Rayova pokémoní cesta

Doupě

Ačkoliv už něco podobného zažili na bonsajovém šampionátu v Týkovém Městě, atmosféra Slavností vůní Raye a jeho přátele úplně odzbrojila. Jistě k tomu nemalou měrou přispěly i samotné vůně travních pokémonů, které se linuly ze všech stran, a Ray už se nemohl dočkat, až se bude zase moci nadechnout čerstvého vzduchu. Začínala se mu motat hlava.

Nikdo z nich nečekal, že slavnosti budou mít takový spád a že průvod vyrazí do Třešňového Města bezprostředně po zvolení krále a královny. Přesně tak to ale bylo, takže se teď Ray, Mia, Arthur, Lisa i Jon sunuli společně s davem opouštějícím náměstí pod Bellsproutí věží. Mie se podařilo najít svého Exeggcutea a rychle ho schovala do pokéballu, aby ještě nepřišel k újmě. Pustí ho ven zase až na trochu bezpečnějším místě.

Manene byl ve svém živlu. Kolem bylo tolik tváří, které mohl napodobovat – tolik nerudně se tvářících dospělých hledajících své děti a pokémony a tolik dětských obličejů prohlížejících si ho s neskrývaným zaujetím.

Bonsly vylezl z Rayova batohu, aby se na vřavu podíval také. Na rozdíl od Maneneho se mu to však příliš nelíbilo, a tak si znovu zalezl dovnitř a ještě dlouho potom nevystrčil hlavu.

Z nosítek vpředu viděli sotva kolébající se špičku královského přístřešku. Ray i jeho kamarádi ale mířili neomylně směrem, kam nosítka mířila. Z okolních ulic se k průvodu mezitím přidávali další a další lidé. Někteří už vypustili ven své pokémony, ostatní ještě vyčkávali stejně jako Mia. Jejich pokémoni byli nejspíš buď stejně křehcí a zranitelní jako Exeggcute, anebo se do davu už prostě nevešli. Zářným příkladem toho byl Arthurův Venusaur. Naštěstí netrvalo dlouho a průchod se vydal po široké silnici mířící ven z města. Mia se snažila Rayovi něco říct, ale on ji neslyšel. Její hlas se ztratil ve změti všech ostatních hlasů.

Na okraji města už na ně mávali lidé oblečení do pestrobarevných kostýmů hmyzích a travních pokémonů a nechávali všechny projít ven ozdobenou kamennou branou.

„Konečně,“ oddychl si Arthur, když měli pod nohama širokou prašnou cestu, a zamával na rozloučenou nějakému muži, kterému na hlavě rašilo listí a celý byl nabarvený namodro. „Tak myslím, že tu nejděsivější část máme za sebou,“ zasmál se, odvrátil se od člověka-Oddishe a vypustil z pokéballu Venusaura.

„Taky bych řekl,“ souhlasil Jon a nechal svého Tarra, aby se nadechl čerstvého vzduchu. Lisa se ho přitom chtěla zeptat, jak je možné, že spolu s Torterrou sídlí v pokéballu i Hoothoot, ale nedostala k tomu příležitost.

„Ahoj!“ vypískla Mia tak nahlas, až sebou všichni trhli.

„Ahoj!“ blížili se k nim Sibyla s Jackem.

„Měli byste se hnout, stojíte tady uprostřed silnice,“ upozornila je Sibyla a usmála se.

„Eh, no jo, máš pravdu,“ uvědomili si to a hned se dali do pohybu. Nosítka se Sunflorou a Vespiquen už mezitím zmizela za zákrutem cesty. Lidí však bylo tolik, že pohyb průvodu nebylo takřka vůbec znát.

„Polovina jich odpadne u pokémonského střediska při cestě,“ uklidnil Lisu Jon, když chvíli pobaveně sledoval její vyděšený výraz.

„Kéž by,“ řekla na to ona a pokusila se o úsměv.

Během cesty se Ray snažil vyburcovat ze spánku Bonslyho ukrytého v batohu. Byl přesvědčený o tom, že by bylo dobré, kdyby se také nadýchal čerstvého vzduchu, jenže když se pokémon dal do usedavého pláče, honem se mu omluvil a v náručí jej zase ukolébal k spánku.

„Jednou za čas mění nosiče,“ upozornil všechny Jon po několika hodinách neustálé chůze.

Cesta teď vedla hlubokým lesem, lemována po obou stranách příkopy, kam za prudkých dešťů stékala voda a držela se tu dost dlouho na to, aby je zaplnily polštáře mechu a dlouhé pruty vodních rostlin. Ty se zlehka kolébaly v chladném vánku prohánějícím se mezi lesními stromy. Ray s Miou a Arthurem si přitom vzpomněli, jak tudy před mnoha měsíci putovali.

„A to ta nosítka může nést kdokoliv?“ zeptal se Ray. Dostal chuť si to vyzkoušet. Nést krále a královnu se mu nepoštěstí každý den.

„Když na to má dost sil,“ přikývl Jon. „A Vespiquen se Sunflorou rozhodně nijak těžcí nejsou, ani nosítka ne, takže kdybys chtěl…“

„Jasně, že bych chtěl!“ zajásal Ray nedočkavě.

„Budeš to ale muset nést dost dlouho, Rayi,“ upozornila ho Mia, jako kdyby pochybovala o jeho zdatnosti. „Ti nosiči se mění všichni najednou, takže to budeš muset vydržet. Ještě abys krále a královnu pustil!“

Ray otráveně zabručel, ale dál jejím řečem nevěnoval pozornost. Jon měl pravdu. Královský pár určitě nebude tak těžký, aby ho spolu s dalšími lidmi neunesl.

Pod vedením Lisina Ludicola se procpali až dopředu k nosítkům a drželi se přímo za nimi. Ray si přitom stačil všimnout, že dívka s Vileplumem, která se tam vynořila současně s nimi, po něm a ostatních neustále pokukuje.

