Rayova pokémoní cesta

Tuléven

Ve stínu monumentální kuželovité stavby uprostřed neprostupného pralesa se choulilo podivné stavení. Na kamenných stěnách v kruhovém půdorysu ležela kamenná deska. Na ní stálo další, o něco menší poschodí, a tak to pokračovalo až ke čtvrtému podlaží. Na jeho střeše stál malý kužel bez špičky. I přes svou výšku sahala budova sotva nad koruny okolních stromů. Po jejich špičkách v tu chvíli již tančily sluneční paprsky.

Pod prostředními schody na vrchol svatyně v sousedství svého nevšedního příbytku stál vysoký stařec s holou hlavou, ale s o to delšími bílými vousy, které div netahal po zemi. Slunce se na jeho holé lebce trochu legračně, trochu strašidelně odráželo, ještě zvýrazněné až na zem splývajícím tmavě zeleným rouchem. Ze všeho nejvíc připomínalo tuniku. Na vrásčitém želvím krku se muži pohupovala šňůrka se starodávným typem pokéballu. Stařec se oběma rukama držel dlouhé, dřevěné hole, na jejímž horním konci seděl zvláštní třpytivý útvar podobný trojcípému turbanu.

Muž pokýval hlavou a nečekaně pevným krokem přešel ke schodům nalevo. Uprostřed stoupajících stupňů tam zel do svatyně široký otvor. Dovnitř by jím pohodlně prošel dospělý člověk. Bylo však nasnadě, že stařec se k ničemu takovému nechystá. Znovu potřásl hlavou a potom se vrátil do svého příbytku.

„Už jsou tady, Gerdo, měli bychom vyrazit.“

Žena v prostých čistě bílých šatech, která doteď nehybně seděla na zemi kruhové místnosti, na něj kývla a rukou s pouhými třemi prsty sebrala z podlahy dva malinké pokébally. Jeden byl tmavě modrý a druhý jemně tyrkysový. Poté se plavně zdvihla na štíhlé nohy.

Stařec se mezitím zahalil do těžkého, kovově se lesknoucího pláště stejné barvy, jako byla jeho tunika, a ještě jeden přesně takový podal i své společnici. Žena plášť přijala a zmizela v něm s nezaměnitelnou elegancí.

„Všechno dobře dopadne,“ snažil se muž rozjasnit její zachmuřený obličej, jak si nasadili kapuce. „Jsi si jistá, že to jsou ti dva?“

Bez zamrkání přikývla.

„Dobrá, podej mi ty pokébally, prosím,“ natáhl k ní stařec ruku a ona mu do ní vložila dvě barevné kuličky. Strčil si je do kapsy k ostatním podivným věcem. „A teď už pojďme. Do Rajského Města je to kus cesty.“

Jakmile zmizeli v lese, svatyně za jejich zády se pokryla mihotavou tyrkysovou září.

***

„Rayi, slyšíš mě? Tady máma!“ křičela paní Leeverová do telefonního sluchátka. Z druhého konce spojení se totiž ozýval zmatený lomoz a útržky rozhovorů.

„Ahoj, mami!“ odpověděl jí nadšeně Ray, jak se spolu s Miou a Arthurem tlačili na molo v přístavu Rajského Města. „Je tu trochu kravál!“

„Cože?“ nerozuměla mu paní Leeverová a znepokojeně se ohlédla za sebe do obývacího pokoje. Stála tam jejich sousedka, paní Mellowová. Byla úplně potichu, jen očima úpěnlivě visela na sluchátku v ruce Rayovy mámy.

„Je tu hrozný kravál!“ zopakoval Ray a zakřenil se na Miu. „Mami, vydržíš chvilku…? Totiž… anebo ne, už to bude dobrý,“ rozmyslel si odložení hovoru, když se on i Mia s Arthurem dostali na volnější prostranství. „Tak jak se tam doma máte, mami?“ Byla to trochu zbytečná otázka, protože už předem věděl, co mu odpoví.

„Jako obvykle, však už se těšíme, až se tu někdy zastavíš,“ ujistila ho trochu spěšně a přitom se snažila, aby ho přímo neodbyla.

Ray si toho všiml, ale nic neřekl. Byl si jistý, že mu nevolá jen kvůli takovým věcem, které by si mohli říci až později v pokémonském středisku.

„Mluvila jsem s profesorem Elmem, Rayi.“

Věděl, že to přijde a byl na to připravený. I přesto ho mámin vážný hlas zasáhl o trochu víc, než by čekal.

„Takže vy jste na Ikopě?“

Znělo to, jako kdyby tu větu už chtěla mít za sebou.

„Ma-mami?“ zakoktal se Ray a jeho pocit připravenosti ho rychle opouštěl. „Co se děje?“

„Elm nám řekl, co se děje,“ vysvětlovala Rayova maminka tím samým horečným tempem. Potom ale nečekaně zpomalila. „O té legendě…“

Ray vrhl rozpačitý pohled na Miu, která stála hned vedle něj. Vypadala ale stejně zoufale. „Mami, totiž… nebreč,“ snažil se mamku nějak povzbudit, ale předem věděl, že to nebude k ničemu. „Já a Mia s Arthurem, my to už nějak zvládneme…“ Bezpochyby to bylo to nejtupější, co se v tu chvíli dalo říct. Napadlo ho, že by se mohl pokusit o vtip. „Když jsme přežili setkání s Bertou Vandelliovou, tak už přežijem všechno!“

Neuvědomil si však, jak ji tím vyděsil, protože paní Leeverová úplně přestala vzlykat.

