Rayova pokémoní cesta

Půlnoční trh

„Víte, návštěvnost našeho hotelu už není, co bývala,“ zakončoval svoje dlouhé vyprávění o životě na Ikopě pan Brown. Seděli v restauraci hotelu Tuléven, kam je majitel pozval, a se zájmem ho poslouchali. „Dnes se většina lidí hrne do nových, luxusnějších a modernějších hotelů na západě města a na ty staré se pomalu zapomíná.“

Pan Brown s povzdychnutím dopil svou kávu.

Rayovi se ale v jeho hotelu líbilo. „Má něco do sebe,“ vysvětloval.

„Díky,“ usmál se srdečně John Brown a zvedl se ze židle. „No, mám ještě na práci nějaké věci, tak když mě omluvíte, měl bych jít.“

„Samozřejmě a děkujeme za pozvání,“ potřásli si s ním trenéři rukama.

„Bylo mi potěšením. Nahledanou!“ a vedoucí se vytratil.

„Milý chlapík,“ prohlásil Arthur, když vyprázdnil svou sklenici džusu. „Myslím, že si nás docela oblíbil.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Ray. „A to i přesto, že jsi ho porazil.“

„Nemyslím, že by něco takového na to vůbec mohlo mít vliv,“ oponovala Mia. „Byl k nám laskavý od začátku. Myslíte,“ zarazila se, „myslíte, že to má co dělat…“

„Ne, myslím, že tenhle člověk s rakeťáky nemá nic společného,“ zakroutili Ray i Arthur hlavami.

„Je skoro pět,“ sdělil jim pak Arthur s pohledem na hodinky. „Půjdeme ještě někam do toho města?“

Mia unaveně zívla.

„Mně se taky nikam nechce, abych byl upřímný,“ přiznal Arthur. „A pokud budeme chtít strávit noc pobíháním po tržnici, měli bychom si jít odpočinout. Za celý den jsme tomu moc nedali.“

„Máš úplné kruhy pod očima, Rayi,“ ukázala Mia chlapci starostlivě na obličej. „Vypadáš strašně.“

„Díky, ty taky.“

Rozesmála se. „To na ten trh výborně zapadneme! Jako strašidla…“

Mia nakonec dovolila, aby si Ray lehl taky na postel, i když to znamenalo, že mu jí bude muset půlku půjčit. Arthur si svoji přistýlku rozložil v koutě vedle dveří do koupelny, zatáhl těžké závěsy dveří na terasu, aby dovnitř neproudilo tolik světla, a spustil žaluzie na střešních oknech.

„Tak dobrou noc,“ popřál přátelům Ray a zalezl do postele.

„Ještě že nám vyhověli s tou posunutou večeří,“ zamumlala Mia do přikrývky. „Nechci, aby mě zas za chvíli… někdo… budil.“

Usnula.

Ray ještě chvíli přemítal, co všechno asi bude na Půlnočním trhu k mání a jestli tam zůstanou až do rána. Bude to vůbec na tak dlouho? Se zavřenýma očima se převalil na záda a ruce si založil na prsa. Potom konečně usnul.

***

Na Rajské Město padla tma. Ulice se rozsvítily stovkami světel lamp a obchodů a písčité pláže konečně osiřely. Prales obklopující všechno, co na ostrově leželo, byl tichý a vítr rozechvíval jen ty nejvyšší větve s lístky nejméně chráněnými okolní vegetací. Červenohnědé skalisté hory pomalu chladly. S prvními hvězdami odráženými hladinou oceánu se probouzeli noční pokémoni.

Ray spal s jednou rukou volně visící k podlaze s tváří napůl zabořenou do polštáře. Ležel úplně odkrytý, poněvadž v pokoji pod střechou se drželo někdy až nesnesitelné teplo, a nemělo tudíž smysl se něčím přikrývat. Pootevřenými dveřmi na terasu dovnitř proudil příjemný noční vzduch, což dávalo do pohybu jemné hedvábné záclony za tmavě fialovými závěsy.

Mia byla do přikrývky zamotaná jako housenka do kokonu. Ve tváři se jí usídlil blažený výraz a vlasy měla rozhozené po polštáři, ústa mírně pootevřená.

