Rayova pokémoní cesta

Dobře ukryté klovance

K vlastnímu rozladění Ray, Mia, Arthur a Lisa zjistili, že trenéři, se kterými právě bojovali, směřují do Fialkového Města také. Přestože se všelijak snažili jim naznačit, že by mnohem raději šli sami, Frank chtěl jít do města s nimi.

„Franku,“ zastavila ho Luka přísně, „přestaň se chovat jako malé dítě, ano?“ Potom se otočila k Rayovi a ostatním. „My se ještě chvíli zdržíme,“ mávla neurčitě rukou, „takže se asi budeme muset rozdělit. Rádi jsme vás poznali.“ Mrkla na ně a rychlým „nashle“ vše ukončila.

„Ahoj,“ rozloučili se s ní Ray, Mia, Arthur a Lisa a okamžitě vyrazili dál, protože si nebyli jistí, jak dlouho dokáže Luka Franka zadržovat.

„Škoda, že s nimi byl on,“ řekla za chvíli Mia. „Myslím, že bych byla jinak ráda pokračovala do města společně s nimi.“

„Ještě štěstí, že Luka pochopila, kam tím vším pokašláváním míříme…,“ zasmál se Arthur, když si vzpomněl na dívčin otrávený výraz a Frankovo pokřikování.

Další lidi potkali až před samotným Fialkovým Městem. To už na kraj padal soumrak a oranžové nebe se odráželo ve stovkách oken velikého a starobylého lidského sídla. Vypadalo trochu jako obrovské náměstí vydlážděné nespočtem domů a čtverečky zelených zahrad.

„Pojďme se ubytovat do střediska,“ řekl Ray, jakmile se vnořili mezi domy. „Jak dlouho se tady vůbec míníme zdržet?“

„Moc dlouho samozřejmě ne,“ odpověděla mu Mia a vyhnula se spěchající skupině lidí s fotoaparáty. „Máme přece namířeno do přístavu až v dalším městě. Uch, pardon!“ strčila do jednoho muže. Ten na to však nic neřekl a očividně zmatený a dezorientovaný vyběhl za zbytkem jeho ztrácející se turistické skupiny.

Minuli dlouhou a širokou cestu vedoucí k Bellsproutí věži a odbočili doprava. Po několika dalších minutách dorazili až ke středisku. Na lavičkách všude kolem posedávali lidé a bavili se předváděním svých pokémonů.

„Nezdá se vám, že je tady víc živo než když jsme tu byli poprvé?“ zamračil se Arthur při vchodu do budovy.

„Celé město je uspěchanější a je tu víc lidí,“ souhlasil Ray. „Dobrý den.“

To už se za pultem objevila sestra Joy a oni jí automaticky předali pokébally.

Mezitím co se jejich svěřenci nacházeli v její péči, usadili se Ray, Mia, Arthur a Lisa u volného stolku. Vypadalo to, že venku na lavičkách rozhodně přetrvává více lidí než tady, protože jedinými dalšími osobami uvnitř byl mladý pár sedící kousek od nich a byl k nim otočený zády.

„Uf, konečně taky nějaká jiná společnost než rýže a ti domorodci,“ vydechl Ray a sesunul se na sedačku.

„Trochu tišeji, Rayi,“ požádala ho Lisa. „Přeci jen nevíme, kdo nás může poslouchat,“ a nervózně se podívala na mladíka a slečnu, kteří oba mlčeli nad šálky s vystydlou kávou. „ale musím říct, že i já jsem se doopravdy těšila zase mezi lidi,“ přiznala potom.

Nastalo unavené mlčení. Ray prosklenými dveřmi pozoroval, co se děje venku. Bezděčně se usmál, když viděl dva Oddishe a Parase, jak je jejich trenéři představují dalším dvěma mladíkům, a potom obrátil zrak k pultu za sebou. Právě se totiž ze dveří za ním vynořila sestra Joy. Ray se rychle posadil trochu víc zpříma, aby nebyl tak rozvalený přes celou sedačku, ale vzápětí jeho svaly zase povolily, protože sestřička zamířila k páru na druhé straně místnosti. Znovu obrátil pozornost k Oddishům venku.

„Mám pro vás dobré zprávy, slečno,“ slyšeli přívětivý hlas sestry Joy, „váš Crobat bude brzy v pořádku, zranění nejsou nijak vážná,“ usmála se na mladou ženu s dlouhými vlasy barvy podzimního listí.

„Tak vidíš,“ usmál se na ni tmavovlasý mladík a napjatý výraz v jejím obličeji povolil.

„Děkuji vám mockrát,“ kývla žena na sestru.

V tu chvíli se Ray bleskově otočil. Ty hlasy bezpečně poznával.

„Zítra už si ho budete moci odnést, ale raději bych si ho zde ještě dnes nechala, ano?“ mluvila dál Joy.

„Ano, samozřejmě,“ přikývla znovu rusovláska.

To už na ni civěli i Mia s Arthurem a Lisou.

Ray se k nim vzrušeně naklonil. „To jsou přece Sibyla a Jack od rakeťáků,“ zašeptal, jak se halou rozezněly kroky sestry Joy vracející se do ordinace.

Bylo to tak. Nepoznali je dřív, protože jim neviděli do tváří, ale jejich ty ostré hlasy nemohly patřit nikomu jinému.

„Co tady dělají rakeťáci?“ zakabonila se Lisa.

„Nejspíš to, co my, jsou tady kvůli svým pokémonům,“ odpověděl Arthur.

Ray chtěl poznamenat, že tu možná spíš jsou kvůli pokémonům ostatních trenérů, ale neudělal to. Místo toho zauvažoval, jestli je Jack se Sibylou vůbec zaregistrovali. Když nad tím teď přemýšlel, vypadali oba dost pobledle a nepřítomně. Pokud je ale přeci jen poznali, proč teď dělali, že j nevidí?

„Nechtějí se chovat podezřele, to je jasné,“ četla mu Mia myšlenky. „Mají na sobě normální oblečení, ne ty jejich hloupé uniformy.“

„To je ale jasné, Mio, že nepůjdou do střediska, aby všem ukázali, ke komu patří,“ zašklebil se Ray.

„Myslíte, že mají pokoj tady ve středisku,“ šeptala Lisa.

„Uvidíme, kam půjdou,“ pokrčil rameny Arthur. „A taky bychom na ně neměli tak civět.“

Všechny jejich hlavy se jako na povel odvrátily a oni začali mluvit zase normálními hlasy. Nezdál ose však, že by si toho rakeťáci všimli, oba dva se konečně napili ze svých šálků a dál mlčeli s pohledy upřenými ven.

Sestra Joy se ještě jednou vrátila, aby Sibyle upřesnila stav jejího pokémona a potom zase zmizela v ordinaci.

