Rayova pokémoní cesta

Škola pro trenéry

Ray, Mia, Lisa a Arthur seděli u jednoho stolku pokémonského střediska spolu s Jonem a sestrou Joy, která se jim snažila vysvětlit situaci kolem hoothootího hnízda a špatné nálady Jonova Torterry.

„Myslím, že Tarrovi došlo, že se časem bude muset s Hoothoot rozloučit,“ řekla Joy. „Ten jeho strom je sice velký, ale nedokáže uchránit tři Hoothooty. A to ani nevíme, jestli k nim nelétá i jejich otec.“

„Nikdy jsem ho neviděl,“ připustil Jon zahanbeně. Připadal si kvůli tomu velmi hloupě. Jako by Tarrovi a Hoothoot nevěnoval dostatečnou péči a pozornost.

„Z toho si nic nedělej,“ snažila se ho povzbudit Mia, „sestra Joy přece říkala, že se páří v noci.“

„A to se bude Hoothoot o mláďata starat sama?“ zeptal se Arthur. Jeho zápisky ležely rozevřené na stole a s každým dalším slovem sestry Joy i Jona samotného je Arthur rozšiřoval o několik dalších odstavců.

„Většinou to tak bývá,“ přikývla Joy. „U Hoothootů ano, ale jiní pokémoni, třeba Wingullové, se o své mladé starají oba – matka i otec.“

„Torterrovi se bude po Hoothoot stýskat,“ promluvil potichu Jon. „Znají se už hodně dlouho.“

Raye napadlo, že jim Jonathan ještě o spřátelení obou pokémonů nic neřekl, ale než se na to stačil zeptat, Jon začal mluvit sám.

„Tarro a já známe Hoothoot od mých studií na univerzitě v Srdečném Městě,“ řekl, a když uviděl zamračené obličeje všude kolem sebe, dodal: „To je v Shinou. Byl jsem tehdy, a stále ještě jsem, plný chuti poznávat nové věci a kraje a toužil jsem po tom, abych svoje zkušenosti mohl zase předat dál. Dát vědět ostatním trenérům i obyčejným lidem o místech, která jsou pro ně téměř nedosažitelná, a chtěl jsem být tím, kdo je pro ně objeví…“

Vypadalo to, že sestra Joy nemá zrovna nic na práci, protože poslouchala stejně zaujatě jako všichni ostatní.

„Brzy jsem zjistil, že nejlepším místem, kde začít s jakýmkoliv průzkumem, bude Johto. Přestože Shinou je také velmi starobylou zemí a vážou se k ní pověsti spojené se vznikem celého světa, Johto bylo místo, kde jsem sám nikdy předtím nebyl, a jeho mýty mě přitahovaly víc než co jiného.“

Ray se trochu zavrtěl a Mia se neznatelně ušklíbla.

„V den, kdy jsem úspěšně dokončil studia na škole, jsem si sedl pod jeden strom v parku přilehlém k univerzitě a rozmýšlel se, kde začít a jak to všechno provést.“ Jon se pousmál. „Nejradši bych býval prostě vyplul bez rozmýšlení do Johta a neohlížel se na to, jestli mám s sebou dost všeho, co budu potřebovat. Chtěl jsem se do toho pustit okamžitě.“

Ray, Mia, Arthur ani Lisa si nemohli pomoci, ale Jonovo vyprávění jim víc než co jiného připomnělo jejich vlastní první dny, kdy se vydali na cestu za pokémony. Bylo to takové společné znamení všech budoucích trenérů. Nikdo z nich nemohl dospat, když věděl, že se druhého dne má vydat za profesorem pro svého prvního pokémona. Kdyby mohli, bývali by vyrazili i v noci, jen aby to už začalo.

Mezitím, co o tom přemýšleli, však Jon mluvil dál a Lisa ho musela poprosit, aby zopakoval několik posledních vět, které nikdo z nich nevnímal.

„Byl to krásný den,“ řekl Jon, „tím spíš, že jsem věděl, že teď už mě čeká jen to, na co jsem se kdy doopravdy těšil, a že už mám po všech zkouškách. Seděl jsem vedle Tarra pod stromem a mluvil jsem k němu a k Hoothoot, která seděla v koruně nad námi. Vídali jsme ji v tom parku večer co večer, protože náš nejoblíbenější starý kaštan měl v sobě dutinu, kde Hoothoot přes den spala. Toho dne ale byla vzhůru a vysedávala na jedné větvi a poslouchala mě. Nijak zvlášť jsem si toho nevšímal. Byl jsem příliš omámený tím vším, co se chystalo, že mě vůbec nenapadlo, že Hoothooti vylézají až v noci.“

„Takže se něco dělo? Něco divného?“ poposedla si Mia blíž ke skleněnému stolku.

Jon přikývl. „Ano, ale ani já ani nikdo jiný, kromě pokémonů, to v tu chvíli ještě nevěděl. Nelámal jsem si s ničím hlavu a nakonec jsem pod tím stromem usnul.“

Jonathan se odmlčel a napil se horkého čaje. Chvíli pak ještě šálek držel v ruce, jak uvažoval nad dalším pokračováním, a potom jej vypil až do dna a položil zase na stůl. Ozvalo se pronikavé cinknutí porcelánu o sklo.

