Rayova pokémoní cesta

Perlorodčin boj

Prasklá perlorodka spokojeně hučela, jak se jí Třešňové Město ztrácelo z dohledu. Cestující nahrnutí na zádi se konečně začali odlepovat od zábradlí, aby si našli pohodlná místa k přečkání cesty, a tak Ray, Mia a Arthur na zádi téměř osaměli. Manene si totiž usmyslel, že bude Gunarovi a Jonovi mávat tak dlouho, dokud se jim opravdu neztratí.

„Bonslymu se tady moc nelíbí,“ postěžoval si Ray, když jedním okem nahlížel do batohu, kam si jeho pokémon opět zalezl.

„Nediv se,“ pokrčil rameny Arthur opřený o zábradlí, „všude kolem je moře. A Bonsly přece vodu nesnáší.“

Ray se vsedě opřel o studené tyče zábradlí jejich malé loďky a spokojeně se rozhlédl. Podle mapy cesty na Ikopu se měli ještě dost dlouhou dobu držet nedaleko od pobřeží poloostrova, na němž leželo Azalkové Město, a až pak plavba směřovala přes širý oceán na jihozápad k jihovýchodním cípům Hoennu. I od jeho břehů však byla Ikopa dostatečně vzdálená na to, aby z ní samotné nebyl vidět žádný jiný ostrov.

„Jak dlouho to má trvat, ta plavba?“ zeptala se Mia Arthura tyčícího se nad ní a zaclonila si oči před sluncem.

„Podle všeho bychom tam měli dorazit někdy večer anebo v noci,“ odpověděl chovatel. „Nejspíš v noci,“ dodal pak se zamyšlením.

„Pokud vydrží takovéhle počasí, nemusela by to být nepříjemná cesta,“ usoudil Ray, když mu vlasy rozcuchal svěží mořský vánek a nafoukl mu košili.

Na palubě lodi bylo včetně jich tří všehovšudy dvanáct cestujících plus kapitán, jeden další námořník, který kontroloval lístky při naloďování a dva plavčíci. Jak cestující během dne poznali, kapitán Bren, Námořník Magnus (kterému všichni říkali prostě „Námořník“) a mladíci Phil a Eric byli veselá sebranka a bavili je celou cestu.

Ke svému zklamání si Ray všiml, že on a Mia s Arthurem jsou nejspíš jedinými trenéry na lodi, a taky to přátelům řekl.

„Zatím se nikdo moc neprojevoval, Rayi, třeba jsou někteří z těch lidí taky trenéři. Jen jsou prostě starší než my,“ namítl Arthur. Když se ale rozhlédl, musel připustit, že dáma se slamákem, růžovými slunečními brýlemi a třemi kufry napěchovanými k prasknutí bude asi stejně trenérkou pokémonů jako Prasklá perlorodka. Když si to jméno připomněli, museli se znovu zasmát.

„Mohli bychom se někoho zeptat, jak k tomu ta loď přišla,“ napadlo Miu, která se začínala nudit.

Zběžně se rozhlédli po některém z plavčíků, až si Ray všiml snědšího z nich, chlapce s výraznýma tmavýma očima, který si říkal Eric. Stál na druhé straně lodi.

„Prosím vás!“ zavolal na něj Ray a plavčík se otočil. Vrhl na něj tázavý pohled povytaženého obočí a vzápětí už stál vedle nich.

„Nějaký problém?“ zeptal se, protože nejspíš čekal, že pasažéři jsou s něčím nespokojeni.

„Totiž, chtěli jsme se vás zeptat,“ začala Mia.

„Jmenuju se Eric, klidně mi tykejte, pokud vám to nebude vadit,“ odhalil mladík bílé zuby.

Mia se trochu začervenala a pak sebrala tolik odvahy, aby znovu promluvila. „Teda, chtěli jsme se zeptat, kde vzala Perlorodka to jméno?“ vysoukala ze sebe a musela si nakonec stoupnout. Nejen, že ji zábradlí už tlačilo do zad, připadala si totiž trochu hloupě, když k Ericovi mluvila odkudsi od jeho kolen.

„Je to strašlivý příběh!“ začal on s neskrývaným potěšením a vrhl na ně temný pohled.

Ray s Miou a Arthurem trochu pobaveně zvedli obočí a našli si pohodlnější polohu k poslouchání.

„Kdysi, za dávných časů, se tahle loď vůbec nejmenovala Prasklá perlorodka,“ pronesl Eric se zamlženým pohledem upřeným kamsi do dálky. „Její jméno znělo Tlustá okurka, totiž,“ zdvihl prst, „Tlustá mořská okurka.“

Ray, Mia i Arthur vyprskli smíchy, protože jim bylo jasné, že si Eric vymýšlí.

„A co se stalo s tou Tlustou mořskou okurkou?“ zeptala se Mia vážným hlasem, přestože byla celá červená.

„Nooo,“ protáhl Eric, aby si stihl vymyslet co nejvěrohodnější pokračování, „ona dříve vůbec nekotvívala v Třešňovém Městě ani na Ikopě, nýbrž v Břidlicovém Přístavu v Hoennu.“

Zdálo se, že možná aspoň něco z příběhu bude pravdivé.

„A z toho přístavu vždycky Okurka, tedy Tlustá mořská okurka, vyplouvala na sběr perel z perlorodek, co jich v moři bylo. Těmi perlorodkami přitom nebyl nikdo jiný než pokémoni Clamperlové.“

„Clamperlové?“ vytáhl Ray pokédex.

„Clamperl – pokémon perlorodka. Tento škeblovitý vodní pokémon ve své skořápce ukrývá velkou perlu, která je řídícím centrem celého jeho těla a vzniká pouze jednou za život. Dodnes jsou tito pokémoni vyhledáváni především díky schopnosti vytvářet pravé perly. Zvláště ceněnou je pak takzvaná modrá hoennská perla, kterou dokáží vytvořit pouze tito pokémoni.“

„Ano!“ chytil se toho Eric. „Přesně kvůli těmhle perlám vyrážela Tlustá mořská okurka na moře.“

Mezitím si jejich malého vypravěčského kroužku stačilo všimnout i několik ostatních cestujících, a tak si mlčky přisedli. Byli mezi nimi i Jack a Sibyla. Ray nepochyboval, že jim jde hlavně o to zjistit, kde ti Clamperlové žijí…

„Jenže jednoho dne se poklidný sběr perel na dně moře změnil v boj o holý život,“ dramatizoval smyšlený příběh Eric a dáma ve slunečních brýlích, která seděla na jednom ze svých kufrů, si zakryla ústa rukou.

