Rayova pokémoní cesta

Král a královna

„Exeggcute!“ vykřikla Mia se slzami v očích.

Tohle bylo zlé. Vileplumeův pyl měl hrozivé účinky a strávil-li Exeggcute v jeho květu tak dlouhou dobu…

„Rayi, dej mi Miu,“ požádal Raye Jon a Ray pokénav okamžitě předal.

„Mio,“ promluvil učitel vážně, „Exeggcute je na tom špatně, ale dostal nějaké léky, které jsem měl s sebou, a o něco se to zlepšilo. I tak je to ale dost zlé a my jsme příliš daleko od střediska…“

„Vy už jste na cestě do města?“ polkla Mia.

„Bohužel,“ přisvědčil Jon. „Vyrazili jsme asi hodinu po vašem odchodu.“

„A co můžu, můžu něco…?“

„Neví Arthur, co by mohlo Exeggcuteovi pomoci? Nemáme už tady žádné vhodné léky a on se v tomhle vyzná…“

„Arthure, na!“ hodila Mia pokénav chovateli.

Jon mu rychle všechno vysvětlil.

„Podle toho, co říkáš, by Exeggcute okamžitě potřeboval zesílit, nabrat novou energii…,“ přemýšlel Arthur, jak nejrychleji mohl. Mia ho bez jediného slova sledovala, a když se na ni nečekaně otočil, trochu vylekaně pootevřela ústa. Arthur jí pohlédl zpříma do očí a potom řekl do pokénavu: „Myslím, že by mu pomohlo, kdyby se vyvinul.“

„Kdyby se vyvinul?“ zapochyboval Jon.

„Vyvinul?“ zopakovala Mia, která konečně našla řeč, přestože mluvila potichu a oči měla stále ještě vytřeštěné na Arthura, který už uhnul pohledem. Když si uvědomila, co to znamená, prkenně dosedla na zem. „Ale Exeggcute se toho bojí! Nemůžu ho k tomu přece nutit,“ pevně stiskla rty a zašeptala jen tak, aby to slyšela jako jediná: „Ne znovu.“

„Máte tady někdo listový kámen?“ zaznělo z pokénavu, jak se Jon snažil v davu lidí sehnat potřebný předmět.

„Já ho přece mám!“ vyskočila Mia na nohy. V první chvíli myslela, že se jí podlomí kolena. „Mám ten listový kámen!“ prohlásila hlasitěji.

„Ale jak ho tam chceš dostat?“ zamračil se bezradně Ray.

„Potřebuju tam s tím kamenem dostat i ostatní Exeggcutí hlavy,“ prohlásila Mia a sevřela ruku v pěst. „A musí to být co nejrychleji.“ Přešla mezi Arthurem a Rayem a pak zase zpátky.

„Mio…,“ hlesl Arthur zkroušeně.

„Rayi!“ otočila se však ona nečekaně. „Půjčíš mi svého Tropiuse?“

„Haló, jste tam někdo?“ houkl Jon do pokénavu.

„JO!“ odpověděli Mia, Ray a Arthur současně.

„Nikdo, nikdo tu nemá ten kámen. Musíme něco vymyslet!“

„Na!“ vtiskl Ray Mie do ruky studený pokéball. „Mio, leť rychle ke středisku, cestu znáš, pamatuješ, jak nás tam Suicune donesl, nebo ne?“

Přikývla.

„Pak jen podél cesty, to už najdeš. Hlavně ji nesmíš ztratit z očí!“

„Díky Rayi!“ stiskla ona Rayovu ruku i s pokéballem a přitom se jí dlaň zachvěla nejistotou. „Jen nevím, jestli… poleť se mnou!“

Ray zavrtěl hlavou. „Potřebuješ tam být co nejrychleji, byli bychom moc těžcí.“

„Ale… Já to neumím!“

„Létala jsi na Tropiusovi tenkrát u té výrobny voňavek, pamatuješ?“

„Ano,“ přikývla plačtivě.

„Tak do toho!“ A Ray ji objal.

Bez dalšího rozmýšlení mu Mia vtiskla pusu na tvář, vrátila Exeggcutea do pokéballu a vyrazila chodbou pryč.

„Hodně štěstí!“ zakřičeli za ní Arthur, Jack a Sibyla.

„Mia právě vyrazila na cestu, Jone, letí za vámi na Tropiusovi!“ Ray tu větu do pokénavu málem zakřičel.

„Mia přiletí?“ podivil se Jon.

„Jo, přiletí. A my za vámi dorazíme někdy později, ano? Tak snad vás najde.“ Bez čekání na Jonathanovu odpověď Ray pokénav vypnul. „To bychom měli.“

„V tom případě pojďme, nechceme přece, aby nám nadobro utekli, všichni,“ prohlásil Arthur.

Ray se starostlivě a s jistými pochybnostmi podíval na Jacka a Sibylu. Byli ještě pořád rudí, jako kdyby se jim nedostávalo dechu. Vlhký podzemní vzduch už jim však bezpečně plnil plíce, takže se oba dva beze slova pustili k východu z doupěte.

Nad jejich hlavami se ozvalo zasyčení.

Zprudka se otočili.

Veliká arbočí hlava se klidně spustila až k trenérům.