„Probudil jsem se díky strašlivé zimě,“ řekl a otřásl se, jako kdyby se mu do žaludku místo čaje navalila ledová voda. „Všude kolem mě byla skoro úplná tma, a tak jsem se lekl, že už je noc. Jenže hodiny na univerzitní věži, jejichž ciferník svítil do tmy téměř jako jedná věc široko daleko, ukazovaly sotva půl páté odpoledne. Přesto byla všude tma a kolem foukal studený vítr. Honem jsem vyskočil a chtěl jsem Tarra vrátit do pokéballu, ale on se nenechal. Zkusil jsem to ještě jednou, ale nemělo to žádnou cenu, a pak jsem zjistil, že v koruně jeho stromu se schovává Hoothoot a vyděšeně sleduje všechno kolem nás. Až v tu chvíli jsem si doopravdy uvědomil, že se přihnala vichřice.“ Jon upíral oči do prázdného hrníčku a ani jednou nezamrkal. „Kolem létaly různé předměty. Obyčejné věci, které někdo nechal venku před domy. Nikde však neletěl ani jediný lísteček stromu, ani větvička nebo cokoliv, co by dřív bylo pevně přichycené k něčemu dalšímu.“ Zatřásl hlavou, jako kdyby se probral z transu. „Křičel jsem na Tarra, abychom se rychle šli někam schovat, ale on nejspíš už v tu chvíli věděl, že to není potřeba. Zůstali jsme tedy celou dobu v parku, já jsem se choulil k Tarrovi stejně jako Hoothoot a doufal, že už to každou chvíli přejde. A vlastně od té noci jsme všichni spolu. Tarro poskytl Hoothoot ochranu, přestože nejspíš nebylo před čím, a ona se nastálo přestěhovala do koruny jeho stromu.“

Nastalo krátké ticho.

„Takže ten park to vůbec nepostihlo?“ vypadlo nakonec z Raye nevěřícně.

„Vůbec,“ přikývl Jon, „a až do večera byli všichni přesvědčení o tom, že kromě strachu to doopravdy nezpůsobilo nic jiného. Jenže potom kdosi přiběhl se zprávou, že jeden veliký dům na kopci za městem je úplně v troskách.“

Trenéři na něj vyvalili oči. „A to bylo díky té bouři?“

Arthur se zamračil. „To je hloupost, přeci se to nemohlo dotknout jenom jednoho domu.“

„Jo, to jsme si taky mysleli,“ dal mu Jon zapravdu, „jenže jiné řešení nebylo.“

„A co lidi, kteří tam žili?“ zalapala po dechu Mia.

Jon si povzdychl. „Majitel toho panství strávil dlouhé týdny v nemocnici a jeho syn se nenašel vůbec.“

„Cože?!“

„To, to ho ta bouře… odnesla?“ šeptla Lisa a zamrkala.

„Nevím, říkalo se to,“ pokrčil Jonathan rameny. „Je to divné, co? Leon Wolf zmizel, jeho otec ležel v nemocnici a Leonova matka… Leonova matka se stala jedinou obětí té smršti.“

Lisa polkla.

„Takže tam doopravdy někdo umřel,“ řekl Ray a Jon přikývl.

„Pierra Wolfa nicméně čekalo mnoho soudních jednání, protože se do celé záhady pustilo velké množství novinářů a objevily se teorie, že Aqua Wolfová zemřela dřív než přišla ta bouře.“

„PIERRE WOLF?!“ vyhrkli Ray, Mia, Arthur i Lisa naráz.

„To jako TEN Pierre Wolf?“ otočila se Mia na Raye a ten zase na Lisu a Arthura, jako kdyby čekal, že mu to potvrdí. Oba ale civěli dopředu na Jona.

„Člověk by nečekal, že se osobnost jako on zaplete do něčeho takového, viďte?“ řekl Jon, jenže Ray i ostatní byli teď ještě zmatenější než kdy předtím. Vypadalo to, že Wolf je přinejmenším stejně známý člověk jako nějaký trenér stadionu nebo možná ještě o něco víc. Je možné, že oni o něm nikdy nic neslyšeli?

Jonathan se konečně zamračil a vypadal teď mnohem nejistěji než oni. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. „Jestli jste o něm neslyšeli, nedělejte si s tím hlavu, počítám, že trenéři pokémonů, kteří cestují po celé zemi, se mezitím nestihnou zajímat o věci týkající se politiky a takových záležitostí.“

Ray potřásl hlavou, ale býval by byl mnohem raději, kdyby toho o Pierru Wolfovi věděli mnohem více.

„Ano, byly toho tenkrát plné noviny,“ prohlásila druhého dne ráno Rayova maminka, když Ray volal domů.

Účelem jeho rozhovoru s matkou však nebylo nic jiného, než aby si spravil pokaženou náladu. Ráno se totiž všichni s Miou opět pohádali.

„A co ten jejich syn, mami?“

„Leon?“ zamrkala paní Leeverová.

Ray přikývl. „Jon říkal, že už se potom nenašel….“

Tohle mu nešlo do hlavy. Bylo možné, aby se někdo prostě vypařil?!

Jeho maminka ale zavrtěla hlavou. „Ovšemže se nevypařil,“ řekla, jako kdyby mu četla myšlenky, „samozřejmě ho nakonec našli.“

„A přežil to?“ vyhrkl Ray okamžitě. Připadalo mu, jako kdyby mu máma vyprávěla příběh napínavé knihy.

„Ano, přežil,“ zamyslila se paní Leeverová. „Vlastně se celou tu dobu pohřešování nejspíš měl mnohem líp, než kdo čekal. Po několika hodinách se totiž ozval přímo svému otci, který ležel v nemocnici… už si moc dobře nepamatuju, co mu tehdy řekl, ale myslím, že si to Wolf za rámeček nedal.“

Paní Leeverová se zamyslela a potom řekla: „Moment, Rayi,“ a odběhla.