„Ahoj,“ pozdravil ji nakonec, protože trenérka na ně nepřestávala civět. Byla to menší dívka trochu podsaditého vzrůstu a v jejích černých očích se zračil špatně skrývaný úžas a nedokonalý pokus o předstírání toho, že je ve skutečnosti vlastně vůbec nevidí. Na Rayův pozdrav neodpověděla.

„Ahoj,“ zkusil to znovu.

„Co? Jo, ahoj!“ vzpamatovala se trenérka, „máte pěkné pokémony,“ řekla honem. Konečně Rayovi došlo, že celou dobu koukala na jeho Tropiuse a Arthurova Venusaura.

„Hm, díky.“ Ray zrudl a Arthur za ním naráz vypadal jako okvětní plátek Vileplumeova květu. „Tvůj Vileplume je taky moc hezký,“ řekl rychle Ray.

„Je obrovitý!“ vydechl Arthur udiveně. „Ten květ…“

„Já vím,“ rozzářila se dívka štěstím. „Už jako Oddish to byl neobvykle veliký pokémon,“ a pohladila Vileplumea po tlustých červených lístcích. „Mimochodem, já jsem Monika,“ představila se hned nato.

Ray, Mia, Arthur, Lisa i Jon s rakeťáky se jí představili také, takže si Ray byl jistý, že si nezapamatovala jméno ani jednoho z nich.

„Jste z Fialkového Města?“ vyptávala se Monika dál, zatímco si její Vileplume hrál s Miiným Exeggcutem.

„Ne, to ne,“ zakroutil Ray hlavou. „Já a Mia s Lisou jsme z New Barku a Arthur je z Blankytného Města v Kanto.“

„Já jsem z Fialkového Města,“ usmála se Monika přívětivě. „Ale v Blankytném Městě jsem párkrát byla, na pokémoní soutěži krásy, však víte,“ mávla rukou.

Ray sice věděl, že existují různé pokémoní soutěže, nikdy se ale žádné nezúčastnil, a tak Monice navrhl, aby jim o nich něco řekla. Ta se však právě hihňala Exeggcuteovi, jehož hlavy poskakovaly po Vileplumeově květu jako na trampolíně.

„Promiň, co jsi říkal?“ zamrkala a otočila se zpět k Rayovi.

„Co to vlastně jsou…“

„Hele, Sibylo, Jacku, vy jste nám ani neřekli, odkud jste!“ Monika ho však i nadále nevnímala.

Sibyla a Jack vypadali poněkud zaskočeně. Nikoho nikdy nezajímalo, odkud jsou… „Oba jsme se narodili v Levandulovém Městě,“ řekl nakonec Jack.

„To je v Kanto, že?“ ujišťovala se Monika. „Ach, samozřejmě, taky jsem tam soutěžila.“

Vypadalo to, že trenérka Vileplumea si místa pamatuje jen podle toho, jestli tam vyhrála nějakou cenu. Vzápětí se praštila do čela. „Jé, Rayi, ty jsi vlastně chtěl vědět, co to ty soutěže jsou, že jo?“

Ray na to nic neřekl, jenom přikývl.

Nejen on si vzápětí uvědomil, že jsou tady poněkud zbyteční, poněvadž Monika by si v rozhovoru vystačila úplně sama. Trochu Rayovi připomínala Kirsti z cukrárny U Delibird, až na to, že Kirsti z cukrárny U Delibid nepůsobila tak sebevědomě. Nejspíš za to mohly všechny ty soutěže, říkal si Ray…

Když se Monika právě chystala dopodrobna vysvětlit, jak soutěže probíhají, kdosi vyhlásil výměnu nosičů.

„Zrovna teď,“ ušklíbl se Ray, protože ho i přes Moničin vodopád slov soutěže docela zaujaly.

„Ty chceš jít taky nosit?“ usmál se však na něj dívčin kulatý obličej.

„Jo, chtěl jsem,“ přikývl.

„Rayi, hněte sebou!“ křikl na něj zepředu Jonův hlas.

Ray s Monikou okamžitě přiběhli až k němu. Jon s Arthurem již měli nosítka na ramenou a zbylí dva nosiči už čekali jen na své náhradníky.

„Tak, můžeme,“ hekli Ray s Monikou dvojhlasně a nosítka se dala opět do pohybu.

Ke své úlevě si byl Ray hned jistý, že to nebude nic těžkého. Muší váha celé konstrukce tak smazala i ty pochybnosti, které stačila zasít Mia, a Ray se na ni vítězoslavně usmál. Ona mu jeho úsměv oplatila.

Sunflora na Raye přátelsky shlížel z malého měkkého trůnu a Vespiquen na druhé straně poněkud povýšeně sledovala počínání Moniky, skoro jako by pochybovala, že to dívka zvládne.

Jak den nadále postupoval, Ray a ostatní se dozvěděli téměř všechno o pokémoních soutěžích. Že první částí je předvádění pokémonů před publikem a porotou složenou ze sestry Joy a několika vedoucích soutěží a odborníků na pokémony a že ve druhém kole musí soutěžící předvádět své útoky v boji s ostatními a porota je boduje. To bylo také podle všeho nejtěžší.

„Musíš si pak pořád dávat pozor na to, jak ten útok vypadá, jak vypadá samotný pokémon a taky na to, abys vyhrál.“

Monika mluvila a mluvila a Ray si uvědomil, že už ji ani moc neposlouchá. Začínal mít hlad a žízeň a ke všemu jeho výraz ještě napodoboval Miin Manene, čemuž se Mia smála a jeho to vytáčelo.

Po přestávce na oběd, kterou udělali u malé svatyně na odpočívadle přímo u cesty, se vydali opět na cestu. Královna věnovala lesním duchům misku medu a Sunflora vedle ní položil několik vlastních okvětních plátků. Ray, Monika, Arthur a Jon přenechali nosítka dalším zájemcům a opět se zařadili do průvodu.

„Díky, Tropiusi,“ pohladil Ray svého pokémona po hlavě, když mu on olízl tvář, aby ho povzbudil. Po cestě absolvované s kusem dřeva a dvěma pokémony na rameni byl Ray právem unavený.

