Rayova pokémoní cesta

Slavnosti vůní

Zahradou se linula směsice vůní všech možných rostlin. Ray se cítil poněkud ospale a přistihl se, že už poklimbává. Teplý večer ve všech vyvolával příjemnou únavu.

Nedlouho po Arthurově odchodu do zahrady přišel někdo mnohem méně vítaný.

„A-ahoj, Sibylo,“ zívla Mia a honem se posadila zpátky na lavičku, odkud ve spánku sklouzla do trávy.

„Koukám, že nejsme jediní ospalci,“ usmála se Sibyla místo pozdravu a pokývala hlavou.

Ray se při zvuku jejího hlasu okamžitě probudil.

„Můžeme si přisednout?“ zeptal se Jack zdvořile a jeho tmavé oči za clonou hnědých vlasů tajemně zaplály.

„Co tu chcete?“ byla první odpověď, která Raye napadla, ale sevřel ústa tak pevně, jak jen dokázal, a neřekl ani slovo.

„Chtěli jsme si s vámi promluvit,“ začala Sibyla opatrně a stejně nejistě se posadila. V jejím hlase i v pohybech bylo o mnoho méně sebevědomí než kdy jindy, což Ray považoval za dobře nacvičenou hru, zatímco Mia pozorně zvedla hlavu. „Chtěli bychom vám vysvětlit několik věcí…“

Lisa pokrčila rameny. „Tak sem s nimi.“ Narovnala se, aby se vyhnula spánku, a protáhla si záda. Rozhovor mezi nimi a rakeťáky rozhodně nemohl přinést nic špatného. Tedy teď už nejspíš ne.

Sibyla a Jack si vyměnili povzbudivé pohledy, jak hledali oporu jeden ve druhém. „Víte,“ otočili se oba k Rayovi, který jim důvěřoval asi stejně jako čelistem Sharpeda, „my chápeme, že nám nemůžete jen tak uvěřit a odpustit nám, co jsme dělali a jak jsme se chovali a jak…“

„To teda vážně nemůžeme,“ odsekl Ray nabubřele.

Mia se zamračila, ale neřekla ani slovo. Jack se Sibylou se na sebe ztrápeně podívali.

Ray jim nehodlal za žádnou cenu uvěřit. Nikdo ho nemohl přesvědčit o tom, že to všechno není jen součástí nějakého představení, jehož konec byl ještě stále trochu nejasný.

Lisa s Jonem to mlčky sledovali usazeni na lavičce, jakoby zabořeni do pohodlných křesel v první řadě velikého divadelního hlediště. Zatím si ale nebyli jistí tím, co vlastně dávají.

„Mia už vám určitě říkala, že jsme odešli od rakeťáků, že ano?“ zeptala se Sibyla zbytečně, jak se snažila dostat k jádru věci oklikou. Ray i ostatní přikývli. „Dobře, takže víte i proč jsme odešli, ano?“

„Tak nějak,“ pokrčil Ray ledabyle rameny.

Tentokrát se oba rakeťáci úkosem podívali na Miu. Vypadali trochu zoufale.

„Víme, že to nebude znít nijak věrohodně, Rayi, ale lidi se mění,“ prohlásil Jack o něco jistějším hlasem. „Někdy si přeci člověk uvědomí, že to, co dělá, není správné…“

„Takže teď chcete dělat to, co je správné?“ odfrkl si Ray a musel se ušklíbnout. Čím víc toho oba říkali, tím méně se jim dalo věřit. Proč to prostě nezabalí? Plýtvají tu časem.

„Prostě už nechceme být tím, čím jsme byli, je s tím konec,“ řekla Sibyla rozhodně, povzbuzena Jackovým prohlášením. Do očí jí přitom spadl pramen zrzavých vlasů.

Ray si povzdychl. „Objevíte se tady takhle zničehonic a najednou jste úplně hodní a napravení…“

Přestože o tom věděl asi tolik jako houba v trávě kus od jeho lavičky, Jon všechno pozorně poslouchal a snažil se pochopit, o co jde. Nakonec, nebylo na tom nic tak složitého. Dva napravení rakeťáci snažící se přesvědčit trenéry, kteří je už nejspíš znají, o své pravdě.

„Myslím, že bude třeba dokázat, že jste se změnili,“ řekl nakonec a důležitě na rakeťáky pohlédl.

Sibyla zamrkala. Nejspíš si jeho přítomnost plně uvědomila až teď, což ji zaskočilo. „Ehm, promiňte, ale vy jste…?“

„Říkejte mi Jon,“ usmál se učitel a podal rakeťákům ruku. „Učím na zdejší škole pro trenéry.“

Potřásli si s ním pravicí.

„Takže vy chcete, abychom vám dokázali, co říkáme,“ vrátil se potom Jack k tématu hovoru.

„Přesně tak,“ poposedla si Lisa a nekompromisně se napřímila. Ray na ni kývl.

Sibyla s Jackem na sebe pohlédli. Bylo to za ten večer již poněkolikáté, teď se ale zdálo, že konečně oba vědí, co říct dál.

„Zítřejší průvod,“ pokývali oba hlavou a pomalu se otočili zase k trenérům.

„Co je s ním?“ zamračil se Jon. Zdálo se, že se ho celá věc bude odteď týkat mnohem více, než kdy předtím. Na slavnostním průvodu se měl přece přímo podílet a byl také jedním z lidí, kteří jej celý organizovali.

„Rakeťáci se pokusí ukrást pokémony, zatímco průvod poputuje do Třešňového Města,“ zvedla Sibyla hlavu a zpříma Jonovi pohlédla do obličeje.

Ray zamrkal a ostatní také.

