Rayova pokémoní cesta

Otec a syn

Jak se jim podařilo doklopýtat až do Třešňového Města, neměli Ray, Mia, Arthur ani Lisa nejmenší ponětí. Když nad jejich poutí ráno vykouklo slunce, stěží si ho povšimli a jen se dál sunuli po cestě s nohama těžkýma jako olovo. Sibyla a Jack se kamsi vytratili a nikdo z trenérů se po nich ani nesháněl. Beztak měli v plánu setkat se s profesory a rakeťáci by jim přitom jen překáželi.

Do svého cíle průvod se vší slávou dorazil krátce po poledni. Vnořili se mezi rozlehlé sady a zahrady, kde je větve stromů chránily před sílícím poledním žárem. Celý průvod se pomalým tempem sunul po dlouhých rovných cestách do nejstarší části města, k sadům pamatujícím první zdejší obyvatele.

Bylo nasnadě, že lidé z města již v ranních zprávách slyšeli všechno o útoku rakeťáků, který se královskému páru podařilo odvrátit. Ze zahrad vybíhaly malé děti i dospělí, v rukou košíky s okvětními plátky, které rozhazovaly všude kolem. Největší oblaka však dopadala na Sunfloru a Vespiquen, kteří se i přes vyčerpání usmívali na každého, kdo se objevil.

Prašná cesta vedla průvod kamsi daleko dopředu, kde mizela v tmavě zelené barvě stromových korun. Lisa se jedné paní s Bellossom zeptala, kde se slavnosti zakončují, ta ji ale sotva vnímala, a tak se musela spokojit s tím, že jí dáma ukázala směr, kterým se pohybovali.

„Vypadá to, že půjdeme pořád rovně, ke svahům nad městem,“ pokrčila pak Lisa rameny a snažila se v dálce rozpoznat alespoň něco. To však nebylo snadné, protože průvod byl jako v tunelu ze zelených korun, na nichž sem tam rozkvétala růžová a bílá poupata.

„V těch místech má sad i dědeček!“ rozzářil se náhle Arthur. „Mohli bychom ho navštívit!“

„Měli bychom se ale nejdřív sejít s Elmem a ostatními,“ připomněla mu Mia, přestože by se ráda vypravila rovnou za Arthurovým dědečkem. „Tedy jestli nějací ostatní přišli,“ dodala s obavami.

Aniž by si toho všimli, stočila se cesta trochu víc na východ. Byla jako obrovský had líně se plazící krajinou, která se začínala zdvihat nad město přímo k nejstarším sadům, odkud byl dobrý výhled na celou zátoku. Na vymetené obloze zářilo jasné letní slunce, které se pod poduškou z listí tříštilo na tisíce malých třepetavých světýlek, jak se listí nad průvodem chvělo v lehkém vánku.

Ray Elmovi zavolal, že už dorazili do města.

„Výborně, Rayi!“ pochválil ho profesor spokojeně. „Právě jsem na cestě, profesor Birch i profesor Oak jedou se mnou. Jakmile dorazíme do střediska, ozveme se vám, dobře?“

„Jako by tu už dávno nemohli být, když věděli, že přijdeme,“ postěžovala si Mia. Nevěděla, jestli za to může sladká vůně kvetoucích stromů nebo celonoční pochod, byla ale tak unavená a rozladěná, že jen těžko snášela jakoukoliv drobnost, nad kterou by jindy mávla rukou.

„Takže tímhle to končí?“ rozhlédla se Lisa po shromáždění srocujícím se na rozlehlém prostranství mezi sady. Křížily se tu čtyři široké cesty a místo bylo vydlážděno kočičími hlavami. Ze všech směrů se sem valili další a další lidé, v rukou pestrobarevné větrníky, vlaječky a cukrovou vatu.

„Oficiálně slavnosti končí až večer,“ zakroutil hlavou Arthur.

„Tak co budeme mezitím dělat? Profesoři tu ještě…“

„A co navštívit pana Gunara?“ skočil Ray Mie do řeči dřív, než si začala stěžovat na opozdilý příjezd Elma, Oaka a Birche. „Arthure? Aspoň by nás před setkání s profesory čekalo něco příjemnějšího.“

„Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasil Arthur a usmál se. „A já dědovi konečně ukážu Venusaura!“

„Já musím do střediska,“ zarazila ho ale Mia. „Už kvůli Exeggutorovi. A vy byste tam měli zajít taky, Rayi, mimochodem, ještě jsem ti nevrátila Tropiuse…“ Začervenala se a honem mu předala červenobílý pokéball.

„Tak pojďme do toho střediska.“

Jak brzy poznali, pokémonské středisko mělo toho dne opravdu napilno. Polovina průvodu Slavností vůní totiž po příchodu do města zamířila rovnou sem.

„Přemýšlím, kam asi mohl zmizet Jon?“ rozhlížela se Mia, jak postávali před střediskem a čekali, až je vpustí dovnitř, kde nebylo k hnutí. „Naposledy jsem ho viděla někdy ráno a pak s Tarrem zmizeli.“

„Vždyť stojí támhle!“ zamával na učitele Ray, aby si jich Jonathan všiml. Trenér jim pozdrav oplatil, ale protože stál na druhé straně davu valícího se do budovy, nezamířil k nim.

„Jak to vůbec dopadlo s tou Hoothoot?“ chtěl vědět Arthur a otočil se na Miu.

„Ještě se s ní nerozloučili,“ zavrtěla zkroušeně hlavou. „Nenašli zatím to správné místo, kde by ji Jon nechal zahnízdit. Navíc si myslím, že se Jon toho okamžiku bojí. I kvůli Tarrovi, pro kterého to bude ještě těžší.“

„Počkáte tu chvíli?“ zakabonil se náhle Arthur a poklepal Lise na rameno.

„Hmm, jo, stejně nám nic jiného nezbude,“ vyměnila si ona zamračený pohled s Rayem a Miou.

„Tak já jsem hned zpátky, něco mě totiž napadlo,“ řekl Arthur a už se prodíral zástupem lidí k Jonovi.

Mia povytáhla obočí.

„No konečně!“ ozvala se vzápětí její sestra, když se dveře střediska otevřely a oni přišli na řadu.

Stejně jako ve středisku napůl cesty mezi Fialkovým a Třešňovým Městem muselo i to místní přijmout pomoc několika dalších sester Joy. Po hale jich pobíhalo hned pět a ani jedna z nich nevěděla, kam dřív skočit.