Monika byla nejspíš unavená taky, protože se jich na nic nevyptávala a už jim znovu nezačala vykládat o pokémoních soutěžích. Vileplume vedle ní si i nadále hrál s Exeggcutem a Manene konečně usnul, takže se Mia nemohla smát tomu, jak Raye napodoboval.

***

Na kraj se pomalu snášel soumrak. Vedoucí hlas zepředu ohlašoval, že za zákrutem cesty už bude pokémonské středisko, kde si odpočinou a načerpají síly na noční pochod. Rayův Bonsly vystrčil hlavu z batohu.

„Ahoj,“ pozdravil ho Ray měkce a vzal jej do náručí.

Bonsly zamrkal malýma očkama a pak otevřel pusu. „Bó!“

„Máš hlad?“ došlo Rayovi, co Bonsly chce. „Když ještě chvíli vydržíš, budeme mít přestávku…“

Takový návrh se však Bonslymu vůbec nelíbil a v očích mu zajiskřily slzy předznamenávající hlasitý pláč.

„Dobře, dobře, hned to bude!“ zažehnával Ray katastrofu a honem strčil pokémona do rukou Mie, aby mohl v batohu najít nějaké jídlo pro pokémony.

Okna pokémonského střediska osvětlovala cestu kolem něj, když se průvod dostal do slabé poloviny své cesty.

Ray s ostatními se ihned svalili do měkkých křesílek ve vstupní hale, která se jim jako zázrakem podařilo ukořistit, a další lidé si posedali tam, kde bylo místo. Spousta jich přitom zůstala venku, protože do střediska už se nevešli.

Toho večera byly v pokémonském centru tři sestry Joy. Nepochybně tady právě takovýhle nával trenérů čekaly díky průvodu, a tak měly plné ruce práce. Ray, Arthur, Jon, Lisa, Sibyla a Jack odevzdali jedné ze sester své pokémony (Joy s tím měla menší problémy, protože se jí pokébally rozkutálely po podlaze) a ve chvíli, kdy jí Mia chtěla předat i ty své, si trenérka uvědomila, že jí chybí Exeggcute.

„Nejspíš je ještě venku u Moniky,“ usmála se Mia a vstala, aby za trenérkou došla. Ray ani nikdo jiný se však nebyl schopný z pohodlných křesílek zvednout, a tak do večerního mumraje před střediskem vešla Mia sama. Chvíli se rozhlížela, ale netrvalo dlouho a Moniku uviděla kousek stranou od ostatních, kde spala pod vysokým smrkem. Vileplume a Exeggcute spokojeně oddychovali vedle ní.

„Ehm, promiň,“ oslovila Mia dívku opatrně, aby ji snad nevylekala. Monika se ale ani nepohnula a spala dál.

„Promiň!“ zkusila to víc nahlas.

„Co-co je?!“ vyletěla trenérka na nohy a vyplašeně se rozhlédla po lidech motajících se pod rozsvícenými lampami jako můry vábené světlem. „Jo aha, to jsi ty,“ oddychla si, když uviděla Miu. „Co se děje? Už pokračujeme?“

„Ne, to ne,“ zavrtěla Mia hlavou, „jen jsem si přišla pro Exeggcutea.“

„Jo, jasně, jen si ho vem,“ rozhodila Monika rukama a trochu ustoupila, aby dala Mie najevo, že si může dělat, co chce, přičemž spícího Exeggcutea málem rozdrtila.

„Díky,“ vyhrkla Mia honem a užuž jej chtěla vrátit do pokéballu. Z nějakého důvodu se ale zarazila a ruku nechala trčet ve vzduchu, jako by nebyla její. Koukala na pět hlav přímo před sebou a nemohla přijít na to, co je tu špatně.

„Hm?“ zamrkala Monika a stoupla si vedle ní, aby viděla přesně to, co Mia.

V tu chvíli to Mie došlo. Vyděšeně se podívala Monice do obličeje. „Moniko, kde je Exeggcuteovo šesté vajíčko?!“

Mia vrazila zpátky do střediska jako tajfun. Monika běžela s pláčem za ní.

„Mio, prosím, je mi to moc líto! Omlouvám se!“

Mia zamířila přímo za Rayem a ostatními.

„Co se děje?“ narovnali se, jak leželi roztažení v křeslech.

„Exeggcute,“ řekla Mia prostě a spíš vyděšeně, než naštvaně. „Jedna jeho hlava… chybí!“

„Chybí?!“ zamračili se všichni.

„Vážně mě to moc mrzí, Mio!“ plakala Monika vedle nich a poulila na trenérku oči, ze kterých se jí řinuly slzy.

„Co se stalo?“ zeptal se Arthur.

Bylo těžké říct, jestli je Mia spíše navztekaná, nebo jestli má strach. „Nechala jsem Exeggcutea venku s Vileplumem a s Monikou,“ řekla, „ale když jsem se za nimi před chvílí vrátila, Monika i oba pokémoni spali. A jedno z Exeggcutích vajec bylo pryč.“

„Pryč?“ zopakoval Ray.

„Proboha jo, Rayi, PRYČ!“ obořila se na něj hrubě.

„Co se to tu děje?“

To za nimi přišla sestra Joy a společně s Chansey jim přinášela pokébally.

„Ztratil se mi… jeden Exeggcute,“ řekla Mia. Vztek z ní vyprchával. Teď už měla o svého pokémona doopravdy starost.

Joy se kousla do rtu. „To není dobré,“ prohlásila, jak jim honem rozdala pokébally. „Totiž, poslední dobou se v téhle oblasti trenérům často ztrácejí pokémonní vajíčka.“

„Ale Exeggcute přece opravdické vajíčko není,“ namítl Ray. „A vůbec, jak to, že se ztrácejí?“

„Vajíčko sice není, ale vypadá tak,“ řekla Joy nešťastně.

„A to stačí?“ pozvedl obočí Arthur.

„Ano, to stačí,“ přikývla Joy. „Totiž, nikdo si není jistý tím, proč se vlastně ta vejce ztrácejí, ale máme jistou teorii…“

Všichni se na ni tázavě podívali. Sibyla s Jackem přimhouřili oči a letmo si vyměnili pohledy.

