Rayova pokémoní cesta

Na opačné strany

„Jak by ses tam chtěla dostat?“ vykulila Mia oči na svou sestru.

Ještě pořád stáli pod jednou z lamp osvětlujících vlahé ulice Třešňového Města. Najednou jako kdyby se jejich cesty rozdělily až příliš rychle. Nebo jim to tak alespoň připadalo. Zatímco Arthur byl rozhodnutý koupit si lístek na loď a odplout na Ikopu spolu s Rayem a Miou, kde se chtěli pokusit nadobro zhatit rakeťácké plány, Lisa se chystala vydat zpět do vnitrozemí Johta.

„Je to na jih od Týkového Města,“ řekl Lise Arthur a hleděl na ni tak, jako by se ptal, zda to myslí vážně. „To je odtud víc jak tři čtyři dny cesty, Liso.“

„Ne, když poletím,“ prohlásila hoennská šampionka vítězoslavně.

„Copak ty máš nějakého létajícího pokémona?“ zamrkali Ray, Mia i Arthur.

„A jakého!“ zvolala Lisa dotčeně. „Dejte mi minutku, hned jsem zpátky!“ otočila se, dlouhé vlasy za ní jen zavlály a už zmizela v pokémonském středisku.

Ray, Mia i Arthur zůstali stát bez hnutí. Představa, že by Lisa měla jen těch šest pokémonů, které nosila u sebe, byla samozřejmě směšná. Nikdy jim ale nepředvedla nikoho jiného, a tak byli teď všichni tři zvědavější než kdy předtím.

Kolem projela nějaká motorka a potom bylo opět ticho.

„Co myslíte, jakého pokémona přinese?“

„Po zkušenostech s Regirockem bych se bál hádat,“ rozesmál se Arthur a Ray s Miou také.

Nejspíš by je skutečně moc nepřekvapilo, kdyby se Lisa vrátila ze střediska s pokémonem jako je Articuno nebo Ho-Oh, ona však s ničím takovým nepřišla.

„Tak co?“ zeptali se jí nedočkavě, jakmile vyběhla z budovy s velikým P.

Se širokým úsměvem jim ukázala pokéball.

„No tak se předveď!“ vybídla ji Mia.

Lisa se tajemně usmála a pak vyhodila míček vysoko do vzduchu, div nezasáhla lampu nad nimi.

V záblesku červeného světla se z pokéballu vynořil veliký pokémon, který rychle jako střela zmizel v noční obloze a pak se s troubivým řevem vrátil, aby přistál vedle své trenérky.

„To je Flygon?!“ poznal pokémona Arthur. Vzápětí se ale přestal divit. Vždyť Lisa zemní pokémony miluje!

„Flygon – mystický pokémon. Tento teritoriální pokémon je nazýván duchem pouště. Vytváří písečné bouře, za nichž se ozývá pouze zvuk vyluzovaný jeho křídly. Takzvaný flygoní zpěv je tak jedinou věcí, kterou mohou poutníci ztracení v poušti zaslechnout,“ představil jim pokédex dalšího pokémona z Lisina týmu.

„Ten je úžasný, Liso!“ sepjala Mia ruce jako při modlení. „Můžu, můžu si ho pohladit?“

Lisa se zasmála a nechala ji, aby se s Flygonem pozdravila.

„Tak co, pořád si ještě myslíte, že to do té vesnice nestihnu?“ mrkla na Raye a na Arthura.

Oba dva beze slova zavrtěli hlavama.

***

„To je bezvadné, Liso! Děda bude mít radost!“ křičel Arthur když běželi přes město směrem ke Gunarovu sadu. Lístek na loď už měl přitom zasunutý v zadní kapse kalhot.

„Jen doufám, že tu vesnici najdu,“ podívala se Lisa vpřed se zamračeným čelem. „Je ta věž vážně tak vysoká, že ji nepřehlédnu?“

„JE!“ odpověděli jí Ray s Miou.

„V nejhorším musíš až do Týkového Města, Morty ví, kde to je!“ ozval se Arthur zepředu.

„To je ten trenér stadionu, že?“ rozzářila se Lisa, zatímco Arthur zakopl.

„Jo a myslím, že šampionce pokémoní ligy rád pomůže!“ mrkla na Lisu Mia.

V ulicích proplétajících se mezi sady museli trochu zvolnit tempo. Všude tu totiž tančili lidé, smáli se a jedli z dlouhých stolů nebo postávali u stánků s občerstvením. Ze všech koutů se přitom linula příjemná hudba.

„Potom se tu můžeme stavit,“ navrhl Arthur. „Až to tam u dědy vyřídíme.“

„Mohli bychom,“ přikývl Ray a zadíval se k potemnělému místu nahoře nad městem.

***

Kovová branka tiše zavrzala, když jí trenéři procházeli, a pak už zamířili k domku s rozsvícenými okny.

Pod vonícím stromem vedle dveří odpočíval Gunarův zavalitý Venusaur a Arthur si až teď uvědomil, že pokémon, který leží vedle něj, je vlastně jeho Venusaur, kterého zapomněl vrátit do pokéballu, když předtím vyrazili do střediska. Naproti Venusaurům ležel Torterra Jona Groundhilla, což nepochybně znamenalo, že Jonathan je ještě tady. Před Tarrem stál na jedné nožce kulovitý pokémon, a když se přiblížili, vyvalil na ně veliké červené oči.

„Ahoj Hoothoot,“ usmáli se na ptačího pokémona všichni čtyři.

„Jon s dědou jsou uvnitř, počítám?“ zeptal se jí Arthur, a jakmile souhlasně zahoukala, zaklepal na dveře.

Po sadu přeběhl pruh světla, když se otevřely a objevila se Gunarova tvář.