Ray přemýšlel, o co tu šlo. Vypadalo to, že Leon Wolf nejspíš svému otci neřekl nic hezkého, nebo mu přinejmenším nepopřál brzké uzdravení, ať už Pierru Wolfovi vichřice způsobila jakkoli vážná zranění. Neméně ho přitom zajímalo i to, kam se vlastně Leon po svém zmizení poděl. Ray zadoufal, že jeho maminka odběhla právě kvůli tomu, aby to zjistila.

Paní Leeverová se ještě hodnou chvíli k videotelefonu nevrátila a Ray si povzdychl. Jistě, Wolfův život mohl být nadmíru zajímavý, ale přesto měl Ray pocit (nebo si tím byl spíše úplně jistý), že teď hledá sebemenší rozptýlení, i tu nejmenší zvláštnost, které by se mohl chytit, a zapomenout tak alespoň na chvíli na spory mezi ním a Miou.

„Tak, tady to je,“ objevila se na obrazovce znovu tvář jeho mamky jen proto, aby okamžitě zmizela za rozloženými novinami. „Podle zdravotní sestry, která rozhovor mezi Pierrem a Leonem Wolfovými náhodou vyslechla, šlo o běžnou hádku s dospívajícím synem,“ přečetla paní Leeverová a zahihňala se, což Raye popudilo, a tak ji poprosil, aby četla dál. „Mluvčí policie Tichého Ostrohu nakonec skutečně potvrdila dohady, že se Leon Wolf v objevil právě v tomto městě na severu Shinou jen několik málo hodin po zničení panství jeho otce. Jak toho dosáhl, však není policii známo. Tichý Ostroh leží na stovky kilometrů daleko od Srdečného Města, takže podle ní není myslitelné, aby se sem mladík dostal po zemi. Tato teorie také nahrává jeho fanouškům. Leon Wolf je totiž známým trenérem létajících pokémonů, a tak se má všeobecně za to, že se do severského města dopravil na jednom z nich. Koneckonců by to nebylo poprvé, co… blablabla… Už tu není nic zajímavého.“

Noviny konečně uvolnily místo tváři Rayovy mamky a ta se na svého syna s úsměvem zadívala. „Asi taky rád cestuje na dlouhé vzdálenosti.“

Ray se zašklebil a pak se přinutil k úsměvu. „Píšou tam ještě něco o tom, proč byl zrovna v Tichém Ostrohu?“

Paní Leeverová pozvedla obočí. „Tebe to nějak zajímá… podívám se.“

Její obličej znovu zmizel za hradbou palcových titulků a rádoby vtipných komentářů. Ray slyšel, jak si pro sebe něco mumlá, a sledoval lidi vcházející do střediska a zase vycházející ven.

„…byl viděn před místním stadionem Shinouské ligy spolu se zdejší trenérkou ledových pokémonů Candice,“ ozval se hlas jeho mámy právě v okamžiku, kdy do střediska vešel nějaký muž obklopený záplavou Hoppipů.

Ray zbystřil pozornost. Ne snad proto, že by muže znal, jakmile však zaslechl cokoliv o trenérech stadionu kdekoliv na světě, cítil povinnost dávat pozor, aby mu něco neuniklo.

„Takže Leon Wolf se zná s tou trenérkou?“ zeptal se. Neznal ani jednoho z nich. Neznal vlastně ani Pierra Wolfa, natož pak jeho syna nebo dokonce Leonovy přátele. I přesto v něm narůstalo jisté vzrušení, když přišla řeč na trenéry stadionů.

„Ano, s Candice,“ řekl paní Leeverová. „Rayi, poslyš. Nevím, co se tam u vás děje, ale od včerejšího dne mám pocit, že mi uniká víc věcí, než… než by mělo, když vezmu v úvahu i to, že jsi celé měsíce na cestách… Posloucháš mě, Rayi!?“

Ray sebou trhl. „Jo, samozřejmě, poslouchám,“ vyhrkl rychle, ale svou maminku nepřesvědčil.

„Chci vědět, jestli se něco děje,“ prohlásila nekompromisně.

„Nic zvláštního, mami, vážně,“ odtušil Ray a znovu se pokusil o úsměv. Tentokrát si dal záležet a podařilo se mu to mnohem lépe než prve.

„Jestli ti jde o profesora Elma, tak ten se ještě nevrátil z té jejich konference, snad už to nebude trvat dlouho,“ odhadla paní Leeverová jeden z důvodů Rayovy zachmuřenosti.

„Aha, dobře, tak mu potom prosím vyřiďte, aby mi zavolal.“

„Samozřejmě,“ usmála se jeho mamka a zdvihla ruku, jako kdyby ho chtěla pohladit po tváři. „Rayi, dávejte na sebe pozor, ano?“

„Jistě.“

Znovu se usmála. „A pozdravuj Miu!“

Obrazovka potemněla.

„Pozdravuj Miu,“ řekl si Ray trpce.

Rozhovor s mámou mu v hlavě nadělal ještě větší zmatek. Možná, že kdyby si býval promluvil s tátou, který byl cestovatel a novinář, mohl se toho dozvědět ještě o něco víc. Vytáhl z kapsy pár mincí, aby je znovu vhodil do přístroje a vyťukal číslo domů, ale nakonec je zastrčil zpátky do kapsy. Proč si s tím dělá takovou hlavu? Ani v nejmenším se ho to netýkalo.

Povzdychl si a zvedl se k odchodu z haly. Už aby se všichni nějak usmířili, celé mu to přišlo postavené na hlavu.