„Jeden trenér nedávno přiběhl z lesa úplně vyděšený, třásl se od hlavy k patě a říkal, že v lese za střediskem viděl obrovského hada.“

„Hada!“ zaúpěla Mia a oči se jí rozšířily děsem. „Někteří hadi přece žerou vejce!“

Joy nešťastně pokývala hlavou. „Podle toho trenéra to byl Arbok.“

„Arbok – kobří pokémon. Tento jedovatý pokémon zastrašuje své nepřátele kresbou na roztažené krční kápi. Pro svou agresivní a nevypočitatelnou povahu bývá pro trenéry těžko zvladatelný,“ zareagoval okamžitě Rayův pokédex.

„Ale přece si nemyslíte, že by ten Arbok Exeggcutea sežral?“ zamračil se Arthur.

„Právě, to mi přijde divné,“ řekla Joy a všem se trochu ulevilo, přestože to nic nezaručovalo.

„Víte, víte, kde ten Arbok žije?“ zeptala se nečekaně Mia.

„Ty se za ním chceš vypravit?“ zapochyboval Ray. „Ale vždyť… to nebude k ničemu.“

„Pokud Arbok Exeggcutea nesežral a někam ho odnesl, bude v jeho hnízdě. Mají přece Arbokové nory, nebo ne?“ otočila se odhodlaně na Arthura a ten mlčky přikývl. „Víte, kde to je?“ obrátila se hned potom na sestru Joy.

Ta však zavrtěla hlavou. „Bohužel.“

„My, my to víme,“ špitla znenadání Sibyla. Její hlas se ozval jakoby z velké dálky, jako kdyby to ani nechtěla říct.

„Cože?!“

Zraky všech se obrátili k rakeťákům.

„Víme, kde ta Arbok žije,“ řekl Jack, bílý jako stěna a očima těkal z vyděšené Sibyly na odhodlanou Miu. „Ale je to nebezpečné!“

„Je to jenom pokémon!“ vykřikla Mia. „Mohu ho vyzvat na zápas!“

„Mio,“ zarazila ji však Sibyla a chytla Miu za rameno, „ty to nechápeš. Ta Arbok je nebezpečná, není to jen tak nějaký pokémon…“

„Má pravdu,“ promluvila znovu Joy, která v rukou svírala prázdný tácek od pokéballů. „Podle všeho má být přinejmenším,“ nadechla se, „třikrát větší než běžný Arbok.“

„Třikrát větší?!“ zalapali všichni po dechu. Monika naproti tomu ještě pořád brečela, takže lapala po dechu neustále. Teď ale hlasitě zaúpěla.

„To je přes devět metrů!“ vykřikl Arthur.

„Ale já ji musím najít,“ zdůraznila Mia předposlední slovo a potom se otočila na rakeťáky, „a vy mě k ní dovedete.“

Nebyla k zadržení. Ačkoliv se jí to sestra Joy snažila vymluvit, byla odhodlaná se za obřím hadem vypravit a Ray se rozhodl jít s ní.

„Já půjdu taky, samozřejmě,“ přidal se bez váhání Arthur. Chtěl jít s nimi, prostě proto, že chodili všude spolu, nedovedl si představit, že by měl jít někam jinam, zatímco Mia a Ray půjdou po stopách největšího pokémona, o kterém kdy slyšel. A zároveň byl zvědavý. Nemohl si nechat ujít příležitost Arbok vidět na vlastní oči. „Čím víc nás bude, tím lépe,“ řekl, aby všem dodal odvahu.

„Někdo by ale měl zůstat tady, nebo alespoň v průvodu,“ zarazila ho Joy. Přestože jim výpravu za hadem schvalovala jen nerada, snažila se jim být aspoň prospěšná.

„Já tu zůstanu, mám pokénav, takže mi můžete dát zprávu, kdyby se něco stalo,“ navrhla Lisa.

„Já mám taky pokénav,“ řekl okamžitě Jon.

„Tak byste měl pokračovat dál s průvodem,“ ujala se Joy organizace výpravy. „Kdyby se zjistilo cokoliv nového, můžete Miu a ostatní okamžitě kontaktovat.“

„To je dobrý nápad,“ prohlásila Lisa. „Takže já zůstanu tady a ty, Jone, běž do Třešňového Města spolu s průvodem.“

Vypadalo to, že je vše rozhodnuto.

„A co Monika?“ napadlo Sibylu.

Všichni se na ztrápenou dívku otočili.

„Měla bys jít taky dál do města, Moniko,“ řekl jí Ray. Byl přesvědčený, že by pro ni teď nebylo to nejlepší prodírat se lesem. I když Monika pootevřela ústa aby něco namítla, nakonec se znovu omluvně zadívala na Miu a už neřekla ani slovo.

„Tak jdeme na to.“

Venku už se mezitím dočista setmělo. Celé ležení si užívalo několikahodinovou pauzu, než se zase všichni spáči zvednou k odchodu. Král ani královna na svých nosítkách uprostřed tábora však nespali. Bystrýma očima sledovali celé okolí, hlavy neustále pomalu pootáčejíce, jako by na něco čekali.

Sibyla a Jack se od průvodu odvrátili a zamířili k lesu. Předtím se ještě stačili ujistit, že Mia doopravdy ví, co dělá. Když odhodlaně přikyvovala, Jacka ani Sibylu nenapadlo jí nepomoci. Ani na krátký okamžik nezapochybovali nad tím, že dělají správnou věc. Měli strach, jehož příčinu znali lépe než ostatní, ale zároveň neudělali ani jeden krok zpět.

„Jacku?“ oslovil jednoho z dvojce Ray.

„Hm?“

„Jak to, že znáte cestu k doupěti toho Arboka?“

Mia s Arthurem se na sebe podívali. Bývali by se na to určitě zeptali taky, kdyby je Ray nepředběhl.