„Nejspíš jim půjde o královský pár, ale myslím, že jen s tím se nespokojí,“ pokračovala Sibyla snaživě. Byla pyšná, že s tím už nemá nic společného, a chtěla si být jistá, že oni všichni to poznají a uvěří jim. Záleželo jí na tom.

„Kdy přesně ten průvod napadnete?“ přimhouřil Ray oči.

Jack, Sibyla a dokonce i Mia sebou trhli a dotčeně se zamračili.

„No tak dobře, tak kdy ho rakeťáci napadnou?“ musel se Ray opravit, což ho nesmírně popudilo a z jeho hlasu byla znát netrpělivost.

„Mělo by to být k ránu druhého dne cesty,“ řekl Jack přesvědčivě.

„A vy přitom budete kde?“ ozval se Lisin jasný hlas. Ray z něj nedokázal poznat, jestli už ji rakeťáci přesvědčili, nebo ne.

„Do toho nám nic není, Liso!“ obořila se na svou sestru Mia. „Copak oni se nás snad vyptávají na to, co a kde budeme dělat?“

„A byli jsme snad my u rakeťáků?“ vrátila jí Lisa pobouřený tón.

Sibyla honem zavrtěla hlavou a pohybem ruky se snažila Miu zadržet v další hádce.

„Ale proč bychom vám odhalovali plány rakeťáků, kdybychom s nimi byli ještě stále spřažení?“

„Může to být lest,“ prohlásil nelítostně Jon. „Poslali napravené rakeťáky jako zvědy.“

Ray i Lisa rázně přikývli. To bylo přesně ono. Rakeťáci se tu objevili po tom, co ztratili jimi naverbovaného ubožáka, kterého popravil vlastní kmen, a tak teď nemají ponětí, co se chystají udělat Ray a Mia. Rakeťáci přeci potřebují zjistit, kam oba půjdou.

Nastalo ticho a nikdo z nich se nepohnul, dokud se Mia s prosbou v očích neobrátila na Sibylu. Bylo jí jasné, že to do sebe zapadá. Pokud jí rakeťáci celou dobu lhali, bylo to přesně kvůli tomuhle jedinému důvodu.

„Ne,“ vyhrkla Sibyla. Zdálo se, že se jí do očí hrnou slzy. „Tak to není, prosím, věřte nám!“

Jack ji objal kolem ramen, ale ona se od něj odtáhla.

Ray byl zmatený. Kdyby si na kratičký okamžik připustil, že oba mluví pravdu, co by to vlastně znamenalo? V postoji jeho přátel i jeho samotného by se stejně nesmělo nic změnit. O Jirachiho legendě se nesmí dozvědět nikdo další. Možná s výjimkou profesorů…

„Jone?“ oslovil učitele Jack. „Mohli bychom si, totiž, vadilo by vám, kdybychom si s nimi promluvili o samotě?“

Jonathan na trenéry tázavě pohlédl, a když přikývli, zvedl se z lavičky. „Budu v hale střediska,“ řekl a pak odešel ze zahrady.

„Kde je vlastně ten třetí, tedy čtvrtý z vás?“ stáhla Sibyla zamyšleně obočí. „Arthur?“

„Asi šel do střediska pro nějakého pokémona kvůli zítřejšímu pochodu,“ řekla Lisa prostě.

„Ach tak,“přikývli oba rakeťáci.

„Takže kvůli čemu jste s námi chtěli mluvit?“ zeptala se konečně Mia, ale Jack zavrtěl hlavou.

„Tady ne, mohl by nás někdo slyšet. Nejsme si jistí, jestli nás od našeho útěku nesledují.“

„Myslím, že pokoj ve středisku bude docela příhodné místo k rozhovoru,“ prohlásil Ray, když se zdvihli ze sedaček. Nad hlavami už jim svítily elektrické lampy, které nahradily sluneční světlo.

Než zmizeli uvnitř budovy, Sibyla s Jackem se bázlivě rozhlédli.

***

„Tak spusťte,“ vyzvala je Lisa, jakmile se za Miou zavřely dveře pokoje Sibyly a Jacka. Ray ani Lisa tohle místo neshledali o nic nebezpečnějším než svůj vlastní pokoj, a tak souhlasili, že si promluví tady.

Ani jeden z rakeťáků se však k žádnému hovoru neměl.

„Tak co je?“ přimhouřil oči Ray, jako kdyby čekal nějakou zradu.

„Chtěli jsme jen…,“ začal Jack obšírně. Bylo mu totiž jasné, že pokud se zeptá příliš neopatrně, je konec a Ray už jim nebude důvěřovat vůbec.

Sibyla pokročila kupředu.

„Doufáme, že jsou Latios i Latias dobře ukryti.“

„Prosím?“ pozvedla Lisa obočí.

„Přece víte, že jsme po nich šli?“ oplatila jí Sibyla udivený výraz.

„Samozřejmě, nečekáte ale snad, že bychom vám o nich teď všechno řekli?“ nedala se Lisa odradit. Nasadila nevěřícný výraz. Jestli byl tohle pokus o vyzvědění nějakých informací, potom to bylo opravdu příliš průhledné. Nemohli být přece tak hloupí?

„Nejde nám o to zjistit, kde jsou, ani nic takového,“ zakroutil Jack hlavou. „Jen doufáme, že jsou ukryti lépe než u Berty Vandelliové?“

Ray, Mia i Lisa si dávali záležet, aby se na sebe nepodívali. Neměli nejmenší ponětí o tom, kde se oba pokémoni právě nachází. Dost možná to nevěděli ani profesoři ani nikdo jiný. Nesměli ale dát na sobě znát, že o tom nemají tušení, a i když Mia rakeťákům jinak plně důvěřovala, protentokrát se rozhodla hrát s Rayem a Lisou.