„Měla bych vám to zarazit!“ prohlásila. „To celý!“

Ray uslyšel nějaký cizí ženský hlas, jak se do rozhovoru vložil. Snažil se ji přesvědčit, aby to nedělala. Nakonec se jeho máma vrátila k telefonu. „Já i táta tě máme moc rádi, Rayi… Prosím tě, dávej na sebe pozor!“

Víc než prosba to byl ale jasný rozkaz.

„To víš, že ano,“ slíbil Ray s upřímným úsměvem.

„Jo a Rayi,“ promluvila jeho máma znovu už o něco veseleji, „přišel ti balíček ze Shinou! Od Matta!“

„Mně?! Od Matta?!“

„Teda vlastně tobě, Mie a Arthurovi,“ opravila se paní Leeverová při pohledu na těžký balíček ležící v obýváku na stole za paní Mellowovou. „Což mi připomíná, prosím tě, pusť k telefonu ještě Miu. Její maminka by si s ní chtěla taky promluvit. A hlavně na sebe dávejte pozor!“

Potom už nastal šramot, jak si obě matky předávaly telefon, a tak Ray podal pokénav Mie.

Podle všeho si Mia vyslechla to, co Ray. V jednom kuse totiž svou maminku přesvědčovala, že budou opravdu opatrní a že se jim nic nestane. Nakonec se spolu rozloučili a Mia vypadala, že nemá daleko k slzám.

„Já jsem tak ráda, že nám zavolaly!“ prohlásila, když pokénav vracela Rayovi. „Už se těším, až se vrátíme do New Barku.“

„I já,“ přikývl Ray. „Ale nezapomeň, že tady na Ikopě máme strávit celý týden…“

Přestože se snažili držet rakeťákům z dohledu, byli jim Jack se Sibylou neustále v patách, neboť mířili stejným směrem.

„Nešij sebou pořád, nebo ty papíry nenajdu!“ hrabala se Mia v Rayově batohu. Bonslymu se to příliš nelíbilo, poněvadž chtěl spát a Ray ho teď musel držet v náručí a čekat, až Mia najde prospekty o Ikopě, které dostali spolu s lístky na loď. Byli si jistí, že tam najdou všechny další potřebné údaje. Mimo jiné i mapku cesty k hotelu Tuléven.

„Už to mám!“ zamávala Mia vítězoslavně stohem reklam na masáže ve stínu palem a další služby, které turistické středisko Rajské Město nabízelo.

„Mám pocit, že bychom cestu už měli znát sami díky té legendě,“ prohlásil Ray, když se zastavili pod jednou palmou, aby mohla Mia v klidu hledat v hromadě papírů.

„Když nám ji řekneš, ušetříš Mie práci,“ usmál se Arthur.

„Proč jsi takový zamlklý, Arthure?“ zvedla Mia hlavu od papírů, když uslyšela jeho hlas. Od rána byl totiž Arthur zahloubaný do vlastních myšlenek a tenhle úsměv byl jeho první toho dne.

V odpověď jen zavrtěl hlavou.

„Vaši ti určitě taky zvolají,“ uhodl jeho myšlenky Ray a zastavil Miinu ruku. „Už jsi to tam měla.“ Vytáhl ze stohu jakési leporelo. Trpce se usmál při pohledu na zdobný nápis Tuléven, na okamžik jej ukázal ostatním a potom papíry roztáhl.

Arthur se k němu nahnul.

„Támhle tudy,“ ukázal po hlavní ulici stoupající zlehka mezi domy přístavu do kopce na západě města. Je to nedaleko té budovy s věží.

Sibyla s Jackem už mezitím vyrazili. Právě prošli kolem blízké restaurace.

„Zajímalo by mě, kde ten údajný Jackův příbuzný asi bydlí,“ zašeptal Ray. „Nedivil bych se, kdyby to byl majitel toho hotelu.“

Mia s Arthurem si souhlasně odfrkli.

Šli po široké ulici dlážděné velikými a jistě už hodně starými kameny. Byly ošlapané, na mnoha místech prasklé a leskly se ve stoupajícím slunci.

„Není tu moc lidí,“ rozhlížela se Mia. „Na turistické středisko…“

„Je poměrně brzy,“ pokrčil rameny Arthur. „Možná, že většina lidí ještě spí.“

Ray zavrtěl hlavou. „Stejně je to tady takové divné.“

Nevěděl proč, ale všechno ve městě na něj dýchalo jakýmsi očekáváním, a lidé, které potkávali, se navíc tvářili zamračeně. Dost dobře si to ale mohl i namlouvat.

„Nepřijde vám to tady povědomé?“ zamračila se po chvíli mlčení i Mia. Po stranách ulice lákaly návštěvníky různé krámky a stánky se zmrzlinou a palačinkami. Určitě tohle místo už někdy viděla.

„A nemohli jste sem jet na dovolenou třeba s rodiči, když jsi byla malá?“ napadlo Raye.

„To ta legenda,“ pronesl Arthur s tajemným úsměvem.

Ray se s otevřenými ústy rozhlédl. Arthur měl samozřejmě pravdu.

„Všechno se to za ty věky změnilo, ale je to ta ulice, po které šel ten muž a žena v legendě o Srdci zloby,“ prohlížel Arthur každý dům a každý kámen v dlažbě. „Tady tudy projížděl ten vozík s Ponytou!“

Ray ani Mia nechápali, jak si to může tak dobře pamatovat.

„Tady napravo by to už mělo být,“ prohlížel už ale zase Arthur plánek města a přitom ukazoval vpřed.