„To byl ale vynikající nápad!“ pochválila Exeggcuteovu evoluci jedna Joy, když jí Mia vysvětlila, co se jejímu pokémonovi přihodilo. „Opravdu skvělý nápad… Takový člověk by se nám tu ve středisku hodil, co říkáš Joy?“ houkla přes rameno na svou sestřenici ze čtvrtého kolena.

„Jasně, Joy!“ mrkla na ni ona a už se zase věnovala Tangele, jejíž modré úponky jí jen unaveně a splihle visely nad velkými podlahovými dlaždicemi.

Arthur s Jonem se dostali na řadu téměř souběžně s nimi. Nacházeli se však ještě stále na druhé straně haly, takže neměli šanci Rayovi a ostatním cokoliv říct. Promluvit si mohli až na cestě ze střediska.

„Takže ty s námi půjdeš k Arthurovu dědečkovi?“ vyptávala se Mia. „Myslím, že by se ti tam mohlo líbit, jeho sad je úžasný! Vsadím se, že si ho Tarro zamiluje a Hoothoot…“

„Totiž, o tom už jsme s Arthurem mluvili,“ přikývl s lehkým úsměvem Jon. Mia honem zmlkla, jako by řekla něco nevhodného, ale když viděla, že se Jon usmívá, ulevilo se jí. „Arthura napadlo,“ pokračoval Jon, „že by se Hoothoot mohla uhnízdit v sadě jeho dědy.“

„Jo, myslím, že by to nikomu nevadilo, tedy, jsem si tím jistý,“ přikyvoval Arthur spokojeně. „Děda má pokémony moc rád. Pomoci jakémukoliv z nich neodmítne.“

„Pamatujete, jak jsme tudy šli tenkrát, když jsme se viděli poprvé, Arthure?“ nadhodila Mia a zhluboka se nadechla, jakoby se snažila nasát atmosféru toho vzdáleného dne.

„O tom jste mi snad ještě ani neříkali!“ chytla se toho okamžitě Lisa, jak vytrvale stoupali po svahu.

„Arthur tehdy přiběhl do střediska s Charmanderem, který,“ začala Mia a pak nevěřícně potřásla hlavou, „který se nadýchal Vileplumeova pylu!“

„Historie se opakuje,“ pronesl Ray dramaticky a musel se zasmát.

„No a my jsme Arthura ve středisku pustili před sebe, protože ten Charmander vypadal vážně špatně,“ pokračovala Mia.

„A pak už jsem je pozval k dědečkovi,“ usmál se Arthur. „To už je tak dlouho…“ zajíkl se a málem přitom narazil do starobylé tepané branky před nimi.

„A jsme tu!“ prohlásila Mia, jako by jí to tu patřilo.

„Jen pojďte,“ vyzval všechny Arthur a branku otevřel. Sám už se nemohl dočkat, až dědu uvidí a až mu ukáže Venusaura, kterého však bude muset zase brzy vrátit Vigovi a Margaretě.

Sad se od jejich poslední návštěvy příliš nezměnil. Stromy, které před několika měsíci zachránil před úplným zničením strom Liechi, se skvěly jásavou zelení. V temných korunách se ukrývaly plody všech barev i tvarů a malá pěšinka, která mezi stromy vedla, se i nadále ztrácela v hloubi sadu ve své nezměněné podobě.

„Je to tu překrásné!“ rozplývala se Lisa. Oči si mohla vykoukat a hlavou otáčela na všechny strany téměř jako Noctowl. „To je úžasné místo, je tu takový klid…“

„Všechny ty stromy… úžasné, co říkáš, Tarro?“ poplácal Jon svého mohutného pokémona po oblém čumáku.

Nikdo nepochyboval o tom, že i Torterrovi se to místo zalíbilo. Hlubokými doušky polykal ovocné vůně a Hoothoot, která obvykle přes den spí, vykoukla ven ze stromu na jeho zádech, aby si sad prohlédla.

„A to jste ještě neviděli to nejkrásnější!“ vedl je Arthur pyšně po cestičce. „Strom Liechi bobulí!“

Obešli nějakou nebezpečně nakloněnou rostlinu a vzápětí už stanuli v samém srdci sadu.

Arthur nadšeně ukázal vpřed, ohlednuvše se na ostatní. Ray, Mia, Lisa i Jon zírali přímo před sebe, oči vytřeštěné, všechny svaly v těle stažené v nečekané reakci na to, co uviděli.

„Arthure,“ špitla Lisa vyděšeně a prudkým pohledem přímo do jeho očí mu zabránila okamžitě se ohlédnout. Nevydržel to ale příliš dlouho.

Mia si zakryla ústa rukou. S hrůzou civěla před sebe, zatímco Jon zamračeně hleděl na to, co bývalo nejkrásnější rostlinou široko daleko.

Ray se ohromeně zastavil a zalapal po dechu. Naskytl se jim pohled na tu nejubožejší věc, jakou kdy viděli. Větve stromu Liechi byly téměř holé, a i ty poslední malé a nedorostlé listy, které na nich mrtvolně visely, byly ošklivě černohnědé a zkroucené. S každým dalším poryvem větru tupě dopadaly do jasně zelené trávy krutě kontrastující s umírajícím stromem. Pod ním se zbědovaně krčil starý muž doprovázený pohledem obrovského Venusaura, který stál kousek od něj.

Arthur se nezmohl na slovo. Jeho dědeček k sobě hráběmi přitáhl další hromádku černého palmovitého listí a ztěžka ji nacpal do připraveného proutěného koše, který jím už přetékal.

„Dědečku,“ vysoukal ze sebe Arthur konečně.

Gunar se ohlédl. Určitě si jich dosud nevšiml anebo je prostě ignoroval, zahloubaný ve svých myšlenkách, s rukama ponořenýma do proutěného košíku. Když se ale otočil přímo k nim, Raye zamrazilo. Kolem očí mu vyvstávaly hluboké tmavé vrásky a oči samotné měl smutné a vyhaslé. Ve svém dlouhém hnědém plášti vypadal, jako by byl o desítky let starší než když ho viděli naposledy.

„Arthure!“ vyhrkl však nečekaně radostným hlasem, odložil hrábě do trávy a vrhl se ke svému vnukovi.

„Dě-dědo,“ vykoktal Arthur. „Co se to stalo?!“ Podařilo se mu ruku vymanit z dědečkova objetí a ukázat na zubožený strom.

„Tak rád tě zase vidím, Arthure!“ nepřestával ho však tisknout Gunar a pak ho rychle chytil za obě ramena. „Je to už tak, tak dlouho co jsi tady byl!“ V očích se mu na tu chvíli rozehrála šťastná světýlka. Aspoň tak to Rayovi a ostatním připadalo. Nejspíš i proto, že se Gunarovi v očích leskly malé slzy.