„Takže vám teď záleží na jejich bezpečí?“ promluvila Lisa s větší dávkou ironie, než původně chtěla, což muselo rakeťáky popudit nebo zklamat.

„Oni po nich půjdou,“ řekla Sibyla prostě.

„Proč?“ položil další otázku Ray. On i jeho přátelé to samo sebou věděli, museli ale přece zjistit, kolik toho o nich vědí rakeťáci.

„Neznáme celý plán,“ pokrčil Jack bezmocně rameny. „Každý má danou svoji úlohu a musí splnit rozkaz. Pokud vím, tak nikdo nezná celý plán.“

„A co ty pokusy o únos mě a Raye?“ ozvala se Mia zamračeně.

Všichni se na ni otočili. Bylo nasnadě, že tím nejvíce překvapila Jacka a Sibylu. Vypadalo to, že právě ztratili jedinou podporu.

„Jak říká Jack, Mio, plnili jsme rozkazy.“ Sibylina tvář se zkřivila, jak dívka pevně stiskla rty. „Promiň.“

„Tohle nikam nevede,“ vzdychla Lisa a bez okolků se natáhla na Sibylinu postel. Sibyla na to nic neřekla.

„Cože se vlastně zítra chystáte dělat?“ vrátil se Ray nakonec k jedné z otázek položených ještě tam venku za temným oknem.

„Samozřejmě se zúčastníme průvodu,“ posadil se Jack na židli u malého stolku a pohlédl na Sibylu. „Stejně míříme do Třešňového Města, odkud vyplouvá loď na Ikopu.“

„Zúčastníte se průvodu, přestože se tam nejspíš setkáte s ostatními rakeťáky?“ Ray se vítězoslavně napřímil. Tohle si nejspíš neuvědomili. Pokud se chystají ukrást pokémony z průvodu, uvidí tam rakeťáci i Sibylu a Jacka. A nechtěli se snad oni dva právě tomuhle střetu vyhnout?

„Bude tam spousta lidí, Rayi, spoléháme na to, že se spíš ztratíme v davu. Je to bezpečnější než kdybychom cestovali sami,“ smetl Jack Rayův argument ze stolu. „A jakmile se dostaneme do města, nasedneme na loď na Ikopu.“

Sibyla přikývla. „Jack tam má nějaké známé. Zkusíme se u nich ukrýt do doby, než vymyslíme něco lepšího.“

„A proč nám to všechno říkáte?“ zeptala se prostě Lisa.

„Cože?“ zamrkali oba rakeťáci najednou.

„Mohli bychom teď klidně jít na policii a všechno jim to říct. Anebo to vyzvonit přímo někomu od rakeťáků. Stejně počítám, že se na nás zase nějaký pověsí, nebo ne?“

„Nejspíš,“ přisvědčili všichni unaveně.

„Tak proč tedy?“

„Protože se vás přeci snažíme přesvědčit, abyste nám věřili,“ řekl Jack klidně a položil si jednu ruku na stůl, zatímco v druhé si pohrával s tkaničkou své mikiny. „Byli jsme si jistí, že když vám řekneme naše tajemství, bude to pro vás pojistka. Řekli jsme vám o všem, co víme, všechno, co by nás teď dokázalo zničit, kdyby se to dostalo k někomu, kdo o tom nemá vědět. Vlastně nás teď držíte v šachu, čímž jsme vám chtěli dokázat, že mluvíme pravdu.“

Ray si musel připustit, že na tom něco je. On a jeho přátelé měli oba rakeťáky (ať už byli skutečně jiní nebo ne) plně ve své moci a mohli udělat cokoliv, co se jim zlíbí.

V pokoji nastalo ticho. Přestože nikdo neřekl ani jediné slovo, všichni uvažovali o tomtéž, a přesto nikdo nevěděl, jestli si můžou věřit.

„Já,“ protrhla nakonec dusnou atmosféru Lisa, „já myslím, že zatím nemáme důvod, abychom o vás někomu řekli. A pokud ano, tak jsem ochotná se tím proteď nezabývat…“

Lisa mluvila tak pomalu, jako by vážila každé slovo. Oběma rakeťákům se přitom ve tvářích objevily chabé úsměvy.

„…Ale co se týká mě osobně, já vám věřit nehodlám.“ Lisin obličej nabral tvrdších rysů. „Všechno, co jste nám řekli, se dá vysvětlit dvěma směry a dokud nemáme jasný důkaz jednoho nebo druhého, nemůžu vám dvěma věřit, takže vás prosím, držte se od nás dál a my si nebudeme všímat vás.“

Na krátkou chvíli opět zavládlo ticho, i když se zdálo, že Sibyla chce něco říct.

„Rayi?“ pohlédla Lisa na svého kamaráda.

„Souhlasím s tebou ve všem, co jsi řekla,“ přikývl.

Jejich pohledy se upřely na Miu.

Vypadala, jako kdyby se měla rozplakat, ale ve skutečnosti neměla na něco takového ani pomyšlení.

„Totiž,“ začala nesměle. „Já vám tedy na rozdíl od Raye a Lisy uvěřila.“

Ray s Miinou sestrou se zhluboka nadechli a potom vzduch zase vypustili z plic.

„Věřím tomu, že jste se od rakeťáků odtrhli a už s nimi nemáte nic společného,“ mluvila Mia rychle dál, jak ji nesmělost opouštěla. „I když v tom je hodně nejasností a já si nejsem úplně jistá, jak bych to měla brát…“

Jack se Sibylou se na ni podívali s obavami v očích a Ray jejich pohledy zachytil. Žaludkem mu projel nepříjemný pocit člověka, který ve svém domě po dlouhých letech objevil něco, co by tam rozhodně nemělo být, a teď neví, co by s tím měl dělat. Musel se honem podívat z okna.