„A to jsem se jí chtěl zeptat na to naše ubytování,“ ušklíbl se Arthur kysele.

Přestože všichni do jednoho cítili neskutečnou úlevu, která se v nich usadila s padajícím soumrakem působícím jako hebká přikrývka, a toužili spolu mluvit víc než kdy jindy jen proto, aby se navzájem ujistili, že jsou všichni v pořádku a společně tu sedí v pokémonském středisku, nikdo nepromluvil ani slovo. Všichni jen po očku sledovali, co dělají Jack se Sibylou a snažili se vypadat co nejméně nápadně. Ve vylidněné hale to však nebylo příliš platné.

Právě ve chvíli ,kdy si Ray říkal, že takhle nehybně rakeťáci nemohou vydržet vysedávat dlouho, Sibyla nečekaně zabořila tvář do dlaní a rozplakala se.

Jack si povzdychl a natáhl ruku, aby ji mohl pohladit po rameni. „To se srovná, Sib, bude to dobrý,“ slíbil a odhrnul jí vlasy z obličeje. Sibyla ho chytila za ruku a roztřeseně ji stiskla. Jack cosi zašeptal a ona přikývla. „Tak to bude nejlepší a oni nás nenajdou, dobře?“

Ray, Mia, Lisa ani Arthur se nepohnuli. Zůstali na rakeťáky zírat a nesnažili se to nijak zakrýt. Ještě nikdy neviděli někoho od rakeťáků plakat.

„Ale Jacku, víš, že oni… že oni…,“ vzlykla Sibyla a nakonec větu ani nedořekla. Přitom jí bylo nejspíš úplně jedno, že ji Ray a ostatní uslyší, prootže se vůbec nenamáhala ztlumit hlas.

„On nám pomůže, neměj strach, dopadne to dobře,“ snažil seji znovu utěšit Jack a pevně ji objal.

Ray i jeho přátelé si začínali připadat čím dál hůř. Měli pocit, že by tady neměli být a že jim do věcí těch dvou nic není. Měli by se zvednout a rychle odejít, ale v každém z nich hlodala zvědavost. A ta největší v Rayovi, ve kterém rychle přerůstala v podezření. Nemohli to všechno rakeťáci jen hrát? Právě kvůli tomu, že tu jsou oni čtyři?

„Haló, sestro Joy!“ zavolala nečekaně Arthur na osobu v bílé zástěře, která se zrovna vynořila z jedněch dveří.

„Hned vám vaše pokémony přinesu,“ usmála se a zase se zmizela.

„My jen…?“ hlesl Arthur. „Hm, tak jo.“

Sibyla s Jackem se zvedli ze židlí.

„Půjdeš si lehnout, to bude nejlepší,“ usmál se na parťačku Jack povzbudivě a pak už vystoupali po schodech a zmizeli Rayovi a ostatním z očí.

„Nechala tu kabelku,“ všimla si Mia malé bílé tašky přes rameno, která zůstala na červené sedačce.

„Tak, tady jsou,“ ozval se hlas sestry Joy, která jim nesla jejich pokébally. „Byli jen unavení,ale jsou v pořádku. Ach!“

Dva z pokéballů se znenadání otevřely. Joy tác s nimi div neupustila a když se z nich vynořili Bonsly a Manene, jen zamrkala a pak si s úlevou oddychla.

„Bon!“ vykřikl Bonsly a široce se usmál na svého trenéra. Pak přiskočil k Rayově batohu, zalezl do něj a otvorem staženým šňůrkou prostrčil hlavu s korunkou tří zelených kuliček.

„To je v pořádku,“ zazubili se Ray s Miou, když Joy sáhla po pokéballech, aby rozdováděná mimina vrátila zpátky. „Děkujeme.“

Manene se usadil Mie na rameni a mazlivě jí červeným nosíkem tlačil do tváře. „Počkej, počkej! To lechtá!“ smála se ona.

„Sestro Joy, chtěli bychom se tady ubytovat,“ vyhrkl rychle Arthur, když se sestřička otočila k odchodu. Ta na něj zůstala chvilku koukat.

„Neviděli jsme se už někdy?“ zeptala se se zkoumavým pohledem. „I když asi ne, ale přijdete mi povědomí. Vystřídá se tady tolik lidí!“

„Už jsme tady jednou byli,“ řekl ale Arthur a podivil se nad tím, že si je pamatuje.

„To bude nejspíš ono,“ usmála se Joy a odběhla pro klíče od jednoho pokoje. „Tak, tady to máte. Jak dlouho se zdržíte?“

„Moc dlouho asi…“

„Ještě nevíme,“ skočil do toho Mie Ray. „Jak se to vyvine, však víte.“

Joy se opět usmála. „Za tři dny se pořádají Slavnosti vůní,“ řekla. „Myslím, že by stálo za to, kdybyste se tu zdrželi. Je to oslava travních a hmyzích pokémonů. Celé to vyvrcholí dvoudenním slavnostním průvodem, který putuje odsud z Fialkového Msta do Třešňového Města. Tam se oslavy zakončí.“

„To zní zajímavě,“ připustila Lisa. „A docela se to hodí, stejně tam míříme. Těch pár dní už nehraje roli.“

„Je to jen na vás,“ předala jim konečně klíčky Joy. „Tak dobrou noc.“

„Ehm, sestro Joy,“ zastavil ji však Ray. „Siby… totiž ta slečna, co tu před chvílí seděla támhle u stolu… zapomněla si tu kabelku,“ ukázal na bílý předmět.

Mia honem vyskočila.

„Já jí to vezmu!“ nabídla se rychle a sebrala kabelku ze sedačky. „Můžete mi říct, který je to pokoj, prosím?“

„Pokoj číslo osm,“ odpověděla jí Joy. „A děkuju vám. Mám ještě dost práce, aspoň se tím nemusím zabývat.“

„Není zač,“ mrkla Mia a její Manene ji napodobil. „Tak dobrou.“

„Dobrou noc.“

„Myslíš, že z nich něco dostaneš?“ zeptal se Ray Miy, když vešli do svého pokoje a rozsvítili.

„Zkusím to,“ pokrčila ona rameny.

Ray se zamračil. „Co když ji tam nechala schválně? Počítali s tím, že jim ji přineseme.“

„Ale prosím tě,“ mávla Mia rukou a Manene zrovna tak. „Byla dost rozrušená, prostě ji tam zapomněla.“

„Půjdu s tebou,“ řekl ale Ray, když otevřela dveře k odchodu.

„To nemusíš,“ zašklebila se. „Nebudeme dělat procesí kvůli jedné kabelce, ne?“ zamávala jí ve vzduchu. „Jsem si jistá, že všechno bude v pořádku, Rayi.“

„To zvládne, vážně,“ ujistil ho Arthur s pobaveným jiskřením v očích, když si s Lisou vyměnili úšklebky.