„Co se s tou Okurkou stalo?“ zeptala se Sibyla hloupě.

„Asi praskla a byla z ní Prasklá perlorodka, když lovila ty perly, ne?“ pokrčil Jack rameny.

„To by byla Prasklá tlustá mořská okurka,“ zaťukala si Sibyla na čelo.

Eric pokračoval.

„Z moře se vynořila obří Clamperl a chtěla se Okurce pomstít za to, že krade Clamperlům jejich modré perly.“

„A ona Okurku sežrala!“ vyhrkla Sibyla vyděšeně.

Mia, která Sibylu celou dobu pobaveně sledovala, už to nevydržela a vybuchla smíchy. Paní na kufrech polekaně nadskočila a obořila se na ni, aby už nikdy takové nenadálé zvuky nevyluzovala.

„Máte v podstatě pravdu,“ potvrdil však Sibylina slova Eric. „Ovšem ne úplně.“

Manene v Miině náručí na něj valil oči a příběh dokonce vylákal ven z batohu i Bonslyho.

„Perlorodka chytila Tlustou mořskou okurku mezi svoje skořápky a snažila se ji rozmáčknout!“

„Panebože!“ vyjekla žena se slamákem a strhla si jej z hlavy na prsa. „A povedlo se jí to?!“

„Asi ne, když na ní teď plujeme, miláčku,“ ozval se její manžel zvesela.

„Nepovedlo,“ vydechl Eric pateticky a Sibyla i ona dáma se na sebe blaženě usmály. „Místo toho praskla ta Clamperl. Tak moc se snažila Tlustou mořskou okurku rozmáčknout, až její skořápka povolila a objevila se v ní hluboká trhlina.“

„Chudák,“ prohlásil nějaký malý chlapeček.

Ray, Arthur i Mia s ním museli souhlasit.

„Neměla být taková zlá, víš?“ odbyl ho Eric.

„Nebyla zlá,“ prohlásil klučina. „Jenom nechtěla, aby ubližovali jejím kamarádům.“

Mia se na hošíka usmála a po očku přitom sledovala i Jacka a Sibylu. Možná se jí to jen zdálo, ale jako kdyby sebou trochu trhli. Nebo přinejmenším se zavrtěli a honem koukali kamsi dopředu k přídi.

„Podívej,“ přidřepl si Eric k dítěti trpělivě. „Ti námořníci vyndávali z Clamperlů perly a pak je zase pouštěli do moře, takže jim neubližovali.“

„Jenže oni měli ty svoje kamínky rádi,“ nedal se kluk a vzdorovitě se vyprsil.

Eric hodil prosebným pohledem po jeho matce a ta si chlapce vzala k sobě, aby mu všechno vysvětlila.

„Takže když se Tlustá mořská okurka vrátila z moře celá potlučená a námořníci v přístavu vyprávěli o obřím Clamperlovi, nikdo té lodi už neřekl jinak než Prasklá perlorodka, protože toho pokémona přemohla,“ dokončil rychle příběh plavčík. „Konec.“

Všichni posluchači pobaveně zatleskali. Eric se uklonil na všechny strany a pak mu Mia zaťukala na rameno.

„A jak to bylo doopravdy?“ zeptala se s bezelstným úsměvem.

„Nemám ponětí,“ pokrčil hoch rameny, „zeptejte se kapitána Brena.“

Jelikož ale nechtěli starého námořníka rušit uprostřed plavby, rozhodli se počkat, až si bude dopřávat polední pauzu, která (jak se dozvěděli od Erica) byla beztak naplánována na dobu za slabou půlhodinu.

Za dopoledne stačila Perlorodka urazit pořádný kus cesty. Podle kapitána byli už jen kousek od jižního pobřeží poloostrova, podél něhož jeli, a pak už je čekal otevřený oceán.

Loďka se pohupovala v klidných vodách jednoho z posledních pevninských zálivů a její pasažéři vděčně odpočívali. Několik lidí bylo povážlivě zelených a pro jistotu vůbec neotvírali ústa, i když jim jejich příbuzní nutili něco k snědku. Jeden muž věcně odpověděl, že by se toho jídla stejně zbavil hned, jak by jej pozřel a pak se s nechutným zvukem vyklonil přes zábradlí.

Rayovi, Mie ani Arthurovi špatně nebylo. Užívali si plavbu, jak mohli, a těšili se na večer, kdy měla Perlorodka dorazit do metropole Ikopy – Rajského Města. Podle všeho na ostrově ani víc větších měst nebylo.

„Pane Brene,“ oslovil Ray muže v bílé uniformě, jakmile viděli, že dojedl.

„Ano?“ podíval se na ně kapitán přes husté bílé obočí. „Copak se děje?“

„Proč se Prasklá perlorodka jmenuje… tak, jak se jmenuje?“ Ray měl pocit, že si při každém vyslovení toho jména zláme jazyk.

Kapitán Bren se na něj tajemně usmál a pak řekl: „Protože prasklá perlorodka je můj pokémon.“ Odkudsi náhle vytáhl podle všeho jediný pokéball, který vlastnil, a nechal si ho ležet na dlani.

Ray, Mia, Arthur i oba plavčíci beze slova čekali, až jim kapitán pokémona ukáže.

„Pojď ven, Perlo,“ pronesl s hlubokým nostalgickým povzdychnutím.

Klikatý červený paprsek nechal zhmotnit se na palubu velikého pokémona.

„Ta je obrovská!“ vyjekl Arthur a zíral na Clamperl jako na zjevení.

Nebyla sice tak velká jako monstrum v Ericově příběhu, ve srovnání s údaji v pokédexu však byla tahle clamperlí samička alespoň dvakrát větší. Hned, jak se objevila, bylo všem jasné, od koho získala loď své poněkud směšné jméno. Ve vrchní části párové škeble totiž zela hluboká puklina, kterou dovnitř při zavření lastury pronikalo sluneční světlo.

„Jak se jí to stalo?“ zeptal se se zájmem Ray a zároveň nedokázal potlačit mírné zděšení. Ta díra vypadala opravdu strašlivě.