„Zklamalo by mě, kdybyste nám lhali,“ dokončila Mia svou řeč a mlčky rakeťákům oplatila jejich pohled.

Sibyle se na řasách třpytily slzy. Připadala si mnohem skutečnější, než kdy předtím. Cítila pod nohama pevnou podlahu svého pokoje, věděla, že přímo nad ní svítí jasné světlo rozpálené žárovky a cítila se pod ním dokonale průhledná. Poprvé v životě to však jí ani Jackovi nevadilo. Oba dva v tom světle chtěli setrvat ještě krátkou chvíli, jen okamžik na to, aby Ray, Lisa i Mia mohli doopravdy vidět, co v sobě skrývají. Stačil by jen jediný pohled a oni by určitě viděli všechno, co by kdy rakeťáci nezvládli říct, i kdyby chtěli.

„Měli-měli byste jít,“ ozval se Jack tiše od potemnělého okna. Ve skleněné tabulce se odrážela jeho tvář skloněná nad malým stolkem. Mluvili o tom už příliš dlouho. „Arthur už vás určitě čeká a Jon taky.“

Sibyla sebou trhla, jako kdyby se probrala ze snu a otevřela jim dveře.

„Dobrou noc,“ kývli na sebe všichni a Ray, Mia a Lisa vyšli z pokoje ven na prozářenou chodbu. Dveře za nimi se zavřely.

„Tak, to bychom měli,“ řekla Lisa.

***

Buch! Buch!

Pokojem se rozezněly rány na zavřené dveře.

„K-Kdo je to?“ zavrtěla se Lisa na vrchní posteli své palandy, ale zůstala ležet zabořená obličejem do polštáře.

Buch! Buch! Buch!

Manene a Bonsly sebou trhli a probudili se. Oba dva včera večer usnuli opření o sebe navzájem na nočním stolku vedle nedopité sklenice Lisina džusu. Ona i všichni ostatní totiž ještě večer znovu probírali to, co jim Sibyla s Jackem řekli. Nedosáhli však ničeho jiného, než že se znovu utvrdili ve svých přesvědčeních.

„To jsem já, Jon!“

S dalším zabušením se Bonsly rozbrečel tak hlasitě, že byli hned všichni vzhůru.

„Omlouvám se!“ zavolal rychle Jon za dveřmi.

„Maaaneeeneee!“ napodoboval Miin pokémon Bonslyho a po tváři se mu už také koulely malé slzičky.

„No tak, pšššt!“ chytla ho Mia do náručí a přibrala si k němu i Bonslyho, protože Ray vyskočil z postele, aby otevřel dveře.

„Omlouvám se,“ bylo to první, co z Jona vypadlo, „ale nemyslíte, že byste už mohli vstávat? Je skoro jedenáct hodin!“

Všichni čtyři nevěřícně vytřeštili oči. „COŽE?!“

„Má pravdu!“ vykřikl s ještě větší hrůzou Arthur, když si Jonova slova ověřil na svých náramkových hodinkách.

„Ve dvanáct začínají slavnosti,“ připomněl jim učitel naléhavě.

„Pravda!“ přehodila Lisa nohy přes okraj palandy tak prudce, že Miu pod sebou kopla do hlavy.

„Jauu!“

Lisa vyděšeně seskočila dolů a vrhla se ke své mladší sestře. „Mio, promiň!“

Manene svou trenérku přitom přesně napodoboval a kvílel tak usedavě s hlavou pevně zmáčknutou mezi vlastníma ručičkama, že se ho Lise zželelo dřív než Miy, za což ji její sestra pořádně praštila.

„Víš jaký to je, dostat po ránu kopanec přímo do hlavy?“ vykřikla naoko ublíženě a potom se spolu s Lisou rozesmály.

Manene přestal kvílet, zato Bonsly se rozplakal znovu.

„Pojď dál,“ vtáhl Ray Jona do pokoje a zabouchl za ním dveře, aby křik nebyl slyšet po celém středisku. Potom si vzal Bonslyho do náručí a jemně s ním pohupoval tak dlouho, dokud nepřestal plakat.

„Ještě jednou se za tohle omlouvám,“ podrbal se Jon rozpačitě na hlavě.

„Není za co,“ překřičela Mia Maneneho, který byl najednou jako utržený ze řetězu a brečel a smál se pořád dokola. Potom se bezradně rozhlédla a zacpala mu pusu sklenicí s džusem. „Tak.“

Arthur seskočil z postele. „Musíme stihnout to zahájení, nemáme moc času!“ a honem se dal do hledání svých kalhot.

***

Vrcholící léto se na ně smálo z oblohy v podobě pálícího slunce i ze všech koutů rozkvetlého Fialkového Města.

K Bellsproutí věži to naštěstí od střediska nebylo nijak daleko. Jakmile se objevili venku, stačilo se jen zařadit do davu lidí proudících nahoru po táhlém kopci.

Všude mezi trenéry se proplétal bezpočet pokémonů a lidé o ně zakopávali a hlasitě kleli. Lisa vedle Arthura vyděšeně zaječela, když se jí pod nohama prohnalo hejno Bellsproutů následované jejich zoufalým trenérem.

„Takhle to vypadá každý rok,“ řekl Lise nějaký cizí muž, jako by to byla omluva.

„O-opravdu?“

Bellsproutí věž se vypínala vzhůru ke žhavému slunci a lidé se vděčně uchylovali do jejího zmenšujícího se stínu.

