad ním rozzářilo bílé světlo.

„Charmandere!“ vykřikl Arthur překvapením.

Ohnivý ještěr narostl do větších rozměrů a když právě vyvinutý Charmeleon švihl ocasem, Forretress zapadl do laviny řeřavých uhlíků a Kryštof ho musel po pár dalších vteřinách odvolat ze zápasu.

Charmeleon seskočil na zem vedle Arthura.

„Vyhrává Arthur a Charmand… Charmeleon!“ vyhlásila Luka prohru svého bratra.

Arthur na to ani nečekal a s úsměvem od ucha k uchu se sklonil ke svému pokémonovi.

„Charmeleone!“ vyhrkl jako ve snách.

„Char,“ vyplivl pokémon několik plamínků, aby trenéra ujistil o své proměně.

„Ten konec byl krásný!“ zavolala Mia, jak ona, Ray i Lisa přiběhli blíž. Všichni tak pocítili teplo, které sálalo z Charmeleonova plamene na konci ocasu, i to, které doslova vyzařoval Arthur.

„Dík za zápas,“ ozval se Kryštof, který byl asi o rok mladší než Ray. „A… hm, gratuluju!“ zazubil se.

„Děkuju. Díky za zápas,“ odpověděl mu Arthur ještě stále trochu překvapeně. „Díky tobě se mi dnes vyvinul Charmander!“