Jediný Arthur se v tu chvíli převaloval tak, až se nakonec probudil. Zamžoural do tmy a rychle zašátral rukou po svých hodinkách. Podařilo se mu je natočit tak, aby na ně dopadalo skrovné světlo zvenčí, a zjistil, že je půl jedenácté v noci. Vstal a podíval se na Miu a Raye, kteří oba tvrdě spali. Nemínil jít znovu spát, místo toho si chtěl opláchnout obličej studenou vodou, aby se probral. Prsty u nohou se mu bořily do vysokého koberce tlumícího jeho kroky. Ještě stále nebyl tak docela probuzený, a tak mu chvíli trvalo, než našel dveře do koupelny a zabral za kliku. Prosmýkl se úzkou mezerou dovnitř a zase zavřel, teprve potom si v koupelně rozsvítil. Samozřejmě nechtěl probudit Raye ani Miu, když mohou ještě chvíli spát.

Došoural se k umyvadlu. Na něm už trůnily jejich barevné kartáčky na zuby, jak je sem Mia úhledně vyrovnala hned po příjezdu. Uchopil studenou vodovodní baterii a pustil slabý proud vody, čekaje, až trochu odteče a zchladne.

Se zatrnutím pak ponořil tvář do dlaní a oklepal se. Udělal to tak ještě dvakrát, než se natáhl po ručníku.

„Áááá!“

Pohledem přitom přejel přes veliké zrcadlo.

Ray leknutím vyskočil do vzduchu a Mia vyděšeně otevřela oči. Jakmile se pokusila posadit, kvůli pevně omotané přikrývce se svalila z postele na zem. „Au!“

Ray přehodil nohy přes okraj lůžka. „Arthure?!“ Vrhl se ke koupelně. Zpod dveří se linulo světlo.

Arthur uvnitř mezitím vyděšeně uskočil od skla zrcadla a narazil přitom do dveří.

Ray je trhnutím otevřel.

„Co se to proboha děje?!“

Arthur vedle něj neřekl ani slovo. Ještě stále sice zrychleně dýchal, ale z prvotního šoku už se stačil vzpamatovat. Tvář, kterou uviděl v zrcadle, skutečně nepatřila jemu. Vlastně ani v zrcadle nebyla. Na poličce s hřebenem, přímo pod zrcadlem, seděl malý fialový pokémon a vesele nad umyvadlem pohupoval nožkama. Jeho strašidelně veliké průzračně modré oči se otáčely každé jiným směrem a široká ústa plná ostrých zubů se na ně na oba škodolibě šklebila.

„To je Sableye!“ oddychl si Arthur a se zavřenýma očima se opřel o studenou stěnu. Rayovi se také ulevilo.

„Co se stalo?“ přiběhla Mia, která se konečně vymotala ze svého prostěradla. „Arthure? Jé, to je přece Sableye!“ Odstrčila oba chlapce a přišla blíž k zrcadlu.

„Ani nevíš, jak jsem se ho lekl!“ prohlásil Arthur dotčeně.

„Ale jdi, vždyť je docela roztomilý,“ prohlížela si pokémona Mia.

„Ještě před chvílí se tvářil úplně jinak!“ dušoval se Ray. „Určitě tě chtěl vystrašit, Arthure.“

„To se mu taky povedlo,“ přikývl chovatel. „A to jsem se vás snažil nevzbudit.“

„Ono to stejně vypadalo, že Mia spala dál, i když spadla na zem,“ mínil Ray.

Mia zrudla. „Zdálo se mi, že jsem Caterpie a že se musím zakuklit…“

Ray i Arthur vyprskli smíchy.

„Ha-ha,“ pronesla ona otráveně. „Ale podívejte! Těch Sableyeů tu nějak přibývá!“

Ray s Arthurem se přestali smát. Mia měla pravdu. Na veliké vaně už seděli další dva a jeden si hrál se záchodovým prkýnkem.

„Kde se tady berou?!“ rozhlédl se Ray bezradně.

„Oni už jsou i v ložnici!“ ozval se Arthurův hlas z vedlejšího pokoje. „Těch tu ale je!“

Mia s Rayem okamžitě přiběhli za ním. Bylo to jako v nějakém filmu. Roztomilí Sableyeové se houpali na záclonách, prozkoumávali skříně a lezli po posteli a po koberci jako kobylky. Každé místečko bylo naráz fialové a všude se třpytily světélkující drahokamové oči.

„Podle mě tu lidi nechtějí bydlet, protože tu straší!“ zvedla Mia jednu nohu, aby se jí po ní žádný pokémon nevyšplhal na hlavu. To se totiž stalo Rayovi a teď ho nemohl sundat.

„Hej, hej zmizte!“ mával rukama. „Ať už jste pryč! Šup!“

Mia jednoho Sableye vyklepala z veliké vázy v rohu místnosti, ale on zase okamžitě zalezl zpátky. Nebylo to nic platné.

„Tak o tomhle bychom si měli s někým promluvit,“ založila si ruce v bok, jak jí pokémon lezl po rameni. „V tomhle se přece nedá spát?!“

V tu ránu byli oblečeni, batohy na zádech a hleděli z pokoje co nejrychleji vypadnout.

