Rayova pokémoní cesta

Gerda, Aaron a Tamara

Lidé na náměstí pod Bílou jehlou se rozutíkali na všechny strany. Ulicemi se rozléhaly rány a skřípění přibuchovaných dveří, jak obyvatelé Rajského Města vyděšeně mizeli ve svých domech ve snaze ukrýt se před hrozbou, která nad ránem sestoupila z horských vrcholků.

Ray se ještě několikrát ohlédl přes rameno, jak šlapal Mie na paty. Kdosi za ním na něj rozčileně křičel, aby sebou hnul, ale on ho neposlouchal. S posledním pohledem nazpět se bílá postava na skále ztratila za jedním z domů.

„Uklidněte se! Nic se vám nestane!“ snažili se policisté dostat situaci pod kontrolu. Nebylo to však nic platné. Ikopané měli z Absolů hrůzu. Měl-li někdo možnost ukrýt se před nimi tak, že na něj alespoň neviděli, udělal to.

„Co to může znamenat?“ rozhazoval rukama nějaký muž před nimi. „Zemětřesení?“

„Jen to ne!“ děsila se jeho žena. „To by bylo…“

„Támhle je ten muž!“ vykřikla najednou Mia.

Několik lidí se otočilo, jako by mluvila k nim.

Ačkoli se všichni ostatní tlačili pryč, jak nejrychleji mohli, na samém okraji ulice podél stěn domů kráčel vysoký stařec v dlouhém plášti. Vedle něj se plavnými pohyby kupředu pohybovala jeho žena, Gerda.

„Nemá moc naspěch,“ zamračil se Ray.

„Tudy!“ vzal Arthur oba dva za límec. Strhl je doleva a pak už všichni tři zapadli do dveří hotelu Tuléven.

„Viděli jste ho?“ otáčela se Mia k proskleným dveřím. Muž už pomalu mizel za rohem ulice. Ray s Arthurem přikývli.

„Jen nevím, proč nám tolik leží v hlavě,“ zamyslel se Arthur.

Hlas Xatu už se toho rána neozval.

Vstupní hala hotelu byla zaplněna hosty, kteří opouštěli své pokoje, aby mohli s ostatními probírat události té noci.

„Haló!“

Mezi hlavami se prodírala útlá postava s rukou zvednutou vysoko nad ostatními mávajíc na příchozí.

„Volá na nás Sarah,“ upozornil Raye a Miu Arthur.

Žena se dostala až k nim a upravila si neposedný pramen vlasů.

„To jsem ráda, že jste už dorazili,“ prohlásila s úlevou. Zároveň se jí však v obličeji rozhostil neradostný výraz.

„Co se děje?“ zeptal se Arthur.

„Váš pokoj,“ řekla Sarah. „Vypadá to, že ti Sableyeové se odtamtud prostě nemíní hnout.“ Bezradně krčila rameny a omluvně se dívala z jednoho na druhého. „Nevíme, jak je to možné, že se jich tu objevilo tolik. Chci říct, někdy se stávalo, že se tady v hotelu děly zvláštní věci, ale bylo-li to něco, co hostům znepříjemňovalo pobyt, podařilo se nám to,“ zaťukala na dřevěnou desku stolu, „vyřešit.“

„Takže se do našeho pokoje nedostaneme?“ zeptala se Mia.

„Bohužel,“ přikývla žena ztrápeně.

„Haló!“

Otočili se. Mezi stolky a brebentícími hosty se k nim tlačil nevysoký muž v cestovním plášti. V ruce táhl veliký kufr a za sebou vláčel malou dívenku a svou bledou manželku. Zdálo se, že dáma každou chvíli omdlí.

„Pane McIlle?“ zamrkala Sarah zaskočeně. „Co pro vás mohu udělat?“

„Odjíždíme!“ prohlásil muž nabubřele. „S tímhle ostrovem to vypadá špatně.“

„Prosím?“ nevycházela Sarah z údivu. Bylo to s podivem, nejspíš se k ní ale ještě nedonesla zpráva o Absolovi.