Ray, Mia, Lisa, Arthur a Jon našli vhodné místo, odkud viděli, co se děje před vchodem do svatyně, a pak už jen čekali na zahájení.

„Budou muset vybrat krále a královnu slavností,“ sdělil přátelům Jon. „Jednoho hmyzího a jednoho travního pokémona.“

Vzápětí se vzduch zaplnil pestrobarevnými růžovými plátky padajícími ze střech Bellsproutí věže.

Ray se rozhlížel a natahoval krk, aby zjistil, odkud přesně se berou, jenže neviděl nic jiného než jen oblaka lístků znovu a znovu vylétávající do vzduchu nad svatyní.

„Jsou tam nějací pokémoni!“ vykřikla Mia a ukázala na věž.

Teď už to viděli všichni. Odkudsi zpoza věže se na střechách stavby vyrojily desítky postav nevelkých travních pokémonů, jejichž horní končetiny zdobily veliké pugety růží rozhazujících do vzduchu náruče okvětních lístků.

„Shinouské Rozárie!“ vykřikl Jon překvapeně.

„Ty je znáš?!“ kmital Ray očima mezi učitelem a skupinou pokémonů, kteří teď na střechách věže předváděli nádherná akrobatická čísla.

„Je to jeden z nejlepších pokémoních akrobatických souborů na světě!“ poučil Jon všechny.

Lidé kolem bujaře výskali a chytali do rukou hrsti plné voňavého kvítí.

Mia jednu takovou hrst také nasbírala a zabořila do ní tvář. Nos jí naplnilo úžasné ovocné aroma. Musela zavřít oči.

Spolu s příjemnou sladkou vůní se vzduchem začínalo šířit narůstající bzučení.

Všichni se hned rozhlíželi, odkud se vynoří nějací hmyzí pokémoni.

Ve chvíli, kdy Shinouské Rozárie předvedly složitý ornament točícího se květu, vylétl zpoza svatyně obrovský hučící mrak.

„Combeeové!“ poznal pokémony Jon.

Ray vytáhl pokédex, protože o takových pokémonech nikdy neslyšel. Na obrazovce se objevil obrázek malé okřídlené plástve se třemi hlavami. V hluku, který tady panoval, však nezaslechl ani jediné slovo komentáře, a tak přístroj zase schoval.

„Je to úžasné!“ zvolal najednou Arthur.

Lisa vedle něj něco zakřičela, ale nikdo ji neslyšel.

Arthur se zeširoka usmíval. Combeeové jsou opylovači květin. Bez nich by rostliny neměly šanci přežít a rozmnožovat se a oni sami přitom zase z rostlin sbírají vlastní potravu, aby mohli vyrábět med. Stejně tak jsou na sobě závislí i hmyzí a travní pokémoni. Bylo to prosté.

Jon se na Arthura zazubil a potom se obrátil zase dopředu k velikému roji. Ten se začínal formovat do podoby obrovského úlu.

Lidé na náměstí zvědavě zahučeli.

Tmavým hemžícím se rojem náhle problesklo jasné bílé světlo a Rozárie se daly do zpěvu. Z nitra roje včelích pokémonů vyletěla nová královna. Vespiquen.

Náměstí vybuchlo nadšením a všichni tleskali, jak mohli.

„To je jejich vývoj?“ zamrkala Mia. „Včelí královna? No páni!“

„Jo, to jo,“ řekl Jon. „Na Vespiquen se můžou vyvinout jenom samičky Combeeů.“ Potom se zamyslel spíše pro sebe než pro koho jiného. „Museli sem ty pokémony a jejich trenéry pozvat až ze Shinou jen kvůli těmhle slavnostem...“

Ray mezi hlavami kolem spatřil Jacka a napadlo ho, co kdyby ho Vespiquen štípla do zadku? Přihlouple se rozesmál.

„Co je?“ podívala se na něj Mia jako na blázna.

„Ale nic.“

Combeeové nahoře ve vzduchu předváděli sběr pylu a Vespiquen na vše dohlížela přísným pohledem. Nakonec cosi zvolala a všichni pokémoni do jednoho se přestali hýbat.

Na okamžik zavládlo ticho. Lidé dole zamrkali.

Odkudsi zafoukal slabý větřík. Ozvaly se příjemné měkké hlásky nějakých pokémonů a vzduchem zavířilo pampeliškové chmýří.

„Jumpluffové!“ ukázal k obloze Ray a byl rád, že aspoň některé z pokémonů zná.

„Po opylení rostliny vytvoří semínka!“ prohlásil spokojeně Arthur. Znamenalo to, že pokémoni zde předvádějí nekonečný cyklus, jež v přírodě probíhá už dlouhé věky.

Shromáždění pod věží hlasitě vzdychalo, když jej chmýří obalilo hedvábnými padáčky a v neproniknutelném bílém mraku vonícím po růžích, medu a pampeliškách se Roserade i Vespiquen se svými poddanými vytratili, aniž by si toho kdokoliv všiml.

Když se část chmýří usadila na stromech i lidech kolem, byli už pryč i Jumpluffové.

Náměstí se probudilo k hlasitému tleskání a výskání. Trenéři nechali své travní i hmyzí pokémony vylézt z pokéballů a Raye napadlo, že by mohl Tropiuse taky pustit ven.

„Ten se sem už nevejde, Rayi,“ uhodla jeho myšlenky Mia a poklepala mu na rameno.

Bývali by si přáli, aby toho odpoledne foukal trochu silnější vítr, protože vydržet celý proces zahájení slavností v těžkém oblaku vůní všech přítomných druhů pokémonů byl téměř nadlidský výkon.