Zastavili se. Honosná kamenná budova, před níž stáli, musela být nepochybně jednou z nejstarších ve městě. I když nevěděli, jak si tím mohou být tak jisti. Na rozdíl ode všech okolních domů měla půlkruhově vyklenuté průčelí s velkými okny do ulice, která zastiňovaly dvě palmy jen o málo nižší než celý pětiposchoďový hotel. Nad těžkými dvojkřídlými dveřmi z tmavého dřeva se proplétaly záhyby tepaného nápisu Tuléven.

Celý krásný dům byl obrazem zašlé slávy doby, kdy byl přestavěn na hotel. Dveřník v tmavě červené uniformě se zjevně nudil a hrál si s lístky keře v květináči vedle dveří. Před hotelem sedělo několik hostů u malých proutěných stolků v křesílkách podobného ražení a pili ranní kávu nebo čaj.

„Nevypadá to tu špatně,“ zhodnotil místo Ray.

„Není tu moc lidí,“ poznamenala Mia, jako by tím chtěla Rayova slova popřít. „To se bude rakeťákům hodit,“ řekla ale potom. „Těžko se jim odsud budeme vytrácet.“

Ověřili si, že mají být ubytování opravdu v tomhle hotelu, a vešli dovnitř.

I přes přítmí, které je obklopilo hned po vstupu do vysoké kruhové haly, působily prostory domu celkem přívětivě. Všechno bylo obloženo tmavě hnědým dřevem a nad obložením se skvěly zdobné látkové tapiserie starorůžové barvy se zlatými vzory. Vepředu nalevo ode dveří stál recepční pult a za ním seděla mladá žena v podobné uniformě, jakou měl i muž u dveří. Ten už mezi prsty opět mnul zelené lístky zimostrázu.

„Dobrý den,“ přistoupili Ray, Mia a Arthur k recepci.

Žena zvedla hlavu od své práce a usmála se na ně. Měla velké, tmavé oči a stejně tmavé, vlnité vlasy stažené do drdolu. Jeden pramen jí ale neustále padal do obličeje, takže si ho v jednom kuse strkala za ucho.

„Dobrý den, vítám vás v hotelu Tuléven,“ pronesla nacvičenou frázi. „Budete si přát pokoj?“

„Totiž, my tady… Tady máte,“ řekl Ray, předal Bonslyho Arthurovi a podal ženě papíry ze Zlatoprutového Města.

„Takže vy jste ti šťastlivci!“ rozzářila se recepční upřímným úsměvem. „Blahopřeji vám a… máte pokoj číslo třicet šest v pátém patře. To je až úplně nahoře, dvojlůžko.“

„Děkujeme,“ přikývli Ray s Miou.

Recepční se znovu usmála, ale potom se zarazila.

„Vy tři jistě patříte k sobě, nebo ne?“

„Ano,“ přitakali všichni trenéři svorně.

„Ale ta místa jsou jenom dvě.“ Vypadalo to, že je slečna v rozpacích, ačkoliv tuhle situaci nezpůsobila.

„Ano, totiž, já jsem nic nevyhrál,“ zazubil se Arthur a vypadal přitom trochu hloupě.

„A kde tedy budete bydlet?“ ptala se žena zvědavě. „Můžete si zaplatit pokoj u nás, pokud si přejete. Anebo,“ znovu se rozzářila, „bych se vám mohla pokusit zařídit přistýlku na třicet šestce!“

„To byte byla moc hodná!“ zajásali trenéři. I když je sympatická recepční z nějakého důvodu vyváděla z míry, mohl-li Arthur být s nimi v jednom hotelu a nemusel-li tak spát ve středisku, nehodlali se té šance vzdát. Raye (a nejen jeho) přitom napadlo, že tím možná rakeťákům alespoň mírně zkomplikují plány, když Arthur bude chodit všude s ním a s Miou už z hotelu. Až se je budou snažit rozdělit, Arthur bude překážka. Musí se teď držet pohromadě.

Zatímco recepční někam volala, Ray, Mia a Arthur si prohlíželi vstupní halu. Naproti pultu byly tři stolky s hlubokými křesílky stejné barvy jako napastovaná podlaha z hnědých dřevěných desek. Za křesílky byly veliké prosklené dveře vedoucí nejspíš do hotelové restaurace. Velkými okny do jejích prostor pronikalo světlo tlumené velikými vzrostlými rostlinami. Jejich stíny dodávaly restauraci za dveřmi tajemnou atmosféru. V zadní části vstupní haly se do vyšších pater zdvihalo překrásné točité schodiště s vyřezávaným zábradlím. Raye však nejvíce zaujala mapa visící na zdi za recepcí. Byla to mapa celé Ikopy. Okraje byly potrhané a pergamen zažloutlý, pohromadě ji drželo nejspíš jen sklo rámu, do kterého byla vsazená.

Zatímco se Mia zapisovala do knihy hostů, stačil si Ray ostrov na mapě prohlédnout. Ikopa tvarem připomínala ležícího Lunatonea obráceného ústy k severu, kde v dálce leželo Johto. Právě v zálivu středového výběžku leželo Rajské Město s jejich hotelem. Celý lunatoní tvar pokrytý vysokými horami však na jihovýchodě narušoval nepravidelně okrouhlý výběžek, který při připlutí do přístavu nebyl dobře vidět díky nižšímu cípu hor. Právě na tom výběžku stála Jirachiho svatyně. Ray si uvědomil, že je to místo od zbytku ostrova úplně izolované. Přístup k němu byl možný jenom po moři anebo přes hřeben hor procházející celým ostrovem. Dokonalé místo pro takové tajemství, když už muselo být ukryto na obydleném ostrově.

„Rayi, kam koukáš?“ drkla do něj už poněkolikáté Mia. Vrazila mu do ruky propisku a přisunula knihu hostů. Ray se podepsal pod její jméno.