Dveře za Miou zapadly.

„Jak jste ji mohli nechat jít samotnou?!“ vybuchl Ray, jakmile byla najisto pryč, ale Lisa ani Arthur se s ním o tom nechtěli bavit.

Bylo osm hodin. Trochu brzo na to, aby šli spát a pozdě na cokoliv jiného, zvlášť, když byli tak unavení. Přesto se nikomu do postele nechtělo. Tím spíš, že Mia se z pokoje číslo osm ještě nevrátila.

„Je tam už skoro čtvrt hodiny!“ koukal Ray neustále na hodinky.

Teď už byli trochu nesví i Arthur s Lisou.

„Ale nejsou slyšet žádné rány, že by spolu třeba bojovali,“ řekla Lisa hloupě.

„To stačí,“ zavrtěl Ray hlavou nad její bezstarostností a zvedl se z postele. Přiskočil ke dveřím, když ty se náhle rozletěly dokořán.

„JAU!“ chytil se Ray za nos, jak ho dřevěná deska praštila do obličeje.

„Proboha, promiň!“ sklonila se k němu hned Mia, která vletěla dovnitř a zabouchla za sebou. „Rayi, promiň, já nechtěla!“

„To, to je dobrý,“ ujistil ji on se slzami bolesti v očích a kapkami krve na dlani.

„Ne, to není dobrý, potřebuješ ošetřit! Skočím pro Joy!“ nesouhlasila Mia a už zase otevírala dveře.

„Ne, Mio, počkej, to vážně nic nebude,“ chytil ji Ray za paži a pohyby obličeje si rovnal nos do správné polohy. „Dobrý, už je to dobrý.“

„Ale teče ti krev,“ ukázala mu Mia na tvář starostlivě.

„Už to přestává,“ ubezpečil ji on. „Vážně.“

Mia tedy dveře zase zavřela a posadila se vedle něj na postel.

„Kam jsi vlastně šel?“ zeptala se jemně.

„Byla jsi tam nějak dlouho, Mio, začínali jsme o tebe mít strach,“ odpověděla jí její sestra.

Mia zavrtěla hlavou. Manene ji přitom napodobil tak věrně, až se Ray, kterému nos už nekrvácel a přestával ho i bolet, musel zasmát.

„Jsi vážně dobrý!“ pohladila pokémona Mia a on nadšeně zapištěl. Pak se otočila k ostatním trenérům. „Jack a Sibyla už nejsou u rakeťáků, jsou na útěku.“

Ray dočista zapomněl na doznívající bolest. „Cože?!“ postavil se na nohy.

„Mio?“ vyvalili oči Arthur s Lisou, „kde jsi na to přišla? To je nějaká hloupost.“

Růžový pokémon na trenérčině rameni na ně valil oči tak, jako kdyby se koukali do zrcadla.

Když se Ray znovu posadil, jeho Bonsly vyskočil z batohu a usadil se mu na klíně, aby mohl taky poslouchat, protože věděl, že se něco děje.

„Řekli mi to oni,“ pokrčila Mia prostě rameny. „Řekli mi, že po tom, co se odehrálo na Ostrovech, je šéf hrozně potrestal a oni se rozhodli odejít.“

„A oni je jen tak pustili?“ nevěřil Ray, kterému to přišlo podezřelé.

„Copak jsi mě předtím neslyšel?“ zalomila rukama Mia a Manene jí málem vypíchl oko. „To je právě ten problém. Samozřejmě, že je jen tak nepustili! Mohli by přece vyzradit všechny rakeťácké plány, na kterých pracovali. Oni ale utekli i přes zákaz jejich vedení a teď proto hledají úkryt, kde by na ně rakeťáci nemohli.“

„Mně se to moc nezdá,“ řekl okamžitě Ray.

„Moje řeč,“ přikývla Lisa. „Říkali jste mi, že jste zmařili snad všechny jejich akce a přitom museli být potrestaní určitě i další rakeťáci. A ti jsou přitom u nich dál.“

„To nemůžeme vědět,“ namítl Arthur rozumně. „Jen proto, že o dalších takových případech nevíme, nemůžeme tvrdit,že neexistují.“

Mia v něm vycítila spojence. „Ano, třeba ale Jack se Sibylou jsou právě těmi odvážnějšími, kteří se dokázali týmu postavit.“

„Tomu snad doopravdy nevěříš, Mio?“ odmítal připustit její slova Ray. „Že by zrovna ti dva byli kdovíjak odvážní…“

„Možná v sobě mají víc, než si myslíš, Rayi,“ ohradila se ona příkře.

„Takže oni teď hledají úkryt, ano?“ promluvil znovu Arthur, aby zažehnal blížící se roztržku mezi Miou a Rayem.

„Přesně tak,“ kývla ona. „Proto se taky Sibyla rozbrečela. Tam v hale.“

„Proč? Nedaří se jim to?“

„Má strach, Liso!“ odpověděla důrazně Mia. „Víte, co by s nimi bylo, kdyby je dostali do rukou jejich bývalí kumpáni?“

„Nic jiného by si nezasloužili,“ odtušil Ray tvrdě.

„Tak to teda promiň, Rayi,“ střelila po něm Mia vzteklým pohledem, „ale oni jsou taky jenom lidi! Mnohem víc než zbytek rakeťáků.“

„A proč si to myslíš?“

„Prostě proto,“ pokrčila Mia rameny, jako by to byl neoblomný argument. „Vy jste je neslyšeli… Museli by být opravdu dobří herci, aby to tak nahráli. Vy jste v tom pokoji nebyli. mají vážně strach.“

„Ale co když doopravdy jsou tak dobří herci?“ oponoval dál Ray.

„Proboha Rayi!“ rozčílila se Mia. „Přece si tu jejich situaci představ! Musí si teď najít…“

„Kam?“ přerušil její zvyšující se hlas Arthur. „Kam se hodlají ukrýt? Řekli ti to?“

Mia si Arthura, Lisu a Raye změřila pochybovačným pohledem.

Ray se dotčeně nadechl. Něco takového snad Mia ještě nikdy neudělala.

„Ty nás odhaduješ?!“ zamrkal. „Odhaduješ, jestli nám to můžeš říct?!“ nevěřil svým očím. Co to s ní proboha je? Takovou dobu proti rakeťákům bojovali a teď by jim měli skočit na takovou ubohou historku o jejich napravení?!

„Jack říkal, že má známé na Ikopě,“ řekla Mia tiše úplně prázdným hlasem. Cítila, že právě tohle dokonale podkopává její obhajobu obou rakeťáků a bála se, že si to všechno Ray špatně vyloží.

Nezklamal ji.