„Jo, to je, je to dlouho,“ usmál se nakonec Arthur, povzbuzený dědečkovým nadšením. „Přišli jsme tě zase jednou navštívit.“

Gunar ho pustil a Arthur se otočil na své přátele. Ray, Mia, Lisa i Jon byli trochu v rozpacích, protože nevěděli, zdali mají být smutní, nebo jestli se mají usmívat, jak by to obyčejně udělali.

„Je mi velkým potěšením se s vámi znovu setkat,“ potřásl si Gunar srdečně rukou s Miou a s Rayem. „A vás, slečno Liso, moc rád poznávám, jste výtečná trenérka a máte zlatou sestru!“

Lisa se s chabým pípnutím začervenala a pak se snaživě zazubila.

„Gunar, jméno mé,“ poklonil se jí sadař.

„Já, jsem Lisa Mellowová,“ vypadlo z ní celkem zbytečně. „totiž, jsem taky moc ráda, že vás poznávám.“

„Jon Groundhill, moc mě těší,“ potřásl si s Gunarem rukou i učitel z Fialkového Města.

„Jonathan učí na trenérské škole ve Fialkovém Městě,“ přiblížil Arthur dědečkovi Jonovu osobu.

„Ach tak,“ přikývl Gunar a pohled mu sklouzl na Torterru za Jonovými zády. „Krásný pokémon.“

„Děkuji,“ usmál se Jon. „Bohužel máme poslední dobou jisté starosti,“ připustil pak a spolu s Tarrem se na sebe podívali.

„Ale, dědo, vidím, že ty taky,“ ozval se hned Arthur, který stál pod holým stromem. „Co se to s ním stalo?“

„Pojďte, dáme si čaj a o všem si promluvíme,“ pozval je Gunar do svého domku v rohu sadu. Do hlasu se mu přitom vkradl ztrápený tón, který se mu až do té chvíle dařilo skrývat.

Jakmile za nimi zaklaply dveře, poznali, že ani Gunarův příbytek se nezměnil. Byl tu stále ten veliký dřevěný stůl s lavicemi a stará konvice na čaj zavěšená nad krbovým ohništěm.

„Jen se posaďte, postavím na čaj,“ ukázal Gunar na lavice a hned se obrátil ke krbu. „Říkal jste, že máte s Torterrou starosti?“ začal potom, když k nim stál zády a připravoval čaj.

Ray, Mia, Arthur i Lisa s Jonem už se mezitím usadili u stolu. Arthur zapřemýšlel, odkud zná Gunar Tarrovo jméno. Vždyť Torterru v Johtu mohl potkat jen těžko. Nakonec to ale vzdal, protože věděl, že jeho dědeček zkrátka zná spoustu věcí, které on nejspíš nikdy znát nebude.

„Ano, totiž, přesně řečeno s Hoothoot, která se uhnízdila v jeho stromě,“ přisvědčil Jon. „Tarro se s ní spřátelil už v Shinou, odtamtud oba pocházíme, a od té doby jsou dobrými přáteli, Tarro Hoothoot poskytuje útočiště.“

„Jenže ona se chystá mít mladé, nemám pravdu?“ usmál se stařec chápavě a posadil se k nim, než se voda začne vařit.

„Přesně tak,“ poklepal Jon prsty na stůl.

Gunar pokýval hlavou. „Torterra se s ní bude asi dost těžko loučit, bohužel to však jinak nepůjde, pane Groundhille.“

„Já vím,“ kývl i Jon a vyhlédl z malého okna, kde venku stáli Torterra s Venusaurem a podle všeho se o něčem bavili v pokémoní řeči. „Právě proto jsme se taky společně vydali na průvod Slavností vůní, abychom ho prošli všichni ještě předtím, než se s Hoothoot rozloučíme.“

„To chápu,“ opět pokýval hlavou Gunar.

Ray, Mia, Arthur a Lisa tiše poslouchali. Cítili, že je zbytečné, aby do rozhovoru jakkoli zasahovali, a zároveň čekali, kdy Gunar přijde s nějakým řešením. Byli si totiž jistí, že s ním přijde. Arthurův dědeček znal správnou odpověď na cokoliv.

„Teď během cesty jsem se trochu poohlížel po místě, kde bychom mohli Hoothoot nechat, kde by byla v bezpečí,“ pokračoval Jon. „Samozřejmě je mi jasné, že něco takového by si už Hoothoot měla zařídit sama, ale stejně mě to trápí,“ povzdychl si. „A to by člověk čekal, že učitel bude vědět, co dělat.“

„Často mluvíme o věcech, do kterých se mi sami teprve dostaneme, a i přesto se snažíme radit druhým, ať už to jde, či ne,“ vstal Gunar od stolu, protože od ohniště se už ozýval pronikavý pískot. „A pokud byste to shledal jako přijatelné řešení,“ vrátil se sadař s konvicí, z níž se valily obláčky páry, „mohla by Hoothoot nalézt nový domov tady v sadě.“

Gunar všem pomalu nalil vodu do šálků s připraveným čajem.

„To by od vás bylo milé,“ prohlásil za okamžik Jon, když přestal zírat z okna. Přestože se s Hoothoot loučit nechtěl, bylo to rozhodně to nejlepší řešení. Vždyť co jiného by si mohl ptačí pokémon přát, než hnízdit v nejstarším sadu v celém okolí?

„Je to dobrý nápad,“ přikývl honem Arthur, usrkl čaje a opařil si jazyk. „Au!“

„Pomalu, pomalu,“ uchechtl se Gunar. „Takže byste s tím souhlasil, Jone?“

Oba se na sebe podívali.

„Samozřejmě, že ano!“ řekl Jonathan s úsměvem.

„Bude mi ctí mít za obyvatele sadu hoothootí rodinku,“ zazubil se Gunar přátelsky a taky se napil čaje. Potom šálek honem položil, jako by si na něco právě vzpomněl, a otočil se na Arthura. „A co tvůj Ivysaur, chlapče? Jak se mu daří?“

Ray se stále nemohl zbavit pocitu, že Gunar od jejich posledního setkání o mnoho zestárl. Stejně jako tehdy na ně i teď působil dojmem člověka smířeného se svým osudem, ať už má být jakýkoliv, teď se ale zdálo, že se Gunar snaží vyrovnat s tou horší variantou. Nepochybně i proto se v jejich dalším rozhovoru mnohem častěji obracel k Arthurovi, když cítil, jak důležitá je pro něj jeho rodina i starobylý sad.

Arthur se mezitím rozpovídal o tom, jak bojovali proti nájezdům Dunsparceů ve výrobně voňavek.