Jack se na chvíli zastavil, podržel jednu větev, aby mohla Sibyla prolézt, a pak šel dál. Jen stěží přitom mohl odhadovat správnou cestu, les byl už úplně tmavý.

„Známe tu cestu díky rakeťákům,“ začala potom Sibyla vpředu, aniž by se ohlédla.

Noční les ji zhltl jako dlouho odpírané sousto a ostatní si museli pospíšit, aby ji neztratili. Ray se přitom zahákl za nějakou větev.

„Au!“ Arthur bolestně vyjekl, když mu ji Ray nechtěně pustil do obličeje.

„Promiň!“

„Nemáte někdo ohnivého pokémona?“ ozvala se znovu Sibyla. „Rayi, co ten tvůj Quilava? Mohl by nám posvítit na cestu.“

„Pravda,“ přikývl Ray a bez otálení pokémona vypustil ven.

Ten se rozhlédl kolem a pak na svém těle rozžehl plameny. „Quiil!“

„Tak je to lepší, díky,“ usmál se na něj Jack.

Quilava vypadal zmateně. Na okamžik zůstal nerozhodně stát a potom zavrčel.

„To je v pořádku, Quilavo,“ uklidnil ho Ray. „Tedy aspoň doufám.“ Vyměnili si s Miou a s Arthurem zoufalé pohledy. Vzpomněl si přitom na Lisu. Ani ona totiž rakeťákům nevěřila, jenže teď byla tahle jeho opora kdesi vzadu za ním. Nazdařbůh se ohlédl, ale světla střediska už byla dávno pryč.

„Co se děje?“ zašeptala Mia a taky se ohlédla.

„Nic, dobrý,“ usmál se.

Lesem se ozvalo hlasité zapípání. Všichni nadskočili.

„Pokénav!“ vykřikl Ray napůl vyděšeně, když zmáčkl veliké blikající tlačítko pro přijímání hovorů.

„Ahoj, jste všichni v pořádku?“

Byla to Lisa.

Ray se vzpamatoval z šoku, který mu pípání přivodilo, a oklepal se. Pak si uvědomil, že je to právě Lisa, kdo mu volá, a přiložil si pokénav blíž k tváři.

„Všechno je v pořádku,“ odpověděl. Ve stejném okamžiku se mu ale noha zadrhla v ostružinovém houští a on spadl přímo do něj.

„Rayi?! RAYI, CO SE STALO?!“ uslyšeli i ostatní Lisin vyplašený hlas křicící se ze svítícího pokénavu, který teď ležel v ostružiní kousek před svým majitelem.

„Jen, jen jsem zakopl,“ zvedl se Ray co nejrychleji ze země a hned se chopil pokénavu. „Až se dostaneme na místo, ozveme se ti.“ Mia mu ze zad strhla pichlavý šlahoun.

„Tak dobře.“

Přístroj zhasl a Ray si ho opět připnul k batohu. „Díky,“ otočil se k Mie.

„Je to ještě daleko?“ houkla ona na rakeťáky, když mu z vlasů vyndala poslední list.

„Potichu, Mio,“ řekl naléhavě Jack a potom dodal: „Ještě kus cesty.“

Arthur se neustále rozhlížel, přestože ve tmě toho nemohl moc vidět. Quilavovo světlo dosahovalo tak akorát na pár metrů kolem nich, takže si mohli být jistí kameny, drny trávy a nejbližšími stromy, jejichž koruny se ztrácely ve tmě přímo nad nimi. Mnohem méně už ale věřili obrysům za hranicí světla.

„Připadá mi to tu povědomé,“ špitl nakonec Arthur, jako kdyby sám pořádně nechápal, jak je to možné.

„Ta tma?“ zašklebil se Ray.

„Někdy jsme zady už určitě šli,“ stál si na svém Arthur, ale mluvil spíš k sobě, než ke komu jinému. „Pokud si to dobře pamatuju, co nevidět vyjdeme na louku.“

K jejich údivu měl Arthur pravdu. Nedlouho po jeho slovech se stromy rozstoupily a před nimi se otevřela rozlehlá planina vysoké trávy mizející kdesi pod siluetami rozviklaných skal rýsujících se ve tmě na obzoru.

„Vždyť má Arthur pravdu!“ zakryla si Mia ústa překvapením.

Teď už to viděl i Ray. Ty skály vzadu neomylně poznával.

Jack se Sibylou si vyměnili chabé úsměvy. „Mysleli jsme si, že to tu poznáte,“ řekl potom Jack napůl pobaveným, napůl ztrápeným hlasem.

Mia se zamračila a ohlédla se po obou rakeťácích, jako by se chtěla ujistit. Sibyla i Jack byli ale obrácení zády, a tak se opět podívala ke skalám, které jí tentokrát až nepříjemně jasně připomněly onu bouřlivou noc na začátku jejich cesty.

„Tam vzadu,“ řekla potichu a ukázala ke skalám. „Tam jste zaútočili na Latias.“

Ray si vybavil prudký déšť a bahno stékající po úbočích kaňonu vpředu, který teď zatím neviděli. Tenkrát byla bouřka a všude se blýskalo, on, Mia i Arthur byli promoklí na kůži… Ještě předtím ale tímhle lesem kráčel sám, se Cyndaquilem po boku. Povzdychl si. Bylo to už tak dávno, že si teď, když se sem znovu zcela náhodou dostal, uvědomil, jak moc se všechno změnilo. Dnes si věřil o něco víc než předtím a rozhodně nemínil svou cestu vzdávat. Podíval se na Quilavu a musel se usmát, protože i jeho první pokémon se změnil…

Cosi ho šimralo pod nosem, kýchl.

Mia, Arthur i Jack se Sibylou hlasitě zanadávali, ale nic víc neřekli. Ray odstrčil dotěrné stéblo vysoké trávy a ohlédl se na Miu, která kráčela stejně pomalu a zamyšleně jako on. Tahle noc byla úplně jiná, a i přestože nepršelo a nad hlavami se jim nehonily černé mraky a blesky, ve vzduchu viselo přinejmenším stejné napětí jako tehdy. Ray se otřásl při dalších vzpomínkách... Latias ležící pod skalním převisem tam vepředu ve skalách. Docela živě ji viděl před sebou, celou od bahna, s hlavou s nadějí vyhlížející příchozí postavy. Vybavil se mu odevzdaný úsměv, který rozehrál její tvář, když ji objevili. A potom Latias omdlela.