Na dnešní den naplánoval Arthur s Jonovou a Lisinou pomocí exkurzi do trenérské školy. Mia tam měla jít samozřejmě s nimi, ovšem stála si na tom, že se sejdou až na místě.

Slunce již bylo docela vysoko, když ji Ray, Lisa, Arthur a Jon uviděli. Stála na smluveném místě před branou školy a bavila se se dvěma známými osobami.

„Dobré ráno,“ pozdravili je Jack a Sibyla, jakmile všichni přišli blíž.

„Dobrý den,“ opětovali jejich pozdrav strojeně.

Jack se Sibylou se usmáli a otočili se k odchodu. „Tak, měli bychom asi jít… Tak se mějte!“

Ray za nimi zůstal koukat, a jakmile zabočili po cestě nahoru k Bellsproutí věži, otočil se k Mie.

„Co ti chtěli?“

„Co je ti do toho?“ opáčila ona stejně rozčileným hlasem a už otevřela dveře do budovy, kde se tlačili začínající trenéři pokémonů.

Ray na vyřízení pozdravu od své mamky už vůbec nemyslel. Přestože jej měl uložený hluboko v hlavě, zabarikádoval přístup k němu tak, jako snad ještě nikdy k žádné jiné myšlence, a tak se mu ho dařilo ignorovat až do pozdního odpoledne, kdy si na něj opět vzpomněl. O věci, která ho napadla až přímo ve škole, však přestat uvažovat nedokázal. Snad Miu proboha nenapadlo chodit s rakeťáky někam sama?!

Přestože by něco takového nikdy nepředpokládal, den strávený ve škole mu neuvěřitelně zvedl náladu. Předměty zabývající se pokémoními útoky a jejich vývojem a zdokonalováním během věků byly nadmíru zajímavé. Učitelé jim vykládali o nejstarších známých záznamech pokémoních bitev, které byly vesměs spojeny s legendami. Nikdo však nedokázal spolehlivě vysvětlit, kde se tu pokémoni vlastně vzali.

„Podle starobylých pramenů je na jednom neznámém místě kdesi na světě ukryta podrobná legenda o tom, jak vznikl svět a pokémoni. Přes veškeré snahy se nám ji však ještě nepodařilo nalézt,“ zakončil jednu z hodin vousatý učitel, který neustále koukal do zásuvky svého psacího stolu, kde pátral po vlastních brýlích.

Ray s Lisou si během jeho přednášky vyměnili nespočet významných pohledů a úšklebků.

Toho dne také všichni konečně zjistili, co Jon vlastně učí. Byly to vztahy mezi trenéry a pokémony. Rayovi nikdy nepřišlo moc nutné něco takového vyučovat, ochotně se ale snažil zapojit se do Jonovy hodiny. Ukázalo se totiž, že Jonathan má v plánu mluvit o pokémoních mořských pannách a Ray i Mia s Lisou a s Arthurem se tak mohli hodiny aktivně zúčastnit, když všem vyprávěli příběh z Vířících ostrovů.

Celý den rychle utíkal. Lisa s Arthurem se většinu času drželi spolu a kontakt s nimi Ray navázal až při obědě.

„Jon je opravdu dobrý,“ prohlásila Lisa unešeně.

Arthur nabodl vidličkou salát.

Ray souhlasně zahučel, jak hltal vlastní jídlo. „Co-co mají ještě odpoledne?“

„To by tě mohlo zajímat, Rayi,“ odpověděl mu Arthur. „Souboje – praktická část.“

Mia, která seděla u dalšího stolu sama, přehnaně hlasitě chroupala salát.

„Dáte si s Rayem ten zápas?“ houkla na ni Lisa. „Myslím, že by tady ti začínající trenéři uvítali ukázku od, abych tak řekla, pokročilých.“

„Já jsem pro,“ souhlasil Ray.

Mia jen přikývla a odnesla tác s nedojedenou rýží.

Zápasy vyučovala mladá blondýnka, mezi jejíž pokémony patřili mimo jiné i Growlithe a Slowbro.

„Ale jistě, dobrý nápad,“ přikývla potěšeně, když jí Ray, Lisa, Arthur a zamračená Mia navrhli jejich plán hodiny. „Myslím, že takové ozvláštnění bude jen ku prospěchu věci.“

A tak Ray s Miou opět stanuli proti sobě. Byl to zápas tři na tři a Raye napadlo, že by to Mia mohla brát jako příležitost k odvetě za jejich zápas na Vířících ostrovech. V okamžiku, kdy učitelka zahájila klání, mu bylo jasné, že to tak Mia opravdu bere.

„Volím si Croconawa!“ zakřičela a vyhodila do vzduchu míček. Manene na jejím rameni udělal malou piruetu a pak Miin pohyb napodobil.

„Do toho, Girafarigu!“ křikl Ray. Jeho Bonsly přitom trůnil na Lisině klíně, kde se cítil mnohem bezpečněji než na Rayově věčně se vrtícím rameni.

Lavičky se začínajícími trenéry kolem zápasiště nedočkavě zaryčely.

„Kousací útok!“ zavelela Mia.

„Zmatení!“ nezůstal její soupeř pozadu.

Croconaw byl o něco pomalejší než Girafarig, ale i přesto jej zasáhl. Rayovu pokémonovi se podlomila kolena, ale vzápětí se narovnal a oplatil Croconawovi jeho útok.