Po odletu Jumpluffů zavládlo na náměstí měkké ticho převalující se sem a tam společně s chmýřím, které všechno pokrylo jako sníh. Lidé se začali znovu rozhlížet, odkud se objeví nějaký člověk, jenž by je provedl dalším programem.

Ray, Mia, Lisa a Arthur na to čekali také. Když se však nedělo vůbec nic, tázavě a zmateně se otočili na Jona.

„Téměř celé slavnosti mají v režii pokémoni,“ řekl a musel se usmát, když viděl jejich překvapené výrazy. „Musíme jen počkat, s čím přijdou teď.“

„To se do toho lidé vůbec nepletou?“ připadalo Rayovi zvláštní.

„Jen málo. Ale až bude zvolen král a královna, dostanou docela významnou roli,“ rozhlížel se Jon kolem, jakoby něco hledal.

Dav lidí se pomalu začínal rozestupovat. Pohyb a sunutí přicházely směrem od centra Fialkového Města a šířily se dál vzhůru na kopec k Bellsproutí věži.

„Už jdou! Už je to tady!“ ozývaly se vzdálené výkřiky.

Ray se prodral víc dopředu, aby lépe viděl do vzniklé uličky vedoucí směrem ke svatyni. Zdálky se přitom ozýval sladký zpěv a lidé ustupovali na stranu, aby uvolnili cestu procházejícím.

Jako první se v uličce vyrojily desítky květnatých pokémonů.

„Bellossom!“ zamrkala Mia. „To jsou Bellossom! Ach!“ Tyhle pokémony prostě milovala. Vždycky jí připomněly něco krásného a veselého. Slunečné letní dny někde u vody nebo na rozkvetlé louce…

Bellossom tančily a zpívaly, jak směřovaly k věži. Roztáčely malé sukénky z listí a rozhazovaly další okvětní lístky, až se za nimi konečně vynořil i zbytek průvodu.

Ray nejdřív nevěděl, co to vlastně vidí. Nad hlavami ohromených turistů i místních se vynořil jakýsi klinkající se stupínek ověšený kvítím a závěsy, na němž byly pod malou stříškou z listů naducané polštářky okvětních plátků rozličných květin. Když se objekt vynořil celý, bylo už jasné, co to je. Čtyři muži přinášeli bohatě zdobená královská nosítka, jejichž malý přístřešek zatím zel prázdnotou.

„Takže král a královna slavností budou do Třešňového Města putovat na nosítkách?“ pochopila Lisa.

„Přesně tak,“ přikývl Jon. „Lidé tak chtějí vyjádřit úctu, v jaké hmyzí a travní pokémony chovají.“

Bellosom poskakovaly před nosítky i vedle nich a mávaly na všechny lidi, jak čtyři muži postupovali se svým břemenem vpřed. Nosítka přitom nejspíš nebyla nijak těžká, protože i všichni nosiči mávali na okolní shromáždění a lidé jim to opláceli. Museli přitom ale všichni čtyři dávat pozor na pokémony, kteří se jim v jednom kuse pletli pod nohama.

Ulička se za průvodem pomalu uzavírala, až nosítka skončila před vchodem do Bellsproutí věže. Tam si nosiči stoupli vedle osiřelých královských míst jako stráže a čekali stejně jako ostatní.

„Teď to přijde,“ zašeptal Jon.

„Co přijde?“ zamračili se Ray s Miou, aniž by k němu otočili hlavu.

S nečekaně hlasitým bzukotem kmitajících křídel se z okolních stromů vznesl do povětří roj beruščích pokémonů.

„Tak letos to jsou Ledianové a Ledyby!“ usmál se Jon spokojeně, zato Ray s Miou, Lisou a Arthurem si připadali ještě zmatenější než kdy předtím.

„Letos?“

„Ano, každý rok jsou vybíráni takzvaní poslové, kteří mají za úkol zajistit budoucímu královskému páru poddané,“ hleděl Jon s úsměvem na blankytné nebe, přes které se jako komety míhali červení pokémoni.

„Zajistit poddané?“ stačila ještě zopakovat Lisa. „Á!“

Vzápětí už vyjekla, protože se k nim právě spustilo několik hmyzích pokémonů a poťukáním na některé pokébally vypustili ven jejich obyvatele.

Pod věží nastala nekontrolovatelná tlačenice a chaos. Od Rayova pasu vyšlehl paprsek červeného světa přímo nad hlavy vyděšených lidí a Raye samotného. Pak už se na obloze objevil Tropius.

„Co se to děje?!“

Miin Manene věrně kopíroval výraz své trenérky, když se jí pod nohama proplétaly exeggcutí hlavy, zatímco Bonsly se rozbrečel a zalezl do Rayova batohu. Lisin Ludicolo se dal do tance ve veselém rytmu bellossomí písně, když se Bellossom znovu daly do zpěvu.

Lidé a pokémoni se strkali, vráželi do sebe lokty a sunuli se víc do ulic kolem náměstí, protože to bylo rázem příliš malé.

Jon dovolil nějaké malé holčičce, která se ztratila, aby si vylezla na hřbet jeho Torterry, kde dav neměl šanci ji ušlapat.

„Mio, kde jsi?!“ rozhlížel se Ray kolem. Zůstal najednou s Lisou a Jonem sám, zatímco Mia a Arthur se někam vytratili.

„To je tvůj Venusaur!?“ ozval se odkudsi zprava Miin ohromený hlas.

Ray se za ním v tu ránu otočil. Kolem proběhl nějaký muž a pak už uviděl Miu, jak vytřeštěně zírá na velikého travního pokémona nevšední světle zelené barvy a se zlatým květem na zádech. Vedle něj stál Arthur, který doslova zářil štěstím.