„A jak je to tedy s Arthurem?“ zeptal se potom recepční.

„S Arthurem?“ zamrkala. „Ach, ano, jistě. Totiž, asi jsme se vlastně nepředstavili, že? Já jsem Sarah Brownová,“ natáhla k nim ruku.

Rayovi, Mie i Arthurovi se tenhle přátelský přístup k hostům zamlouval. Bylo to lepší než vídat každé ráno při odchodu z hotelu nerudně se tvářící recepční, která by dost dobře mohla být i robot, kdyby vedle sebe neměla hrnek s kávou.

„Za chvíli přijde náš ředitel, tedy vedoucí,“ slíbila, když si s nimi potřásla rukou. „Myslím, že se budete muset dohodnout s ním.“

Ve výtahové šachtě vedle paty schodiště něco zahučelo a pak se objevil proplešatělý pán v hnědém obleku a zářivě se usmíval.

„Moc mě těší, jmenuji se John Brown a tenhle hotel patří mé rodině,“ představil sebe a svou chloubu.

Ray i Mia a Arthur začínali být mírně unavení. V noci toho moc nenaspali. Přesto se s panem Brownem pozdravili a potřásli si s ním rukou.

„Sarah mi už všechno řekla,“ zadržel Arthura John Brown, když se chovatel nadechoval, aby mu objasnil situaci. „V zásadě bych v tom neviděl problém.“

„Děkujeme,“ zaradovali se trenéři.

„V zásadě?“ zvedl však obočí Arthur.

Sarah se široce usmívala.

„Jsem si jistý, že jste všichni tři trenéry pokémonů, nemám pravdu?“ mrkl na ně pan Brown spiklenecky.

„Ano.“

„Co byste tomu řekl, pane Greeneafe, kdybychom si dali zápas. A pokud vyhrajete,“ rozpřáhl ruce, „můžete si tady v tom hotelu spát třeba i na střeše, když budete chtít. Noci jsou tu příjemné i venku,“ zasmál se.

„To beru!“ souhlasil horlivě Arthur. „Rád si s vámi dám zápas.“

„Tak tedy ujednáno. A teď už prosím račte do svého pokoje. Vsadím se, že jste po cestě unavení? Přijeli jste Perlorodkou, nemýlím-li se?“

„Ano, Perlorodkou,“ přikývl Ray.

„Slyšel jsem, že měla na moři nějaké problémy,“ zamračil se pan Brown a střelil po nich zvědavým pohledem.

Ať už se vyptával jakkoli a na cokoli, Ray si nemyslel, že by byl John Brown spolčený s rakeťáky. Samozřejmě se mohl mýlit, ale zdálo se spíš, že je ředitel hotelu jen opravdovým pokémoním nadšencem zajímajícím se o dění kolem sebe a vedení hotelu je pro něj skvělou příležitostí, jak se pohybovat ve společnosti dalších trenérů.

„Přejeme vám příjemný pobyt,“ předala jim Sarah klíče od pokoje.

Při cestě po točitých schodech se Rayovi div nezamotala hlava. Samozřejmě mohli jet výtahem, ale schodiště jim nabízelo možnost prohlédnout si hotel lépe i zevnitř. Jeho středem se ze stropu spouštěl překrásný těžký skleněný lustr a odrážel jejich unavené výrazy blyštivými střípky skla.

Minuli několik chodeb, dveří a odpočívadel, až nakonec stanuli na kruhovém ochozu až úplně nahoře. Kolem dokola tu bylo desatero dveří.

„Támhle,“ ukázala Mia na ty se správným číslem.

Jakmile vešli dovnitř, udeřilo je do očí jasné sluneční světlo. Přestože stáli v malé předsíňce, paprsky sem proudily otevřenými dveřmi do pokoje vpravo. Ten byl světlem úplně naplněný.

„To je nádhera!“ vydechla Mia užasle, když vkročila do ložnice. „Podívejte, střešní okna!“

„A ta terasa!“ ukázal Arthur k proskleným dveřím naproti široké manželské posteli.

Mia hned přeběhla na druhou stranu a dveře otevřela. Do pokoje se nahrnul čerstvý vzduch nafukující průhledné záclony a Ray, Mia i Arthur vyběhli ven na prostornou terasu.

„Je tu úžasný výhled!“ rozplýval se Ray.

Od místa, kde hotel stál, k plážím a k moři pozvolna klesala nejstarší část Rajského Města. Červené střechy domů a mezi nimi hluboké dvorky, malá náměstí s kašnami a stromy… Za tím vším se donekonečna táhlo tmavě modré moře, které jejich pohledy přitahovalo jako magnet.

Dole pod balkony a terasami hotelu byly zahrady se spoustou stromů a květin a přímo naproti jejich pokoji stálo pokémoní zápasiště.

„Tam asi budu zápasit s panem Brownem,“ ukázal dolů Arthur.

„Určitě,“ přikývl Ray celý nadšený. „Mio, co říkáš na ten…“

„A celá tahle postel bude moje!“ ozval se nadšený křik z pokoje za nimi.

„A kde budeme spát my?“ vběhl Ray okamžitě dovnitř, aby Miu z postele dostal.

„Kdo dřív přijde, ten dřív mele!“ prohlásila ona a vyplázla na něj jazyk.

„Tak já si tím pádem zabírám koupelnu,“ nakoukl Arthur do dveří ve stěně napravo od lůžka. „A půjčím ji Rayovi. Ale ty Mio, ty se budeš muset chodit mýt s kyblíkem někam ven. To ti nezávidím.“

„Ty!“ vykřikla Mia dotčeně. „Na něj!“ a hodila po Arthurovi zdobeným polštářem.