„Omlouváme se za to, jak jsme sem vpadli a…“

Rayova slova přerušilo netrpělivé zasyčení. Pak na ně Arbok kývla, přimhouřila oči a odplazila se na druhou stranu prostory.

Když se Ray v chodbě z hnízda otočil zpět k veliké místnosti, uviděl ještě hlouček Igglybuffů, kteří se nahrnuli k ústí chodby a teď na ně do tmy poulili oči stejně jako při jejich příchodu.

Cesta ven z hadího doupěte jim trvala mnohem kratší dobu než dovnitř.

„Hned je mi líp, když jsem zase venku,“ nadechl se Jack nočního vzduchu, jakmile se vynořili z podzemí u velikého vývratu.

Ray, Arthur ani Sibyla na to nic neřekli, všichni ale cítili naprosto totéž. Arthur jim pak připomněl, že by měli spěchat a co nejdříve se vrátit na cestu do Třešňového Města, a tak bez váhání vyrazili.

Od chvíle, kdy ji pevně tisklo hadí tělo, Sibyla nepromluvila. Tvářila se pořád stejně zamyšleně a hleděla si cesty víc než kdy předtím. Zdálo se, jako kdyby se snad chtěla ostatním ztratit z dohledu, přestože na žádný útěk myšlenky neměla a nebylo také proč utíkat.

„Už to není daleko, tady jsem předtím zakopl,“ poznal místo svého škobrtnutí Ray, jakmile přešli louku a dostali se znovu do lesa. Doufal, že tím trochu rozptýlí Sibyliny myšlenky, ať už myslela na cokoliv, a nebyl jediný, kdo si jejího nepřítomného výrazu ve tváři povšiml.

„Myslíte, že už tam Mia bude?“ ozval se Jack ze stejného důvodu, jako předtím Ray.

„Mohla by,“ podíval se na hodinky Arthur. „Už je to nejmíň hodina. Je dost možné, že je už našla.“

„Doufám, že se pak ozve, jak to dopadlo,“ zatvářil se Ray nervózně. „Myslím přes Jonův pokénav.“

„Měli bychom se taky stavit ve středisku,“ promluvila konečně Sibyla, což všechny patřičně zaskočilo. Zdálo se však, že si celou tu dobu jen zvykala na to, že už je zase volná. „Možná, že tam Lisa ještě pořád je.“

„Podíváme se tam,“ přikývl Ray a rychle uhnul pohledem, když si Sibyla všimla, že ji po očku sleduje. „Ta Mia ještě nezavolala, už by…“ zamrkal.

„Rayi, co je?“ zastavil se Arthur.

Ray zůstal stát uprostřed kroku. Chvíli balancoval na jedné noze a vypadalo to, že se každou chvíli převrátí.

„Co se děje?!“ vrátili se Jack se Sibylou o pár metrů zpátky.

Ray pocítil, jak ho něco uhodilo do žaludku a konečně se poroučel k zemi. Křečovitě se chytil za břicho nohy pevně přitažené k tělu, jak se snažil schoulit se do pevného klubka a ubránit se tak nečekané bolesti. Zatmělo se mu před očima.

„RAYI!“ vykřikl Arthur. Jediným skokem už byl u něj, klekl si na zem a snažil se Raye chytit, aby sebou přestal cloumat, ale nešlo to. Rayovi se protočily panenky. Najednou věděl, že už není v lese, přestože ještě na okamžik ucítil několikeré ruce, Jacka, Arthura a Sibylu, jak se mu snaží pomoci.

Před ním se zablesklo a on uslyšel úplně jiné hlasy. Nebyl to ani Arthur ani nikdo jiný, koho znal. Kdosi na něj křičel a Ray se snažil rozeznat každé slovo, bolest ale zesílila a udělalo se mu tak špatně, že se instinktivně převrátil na břicho a odstrčil tak vyděšeného Arthura stranou. Hned nato ucítil palčivou bolest na krku a žaludek se mu zvedl znovu.

Arthur nahmatal pokéball, který hledal, a vypustil z něj Misdreavus. Pokud mohl Rayovi někdo pomoci, byla to ona, přestože si Arthur ještě nebyl tak úplně jistý, co by měla udělat.

Ray rozkousl cosi tvrdého, jak se mu do úst nahrnulo listí z lesní půdy a pak zakřičel přesně ve stejném okamžiku, kdy se mu před pevně zavřenýma očima mihlo cosi modrobílého. Nepostřehl odkud se to objevilo, v první okamžik se zdálo, jako kdyby ta věc vyletěla přímo z něj samotného. Jakmile se za tím ohlédl, bylo to zpět a opět to proletělo tak těsně kolem něj, že si připadal, jako kdyby to do něj vrazilo a spojilo se s ním. Na krátký okamžik si byl jistý, že ta věc je teď někde v něm, protože znovu ucítil palčivou bolest v celém těle a pak mu hlavou zazněl nějaký úplně jiný hlas, který nebyl lidský, a všechno se rychle rozplynulo ve fialové mlze.

„Rayi! Rayi!“

Zamlžený, dunivý hlas přehlušil křičící Arthur a Sibyla s Jackem. Něčí ruka mu z úst vytrhávala kusy malých větviček a listí, jejichž hnusná chuť mu zalézala až do krku.