„Je tu Absol!“ zakvílela paní McIllová. „Absol sestoupil dolů! Je tady!“

„Já se bojím, mamí,“ zakňourala její dcerka a prázdnou rukou se chytla matky.

Recepční vrhla na Raye vyděšený pohled. Příjemná hnědá barva jejích očí jakoby ztmavla. Ray mlčky přikývl.

„Xatu nezakokrhal a pak jsme ho všichni uviděli,“ přitakala Mia.

„A my odjíždíme,“ připomněl pan McIll svou přítomnost. „Nashledanou,“ a vmáčkl strnulé Sarah do dlaně klíčky od pokoje.

S menšími potížemi se Sarah dopotácela až ke svému pultu a sesunula se na židli. Oči vytřeštěné na klíče v ruce.

„Nemusí to nic znamenat, Sarah,“ položila jí Mia ruku na rameno. „Ten Absol myslím.“

Žena však zavrtěla hlavou.

„Vždycky to něco znamená… Naposledy také.“

Znovu se postavila na nohy a sundala ze zdi za sebou jeden klíč.

„Pokoj číslo patnáct,“ podala jej Arthurovi. „Přestěhujte se prosím tam, než se nám podaří vyhodit z třicet šestky ty Sableye.“ Mluvila trochu jako ve snách, když spolu s klíčem od pokoje číslo patnáct předávala Arthurovi i klíčky od muže, který před okamžikem hotel opustil se svou rodinou. Znepokojený jejím neurčitým pohledem strčil si Arthur oba klíče do kapsy.

„Můžeme vám se stěhováním pomoci…,“ navrhla Sarah ještě.

K pultu už se tlačilo několik dalších lidí. Při pohledu na ně bylo Rayovi, Mie i Arthurovi jasné, proč za Sarah jdou. Všichni se tvářili vystrašeně nebo pobouřeně a někdy obojí najednou a v rukou vláčeli těžká zavazadla.

„Ano, děkujeme za návštěvu,“ slyšeli ještě Sarah, když je fronta vytlačila až ke schodišti do vyšších pater.

Pokoj číslo patnáct byl o poznání tmavší než jejich třicet šestka. Nepochybně na tom měla svůj podíl ještě ne zcela rozptýlená tma venku i skutečnost, že byl obrácený na druhou stranu. Mimoto tam už pěknou řádku let nikdo nebydlel právě kvůli tomu, že se tu v minulosti objevili Sableyové. Ani ti sem však podle všeho už dlouho nezavítali.

Stěhování nezabralo mnoho času. Přestože se jim na schodech věčně pletli pod nohy hosté opouštějící Rajské Město, stačila jim jen jediná návštěva původního pokoje, aby si všechno sbalili a přenesli. Místnost i s koupelnou byla opravdu ještě stále v obležení duchových pokémonů a to i přesto, že se blížil den.

Ray stál u okna jejich nového pokoje a koukal ven. Přímo naproti nim se k jasné obloze vypínaly skalisté hory. Na ostrém výběžku se bez hnutí bělala zlověstná silueta.

„Stojí tam už tolik hodin,“ pronesl Arthur, když odhrnul záclonu z druhé strany okna a vyhlédl ven. „Vůbec se nepohnul, všiml sis?“

„Asi mu to nevadí,“ pokrčila rameny Mia, která se namísto Absolem zabývala jejich novým příbytkem. „Nahoře to bylo lepší,“ prohlásila nakonec s rukama v bok.

Ray se za ní otočil do pokoje.

„Myslíte, že to má něco společného s námi?“

Arthur nechal záclonu, aby zase překryla okno, a obrátil se k němu. Mia si povzdychla. „Myslím, že jo,“ řekli oba.

Kromě oběda a večeře za celý den nevyšli z pokoje. Vyhýbali se společnosti, která v hotelu zůstala i přes Absolovu přítomnost, o níž se všichni v restauraci bavili, ale ani to jim nedokázalo udržet lepší náladu. Když byli spolu nahoře, nikdo z nich nemluvil, přestože všichni přemýšleli o tomtéž. V nejbližší době jistě mělo k něčemu dojít, jenže mohli stěží vědět, co to má být. Navíc bohužel každý nápad znamenal katastrofu.