Arthur si to ale nenechal líbit, a tak se strhla bitva.

Příliš dlouho však netrvala. Brzy zjistili, že na další házení polštáři už nemají dost sil, a tak udělali podle Arthura tu nejrozumnější věc, jakou mohli. Ray se svalil na postel, ať už se to Mie líbilo, nebo ne, a Arthur zapadl do jednoho z pohodlných křesílek u dveří na terasu. Všichni rychle usnuli.

Přestože je někdo probudil dříve, než čekali, spánek byl dostatečně osvěžující. V jednu hodinu někdo zaťukal na dveře.

„Dobrý den,“ pozdravila pokojská Raye, který šel otevřít. „Pan Brown si dovoluje vyzvat pana Greeneafa na zápas v pokémonu. Předejte mu prosím tuto obálku.“

„Ano, děkuju.“

„A ještě bych vás ráda upozornila, že je připraven oběd.“

Zpráva, že se chystá pokémoní zápas nějakého trenéra proti vedoucímu hotelu Tuléven, se rozkřikla do širokého okolí. Dokonce i sestra Joy v pokémonském středisku, kam si po obědě a ještě před zápasem všichni zašli kvůli svým pokémonům, to věděla.

„A jaký je pan Brown trenér?“ vyzvídali Ray s Miou.

„Myslím, že docela slušný,“ usmála se Joy. „Patří k těm silnějším trenérům tady na ostrově. Stejně jako většina místních používá psychické a temné pokémony. Jiní totiž na Ikopě téměř nežijí.“

„Divné,“ zamračila se Mia, přestože věděla, s čím to souvisí.

Joy přikývla. „Tohle je snad jediné místo na světě, kde žijí výhradně tyhle dva typy pokémonů a neútočí na sebe. Prostě spolu vycházejí. Podle starých knih to má co dělat se svatyní na jihu ostrova, tam za horami,“ mávla sestra neurčitě pokéballem s Charmeleonem, kterého se Arthurovi chystala vrátit.

„Co je to za svatyni?“ zajímal se Ray. Co vlastně místní vědí o stavbě, která v sobě ukrývá pokémona schopného splnit každé přání?

„Postavili ji před mnoha sty lety a říká se, že její moc je v nepřetržitém spánku, a nikdy se tudíž neprobudí,“ pokrčila Joy rameny.

„A kdyby se probudila?“ snažil se Arthur dostat až k samému jádru tajemství.

„Nikdo neví, co by se stalo,“ zakroutila však hlavou Joy. „A to se navíc nejspíš nestane, protože je dobře chráněná. Co vím, u svatyně žije nějaký muž, který ji střeží.“

Trenéři si vyměnili vzrušené pohledy. To by mohla být jejich naděje! Dostanou-li se k tomu muži dřív než rakeťáci, mohou ho varovat.

„Viděla jste ho někdy?“ vyptával se dál Ray. Uvědomil si přitom, že to zní až troufale. Bylo to ale natolik důležité, že to stálo za zkoušku.

Joy ale naštěstí nepovažovala za nerozumné s nimi o tom mluvit. Nakonec, svatyně byla pro Ikopany chloubou. A co víc, bohužel pro Raye a ostatní, Joy o ní a o strážci už nic dalšího nevěděla.

„Nepamatuju si, že bych ho někdy viděla ve městě ani jinde,“ zakroutila hlavou. „Žije nejspíš sám, odloučený od ostatních, v přírodě s pokémony, kteří mu také nosí jídlo a tak dál… Je to takový dobrý duch ostrova, kterého nikdy nikdo neviděl, ale všichni vědí, že tu je. A to nám stačí, protože dokud je tu on, nemáme se čeho bát.“

Její slova trenéry uklidnila. Ten muž bude klíčem k poražení rakeťáků. Měli by se ho co nejdříve vydat hledat. Možná ještě dnes.

Do střediska vstoupili další dva trenéři.

„Ahoj,“ pozdravili Jack se Sibylou. Ray i Mia a Arthur sebou trochu trhli, ale hned jim pozdrav oplatili.

„Ty budeš zápasit s tím hoteliérem, Arthure?“

Tak už o tom ví i Sibyla? Ray protočil oči.

„Ano, dneska ve tři,“ přikývl Arthur.

„Přijdeme se na to podívat, můžem?“ navrhl Jack. „Už dlouho jsme žádný pokémoní zápas neviděli, co říkáš, Sib?“

„Nebude vám to vadit, když přijdeme?“ otočila se Sibyla na Miu nejistě.

Ta jen pokrčila rameny a usmála se.

„Co kdybychom potom zašli za mým prastrýcem?“ naklonil se Jack blíž k Rayovi. „Bydlí kousek odsud…“

Ray na něj nedůvěřivě hleděl.

Sibyla s Jackem poodešli od pultu a Ray s Miou a Arthurem je následovali.

„Mohli jste o nás někomu říct, ale neudělali jste to,“ řekl Jack s očima upřenýma kamsi za Rayovo rameno. „Chtěli jsme vás představit, totiž, říkal, že by rád poznal takové lidi…“

„Jako jste vy,“ vypadlo ze Sibyly trochu nečekaně.

„Totiž,“ vyhrkla Mia ještě nenadáleji, takže si ještě ani nestačila vymyslet vhodnou výmluvu.

„Měli jsme v plánu podívat se po městě, po památkách a na pláž a tak,“ pomohl jí rychle Ray. „Ikopské pláže jsou přece vyhlášené.“ Nebo aspoň to říkala Mia, když se na cestě ze Zlatoprutového Města prohrabovala všemi těmi letáky…, proběhlo mu hlavou.