„Ještě že si nerozkousl jazyk!“ vykřikovala Sibyla pořád dokola.

Ray otevřel oči a zjistil, že leží na zemi a Arthur mu podpírá hlavu. Když si uvědomil, že má v puse ještě pořád hlínu, zaprskal a snažil se ji dostat ven, zatímco Jack vítězoslavně vykřikl.

„Co se to s ním stalo?!“ vyhrkla Sibyla.

Ray před sebou rozeznal Arthurův obličej a jeho hnědé oči, které byly rozšířené strachy a valily se na něj jako kdyby mu měly vypadnout. Odkudsi se od nich odráželo slabé fialové světlo.

„Rayi?“ řekl Arthur. „Co se stalo?!“

„Co se stalo?“ zopakoval však on Arthurovu otázku a Jack zaúpěl.

„Spadl jsi na zem, chytil ses za břicho, jako kdybys měl křeče, pořád jsi křičel,“ vyhrkl Arthur a nepřestával jej propalovat pohledem doktora.

Ray do jeho očí vydržel zírat jen krátkou chvilku, než se jejich hnědá barva rozpila v medově zbarvených duhovkách pokémona, jehož celá tvář se mu vzápětí vybavila. Celým tělem mu projelo nepříjemné zamrazení, vymrštil se na nohy. Arthur vyjekl.

„Něco se jim stalo!“ vyhrkl Ray, jako by opět upadal do bezvědomí.

„Komu? O čem to mluvíš?!“ chytil ho okamžitě Arthur. Tentokrát byl připravený ho nepustit, kdyby se to všechno snad opakovalo.

Ray se mu to užuž chystal říct, chtěl to přímo vykřiknout, ale potom mu zrak padl na dvě postavy stojící za Arthurem, v jejichž očích se odráželo stejné, podivné fialové světlo jako v těch Arthurových.

„A-ale nic.“

„Nic?“ zopakoval Arthur sípavě. „Rayi, spadl jsi do trávy, zničehonic, křičel jsi bolestí… tak mi laskavě řekni, co se stalo!“

Vedle Arthura se vynořil malý fialový pokémon a Ray si konečně uvědomil, že všechno to světlo vychází právě z Misdreavus. Pohled do jejích očí ho stačil uklidnit na pár krátkých sekund, kdy se naklonil k Arthurovi a tak, aby to nikdo jiný neslyšel, zašeptal: „Až tu nebudou oni.“

Přitom Raye znovu zamrazilo, aniž by se však podíval Arthurovi přes rameno, odvrátil se od něj a vyčerpaně zavřel oči.

Arthur zůstal chvíli stát a snažil se nijak nedát najevo, že ví, koho měl Ray namysli.

„Jsi si jistý, že už je ti dobře?“ poplácal Raye po rameni.

„Určitě,“ odpověděl mu on jasně, přestože byl v obličeji ještě stále úplně bílý.

Pokémonské středisko se před nimi vynořilo se stejně přívětivým pomrkáváním rozsvícených oken jako malé hvězdy na nebi, které odkryly mraky.

„Arthure, Rayi!“

Když všichni čtyři vešli dovnitř, okamžitě se k nim vrhla Lisa, která doteď seděla na jedné ze sedaček u velkého hrnku s kávou.

„Liso,“ odpověděli jí oni mdlým hlasem.

„Mia už Exeggcuteovi dala ten kámen, Jon mi před chvílí volal!“ zářila Lisa štěstím. „Mia už má Exeggutora!“

Ray i Arthur se zeširoka usmáli a přikývli, nebyli schopní jí na to cokoliv říci, jak byli oba unavení. Sibyla i Jack se k tomu nijak nevyjádřili, Ray stěží odhadoval, jestli jsou jen stejně vyčerpaní nebo k tomu mají jiný důvod. V tu chvíli ho to ale nezajímalo.

„Měli bychom za nimi vyrazit, třeba je doženeme ještě za tmy a překvapíme je,“ mluvila dál Lisa, která byla zjevně v dobré náladě.

„Takže to dobře dopadlo?“ ozval se od ordinace hlas sestry Joy, která se vzápětí objevila přímo u nich. „S Exeggcutem a tak…?“

Nebylo pochyb o tom, že celé dobrodružství prožívala společně s Lisou a ochotně jí vařila čerstvou kávu po celou noc.

„Měli bychom vyrazit, ať jsme co nejdříve u nich,“ řekl nakonec Arthur a věnoval Lise snaživý úsměv.

„Prohlédnu vám ještě pokémony, pokud tedy chcete?“ nabídla se Joy.

„Možná tady Quilavu,“ předal jí Ray pokéball se svým ohnivým pokémonem, zatímco Arthur sestře předal míček s Misdreavus. „A možná,“ nakoukl Ray do svého batohu. „Anebo ne, to nebude potřeba. Bonsly spí jako mimino.“

„Vždyť je to mimino, Rayi!“ rozesmála se Lisa.