„Teď tu asi nikdo vzhůru nebude,“ napadlo Raye, když za nimi zamykal.

„To víš, že bude. Venku na terase určitě!“ odpověděl mu však Arthur a už přivolával výtah.

Když přijel, polekali se, že je taky plný pokémonů, ale byla v něm jen nějaká paní ve fialových šatech.

„Dobrý večer,“ pozdravili ji.

„Ani dolů nechoďte, je tam nuda,“ poradila jim žena otráveně, přešla ochoz a zmizela ve dveřích číslo třicet pět.

Ray, Mia a Arthur chvíli čekali, jestli ji neuslyší křičet. Bydlela přeci hned vedle jejich třicet šestky, kterou momentálně okupovali Sableyeové. Nic ale nezaslechli, takže nastoupili do výtahu.

„Už jsem pro vás chtěla jít, máte tam připravenou tu večeři na tři čtvrtě na jedenáct,“ potkala je Sarah ve vstupní hale.

„Děkujeme,“ kývli rychle. „Ehm, Sarah?“

„Ano?“

„Víte, v našem pokoji se objevili Sableyeové,“ sdělil jí Ray.

„Hodně Sableyeů,“ zdůraznila Mia.

Sarah se zatvářila vyděšeně.

„Moc se omlouváme, to je tedy problém… Byli jsme přesvědčení, že jsme se jich zbavili?!“ mumlala si. „Znovu se omlouvám, hned to dojdu někomu říct.“

„Oni se tady asi neobjevili poprvé, že?“ hádal Arthur.

„Bohužel, ale předtím to bylo v pokoji číslo patnáct, takže jsme ho museli vyřadit z provozu.“

„Asi je to tam přestalo bavit, když už tam pak nikdo nespal,“ napadlo Miu. „Tedy mě by to přestalo bavit určitě, strašit někde, kde nikdo není.“

Sarah se na ni omluvně usmála a odběhla pryč.

Ačkoli měli pokoj plný pokémonů, byli Ray, Mia i Arthur v dobrém rozpoložení. Spánek jim konečně dodal potřebnou energii, a tak když dojedli, zvedli se rovnou k odchodu.

„Je teprve čtvrt na dvanáct, trh začíná skoro až za hodinu,“ řekl Arthur. „Nepůjdeme ještě nahoru?“

„Teď se tam přece potýkají s těmi Sableyei,“ zašklebil se Ray. „Ale mohli bychom se jít podívat, jak jim to jde,“ vykročil ke schodišti.

„Akorát tam budeme překážet, Rayi,“ protočila Mia oči v sloup a zadržela ho. „Pojďte radši ven. Chvilku se projdeme a pak půjdem na ten trh.“

Hotel je vyplivl na hlavní ulici, po které proudili turisté. Nebylo jich ale tolik jako v ulicích podél pobřeží, kde se obvykle tvořily nejdelší fronty na zmrzlinu, palačinky, horké koblížky a praženou kukuřici.

Bílá jehla čněla nad střechami okolních domů jako tichý strážný, a tak ať šli kamkoli, nemohli se ztratit. Kdekoli se stačilo rozhlédnout a hned viděli přinejmenším špičku té štíhlé stavby.

Protože byli zrovna po večeři, žádné dobroty si nekupovali. Šetřili taky trochu na trh, neboť nebylo pochyb, že tam bude stánků se všemožným jídlem až dost.

Jak se čas blížil k půlnoci, město temnělo. Některé lampy byly vyřazeny z provozu a většinu jich tak nahradily policejní hlídky. Pokud mělo město zachovat tajemnou atmosféru, kterou trh po staletí míval, museli strážníci svůj spánek obětovat.

„Začínám se trochu bát,“ oklepala se Mia, když jedna z luceren zhasla přímo nad nimi. Ulička, kterou procházeli, byla teď tmavá a prázdná. „Pojďme už k té věži, tam aspoň budou nějací lidé.“

Jak předpokládali, nezabrala jim cesta k Bílé jehle mnoho času. Daleko více ho strávili zíráním na neuvěřitelně rozlehlé náměstí, na kterém budova s věží stála.

Ray nevěřil, že je možné stihnout všechny stánky projít do rána. Třeba za to mohla ta záplava lucerniček, která se před nimi vyrojila jako Volbeatové, každopádně to ale vypadalo, že krámky jsou všude a že jich je prostě příliš. Tedy na jednu noc určitě.