„A potom se oba Ivysaurové vyvinuli!“ zakončoval vyprávění radostnou událostí. „Ta divoká Ivysaur i můj vlastní pokémon!“

„Jsem na tebe pyšný!“ objal ho Gunar pevně. „Takže se ti konečně splnil sen!“

„Jo,“ prohlásil Arthur a doslova přitom zářil. „Jenom asi pochopíš, že už jsem si pak Venusaura nemohl dál nechat.“

Gunar pozdvihl obočí a tajemně se usmál.

„Venusaurové se měli rádi, takže,“ zašklebil se neurčitě Arthur, „jsem tam toho svého nechal. Určitě je mu tam dobře.“

V Gunarových očích se zračila nezměrná pýcha, když svého vnuka poslouchal. Bylo nasnadě, že by to celé mohl slyšet ještě jednou a pak znovu, jen když to bude vyprávět Arthur a budou u toho i všichni jeho přátelé, jak tu teď seděli za tím velikým dřevěným stolem.

„Ale teď na ten průvod,“ napřímil se Arthur vzápětí, „zavolal jsem do té výrobny parfémů a požádal je, jestli bych mohl ten průvod projít s Venusaurem.“

„Takže ho máš teď tady?“ zamrkal Gunar překvapeně. Tohle nečekal.

„Jo,“ zazubil se Arthur a hned vstával od stolu. „Pojďme ven, ukážu ti ho!“

Naráz se všichni hrnuli ke dveřím a narychlo dopíjeli čaj. Rayovi se podařilo pocintat se a Mia se jej snažila usušit papírovým ubrouskem, přičemž mu neustále opakovala, že se neumí ani normálně napít.

„Hotový Spoink,“ přisadila si Lisa škodolibě. „Nebo Grumpig!“

„Grumpig?“ zamračil se Ray a přes Miiny protesty sebou zavrtěl, aby vytáhl pokédex.

„Grumpig – prasečí pokémon…“ po těch slovech encyklopedii naštvaně vypnul.

Když opět stanuli před domem, museli přimhouřit oči před jasným slunečním světlem.

„Tak se pojď předvést, Venusaure,“ vyndal jeden ze svých pokéballů Arthur.

Gunarův vlastní Venusaur i Jonův Torterra se v tu chvíli otočili k nim a s očekáváním hleděli na malý pokéball, který vyletěl do vzduchu. Když se otevřel a červené světlo nabralo jasných tvarů, oslnilo je několik slabých záblesků a pak už před nimi stál světle zelený Venusaur se zářivě zlatým květem. Když se třpytivý prach, který se s travním pokémonem objevil, usadil, Gunar nadšeně zavýskl.

„Krásný!“ přitiskl svého vnuka k sobě. „Doopravdy nádherný!“

Arthur se zubil na celé kolo a Ray, Mia, Lisa a Jon se při tom pohledu museli zase zašklebit jeden na druhého.

Gunarův Venusaur vypadal ohromeně.

„Vidíš?“ usmál se na něj stařec bez jediného pohybu navíc. „Tvůj syn.“

Travní obr jej však již nepochybně sám poznal. Oba pokémoni se očichali navzájem a pak se dunivými hlasy pozdravili a podupali do země mohutnýma špalkovitýma nohama.

„Je krásné vidět takové dva zdravé pokémony spolu,“ prohlásil Gunar a všichni jeho hosté mu dali zapravdu.

Se slovy jeho dědečka však Arthurovi přejel po tváři zamračený výraz.

„Dědo?“ oslovil Gunara vážně, až ho to samotného trochu zarazilo.

„Hm?“

„Co se stalo se stromem Liechi?“

Ray s ostatními se na Gunara hned otočili také. Co bylo příčinou děsivého stavu stromu, který dokázal oživit celý tenhle sad, když ho rakeťáci zapálili?

Gunar se ztěžka nadechl a opět vzduch vypustil z plic. „Já nevím,“ přiznal sklesle. Právě to mu působilo největší starosti. Jak mohl stromu pomoci, pokud sám neměl ponětí, co se děje? Ať vyzkoušel cokoliv, zkroucené a uschlé palmovité listy se pod stromem nepřestávaly kupit.

„Mám jen několik nápadů, čím by to mohlo být, jeden je ale strašnější než druhý,“ bědoval Gunar. „A přišlo to tak rychle, tak moc rychle,“ zavrtěl hlavou a sklonil ji k zemi. Zamračil se na lehce se vlnící stébla trávy a znovu zvedl hlavu. „Nerozumím tomu… Tak rychle,“ zašeptal.

„Jak rychle?“ zamračil se Ray.

„Muselo se to stát dnes v noci,“ pohlédl Gunar směrem ke středu sadu, kde nad koruny okolních stromů vyčuhovaly holé větve. „Ráno jsem přišel do sadu a polovina listí stromu Liechi už byla pryč,“ popotáhl a schoval si hlavu do dlaní.

Rayovi přeběhl mráz po zádech a Arthur otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Jen aby jeho dědeček zvedl hlavu a přestal si aspoň na krátkou chvíli zoufat. Ještě nikdy totiž Gunara neviděl takhle.

„Za dnešní den jsem vyzkoušel snad všechno, hledal jsem v knihách,“ ledabyle ukázal ke svému domku, „obešel jsem všechny sady, jen abych zjistil, o co se jedná. Jenže nikdo neví o žádné nemoci, která by měla tak rychlý průběh. Považte, za jedinou noc!“

„Takže všechny možnosti jste…vyčerpal,“ pronesla Mia potichu.

Gunar potřásl hlavou. „Ještě jich pár je, možností ano, ale jsou to jen bláhové nápady, kterých se už chytám ze zoufalství.“

„Povídej,“ vyzval ho Arthur.

Jeho dědeček znovu vykročil po pěšině k vadnoucímu stromu a oni vyrazili za ním. „Přemýšlel jsem o jeho původu, víte. O tom, kde se ten strom vzal tady, tady v Johtu. Myslím, že jsem vám už tehdy říkal, že ten strom není zdejší?“

Ray se trochu bezradně podíval na Miu, která přikývla. „Mluvil o tom Arthur,“ řekla.

„Ach tak,“ pokýval Gunar hlavou. „Tedy, myslel jsem na jeho hoennský původ a na jistý druh pokémonů.“

„Myslíte, že by ho mohli nějací pokémoni napadnout?“ vyhrkl Ray.