„Aha,“ hlesli rakeťáci zklamaně. „Tak, třeba někdy jindy.“

„Jo, jasně.“ Ale Ray, Mia i Arthur si oddychli.

Jack ani Sibyla se však ani potom ještě k odchodu neměli.

„Vlastně,“ vzpomněl si na něco Jack, „půjdete dnes na Půlnoční trh?“

„Kam?“ podivili se trenéři upřímně.

„Kouzelný Půlnoční trh,“ ozvala se sestra Joy, která jejich rozhovor zaslechla, zatímco se ještě starala o Rayova Bonslyho. „Je to úžasná událost! Pokud se chcete o Ikopě něco dozvědět, nesmíte si ho nechat ujít! Probíhá od půlnoci až do prvního zakokrhání Xatu.“

„Půjdeme?“ otočili se trenéři jeden na druhého.

„Zní to dobře,“ pokýval hlavou Ray. „Já bych šel.“

„Je to bezva nápad,“ souhlasila Mia a Arthur přikývl.

„A kde to je?“ zeptali se svorně.

„Pod Bílou jehlou,“ řekla Joy. „To je ta budova s věží nahoře na kopci, nedá se přehlédnout.“

„Už víme,“ vybavili si výstavní budovu nedaleko od hotelu Tuléven. Viděli ji dokonce i z terasy svého pokoje. Stačilo se jen vyklonit přes zábradlí doleva.

„Takže na náměstí pod Bílou Jehlou, začíná se o půlnoci,“ zašklebili se na ně rakeťáci.

„Dobrá, tak zatím nashle!“ rozloučili se s nimi Ray s Miou a Arthurem, Mia popadla Bonslyho (Manene jí trůnil na hlavě) a středisko opustili.

„Už jsme to slíbili, nemůžeme tam nejít,“ prohlásil Arthur, jakmile byli venku na ulici.

Všichni totiž přemýšleli o tom samém. Původně je napadlo vyrazit za strážcem svatyně ještě dnes, ať už by k němu dorazili uprostřed noci nebo ráno. Čím dříve, tím lépe. Jenže pokud se neobjeví na Půlnočním trhu, bude to rakeťákům podezřelé.

„Nedá se nic dělat, na ten trh musíme,“ řekl nakonec Ray. Mia mu strčila do ruky Bonslyho. „Třeba má Joy pravdu a doopravdy tam Ikopu a její obyvatele poznáme.“

„A nějak se nám to i vyplatí,“ přikývla Mia. „Snad máš pravdu, Rayi.“

***

Zahrady hotelu Tuléven se plnily lidmi. Nebyli to jen hosté hotelu (někteří se zápas přitom chystali sledovat ze svých balkónů nebo z venkovní restaurace za hotelem), ale jelikož byl John Brown osobou známou po celém městě, nemohl si jeho zápas s cizími trenéry z Johta nechat ujít ani jediný z lidí, kteří se o něm doslechli.

„Koukej se snažit, ať s náma můžeš bydlet!“ plácala Mia Arthura po zádech. Stáli už venku na zápasišti a Ray i ona mu přáli hodně štěstí.

„Budu se snažit,“ zubil se Arthur trochu nervózně.

Ray s Miou se usadili na volná místa na lavičkách kolem zápasiště. Bylo příjemné teplo, zelené koruny stromů přitom všechno opticky chladily a modré nebe nad nimi přímo vybízelo k přátelskému, ale i tak důležitému zápasu.

Arthur a pan Brown se postavili proti sobě.

„Zápas čtyři na čtyři a bez limitu?“ navrhl pan Brown.

„Souhlasím,“ přikývl Arthur s prvním pokéballem v ruce.

„Je tu prosím někdo, kdo by nám to soudcoval?“ zavolal pak hoteliér na shromáždění kolem.

„Já!“ vypískla Mia okamžitě.

Lidé se na ni zaskočeně podívali, jako kdyby řekla něco neslušného. Nikdo jiný se ale stejně nepřihlásil.

„Prosím, tady!“ poskakovala.

„I když bych vás z něčeho takového nerad podezříval, musíte slíbit, že budete nestranná,“ prohlásil pan Brown úředním hlasem a přátelsky na ni mrkl.

„Slavnostně přísahám!“ olízla si Mia prsty a už utíkala k zápasišti.

„V zápasu proti sobě stojí pan John Brown, vedoucí hotelu Tuléven, a Arthur Greeneaf, trenér z Blankytného Města!“ zvedla Mia obě ruce. „Trenéři mohou použít čtyři pokémony a zápas nemá časový limit!“ Střelila pohledem na obě strany. „ZAČNĚTE!“ Obě ruce přitiskla k tělu.

„Houndoome, bojuj!“ vykřikl pan Brown a hodil do arény pokéball.

„Jdi na to, Seele!“ zvolil si svého pokémona Arthur.

Zápas nabral rychlý spád. Přestože Seel nebyl ve vodě, měl nad Houndoomem alespoň výhodu svého typu. Vytrvale útočil ledovým větrem, aby Houndooma zpomalil, přesto měl ale Brownův pokémon navrch.

„Hryznutí!“ zavelel John Brown a ohnivý pes zaútočil.

„Surfový útok!“ nehodlal se Arthur držet zpátky.

I přes další surfový útok však první kolo prohrál.

Mia trochu zneklidněle zdvihla pomyslný praporek v pravé ruce.

„Seel není schopný pokračovat, první kolo patří vyzyvateli!“

Publikum se dalo do rozjařeného tleskání. Arthurův protivník byl očividně opravdu oblíbený.