Nikde nebylo rozsvíceno kloudnější osvětlení kromě čtyř lamp v rozích náměstí. Ty však byly od sebe tak vzdáleny, že účinky luceren na prostranství nijak nenarušovaly. Každý stánek měl svoje světlo, což povětšinou znamenalo petrolejové lampy nebo lucerny se svíčkami. Některé byly různě barevné, takže na dlažbě vytvářely mísící se kouzelné obrazce, jiné byly obyčejné nazlátlé. Mezi krámky čekajícími na odbití půlnoci procházeli trhovci, bavili se a předváděli si navzájem své vyšperkované kukaně, kde již měli vystavené zboží. Pokryté obyčejným plátnem, rohožemi nebo barevnými koberci vypadaly stánky jako malé pohádkové městečko uprostřed opravdového světa, exotické místo plné tajemných zákrutů díky různorodým tvarům krámků. Většinou byly obyčejné obdélníkové, ale našly se i kruhové nebo polokruhové.

Předčasnému vstupu dychtivých návštěvníků na náměstí zamezovaly zvláštní skupiny lidí oděných v černých šatech a s maškarními maskami na tvářích. Podle všeho se ale na prostranství před zahájením trhu ani nikdo proniknout nesnažil. Jako kdyby se takovému odvážlivci mělo stát něco doopravdy strašlivého.

Ray, Mia a Arthur čekali spolu s ostatními na rohu jedné z hlavních ulic. Nikdo nic neříkal. Báli se, aby tím snad nenarušili posvátnou atmosféru, která město zachvátila. Jen pozorovali, jak trhovci ve svých kostýmech pomalu zaujímají svá místa. Ručičky na velikých věžních hodinách ukazovaly za tři minuty půlnoc.

Po ulici spěchala nějaká žena. Její podpatky klapaly o kamenné dláždění. Když zjistila, že se ještě nezačalo, spokojeně si otřela zchvácené čelo a přešla k jednomu ze strážných, že prý musí dát svému muži, který na trhu prodával, nějakou věc, kterou zapomněl doma. Na jejich rozhovor shovívavě shlížely hvězdy jako dírky po špendlících.

„BIM! BAM! BIM…“

„Půlnoc!“ vydechla Mia vzrušeně. Ray s Arthurem si s ní vyměnili nedočkavé pohledy.

Náměstí konečně ožilo. Nebyl to však obvyklý lomoz, hlučný hovor a lidé vrážející do sebe, jak to Ray s kamarády viděli na Vířících ostrovech. Tohle bylo dočista jiné.

Jak procházeli mezi stánky, prohlíželi si, co všechno tady nabízejí, a naslouchali rozhovorům kolem.

„Ten je zaručeně pravý,“ dušoval se jeden zarostlý muž zákazníkovi, který si prohlížel lahvičku nějaké tmavé tekutiny.

Ve většině krámků se ovšem prodávaly řetízky, náramky, prsteny a různé drobné ozdoby. Našly se i obchůdky s kouzelným kamením a bylinami, které podivně páchly, několik stánků nabízelo brouky nebo ptáky v klecích. Ti na procházející lidi nevraživě koukali.

Spolu s prodavači se za pulty objevovali i pokémoni. Když si Ray, Mia a Arthur kupovali ikopskou placku (bylo to jako palačinka s marmeládou z nějakého úplně černého ovoce a velkým množstvím bílého cukru), podala jim ji usměvavá, baculatá žena a mince za ně předala Sableyeovi. Ten svými zuby vyzkoušel jejich pravost, oba se poklonili a trenéři mohli pokračovat dál.

„Je to tu úžasné, podívejte se na tohle!“ vzala Mia do ruky jakousi věc z peří zavěšenou na lucerně jednoho ze stánků.

„Ó,“ ozvalo se za nimi, „to je ovšem velmi užitečná věcička!“ skřehotala stará paní tak zamotaná do různých šátků, že z ní byly vidět jen veliké, černé oči. „Odvrátí to od vás všechno zlé a přinese vám to úspěch ve všem, do čeho se pustíte!“

„Tak já bych si to vzala,“ nenechala se Mia dlouho pobízet a mrkla na Raye a Arthura. „Odvrácení neštěstí a nějaký ten úspěch se nám tady může hodit, ne?“

„Přesně tak, přesně tak,“ převzala si žena od Mii peníze a poděkovala.

„Tady si to přidělám a bude,“ připevnila si Mia chumel peří a korálků k batohu. „Vypadá to aspoň i docela hezky,“ zhodnotila svoje aranžmá.