„Vidíš!“ vykřikl, až jeho Bonsly nadskočil. „to je přesně ono. A vsadím se, že se tam chystají vyplout přesně stejný den jako my!“

„Myslíš, že nás sledují?“ pochopil Arthur. „Že rakeťáci chtějí vědět, kam jsme se po opuštění Abotaregijů poděli, a proto poslali do nejbližšího města tyhle dva?“

„Přesně tak,“ přikývl Ray vážně.

„Taky bych to tak viděla,“ souhlasila pomalu Lisa, když se Mia chystala znovu vybuchnout. „Ale má to jeden háček.“

Všichni se na ni zadívali.

„Rakeťáci přece nevědí, že míříme na Ikopu, nebo ano?“

Teď se zase pohledy všech upřely na Miu.

„Neřekla jsi jim, že jsme vyhráli ten zájezd, že ne?“ zeptal se Ray prosebným hlasem.

Pohlédli si do očí. V těch Miiných plála neoblomná víra v příběh rakeťáků, naproti tomu Ray jim nevěřil ani slovo. Jen vyčkával, až se dozví pravdu o tom, co o nich rakeťáci vědí.

Mia se zhluboka nadechla a ustoupila o krok vzad.

„Neřekla jsem jim nic,“ vyhrkla plačtivě. „A mrzí mě, že mi nevěříš!“

Potom se otočila na podpatku, drapla svůj batoh, rozrazila dveře a byla pryč.

„MIO!“ zavolali za ní Arthur s Lisou, jak se bleskově vrhli ke dveřím. „No tak stůj!“

Jejich kamarádka však už seběhla po schodech a zmizela jim z očí.

Ray nehybně seděl na posteli a upíral oči na Bonslyho. Jeho malá očka na něj koukala s upřímnou zvědavostí. „Bon?“

Někdo zavřel dveře a Ray vzhlédl.

„Je mi to líto,“ řekl Lise tiše, ale neodvažoval se na ni podívat. S pocitem viny v něm však i přesto sílil nepříjemný pocit, že má pravdu. Stálo to ale vůbec za tohle všechno?

„Rozleží se jí to v hlavě,“ poklepala Lisa Rayovi na rameno a bylo v tom něco neskutečně hřejivého. „Uvidíš.“

„Jdu se po ní podívat,“ vstal Ray. „Neměla by tady teď běhat…“

„Ne Rayi,“ zarazil ho Arthur. „Půjdu ji najít já, ty tady zůstaň s Lisou.“

S těmi slovy se zvedl a vyšel z pokoje. Bílé dveře se tak toho dne snad už posté zavřely za jedním z Rayových přátel.

Na okamžik nastalo ticho. Pak Lisa řekla: „Měli bychom jít spát, Rayi. Arthur Miu najde a promluví si s ní. A my se s nimi pak zítra dohodnem…“

Ray beze slova přikývl. Nechal Lisu, aby si zabrala koupelnu pro sebe, a sám zůstal v pokoji sedět potmě. Položil se na své spodní lůžko palandy, kterou sdílel s Miou, a zahleděl se na spodek její postele. Byl strašně tmavý, stejně jako všechno ostatní kolem něj a všechno, co právě cítil. Snad se s Miou zase brzy usmíří. Poslouchal zvuk proudící vody z vedlejší místnosti.

Když se Lisa vrátila z koupelny a vyšplhala se na své místo na spaní, ještě si nelehla. Přehodila nohy přes okraj postele dolů a koukla na Raye.

„Nic si z toho nedělej, Rayi,“ řekla s jemným úsměvem. „Já si taky myslím, že to všechno rakeťáci jen předstírají. Bohužel, Mia si to musí ověřit na vlastní kůži… Už je prostě taková.“

Když se i Ray o několik minut později vrátil z koupelny, doufal, že Arthur i Mia už budou zpátky a uvidí je klidně spát ve svých postelích. Ani jeden z nich však v pokoji nebyl. Zkroušeně tedy přešel místnost a sesunul se na postel, kde si přitáhl přikrývku až k bradě a přetočil se na pravý bok, takže viděl na druhou palandu.

„Zítra ráno zavolám domů,“ promluvila Lisa ze stínů. Do její tváře Ray neviděl, už také ležela. „Dlouho jsem s našimi nemluvila a určitě budou rádi, když jim o nás dám zprávu.“

„Naši by byli taky rádi, kdybych se ozval,“ přikývl Ray. „Musím jim zavolat… Po dlouhé době. A možná i profesoru Elmovi. Myslíš, že bychom mu měli říct o té legendě a o tom všem? Hodně se o to zajímá, dokázal by nám pomoct, možná.“

„Já nevím, Rayi,“ zamrkala Lisa pohledem upřeným na strop. „Možná bychom mu o tom měli říct, je pravda, že by nám mohl dost pomoci. Ale volat mu to ze střediskové haly není nejlepší nápad, nemyslíš?“

„Hmm,“ hlesl Ray. „Asi mu to zavolám pokénavem.“

„To bude lepší.“

„Přestává se mi chtít na tu Ikopu jet,“ přiznal po krátké chvíli mlčení Ray.

„To přejde,“ ubezpečila ho Lisa, jako kdyby měl nějakou banální nemoc, asi něco jako rýmu nebo bolení hlavy. Povzbudivě se na něj usmála, i když to nemohl vidět. „Budete nakonec rádi, že jste tam mohli být, jsem si tím jistá.“

„Když to říkáš,“ vzdychl Ray.

„Arthur pojede s vámi, že?“ zeptala se najednou Lisa a Ray v jejím hlase rozpoznal špatně zakryté zklamání.

„Myslím, že asi jo,“ přisvědčil.

Lisa se zamyslela. „Že bych…?“

„Co?“

„Ale nic,“ trochu se začervenala a byla vděčná tmě a okraji palandy, že ji Ray nevidí. „Jen mě na okamžik napadlo, že bych jela s vámi, když už tam budete všichni tak pohromadě…“

„Klidně pojeď,“ neměl Ray nejmenší námitky. „Jestli totiž bude Mia ještě pořád naštvaná, Arthur to bude mít s tím urovnáváním dost těžké,“ zašklebil se.

Lisa se zasmála. „To teda jo, ale on si s vámi poradí, uvidíš. Třeba se to všechno do té doby urovná,“ dodala s nadějí.

„Doufám,“ řekl Ray trpce. „Ale když tam jede i Jack se Sibylou…“

Jejich rozhovor se znovu stáčel k tomu, kde začali. Po chvíli ticha to Lisa ukončila.

„Tak dobrou noc,“ popřála Rayovi měkce.

„Dobrou.“

Ray však ještě dlouho potom nemohl usnout. Převaloval se z jednoho boku na druhý a neustále tak rušil Bonslyho, který spal vedle něj a ve spánku se neustále mračil. Ray se znovu přetočil, a když si všiml pokémonovýh pevně zavřených oček, pomalu ho přikryl pokrývkou až pod okraj jeho misky a lehl si hlavou vedle něj. Pak konečně usnul.