Ray se cítil mizerně. Stáli proti sobě s Miou, jako kdyby byli úplně cizí trenéři a mezi nimi stála tlustá stěna ze skla, která propouštěla jen velmi málo světla a žádné zvuky. Ray ji chtěl za každou cenu rozbít. Měl pocit, jako kdyby ji přímo viděl, a tak útočil, jak mohl, ve snaze bariéru překonat. Zdálo se, jako kdyby se v ní zhmotňovaly veškeré jeho obavy posledních dní. Vzdáleně si vzpomínal na případ kolem zmizelého a nalezeného Leona Wolfa, a i když by mu to jindy ubíralo na soustředění, dnes ho to naopak nutilo snažit se usilovněji. Jen aby ta zeď padla. Musel se dostat na druhou stranu, zpátky k Mie.

„Girafarig ani Croconaw nejsou schopni pokračovat, první kolo končí remízou!“ zamávala rozhodčí rukama. Její jasný hlas zněl jako z veliké dálky.

Manene ji s radostí napodobil, až se začala smát a všichni ostatní s ní. Mia se však ani nepohnula a Ray jenom zamrkal.

„Ti se teda tváří,“ pošeptala Lisa Arthurovi pobaveně.

„Jako kdyby chtěli vraždit,“ přikývl on a Bonsly v Lisině náručí poplašeně vykvíkl. Trenérka ho honem uklidnila.

„Druhé kolo začíná!“

Z Rayových úst se vydral chabý zvuk, který zanikl v okolní vřavě. Přišel tak nečekaně, až ho to překvapilo. Rychle se zatvářil, jako kdyby se na Miu vůbec nepokusil zavolat, a zamračeně sáhl k pokéballům. Věděl, že by znělo hloupě, kdyby jí teď navrhl, aby se konečně usmířili. Nebo ne?

„Growlithe, volím si tebe!“ zahájila druhé kolo dívka na druhé straně kolbiště.

„Quilavo, do boje!“

Několik trenérů sedících v první řadě se vyděšeně převrátilo nazad, když Quilavův plamenomet těsně minul Growlitha stojícího přímo před nimi.

„Kouřovou clonu!“ křikl Ray.

Mia věděla, že teď bude mít Quilava výhodu díky hbitému útoku.

„Řev!“ zavelela silným hlasem, div Manene nespadl na zem.

Dýmem zahalené zápasiště rozezněl řev jejího Growlitha.

Ray vyjekl. Odkudsi ze štiplavého kouře vytrysklo červené světlo, spojilo se s jedním z jeho pokéballů a Quilava byl odvolán z boje.

„Hahá!“ vyskočila Mia do vzduchu, když se kouř rozplynul, a ona i všichni ostatní měli možnost prohlédnout si Rayův překvapený výraz.

Až za několik dalších okamžiků si Ray uvědomil, co se stalo. Účelem řevu bylo soupeře zahnat na útěk!

I když věděl, že bude mít proti ohnivému pokémonovi nevýhodu, Ray chtěl do dalšího kola poslat Tropiuse.

„Do toho!“ vykřikl a pokéball vyletěl vysoko do rozpáleného letního vzduchu. Zaleskl se ve slunečních paprscích a otevřel se.

„Jůůů!“ zahučelo sborově publikum a Ray potěšeně přehlédl jejich ohromené výrazy.

Mia si odfrkla.

„Nemusíš se s Tropiusem pořád vytahovat, Rayi!“ zavolala na něj opovržlivě. „Nemuselo by se ti to vyplatit!“

Po dvou létacích útocích oplacených žhavými uhlíky však bylo jasné, že Tropius doopravdy vyhraje.

„To ne!“ unikl Mie naštvaný výkřik a Manene si zakryl oči.

Tropius proletěl nad obecenstvem, až si všichni kryli hlavy, a pak přistál vedle svého trenéra.

„Jsi v pořádku?“ pomohla mezitím Mia Growlithovi na nohy a když zaštěkal, vrátila ho do pokéballu.

Ray stál na druhé straně od ní na Miin vkus až příliš sebevědomě. A protože jemu se ona nevýhoda typu nakonec vyplatila, rozhodla se i Mia zariskovat.

„Volím si tebe, Exeggcute!“

Z kulatého pokéballu se vynořila šestice oválných hlav a s povykem začala poskakovat po zápasišti.

Učitelka zápasů se tvářila zaraženě. Tohle bylo přesně v rozporu s tím, co učila. Mia se přece měla snažit využít nějakou typovou výhodu, ne do boje úmyslně stavět teoreticky slabšího pokémona.

Ray vrhl na Miu tázavý pohled. Nechtěl o ní pochybovat, ale opravdu si myslela, že ho porazí s Exeggcutem?

„Létací útok!“ zahájil další kolo.

„Držte se u sebe!“ křikla Mia. Zjevně měla plán.

Tropius vystoupal vysoko na oblohu. V prachu pod ním se objevil jeho rozevlátý stín a Tropius v něm uviděl několik maličkých teček choulících se k sobě jako před koncem světa.

„Dolů!“ zařval Ray.

Jeho pokémon se vrhl k zemi jako šíp.

„Do stran!“ zaječela Mia bleskově. Manene rozpřáhl ruce jako ona a šest Exeggcutích hlav se rozuteklo.

„Tropiusi!“ zhrozil se Ray.

Ozvala se dunivá rána, když Tropius nevybral střemhlavý let.

„Zmatení!“ vykřikla Mia, aby využila soupeřova oslabení.

Šest vejcovitých hlav se modře rozzářilo a pak Tropiuse obklopilo stejně blankytné světlo. Hlasitě zatroubil.

„Ledový vítr!“ zkusil další útok Ray. Miina zákeřnost ho ohromila. Kde se to v ní vzalo?! Podcenil ji?