„Tuhle Clamperl,“ poklepal námořník na pokémonovu skořápku, mám už od doby, kdy jsem byl ještě malý a spolu s rodiči jsme bydleli v Břidlicovém Přístavu.“

„Vidíte?“ zvolal vítězoslavně Eric. „Tak úplně jsem si to nevymyslel!“

„Jo, ale pochybuju o tom, že se tahle loď jmenovala Tlustá okurka,“ ušklíbl se Arthur.

„Tlustá mořská okurka,“ opravila ho Mia a Eric na ni spiklenecky mrkl.

Kapitán se nad jejich hádkou uchechtl.

„Byl jsem tehdy vlastně ještě úplně malé mimino a můj táta byl lovec perel, zatímco maminka se starala o domácnost v rybářské kolonii v přístavu.“

Kolem Brena se opět sesedl kroužek posluchačů, jako tomu bylo v případě Ericova vyprávění.

„I když to máma viděla nerada, táta mě už odmalička brával s sebou na moře, prý, abych se sžil s vodou, protože mě bude v budoucnu živit. To jsem ještě nevěděl, že měl pravdu,“ zasnil se Bren.

„A kolik vám bylo, když vás bral na lov perel?“ zeptal se Ray.

„Byl jsem úplné škvrně, mimino,“ snažil se kapitán najít vhodné věkové zařazení. „Snad rok, možná ani to ne.“

„To se vůbec nedivím, že se to vaší mamince nelíbilo,“ prohlásila ta paní se slunečními brýlemi.

„Já dnes také ne,“ přitakal Bren. „Nicméně jednou, když jsme vypluli k atolům, kde Clamperlové žili, stala se taková nepříjemná věc.“

Loďka sebou prudčeji zhoupla na nenadálých vlnkách, což všechny jaksepatří vyděsilo.

„Jeden z tátových přátel sbíral na dně perly, když ho napadli Sharpedové.“

„Proboha!“ vyjekla opět ta paní se slamákem, ale tentokrát nebyla sama.

Ray Sharpeda nikdy neviděl, a tak vytáhl pokédex. V okamžiku, kdy se na displeji objevil obrázek, okamžitě pochopil, proč se všichni tak vyděsili.

„Sharpedo – brutální pokémon. Tento nadmíru nebezpečný temný a vodní pokémon obývá hlavně teplá jižní moře. Jsou známy útoky Sharped na člověka, dochází k nim však spíše omylem, při záměně plavce s živočichy, kterými se tito pokémoni obvykle živí. Povrch těla Sharpeda je strukturován tak, aby minimalizoval odpor vody, a proto jsou nebezpeční i rychlostí. Naproti tomu nejsou přizpůsobeni k přesunu na velké vzdálenosti.“

„Podařilo se jim ho zachránit,“ řekl Bren důrazně. „Jenže jak ho tahali z vody, mně se podařilo ztratit se z otcova dohledu a odbatolit se kamsi po okraji lodě.“ Klesl hlasem a dodal: „Samozřejmě si nic z toho nepamatuju, to mi vyprávěli rodiče a ti muži, co byli u toho. To, co mi utkvělo v paměti, přišlo až o něco později.“

„Co se stalo?“ zamrkali trenéři.

„Spadl jsem do vody, pochopitelně.“

„Mezi ty Sharpeda!“ vyděsila se Sibyla. „A to jste to… přežil?!“

„Měl jsem obrovské štěstí na jednoho hodného pokémona,“ usmál se Bren a vděčně poklepal na Clamperl vedle sebe. „To tady Perla mě zachránila.“

„Ale jak?“ zamračil se Jack.

„Pamatuju se, jak kolem mě byla spousta barev,“ zadíval se kapitán do vody. „Slyšel jsem hučení v uších, kolem pomrkávaly barevné korálové útesy, ale hlavně, hlavně nade mnou bylo jen modro a všude se míhaly černé stíny.“

„Sharpedové,“ hádala Mia.

„Přesně tak, to byli Sharpedové,“ přikývl a při tom pomyšlení se trochu otřásl. „Jenže já jsem jako mimino nemohl nic dělat, pomalu jsem klesal ke dnu, jako kdyby mě někdo spouštěl na provaze a kolem pořád byly jen ty stíny. Myslím, že tehdy si nahoře uvědomili, že jsem pryč.“

Ray, Mia a Arthur si vyměnili vzrušené pohledy.

„Z těch stínů se najednou vyloupl jeden jediný, přiblížil se až ke mně a já na okamžik zíral přímo do Sharpedovy tlamy připravené mě spolknout… A pak, pak mě najednou něco doopravdy spolklo.“

Celé vyprávění by jistě Rayovi i ostatním přišlo mnohem napínavější, kdyby nebylo paní se třemi těžkými kufry. Ta se totiž schovávala na svým olbřímým slamákem a nepřetržitě se modlila.

„A to byla Perla!“ výskl vítězoslavně Phil.

„Ano, Perla,“ usmál se Bren šťastně a znovu na pokémona poklepal.

„Takže ona vás zavřela uvnitř své skořápky a ochránila vás před těmi Sharpedy?“ urovnával si Arthur všechno v hlavě a zároveň i ve svém zeleném zápisníku.

Starý námořník už poněkolikáté přikývl. „Odčerpala z vnitřku vodu, abych mohl dýchat, a pak už jen čekala, až se Sharpedové ztratí. Právě z toho okamžiku si pamatuju neprostupnou tmu, tiché bublání vody všude kolem mě a silný slaný pach ryb a vůbec všech mořských potvor.“

Všichni začali jako na povel větřit.

„Ale co váš otec a ti ostatní nahoře?“ zamračil se manžel paní za slamákem. „To vás tam jen tak nechali?“

„Samozřejmě, že ne, táta se vrhl do vody i přes všechny ty dravé pokémony a přes křik lovců. A v té chvíli se stalo něco, co je všechny přimělo pohlížet na Clamperly jako na něco jiného, než jen na zdroj peněz.“

Bren se na posluchače důležitě podíval.

„Všichni Clamperlové do jednoho se odráželi od mořského dna, bušili do proplouvajících Sharpedů a svírali je silnými lasturami, jen aby jim zabránili na tátu zaútočit. Bylo to neuvěřitelné! Ti lidé na ně celá léta útočili a brali jim perly, jenže oni jako kdyby na to zapomněli a teď je bránili!“

„Pokémoni jsou neuvěřitelní!“ rozplývala se Mia.