Ani ve spánku mu však starosti nedaly pokoj. Neustále se před ním zjevovala Mia promenádující se po městě s rakeťáky po boku a kdykoliv se na něj podívala, změnila se v tu ženu v tmavém plášti, která patřila k rakeťákům, a posměšně na něj vyplázla jazyk. Ray zatřásl hlavou a když se opět probudil, zjistil, že venku už svítá.

Neměl ani potuchy, jak se mu to podařilo, když ale opět usnul, netrvalo dlouho a probudilo ho lehké cinknutí tácu se snídaní, který kdosi položil na noční stolek vedle něj.

„Dobré ráno,“ usmála se na něj Lisa a míchala svůj čaj.

„Ahoj,“ protřel si oči Ray a rozhlédl se. Mia ani Arthur tam nebyli.

„Jak ses vyspal?“ zeptala se Lisa a usrkla si čaje. Vzápětí vyvalila oči a bolestivě zasyčela: „Horkýýý!“

„Vůbec jsem nemohl spát,“ přiznal Ray a hodil si do šálku čaje dvě kostky cukru. „Prostě jsem kvůli tomu všemu snad ani neusnul.“

„Říkala jsem ti, aby sis s tím nedělal hlavu,“ povzdychla si Lisa.

„Já vím,“ hlesl Ray a zadíval se na Bonslyho, který ještě klidně spal.

„Je moc roztomilý,“ poznamenala Lis a nasadila rozněžnělý výraz, asi jako když se rodiče pitvoří na své malé dítě.

„To je,“ přisvědčil s úsměvem Ray, „a ten Miin Manene taky.“

„Kde že Mia sebrala to jméno?“ zkoušela Lisa po dlouhém a zuřivém míchání usrknout zase trochu čaje.

„Někde v tom chrámu u Abotaregijů,“ odpověděl Ray. „Proč?“

„Koukala jsem na něj do pokédexu a tam říkali, že se jmenuje Mime Jr.,“ pokrčila Lisa rameny a pořádně zapila svůj chleba s medem.

„Asi to bylo nějaké staré jméno,“ mínil Ray a pak ho něco napadlo. „Ty, Liso?“

„Hm?“

„Přemýšlela jsi vůbec někdy o tom, jak se všechny ty legendy v tom chrámě vlastně vzaly? Kdo je tam mohl zapsat…“

Lisa odložila prázdný šálek a sáhla po jablku. „Asi nějací abotaregijští předkové ne?“ zakousla se do něj.

„Když Abotaregijové tam přeci nesmějí,“ namítl Ray. „Kdyby ty obrazy a to všechno zapsali oni, mohli by pak všechno prozradit a bylo by po tajemstvích.“

„Možná že tam ten zbytek kmene nechal lidi, kteří to namalovali, zazdít a umřít nebo tak něco. To dělalo hodně starověkých civilizací.“

„Hm, to zní pravděpodobně,“ připustil Ray s lehkým zamrazením v zádech, přestože v dlaních držel vařící čaj. Představa, že by někde v tom podzemí narazil na kostru člověka, se mu příliš nezamlouvala.

„Mě by spíš zajímalo,“ zadívala se Lisa na své jablko, „kdo všechny ty legendy předpověděl. Rozumíš, vyvěštil.“

Na něco takového jí Ray nedokázal odpovědět. Lisa ale měla pravdu. Kdo na světě mohl mít takovou moc, že by předpověděl stovky a dost možná tisíce příběhů, které se kdy měly stát, a kdy to udělal?“

„To je hodně zapeklitá otázka,“ přiznal po chvíli přemýšlení. „To je mnohem zajímavější,než kdo ty mýty zapsal.“

Lisa na něj mrkla.

„Myslím, že to nemohl být člověk,“ prohlásil Ray nakonec. „Strávil by tím tak obrovskou část života, že by ho to muselo tak štvát,až by se na to vykašlal. Já bych to tak tedy určitě udělal.“

Lisa se rozesmála a užuž chtěla vyhodit ohryzek z okna. Pak se ale střetla s Rayovým pohledem a oba si vzpomněli, jak takhle jednou na Vířících ostrovech trefila do hlavy někoho dole na chodníku.

„Je tam!“ tleskla pak rozjařeně, když odpadek přeletěl místnost a zařinčel v koši. „A co Unowni?“ napadlo ji nečekaně, jako by ji k tomu snad přivedl ten zvuk. „Ti by mohli mít s chrámem něco společného, ne?“

„Určitě jsou do toho nějak zamotaní,“ souhlasil Ray. „Ale jak Myslím, že oni nebudou tím hlavním…hm, věštcem, je jich na to trochu moc, ne?“

„Hele, o tom můžeme přemýšlet jindy,“ zarazila ho Lisa s úsměvem. „Mia s Arthurem jsou tam někde ve městě, měli bychom je jít najít.“

„Najít? V tomhle městě?“ zapochyboval Ray.

„No dobře, vím, kde jsou,“ přiznala barvu Lisa.

„Mluvila jsi s Miou?“ vyhrkl hned Ray, až nadskočil. Bonsly sebou trhl a probudil se.

„S Arthurem,“ vysvětlila Lisa. „Bude na nás čekat pod Bellsproutí věží.“

Jejich rozhovor náhle přeťal naléhavý pláč.

„Bonsly!“ vrhnul se Ray k brečícímu pokémonovi, který sebou zuřivě zmítal na polštáři. „Co se stalo?“

„Na, dej mu kus jablka,“ podala Rayovi ovoce Lisa.

„Díky,“ řekl Ray a nožem od medu kus uřízl a dal ho Bonslymu. Ten okamžitě přestal plakat a s chutí se do snídaně zakousl.

Pár minut na to už opustili pokémonské středisko, přičemž si Ray přiložením ucha na dveře pokoje číslo osm zjistil, jestli jsou jeho nájemníci doma. Za dveřmi však bylo ticho.

„Asi jsou taky venku, koneckonců. Je krásné počasí,“ neviděla v tom Lisa nic podezřelého, když mířili po prosluněném chodníku k cestě táhnoucí se mírně do kopce k nestarší budově ve městě.

„Myslíš, že jsou s Miou a s Arthurem?“ uvažoval Ray, jak minuli jakousi mohutnou budovu se shlukem dětí před velikými dvoukřídlými dveřmi.

„Nevím,“ přiznala Lisa. „Arthur říkal, že se s námi u věže sejde on.“

„Takže on ji s nimi nechal samotnou?!“ nevěřil Ray svým uším. „Vždyť oni se ji přece budou snažit unést, jako předtím…!“

„Prosím tě, uklidni se,“ zpražila ho Lisa nevybíravým pohledem.