Ray brzy ztratil přehled o tom, kudy už šli a které stánky již navštívili. V jednom kruhovém stanu si nechali předpovědět budoucnost na dnešní noc od strnulé Kadabry, která s nimi mluvila pomocí svých nadpřirozených sil. To je trochu znepokojovalo, protože nikdy nevěděli, co řekli nahlas a co ne. když Kadabřiny kostnaté prsty sevřely Rayovi dlaň, všiml si, jak se mu ruka potí. Vousy psychického pokémona se zachvěly.

„Nejjasnějším znakem pro dnešní noc je tu dobrý obchod,“ promluvil dunivý hlas v Rayově hlavě, jako kdyby to bylo pod vodou. „Velmi dobrý obchod, jehož následky už vás budou navždy provázet.“

Zamotala se mu hlava. Jakmile se mluvilo o něčem, co bylo navždy nebo do konce života, dělalo se mu nevolno. I když to možná i mělo co dělat s výpary, které stoupaly ze svíček a olejů kolem Kadabry. Když se Ray zamyslel, co dobrého si tu noc koupil, napadla ho ikopská placka.

„To není ono,“ zakroutila Kadabra hlavou. Ray zrudl.

„Taky dnes potkáte výjimečnou osobu a někdo se vás pokusí…“ Ray tázavě zvedl obočí. Kadabra mávla ocasem a vtiskla mu do dlaně studenou lžičku. „Někdo se vás pokusí o-kla-mat,“ slabikoval pokémon pomalinku.

Ray si užuž začínal něco myslet, ale rychle se ovládl, protože Kadabra se na něj přísně podívala. „Zkrátka si dávej pozor, Rayi,“ zahučelo mu hlavou, on zaplatil Kadabřině trenérce třicet pokéyenů a honem vylezl ze stanu. Ten pokémon ho oslovil jménem, ačkoliv mu ho Ray ani neřekl…?!

„Tak co?“ vrhli se na něj Mia s Arthurem jako Beedrilové. Dívka ho totiž donutila jít první, aby to vyzkoušel.

„Jen běž, jsem zvědavý, co řekne tobě,“ podržel jí on celtu od stanu.

„Tak co ti řekla?“ zeptal se Arthur se zájmem a přitom si prohlížel průvodce, kterého koupil v sousedním stánku.

„Že dneska udělám dobrý obchod a někdo se mě pokusí oklamat,“ odpověděl Ray dutě. Příliš tomu nevěřil, ale Arthur ho přiměl změnit názor.

„Pokémoní věštění je mnohem přesnější než lidské, Rayi,“ řekl mu. „Co když má ta Kadabra pravdu?“

„Tou dobrou koupí mohla myslet toho průvodce,“ napadlo Raye hned. „Akorát ještě musím zjistit, kdo mě to chce obalamutit.“

Arthur se rozesmál.

Za pár okamžiků už ze stanu vylezla i Mia. Vypadala, že se brzy sesype, ale odmítla Rayovu pomoc.

„To je v pohodě. Jen se mi udělalo trochu špatně z těch… vůní tam.“

Arthur si ji bedlivě prohlížel.

„A co ti řekla?“ chtěl vědět Ray.

Mia se na něj vážně podívala. „Řekla, že dneska udělám dobrý obchod a že se mě někdo pokusí oklamat.“

„Tebe taky?“ podivil se Ray. „Arthure, měl bys tam jít, abychom věděli, jestli nás doběhnou všechny, nebo jenom mě a Miu.“ Už zase tomu přestával věřit. Kolikrát se asi stane, že mají dva lidé totožnou věštbu? Při tom pomyšlení se mu zamotala hlava ještě víc než tam uvnitř. Rychle se pokusil zahnat myšlenky na Jirachiho legendu.

„Tobě řekla totéž?“ vzpamatovala se Mia za okamžik z otupělosti.

„Jo, řekla mi úplně to samý.“

Mia zklamaně potřásla hlavou.

„Ale Arthur říkal, že pokémoní věštění je věrohodnější a pravdivější než u lidských jasnovidců,“ snažil se jí Ray zvednout náladu. „Třeba ten tvůj dobrý obchod byla tahle…,“ zamával chlupatou koulí na Miině batohu, „…koule?“

„Co já vím,“ pokrčila rameny. „Podívej! Támhle jdou Jack se Sibylou!“ ožila náhle.

„Slíbili jsme jim, že se tu uvidíme, co?“ vzpomněl si Ray.

„Jo,“ přikývla Mia. „Ahoj Jacku, ahoj Sibylo!“

„Nemusíš to hrát tak okatě,“ sykl Ray.

„Ale jo, musím,“ odpověděla ona koutkem úst.

To už se ze stanu vynořil i Arthur.