„Dobrý večer, dědo,“ pozdravil ho Arthur. „Máme dobrou zprávu.“

Gunar beze slova nedočkavým pohybem ustoupil stranou a pak jim nabídl čaj, který s potěšením přijali.

„Jak se daří stromu Liechi?“ zeptala se Mia Jona, který seděl na rohové lavici se svým šálkem.

„Zaplaťpánbůh je to o něco lepší!“ odpověděl jí Gunar a radostně zabubnoval prsty na plechovou konvici. „Jonathan mi opravdu pomohl.“

„Ta pomoc byla vzájemná,“ doplnil jej Jon a trochu se posunul, aby se mohli všichni posadit. „Hoothoot si totiž ten strom zamilovala.“

„Vážně?“ pozvedli všichni překvapeně obočí.

„I když vypadá… tak, jak vypadá?“ podivil se Arthur.

„Jo, vlastně tím tu pomoc stromu Liechi zařídila Hoothoot sama, ani jsme nedostali příležitost vymyslet něco lepšího,“ vysvětlil Jon.

„Nic lepšího bychom ani vymyslet nemohli,“ prohlásil Arthurův děda a nalil jim vařící čaj. „Víte, strom Liechi je prazvláštní rostlina. Aby prospíval, potřebuje být obklopen dobrými city. Přátelstvím a láskou, potřebuje cítit něčí náklonnost.“

„Stejně jako pokémoni,“ dodal Jon a pokračoval. „Hoothoot mu právě to přátelství dala. Usadila se v jeho dutině i přesto, jak hrozivě teď ten strom vypadá a, i když to bude znít zvláštně, dala mu naději, že to dobře dopadne. Zdá se nám, že už teď navečer bylo cítit nějakou změnu.“ Zamyslel se. „Nevím co přesně, ale něco se změnilo.“

„To nepochybně,“ přikývl Gunar spokojeně.

„Takže ten plod z dalšího stromu Liechi už nepotřebujete?“ zeptala se Lisa zklamaně. Teď, když konečně našla způsob, jak pomoci, by se té cesty do Sluneční Vesnice jen nerada vzdávala. Pokud byl ale strom zachráněn…

Gunarův úsměv znatelně pohasl. „Bohužel, to ovoce by bylo zdaleka tím nejlepším, co bychom pro něj mohli udělat.“

„Tak to jsem ráda,“ prohlásila Lisa spokojeně a založila si ruce na stole. „Protože už jsem si od profesora Birche nechala přenést Flygona a on se na tu cestu opravdu moc těší.“

Vrásky po celém obličeji Arthurova dědečka se nejdříve úplně vyhladily a vzápětí se zkrabatily v širokém úsměvu.

„Slečno Mellowová!“ chytil Lisu za ruku. „Budu vám nadosmrti vděčný, když něco takového uděláte.“

„To, to nemusíte,“ vykoktala ona zaskočeně a trochu vystrašeně úkosem pohlédla na Arthura. „Totiž, já vám pomůžu doopravdy ráda,“ vydechla a nepatrně se uklonila. Znovu přitom věnovala Arthurovi krátký pohled a on se na ni stačil zeširoka zazubit.

„A co že nejste dole na zakončení slavností?“ zeptal se nečekaně Gunar.

„Museli jsme ti přeci říct, že se Lisa vypraví za tím ovocem,“ řekl Arthur. „A taky jsme se chtěli zeptat… Kdy by měla vyrazit?“

Gunar se pomalu napřímil na lavici vedle Lisy a pak všechny hosty přelétl pohledem. „Myslím, že zítra ráno to bude bohatě stačit,“ zastavil se u Lisy. „Říkala jste, že máte Flygona? Tak to se nemusíme ničeho obávat.“

Přestože byla Lisa odhodlaná vyrazit na cestu ještě teď, bylo-li by to potřeba, oddychla si, že se předtím bude ještě moci vyspat.

„Nepůjdeme se tedy teď podívat dolů na slavnosti?“ navrhl Jon. „Bývá to po tom pochodu docela příjemné, odpočinout si tam…“

„Jen běžte, běžte napřed, já pak za vámi dorazím,“ mávl rukou Gunar a už sklízel ze stolu. „Taky se tam rád podívám. Minulý rok jsem byl po pochodu tak unavený, že jsem usnul a ze slavnostního zakončení jsem neměl vůbec nic.“

Ani letošní slavnosti však neskončily tak, jak by si každý představoval.

Ray, Mia, Arthur a Lisa s Jonem se usadili u jednoho dlouhého stolu a nejdříve jen pozorovali, co se kolem děje. Vpředu na malém podiu v čele dlážděného náměstí seděli král a královna a sledovali bavící se lidi, stejně jako Ray s ostatními.

Než však dorazil i Gunar, stačili si všichni dvakrát zatancovat a vypít několik sklenic ovocného džusu.

„Ách,“ posadil se stařec na židli vedle Arthura. Dlouhý plnovous se mu poskládal do klína a hluboké oči zamžouraly směrem k Sunflorovi a Vespiquen. „Pěkný pár,“ pokýval nato uznale hlavou. „slyšel jsem, že na cestě sem přemohli rakeťáky?“

„To ano, přemohli!“ přisvědčili horlivě Ray s Miou, kteří nevynechali jedinou šanci, kdy by mohli mluvit o rakeťáckém neúspěchu.

„Sunflora jim sešrotoval auta a Vespiquen je vyprovodila rojem Beedrillů.“

„Vypadá to tedy, že i letošní slavnosti se doberou zdárného konce,“ nabídl si Gunar jeden obložený chlebíček.

„Dědo,“ vzpomněl si Arthur nenadále na jinou věc, „jak to vlastně dopadlo v Hoennu?“

„V Hoennu?“ zakuckal se sadař.

„No ano, ta bonsajová soutěž!“ rozpomněla se Mia.