Světlovlasá učitelka vypadala čím dál vyplašeněji. Nejenže proti sobě stáli dva úplně nevhodně vybraní pokémoni, teď měl navíc jeden z nich použít útok naprosto odporující jeho přirozenosti. Zjevně to však fungovalo. Přimhouřila oči, jak vše se zaujetím sledovala.

Exeggcuti se shlukli k sobě, aby se zahřáli. Každý zvlášť totiž prochládal mnohem rychleji.

„Létací útok! Rychle!“ chtěl Ray využít jejich srocení.

Jakmile se však Tropius opět vrhl k zemi, zavelela Mia k rozptýlení. Ray si přitom stačil uvědomit, že při každém jejím úhybném manévru se Exeggcuti rozutečou do kruhu. Při dalším útoku toho využil a Tropius kolem zápasiště zvedl oblaka prachu v silném vzdušném víru.

Přestože se se svou novou strategií nerada loučila, bylo Mie jasné, že dál už ji proti Rayovi nebude moci používat. V hlavě se jí zrodil nápad.

„Exeggcute!“ zavolala pokémona k sobě a sama se přitom sehnula k zemi, kde ležel její batoh. Chvilku se s ním potýkala, zatímco ji ostatní nechápavě sledovali, a potom se vítězoslavně napřímila. V ruce svírala obyčejný šedivý kámen. Na jedné z jeho stran byl vytlačený obrys listu.

Exeggcutovy pohyby v tom okamžiku zamrzly. Zůstal stát jako hromádka kamení pár kroků od Miy a hleděl na ni s nevěřícným a vyděšeným pohledem zároveň.

„Myslíš, myslíš, že bys dokázal zvítězit, kdyby ses… vyvinul?“

Listový kámen ležel na Miině dlani tak nevinně, jako kterýkoliv jiný kámen z okolí. Exeggcute se však celý třásl. Těkal šesti páry očí z kamene na svou trenérku a zpět, všechny jeho hlavy přimknuté k sobě jak nejpevněji to dokázaly, jako kdyby čekaly, že na ně Mia každou chvíli zaútočí.

Potom se krátce nesouhlasně zavrtěly.

„Ale kdyby ses vyvinul, byl bys silnější a…“

Exeggcute vyjekl a s děsem a nedůvěrou v očích se schoval za Maneneho, který se na Miu ošklivě zamračil.

„Manene?“ zamrkala ona a klekla si na zem a natáhla k němu ruku.

Manene však oběma ručkama zaštítil třesoucí se hlavy za jeho drobnými zády a neustoupil ani o krok. Nasadil vzpupný výraz.

Mia si vůbec neuvědomovala, že ji všichni sledují. Do nastalého ticha zaševelil zvuk Tropiusových křídel, jak se pokémon snesl k zemi a zůstal stát sám bez svého soupeře uprostřed zápasiště.

„Manenenene!“ zakroutil Miin pokémon hlavičkou. „Nenene!“

Mia stáhla ruku zpět, jako kdyby jí nechtěně, ale bolestivě bodla do něčeho živého a až teď si to uvědomila. V očích jí zajiskřily slzy.

„Cute,“ zabublal Exeggcute schovaný za Manenem, jenž ho ještě stále bránil drobnýma dlaněma.

„Pro-promiň,“ zašeptala Mia, jak se jí oba pokémoni ztratili v rozpité skvrně barev způsobené slzami.

„Mio, co to tam děláš?!“ ozvala se Lisa ze své lavičky.

Její sestra pohlédla Manenemu zpříma do zklamaných očí a znovu k němu pomalu natáhla obě ruce. Jedna z Exeggcutích hlav zvědavě vykoukla.

„Omlouvám se,“ řekla Mia potichu, „tolik jsem chtěla vyhrát že už jsem zapomněla…“ zarazila se a kousla se do rtu, když se jí znovu zamlžilo před očima, „zapomněla jsem, jaké to bylo tam mezi ostatními v lese.“

Exeggcute bázlivě vylezl zpoza mnohem menšího Maneneho.

„Nechci, aby ses vyvinul, pokud to nechceš sám,“ usmála se Mia na Exeggcutea a po tváři se jí skoulela osamocená slza. „Je mi líto, co jsem… toho, co jsem po tobě chtěla.“

Ray všechno sledoval ze vzdálenosti celého zápasiště a když se Manene a Exeggcute přitiskli k Miině rukám, otočil se na Lisu a Arthura, kteří mu ale zmatený pohled nevrátili. Oba dva hleděli na druhou stranu k Mie a doslova zářili.

„Ehm, tak, tak tedy můžeme pokračovat?“ zeptala se Miy váhavě učitelka-rozhodčí.

Mia si stoupla.

„Ano, jdeme na to!“

Něco se změnilo. Zdálo se, jako kdyby dusivý a horký vzduch nad Fialkovým Městem konečně rozproudil příjemný vítr a Ray věděl, že do jisté míry to byla pravda.

Mia obrátila svou strategii na ruby. Vrhl-li se Tropius k útoku z výšky na obvod celého kruhu, nařídila Exeggcutovi, aby se shlukl uprostřed, a tak útok přestál bez úhony.

„Ledový vítr!“ zavelel Ray do všeobecného mumraje, který se opět rozpoutal po krátkém přerušení.

„Chyť se ho za krk!“ ukázala Mia k modré obloze.

Exeggcuteovy úponky vyšlehly vzhůru, a než stačil Tropius zaútočit, omotaly se mu kolem krku.