„Tady pozor, klouže to tu,“ vytrhl ho z přemýšlení Jackův hlas.

Aniž by si to uvědomili, přešli louku a ocitli se na mírném svahu porostlém stromy. Přímo nad lesem se už vypínaly skály.

„Ještě jste nám neřekli, jak je možné, že o Arbok víte,“ připomněl rakeťákům Arthur.

„To je pravda,“ připustila Sibyla a zastavila se, „to ale bude muset počkat.“

Mia se zamračila, ale Sibyla jí pohled vrátila. „Jsme na místě.“

Všichni zvedli oči od země. Stáli před mohutným vývratem starého lesního velikána, kterého před mnoha lety skácel blesk a vichřice jej vyrvala z kořenů. Ty teď vyvstávaly na pozadí černého lesa jako chapadla Octilleryho snažící se natáhnout ke kořisti. Pod vývratem zela do země široká díra.

„To je ono?“ šeptla Mia vyděšeně. Nejspíš si až teď uvědomila, jak veliký had tady musí žít. Vchod do jeho doupěte se mírně pozvolna svažoval pod zem a klidně by se do něj vestoje sama vešla. Možná by musela jen trochu sklonit hlavu, jako v pokoře před gigantickým stvořením.

„To je ono,“ řekla Sibyla.

Přestože byli u cíle, jen neradi si připouštěli, že budou muset dovnitř. Měli by tam vůbec lézt? Je-li Arbok uvnitř, zaútočí na ně dřív, než stačí cokoliv udělat.

„Musíme tam,“ řekla ale Mia. „Nebo já tedy určitě,“ a postoupila kupředu. „Jestli tam Exeggcute je, živý,“ polkla, „dostanu ho ven.“

„Jdeme na to, nemůžeš tam jít sama,“ přikývl okamžitě Ray a užuž lezl dovnitř.

„Zapomínáte na to, že je to pokémon,“ ozval se potichu Arthur. Znělo to trochu jako posměšek, což Raye i ostatní vyvedlo z míry.

„Cože?“ otočili se.

„Chci říct, pokémoni nemají ve zvyku na lidi útočit, ne?“ snažil se chovatel honem vysvětlit svou poznámku. Tvářil se ale přitom stejně nejistě jako ostatní. „Možná se za čas objeví Arbok sám a my ho budeme moci vyzvat na zápas o Exeggcutea.“

„Anebo ho mezitím sežere a k žádnému zápasu nedojde,“ obořila se na něj Mia. „Buď tam půjdete se mnou, anebo se vraťte, Rayi,“ otočila se vzápětí na druhého z chlapců. „Vlastně, měl bys dát vědět Lise, že jsme to našli a že jdeme dovnitř.“

„Jasně,“ vyhrkl Ray a už, trochu roztřesenými prsty, zadával přístroji správné příkazy.

Zatímco Ray, Mia a Arthur naslouchali vyčkávajícím tónům pokénavu, Jack se Sibylou se nervózně rozhlíželi.

„Rayi, tak co?“ ozval se v okamžiku Lisin netrpělivý hlas. „Už jsem si dělala starosti, je půl desátý, jste pryč už skoro dvě hodiny.“

„Našli jsme to Arbokovo doupě, Liso,“ řekl jí Ray přiškrceně, „a jdeme dovnitř.“

„To jste se zbláznili?!“ vyjekla Lisa tak nahlas, že to slyšeli i rakeťáci. „Totiž, to to nejde nějak… jinak?“

Její otázka zůstala viset ve vzduchu, aniž by na ni musel kdo odpovídat.

„Ale co když…“

„Buď zticha!“ vyjekla náhle Sibyla a zamávala rukama, jako by snad doufala, že tím přiměje pokénav, aby zmlknul.

Ray se vyděšeně rozhlédl a Mia s Arthurem také. Jack se Sibylou se tiskli zády k sobě.

„Co se tam děje?“ ozvalo se z pokénavu.

Ray si byl jistý, že za vývratem se něco pohnulo.

Sibyla s Jackem se otočili k sobě a navzájem na sebe kývli.

„Musím končit!“ bylo to jediné, co Ray stačil vykřiknout, než Mia zaječela a on pokénav vypnul.

„Mio!“ zařvali Jack s Arthurem a Sibylou naráz.

„Něco se mi otřelo o nohu!“ držela se Mia plačtivě za lýtko.

Rozhlíželi se, jak mohli, ale všude byla tma a ticho.

Strnulost chvíle přerušilo slabé zasyčení.

„Je za tím vývratem!“ zařval Jack.

Vteřinu nato už se zpoza spadlého stromu vynořil obrovitý pokémon. Roztažená kápě velikého hada vystoupala vysoko nad jejich hlavy a roztáhla se ještě víc, jako kdyby je chtěla pohltit, přimáčknout k zemi svými do tmy zářícími ornamenty. Vmžiku zastínila celou oblohu jako černé paraple.

Arbok byla obrovská. Tlusté smyčky jejího fialového těla objaly celý vývrat a varovně zdvižená hlava se vysunula ještě více do vzduchu připravená zaútočit.

Nikdo nebyl schopen pohybu. Nohy jako by jim zarostly do lesní půdy.

„Pryč!“ zakřičela náhle Sibyla a dala se na útěk.

Arbok za ní ve vteřině vyrazila, strhla ji k zemi a omotala tak pevně, že se Sibyla nemohla ani pohnout. Jack zakřičel a snažil se jí pomoci, Arbok ji ale přitáhla dokonale svázanou až k vývratu a druhým koncem těla stiskla i Jacka. Ten vykřikl bolestí.