„To jsou!“ souhlasil bez váhání kapitán. „Když se Sharpedové ztratili, táta se po mně konečně mohl rozhlédnout a uviděl, jak z jedné Clamperl čouhá kus mojí plínky. Nejdřív se polekal, že se tam udusím, a pokusil se tu lasturu otevřít. Ona ale nepovolovala, asi se bála mě komukoli vydat.“

„A co tedy udělal?“ ozvala se maminka toho hocha, který předtím tak osobitě narušoval Ericovo vyprávění.

„Vzal ji celou ze dna, a že to byl už tenkrát pořádný kus, a vytáhl ji na loď. Jenže tam jeden z lovců udělal velikou hloupost. Když viděl, že se ta škeble nechce otevřít, vzal nějakou lopatu a několikrát do ní třískl. Ty rány si pamatuju,“ pronesl Bren se zamračeným obočím a omluvně se podíval na Clamperl, jako kdyby za to mohl on. „Pak zmoženě vzdychla, ozvalo se prasknutí a Clamperl se bolestí otevřela.“

Trenéři se otřásli.

„Otec se na toho muže hrozně rozzlobil a vzal Clamperl domů, kde jsme se o ni starali,“ zakončoval kapitán celé vypravování. „Jak ale vidíte,“ řekl trochu méně nahlas, „nikdy se už úplně neuzdravila, a tak ji teď mám já, abych se o ni mohl starat. Přece mi zachránila život!“

„Takže tahle loď je pojmenována na její počest?“ vykoukla žena zpoza svého slamáku.

„Ano, to je,“ usmál se kapitán. „Je to to nejmenší, co jsem pro ni z vděčnosti mohl udělat… A nikdy jí vlastně nebudu schopen doopravdy oplatit to, co pro mě podstoupila. Což je myslím dobře.“ Zamyslel se a bylo nasnadě, že povídání skončilo.

Slunce nad jejich hlavami povážlivě postoupilo. Jeho stále ještě jasné a pálící paprsky už pomalu olizovaly špičky nejvyšších stromů na vysokých útesech vpravo.

„Oj!“ vyskočil při tom pohledu na nohy kapitán. „To už je tolik hodin?! Lidičky, na Ikopu nejspíš přijedeme pozdě!“ a spěchal do kabiny, aby nastartoval motory.

Nezdálo se však, že by to někomu vadilo. Ray zjistil, že jsou skoro čtyři hodiny odpoledne a blaženě se protáhl, oči zavřené proti sálajícímu slunku.

„Ten příběh byl krásný,“ ozval se do jeho červeného snu za očními víčky Miin hlas, který ještě bloudil kdesi pod mořskou hladinou ve světě, kde žijí hodní Clamperlové.

„Celý jsem si ho poznamenal,“ poklepal Arthur na své desky. „To se bude doma určitě líbit, až jim tohle všechno ukážu.“

„Měl bys napsat knihu,“ doporučil mu Ray vážně a přestal se protahovat. „Dát všechny ty poznatky a příběhy dohromady…“

Arthur se začervenal a pak se široce usmál. „Už mě to taky napadlo, abych pravdu řekl. Budu si muset najít čas celé to opravit a potom… kdo ví.“

„Tobě to vyjít musí, Arthure,“ zasmáli se Ray s Miou. „A my budeme první, kdo si to koupí.“

Prasklá perlorodka už opět vesele hučela a šinula si to po moři ke vzdálenému jihu. Ray, Mia a Arthur si na chvíli zdřímli ve společenské kajutě, kde pospávali i další cestující, které pohyb lodě ukolébával. Ostatní zůstávali i nadále na palubě.

S příchodem večera se ochladilo. Mia se probudila jako první, a když zjistila, že jsou spolu s Rayem a Arthurem jediní, kdo jsou ještě uvnitř v kajutě, oba chlapce vzbudila.

„Všichni jsou venku!“ lomcovala s Rayem, který se ne a ne probrat. „Slyšíte? Všichni jsou na palubě!“

V tu chvíli dovnitř nakoukl Phil.

„Vy se nejdete koukat na západ slunce?“

„Západ slunce?“ vyjekla Mia a vztekle hodila pohledem po pochrupujících trenérech vedle ní. Ať si klidně spí, tohle prošvihnout nehodlala! A vyběhla za ostatními na záď.

Ray se ale probudil pár vteřin nato. Zdálo se mu totiž, se s ním něco hází, a byl si jistý, že to nebyla loď. „Mio?“ zvedl se ze sedaček, na kterých ležel. „Kde jsi?“

„No tak, vy paka!“ ťukala Mia na sklo okénka. Všimla si totiž, že se někdo uvnitř kajuty pohnul. „Zmeškáte západ slunce!“

Ray jí nerozuměl ani slovo.

„Zá-pad slun-ce,“ artikulovala Mia, jak nejlépe dovedla.

„Západ slunce!“ vyhrkl Ray a konečně se vydrápal ke schodům na palubu. „Arthure, vstávej, slunce zapadá!“

Když už on i Mia stáli venku na zádi v hloučku lidí naladěných na večerní romantiku, přiběhl za nimi i Arthur.

„Kam jste se všichni poděli?“ ptal se vyplašeně. Nepochybně ho vylekalo, když se probudil sám v prázdné kajutě a všude kolem byla už skoro tma.

Pak už jenom sledovali, jak oranžový kotouč zaplouvá za oceán a barví oblohu doruda. Loďka se neustále pohupovala na zpěněných vlnách, jak mířila dál k jihu a nechávala slunce, a s ním i celý den, za sebou.

„Už ani není vidět Johto,“ všiml si Ray. Zamrazilo ho. Ještě nikdy nebyl tak daleko od domova. Nebo si tak daleko aspoň nepřipadal.

„Už dávno ne, Rayi,“ ušklíbla se Mia. „Teď už je všude kolem jen moře.“

***

První, co si Ray uvědomil, když se za neurčitou dobu opět probudil ze spánku, bylo, že v kajutě je tma, loď se stále ještě houpe a venku se o její boky rozráží vlny, šplouchání vody bylo slyšet i tady. Mia a Arthur spali na sedačkách vedle něj. Vlastně na všech lavicích někdo spal, jen žena se třemi kufry si ustlala na nich.