„Vyleť výš!“ napadlo Raye zoufale. To by zvedlo Miina pokémona ze země a Tropius by jej měl plně ve své moci.

„Zmatení!“ křikla rychle Mia.

„Uhoď s ním o zem!“ zablesklo se Rayovi v očích.

To už se však Tropius poroučel k zemi.

„POZOR!“ zaječela Mia a střemhlav se vrhla přímo na zápasiště.

„MIO!“ zařvali Ray, Lisa i Arthur naráz.

Tropius dopadl na zem a Mia ještě stačila uhnout, aby ji jeho tělo nesmetlo. Exeggcute, který se ještě stále držel Tropiusova krku, zavířil vzduchem jako vystřelený z praku a pak ho Mia stiskla v náručí.

Zvedla se oblaka prachu, takže nikdo na chvíli nic neviděl. Přes šedivou hradbu se ale k Rayovi donesl hlas rozhodčí.

„Tropius ani Exeggcute nejsou schopni pokračovat! Vyhrává Ray!“

Přestože neviděl nikoho z nich, děti všude kolem hlasitě výskaly a mávaly jedno na druhé, podle toho, komu fandily. Ray se snažil vymotat ze zvířeného prachu, když mu náhle někdo stiskl ruku.

„Tak ti blahopřeju, Rayi.“

Ze stínu se vynořila Miina postava dřív, než si uvědomil, komu ten hlas patří.

„Jo, eh, totiž, díky,“ vykoktal a rozkašlal se, přestože se prach už téměř usadil.

Lisa na lavičce za ním protočila oči a Manene, který se Mie už stačil ztratit, ji napodobil. Bonsly nadšeně zakvičel.

„To byl ale velmi netradiční zápas!“ přišla učitelka k Rayovi a Mie dřív, než kdokoliv z nich stačil něco říci tomu druhému. „Je Exeggcute v pořádku?“ obrátila se pak na Miu, která svého pokémona ještě stále držela v náručí.

„Půjdu s ním hned do střediska,“ slíbila ona, ale mluvila spíš k Exeggcuteovi než k učitelce.

„Půjdeme s tebou,“ řekl ihned Ray a vrátil Tropiuse do pokéballu. „Stejně byla tohle poslední vyučovací hodina, nebo ne?“

Slečna učitelka se rozhlédla a povzdychla si. „Myslím, že ano.“

Děti všude kolem si nadšeně vyprávěly své postřehy ze zápasu a některé z nich pokémony dokonce věrně napodobovaly. Tedy až na to, že chlapec v modrém triku na jedné z laviček neměl banány pod krkem a jeho copatá kamarádka nebyla šestihlavá.

Arthur si neodpustil poznámku k tomu, že ze školy trenérů odešli všichni společně. Mia ani Ray k tomu nic neřekli, jen se oba pousmáli a mlčeli dál. Lisa s Arthurem si však měli co říct i po celou cestu do střediska, a tak Rayovo a Miino mlčení nepůsobilo tak hloupě.

Ray se přitom trochu snažil zakrýt fakt, že z nějakého záhadného důvodu zkrátka nemohl přijít na téma, jenž by mezi něj a Miu přivedlo alespoň chabý náznak rozhovoru.

„Pozdravuje tě moje mamka,“ řekl nakonec.

Mia se zazubila. „Díky, to je od ní hezké!“

Lisa se dala do smíchu, ale hned se to snažila zakrýt záchvatem kašle.

„Co je?“ otočili se na ni Ray s Miou dotčeně.

„Já…mám alergii na pyl,“ vykuckala Lisa s vypoulenýma očima, jak procházeli kolem rozkvetlého květinového záhonu, na který dívka odevzdaně mávala.

„Jon se k nám připojí až zítra?“ otočil se Ray na Arthura, protože školu pro trenéry opustili bez Jonathana.

„Nejspíš,“ přikývl on. „Má ještě odpolední vyučování a tak podobně. Myslím, že chtěl taky jít pomáhat s tím průvodem, který se chystá.“

„Průvod do Třešňového Města,“ pronesla Mia zasněně.

„Jo,“ kývl Ray. „Půjdeme s nimi, mohlo by to být zajímavé, nemyslíte? Dva dny včetně noci.“

„To by mohlo,“ prohlásila Lisa, když se konečně zbavila svého alergického záchvatu.

„A v kolik to vůbec začíná?“ zeptala se její sestra Arthura.

„Ještě se na to zeptáme ve středisku.“

Slunce už se klonilo k západu, když Ray seděl vzadu za střediskem v přilehlé zahradě. Spolu s ním tam byli i Arthur a Lisa s Miou, se kterou se Ray bavil poněkud opatrněji, než míval zvykem.

Od sestry Joy se dozvěděli, že Slavnosti vůní se konají už další den od dvanácti hodin, tedy od pravého poledne. To bude na náměstí pod Bellsproutí věží vyhlášen královský pár dvou pokémonů, jenž na květinami zdobených nosítkách ponesou po celé dva dny trvající průvod až do Třešňového Města.

„Takže program na zítřejší odpoledne máme,“ pochválil si Arthur spokojeně a protáhl se, překřížil si nohy a opřel se zády o opěradlo lavičky. „Už jste někdo přemýšleli, jestli do toho průvodu půjdete taky s některým pokémonem?“

„Samozřejmě!“ vyhrkli Ray s Miou současně. Vzápětí oba zmlkli, aby dali prostor k mluvení tomu druhému.

„Já půjdu s Exeggcutem,“ řekla nakonec Mia, když ji Ray mlčky pobídl. „Myslím, že to nám oběma moc pomůže…,“ usmála se trochu provinile, ale s nadějí.