„Nevadí, Seele, vrať se,“ promluvil Arthur hlasem bez známky zklamání a odhrnul si vlasy z obličeje. „Volím si Jolteona!“

Tentokrát už Arthur oslabeného Houndooma porazil a lidé na lavičkách mu decentně, odměřeně zatleskali. Zato Mia vyhlásila výsledek druhého kola o poznání spokojeněji.

„Třetí kolo!“

„Jdi na něj, Espeone!“ zvolil si pan Brown dalšího čtyřnohého pokémona. Co víc, stejně jako Jolteon byl i Espeon jednou z evolucí Eeveeho. To diváky konečně dokázalo zvednout ze sedaček.

„Psychický útok!“

„Kousnutí!“ vypálil Arthur nebezpečně.

Psychický útok Jolteona oslabil více než on svého soupeře. Ovšem ani Espeon kousnutí nenesl lehce. Trvalo několik okamžiků, než se z něj vzpamatoval. A toho Arthur využil.

„Bleskovou vlnu!“

Ray vyskočil na nohy. „Dobře, Arthure!“

„Použij znovu psychický útok, Espeone!“ spoléhal Brown na speciální schopnosti svého pokémona.

Ten však svůj cíl nezasáhl. Blesková vlna mu způsobila ochromení.

„Výborně!“ zajásal Arthur. „A teď dešťový tanec!“

Jolteon vyskočil do vzduchu. Vmžiku se proměnil v blesky sršící kouli a prosvištěl vzduchem kolem dokola stadionu. Pak dopadl na zem, znovu vyskočil, dopadl zpět a ještě to zopakoval.

Obočí všech diváků vyletělo do výšky, jak Jolteonovo počínání nedůvěřivě sledovali. Účinek dešťového tance se však dostavil vzápětí. Skeptické publikum naráz zchladil prudký liják.

„Ranní slunce!“ snažil se hoteliér překazit Arthurovy plány. Jak správně uhodl, jeho soupeř zamýšlel použít hromový útok, aby tohle kolo ukončil. Potřeboval si však být jistý, že se Jolteon trefí.

Mračna na do té chvíle blankytné obloze vířila jako voda ve dřezu. Espeonovo ranní slunce v nich dokázalo udělat úzkou trhlinu. Rychle se zvětšovala, ale to už se z oblaků řítil silný blesk a Brownův pokémon byl vzápětí mimo hru.

„Espeon není schopný pokračovat!“ zajíkla se Mia. Při následném zahřmění vyskočila alespoň metr do vzduchu. „Třetí kolo vyhrává Arthur!“

Ve čtvrtém kole se ale síly opět vyrovnaly. Přestože Slowking byl vodní a Jolteon elektrický, pan Brown dokázal Arthurova pokémona udolat.

„Teď je řada na Misdreavus!“

Slowking byl nepochybně nejhouževnatější pokémon, proti kterému Arthur v zápase nastoupil. Přestože po něm Misdreavus v jednom kuse metala stínové koule, byl pořád ve hře a oplácel jí surfovým útokem. Arthur se rozhodl zariskovat.

„Sdílené utrpení!“ zakřičel a doufal, že to vyjde. Pro Raye, a nejspíš i pro mnoho ostatních, to byl jen velmi málo známý útok, který znalo jen pár přihlížejících trenérů. Jakmile se však Misdreavus rozzářila žlutě, zatímco Slowking zahořel černým světlem a podklesla mu kolena, právě ta malá skupinka lidí uznale zatleskala.

„Rychle kletbu!“ neotálel s dalším útokem Arthur. Chtěl-li vyhrát, musel využít soupeřovy chabé rychlosti.

Misdreavus cosi zamumlala. Vypadala jako v transu, neboť zavřela oči a jediné, co se v tu chvíli hýbalo, byly její rty. Potom se ozval ječivý zvuk. Rayovi se zježily vlasy na hlavě. Odkudsi ze vzduchu se vynořil klikatý obřadní nůž a zabodl se hluboko do Misdreavusina těla.

„To snad ne!“ vykřiklo pobouřeně několik přihlížejících. Co je to za trenéra, když nutí své pokémony dělat takové věci?!

„Slowkingu?“ polekal se pan Brown. Jeho pokémon se chytil za hlavu a nohy už měl zase jako z rosolu. „Psychický útok!“

„Stínovou kouli!“

Koule smetla Slowkinga k zemi. Na krátký okamžik to vypadalo, že Misdreavus vyhrála. Jenže Slowking se zvedl a zaútočil.

„Misdreavus!“

Arthur stačil popoběhnout a chytit svého pokémona do náruče.

„Mis,“ zašeptala.

„Dlouho se na nohou neudrží, Misdreavus,“ zašeptal Arthur s úsměvem, „dobrá práce, odpočiň si.“

„Už máte pouze jednoho pokémona, Arthure,“ pohlédl na něj pan Brown významně.

„Vím,“ usmál se Arthur a připravil si nový pokéball. „Tak do toho, Hitmonlee!“

Ray ani Mia Arthurova Hitmonleeho ještě neviděli. Ani nevěděli, že takového pokémona má.

„Musel ho vyměnit za Venusaura,“ zamumlal si pro sebe Ray.

„Bojový Hitmonlee proti psychickému Slowkingovi?“ zapochyboval nějaký chlapec vedle něho.

„Do toho, Arthure!“ zakřičel na to Ray, aby hocha umlčel. Arthur určitě ví, co dělá, ujišťoval se v duchu. Přesto se i on podivoval jeho volbě.

„Do něj! Ty ho porazíš!“ poskakoval kdosi dole přímo u zápasiště.