„ARTHURE?!“ zamrkal Ray. Nebyl s to uvěřit, že je to doopravdy TEN Venusaur! Vždyť ho Arthur nechal ve výrobně voňavek!

„Ten je nádherný!“ vyhrkla Lisa jako u vytržení a ihned se přitočila k chovateli.

Arthur zrudnul, zatímco Venusaur vydal hlasité spokojené zamručení.

„Ale jak to, že ho máš zpátky?“ ptala se Lisa, když přišli blíž i ostatní. „Říkal jsi přece, že jsi ho nechal…“

„Včera jsem si na tu parfumerii našel číslo a zavolal tam,“ sdělil jim Arthur stejně nadšeným tónem jakým Lisa obdivovala jeho pokémona. „Poprosil jsem je, jestli by nebylo možné, abych mohl aspoň tyhle dva dny strávit společně s Venusaurem, že to pro mě hodně znamená.“

„Saur!“ zahřměl travní obr na souhlas.

„A co ta jeho samička?“ mrkl na pokémona Ray.

„Chtěl jsem, by tu mohla být taky,“ vkradl se do Arthurova hlasu smutný tón, „ale prý tam potřebují někoho, kdo by odháněl Dunsparce.“

„To se jich ještě nezbavili?“ zeptala se Mia a Arthur zavrtěl hlavou. „Ale prý je to o něco lepší. Už žerou jenom jeden druh růží.“

Bylo nasnadě, že ať už tu s Arthurem je i Venusaurova družka nebo ne, je to pro něj ten nejkrásnější den za dlouhé týdny. Přál si, aby mohl průvod do přístavního města, kde bydlel jeho dědeček, absolvovat spolu se svým nejmilejším pokémonem, a nakonec se mu to podařilo. Vigo ani Margareta vlastně neměli nic proti. Oba byli moc rádi, že Arthura slyší, a nadšeně se mu rozpovídali o tom, jak se jim daří.

Aniž by si toho všimli, náměstí se pomalu začínalo přeskupovat. Shromáždění se dělilo na několik skupin, pokémoni vypuštění z pokéballů opouštěli své trenéry a svévolně se shlukovali v táborech po okrajích náměstí.

„Hej, kam to…?!“ snažila se Mia chytit jednu hlavu svého Exeggcutea, když si konečně všimla, že část jejího pokémona už je pryč. Rayův Tropius nebyl vůbec v dohledu.

„Vraťte se!“ vykřikla Lisa za Ludicolem, který zmizel stejným směrem jako Exeggcute.

„Nech je jít, Liso,“ zadržel její ruku s pokéballem Jon.

„A-ano?“ otočila se k němu váhavě.

Venusaur se dal do pohybu také, ale svými těžkými kroky zamířil na opačnou stranu než Ludicolo.

„Myslím, že jsme právě propásli volení kandidátů,“ ohrnul Jon ret. „Pokémoni trenérů, kteří tu jsou, mohou utvořit páry ve složení travní-hmyzí a ty se pak smějí ucházet o titul krále a královny.“

„A jak dosáhnou zvolení?“ chtěl vědět Arthur.

„Necítíte nic?“ pozvedl Jon pobaveně obočí.

Zavětřili. Až do té chvíle si toho Ray nevšiml, anebo tomu spíš nevěnoval pozornost, koktejl vůní ve vzduchu se ale změnil a celé Fialkové Město ovládlo několik různých pachů a vůní linoucích se ze všech koutů náměstí.

„Takže ty páry lákají ostatní pokémony k sobě pomocí vůně?“ pochopila Mia.

„Přesně tak,“ přikývl Jon, když i jeho Tarro konečně zamířil přes náměstí pryč dirigován trylkující Hoothoot. „Snaží se získat co nejvíce poddaných, protože ten pár, který shromáždí nejvíce pokémonů, se stane králem a královnou.“

Jelikož se věčně se přelévajícímu davu dalo jen těžko vzdorovat, Ray, Mia, Arthur, Jon a Lisa se odebrali na kraj náměstí a zůstali tam stát. Napravo nedaleko od nich Jon uviděl Rayova Tropiuse a také ho na něj upozornil.

„Takže to jsou jeho pánové?“ prohlížel si Ray královské kandidáty. Byli jimi ona Vespiquen z roje Combeeů a krásný Sunflora, jehož žlutý květ zářil do všech stran jako malé slunce.

„To je zvláštní,“ připustil Jon potichu.

„Copak?“ zeptala se Lisa, aniž by odvrátila zrak od Vespiquen a jejího Sunflory.

„Totiž, většinou to bývá naopak,“ řekl učitel. „Většinou bývá králem hmyzí pokémon a královnou je květina.“

„Mně se to takhle líbí,“ namítla Mia, „doufám, že to vyhrají.“ Zamyslila se a pak se začala rozhlížet na všechny strany. „Kde je ten můj Exeggcute? Musím mu říct, aby šel podpořit tyhle dva. Jen doufám, že není každá hlava někde jinde… To ne!“ Ta představa ji vyděsila. Jak dlouho by asi trvalo, než by Exeggcutea našla a poskládala dohromady?!

„Mio, prosím tě,“ protočila Lisa oči v sloup a chytla ji za límec. „Nech ho, ať si vybere sám.“

Přestože na ostatní pokémony ucházející se o královský titul neviděli, dovolil si Ray odhadnout, že Tropiusovi favoriti mají nemalou šanci vyhrát. Skupina poddaných, jak se shromažďujícím se pokémonům říkalo, rostla každou minutou, a vyháněla tak další a další lidi z náměstí pryč.