***

Celou cestu od pokémonského střediska Ray myslel jen na jednu věc. Co znamenala ta vidina v lese? Nebylo pochyb o tom, že to souvisí s Latiosem a Latias, a ačkoliv se bál si to připustit, hlodal v něm nepříjemný pocit, že přesně ví, co to znamenalo. Potřeboval si o tom s někým promluvit, s Lisou a s Arthurem a s Miou, jenže Sibyla a Jack šli neustále za ním a Ray si znovu po delší době uvědomil, že jsou to jeho nepřátelé.

Tížilo ho svědomí, protože si byl jistý, že to, co se v lese stalo, by měl někdo vědět. Potřeboval, aby mu někdo řekl, že všechen ten křik, výskot nějakých lidí a Latiasino kvílení ještě doopravdy neznamenalo vítězství rakeťáků. Kdyby se zeptal Arthura, možná by se jim podařilo nechat rakeťáky s Lisou jít pár kroků napřed, jen tak, aby si byli jistí, že je rakeťáci neuslyší…

Potom Raye napadla jediná správná osoba, která o tom všem měla vědět už dávno. Přestože se ho snažil sehnat, volal mu do laboratoře a nechával pro něj u svých rodičů vzkaz, aby měl jistotu, že si s ním bude moci co nejdříve promluvit, profesor Elm se neozval a přitom byl snad jediným člověkem, který jim mohl doopravdy pomoci.

Zachvátilo ho zoufalství, když si to uvědomil. Bezradně se několikrát otočil na Arthura, jako kdyby mu to chtěl říct, vzápětí si ale uvědomil, že hned za ním je Jack a Sibyla, znovu se otočil dopředu a zamyslel se nad něčím, co bylo už hodnou chvíli naprosto jasné. Jak mohli vynechat někoho takového jako byl profesor Elm?! Měli mu o té legendě říct hned, jak se o ní sami dozvěděli. Jak je možné, že to nebyla ta úplně nejdůležitější věc, na kterou se měli za těch pár dní, kdy se s Miou hádali o hloupostech, zaměřit a zajistit, aby se profesoři dozvěděli o každém detailu, o všem, co by mohlo pomoci všechno změnit?! Znovu se otočil na Arthura, který tentokrát pozvedl obočí, ale Ray se zase odvrátil a bolestivě si skousl ret. Vzápětí ucítil sladkou krev, když si do rtu opravdu kousl díky nenadálému zvuku pokénavu, který se rozlehl nocí.

„Haló?!“ přijal hovor z Jonova přístroje tak zprudka, že by se téměř kdokoliv na druhé straně cítil pohoršen jeho tónem. Z pokénavu se ale ozval hlas ještě vyděšenější a více napjatý, než Rayův.

„Rayi, jsi to ty?!“ zakřičela Mia.

Nevěděl, jestli je nadšená z úspěchu s Exeggcutem nebo ne, cítil v jejím hlase radost, ale ta zůstávala poněkud v pozadí díky snadno postřehnutelnému chvění. Miin hlas se z nějakého důvodu nekontrolovatelně třásl.

„Jo, jsem to já, co se děje?“ zeptal se Ray a snažil se, aby to znělo povzbudivě. Nejspíš to ale dopadlo stejně jako Miina snaha o uklidnění.

Jeho kamarádka ztišila hlas, takže ji sotva slyšel. „Rayi, viděla jsem Unowny.“

Nastalo ticho. Ray ve tmě o něco zakopl, neunikl mu ale ani hlásek, jak se snažil udržet uvnitř sebe napětí stoupající s každou další vteřinou. Připadal si jako struna napnutá k prasknutí, na kterou zvesela hrálo vědomí, že se Latias něco stalo, k němuž se teď přidala Miina zpráva o Unownech. Věděl, že kdykoliv se tihle pokémoni objevili, nevěstilo to nic dobrého.

„Musím s tebou mluvit,“ funěla Mia do pokénavu, jak zrychleně dýchala. „Totiž, stala se mi taková divná věc, když jsem sem letěla, víš… A pak se objevili oni, ti Unowni. Dali nám další vzkaz.“

„Vzkaz?“ polkl Ray a hrdlo se mu sevřelo tak, že to slovo mohla doopravdy slyšet jenom Mia.

„Mám strach Rayi… Měli bychom si o tom promluvit, protože… Jak jste od nás daleko?“

„To nevím, kde jste?“

„Taky nevím, prostě se za nějakou dobu uvidíme,“ řekla Mia a dodala: „A Exeggcute, vlastně Exeggutor, je už skoro v pořádku, jen je mu ještě pořád trochu špatně.“ Její hlas se na krátký okamžik úplně změnil. „On se vyvinul Rayi!“ slyšel, jak se zajíkla. „Rayi, moc za mě poděkuj Arthurovi, měl pravdu! Však on má pravdu vždycky! Tak… zatím.“

Spojení se přerušilo.

„Mia ti děkuje za ten nápad s evolučním kamenem,“ obrátil se Ray k Arthurovi. S těmi slovy si uvědomil, že ho zpráva o Exeggutorovi konečně aspoň troch uklidnila.

„Není vůbec za co, jsem rád, že to fungovalo,“ zrudly Arthurovi uši.

„Jak daleko jsme od průvodu?“ zeptal se pak Ray a snažil se, aby to znělo ledabyle.