Ray i Mia i všichni ostatní se tam podívali, protože ukřičené duo se nedalo přehlédnout. Rakeťáci dodrželi svůj slib a přišli se na zápas podívat. Právě teď div nevlezli přímo do arény.

Aspoň tím Arthurovi pomůžou, řekl si Ray a znovu na kamaráda povzbudivě zakřičel.

Arthur samozřejmě věděl, že použití Hitmonleeho je veliký risk. Nejenže proti němu stál psychický pokémon už v tomhle kole, ale nemohl si být jistý ani kolem příštím. Podle výrazu Johna Browna se však psychický pokémon v následujícím kole objevit neměl. Arthur to tedy uhodl správně. Hoteliér měl dva psychické a dva temné pokémony. Z toho poslední psychický měl namále a nad temným měl Hitmonlee výhodu.

„Psychický útok!“ snažil se John Brown kopajícího ďábla rychle skolit. Arthur ale nařídil kop z výskoku, a tak se útoku elegantně vyhnul. Hned na to se zřítil z výšky přímo na Slowkinga a Misdreavusina kletba z minulého kola jej nadobro vyřadila.

„Protože Slowking není schopen pokračovat, předposlední kolo vyhrává Hitmonlee!“ zaječela Mia a rakeťáci si plácli.

„Výborně!“ hulákal Ray.

Vypadalo to, že si Arthur dokonce během svého představení našel i pár příznivců. Z laviček ho teď totiž spolu s Rayem, Jackem a Sibylou povzbuzovala i skupinka cizích trenérů z pravého křídla skromných tribun. Mia, které nesměla na podporu Arthura říct nahlas ani slovo, svoje „do toho“ jen šeptala.

„Přichází rozhodující kolo!“ zakřičela se zdviženýma rukama. Oběma protivníkům věnovala významný pohled. „Kdo dosáhne na vítězství?“

„Je dobrá!“ rozesmál se srdečně pan Brown.

„Začněte!“

Několik vteřin se čekalo na Johna Browna.

„Volím si tebe, Absole!“ vyletěl jeho poslední pokéball vysoko do vzduchu. Ještě nad zápasištěm se otevřel a bílý pokémon seskočil z výšky několika metrů přímo před Hitmonleeho.

Na zápasiště se sneslo tíživé ticho. Přestože Jolteonovy mraky se dávno rozplynuly a obloha nabrala opět svou modrou barvu, nedokázala publikum rozjásat ani ona. Ray cítil, jak ho zaplavuje stejně nepříjemný pocit jako při jejich příjezdu. Co se to dělo? Lidé kolem si začali cosi šuškat.

„Co se stalo?“ zeptal se hocha vedle sebe. Zachytil přitom Miin stejně nechápavý pohled.

„Absolové přinášejí smůlu,“ řekl mu zachmuřeně. Zdálo se, že je na Johna Browna naštvaný. Zahlížel na něj teď jako na někoho, kdo do jinak slunečného dne přitáhl šedivé mraky a studený déšť, čímž celý den zkazil. „My na Ikopě je nemáme rádi. Žijí vysoko v horách a dolů slézají jen vzácně,“ mluvil potichu, ale o to rychleji, jako kdyby se bál, že ho někdo uslyší anebo že ho stihne nějaké neštěstí už jen kvůli tomu, že o Absolech mluví. „Když se před několika staletími objevil Absol naposledy, Ikopu postihlo zemětřesení a velkou část města srovnalo se zemí. Zůstaly stát jenom domy tady na pahorku. Někdy v té době myslím vznikla i velká svatyně tam za horami,“ zamyslel se hoch. „Aspoň se to tak říká.“

„Ale to, že se Absol objevil v pokémoním zápase, přece nic neznamená,“ pokrčil rameny Ray. „Poslal ho tam jeho trenér, není to žádná věštba.“

„To ne, ale není to moc správné, že ho pan Brown trénuje,“ řekl chlapec stále s tím zarputilým výrazem. „Prostě z nich máme strach. Říkají, že kvůli němu budeme mít všichni hroznou smůlu.“

Během jejich rozhovoru si už Absol s Hitmonleem stačili vyměnit několik útoků a podle všeho měl Absol namále.

Publikum teď očividně nevědělo, komu má fandit. Pana Browna měli rádi, ale ještě raději by viděli Absola v poli poražených, protože by to jistě zažehnalo nějakou katastrofu. Jejich dilema ale stačil Arthur vyřešit dřív, než by kdo čekal.

„Sražení kolenem!“ zakřičel, Hitmonlee se na Absola vrhl a ten zůstal ležet na zemi.

„Absol není schopný pokračovat!“ zaječela Mia, jak nejhlasitěji mohla, což zapříčinila její neskutečná radost. „V zápase vítězí Arthur Greeneaf!“

Potom už se vrhla k Arthurovi, pevně ho objala a třásla mu rukou. Arthur se třásl s ní, jak v jednom kuse poskakovala a smála se.

Ray přiběhl k nim a poplácal kamaráda po zádech. „Super, Arthure!“ zazubil se. „Dokonce i Jack se Sibylou ti fandili!“

„Viděl jsem!“ zářil Arthur jasněji než lustr v hotelové vstupní hale. „Takže mám to ubytování jisté, co?“

„Přesně tak!“ přistoupil k nim pan Brown se širokým úsměvem. „Čestně jste si svou postel vybojoval,“ smál se, jak jej poplácával po rameni. „Okamžitě jdu říct pokojské, aby vám zařídila přistýlku.“

„Díky!“

„Děkuji vám za zápas,“ kývl pan Brown uznale a pak už se otočil a zmizel mezi lidmi, hnědé sako přehozené přes jednu ruku.