„Ach tak, no, ano,“ usmál se Gunar a konečně polkl. „Stromové Město bylo překrásné, opravdu. A já měl tu čest být ubytovaný ve zvláštním apartmá přímo v korunách stromů, za což se zasloužila vaše milá přítelkyně, slečna Winona.“

„Winona je super!“ zazubili se všichni, až na Lisu, která jen, trochu neochotně, pokrčila rameny. Ray se naproti tomu na chvíli zamyslel. Vzpomněl si na slib, který jim Winona dala, když se loučili. Opravdu se vrátí, pokud se jemu a Mie podaří dostat se na Stříbrnou konferenci? Rád by ji viděl, byla to věčnost, co o sobě neslyšeli.

„A jak jsi teda dopadl, povídej!“ chtěl Arthur vědět víc.

„Myslím, že tě docela potěším, Arthure,“ nasadil Gunar zasněný výraz a zadíval se do korun stromů nad sebou. Vzápětí se musel zasmát, protože Arthur i ostatní překvapeně vyjekli. „Ne, to ne, ne,“ zavrtěl hlavou nad tou lichotkou, „tak vysoko jsem ani nemířil, třetí místo mi bohatě stačí.“

„Třetí na celém světě?!“ vyvalila Mia oči a hned se zvedala, aby mu poblahopřála. „To je úžasné!“ Připadala si naráz trochu nepatřičně, když se tu rozvalovala na lavičce vedle tak úctyhodného člověka, jakým Gunar nejen v jejích očích byl.

Stařík se trochu začervenal, pokud mohli soudit podle skromných částí jeho obličeje prosvítajících mezi vousy, a přijal gratulace i od ostatních.

„Však vy jste taky měli napilno, no ne?“ převedl rychle řeč zase na ně. „Myslím v Turnaji Vířících ostrovů.“

Přikyvovali.

„Lisa nám hodně pomáhala s tréninkem, takže jsme se dostali… nečekaně daleko,“ prohlásila Mia.

„Všechno to bylo v televizi,“ přikývl Gunar. „Ovšem s vámi tam nebyl jediný rozhovor,“ postěžoval si a zavdal si z plastového kelímku na stole před sebou.

Z debat o Turnaji Vířících ostrovů, hoennské soutěži, tamní lize i o životě v Shinou je nakonec vytrhlo počasí.

„Bude bouřka,“ nastavil Gunar dlaň černé obloze, když zahřmělo. Několik lidí zanadávalo a ostatní se zklamaně rozhlíželi, jako by čekali, kdy to doopravdy začne.

„Měli bychom jít,“ prohlásil Jon věcně. „Může to přijít rychle a ještě bychom zmokli. A Lisa taky chtěla brzy ráno vyrazit do Sluneční Vesnice, nebo ne, Liso?“ otočil se k ní se starostlivým pohledem.

„Pravda, pravda,“ souhlasil Gunar a s heknutím se zvedl od stolu. Z toho teď neuvěřitelnou rychlostí mizelo občerstvení, jak se všichni návštěvníci snažili ukořistit co nejvíc jídla ještě předtím, než přijde liják.

„A co zakončující ceremonie?“ protáhl Ray obličej a otočil se na královská nosítka. Sunflora a Vespiquen tam ještě stále nehnutě seděli.

„Nejspíš už to bylo a já to zase propásl,“ zavrtěl hlavou Gunar a musel se usmát. „Tak snad příští rok?“

Proslulé Třešňové sady se rychle vylidňovaly. Někteří návštěvníci slavností zamířili do svých domovů, zatímco ostatní se hrnuli směrem k pokémonskému středisku nebo k městským hotelům.

Mia kráčela ztuhle vedle Raye, jak se snažili dostat se na okraj dlážděného prostranství. „Tak to nemáme šanci získat tam pokoj,“ řekla a neúmyslně poposkočila, když do ní vrazil nějaký tlustý pán. Za ruku přitom táhl svého synka, který pořád něco křičel.

„Pokud by vám to nevadilo,“ ozval se nesměle Gunar, „mohli byste noc strávit v mém domě. Není to tam sice velké a nebudete tam mít nejspíš takové pohodlí jako ve středisku, budete tam ale rozhodně více než vítáni.“

A tak všichni bez rozmýšlení vyrazili na opačnou stranu než ostatní lidé utíkající před přicházejícím deštěm.

Než dorazili nahoru do sadu, obloha se ještě mnohokrát zableskla a pak konečně začalo pršet. Gunar slastně natáhl vlhký vzduch a zamlaskal. „Už jsme to potřebovali,“ zamumlal, jak se všichni honem tlačili do útulného domku.

Trenéři si rozložili spacáky hned dole v přízemí. Gunar přitom ještě našel nahoře nějaké deky, aby neleželi přímo na podlaze, a pak už všichni bez řečí zalehli.

„Dobrou noc,“ popřál jim Gunar se svíčkou v ruce a v dlouhé noční košili, jak se otáčel a stoupal po uzounkých chodech do své ložnice.

„Dobrou noc.“

Světlo svíčky se ztratilo v úzké chodbičce a dolní světnice potemněla. Ray ležel nešikovně hlavou směrem ke dveřím od sklepa, odkud to nepříjemně studeně táhlo. Usmyslel si, že ještě než usne, musí si spacák posunout o kus dál. V tu chvíli se mu ale zvedat rozhodně nechtělo. A spát taky ne.

Stejně jako on i ostatní čekali, že je vyčerpání po dlouhém pochodu zaručeně uspí. Nečekaně však měla únava opačný účinek, neboť ani jeden z nich nemohl usnout, ať se převaloval na jaký bok chtěl.

Listy popínavé rostliny venku za oknem se zlehka opíraly o skleněné tabulky a tiše šustily, jak je rozechvívaly dešťové kapky.