Arthurův děda však zavrtěl hlavou. „Ne, naopak. Že by ten druh pokémonů mohl být napaden někým jiným.“

V ten okamžik Ray vyděšeně pohlédl na Miu a ona mu jeho pohled oplatila. Strom z Hoennu, jehož objevení v Johtu souvisí s nějakými pokémony, které právě v noci někdo napadl?

„Co je to za pokémony?“ chtěla vědět Lisa, která si to také dávala dohromady.

„Jsou to vzácní pokémoni. Podle toho, co se v naší rodině říká, pomohl kdysi jeden z nich mému předkovi dostat se na jistý ostrov kdesi v zemi Hoenn. Z toho ostrova pochází strom Liechi.“

Stanuli pod torzem zčernalého velikána.

„Je možné,“ zvedl Gunar prst, „že ublížil-li někdo pokémonovi z pokolení toho, který kdysi pomohl mému pradědu, projeví se to na tomhle stromě.“

Arthur pohlédl Rayovi zpříma do očí.

„Ale jak říkám, je to jedna z těch méně pravděpodobných věcí, však já už nevím, co dělat.“ Gunar se zmoženě obrátil přímo ke stromu.

Ray, Mia, Lisa a Arthur v tom však měli jasno. Nebylo pochyb o tom, že právě tohle je pravá příčina chřadnutí stromu Liechi. Čas, kdy začal vadnout, se přibližně shodoval s dobou, kdy se Ray v lese skácel a uviděl Latiosův boj proti rakeťákům. To tedy znamenalo, že strom se do města dostal s pomocí jednoho z hoennských legendárních pokémonů schopných měnit se v člověka. Na tom teď ale pramálo záleželo. Musí vymyslet, jak rostlině pomoci. Mohlo by pouto mezi ní a dračími pokémony fungovat i naopak? Mohli by pomoci Latiosovi a Latias, kdyby strom zachránili?

„A kdyby to tedy bylo tak, jak říkáte, pane Gunare,“ vyhrkla Lisa dřív, než to stačil udělat kdokoliv jiný, „dalo by se tomu stromu pomoci?“

Přístroj připnutý na popruhu Rayova batohu náhle začal pípat.

„Pokénav!“ ukázala na něj Mia, ale Raye teď více zajímala Gunarova odpověď.

„Kdyby někde existoval ještě jeden takový strom,“ řekl Gunar pomalu, „zasazení jeho plodu u kořenů tohoto stromu by mu mohlo pomoci, možná by jej to i zachránilo.“

Ray, Mia a Arthur na sebe mrkli.

„Strom ve Sluneční Vesnici!“ vyhrkli svorně.

Píp! Píp! Píp!

„No jo pořád!“ rozvzteklil se Ray, ale pokénav nezvedl.

„Kdo ti to pořád volá?“ zeptal se Jon zvědavě. „Měl bys to vzít.“

„To bude Elm, máme s ním domluvenou schůzku,“ vysvětlila honem Lisa. „Tak to vezmi Rayi!“

„Prosím?“ zmáčkl Ray tlačítko pro příjem.

„Kde vězíte, Rayi?“ ozval se dotčeně Elmův hlas. „Už jsme dorazili, jsme v pokémonském středisku.“

„Za chvíli jsme tam,“ odpověděl mu Ray s menší trpělivostí, než jakou by si profesor býval zasluhoval, a zavěsil.

„Co jste to říkali o té Sluneční Vesnici?“ otočil se vzápětí pan Gunar na svého vnuka. V očích mu zahořela naděje.

„Jak jsi dal tenkrát Rayovi ten plod…“ vysvětloval Arthur rychle. „Nedaleko Týkového Města vznikl v jedné vesnici požár. To je na dlouhé vyprávění,“ odbyl svého dědečka, když se Gunar nadechoval k otázce. Ray si byl jistý, že něco takového by si Arthur nikdy jindy nedovolil a Gunar to nejspíš chápal také, jelikož nic neřekl. „Prostě požár zničil okolní les, a tak Ray zasadil tu bobuli a z ní vyrostl nový stromek a všechno obnovil.“

„Výborně, chlapče!“ chytil Gunar Raye za ramena a zlehka s ním zatřásl. Trenéři v tu chvíli na okamžik poznali opravdového Gunara, jak si ho pamatovali. „Takže syn by měl zachránit svého otce,“ pronesl zamyšleně. Pak se ale zarazil. „Říkal jsi u Týkového Města, Arthure?“

„Je to daleko,“ řekla Mia dutě.

Nastalo ticho. Sluneční Vesnice byla doopravdy příliš daleko na to, aby se tam mohli vypravit.

„Jak dlouho to ten strom ještě vydrží?“ zeptal se Jon.

Gunar se otočil a pokýval hlavou ze strany na stranu. „Dva, možná tři dny, pokud najdu aspoň nějaký způsob, jak to zpomalit. Déle už to ale nepůjde.“

„Mohli bychom mu nějak pomoci ještě teď?“ zadoufala Mia s úpěnlivým pohledem upřeným přímo na strom.

„Vy určitě ne,“ zarazil ji Jon, „čeká na vás přece Elm.“

„Měli bychom jít,“ přikývl Ray, kdyby snad chtěl kdokoliv něco namítat. Nikdo však neřekl ani slovo. Bylo jim jasné, že schůzka s profesorem by měla přinést více, než nejistá pomoc stromu Liechi. Teď už šlo o čas.

„Jen běžte,“ usmál se na ně Gunar, „tady pan Groundhill mi pomůže.“

Vyrazili sadovou brankou a ani se nenamáhali zavírat. Gunar už se mezitím pustil do vysvětlování, co bude po Jonathanovi chtít.

Ray, Mia, Arthur a Lisa uháněli po cestě dolů přes louku, až je píchalo v boku. V sadech je zdrželo srocení lidí připravujících se na večerní zakončení oslav travních a hmyzích pokémonů. V korunách stromů se objevily girlandy, dlouhé řetězy spleteného kvítí a lampiony všech barev. Trenérům se podařilo nezamotat se ani do jednoho z právě natahovaných řetězů, a když se dostali do centra města, opět se rozběhli.

„Uvědomujete si vůbec, že nám zítra jede ta loď na Ikopu?!“ zakřičel Arthur dopředu na Raye a Miu, jak k nim z přístavu doléhaly zvuky vyluzované loděmi.

„Tak ji holt nestihnem!“ mávl Ray rukou. „Spíš bychom se měli soustředit na zachránění toho stromu! Pokud to těm dvěma pomůže!“

Ruch v pokémonském středisku od rána znatelně poklesl. Za pultem zůstaly už pouze dvě sestry Joy, jejich sestřenice se již vrátily do svých vlastních středisek, zatímco trenéři a ostatní lidé, kteří se sem ráno valily málem po stovkách, vyrazili do města na oběd a k moři nebo se vyvalovali v pronajatých pokojích a připravovali se na večerní oslavy.