„Tak co? Taky uděláš dobrý obchod jako my s Miou a pak tě někdo okrade?“ zeptal se ho Ray.

Arthur však zavrtěl hlavou. „Žádný dobrý obchod neudělám,“ posmutněl.

„Dobrou noc!“ pozdravili je bodře Jack se Sibylou, když přišli až k nim. „Jak se vám tu líbí?“

„Je to tu moc hezký,“ řekli Ray, Mia i Arthur. „A co vy?“

„Byli jsme pomáhat Derekovi, to je můj prastrýc,“ mávl rukou Jack. „Má támhle vzadu stánek, chcete se podívat?“

„Jo, proč ne?“ kývli na sebe trenéři a nechali se dovést ke stánku až úplně na konci řady.

„Dobrý večer,“ pozdravil je vousatý, zákeřně vypadající prodavač.

„To jsou Ray, Mia a Arthur, strejdo,“ přispěchal Jack okamžitě k nim, „víš, ti, co jsme ti o nich říkali…“

„Vím!“ rozzářila se mužova tvář. Ihned vypadal mnohem přívětivěji, přestože husté vousy i tmavé oči (které měli tmavé snad všichni lidé na ostrově) ještě stále připomínaly Shiftryho. „Těší mě, že vás poznávám.“ Jeho oči se zaleskly.

Ray se musel chvíli ujišťovat, že za to mohla lucerna nad nimi.

„Prosím, jen si vyberte,“ ukázal potom Derek na širokou nabídku náhrdelníků a náramků.

„My jsme si koupili tyhle,“ vyhrnula Sibyla rukáv a odhalila tak uzounký náramek z blyštivých ulit mořských měkkýšů. „Ale ty už nejsou.“

„Bohužel, ten tvůj byl úplně poslední,“ dal jí Jackův příbuzný zapravdu.

„Tak co teď?“ otočil se Ray na své přátele. Stejně jako on i Mia s Arthurem cítili, že by bylo krajně nevhodné nabídku úplně odmítnout.

„A co třeba tyhle?“ navrhl Derek, když viděl, že se trenéři nemohou rozhoupat. Vzal do rukou provázkový náramek se zapletenými čtvercovými korálky z nějakého lesklého kovu.

„Hm, třeba,“ pokrčil rameny Ray.

„Ten by ti neslušel, Rayi,“ řekla ale Mia. Když už si musela něco koupit, rozhodně to nebude nic, co jim ten Jackův strýc nebo prastrýc (nebo co to bylo za člověka) nabídne. „Tenhle k tobě jde mnohem líp,“ a ukázala na prostý uzlíkový náramek z hnědých a oranžových provázků.

„Ten je bohužel příliš krátký, slečno,“ zarazil ji však Derek a náramek z desky sundal. „Mohu se ale podívat, jestli nebudu mít vzadu nějaký podobný?“

„Hm, tak dobře,“ souhlasil Ray a vyměnil si s Miou bezradný pohled.

Derek se ztratil za závěsem v zadní části stánku.

„Mně nepřijde zas tak špatný,“ natáhl se Jack k náramku, který původně jeho prastrýc nabízel.

„Není zas tak špatný, ale Mia má pravdu,“ pokýval hlavou Ray. „Asi by mi moc nešel.“

Spiklenecky se na něj usmála.

„Tak tady to je,“ vrátil se Derek vzápětí. V rukou držel hned dva velmi podobné náramky. Jeden oranžovohnědý a druhý modrozelený. V každém z nich byla zapletená kovová imitace mušle. Mia musela v duchu uznat, že nevypadaly zas až tak špatně.

„Myslela jsem, že na tamtom nebyla ta ozdoba?“ přimhouřila ale oči.

Derek se ošil a podíval se na Sibylu, která si zkoušela ještě jeden. „Já vím, bohužel tyhle větší mám jen takové. Tamten byl pro menší děti.“

„Hm, tak dobře, vezmeme si je,“ souhlasila nakonec Mia. V nejhorším tu mušli utrhne.

„A pro vás?“ obrátil se prodavač na Arthura.

„Pro mě nic, prosím,“ zavrtěl chovatel hlavou s bezelstným úsměvem, „já náramky nenosím, nezlobte se.“

„Inu, když nenosíte, tak nenosíte,“ pokýval Derek hlavou ze strany na stranu. „Tak tedy děkuji,“ vzal si od Raye a Mii peníze a pak už se věnoval dalším zákazníkům, kteří se právě odkudsi vynořili.

„Pojďme už zpátky do hotelu,“ žadonila Mia unaveně, když se proplétali davem. „Já už zase sotva pletu nohama.“

„Ztratili jsme se jim?“ zeptal se Ray Arthura, který se nenápadně ohlížel.