Na náměstí pod Bellsproutí věží bylo docela prázdno. Byl pátek, a tak lidi již od rána trčeli v práci a neměli čas potulovat se po městě. I přesto tu bylo pár místních sedících na lavičkách a poklimbávajících ve stínu stromů i hlouček turistů.

Arthura seděl na lavičce přímo u paty pýchy města.

„Ahoj!“ zamával na ně, aby si ho všimli.

„Nazdar, Arthure,“ pozdravili ho Ray s Lisou a sedli si vedle něj.

„Tak co, co je s Miou?“ zeptal se Ray okamžitě.

„Nic moc zvláštního, je na tebe prostě naštvaná a cítí se ublížená,“ ušklíbl se chovatel. „Včera jsme tu seděli a ona pořád říkala, že nechápe, jak se můžeš chovat tak bezcitně. Jako k rakeťákům, myslela.“

Ray na to nic neřekl. Věděl, že Lisa i Arthur chápou jeho starosti, a co víc, že je sdílejí.

„snažil jsem se jí vysvětlit, že se není čemu divit, že máš takový názor,“ pokračoval Arthur, „a že si to horší o rakeťácích myslíme i já s Lisou,“ dodal rychle, aby si Ray nemyslel, že je jediný.

„A co ona na to?“ vzdychla Lisa.

„Nic,“ pokrčil rameny Arthur. „Řekla jen, že ví, jak jí o tom všem Jack se Sibylou říkali a že jim to bylo doopravdy líto, to, že byli s rakeťáky.“

„Nejpodezřelejší na tom všem je, že jedou na Ikopu taky. Zrovna se náhodou ukrýt u nějakého známého,“ prohlásil Ray.

„To je divné,“ souhlasili Arthur i Lisa.

„Ale jak by mohli zjistit,že jste vyhráli ten zájezd? Dost těžko?“ neviděla ona rozumné vysvětlení.

„Kde je vlastně Mia teď?“ chtěl vědět Ray.

„Tam u školy,“ ukázal Arthur dolů z kopce k oné mohutné budově, kterou Ray s Lisou minuli při cestě sem. „Je tam vyvěšený program a popis těch svátků vůní nebo jak se to jmenuje. Když Mia zjistila, že se tady s vámi máme sejít, rychle se tam šla podívat…“

„Doufám, že se to co nejdříve urovná,“ zavřela Lisa oči a vystavila tvář příjemnému sluníčku. „aby se to netáhlo tak jako ta rozepře mezi mnou a jí na Ostrovech, pamatujete, ne?“

Ray s Arthurem důrazně přikývli.

„Ale já myslím, že to nebude tak zlé,“ dodala Lisa optimisticky.

Ukázalo se však, že to bude přinejmenším stejné. Když se totiž Ray s Lisou a Arthurem vrátili do střediska, Mia tam už čekala.

„Liso, máš klíče od pokoje?“ zeptala se s kamennou tváří své sestry.

„Hm, jo, taky jdeme nahoru,“ přikývla Lisa.

„Jen si vezmu svoje věci a přesunu je.“

„Kam?“ zamračil se Ray.

„K Sibyle a Jackovi samozřejmě,“ řekla přesně to, čeho se obávali.

„To snad nemyslíš vážně?“ vytřeštil Ray oči a i Lisa s Arthurem se zatvářili ohromeně. „Nemyslíš, že už to přeháníš?“

„Mio, poslouchej,“ oslovila ji Lisa snaživě přívětivým hlasem a odstrčila Raye stranou, „musíš pochopit, že máme všichni strach, co se může stát. Rakeťáci jsou…“

„Nejsou to rakeťáci!“ stála si Mia tvrdohlavě na svém. Ray nicméně zahlédl jistou pochybnost v jejích očích. Nejspíš to ale bylo způsobeno jen tím, že teď stála proti své sestře.

Mia se náhle otočila k němu. „Víš co, Rayi? Dáme si zítra ráno zápas.“

I když ho to překvapilo, co nejklidněji přikývl. „Dobře, souhlasím.“ Usmyslel si, že se už nebude snažit Miu přimět myslet jako on. Ale přeci jen…

Když vystupovali po schodech k pokojům, první lidé, které potkali, byli Jack se Sibylou, kteří zrovna odcházeli.

„Dobré ráno,“ pozdravili oba mdle a pak se vytratili.

„Běžte dál, já si ještě s Miou promluvím,“ popohnala Lisa Raye a Arthura do jejich pokoje, když jí Arthur přidržel dveře.

Ray s Arthurem se usadili každý na své posteli a Ray si položil na klín Bonslyho, aby mu mohl dát nějaké jídlo z batohu.

O celé věci se ani jeden z nich nezmínil, dokud obě dívky nevešly do pokoje.

První se objevila Lisa a aniž by cokoliv řekla, široce se na oba chlapce usmála a ustoupila stranou, aby mohla projít i Mia. Ta se tvářila poněkud zničeně a nejspíš i naštvaně, protože podle všeho podlehla Lisině nátlaku.

„Mio?“ vyhrkli Ray s Arthurem potěšeně.

„Mia se nakonec rozhodla, že bude bydlet tady,“ řekla Lisa mimochodem a aby odvedla pozornost od své sestry, které to zjevně nebylo dvakrát příjemné, začala mluvit o slavnostech vůní.

Ray zachytil Miin zlomený a trucovitý pohled. Bylo mu jasné, že ten zítřejší zápas pořád platí.

Pro Lisu a Arthura, kteří působili jako urovnavači vztahů mezi Rayem a Miou, to bylo první vítězství. Navečer pak všichni čtyři sešli do haly střediska a zabrali si všechny tři videotelefony, protože se domů rozhodl zavolat i Arthur.

Obrazovka před Rayem zablikala a pak se na ní objevila tvář jeho maminky. Její hnědé vlasy byly o něco delší než obvykle a mnohem více vlnité a tváře měla červené, jak se přihnala k telefonu. Byla to ale ona.

„Ahoj mami!“ zamával na ni rozjařeně Ray, když ji uviděl.

„Rayi!“ zvolala šťastně. „Ahoj! Dlouho ses neozval!“

„BONSLY!“ vybafl náhle Rayův pokémon zpoza desky stolu.

Paní Leeverová polekaně uskočila od obrazovky, ale pak se se smíchem vrátila. „To je ale krásný Bonsly, ten je tvůj, Rayi?“

„Jo, je,“ přikývl on pyšně a zazubil se. „Vylíhl se mi z vajíčka.“

Mezitím co Ray mluvil se svými rodiči (jeho tatínek rychle přispěchal od zpravodajské relace v televizi), Lisa s Miou se stačily pozdravit už s polovinou své rozvětvené rodiny. Na posledním monitoru Ray zahlédl i rodiče Arthura, které snad nikdy předtím neviděl. Jeho maminku s blonďatými vlasy, které měla stejně vlnité jako jeho vlastní mamka, se skoro kulatou tvář a jasně modrýma očima pod úzkým obočím. To chvíli co chvíli vylétávalo až pod světlé kadeře, jak poslouchala vyprávění svého syna. Pan Greeneaf měl tvář podlouhlou a trochu zarostlejší než Rayův táta a měl Arthurovy oči.