„Já myslím, že bychom je měli co nevidět potkat,“ odpověděla mu Lisa. „Nejdou tak rychle jako my, když tahají ta nosítka…“

Dál už jen ve tmě před sebou vyhlíželi kymácející se světla. Jak se velmi pomalu blížilo ráno, bylo čím dál chladněji a Ray raději zkontroloval Bonslyho, jestli mu není zima. Zabalil ho do jednoho svého trika, přičemž se pokémon dokonce ani neprobudil, a pak si batoh znovu opatrně srovnal na zádech. Než však průvod konečně dohnali, Bonsly se probudil a dal se do pláče.

„No tak, copak se děje?“ snažila se ho upokojit Lisa, ale ani v jejím náručí se Bonslymu nelíbilo.

„Slyšíte ten hluk?“ zaposlouchal se náhle Jack.

„Hluk?“ Arthur, Ray, Lisa i Sibyla nastražili uši zrovna tak jako on.

Odkudsi zepředu a velmi zblízka k nim doléhaly desítky hlasů lidí i pokémonů.

„To bude ten průvod, musíme být už doopravdy blízko!“ poskočil si Ray. „Slyšíte, jak mluví…?“

Chtěl říct ještě něco, ale další slova mu zůstala kdesi hluboko v krku.

„Já bych spíš řekla, že křičí,“ zastavila se Sibyla.

Všech pět si vyměnilo znepokojené pohledy.

„HONEM!“ mávl na všechny Arthur a už běžel vpřed.

Jack, Sibyla, Ray i Lisa s plačícím Bonslym v náručí se vrhli za ním. Ray si za běhu Bonslyho od Lisy vzal a snažil se najít jeho pokéball, což se mu ale nedařilo.

„Bonsly, no tak, neplač!“

Kdosi vepředu zakřičel. Mezi stromy vpravo problesklo žluté světlo.

„Bonsly, přestaň brečet!“

Lisa mu pokémona vytrhla z rukou a Ray v tom okamžiku našel správný pokéball. „Musíš se schovat, Bonsly, rozumíš mi?“

Pevně ho k sobě přitiskl, ale pokémon plakal dál, očka pevně zavřená.

Ray se bezmocně rozhlédl, jako kdyby hledal pomoc, ale Lisa, Arthur i Sibyla s Jackem už byli přímo v zákrutu cesty, kde, jak si Ray uvědomil, bez hnutí stáli a zírali tam, kam Ray neviděl. „Promiň, Bonsly, ale musíš mě poslechnout,“ řekl rychle a přestože pokémon brečel dál, vrátil jej do pokéballu a ten zahrabal do obsahu svého batohu.

Po několika dalších splašených krocích Ray doběhl až za ostatními a zastavil se přímo vedle Lisy, která vytřeštěně zírala vpřed.

Cesta se ztratila kdesi mezi obrovskými dírami v zemi, kolem kterých neustále pobíhali lidé a křičeli. Ray několik z nich zahlédl, jak spadli přímo do velikých kráterů, zatímco se ostatní vrhli na všechny strany, když se odkudsi zepředu ozvala další ohlušující rána.

„Co se to tu sakra děje?!“ vyrazil ze sebe Arthur.

„HEJ!“ uslyšeli známý hlas.

Všichni se otočili k lesu, odkud přicházel, a uviděli, jak k nim běží Mia. Do té chvíle se ukrývala mezi stromy.

„Jsou tu rakeťáci, kradou pokémony!“ křičela už z dálky.

„VY!“ zařval Ray a okamžitě se otočil na Jacka a Sibylu. „Když jste teď tak hodní, měli byste nám pomoct!“

„Ne, Rayi,“ vyhrkla však Mia, která se k nim dostala právě ve chvíli, kdy cosi vepředu vybuchlo a k nebi se vznesl oblak kouře, „prozradili by tím, kde jsou! Vždyť od rakeťáků utekli!“

„Mio, přestaň, dobře víš, že jsme jim to ani jeden nesežrali!“

Sibyla s Jackem se ani nepohnuli. Každou sekundou je znovu osvětlovaly plameny, které se kolem začínaly šířit, takže se jim ve skelných očích odrážely siluety hořících stromů v okolí.

„Přestaň s tím ty, Rayi!“ zpražila ho Mia tím nejledovějším pohledem, jaký u ní Ray kdy viděl. „A abys věděl, tak my taky nikam pomáhat nepůjdeme,“ pevně ho chytla za zápěstí.

„Co to plácáš, Mio?! Jasně že půjdeme!“

Mia ale kroutila hlavou. „Rayi, poslouchej mě. Vespiquen ti to nedovolí.“

„Cože? Vespiquen…?“ Podivili se všichni. „Proč?!“

„To nevím, snažila jsem se jim pomoci, ale ona mě odtáhla do lesa a pak se vrhla za Sunflorou,“ vysvětlila honem Mia. „Myslíš,“ zaváhala, „myslíš, že jsem stejně měla jít bojovat?“

„Ne,“ řekl krátce Arthur.

„Ne?“ zopakovala Lisa a Mia s Rayem na něj pohlédli.

„Ne,“ řekl znovu, „copak jste si nečetli všechny ty papír o slavnostech?“

„Všechny?!“ vyvalila Mia oči.