„Myslím, že ano.“

Zastavili se na rohu ulice, kterou sem před půlnocí přišli.

„Půjdeme už zpátky,“ slíbil Arthur Mie. Hodiny na věži ukazovaly čtyři hodiny ráno.

Miin pohled však náhle sklouzl na úplně první krámek, který na začátku minuli.

„Poslední, dobře?“ usmála se na kamarády snaživě, jako by to byli oni, kdo chtěl jít zpátky. Chytla je za ruce a už je táhla vpřed.

Za pultem s nepřeberným množstvím podivných, třpytících se šperků a přívěsků stály dvě osoby. Okolní trhovci se s přibývajícími hodinami předháněli v hlasitých projevech a vyvolávání jedinečnosti svých výrobků, neboť čas ubíhal, ale tihle dva nikoli. Byli zhruba stejně vysocí a zahalení do temně zelených plášťů s kápěmi, takže jim neviděli do tváří. Jeden z nich měl dlouhý bílý plnovous, zatímco druhou osobou byla nejspíš žena, soudě podle útlé postavy.

„Dobrý večer,“ pozdravili je trenéři jako první.

„Dobrý večer,“ kývl na ně muž. Měl hluboký hlas, který v nich po jeho slovech ještě okamžik rezonoval mrazivou ozvěnou, přestože mluvil měkce a přívětivým tónem.

Mia mezi jejich zbožím okamžitě našla ty nejkrásnější přívěsky. Dokonce i Ray si jich všiml. Stejně jako Mie padly i jemu do oka hned, jak je uviděl.

„Tamty jsou pěkné, co myslíte?“ otočila se Mia na Arthura a Raye.

„Ty?“ ukázal Arthur na dva přívěsky maličkých pokéballů na červených šňůrkách. Jeden byl celý tmavě modrý a druhý tyrkysový. Zdálo se, jako kdyby je vyrobili z neprůhledného skla nebo drahokamu nepropouštějícího žádné světlo. Jejich čistá, hutná barevnost byla ohromující. Už na tak malém prostoru, jaký jim kuličky poskytovaly, byly jejich barvy až nesnesitelně čisté. Přitahovaly jejich pohledy jako tající hořká čokoláda, kterou někdo neustále míchá, takže se vzdouvá a zase klesá, pokaždé s matným leskem.

„Ty jsou moc krásné,“ usmál se stařec pod kápí, takže to nemohli vidět. „Gerdo, mohla bys…“

Žena bez jediného slova natáhla ruku v černé rukavici.

Mia znepokojeně vyvalila oči a Ray s Arthurem zrovna tak. Měla pouze tři prsty.

Stařec si jejich výrazů všiml, ale nic neřekl.

Rayovi ti dva připadali odlišní. Nebyli jako ostatní trhovci už jen proto, že téměř nemluvili, pokud to nebylo nezbytné. Jako by sem vůbec nepatřili a přitom byli s tímhle místem spjati odjakživa. Nejvíce ho však vyváděla z míry ta žena. Cosi na ní ho děsilo a ježilo mu vlasy vzadu v zátylku. Nebyla to jenom její zřejmě zmrzačená ruka nebo neuvěřitelně elegantní křivky těla umě zakryté pláštěm, jejichž dynamika způsobovala krajně nepříjemné chvění všem kolemjdoucím bez výjimky. Přitahovala k sobě pohledy lidí jako magnet, přestože nikdo z nich se nikdy neodvážil podívat se na ni přímo. Toho si Ray, Mia a Arthur všimli až teď. Kdokoliv šel okolo, úkosem se podíval jejich směrem a rychle zase oči sklopil. Jen malé děti na ni zůstávaly nezakrytě zírat, dokud je jejich rodiče, sami vyvedeni z míry, neodtáhli pryč. Právě toho se však muž a jeho družka nepochybně chtěli ušetřit použitím pláště, jakkoli neúčinného. Má-li ta osoba tak zvláštní moc poutat k sobě pozornost, přestože z ní nikdo nevidí ani centimetr kůže, říkal si v duchu Ray, jak asi doopravdy vypadá? Hned nato si ale uvědomil, že by to raději ani nechtěl vědět, a tak se pokusil odtrhnout od té postavy myšlenky.

Proč však ještě za celou dobu ani jednou nepromluvila?

„Gerda, moje žena, je němá,“ řekl stařec měkce.

Ray se v tu ránu vzpamatoval. Po tvářích se mu rozlil ruměnec. „Promiňte, nechtěl jsem…“ Nervózně se podrbal na hlavě. Připadal si, jako kdyby seděl naproti Kadabře v jejím stanu.