Ray vtrhl dovnitř jako první.

„To jsme rádi, že jdete!“ vyskočil okamžitě ze sedačky vpravo profesor Elm. Neměl na sobě svůj obvyklý bílý plášť a neměli ho ani Oak s Birchem. Byl na ně zvláštní pohled, když před nimi stáli v obyčejném všedním oblečení.

„Uf!“ opřel se Ray o kolena a Mia ho napodobila. „Dobrý, dobrý den!“

„Dobrý den,“ pozdravili je profesoři sborově a prohlíželi si je se směsicí pobavení a neskrývaného zájmu.

Když byli uvnitř i Lisa s Arthurem, mohli konečně od obvyklých uvítacích frází přejít k tomu, proč se tu sešli.

Ještě předtím však promluvil nejstarší z profesorů – profesor Oak. „Máme nahoře pronajatý pokoj, mohli bychom jít tam a probrat to v soukromí pokud se to hodí?“ pokynul ke schodišti.

„Ano, určitě, to bude nejlepší,“ souhlasili trenéři a už se nechali vést po schodech až do pokoje, kde se na dveřích leskla zlatá číslice čtrnáct.

„Tak spusťte,“ vyzval je s úsměvem profesor Birch, jakmile se za nimi zavřely dveře.

Ray, Mia, Arthur a Lisa se posadili na nabídnuté židle a obsadili i místa na postelích, kam si k nim profesoři přisedli. Nejspíš proto, aby si trenéři nepřipadali jako pod dohledem, kdyby nad nimi všichni tři stáli.

„Profesor Elm vám už asi říkal, o čem chceme mluvit?“ ujišťoval se Ray a tázavě se podíval na Birche, který působil přátelštěji než Oak.

„Zhruba,“ přikývl chlapík v kostkované košili a hnědých kalhotách. Nepřestával se přitom povzbudivě usmívat. Ray i ostatní si však byli jistí, že jeho úsměv brzy zmizí.

Slovo si vzal Elm.

„Slečno Mellowová,“ oslovil Lisu, „totiž, je mi to trapné, omlouvám se, ale vy…“

„Lisa o všem ví,“ přerušila ho Mia. „Byla tam s námi, když Latios a Latias utíkali od Berty Vandelliové,“ vysvětlila.

„To byl veliký průšvih,“ připustil Birch a konečně se zamračil. „Měli jsme na ně dát mnohem větší pozor, to byla opravdu chyba.“

„Zaznamenali jste, kde se od té doby zdržují nebo kde se pohybovali?“ zeptala se Lisa pro zajímavost. Mohli snad profesoři vědět, že se oba pokémoni spolu s nimi dostali mezi Abotaregijce? Chtěla zjistit, kolik toho vědí.

„Myslím, že se hned den poté objevil někdo, kdo je viděl ve Zlatoprutovém Městě,“ hledal Oak oporu pohledem ve svých kolezích. „Koneckonců nejspíš tam letěli za vámi, utekli jste přeci také tam, nebo ne?“ zeptal se potom mírně přísným hlasem, což Raye a ostatní zneklidnilo. Jako kdyby se tím nějak prohřešili.

„Ano, to ano,“ přitakala Mia, „vyhráli jsme tam v loterii,“ dodala, což v tu chvíli působilo dost nepatřičně.

„Zájezd na Ikopu,“ zabručel Ray.

„Hm, gratuluju,“ pousmál se trochu Birch.

„Ano, to je hezké,“ připustil Oak, jako by to ve skutečnosti bylá úplná katastrofa. „A viděli jste od té doby někoho z nich? Latias nebo Latiose?“

Naráz trenéři nebyli k zastavení. Sdíleli totiž pocit, že čím rychleji vyklopí všechno, co vědí, tím dřív se zbaví té hrozné viny a pocitu, že to všechno měli říct už dávno. I přesto se však ani jeden z nich nezmínil o místu, kde k legendě o Srdci zloby přišli. Přestože věděli, jak moc by se jim ulevilo, kdyby mohli říct všechno, o Abotaregijích i o chrámu, byla to právě myšlenka na chrám s legendami celého světa, která je držela ve střehu. O tom místě si nedovolili nic prozradit, jelikož příliš dobře věděli, jak nebezpečné by mohlo být, kdyby se o chrámu dozvědělo více lidí. Stačilo by, aby se tam někdo znovu dostal a všechny mýty by mohly ztratit veškerou svou tajemnost, staly by se z nich předměty celosvětového bádání, dostaly by se do širokého podvědomí mnoha lidí a ztratily by kouzlo. Vždyť mnoho z nich přímo předpovídalo budoucnost. Jak by to vypadalo, kdyby si lidé mohli přečíst o tom, co se jim v budoucnosti určitě přihodí…? Ray se nad tím zamyslel. Chtěl by to on sám vědět? Určitě ne. Ty mýty by měly zůstat ukryté. Nehledě na to, jak by je jistě někdo dokázal zneužít. Koneckonců přesně k tomu přece právě došlo.

Během celého vyprávění nedali trenéři profesorům možnost se byť jen nadechnout. Když se slova ujala Mia, chrlila jednu věc za druhou, zatímco ostatní poslouchali. Rayovi a Lise přitom vytanula na mysli opět ta jedna zvláštní otázka. Kdo všechny ty věštby pronesl? Raye popadla touha dozvědět se, od koho všechny ty legendy pocházejí. Mohl je přinést člověk? Nebo to byl pokémon, či snad dokonce nějaké zvíře? Vzpomněl si na pestrobarevné šípové žáby a musel se trochu ušklíbnout. To se mu nezdálo pravděpodobné.

„Počkejte, počkejte!“ zastavil Miin vodopád slov Oak nastavenými dlaněmi. „Jakže se má jmenovat ten ostrov?“

„Tuléven,“ odpověděli všichni jednohlasně. Znělo to jako nějaké zaříkadlo.

Oak se otočil na Birche a Elma.

Ray s Miou, Arthurem a Lisou seděli jako na trní. Co je to za ostrov?

„Ještě jednou, jak že se to jmenuje?“ nastavil ucho Birch.

„Tu-lé-ven,“ slabikovali všichni čtyři jako rodiče snažící se dítě naučit novému slovu.

„Tuléven,“ zamumlal Oak zamračeně. „Zní to trochu jako Tulevirk.“ Pohlédl na své kolegy s pochybami v očích.