„Psali tam, že rok co rok se průvodu přihodí něco, kdy musí král a královna dokázat, že jsou hodni svého postavení.“

„A to snad mají uhořet nebo co?!“ rozčílila se Lisa, přišlo jí to jako úplná hloupost.

„Třeba loni,“ řekl na to však Arthur, „se přihnala veliká bouřka, ale tehdejší pár, Ariados a Gloom, rozprostřeli nad celým průvodem deštník ze sítí a okvětních lístků a Gloom potom povolala měsíční svit a vyčistila tak oblohu od mraků.“

„Jenže rakeťáci nejsou žádná hloupá bouřka, Arthure!“ obořila se na něj Lisa a Ray přikývl.

„Ale pořád jsou tou zkouškou, Liso,“ nenechal se odradit, přestože se kolem stále ozývaly výkřiky a volání o pomoc.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ zapochybovala Lisa, když upřela oči vpřed.

Vzápětí se ozval hrozivý praskot. Ray nadskočil leknutím a když se otočil, uviděl jedno z rakeťáckých aut právě šrotované silnými úponky, které znenadání vyrazily ze země.

Arthur vykulil oči. „Nevěděl jsem, že se Sunflora může naučit tenhle útok!“

Auto vydalo další příšerný zvuk a jedna z nekontrolovatelně rostoucích větví odmrštila jeho přední dveře kamsi do tmy.

„Teď bude řada na královně!“ vyhrkl Arthur ohromeně.

Po zničení džípu se nad hořícími stromy rozlehl úsečný, panovačný hlas a jako povodeň se rozlil do širokého okolí.

„To byla Vespiquen?“ hádal Ray.

V příští sekundě už o tom nebylo pochyb. Z lesa s hlasitým bzučením vyletěly roje Beedrillů.

Sibyla zaječela a rozhlédla se po nějakém úkrytu. V úvahu by připadal jenom les, kdyby se pokémoni nevynořili právě z něj.

Stovky rozzuřených Beedrillů zamířily přímo k centru bojů. Tam se na pozadí oranžově prozářeného dýmu vyjímala silueta Vespiquen komandující pluky vosích pokémonů a útočící tak na rakeťáky vybíhající ze Sunflorou zničených aut.

„Myslím, že i letošní pár obstojí,“ prohlásil Ray, když sledoval, jak rakeťáci prchají před ostrými žihadly a k požáru, do kterého se konečně pustili i pokémoni nějakých dalších trenérů, přibíhají lidé.

Odvážili se přijít o něco blíž a pomoci komukoliv, kdo by to potřeboval, jenže jak zjistili, sítě s pochytanými pokémony už byly dávno přetrhané nebo odtáhnuté do bezpečí požárem nepostižené části lesa, kde se do té doby skrývali i všichni lidé.

„Máš Exeggutora u sebe?“ zeptal se Miy pro jistotu Ray.

„Je v pokéballu, aby nemusel pochodovat do města jako ostatní,“ odpověděla s pohledem na Moniku objímající svého vysvobozeného Vileplumea.

„Takže Exeggcute byl v jeho květu?“ ušklíbl se Arthur trpce. „Měli jsme ho celou dobu pod nosem…“

„Monika je z toho strašně nešťastná,“ řekla Mia. „Je jí moc líto, že ji nenapadlo prozkoumat jeho květ, když viděla, jak si spolu ti dva pořád hrají.“

„Vždyť to nenapadlo nikoho,“ zakroutila hlavou Lisa. „Mluvila jsi s ní o tom?“

„Jo, snažila jsem se jí to taky tak říct, ale ona pořád…“ Mia se zatvářila poněkud bezmocně.

„Zkusíme jí to vymluvit,“ nabídli se znenadání rakeťáci.

Ray, Arthur, Mia i Lisa se otočili.

„Vy?“ pozvedla Lisa obočí. „Totiž, chci říct, když myslíte, můžete to zkusit, samozřejmě…“

„Byla bych vám vděčná,“ chytla se toho nápadu hned Mia.

„Tak, my půjdem,“ přikývli Sibyla s Jackem a vyrazili za Monikou.

„Výborně,“ prohlásil Ray, když byli z doslechu. „Konečně vám můžu říct, co se stalo.“

Mia na něj vyděšeně pohlédla. „Co…?“

„Ray v lese omdlel,“ vysvětlil jí Arthur spěšně, „a nejspíš to nebyly jen tak obyčejné mdloby.“

„Pojďte pryč z té cesty, jsme tu trochu nápadní,“ rozhlédla se Mia. Okolní trenéři však beztak měli dost starostí sami se sebou. Ray si byl jistý, že by je neposlouchali, ani kdyby jim řekli, kdo vyhraje Johtovou ligu.

„Tak povídejte, co se stalo?“ vyzvala Raye, Arthura a Miu Lisa.

„Myslím, že je rakeťáci chytili,“ řekla Mia okamžitě. „Latiose a Latias.“

Ray přikývl. Co jiného mohly ty hlasy v jeho vidění znamenat?

„Ale jak to víte tak jistě?“ rozhodila Lisa rukama a vypadala tak bezradně, jako ji ještě nikdo z nich předtím neviděl. Raye, Arthura i Miu to vyděsilo, dokázalo je to spolehlivě vyvést z rovnováhy, když viděli Lisu, hoennskou šampionku, jak v panice rozhazuje rukama.