Ray nevěděl, co ho vyrušilo. Nechtělo se mu ale znovu spát, a tak se rozhodl vylézt na palubu.

Bylo tam dost chladno. Odfrkl si a třel si dlaněmi paže.

„Hej, ty tam,“ sykl na něj kdosi, když kolem kajuty zamířil na záď.

„Já?“ špitl rozespale Ray.

„Kdo jiný?“ zazubil se na něj Eric. Jeho úsměv bělostných zubů ve tmě svítil jako zářivka. „Tam bych teď nechodil,“ zachechtal se potutelně, ale potichu, a pohodil hlavou k zádi.

Ray nechápavě zamrkal.

„Už je to tam obsazené,“ vysvětlil plavčík a zalezl do řídící kabiny.

Ray nenápadně nakoukl za ni, aby zjistil, kdo kromě něj nespí a krátí si dlouhou chvíli noční procházkou po palubě. Na zádi vedle sebe stály dvě osoby. Jack a Sibyla.

Přestože to byli lidi, které neměl ani trochu rád, nepřišlo mu správné je poslouchat, a tak se pokusil potichu vzdálit.

„Není mi dobře,“ zaslechl však Jackův bázlivý hlas a zastavil se.

„Taky to cítím,“ odpověděla Sibyla studeně. „Něco se blíží. Nevím, co to je.“

Oba upírali oči do tmy kamsi k johtovské pevnině. Ani jednou se přitom na sebe nepodívali. Oba stáli nehybně s prsty snad přilepenými k zábradlí.

Raye napadlo, že se možná vůbec nebaví o ničem intimním, jak to naznačoval Eric. Jejich hlasy tomu totiž nenasvědčovaly.

Kapitán v kabině jednou za čas zkontroloval kurz a ponocujících na palubě si nevšímal. I on měl oči upřené do prázdné tmy, jen jeho rozhled byl prodloužený díky reflektorům.

„Sakra, Jacku, řekni mi, co to je?!“ vyprskla nečekaně Sibyla. Ray se, přestože byl ještě před okamžikem rozhodnutý je nešpehovat, zvědavě přikrčil za kabinou. Nezáleželo mu na tom, jestli jeho nevhodné chování uvidí kapitán, přestože se při tom pomyšlení cítil trapně. Ten pocit ale rychle přešel. Koneckonců rakeťáci je špehovali taky.

„Já nevím, co to je, ale blíží se to,“ chytil Jack Sibylu za ruku.

Bylo téměř úplné ticho. Nad hlavami jim pomrkávaly hvězdy a vzadu za Rayem se pod přídí monotónně ozývaly vlny.

„Mám z toho strach,“ řekla Sibyla vážně a pevně Jackovu ruku stiskla.

Ray chvilku přemítal, o čem to vlastně mluví, a jestli by doopravdy raději neměl vypadnout dřív, než si ho všimnou, ale potom ho od toho nápadu odradil nový a dlouho neslyšený zvuk.

Odkudsi z dálky za lodí se k němu doneslo tiché, šeptavé cinknutí.

„Co to bylo?!“ nadskočila Sibyla hystericky. „To je ono! Je to tady, Jacku, blíží se to!“

„Sibylo, uklidni se!“ zatřásl s ní on prudce. „Jsme uprostřed moře, slyšíš? Co by tady asi tak mohlo být?“

„Kdybych to věděla, nebyla bych tak vyděšená, chytráku!“ vypálila ona v odpověď a odvrátila od něj tvář. Pátrala očima ve tmě, jak mohla, ale neviděla nic.

Cinkot se ozval znovu.

„Chimechové?“ zašeptal Ray překvapeně. Nikdo jiný to být nemohl. Ne tady, uprostřed moře. Jenže co právě tady dělají?! Mají být s Latiosem a Latias. Stalo se jim snad ještě něco horšího, než co můžou hádat oni s Arthurem a Miou? Přiletěli je varovat?

Odlepil se od stěny kabiny. Musí vzbudit Miu a Arthura.

Jakmile se dostal zpátky do kajuty, s oběma jemně zatřásl. „Vzbuďte se. No tak, Mio. Arthure.“ Uvědomil si, že se mu z nějakého důvodu třese hlas.

Mia náhle otevřela oči.

„Slyšel jsi to?“

Zvonění bylo čím dál zřetelnější.

„Proč myslíš, že vás budím,“ zašeptal Ray.

„Arthure, nechrápej!“ zacloumala s chovatelem Mia. „Jsou tady Chimechové!“

V tu chvíli byl Arthur vzhůru a rychle se posadil. Z prsou mu spadly zelené desky, do kterých ještě večer doplňoval své poznámky.

„Pojďme na palubu,“ překročil je a všichni tři se honem vyhrnuli ven.

„Rayi!“ nadskočil Jack leknutím. On a Sibyla byli zrovna na cestě zpátky do kajuty, když se před nimi vynořili.

„Jacku? Co tu děláte?“

Sibyla se neustále ohlížela do tmy. „Něco se žene!“ snažila se Raye odstrčit, ale zdálo se, že si to stěží uvědomuje. „Tam za zádí. Přichází to od pevniny!“

Lidé dole v kajutě se začínali probouzet. Cinkot už byl příliš silný.

„Musí být blízko!“ otočil se Arthur kolem dokola, ale neviděl vůbec nic. „Musí být kolem nás!“

Z vnitřku lodi se ozvaly rozespalé a zmatené hlasy, na schody vylezli další lidé.

V pálících reflektorech se mihl stín.

„TAM!“ vyjekla Sibyla, přestože nevěděla, z čeho má takový strach. „Bylo to tam! Tam u toho světla!“

„Všichni zalezte zpět!“ ozval se do noci kapitánův hluboký hlas. „Vraťte se dovnitř!“

Perlorodka sebou znenadání trhla.

Všichni naráz zakřičeli, jak pozadu padali do kajuty.

„Honem!“ tlačili rakeťáci Raye, Miu a Arthura dovnitř. Probuzení a rozčilení cestující se však zase hrnuli ven.

Ozval se nepříjemný vysoký tón a loďka sebou škubla podruhé.

Sibyla zaječela a narazila do zábradlí. Uhodila se přitom do břicha a poklesla v kolenou.

„Sibylo!“ vrhl se k ní Jack.

„Áááá!“ zařvali cestující. Perlorodka sebou smýkla na opačnou stranu.