„Vezmu do toho průvodu Tropiuse,“ rozhodl se Ray, když se pak všichni otočili na něj. „Celou dobu, co jsme byli na Vířících ostrovech, jsem ho vlastně neviděl… A tohle je dobrá příležitost, jak to napravit.“

„A co ty, Arthure?“ Mia zvedla hlavu od rozkvetlé růže, která sladce voněla tmavnoucím večerem. Její barva přitom odrážela naoranžovělou záři na západě, kde už ani nebylo vidět slunce schované za vysokou kamennou zdí zahrady.

„Mohl bych si nechat od profesora Oaka poslat nějakého travního pokémona,“ zamyslel se chovatel. „Škoda, že už nemám Venusaura, tohle by bylo přesně něco pro nás dva.“

Lisa, Ray ani Mia na to nic neřekli. Ray se ve vzpomínkách vrátil k velikému domu kdesi na západě, kde se po holých pláních proháněla stáda Stantlerů a v lesích žili Ivysaurové, jejichž vůně odpuzovala všechny Dunsparce v okolí.

„Určitě se tam má dobře, Arthure,“ prohlásila nakonec Lisa a položila mu ruku na rameno. „Bylo to od tebe hezké, že jsi ho nechal jít… jeho vlastní cestou. Jsi dobrý člověk.“

Arthur zrudl a zavrtěl hlavou. „To neříkej, to by měl udělat každý.“

„Ano, to by měl,“ usmála se Lisa, „jenže ne každý to udělá.“

„Lisa má pravdu,“ přidala se Mia. „Navíc, kdo říká, že jste se rozloučili navždycky?“

Arthur zvedl oči od drobných růžových kvítků roztroušených v trávě pod jejich nohama. Zamrkal a usmál se.

„Dobrý večer vespolek!“

Povědomý hlas okamžitě upoutal jejich pozornost.

„Ahoj, Jone.“

„Sestra Joy mi řekla, že vás tady najdu,“ usmál se učitel, „můžu?“ a posadil se vedle Miy na lavičku.

„Už je na zítřek všechno připraveno?“ zeptala se ho Lisa.

„Je,“ přikývl Jon. „Tedy mělo by být. Ono se stejně vždycky ještě objeví něco, na co jsme zapomněli.“ Zasmál se a zabořil nos do meruňkově zbarvené růže vedle sedačky.

„Jak se vlastně volí král a královna slavností?“ ozval se Ray, kterého to zrovna napadlo. Vzpomněl si přitom na výstavu bonsají v Týkovém Městě. Možná, že tady budou královský pár vybírat taky pomocí zápasů?

„Většinou to bývají pokémoni trenérů, kteří na slavnosti přišli,“ začal Jon a pohodlně se rozvalil na lavičce, nohy natažené před sebou jako Arthur. „Ale někdy to jsou divocí pokémoni, třeba jako minulý rok. Král a královna je pokémoní pár, který tvoří jeden hmyzí a jeden travní pokémon, protože slavnosti jsou právě o soužití těchhle dvou typů.“

„Ale jak je vybírají?“ zopakovala Rayův dotaz Mia.

„Však se zítra dočkáte, je to velká podívaná,“ mrkl na ně Jon tajnůstkářsky, zatímco Mia i ostatní protáhli obličej.

Zatímco Jon žmoulal v ruce jeden z malých kvítků, které se tu všude navečer otvíraly, Ray s ostatními znovu zapřemýšleli nad jejich zítřejšími pokémoními partnery.

„Já si samozřejmě vezmu Ludicola,“ prohlásila rozhodně Lisa. Ray přitom zapochyboval, jestli šampionka nemá právě jen tohohle jediného travního pokémona, za což mu ona věnovala dotčený pohled a naoko se urazila.

„Počítám, že ty si vezmeš Tarra?“ otočila se potom k Jonovi, který se dobře bavil.

„Jak se mu daří?“ zeptala se Mia.

Arthur, který do té doby opět zamyšleně sledoval pohupující se květy rostlin, k nim nepatrně natočil hlavu.

„Je u sestry Joy,“ ušklíbl se Jon a Ray nevěděl, jestli je rozmrzelý nebo smutný. „Čím víc se blíží ta slavnost, tím je Tarro mrzutější. Sestra Joy říkala, že bychom se měli cestou do Třešňového Města poohlížet po nějakém vhodném stromě pro Hoothoot… Samozřejmě to ale neměla říkat před Torterrou, který od té chvíle už nekomunikuje pomalu ani se mnou.“

Mia zamrkala. „Takže jste se doopravdy rozhodli se s Hoothoot rozloučit?“

„Co nám zbývá,“ povzdychl si Jon. „Podle Joy i profesora Elma to bude to nejlepší. Ale bude nám chybět, oběma.“

„Co je to s tebou, Arthure?“

To si Ray všiml nepřítomného výrazu v kamarádově tváři a zamával na něj, jako kdyby zkoušel, jestli ho Arthur vidí.

Mia se naklonila k Jonovi a pověděla mu o Venusaurovi.

„Je zvláštní, že i když musí být trenér na něco takového připravený, pořádně ho to sebere,“ prohlásil mladý učitel.

Arthur se ušklíbl a pokýval hlavou. Potom se znenadání zdvihl ze sedačky a otočil se přes rameno. „Budete ještě chvíli tady?“

Lisa si s ostatními vyměnila tázavé pohledy.

„Jo, pročpak?“ řekla potom.

„Aspoň vím, kde vás mám hledat,“ a s těmi slovy opustil zahradu.