Ray ležel na zádech s rukama za hlavou a koukal oknem ven. Zítra v devět hodin ráno jim vyplouvá loď na Ikopu. Tuléven, nebo jak se ten ostrov nejspíš nazýval v minulosti. Byl zvědavý, co tam najdou. Čekají tam na ně už skutečně rakeťáci, anebo si to on a Mia a ostatní všechno špatně vyložili a Tuléven je něco dočista jiného? Zatřásl hlavou. Ovšemže ne. Ta svatyně se nedá s ničím splést, i všechno ostatní souhlasilo. S nepříjemným zatrnutím si uvědomil, že by byl možná mnohem raději, kdyby se opravdu spletli. Přinejmenším by to znamenalo, že mají ještě dost času na to se připravit a zjistit něco víc. Vytanula mu ale na mysli otázka, jestli je vůbec možné víc se připravit. Co víc by ještě měli udělat? Nemůžou beztak vymyslet nic lepšího, než na ten ostrov prostě jet a dělat, co můžou, aby zachránili Latiose a Latias. Brr, znovu se otřásl a zamračil se nad vlastními nápady. Latios a Latias jsou už přece chycení! Jak si mohl vůbec dovolit přát si, aby Ikopa nebyla tím místem, které hledají? To by přece znamenalo, že by Latios s Latias museli v rukou rakeťáků čekat ještě další dny, možná týdny, než by profesoři konečně zjistili, kde jsou. Představil si oba dva, zavřené nejspíš v nějaké kleci a čekající na to, co přijde. Jestli se nakonec doopravdy on a jeho přátelé dopátrají toho, kde se s nimi rakeťáci ukryli. V okamžiku se celé jeho dosavadní smýšlení otočilo a převrátilo. Chtěl už být na ostrově. Zatímco on tu leží na podlaze a rozčiluje se nad hloupým průvanem ze sklepa, Latios a Latias dost možná právě v nějakém takovém sklepě doopravdy jsou. A mohl by mluvit o štěstí, kdyby to věděl.

Zprudka se posadil, jako kdyby chtěl okamžitě vyrazit. Venku se zablesklo a rozpršelo ještě víc, což mu připomnělo, že čas do odplutí už není tak dlouhý a rakeťáci s jejich příjezdem stejně již počítají. Musí se tedy o oba pokémony ještě starat dost dobře na to, aby je mohli využít. Takový důvod se mu líbil skoro méně než jakýkoliv jiný, a proto se potichu pokusil přesunout se dál ode dveří. Chtěl se na chvíli zaměstnat něčím jiným.

Oči mu ulpěly na černé škvíře pod sklepními dveřmi. Zůstal na ni chvíli přikrčeně civět a pak si zase lehnul. Ta tmavá díra ho v duchu přenesla do Arbočina doupěte… Uviděl před sebou plačící Sibylu, jak Arbok prosí, a pak znovu tu samou Sibylu s hlavou v dlaních, když ji viděli ve Fialkovém Městě. Nemínil ustoupit od přesvědčení, že to všechno je jen nacvičená hra a že ona a Jack na ně mají dohlížet a ujistit se tak, že skutečně odplují směr Ikopa. „Jack má na Ikopě známého.“ Něco takového jim přece říkala Mia, když se vrátila z pokoje obou rakeťáků. Jenže teď nejspíš už i Mia vidí, že Jack se Sibylou nejsou tak úplně „na jejich straně“. Zároveň však Ray nemohl nemyslet na jednu zvláštní věc. Oba rakeťáci se od nich od jejich poslední rozmluvy ve Fialkovém Městě drželi dál. Ray si byl jistý, že ví proč. Pokud to nebylo jasné dřív, pak v tom okamžiku, kdy si pohlédli do očí, poznal, že lžou, jenže s tím viděl i pochybnosti, které z nějakého důvodu v Jackovi a v Sibyle narůstaly.

Jako by v něm v tu chvíli cosi zvesela poskočilo. Na okamžik zadoufal, že přesně těchhle pochybností budou moci využít, že by jim rakeťáci nakonec mohli být prospěšní. A ne kvůli nim – Rayovi, Mie a Arthurovi, ale už jen díky sobě samotným. Pokud už teď aspoň na okamžik zapochybovali nad tím, že to, co dělají, je správné, mohli Ray a Mia s Arthurem doufat, že to způsobí byť jen malou, ale důležitou chybu v rakeťáckých propočtech.

Vzdychl. Bylo to neskutečně bláhové, doufat v takovou věc, jako byly pohnutky Sibyly a Jacka, ale kupodivu ho to odvedlo od myšlenek na Latiose a Latias, za což musel být Ray rakeťákům aspoň trochu vděčný.

„Rayi?“ zašeptal kdosi vedle jeho hlavy, až sebou trhl. Doteď byl přesvědčený, že nikdo jiný není vzhůru.

„Hm?“ podíval se na Miu, jejíž oči byly doširoka otevřené, takže si byl jistý, že ji nemohl předtím probudit svým stěhováním, nýbrž že Mia ještě ani nezabrala.

„Víš, co mě napadlo?“ trochu se nadzvedla na jednom lokti, takže jí rozježené vlasy spadaly na ramena a na záda.

Trochu se zachvěl nenadálou nervozitou. Zavrtěl se, jako kdyby si přerovnával deku pod sebou a přemýšlel, proč je proboha tak nervózní?

„Rakeťáci,“ řekla tiše Mia, která předstírala, že si toho nevšimla.

„Taky o nich přemýšlím,“ přikývl on a opřel se o lokty.

„Hej, co vy dva tam řešíte?“ ozval se Lisin zvědavý hlas.

„Co?!“ vyhrkli Ray s Miou unisono. Copak ani Lisa ještě nespí?

„Mohli byste sklapnout? Zítra brzo ráno mi to letí a já se potřebuju prospat,“ postěžovala si naoko podrážděně.