Ray ohromeně vyvalil oči na nebe nad lodí. „Jsou to oni!“ křikl, aniž by od oblohy odvrátil zrak. „Jsou to Chimechové!“

Nad nimi i všude kolem se rojili malí pokémoni. Z dálky k lodi proudily další a další svítící body, jak zvonky na jejich hlavách zářily jasným žlutým světlem a vyluzovaly nesnesitelný pronikavý zvuk.

Museli si zacpat uši. Jakmile se ale lidi na palubě pustili zábradlí a dalších opěr, Perlorodka se znovu celá otočila, jako kdyby si s ní hrály vlny. Moře ale bylo úplně klidné.

„Já to nechápu!“ třeštil kapitán oči na zmítající se kormidlo. Několikrát sebou škublo, pak ho praštilo do ruky a roztočilo se.

Ozvalo se šplouchnutí.

„Muž přes palubu!“ řval Phil a hnal se na pravobok se záchranným kruhem.

Motory se zastavily.

„Sibylo! Sybilo!“

Loď se kymácela tak, že paluba byla hned až u mořské hladiny a v tu ránu zase vyletěla vstříc obloze. „Chyť se! Sib!“ natahoval Jack ruku k rozvlněné vodě.

„ČÁÁÁJM!“

„Auu!“ zaúpěl vzápětí, když ho jeden z rozzuřených Chimechů kousl do zápěstí.

„Útočí na nás Chimechové?!“ divil se kdosi za Rayovými zády. „Vždyť ti jsou naprosto mírumilovní!“

Hned potom si všichni opět museli zakrýt uši.

Vzduch zaplnil tak ohlušující cinkot, že se Rayovi udělalo špatně a spadl na podlahu. Mia vedle něj křičela a Arthur mával rukama do prostoru kolem, jako kdyby se snažil útočníky rozehnat. Ray vyskočil a přirazil mu ruce na uši, čímž se vystavil bolestivému návalu zvuků kolem. Cítil, jak ho bez ustání bijí do hlavy a zarývají se mu do mozku. Pak na svých prstech ucítil Arthurovy dlaně a pustil ho. Oba se přitiskli k podlaze s rukama mačkajícíma si uši.

Moře kolem se vzdulo do výšky a pak zase spadlo. Pod lodí projela vlna a zacloumala s ní tak, že se Arthur musel zaklesnout nohou za zábradlí, aby nespadl. Bradu si přitom odřel o podlahu. Od té chvíle moře nepřestávalo bouřit. Naráželo do Perlorodky ze všech stran. Sibyla v tříštících se vlnách křičela o pomoc, jak se jí do plic valila voda. Záchranný kruh jí někam uplaval. Aspoň to si Ray myslel do okamžiku, kdy uviděl jednoho z Chimechů, jak předmět úmyslně odnáší z jejího dosahu.

„Oni se rakeťákům mstí!“ zařval na Miu, jakmile mu to došlo.

„Pomóc! Pomozte mi!“

Sibylina hlava zmizela pod hladinou.

Jeden z plavčíků se potopil za ní. Ray nevěděl, který z nich to byl. Bylo to jedno.

Loď se zhoupla ještě o něco víc a do směsice hlasů přibyl Jackův křik. Narazil zády do zábradlí, nalehl na něj a pak byl pryč.

„Je ve vodě!“ zařval Ray. „Jack je ve vodě taky!“

Z vln se vynořil Phil. S námahou nabral dech a znovu se potopil. Sibylu se mu napoprvé najít nepodařilo. Cosi ji stáhlo pod vodu rychleji, než stihl zareagovat.

Přes Jacka se mezitím převalila vlna a on zmizel.

„Sibylo! Jacku!“ řvala Mia a pak bolestivě hekla. Z kajuty vypadl jeden z těžkých kufrů a opři dalším otočení Perlorodky ji přimáčkl ke stěně.

Eric už byl ve vodě taky. Ray stačil zpozorovat jen jeho nohy, když se ponořil za Jackem.

Do vln vystřelilo několik pestrobarevných paprsků. To na lidi v moři útočili Chimechové.

„CHIMECHOVÉ!“ zakřičel kapitán Bren zoufale. Jeho loď se nedala ovládat. Každou vteřinou sebou škubla, každou chvíli ji zalila voda z rozběsněného moře.

Phil a Eric se vynořili nad hladinu. Jacka i Sibylu pevně svírali v silných pažích. Ani jeden z nich se nehýbal.

Ozvaly se rány jako z obřího zvonu. Bylo to jako stát přímo ve zvonici katedrály.

Chimechové na nebi vytvořili velikou kouli a ta vystřelila k právě zachráněným lidem.

„POZÓR!“ Plavčíci se i se svými břemeny vrhli každý na opačnou stranu.

Koule zmizela pod hladinou a celé moře se na okamžik rozzářilo. Vzápětí nastala tma.

„Chimechové?!“ chytili se Ray, Mia a Arthur zábradlí a vykoukli přes ně.

„Co se jim stalo?“ zeptala se plačtivě Mia.

„Snad co se stalo, JIM, ne?!“ obořil se na ni Námořník a spěchal pomoci rakeťákům.

Z hlubin se začalo pomalu šířit namodralé světlo.

„Jsou pod lodí!“ vykřikl kdosi hystericky. „Nastartujte!“

„NE!!!“ zaječeli Ray, Mia i Arthur.

Kapitán Bren dal od všech přístrojů ruce pryč.

Světlo se pomalu přibližovalo. Z hlubin stoupaly malé bublinky a praskaly, jakmile se objevily na hladině.

Mia je pozorovala. „Je to, jako kdyby umírali.“

Rayovi se chvěl dech a věděl, že se celý třese. Přestože byl ale promoklý na kůži, zima mu nebyla.

Potom se z vody pomalu vynořilo třicet Chimechů. Vystoupali vysoko nad Perlorodku a pak bezvládně jako hadrové panenky začali padat.

Ray, Mia a Arthur zakřičeli. Jako ve snách se rozběhli po palubě a snažili se je chytat. Jenže oni padali a padali a mizeli ve vlnách moře, jejich hlavy s tupými zvuky narážely do střechy kajuty a řídící kabiny. Břinkaly o kovové zábradlí a bušily o dřevěnou palubu.

Rayovi jeden z nich přistál přímo v náručí a Ray se rozplakal.