Hadova hlava se obrátila k Rayovi, Mie a Arthurovi zjevně zvažujíc své šance. Tmavý jazyk ochutnal vzduch, Arbok zasyčela a pak bleskově zmizela ve svém černém doupěti. Sibylu a Jacka odtáhla s sebou.

„Musíme za ní!“ vrhl se Ray bezhlavě do tmy. Spadl do doupěte jediným skokem, přestože nevěděl, kde se v něm brala ta vůle rakeťáky zachránit, a Mia s Arthurem zmizeli za ním.

Sibylin vřískot se rychle ztratil v hlubinách země, Jacka už vůbec nezaslechli. Po sklouznutí po svažitém dně se Ray, Mia a Arthur rozeběhli neustále se svažující chodbou kupředu, hlavy skloněné.

„Myslíš, že to má víc chodeb nebo jen jednu?“ ptala se Mia za běhu Arthura. Doufala, že Arbočino doupě není obrovské bludiště.

„Mělo by mít jen jednu, podle toho, co vím!“

***

Quilavovy tiché krůčky se ztrácely v krocích jeho trenéra. Oheň vlhkou chodbu osvětloval do posledního detailu a naplňoval ji teplem.

„Už to tady někde musí být, to doupě,“ dýchala Mia přerývaně. Chodba se neustále zakrucovala, místy stoupala a pak všichni dospěli až k místu, kde se museli prosmýknout mezi dvěma skalami.

„Dávejte pozor, abyste tam neuvízli,“ kladl Arthur Rayovi a Mie na srdce. Oba dva měli mezi skalami prolézt až za ním.

„Psst!“ okřikl ho Ray a nastražil uši. „Neslyšíte nic?“

Zaposlouchali se. Zepředu bezpochyby přicházely nějaké zvuky. Byly ale příliš nezřetelné na to, aby se daly rozpoznat.

„Co to může být? Takové, hm, žvatlání?“ hledala Mia vhodná slova.

„Už jsem skoro na druhé straně,“ ozvalo se ze skalní průrvy, kde Arthur před okamžikem zmizel. Tiskl se právě k mokré a studené skále, oči upřené dopředu do tmy. „Už jenom kousek…“

Arthur zamrkal, protože si nebyl jistý, jestli se mu to nezdá. Vepředu se mihotalo světlo. V duchu se podivil nad tím, jak se Arbok dokáže protáhnout touhle dírou a potom ho skála konečně pustila. V ten okamžik zůstal ohromeně zírat.

„Arthure, kde jsi?“ zazněl ze štěrbiny za chovatelovými zády Miin hlas. „Rayi?“

Ray udělal posledních pár kroků povzbuzený nenadálými světelnými záblesky zepředu a pak už stanul na tmavé hlíně přímo vedle strnulého Arthura. Rozhlédl se a zalapal po dechu.

„To snad…“

Zezadu mu cosi vrazilo do zad.

„Uch, promiň,“ omluvila se Mia a vzhlédla. Vzápětí zůstala zírat před sebe stejně jako Arthur a Ray.

Velká podzemní síň uprostřed skal a hlíny, do které se právě dostali, ani v nejmenším nesplňovala jejich představy o hnízdě bezmála desetimetrového hada. Naplňovalo ji mihotavé světlo plamenů a elektrických výbojů, jak se to všude kolem nich hemžilo malými pokémony. Kam se jen podívali, všude se potulovali pokémoní mimina batolící se mezi nespočtem pokévajíček, která svým mohutným tělem objímala majestátní samice Arboka svírající ve svých smyčkách dvě na smrt vyděšené osoby.

„To je jako pokémoní školka!“ vydechl Arthur ohromeně první myšlenku, která ho napadla. „Všechno to jsou právě vylíhlá nebo jen pár dní stará mláďata!“

„Ti jsou krásní!“ rozplývala se Mia nad skupinkou Igglybuffů, kteří se na nově příchozí přišli podívat a teď na ně poulili veliké oči.

Mia se k jednomu z nich sehnula a chtěla ho pohladit, v tu chvíli ale Arbok připomněla svou přítomnost.

Mia k ní vzhlédla a Ray s Arthurem také. Sibyla a Jack byli na omdlení, bílí jako křída, bezvládně zavěšení ve smyčkách hadího těla.

„Arbok!“ zavolala Mia odvážně do smyček nad sebou. Nejspíš to bylo díky všem těm malým pokémonům, že se odhodlala Arbok přímo oslovit.

Všechna mrňata, která zrovna nespala, se otočila k nim.

Do vzduchu nad třemi odvážlivci vyjel rozeklaný jazyk a ochutnal jejich pach. Arbok přimhouřila oři a roztáhla kápi.

„Chtěla jsem,“ zmohla se Mia na další slova a musela je zakřičet, aby si byla jistá, že ji Arbok slyší, „chtěla jsem najít svého Exeggcutea! Totiž,“ chvíli se potýkala s jedním pokéballem a potom z něj vypustila zbylých pět hlav, které se smutně a bez zájmu rozhlédly a pak se semknuly blíž k sobě. „Někdo, někdo mi ho asi vzal a já nevím, kde ho hledat.“

Arbok výrazně zasyčela. Lesklé smyčky se daly do pohybu.

„Co chce dělat?!“ otočila se Mia vystrašeně na Arthura.

„Myslím, že se nám nic nestane,“ odhadoval situaci on. Mia mu věnovala ještě vyděšenější pohled než předtím.

Před jejich obličeji se objevili Jack se Sibylou, stále ještě svíraní hadím tělem. Arbok na ně nenávistně pohlédla a potom se obrátila k Rayovi, Mie a Arthurovi.

„Nemohli to udělat oni?“ napadlo konečně Raye. „Ukrást Exeggcutea?“ Nevěděl sice odkud, bylo ale jasné, že Arbok oba rakeťáky zná a ví, co jsou zač. Proto ji teď napadlo přesně tohle řešení a proto předtím zaútočila jen na ně a Raye s Miou a Arthurem nechala být.

„My jsme nic neudělali,“ zasípal Jack, jak se snažil nadechnout, protože hadí matka s každým jeho výdechem smyčky utahovala. Jestli nepřestane, Jack se brzy udusí.