„V pořádku,“ zavrtěl zlehka hlavou muž v kápi. „Tak tedy tyhle dva?“

Jeho žena zvedla na ruce dva zvláštně zbarvené pokébally. Mlhavě se leskly v tyrkysovém plameni hořícím v malé lampičce na stole před trenéry. Bylo to jako mrkání kouzelných očí. Zlehka o sebe cinkly.

„Nejsou v tom žádní pokémoni, že ne?“ napadlo najednou Miu. Nemohla přitom od pokéballů odtrhnout oči.

Stařec se krátce, upřímně zasmál, jako by to byl ten nejbláhovější nápad, jaký kdy slyšel. Přesto v jeho smíchu nebylo nic ponižujícího. Rozhodně se Mie za ta slova nevysmíval. Byl to velmi milý, okouzlující a chytrý smích. Skoro jako by se jím trenérce klaněl. Koneckonců to nebyl tak úplně hloupý dotaz, když jde o přívěsky vypadající jako pokébally. „Ne, pokémoni uvnitř skutečně nejsou. Nemějte strach.“

Mia se spokojeně usmála a přikývla. Obě ozdoby byly vlastně na opravdové pokébally stejně příliš drobné.

„Můžu?“ dovolil se Ray a vztáhl po pohupujících se přívěscích ruku.

Paže starcovy ženy se vymrštila vpřed tak rychle, že Ray nestačil ucuknout a jen vyjekl, zápěstí sevřené její pochroumanou rukou.

„O-omlouvám se, já jsem se, jen jsem chtěl…,“ koktal vyděšeně. Ať už je pod zelenou kápí cokoliv, začínal silně pochybovat, že to je člověk. Rozhodně to nemohla být žena stejně stará jako muž vedle ní. Ta rychlost, se kterou ho zastavila…

Ruka v černé rukavici sebou škubla a cosi na Rayově zápěstí se přetrhlo. Když Gerda stáhla paži zpět, držela v dlani náramek od Jackova prastrýce.

„Ani ten se k vám nehodil,“ vysvětlil stařec prostě.

Ray, Mia i Arthur si přestávali být jistí, že chtějí nadále setrvávat v blízkosti těch dvou.

„S dovolením,“ strhl muž Mie z ruky i její náramek. „Dovoluji si tvrdit, že tak krásné dívce by náramek jako tenhle také nebyl k dobru. Ovšem, chcete-li jej zpět?“ pozvedl obočí.

Mia se trochu zachvěla. „Ne, to je dobré. Když to říkáte vy…“

„Kolik stojí ty přívěsky?“ zeptal se Ray rychle. Už tu nechtěl strávit ani minutu.

„Třicet šest za jeden,“ odpověděl mu stařec.

„Třicet šest?“ vyjekla Mia.

Ray s Arthurem se na ni otočili. Třicet šest bylo číslo jejich pokoje.

V okamžiku, kdy žena Rayovi zaplacené přívěsky podávala, neopatrně se jí podíval do tváře. Hluboko v černé kápi zazářily rudé oči a spanile zamrkaly.

„Přejeme vám dobrou noc a děkujeme,“ poklonili se vzápětí oba obchodníci. „Bylo nám ctí.“

Ray s Miou a Arthurem poděkovali a měli se k odchodu. Na východě už pomalu svítalo.

Mia si od Raye vzala tyrkysový pokéball a pověsila si ho kolem krku. Možná se jim to jen zdálo, ale jako by ta kulička na okamžik zazářila tyrkysovým světlem. Určitě za to mohl materiál, ze kterého byla vyrobena. Ray zatřásl hlavou a sám si na krk pověsil pokéball modré barvy.

„Už doopravdy svítá, trh bude každou chvíli u konce,“ promluvil hlas za nimi. Nemuseli se otáčet, aby věděli, že to mluví ten stařec ve stánku. „Měl by zakokrhat Xatu.“

S tajemným úsměvem, jako kdyby snad věděli víc než všichni ostatní lidé, vzhlédli on i jeho němá paní k Bílé jehle, na jejíž špičce Xatu stál.

Oblohu pročísl první sluneční paprsek. Pokémon ale mlčel.

„Jak to, že je ticho?“ zamračil se už i jeden z trhovců.

Xatu hleděl na skalní výběžek čnící do prostoru na západním cípu hor. Na skále tam stál čtyřnohý bílý pokémon.

Kdosi na náměstí začal vřískat.

Bílý přízrak obrátil svou tvář k městu.

„Absol!“ zařval nějaký muž a v hrůze ukazoval ke skalám. „Je tu ABSOL!“