„A kde jste se teď vlastně zdržovali?“ zeptal se Raye jeho tatínek. „Od Vířících ostrovů jsme o vás neslyšeli! Mohli byste se hlásit častěji, mamka je pak hrozně napjatá, když neví, co s tebou je. A já taky.“

Ray se zatvářil provinile.

„Už jsme ti vůbec gratulovali k tvému úspěchu v Turnaji?“ pleskl se pan Leever do čela.

Ray se opět zazubil a jeho další věta zanikla v pobaveném hýkání Miiny a Lisiny pratety, které se linulo z reproduktorů vedlejší obrazovky.

„Berta říkala, že jste se u ní stavili,“ zaslechl Ray hlas Arthurovy maminky, když se Miina příbuzná uklidnila.

„Psst!“ přiložil si chovatel prst k ústům. „No jo, viděli jsme se,“ řekl s obezřetným rozhlédnutím. Co kdyby se někde vynořili Sibyla s Jackem?

Ray mezitím rodičům vyprávěl, jak se měli na Ostrovech a jak potom vyrazili rovnou do Fialkového Města.

„Ale kde jste byli takovou dobu?“ zamračila se jeho mamka. Ray samozřejmě vynechal jakoukoliv zmínku o Abotaregijích.

„Je to kus cesty, chvíli to trvalo,“ odpověděl vyhýbavě. Pak si na něco vzpomněl. „Mami, je profesor Elm doma?“ Jeho srdeční tep se zrychlil. Mohl by mu potom rovnou zavolat z pokénavu, číslo do laboratoře měl.

Jeho rodiče však zakroutili hlavami.

„Je na konferenci s ostatními profesory,“ řekl jeho táta a Rayovo srdce pokleslo. „Ale vůbec se mu tam nechtělo, měl jsi vidět, jak prskal,“ rozesmál se.

„To si umím představit,“ zašklebil se Ray a pokusil se tak zakrýt svoje zklamání. Takže to znamená, že nemůžou kontaktovat ani Birche a Oaka… Byl si jistý, že tam budou s ním.

„Rayi?“

hlas jeho mámy ho vytrhl z přemýšlení.

„Hm?“

„Děje se snad něco?“

Ray zapochyboval, jestli je moudré o tom tady mluvit. Nakonec se ale naklonil až ke sklu a zamumlal: „Na něco jsme přišli.“

Leeverovi si vyměnili znepokojené pohledy. „Rayi, rozhodně si dávej pozor a do ničeho se prosím tě nepleť!“

Ray se snaživě zašklebil, ale nejspíš je tím ještě více znervózněl. „Můžete mu vyřídit, aby mi zavolal, až se vrátí?“

„Kdo? Elm?“

„Jo.“

Jeho maminka se na něj starostlivě zadívala. „Vyřídíme mu to, Rayi, samozřejmě. Dávejte na sebe pozor, nejradši bych tam teď přijela a…“

„Neměj strach mami, není to nic hrozného,“ zasmál se Ray a snad se mu konečně podařilo smazat většinu napětí z její tváře.

„Ahoj, Jone!“ ozval se náhle Miin bujarý hlas, když do střediska vstoupil vysoký tmavovlasý mladík v manšestrových kalhotách a žlutém triku.

Až teď si Ray všiml, že už je jediným, kdo ještě telefonuje.

„Zase se někdy ozvu,“ usmála se povzbudivě na své rodiče. „Mějte se pěkně, ahoj!“

„No, tak ahoj!“ kývli jeho máma s tátou a telefon se vypnul.

„Co tady děláš?“ ptala se Mia příchozího mladíka.

„Tarro se necítí dobře,“ řekl on starostlivě svým příjemným hlasem. „Nevím, jestli bude moci jít na pochod s námi.“

To už se k mladému muži, kterému nemohlo být více než pětadvacet let, otočili i Ray a Arthur s Miinou sestrou.

„To jsou moji přátelé,“ řekla Mia honem. „Arthur, moje ségra Lisa a Ray.“

Ray si nemohl nevšimnout, že přestože u nich stál jako první, představila ho jako posledního.

„Moc mě těší, já jsem Jonathan Groundhill,“ podával si s každým z nich ruku, a tak se mu i oni představili celými jmény. Jonathan měl medově hnědé oči, které svým leskem připomínaly jantarové kamínky a výrazný špičatý nos. Na tvářích mu rašilo tmavě hnědé strniště.

„Jon učí na zdejší škole,“ sdělila jim Mia vesele. Nejspíš jí trochu zvedl náladu rozhovor s její rodinou.

„No, „učí“,“ zašklebil se mladík. „Tak trochu sem tam pomáhám s výukou a tak,“ poupravil její slova.

„My jsme všichni trenéři a Arthur je chovatel pokémonů,“ usmála se na něj Lisa.

„Já vás všech y znám z televize,“ zakřenil se Jon. „A na turnaji Vířících ostrovů jsem dokonce i byl. Vlastně jsem se odtamtud teprve před třemi dny vrátil.“

„Vážně?“ podivili se všichni zdvořile.

„Jo,“ usmál se on. „Všichni jsme tam čekali na to, kdo vlastně zvítězí ve finále.“

„Kdo nakonec vyhrál?“ zeptal se Arthur s neskrývaným zájmem. „Agnes nebo Timothy?“

„Agnes, doufám?“ zamračila se Mia.

Jon však zavrtěl hlavou. „Timothy Elderblow,“ řekl.

„Cože?!“ vyvalila Mia nevěřícně oči.

„Žádné „cože“, Mio,“ opravila ji Lisa. „Je to bezvadný trenér!“

„Aby ses do něj nezakoukala,“ rýpla si její sestra.

Lisa to přešla bez poznámky, jen ji zpražila pohledem.

„A co jste to říkal o nějakém pochodu?“ zajímal se Arthur.

„Eh, prosím, normálně mi tykejte, já vážně nejsem žádný učitel,“ zrudnul Jon a potom pokračoval. „totiž, můj Tarro se necítí dobře. Každý trenér s travním nebo hmyzím pokémonem, anebo vlastně i s jakýmkoli jiným, se pozítří může připojit k průvodu, který bude po dva dny putovat z Fialkového do Třešňového Města. A já se chtěl zúčastnit s mým Torterrou, ale jak říkám, není mu moc dobře…“

„Přejete si?“ To už se objevila sestra Joy.