„Mio,“ natáhl paže s pokémonem ke kamarádce, která sama svírala v náručí hned dva ze strážců.

Lidé kolem užasle civěli. Někteří z nich se probrali a skákali do vody, aby našli Chimechy, kteří zmizeli pod hladinou.

„Chtěli se pomstít rakeťákům za to, co udělali Latiosovi a Latias,“ řekl roztřeseně Ray a polkl další slzy, když k němu Arthur s Miou přinesli další. „Jen to nedokázali dotáhnout… do konce,“ zašeptal. Zamrazilo ho. „Jsou to přece pokémoni!“

„Já vím, Rayi! Rayi!“ zacloumala s ním Mia, která měla oči stejně zarudlé jako on. „Vidíš? Oni pláčou!“

Šetrně pokládali Chimechy na sedačky v kajutě. Byli všichni ledoví a děsivě tiší po všem tom hluku. Očka měli doširoka otevřená a tekly jim z nich malé slzy.

Mezi lidmi hemžícími se po palubě zahlédl Ray Sibylu a Jacka. Oba už dýchali, zabalení do deky a opření o stěnu kabiny. Nejspíš si ale vůbec neuvědomovali, co se dělo.

„Myslíš, že si někdy doopravdy připustí, že to všechno je kvůli nim?“ napadla Miu stejná otázka.

„Určitě,“ ozval se Arthur, který právě vylézal z kajuty. Zahleděl se do vyšinutých výrazů obou rakeťáků. „Jen aby už nebylo pozdě.“

***

„…Dvacet osm, dvacet devět, třicet,“ přepočítával Arthur Chimechy, které lidi nanosili dovnitř do kajuty. „Jsou všichni.“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se ho maminka toho malého chlapce.

„Vím to,“ usmál se na ni on.

„Já tomu nerozumím,“ posadila se žena na kufr vedle paní se slamákem. Její vyděšený syn se jí schoulil na klíně. „Proč to ti Chimechové udělali? Vždyť… totiž, moje babička jednoho mívala a on byl… tak… hodný.“

„To tihle jsou taky,“ ujistila ji Mia, jak ještě přecházela od pokémona k pokémonovi a kontrolovala, že jsou všichni v pořádku. Byl zázrak, že po pádu z takové výšky se žádnému z nich nestalo nic vážného.

„Byla to hrůza,“ skryla paní vedle mladé maminky tvář do dlaní. „Všude ti padající Chimechové. Ty rány…! Ach, to strašné, strašné bušení jejich hlavinek… Buch! Buch, buch!“

„Nechte toho, prosím vás,“ požádala ji matka, jejíž syn se znovu dával do breku.

„Už je dobře, dostanou se z toho,“ objal dámu se slamákem konejšivě její manžel.

„Ale proč to jenom udělali?“ bědovala dál, jak smrkala do bílého kapesníku zářícího ve tmě kajuty jako měsíc.

„To se musíme zeptat jich,“ pohodil její muž hlavou k Sibyle a Jackovi, kteří seděli venku na přídi, stále nehybní a zabalení v přikrývkách. Kapitán Bren jim tam před chvílí přinesl kakao, ale nezdálo se, že by se ho byť jen dotkli. „Copak jste si nevšimli,“ obrátil se muž na Raye, Miu a Arthura, „že Chimechové útočili jen na ně? Na ty dva venku?“

„Všimli,“ přikývli a každý se podíval jinam.

Lidé na stále ještě nehybné Prasklé perlorodce se usazovali venku a probírali, co se té noci stalo. Objevovaly se všemožné teorie o příčinách útoku třiceti mírumilovných pokémonů na „obyčejný pár dvou mladých lidí“, ale žádná z nich se příliš nepřibližovala pravdě.

Mia a Ray nervózně pohupovali na klínech s Manenem a Bonslym, kteří se samozřejmě probudili také. Oba vypadali sklíčeně. Maneneho ani nenapadlo napodobovat vystrašené a smutné obličeje kolem něj a Bonslymu se chtělo plakat.

Arthur seděl vedle nich a beze slova se probíral tím, co zbylo z jeho zápisníku. Během útoku se totiž do kajuty dostala voda, a když se tam vrátil, po podlaze plavaly listy s nákresy a poznámkami, které měl do notesu volně vložené. Zápisník samotný ležel zkroucený na sedačce vedle jednoho z Chimechů.

„Snad se z toho dá ještě něco zachránit?“ pokusila se mu Mia dodat trochu naděje tím nejjemnějším hlasem. Ona i Ray koukali Arthurovi do klína, kde všechny promočené papíry měl, a upozorňovali ho málem na každou stránku, kde bylo čitelné alespoň něco.

„Trochu se mi to už podařilo vysušit díky Charmeleonovi,“ usmál se Arthur ztrápeně, ale od poznámek nevzhlédl. Charmeleon měl hlavní slovo při vysoušení celých vnitřních prostor lodi. „Mohlo to dopadnout i hůř,“ vytáhl z prostoru nad sedačkami svou krosnu a otevřel ji, aby do ní papíry nacpal. Jejich batohy zůstaly naštěstí v podstatě nedotčené právě díky úložným skříním položeným výše. „Budu to muset, ech, budu si to muset napsat a poznamenat znova,“ snažil se Arthur urovnat si v batohu věci. Dával si přitom až příliš záležet na tom, aby byl k Rayovi a k Mie otočený zády. „Ještě štěstí, že si toho dost pamatuju.“

Ray se natáhl pro zápisník a otevřel ho. Přestože byly stránky značně zkrabatělé, kresby tužkou byly patrné celkem dobře a ani psané poznámky neutrpěly tolik, jak by čekal.

„Tady to to ale přežilo docela dobře,“ usmál se na Arthura a notes mu podal. Před očima mu přitom zůstala jedna z kreseb – spící Latias.

„Jo, to jo, hm, díky,“ řekl Arthur a konečně krosnu zase uložil na místo.

„Měli byste se jít všichni prospat,“ objevil se v kajutě kapitán Bren. „Je půl třetí ráno, takže když teď vyrazíme, při východu slunce budeme na Ikopě.“

Odešel.

Zůstalo po něm ve vzduchu viset jen jeho poslední slovo. Ikopa. S každým dalším vyslovením jména toho proklatého ostrova dostával Ray čím dál větší vztek. Mia vedle něj mu věnovala chápavý pohled.