„Proč na vás zaútočila?“ zeptal se Arthur. „Museli jste se s ní už setkat, znáte tohle místo.“

Sibyla otevřela oči. Za clonou únavy a vyčerpání se v nich zračila hrůza a smutek. „Tu noc, kdy jsme zaútočili na Latias,“ začala pomalu a potom vyjekla bolestí. „Vždyť to víte, jak na nás ti pokémoni všichni zaútočili! Museli jsme… utéct!“

„V lese,“ vyhrkl Jack, „v lese jsme pak narazili na tuhle Arbok.“ Zasípal, jak se pokoušel nadechnout. „Mířila zrovna tam, co všichni, ale pak nás chytila, chytila… Ach!“

„Arbok!“ vyhrkla Mia vyděšeně, ale hadovy smyčky nepovolily.

„Chytila nás a držela nás tady, o hladu, jako trest, víte?!“ vykřikla Sibyla z posledních sil. „Trest.“

„Jak jste se potom dostali ven?“ kousla se Mia do rtu a v duchu se modlila, aby Arbok už přestala.

„Já nevím!“ zapištěl Jack, jak už ani nedokázal mluvit nebo uvažovat.

„Dostali jsme se ven, ale já se Arbok pomstila!“ vyrazila ze sebe Sibyla, jak nejrychleji mohla, aby nedala hadovi příležitost znovu utáhnout smyčky zbytečným vydechnutím. „Ukradla jsem jí její vlastní vejce!“

Had sebou smýkl a otřel se o zem, jako v bolestech, zkroutil se a pak se znovu se zasyčením narovnal.

„Co jsi s tím vejcem udělala?“ zeptal se rychle Arthur. Jediný způsob, jak co nejdříve vysvobodit Jacka a Sybilu z hadího sevření, bylo nechat je říct celý příběh. Aby Arbok věděla, co se stalo s jejím mládětem.

„Co jsi s tím vejcem udělala?“

„Dala jsem ho jedné holčičce!“ zakřičela Sibyla a rozplakala se. „Dala jsem jí ho, aby trénovala Ekanse, který se z něj vylíhne. Já jsem, já jsem… ACH!“

„Arbok dost!“ zaječeli Ray, Mia i Arthur. Had sebou znovu zoufale smýkl.

„Já jsem nechtěla, aby vyrůstal u rakeťáků!“ vyrazila ze sebe Sibyla z posledních sil, jak se snažila vymanit z ocelového sevření. „Já jsem nechtěla, aby byl u rakeťáků…“ ztěžka vydechla a sesunula se po šupinaté kůži.

Arbok vydala zoufalé zasyčení a její smyčky konečně povolily.

Ray, Mia i Arthur honem přiskočili blíž, aby pomohli Jackovi a Sibyle ven. Jakmile byli volní, sesunuli se oba na zem.

„Dýchají?!“ vykřikla Mia a Arthur zuřivě přikyvoval.

„Sibylo, slyšíš mě? Jacku!“ plácal Ray oba rakeťáky po tvářích.

Veliká Arbok se potichu, pomalým tempem sunula zpět na druhou stranu svého velikého hnízda. Lidí u vchodu dovnitř už si ani nevšimla.

Sibyla mátožně otevřela oči. „Šla jsem jednou po ulici v Levandulovém Městě. Mířila jsem na velitelství rakeťáků, protože jsem jim měla předat to vejce, jako kořist…“

„Nadechni se Sibylo, slyšíš?“ přerušila ji ale Mia. „Pořádně se nadechni!“

Jack se roztřeseně klekl, pak se opřel o dlaně a zvedl hlavu tak, aby viděl, jak je na tom Sibyla.

„…Nesla jsem u sebe to vajíčko, ale bylo to jako prokletí. Co jsem s ním měla dělat?“ zeptala se Sibyla Raye s očima napuchlýma od slz. „Naproti mně šla nějaká dívka s Meowthem a něco mu říkala a on jí odpovídal opakováním svého jména. V tu chvíli jsem se rozhodla a strčila jí to vejce do náručí a pak jsem utekla. Rychle, než mi ho mohla vrátit.“

Arthur si povzdychl a pokýval hlavou.

Mia, Ray i oba rakeťáci se na něj podívali.

„Arbok,“ řekl on a vzhlédl. „Od doby, co udělala tu chybu a nechala svá vejce bez dozoru, od té doby se stará o vejce ostatních pokémonů, o vajíčka, která někdo opustil. Proto je to tady takové, jaké je,“ rozhlédl se po všech mláďatech, která se mezitím shromáždila přímo kolem nich a pozorně je sledovala.

„Nejspíš máš pravdu,“ promluvil otřeseně Jack.

„Ale Mio, tvůj Exeggcute tady není,“ ozval se znovu Arthur.

„Není?“ zopakovala jeho poslední slovo a otočila se. Hledala odpověď u obřího hada ze svými zády.

Arbok zavrtěla hlavou.

„Ale kde potom může být?!“ schovala Mia tvář do dlaní.

Podzemím zapípal pokénav.

„Lisa?“ zamračil se Arthur.

„Ne,“ zavrtěl Ray hlavou, „to je Jon. Ano?“ zmáčkl veliký knoflík.

„Rayi!“

Jonův hlas Raye vyděsil. Jon jeho jméno vykřikl, jako kdyby to byla zbytečnost, formalita, kterou se musel jenom ujistit, že mluví s tou správnou osobou a přitom mu potřeboval říct něco mnohem důležitějšího. „Všechno je jinak! Rychle odtamtud odejděte, než se vám něco stane! Ta Arbok může být nebezpečená!“

„To, to je dobrý,“ vykoktal Ray. „My jsme u ní…“

„Vážně?!“ odpověděl mu učitel udiveně. „Ale ten Exeggcute tam není, Rayi!“

„Jak to víš?!“ zamračili se všichni.

„Protože jsme ho právě našli! Je na tom doopravdy bídně, byl zapadlý ve Vileplumeově květu!“