„Támhle jsou Sibyla s Jackem!“ ukázala do hloučku návštěvníků Mia a zvesela jim zamávala. Rakeťáci jí mávání oplatili a zamířili k nim.

„No bezva,“ utrousil Ray ledově. „Hlavně že jsme si slíbili, že si nebudeme jeden druhého všímat.“

Mia se na něj ošklivě podívala.

„Ahoj,“ pozdravili je oba příchozí přátelsky. „Je to tu krásné, co říkáte?“ rozpřáhla Sibyla ruce a zhluboka nasála voňavý vzduch.

„Hm,“ hlesl Ray dutě.

„Je to úžasné!“ přitakala honem Mia a dloubla Raye do žeber.

Vypadalo to však, že Jack Sibylino nadšení nesdílí. „Prosím vás, neviděli jste tady někde Vileplumea?“ zeptal se ztrápeně a bezradně se rozhlédl. „Sibyla ho totiž ztratila.“

„Já ho neztratila, to on se ztratil!“ vyjela na něj dívka nakvašeně.

„To bude v pořádku,“ zarazil ji Jon se snaživým úsměvem a vysvětlil rakeťákům princip volení krále a královny.

Ve chvíli, kdy Jon skončil svoje povídání, se ozval bellossomí zpěv.

„Pojďte všichni k věži, už je to tady!“ vyskočila Lisa nedočkavě.

Znovu se pustili do tlačenice a Sibyla s Jackem za nimi.

„To už je mají vybrané?“ divil se Ray vpředu a dával pozor, aby šlápl na nohu co nejméně lidem. „Vůbec jsem si nevšiml, že už je mají vybrané…,“ ale nikdo ho neposlouchal.

Dostali se před věž tak akorát za záda nějakých cizinců mluvících úplně neznámou řečí a stoupli si na špičky, aby vůbec něco viděli.

Před věží stáli oni čtyři nosiči a královská nosítka jen čekala, až budou obsazena.

Brána bellsproutí svatyně se otevřela. Shromáždění na náměstí začalo tleskat. Ze stínů stavby se vynořil proplešatělý mnich a mhouřil oči tak, jako by nebyl na sluneční světlo zvyklý. Zastavil se přímo v čele celého davu.

„Mám tu nesmírnou čest,“ prohlásil znělým hlasem, kterým bez námahy překřikl celé náměstí, „představit vám královský pár letošních Slavností vůní!“

Sibyla za Miinými zády cosi šeptala. Nebylo to však nic jiného než spílání Jackovi za to, že určitě zase nezamkl pokoj v pokémonském středisku. Mia se zahihňala.

„Králem a královnou Slavností vůní se stává…,“ zvolal mnich a z věže se ozval gong. „…Sunflora a Vespiquen!“

Ze střech starobylé stavby vyrazily k nebi husté mraky okvětních plátků. Ray měl podezření, že je snad vystřelili z děla. Lidé dole pod věží začali tleskat a křičet a Bellossom se daly do zpěvu oslavné písně doprovázené duněním zvonů z prostor svatyně.

Sunflora svým listem, jenž mu sloužil jako ruka, jemně stiskl pařátovitou končetinu své královny a potom oba vykročili k nosítkům. Zatímco vznášející se Vespiquen jako pravá královna rozdávala pozdravy na všechny strany rozvážným, pomalým gestem druhé ruky, Sunflora kráčel hrdě vedle ní se širokým úsměvem na zářící tváři.

Lidé se rozestoupili a dál tleskali. Někteří se dokonce klaněli a nepřestávali ani když za svými pány vykročili jejich věrní poddaní.

Odkudsi se ozval nepříjemný victreebelí křik a několik lidí vyděšeně nadskočilo. Ostatní se za zvukem pohoršeně ohlédli, zatímco zoufalý trenér obří samice Victreebela se poraženou kandidátku na královnu snažil uklidnit.

Ray s Miou, Arthurem, Lisou a Jonem se Sunflorovi a Vespiquen poklonili také. Jack se Sibylou to stihli na poslední chvíli. Rozzuřená Victreebel se totiž vrhla do davu a zaútočila na Vespiquen šlehavým útokem. Úponek jen o vlásek minul Jackovo pravé ucho.

„No tohle!“ vykřikl kdosi pobouřeně.

Sunflora skočil útoku do cesty a svou královnu ochránil, za což si vysloužil uznalý potlesk. K zoufalé a naštvané Victreebel se nakonec prodral její trenér a se sprškou výčitek a nadávek od okolních lidí ji vrátil do pokéballu.

Přestože ho Ray přes všechno to padající kvítí viděl jen špatně, hned jak se Tropius objevil v zástupu, zamával mu. Tropius na to odpověděl hlasitým zatroubením znějícím jako fanfára. Lidé okolo pobaveně zatleskali.

„Sláva! Sláva!“

„Ať žije král a královna!“ zaječela Mia a potom bůhvíproč vybuchla smíchy. Jeden z cizinců ji sjel povýšeným pohledem.

Co se dělo u nosítek před věží, když přišli pánové slavností, Ray moc dobře neviděl. Po jisté době se však nosítka konečně zdvihla na ramena urostlých nosičů a za doprovodu písní, zvonění zvonů a linoucích se vůní se dala do pohybu.

„Pouť krále Sunflory a královny Vespiquen do Třešňového Města začíná!“ vykřikl mnich. „Pošlete do města posly!“

A náměstí zahalil červený mrak Ledyb a Ledianů. Probzučeli nad užaslými hlavami všech přítomných, kde opsali tvar velikého květu, a pak už zmizeli v modré obloze ve směru, kterým leželo Třešňové Město.