„Jenže Tulevirk je oblast na severu Shinou, není to žádný ostrov,“ zavrtěl hlavou Elm a Oak s Birchem zamračeně přikývli.

„Tuléven,“ řekla znovu Lisa. „Kde to je?“

„Nikdy jsem o tom místě neslyšel,“ povzdechl si Birch a Oak zklamaně přikývl. Ani Elm nevypadal, že by ve své laboratoři někdy zaslechl takové slovo.

„Takže vy nevíte, kde ten ostrov je?!“ poklesla Rayovi čelist. Zůstal na ně zírat s nevěřícným výrazem v očích. To mu dokonale vyrazilo dech. Profesoři byli jejich jediná naděje. Kdo jiný by měl znát takové šílené jméno než oni?

„Opravdu to nemůže mít nic společného s Shinou?“ začal znovu Birch. „Připomíná mi to severské národy, měli bychom kontaktovat profesora Rowana, jen pro jistotu.“

„Zkusit to můžeme,“ pokrčili rameny Oak s Elmem a trochu zrudli. Ray s Lisou a Arthurem na ně ještě stále nevěřícně civěli. Mia koukala do země a něco si mumlala.

„Co říkáš? Řekni to aspoň nahlas,“ obořil se na ni trochu nevrle Ray, popuzený tím, že se nehnuli z místa.

Mia jen zavrtěla hlavou. „Když já mám pořád pocit, že jsem to už někde slyšela!“ kousla se plačtivě do rtu.

„Ale kde?“ vyhrkli všichni.

„To kdybych věděla!“ zabědovala Mia. Nevěděla, jestli má být naštvaná sama na sebe nebo smutná. V obličeji se jí zračilo čiré zoufalství.

„A je to vůbec ostrov?“ nadhodil Elm. „Může to být nějaká metafora. Pak by to doopravdy mohlo být to území v Shinou. Nějakým místním názvem třeba.“

„Bylo tam všude okolo moře, v té vidině,“ zavrtěla Lisa hlavou.

„Budeme muset zjistit, co je to za místo,“ prohlásil Oak věcně. „Jakmile tady skončíme, dám to za úkol svým pomocníkům a sám se ujmu vedení. To jméno bude klíčovou věcí.“

„To nejspíš ano,“ přitakal chabě Arthur. Ani on nedokázal skrýt zklamání. Věřil, že profesor Oak, ten slavný profesor z Oblázkového Města, si s tím bude vědět rady.

„A dál?“ snažil se je nakonec přimět k pokračování Elm. „Jak to končí?“

Se vzájemným doplňováním nakonec Ray, Mia, Lisa a Arthur dokončili výklad jejich poslání a důvodu, proč rakeťáci chtějí Latiose a Latias spolu s Miou a Rayem.

Po jejich proslovu zavládlo v místnosti opět ticho.

„Takže rakeťákům jde o to, aby s vaší pomocí probudili Jirachiho a mohli ho využít k plnění svých přání a plánů?“

„Což se ale nesmí stát, protože tím zapříčiní pokémoní souboje na život a na smrt,“ přikývli trenéři. Uvědomovali si přitom, jak nesmírně je ta věc vyčerpává. Jak dlouho o tom ještě budou mluvit a probírat možnosti, které mají? Co proti tomu můžou udělat?

„Co si o tom myslíte, pánové?“ obrátil se Birch s otázkou na Oaka a Elma.

„Totiž, nepochybně jde o velký problém,“ vykoktal Elm vyděšeně.

***

Venku už se smrákalo, když je profesoři konečně pustili. Jak Ray, Mia, Arthur a Lisa čekali, nakonec si museli vyslechnout i mnoho výčitek a připomínek k tomu, že profesory o legendě neinformovali už dříve. Nejhorší na tom ale bylo, že jim Elm, Birch a Oak spílali oprávněně.

„Už je skoro tma,“ rozhlédl se Ray po probouzejícím se pouličním osvětlení před střediskem, „to zakončení Slavností vůní už určitě začalo.“

„To asi ano,“ přisvědčil Arthur. „Pojďme zpátky k dědovi. Cestou uvidíme i tu oslavu… A třeba děda s Jonem už přišli na to, jak stromu Liechi pomoci.“

„Arthure?“ oslovila pak chovatele Mia.

„Hm?“

„Pojedeš s námi na Ikopu?“

Lisa sebou nečekaně trochu trhla a odvrátila se, přestože si dávala pozor, aby jí Arthurova odpověď neunikla.

„Chtěl bych,“ přikývl. „Ale trápí mě jedna věc.“ Pevně stiskl rty a pak ztrápeně vydechl. „Víte, není přece správné, abychom si mi jeli užívat moře a tepla do nějakého turistického střediska, zatímco Latios s Lat…“

„Ani to neříkej,“ svěsila Mia hlavu. Ani jí to nepřipadalo správné. Popravdě, styděla se a její tváře rychle dostaly červenou barvu. Dobře ji ale pohltilo oranžové světlo pouličních lamp, pod nimiž procházeli.

„A co ty lístky prostě nechat propadnout?“ navrhl Ray zcela vážně. Co by se tím změnilo? Ještě před několika týdny na žádný hloupý ostrov jet neměli, a když teď lístky vyhodí, klidně budou moci předstírat, že žádný zájezd ani nevyhráli. A co je hlavní, budou se moci soustředit na to, jak pomoci Latiosovi a Latias.

„Proč mám pořád pocit, že nám něco důležitého neustále uniká?!“ nakopla Lisa blízký patník.

„Jako co?“ pozdvihl Arthur obočí. „Ten ostrov? Jeho jméno?“

„To jistě, taky, asi to s tím souvisí, já nevím,“ postěžovala si Lisa a aniž by to myslela doopravdy vážně, dodala: „Nemohla by Ikopa prostě být tím zatraceným ostrovem, který hledáme?“

Cosi v Rayově hlavě se náhle několikrát zběsile převalilo, myšlenky mu chaoticky zavířily a zastavil se právě ve chvíli, kdy to udělali i ostatní. Proč je to nenapadlo dřív?!

Ray se vrhl nazpět ke středisku.

„Kam, letíš?!“ zakřičeli za ním Mia, Arthur a Lisa.

„Za profesory!“

Jakmile však Ray doběhl zpátky ke středisku, bylo mu jasné, že je pozdě. Veliké auto, které profesorům patřilo, bylo pryč.

„Sakra!“ ulevil si a nakopl sloup pouliční lampy ještě silněji než předtím Lisa patník na kraji cesty. Vhrkly mu do očí slzy bolesti. Bolest v palci u nohy ho však přiměla se zamyslet. Opravdu bylo možné, aby bylo řešení téhle hádanky tak jednoduché? Byla snad Ikopa jen nějakým jiným názvem pro ostrov, který skrýval Jirachiho tajemství?