„Půjdeme spát ven, ať tady mají Chimechové klid,“ prohlásil muž té věčně vyděšené paní se třemi kufry. „Pojď, Oli.“

„Mami, můžu spát až tam úplně vepředu?“ ptal se své maminky chlapec litující Clamperl z Ericova příběhu.

„Nene, tam ti bude zima…“

„Taky bychom si měli jít sehnat nějaké místo na spaní,“ prohlásila Mia unaveně a zívla. „Arthure, budou v pořádku. Udělali jsme, co jsme mohli. Totiž ty jsi udělal...“

„Snad máš pravdu,“ odvrátil se Arthur nepřesvědčeně od spících pokémonů.

„Vypadají jako miminka,“ poznamenala Mia, když spolu s Rayem a Arthurem opouštěla kajutu.

„To ano,“ usmál se Ray, „a taky úplně stejně spí.“

***

Ani jeden z trenérů už však té noci pořádně nezabral. Na palubě to studeně foukalo, a i když se zachumlali do spacáků a lehli si za hradbu z vlastních batohů, příliš jim to nepomohlo.

Ostatní cestující poklimbávali kolem a Mia si všimla, že Phil s Ericem spí. Námořníkům zřejmě nedělalo problém usnout v takových podmínkách.

„Jsem strašně unavený,“ postěžoval si Ray s pohledem na své náramkové hodinky. „Už je skoro pět hodin.“

„Na východě svítá,“ hleděla Mia směrem přes levobok Perlorodky.

„Hm,“ zabručel Ray a hlava mu konečně klesla na prsa.

***

Kolem vzrušeně pobíhali lidé.

„Jsou pryč!“ křičel kdosi. „Kajuta je prázdná!“

„Cože?!“

Ray otevřel oči právě ve chvíli, kdy pokénav na jeho batohu začal vyzvánět. Někdo mu volal.

„Co se děje?“ zeptal se Námořníka, který právě probíhal kolem, a nechával pokénav dál zvonit.

„Chimechové jsou pryč!“ řekl mu on. „Všichni do jednoho!“

Ray vyskočil na nohy a všiml si, že Arthur ani Mia tu nejsou.

„Tady jsme!“ zavolala na něj kamarádka z levoboku. „Rayi!“

Chytil do jedné ruky spacák a batoh a dobelhal se s nimi až k ní a k Arthurovi. „Chimechové jsou pryč?“ zeptal se.

„Ano,“ usmál se Arthur. „Jsou pryč. V noci všichni odletěli.“

„Vy jste je viděli?“ zamračil se Ray a těkal pohledem z Arthura na Miu a zpět.

„Ne, to ne, ale prostě odletěli, Rayi,“ přitáhla ho Mia k zábradlí. „Nejspíš usoudili, že to tak má být. Asi je ještě budeme potřebovat.“

„Zvoní ti pokénav, Rayi!“ upozornil ho najednou Arthur.

„Co? Jo!“ odepnul přístroj z popruhu batohu.

„IKOPA!“ ozval se nečekaně křik z přídi. „Dámy a pánové, jsme tu! Před námi je Ikopa!“

Ray s pokénavem u ucha a s Miou a Arthurem za sebou přiběhli na příď.

„Rayi, jsi tam?“ ozval se z pokénavu hlas profesora Elma.

„Ano, ano, to jsem já,“ přitakal Ray. Před ním se objevil hornatý ostrov, za jehož východním cípem vycházelo slunce.

„Přišli jsme na to, co je to za ostrov!“ sdělil mu Elm vzrušeně a pyšně zároveň.

„Je krásná!“ vydechla paní ve slamáku a klobouk si strhla z hlavy. „Ikopa!“

„Tuléven, pane profesore?“ zeptal se Ray. Věděl, že by měl předstírat překvapení, až profesor řekne to slovo na I, aby mu udělal radost.

„Je to Ikopa, Rayi!“ zajíkl se Elm. „Ikopa! Ostrov, na který plujete!“

„Vážně?“ řekl na to Ray tupě. Nešlo to. Nebyl schopný předstírat, že ho to překvapilo.

Nezdálo se ale, že by si z toho profesor něco dělal.

„Ano! To znamená, že ta legenda se blíží svému naplnění, Rayi, rozumíš?“

Profesor byl z jejich objevu tak nadšený, že to Raye přivádělo do rozpaků. Zrak mu přitom visel na přibližujícím se kusu země.

„Rayi,“ špitla Mia vážně a zatahala ho za rukáv.

Elm pořád ještě něco říkal, ale Ray už ho vůbec neposlouchal. Podíval se směrem, kam Mia ukazovala.

Nad jedním z nižších hřebenů ostruhatých kopců se vynořila jedna až příliš pravidelná hora. Tak pravidelná, že to hora být nemohla.

„Posloucháš mě, Rayi?“ ozval se Elmův pobouřený hlas.

Ray, Mia a Arthur zamračeně hleděli do vycházejícího slunce, ve kterém se rýsoval černý obrys Jirachiho svatyně.

„Tak to je asi všechno, hodně štěstí, Rayi!“ položil to Elm.

Ray si toho ale vůbec nevšiml. Mia se k němu bázlivě přitiskla, jako by se děsila už jen pohledu na to místo napůl schované za nižším hřebenem ikopských hor. Arthur zarytě mlčel.

„Připravte se na vystupování,“ křičel kapitán Bren ze své kabiny. „Přistáváme v Rajském Městě!“

Hory z červenohnědé horniny se nad nimi vypínaly vysoko k pastelovému nebi, jak Prasklá perlorodka po své prodloužené cestě konečně vplouvala do zátoky ostrovní metropole. Svatyně zmizela za vysokými kopci.

Ray s Arthurem a s Miou se na sebe beze slova podívali.

Byli na místě.

Rajské Město se rozkládalo v široké zátoce pod horami a zabíralo ještě celý západní ostroh, na jehož nízkém pahorku se tyčila nějaká honosná budova s vysokou věží.

Do hukotu zpomalující Perlorodky znovu zapípal pokénav. Ray ho otráveně odepnul od batohu, který už si hodil na záda, a podíval se na jméno volajícího. Nebyl to žádný profesor Elm ani žádný jiný z vědců. Volal mu člověk, kterého v tu chvíli potřeboval slyšet nejvíc. Na displeji stálo: Máma.