Rayův Bonsly v batohu vylezl z pokéballu a Ray ho musel vzít do náručí, aby přestal brečet. Zabralo to.

„Když jsem na Tropiusovi letěla za průvodem,“ ujala se slova Mia, „stala se mi divná věc.“ Zahleděla se do klížících se očí pokémona v Rayově náručí. „Udělalo se mi strašně špatně a zatmělo se mi před očima.“

„Mně se stalo to samé,“ přikývl Ray. „A něco mě uhodilo do břicha a pak mě začal nesnesitelně pálit krk.“

„Mně bolela pravá ruka a potom krk taky,“ řekla honem Mia.

Lisa s Arthurem na ně vyděšeně zírali. Lisa vypadala, jako kdyby to nejraději ani neslyšela. Věděla, že v té chvíli svojí sestře nemohla pomoci, a to ji trápilo.

„A potom jsem málem spadla z Tropiuse,“ vzpomínala Mia. „Zamotala se mi hlava a sklouzla jsem, ale Tropius stačil přistát dřív, než jsem se ho doopravdy pustila.“

„Ray se skácel na zem přímo v lese,“ porovnával Arthur Miin příběh s tím Rayovým.

„A co se tedy vlastně dělo?“ zašeptala Lisa.

„Viděla jsem spoustu lidí v černých uniformách,“ začala se Mia na pařezu pohupovat dopředu a dozadu. „A mezi nimi byla i ta žena ve fialovém plášti, kterou jsme už několikrát viděli. Třeba v Týkovém Městě.“

„Takže to doopravdy byli rakeťáci.“

„Byli to oni,“ přikývla. „Někdo na mě v tom snu zaútočil, ale pak se přede mnou mihl Latios a ten útok ho zasáhl do břicha.“

Ray vylekaně nadskočil. „Takže to musel být nějaký přenos! Latios s Latias se nám na poslední chvíli snažili dát vědět, co se s nimi děje!“

„Přesně tak,“ přikývla Mia. Bylo to prosté. Latios se snažil bránit svoji sestru, přičemž jej rakeťáci zasáhli a on to nějakým způsobem přenesl na Raye, zatímco do Miina těla pronikla Latias.

„A potom se Latios zhroutil na zem a já přiletěla k němu, když mě něco šlehlo do zad, a já, tedy vlastně Latias, vykřikla.“

V Rayových myšlenkách se znovu ozvalo kvílení a vítězoslavný ryk mužů a žen v černých uniformách.

„A pak už jsem se zase probrala,“ uzavřela vyprávění Mia.

„A co ti Unowni?“ otočil se na ni Ray. „Říkala jsi, že jsi viděla Unowny. Že pro nás mají vzkaz.“

Mia pomalu přikývla.

„Tik, tak, tik, tak,“ řekla.

Ray našel její pohled a ona našla jeho. Byla to ta nejjasnější zpráva, kterou od Unownů kdy dostali.

Do hrobového ticha promluvil Arthur. „Ještě ale není všechno ztraceno.“

Lisa zvedla hlavu. Celou dobu si prohlížela nějakou květinku v trávě.

„Pokud rakeťáci chtějí vzbudit Jirachiho, něco jim ještě chybí, a to jen tak nedostanou,“ řekl Arthur odhodlaně.

„Co tím myslíš?“ zamrkala Mia.

„Přece vás dva!“ došlo to Lise. Ve tváři se jí objevil podivný výraz. Oči jí zarudly, aby zadržela slzy deroucí se ven, a přitom chápavě a s nechtěným porozuměním pokývala hlavou.

„Jo, vás dva,“ souhlasil Arthur. „Dokud nemají vás dva, nemůžou se k Jirachimu dostat.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se Ray.

„Tak to stojí v legendě,“ pokrčil Arthur rameny. „Musí to být pravda.“

Ray i Mia přikývli a pak se Ray zamyslel.

„Myslím, že jsme udělali jednu chybu,“ prohlásil potom a konečně se chystal říct to, co mu od příhody v lese leželo na srdci. Na okamžik se odmlčel.

Mia, Lisa i Arthur čekali, až bude pokračovat.

„Měli jsme to hned všechno říct profesorům,“ řekl pevně Ray. „Mohli nám už dávno pomoci a třeba i vypátrat, kde ten, ten,“ rozhodil bezradně rukama, jak si nemohl vzpomenout na jméno té země, „kde ten ostrov leží a co je to místo zač. Udělali jsme chybu, když jsme profesorům neřekli o té legendě.“

„Rayi, Elm a ostatní byli na té konferenci!“ chytila ho Mia jemně za ruku.

„Ale přece tam nemohli… Nemohli tam být pořád, kdybychom chtěli, určitě by byl způsob, jak jsme jim mohli dát vědět!“

„A bylo by dobře, aby všichni věděli o abotaregijském chrámu?“ promluvila Lisa s přimhouřenýma očima.