Kdosi vedle ní vyprskl smíchy a poslední, do té doby přesvědčivě spící člen jejich výpravy, se rozesmál taky.

„Je tu ještě někdo, kdo předstírá, že chrápe?“ rozhlédla se Mia trochu pobouřeně. Pokud by v tu chvíli sešel dolů po schodech Arthurův dědeček, nejspíš by zavyla stejně zoufale jako Houndoom… Doufala, že si s Rayem bude moci promluvit, aniž by je ostatní poslouchali. Tedy Lisu a Arthura by možná, s velkou dávkou sebezapření, byla schopná tolerovat, jenže Jonathan o jejich plánech nic nevěděl a oni všichni se shodli, že čím méně lidí o nich bude vědět, tím lépe.

Na schodech se zamihotalo oranžové světlo.

Mia vydala hlasitý zoufalý zvuk a Arthur protočil oči.

„Dědo?“ Nejspíš si teď připadal úplně stejně jako Mia a nejspíš i on přemýšlel o cestě na Ikopu, o níž před domem plným lidí s Rayem a s Miou nemohli mluvit. I když si byl jistý, že jeho dědeček by byl tím posledním člověkem, který by něco takového prozradil. Popravdě ho napadlo, že by jim mohl naopak nějak pomoci. Nic mu ale neřekl, dohodl se tak s ostatními.

„Vy ještě nespíte?“ sešel Gunar po špičkách dolů a v jeho vrásčité tváři byly znát rozpaky. „Já se moc omlouvám, jen si vezmu nahoru vodu a už se tu neobjevím.“

Jakmile odešel s velikou sklenicí a světlo na schodech zmizelo, Jonathan pomalu vstal.

„Venku už přestává pršet,“ řekl s nosem přitisknutým na okno. „Myslím, totiž,“ obrátil se ke dveřím, jako kdyby si něco velmi pečlivě rozmýšlel a zároveň nevěděl, co chce vlastně říci, „myslím, že než tu Tarro a já Hoothoot necháme, půjdu se s ní ještě rozloučit. Však ona teď určitě nespí,“ rozpačitě se zazubil. „Teď v noci.“

Natáhl si kalhoty a zmizel ve tmě venku. Jakmile se za ním zavřely dveře, uvnitř nastalo ticho. Všechny je napadla stejná otázka. Vytušil snad Jon, že si chtějí promluvit?

„Mluvili jsme o Sibyle a Jackovi,“ vysvětlila konečně Mia a posadila se. Slabá ospalost, kterou si stačila vypěstovat, byla rázem tatam.

„Rakeťáci nejspíš poplují s vámi na lodi,“ přikývla Lisa.

Ray se trochu zastyděl, protože to ho doteď ještě nenapadlo. „Měli bychom se k nim, myslím, chovat ještě docela přátelsky, tedy asi tak, jako Mia,“ řekl honem, když Miino obočí vyletělo vysoko pod její hnědé vlasy. Zůstávala na něj však i nadále koukat krajně podezřívavě. Koneckonců byl to přeci on, kdo proti nim tak brojil.

„Chceš říct, abychom jim nedávali najevo, že jsme tu jejich maškarádu prohlédli? To, proč, jedou na Ikopu…?“ zeptal se Arthur. „A to, že na nás dohlíží?“

„Ano,“ řekl Ray, „ale musíme si dávat pozor. Určitě se nás budou snažit dostat hned ke svatyni, jakmile se dostaneme na ostrov.“

„Ale co na tom, když tam beztak budeme muset jít,“ namítla Mia. „Totiž, myslíte někdo, že se s Latiosem a Latias setkáme už… dřív? Nebo až tam?“

Ray se kousl do rtu, Mia měla pravdu. Bylo velmi pravděpodobné, že se je rakeťáci pokusí dostat ke svatyni až v okamžiku, kdy už budou oba legendární pokémoni na místě. Takže pokud je budou chtít zachránit, nebudou mít ani nejmenší šanci udělat to, v mezích možností, skrytě.

„A co kdybyste se tam sami vypravili?“ napadlo Lisu. „Vyhlédnout si chvíli, kdy si budete co možná nejvíc jisti, že vás Jack se Sybilou nesledují, a dostat se ke svatyni bez jejich vědomí. Těžko říct, jestli budou už od vašeho příjezdu přímo na místě… totiž, nemůže si jich tam u svatyně někdo všimnout? Hordy lidí v černých uniformách?“

„Co já vím?“ pokrčil rameny Arthur, jako kdyby se ptala jeho. „Nevíme, jestli je ta svatyně někde v džungli nebo jestli je víc na očích… bohužel bych ale řekl, že je právě někde v pralese a tam se asi nikdo jen tak nepožene, aby se podíval, jestli tam náhodou kolem nechodí někdo podezřelý.“

„Naopak, vzpomeňte si na Abotaregijce!“ rozzářila se najednou Lisa. „Chápete? Pokud je v té svatyni něco tak nebezpečného, možná, že je to pod dozorem tamních obyvatel aniž by o tom věděli. Jako chrám pod Královskými poli, tam domorodci taky chodili každý den…“

„Na tom by mohlo něco být,“ připustil Ray. „Můžeme tedy počítat s tím, že se rakeťáci nedostanou ke svatyni tak snadno?“

„Když si vzpomenu na tu Regirockovu hrobku, kterou Abotaregijové střežili v Hoennu…“ usmála se Lisa spiklenecky.

„Tak fajn,“ posouval si Ray svůj spacák ještě dál od ledového sklepa. „Takže se ke svatyni vypravíme tajně a bez rakeťáků, abychom měli náskok a výhodu. Třeba se nám podaří varovat ty strážce, ať už tam nějací jsou, nebo ne.“

„A pokud nás dřív nesnědí,“ řekla Mia bez jediného náznaku pobavení.