„Mohla byste se prosím podívat na Tarra? Je venku,“ pořádal ji starostlivě Jon.

„Samozřejmě.“

„Jak vypadá Torterra?“ zeptal se Lisy Ray zamračeně, protože si myslel, že to bude nějaký hoennský pokémon. Nikdy totiž v Johtu o žádném takovém neslyšel.

„Nevím,“ pokrčila rameny Lisa a podívala se na Arthura. Když ale i ten zavrtěl hlavou, vyšli všichni ven před středisko, aby sena Torterru podívali na vlastní oči.

Slunce se už mezitím přehouplo přes poledne a venku bylo opravdové teplo. Prostranství před střediskem žilo skupinkami turistů i rodin s dětmi, které se teď nejvíce rojily kolem velikého tvora stojícího přímo vedle střediska. Jon zamířil k němu a děti mu uhnuly z cesty. Mia a ostatní přišli za ním.

Ray si byl jistý, že nikdo z nich ještě nic takového neviděl a z Lisina pohledu vyčetl, že to nejspíš opravdu nebude pokémon z Hoennu. Celý želvovitý tvor včetně rostliny, který mu rostla na zádech, měl určitě dva metry. Stál na čtyřech hnědých špalkovitých nohou, každé po třech zrohovatělých prstech. Zpod rozložitého krunýře koukala zaoblená hlava a dosti unavenýma červenýma očima. Po stranách za krkem mu trčely dva špičaté hroty, každý na jedné straně. To, co z pokémona tvořilo tak neuvěřitelné tvoření, ale nebyla ani velikost, ani bodce na krku. Jeho široký krunýř byl totiž porostlý hebkými kopečky mechu a drny trávy, z nichž na jedné strany trčelo několik ostrých kamenných destiček. Na straně opačné rostl rozložitý strom s neprostupnou korunou tmavě zelených listů velikých jako lastury ústřic.

„Tarro, jak ti je?“ sklonil se Jon k pokémonově hlavě.

„Tooor,“ zahučel on ztěžka.

„Mohu?“ dovolila se sestra Jona, zatímco všichni jen ohromeně zírali.

Nakonec se na slovo zmohl Arthur. „Odkud Torterra pochází?“ zeptal se se zájmem.

„Z Shinou,“ odpověděl Jon, aniž by se na něj podíval, protože právě starostlivě sledoval počínání sestry Joy. „Chytil jsem ho tam u jednoho malého jezírka v lese. Tenkrát jsem se tam ztratil. Tedy to to byl ještě Turtwig.“

Ray místo dalších otázek vytáhl pokédex.

„Turtwig – semenáčkový pokémon. Tělo tohoto pokémona vykonává fotosyntézu. Když má žízeň, listy na jeho hlavě vadnou.“

Pokédex na okamžik zmlknul, jako kdyby se musel nadechnout, a potom spustil znovu.

„Torterra – biotopový pokémon. V minulosti byla stáda těchto pokémonů mylně považována za pohybující se les. Stává se, že se na jeho zádech někdy uhnízdí drobnější pokémoni.“

„To je úžasné!“ zapisoval si Arthur nové poznatky do svých desek. „Ti pokémoni pak musí žít v dokonalé symbióze!“

Než ho Ray stačil schovat, pokédex nečekaně promluvil znovu.

„Hoothoot – soví pokémon. Tento…“

„Jááá!“

Sestra Joy náhle vyskočila do vzduchu.

„Hoothoot!“klovala ji do ruky zuřivě malá sova, která se tu zničehonic objevila.

„Přestaň! Dost, Hoothoot!“ snažil se ji zastavit Jon. Lidé a hlavně děti kolem se poplašeně rozutekly a všechno sledovali zpovzdálí.

„No tak, Hoothoot, ona nám chce pomoct!“

Ray, Mia, Arthur i Lisa byli dokonale zmatení. Kde se tam ten pták vzal?!

„To je v pořádku, Hoothoot,“ uklidňoval sovičku Jon a chytil ji do náruče. „Omlouvám se, sestro Joy.“

„Nic, nic se nestalo,“ ujistila ho ona s poněkud pobledlým obličejem, jak se ten šok snažila rozdýchat. „Zapomněla jsem… chtěla jsem zkontrolovat ten strom a zapomněla jsem…“

„Co, co se to děje?“ vymáčkl ze sebe konečně Ray, poněvadž jim zřejmě nikdo nehodlal nic vysvětlovat. „Kde se tu vzala ta Hoothoot?“

„To z toho stromu!“ zamrkala najednou Lisa a ukázala na rostlinu vyrůstající z Torterrova krunýře. „Vyletěla z toho stromu!“

„Přesně tak,“ usmál se Jonathan na všechny kolem a Hoothoot v jeho náruči na ně vyvalila oči. „Tahle Hoothoot žije v koruně stromu na Tarrovi.“

Manene na Miině rameni se odvážil vykouknout zpoza její vlasaté hlavy, kam se schoval při hoothootím útoku.

„Páni!“ vydechli naráz Ray,Arthur, Mia i Lisa.

„Hoothoot, Joy se jenom podívá, jestli je strom v pořádku, ano?“ promluvil pak Jon přívětivě k ptačímu pokémonovi.

„Hoot,“ zabublala sovička, jako by se jí to nelíbilo.

Sestra Joy si stoupla na lavičku, aby se ke stromu lépe dostala, a pak, když k němu natáhla ruce, aby rozhrnula větve, si to jeho obyvatelka náhle rozmyslela.

„Hoot! Hoothoot!“ vyrazila ze sebe sova bojovně a zaútočila znovu.

„Dost! Přestaň už, co to s tebou je?!“

Joy stačil jediný pohled do tmavých hlubin větvoví, aby pak se spokojeným úsměvem (a několika dalšími klovanci) seskočila z lavičky.

„Moc se omlouvám, nevím, co to do ní vjelo,“ přispěchal jí Jon na pomoc.

„To je v pořádku,“ usmála se Joy zeširoka.

„Zjistila jste, co se děje?“ ozvala se Mia.

Všichni se na sestřičku podívali.

„Ano,“ řekla, „Hoothoot bude mít mláďata!“

„Co prosím?!“ vyvalil nevěřícně oči Jon. „Bude mít mladé?“

„Malá huthuťátka?“ zazubila se Mia.

„Přesně tak!“ zářila Joy jako odpolední slunce nad její hlavou. „Má dvě vajíčka.“

„Dvě v…?“ nezmohl se Jon na další slova a už jen zíral na pokémona, jenž teď spokojeně vykukoval z koruny Torterrova stromu, a na Torterru samotného.

Torterra dunivě zabručel.

„To je ale skvělé!“ rozehrál Jonovu překvapenou tvář úsměv.

Ten mu ale Ray neúmyslně smazal, když řekl: „Ale Torterrovi to tak skvělé nepřijde.“