„Co by na tom sešlo, když by to znamenalo, že to pomůže rakeťáky zastavit? Dost možná, že už za pár dní nebude vůbec žádný chrám existovat, anebo spíš, že nebudou existovat žádní pokémoni, kterých by se ty legendy týkaly.“

Mia na něj zamračeně pohlédla.

„Přece pokémoni spolu začnou bojovat na život a na smrt, jakmile se Jirachi probudí!“ Ray se neudržel a vyskočil na nohy.

Začal přecházet sem tam mezi stromy.

„Rayi, zapomínáš pořád na to, že vy dva jste ještě pořád v bezpečí, a i když máš pravdu s tím, že jsme to měli dát vědět Elmovi a ostatním, nic nám nebrání, abychom se to ještě snažili napravit. Možná, že doopravdy budou vědět, kde ten Tuléven je.“

Přitom jméně Ray nakopl pařez, na němž Mia seděla.

„Hej!“

„Průvod se zvedá k odchodu, asi bychom se k nim měli taky připojit,“ ozvala se Lisa smířlivě, jak prohlédla štěrbinou mezi tmavými kmeny stromů. Sama se ale přitom k odchodu neměla.

„Musíme hned zavolat Elmovi a říct mu, že s ním potřebujeme mluvit,“ prohlásila Mia, „protože jestli rakeťáci chytili Latiose a Latias, je nejvyšší čas, aby se o tom všem profesoři dozvěděli.“

„Souhlasím s Miou,“ přikývl Ray a zastavil se, jako by čekal na Arthura a Lisu, až její návrh odsouhlasí také.

„Samozřejmě, že jsme taky pro,“ řekla honem Lisa, nebylo nad čím přemýšlet.

„Myslíte, že bude vzhůru?“ zapochyboval Ray.

„Elm?“ uchichtla se Mia. „On snad někdy spí? Podle mě je neustále v laboratoři a něco zkoumá.“

Při vzpomínce na roztržitého profesora se museli všichni usmát.

„Haló?“ ozval se Elmův naprosto čilý hlas, když o pár sekund později zvedl sluchátko svého telefonu.

„Dobrý večer, pane profesore, nevyřídila vám mamka můj vzkaz?!“ začal hned Ray. „Totiž, omlouváme se, že vás rušíme takhle v noci,“ dodal, když Mia hlasitě zasyčela, „ale jsme na cestě do Třešňového Města a…“

„S průvodem Slavností vůní?“ skočil mu Elm vzrušeně do řeči.

„No, ano, ale poslouchejte, musíme s vámi…,“ snažil se Ray pokračovat.

„A jste všichni v pořádku?!“ strachoval se profesor. „Podle policie se tam něco semlelo, Rayi!“

„To ano, ale nám nic není,“ odbyl ho Ray. „Poslouchejte, potřebujeme s vámi nutně mluvit. Mohl byste se zítra objevit v Třešňovém Městě?“

„Zítra?“ opakoval Elm, kterého Rayův netrpělivý tón konečně začal znepokojovat víc než zprávy z televize. „No, to asi ano.“

„Totiž vlastně už dneska,“ opravil se Ray s pohledem na hodinky.

„Rayi, co se děje?“ zeptal se Elm přímo.

„O něčem jsme vám totiž neřekli,“ přiznal Ray a rozhlédl se po svých přátelích. Mia, Lisa ani Arthur nehnuli ani brvou. Věděli moc dobře, že je čeká spousta nepříjemných otázek.

„Neřekli?“ zopakoval Elm, jako kdyby se přeslechl. „Rayi, o čem to prosím tě mluvíš?“ Jeho hlas se začínal třást stejně jako Miin, když Rayovi volala kvůli vzkazu od Unownů.

„Zkrátka potřebujeme, abyste byl dnes v Třešňovém Městě, my si vás tam už najdeme,“ shrnul svou žádost Ray a Arthur přikývl. „Je to možné?“

„A-ano,“ přitakal Elm zmateně.

„A pane profesore,“ napadla Raye ještě jedna věc. „Možná by bylo dobré, kdyby tam s vámi byli i ostatní.“

„Ostatní? Ostatní profesoři? Birch a Oak? Ale proč? Ehm, totiž, jistě, ano, hned jim zavolám, jen nevím, jestli to stihnou, je to z Kanta a z Hoennu dlouhá cesta…“

„Zkuste to prosím!“ houkla Mia do pokénavu.

„Mio?!“ ozvalo se z něj překvapené vyjeknutí. „No, dobrá tedy, udělám, co bude v mých silách. Jen mi prosím alespoň řekněte, čeho se to týká, to, co mi chcete říct?“

Mia protočila oči. To je skutečně tak natvrdlý nebo to jen hraje?

„Copak to není jasné?!“ zaječela do telefonu, ze kterého se ozval poplašený křik a třískot něčeho, co zřejmě spadlo na podlahu.

Elm ve své laboratoři shodil na zem sklenici s vodou. V tu chvíli si však nebyl jistý, jestli to bylo díky Miině hlasu, nebo kvůli tomu, že si konečně uvědomil, co mu chtějí říct.

„Jakmile dorazíte do města, dejte mi vědět, ano?“ končil noční telefonát Elm. „Tohle bude důležité!“

„Taky bychom řekli,“ dosedl Ray na pařez vedle Miy. „Dobrou noc.“