„Pojďme už spát,“ svalil se Arthur zpátky na podlahu. „Ještě bychom vymysleli kdovíco a přitom zítra musíme brzy vstávat.“

Přestože myšlenka na lidojedský kmen u paty Jirachiho svatyně všechny na okamžik jaksepatří vyděsila, podařilo se jim rychle usnout.

I když by to Ray býval očekával víc než jindy, nezdál se mu v noci snad ani jediný sen. Měl sice pocit, že ve spánku zaslechl otevírající se dveře, ale to se nejspíš jen Jon vracel z noční procházky po sadu. Nebo se mu to možná doopravdy zdálo. Dokonce ani Mia, která měla obvykle každou noc před nějakým důležitým zápasem hlavu plnou nočních můr, nikde žádné rakeťáky nepotkala.

***

Kdesi nad městem zakokrhal Dodrio. Jeho trojhlas se rozlehl po svazích až k vlnícímu se moři v přístavu, které bylo celé šedivé a plavaly v něm útržky chaluh a dalších rostlin vytrhaných z mořského dna během noční bouře, Ray ani jeho přátelé se však neprobudili. Jon ani nebyl vidět, jak se zachumlal do svého spacáku a nejspíš právě proto Dodriův pronikavý křik neslyšel. Ray spal jako dřevo, což nebylo nic neobvyklého, zatímco Mia se alespoň převalila na druhý bok. To bylo ale asi tak všechno.

V podkroví zavrzala stará prkna v podlaze, jak pan Gunar přehodil nohy přes okraj postele a přenesl na ně svou nevelkou váhu. Velmi opatrně, tak, aby nikoho nevzbudil, sešel dolů a postavil na čaj. Při pohledu na hodiny se usmál. Ukazovaly téměř přesně sedm, nebyl důvod spěchat. Potichu připravil i šálky a když počítal trenéry na podlaze (aby věděl, kolik jich vlastně potřebuje), všiml si, že dva z nich v místnosti nejsou. Letmo vykoukl z okna a usmál se. Arthur s Lisou byli nejspíš někde venku.

Oba trenéři přitom spali vsedě na lavičce před domem, napůl opření o sebe navzájem. Před nimi hučivě oddychovali spící Venusaurové a Torterra.

Konvice zavěšená nad ohništěm začala pronikavě pískat a Gunar ji honem stáhl z ohně. Ray i Mia s Jonem se nicméně stačili probudit.

„To už je ráno?“ zamžikal Ray do ospalého světla.

„Ne půlnoc, Rayi, spi dál,“ rozesmála se Mia a protahovala se.

Jon se taky zasmál a Ray se nakonec alespoň ušklíbl.

„Dobré ráno,“ pozdravili Arthurova dědečka, který právě hledal lžičky.

„Dobré, dobré,“ zamumlal, jak se natahoval po dvířkách příborníku. „Jak jste se vyspali?“

„Dorůžova,“ odpověděl Jon bodře a posadil se.

Na snídani se k nim už připojili i Arthur a Lisa.

Mia vedle své sestry seděla jako na trní a neustále sebou šila.

„Je ti něco?“ zamračila se Lisa starostlivě. „Mio?“

„Ne, nic mi není, hehe,“ zazubila se na ni ona a hodila si do čaje desátou kostku cukru.

Ray, Arthur a Jon se zašklebili.

„Za necelé dvě hodiny vám jede loď,“ řekla Lisa a posloužila si dalším krajícem chleba. „Ach jo, utíká to tak rychle!“

„A kampak půjdete, až se vrátíte z Ikopy?“ zeptal se Gunar Raye a Miy s Arthurem.

„Chtěli bychom domů, aspoň se tam, ukázat,“ odpověděl Ray. „Tedy do New Barku,“ upřesnil to, neboť Arthur přece pocházel z Blankytného Města. „A potom už půjdeme na sever,“ zhluboka se nadechl, „za posledními dvěma odznaky.“

Bylo to jako impuls, který už hodně dlouho potřebovali. Zdálo se, že Ikopa vlastně vůbec neexistuje a pokud přeci, tak je to jen nějaké místo na mapě, které v letu zaznamenají a hned se zase objeví přímo tady v domku pana Gunara. Aby mohli okamžitě vyrazit do New Barku a pak k Trnkovému a Mahagonovému Městu.

„Už se na to tak těším!“ nacpala si Mia do pusy zbytek chleba. „Poslední dva a pak už Johtová liga!“ Neubránila se příjemnému roztřesení.

„Stříbrná konference,“ opravila ji Lisa, „jmenuje se to Stříbrná konference.“

„Ale skoro nikdo tomu tak neříká,“ odbyla ji Mia s plnou pusou.

„Pravda,“ pokýval hlavou Gunar. „Johtová liga, tak se tomu říkalo vždycky,“ pronesl zasněně.

„A kam vlastně půjdeš ty, Liso, až se vrátíš z té výpravy za Liechi bobulí?“ zajímal se Jonathan.

„Vrátím se domů,“ prohlásila a vydechla skoro stejně omámeně jako před chvilkou Arthurův dědeček. „Domů do New Barku. Po tom cestování Hoennem a hned nato i Johtem si tak, myslím, pěkně odpočinu. Ale pak se vydám zase dál, nebudu přece pořád sedět doma!“ dodala rychle, když se na ni Ray trochu zaraženě podíval.

„Takže bychom se tam měli s tebou potkat?“ usmála se Mia. „Všichni.“

Ray se opřel a s příjemným pocitem se po nich rozhlédl. Mia si ho přitom zkoumavě prohlížela, jako by odhadovala, kdy na někoho promluví. Ray ale neřekl ani slovo a dál se mírně přihlouple usmíval.