Odtrhl si od batohu pokénav a rychle zvolil Elmovo číslo.

„No tak to zvedněte!“ rozčiloval se, když přístroj v jednom kuse vyzváněl, ale volaná osoba to nebrala.

Na rohu ulice se objevila Mia s Arthurem a Lisou.

„Rayi, tak co?“ zeptala se šampionka naléhavě.

„Nejsou tu,“ ukázal Ray na prázdné parkoviště. „A Elm ani nebere telefon.“

„Asi se rovnou vrhli do průzkumu, nechtějí, aby je někdo vyrušoval,“ pokrčila Mia rameny.

„Jenže my je musíme vyrušovat, nebo ne?“ zavrtěl Ray nasupeně hlavou. „Jak to mohlo uniknout JIM?“ praštil se sevřenou pěstí do čela. „Jsou to přece profesoři!“

„Rayi, uklidni se,“ chytila ho Mia za ruku. „Nevíme přece, jestli to tak vůbec je! Vlastně je to strašně nepravděpodobné! Zamysli se, nemáme jediný důkaz, že je to Ikopa! Dost dobře by to mohl být kterýkoliv jiný ostrov,!“ rozhodila rukama, aby tak naznačila, kolik ostrovů na světě je.

„Mio, copak jsi neviděla ty obrázky?“ vytáhl ale Ray z batohu prospekty o Ikopě, které dostali v budově rádia Zlatoprutového Města.

Mia se na ně podívala a zalapala po dechu. Vypadala, jako kdyby po dlouhé době konečně prohlédla skrz neproniknutelnou mlhu bránící ji rozeznat tvary, které ukrývala. „TO JE ONO!“ vykřikla a zakryla si ústa rukou, celá se přitom roztřásla. „To je ono, máš pravdu! Já věděla, že jsem to už někde četla!“ Vytrhla mu papíry z rukou a zalistovala v nich tak zprudka, že jí některé popadaly na zem. Nejspíš ale věděla, že ten, který hledá, má stále ještě v ruce. Obrátila ještě několik dalších stránek a pak vítězoslavně vykřikla. Přeložila stranu třicet dva tak, aby všichni viděli, co na ní je, a ukázala katalog ostatním. Přímo uprostřed stálo „Hotel Tuléven“. Vedle nápisu se skvěly čtyři žluté hvězdičky.

„Hotel Tuléven?“ vyhrkl Arthur trochu zaskočeně.

„Je to na Ikopě!“ zamávala Mia brožurou. „Možná, že to je doopravdy nějaký domorodý název ostrova a ten, ten hotel je podle něj pojmenovaný…!“ Znovu se vrhla do listování a potom opět vyplašeně zamrkala.

Ray, Arthur a Lisa ji bez dechu sledovali.

„Tak myslím, že teď už je to jasné,“ prohlásila Mia a ukázala jim velikou fotografii přes celou stránku. Byla na ní vysoká, kamenná, kuželovitá stavba, která vypadala, jakoby vylézala přímo z pralesa. V dálce za ní byly hory červené od zapadajícího slunce.

„Jirachiho svatyně,“ vydechli všichni tři.

Zůstali ještě chvíli stát a zírali na tu fotografii v Miině rukou. Potom se Lisa shýbla k zemi a sebrala několik dalších papírů.

„Takže je to ono?“ podívala se pak na Raye. „Je to Ikopa?“

„Pokud ano,“ ozval se Arthur, „pak se musíme rozhodnout, jestli tam doopravdy pojedeme.“

„Cože?“ zamrkal Ray. „Arthure, my tam musíme jet, jsou tam Latios i Latias, určitě je tam odvlekli rakeťáci!“

„Právě proto, Rayi,“ ušklíbl se nevesele. „Můžeme si být jistí, že tam na nás už čekají. Teda na vás dva určitě.“ Nevýrazně pokynul bradou k němu a k Mie.

Všichni čtyři stáli pod rozsvícenou pouliční lampu a mlčeli. Dvě možnosti cesty teď pulzovaly ve vzduchu stejně zřetelně a téměř uchopitelně jako mořský příboj v přístavu nedaleko od nich.

„Když pojedete na Ikopu,“ promluvila pomalu Lisa, „musíte počítat s tím, že oni tam budou.“

„Když pojedeme na Ikopu,“ zopakoval Ray, „nezbude nám, než se s nimi střetnout a pokusit se jim zabránit vzbudit Jirachiho.“

„Dřív nebo později bychom to museli udělat stejně,“ řekla Mia a Ray, Arthur a Lisa jí dali zapravdu. „Takže,“ trochu se uculila, „jdeme do toho?“ smýkla očima z Raye na Arthura a zpět.

„Samozřejmě, že jdeme,“ přikývli všichni tři a usmáli se. Ray z nějakého důvodu nemohl zachovat tak vážnou tvář, jak by se nejspíš patřilo. Roztáhl ústa do širokého úsměvu a Mia se na něj povzbudivě zazubila, stejně jako na Arthura.

„Měl by sis jít koupit lístek na loď, Arthure,“ ozvala se najednou Lisa. Mluvila nečekaně přiškrceným hlasem.

„Co se děje, Liso?“ vzali ji oni za ruce a ona se na ně podívala svýma medově zbarvenýma očima, tolik podobnýma těm Miiným, ale o něco tmavšíma.

„Já jen… Hodně štěstí!“ a všechny je naráz objala.

Ray cítil teplo, které sálalo z jeho přátel a bylo mu to příjemné, protože mu to dávalo nezpochybnitelný důkaz, že drží spolu.

„Ale Liso, vždyť se ještě neloučíme,“ snažila se ze sestřina obětí vymanit Mia. Vypadala přitom trochu legračně, jak přemáhala vlnu emocí, která ji tak náhle zavalila. „Vždyť odplouváme až zítra!“

„Jo, já vím,“ poodstoupila od nich Lisa. „Jen… Taky bych vám nějak chtěla pomoct.“

„Můžeš jet s námi, ještě pořád si to můžeš rozmyslet,“ nabídl jí Arthur a bylo nasnadě, že jeho samotného by to rozhodně potěšilo. I Lisa při tom pomyšlení vypadala mnohem šťastněji. Přesto ale zavrtěla hlavou.

„Napadla mě jiná věc, kterou bych pro to všechno mohla udělat,“ prohlásila. Potom se podívala Mie zpříma do očí. „Kde přesně leží Sluneční Vesnice?“