„Měla byste vyrazit,“ promluvil po chvíli Arthurův dědeček. Lisa se k němu otočila a bez jediného slova přikývla. Usmál se.

„Takže zvedáme kotvy,“ pronesla pak, otřela si ústa do ubrousku a úsměv staříkovi oplatila.

Mia se zahihňala. „To bychom měli spíš my, ne?“

Nastalo hromadné vstávání od stolu. Věci, které večer stačili rozbalit, už měli zase schované v batozích a byli tedy připraveni na cestu. Nezbývalo nic jiného, než se konečně rozloučit, což se teď mnohem více než dřív jevilo jako problém, jak stáli na prostranství před Gunarovým domem, s batohy usazenými na zádech a s vyčkávavým mlčením.

„Tak dost,“ založila si Mia ruce v bok. „Liso, ty koukej odletět, ať my už můžeme vyrazit a rozvalit se na pláži. Akorát nás brzdíš!“

Lisa se zazubila a vzala do ruky pokéball.

„Tak teda nashle, nejspíš v New Barku,“ mrkla na své přátele.

Červenobílý pokéball vyletěl vysoko do vzduchu a povolaný Flygon opsal nad sadem několik rychlých koleček. Jakmile stanul na zemi vedle Lisy, trenérka se vyhoupla na jeho hřbet.

„Takže v New Barku!“

„Jasně!“ odpověděli jí sborově Ray, Mia a Arthur. „Hodně štěstí!“

„Dávej na sebe pozor, ségra!“ zaječela ještě Mia.

„Vy na sebe dávejte pozor!“

Flygon mávl křídly. Koruny stromů zašuměly pod nenadálým tlakem vzduchu, když se dračí pokémon zprudka vznesl do vzduchu a okamžitě nabral správný směr.

„Hodně štěstí! A hlavně… hlavně ať všechno dobře dopadne!“ vykřikla Lisa naléhavějším hlasem, než kdy předtím. I přes studený ranní vzduch ucítila, jak jí hoří tváře. Byla ráda, že v tu chvíli jí už nikdo neviděl do obličeje a že ani ona se už nemusela ohlížet, Flygon ji odnesl ze sadu tak rychle, jak si jen mohla přát.

Všichni křičeli a mávali jí na rozloučenou, dokud se nezměnila v malinkou tečku v šedomodré obloze a pak zmizela úplně.

Stejně jako Winona, napadlo Raye a zazubil se na místo, kde se jim Lisa ztratila z dohledu. Celý se roztřásl a nemohl se přestat usmívat. Pocítil příval nesmírného vzrušení z nadcházejících dnů, za což nejspíš mohl ten pohled na nekonečné nebe, a poprvé se aspoň na krátký okamžik doopravdy zbavil veškerého strachu z toho, co je čeká.

„A je fuč,“ ozval se Miin hlas z veliké dálky a Ray se v tu chvíli vrátil zase na zem. „Vystřelila odsud jako kdyby před námi utíkala.“

Arthur s Rayem se ušklíbli.

„Taky bychom měli jít,“ řekl Arthur potom. „Musíme ještě najít v přístavu tu naši loď a tak všechno.“

„Takže se nakonec všichni rozcházíme,“ poznamenal Jon klidně. „Hoothoot zůstává tady v sadu a já s Tarrem se vracíme do Fialkového Města.“

„Mohl bys s námi skočit aspoň do přístavu, vyprovodit nás, ne?“ vyhrkla Mia, kterou bůhvíproč překvapilo, že Jonathan taky odchází.

„Já tam s vámi určitě půjdu,“ ozval se Gunar za jejich zády, „jen ještě sklidím ze stolu,“ a zmizel v domě. Arthur mezitím přišel blíž k Venusurovi a sklonil se k jeho veliké hlavě.

„Díky, že jsi se mnou prošel tu cestu Venusaure,“ poplácal ho po širokém čele. Pokémon vydal hlasité spokojené zabručení.

Sad opustili krátce po osmé. Arthur se totiž ještě potřeboval stavit ve středisku, aby Venusaura poslal profesoru Oakovi, který se měl postarat o jeho dopravu zpět za Vigem a Margaretou. Po nočním lijáku bylo všude plno bláta a kaluží a mokré listí okolních stromů se lesklo v ranním slunci. Mia na kluzkém dláždění málem upadla, když klesali jednou z ulic dolů k zátoce, ale Arthur ji ještě stačil zachytit.

Byl to den jako stvořený k další cestě. Po obloze neplul ani jediný mrak, zato foukal silný vítr od moře, takže všichni zhluboka dýchali slaný vzduch. Jon, který nakonec zamířil do přístavu s nimi, si liboval, jaké nové zkušenosti v Gunarově sadu získal a co nového bude moci učit budoucí trenéry ve Fialkovém Městě. Pokéball s Torterrou měl přitom v ruce a neustále si s ním pohazoval.

Návštěvu pokémonského střediska využili trenéři k prohlídce pokémonů před plavbou, zatímco Arthur se odebral k přenášedlu pokéballů.

„Dobrý den,“ objevil se na obrazovce videotelefonu obličej jednoho z profesorových pomocníků.

Arthur ho trochu zaskočeně pozdravil a dozvěděl se, že Oak je momentálně na nějakém velmi důležitém jednání.

„Vyřiďte mu prosím, že tohle je Venusaur od Arthura Greeneafa,“ požádal brýlatého mladíka Arthur, když pokéball s Venusaurem vkládal do prohlubně přístroje.

„Samozřejmě, spolehněte se.“

Než stačil Arthur říct cokoliv dalšího, Venusaur byl pryč.

„Přenos úspěšně dokončen,“ hlásil Oakův pomocník.

„Uch, děkuju,“ vypadlo z Arthura, který byl ještě pořád trochu rozhozen z toho, jak rychle jeho pokémon zmizel. „Tak jo, pozdravujte profesora Oaka.“

Muž se nepatrně uklonil a spojení se přerušilo.

„Takže jste všichni připraveni?“ ozval se za jeho zády Gunar. „Máte všichni batohy, pokémony…“

„Bonsly!“ vyskočil z Rayova ruksaku bonsajový pokémon. Od rána byl vzhůru a podle Arthura měl cestovní horečku, protože nevynechal jedinou příležitost, aby na sebe upozornil. Ray si ho proto vzal do náručí. Doufal, že se aspoň trochu uklidní.

„Takhle vypadá ta nejroztomilejší bonsaj na světě,“ pošimral pan Gunar Bonslyho na nožce, což Rayovi způsobilo značné problémy s tím, aby pokémona udržel.

„Víš co, pojď taky ven, Manene,“ povolala Mia z pokéballu zase jejího pokémona. „Mohla jsem ho nechat venku už když Lisa odlétala, to by pro jeho napodobování byly doopravdy žně. I když v přístavu to taky bude stát zato.“

„Mane?“ vyvalil na ni očka.

„No však uvidíš, všichni budou brečet a mávat kapesníkama, až budeme odplouvat, to si nemůžeš nechat ujít, ne?“ rozesmála se.

„Nenenene!“ zatleskal Manene a vtiskl jí velikou pusu.

Přístavní mola se hemžila lidmi. Proudili sem ze všech směrů, až se Ray divil, kde se všichni berou a kolik jich přístav vlastně dokáže pojmout.

„Spousta jich na slavnosti přijela až bůhvíodkud,“ pronesl Jonathan, když uhodl Rayovy myšlenky.

„Neviděl jste někdo Moniku?“ vzpomněla si na dívku s Vileplumem Mia. „Chtěla jsem jí jen říct, že Exeggutor je doopravdy v pořádku a tak… byla z toho tak špatná, i když už věděla, že se vyléčil.“ Začala se všude rozhlížet, jako kdyby to bylo najednou to nejdůležitější, co chtěla v životě udělat.

„Neměj strach, Monika to zvládne,“ poplácal ji Arthur po zádech a zašklebil se na Raye a ostatní. „A podívejte, támhle je naše loď!“

U mola kus před nimi se na vodě houpala nevelká loď připomínající rozbitou skořápku vlašského ořechu. Byla celá poněkud otlučená a působila dojmem, že se při startu motoru určitě potopí.

„Taky nám v tom rádiu mohli sehnat něco lepšího,“ prohlásila Mia, která se při pohledu na bárku trochu roztřásla.

„Neměj strach, Mio,“ prokoukl ji Arthurův děda, „já plul už i na horších věcech.“

I když se tomu zdráhali uvěřit, přistoupili Ray, Mia a Arthur k plavidlu blíž a ukázali jednomu z námořníků lístky.

„Račte na palubu Prasklé perlorodky!“ rozpřáhl tlouštík přátelsky ruce.

Ray, Arthur a Mia si vyměnili skutečně zděšené pohledy. Jak moc prasklá ta Perlorodka je?! Aby sami neskončili jako poklad na dně moře…

Paluba se pod nimi mírně houpala jako na každé jiné lodi, což Raye i ostatní trochu uklidnilo.

„Tak si to tam užijte a příjemnou plavbu!“ popřáli jim Gunar s Jonathanem a natáhli ruce, aby se nimi mohli rozloučit. Rayovi to přání přišlo skoro zlomyslné.

„Užijeme,“ prohlásili však Ray, Mia a Arthur s upřímnými úsměvy.

„Nevidíte tady někde Jacka a Sibylu?“ rozhlédl se pak Arthur, jak si na rakeťáky vzpomněl.

Jeho děda se nechápavě zamračil.

„To je na dlouhé vyprávění, dědo,“ musel ho Arthur opět odbýt, protože lodní motory už zabraly. „Až se vrátíme, klidně ti o tom povím!“

Prasklá perlorodka s hrcnutím odrazila od přístavního mola.

„Počkejtéé!“ zaječel náhle kdosi klouzajíc po dláždění směrem k lodi.

„To jsou oni!“ ukázala k opozdilcům Mia. „Jack se Sibylou!“

„My jedeme taky! My jedeme taky!“ mávala na loď Sibyla, aby si jich námořníci všimli. Jack za ní se natáhl, čehož si ona ale nevšimla a utíkala dál.

„Hněte sebou!“ zakřičeli na ně Ray, Mia a Arthur a natáhli ruce, aby se jich mohli rakeťáci chytit. Nikdy předtím by je nenapadlo, že tohle kdy udělají.

Ostatní cestující na palubě se vykláněli přes zábradlí a pobaveně si ukazovali na dobíhající pár.

„Jááá!“ zaječeli Jack se Sibylou a právě v okamžiku, kdy loď nadobro opustila bezpečnou náruč kamenných mol, vyskočili a chytili se za natažené ruce Arthura a Raye, kteří je za pomoci ostatních pasažérů vytáhli na palubu. Perlorodka se přitom několikrát nebezpečně nahnula.

Shromáždění na břehu, které podívanou sledovalo, začalo hlasitě tleskat a výskat.

„Uf, mockrát díky,“ oddychovali zničeně Jack a Sibyla. „to bylo o vlásek.“ Pak už si jejich lístky zkontroloval onen tlustý námořník a Ray, Mia a Arthur se spolu s ostatními lidmi natlačili na záď, aby zamávali Gunarovi a Jonovi.

„Nashledanou!“ volali na ně oba.

„Ahój! Ahoj dědo!“ křičel Arthur a s ním nakonec i Mia s Rayem. Gunar se zářivě usmál a znovu jim zamával.

„A ne že se tam budete jenom válet!“ vyběhl až na konec mola Jon. „Jste přece trenéři pokémonů!“