„Mohli jsme už dneska vyrazit k té svatyni,“ řekl nakonec Ray. Ležel na posteli a hrál si s modrým pokéballem z Temného trhu.

„Neplácej nesmysly,“ napomenula ho Mia, „máme všichni kruhy pod očima, že bychom se na nich mohli houpat,“ protřela si ospale oči a potřásla hlavou. „Nikam bychom nedošli.“

„Mia má pravdu, vyrazíme až zítra,“ podpořil ji Arthur, který se jako jediný zabýval něčím užitečným. Seděl u malého stolku a studoval průvodce, kterého koupil na tržnici. Ve skutečnosti v něm ale spíš jen lhostejně listoval, než že by jej opravdu četl.

Při návratu z večeře se zastavili u recepčního pultu. Sarah seděla na židli s bradou opřenou o ruku na stole a míchala lžičkou nějaký nápoj. Oči měla celé zarudlé a neposedný pramen jí jako vždy padal do čela, aniž by si jej však pokoušela upravit.

„Dobrý večer,“ pozdravili ji.

„Ahoj,“ kývla a napila se z hrnku. Otřela si ústa hřbetem ruky a opřela se o opěradlo. „Tři čtvrtiny lidí předčasně odjely.“

Zdrceně na ně pohlédla a mimoděk očima sklouzla ke dveřím za nimi. Nezdálo se, že by se dovnitř co nevidět měli hrnout noví hosté. Dokonce i ulice venku byla vylidněná. Potom jako kdyby si uvědomila, že je ještě stále recepční, zpříma se posadila a uhladila si vlasy.

„Musí to být k vzteku,“ pokusil se Ray o soucitný úsměv.

„Je mi to hlavně líto,“ řekla na to ona. „Už to vypadalo, že bude dobrá sezóna.“

Nevěděli, co na to říct.

Nakonec zůstali dole se Sarah až do půl desáté večer. Venku už se úplně setmělo. Obchody byly zavřené a restaurace zely prázdnotou. Jenom nahoře na skalách do tmy neúnavně zářila bělostná srst Absola shlížejícího na město.

„Asi byste si měli jít lehnout,“ zvedla se nakonec Sarah z pohodlného křesílka v hale hotelu a sesbírala prázdné šálky od čaje. „Máte už naplánováno, co budete dělat zítra?“

Podívali se jeden na druhého.

„Do toho mi nic není, chápu,“ přikývla Sarah a otočila se.

„To ne,“ vyhrkla Mia nešikovně. „Totiž, ani pořádně nevíme. Asi bychom se podívali někam do přírody… možná?“

„Do přírody?“ volala na ně Sarah z restaurace, kam odnesla nádobí. „Příroda na Ikopě je moc krásná,“ uslyšeli klapot podpatků a pak už byla recepční zase zpátky. „Ovšem na to, že je ostrov turistickým střediskem, tu není mnoho tras, kde by se dalo chodit,“ rovnala křesílka tak, aby vítala případné návštěvníky. „Celá Ikopa je v podstatě jedna velká džungle. Nikdo by vás nemusel najít, kdybyste se ztratili.“

„Upřímně, ani by nám to nevadilo,“ usmál se Arthur s úšklebkem.

„Tak potom je to tady pro vás jako stvořené,“ mrkla na ně Sarah spiklenecky.

„Tak dobrou noc.“

„Dobrou! A ráno je snídaně jako obvykle!“ zavolala na ně ještě, jak stoupali po schodech, a pak už zůstala ve vstupní hale sama.

Ručička na hodinách v jejich pokoji ukazovala jedenáct hodin v noci. Ray, Mia ani Arthur však nespali.

„Takže myslíš, že podél pobřeží to bude nejlepší?“ zeptala se Mia Arthura, když se k němu a k Rayovi vrátila se sklenicí vody z koupelny.

„Asi tím ztratíme méně času, než kdybychom se prodírali džunglí,“ pokýval hlavou Arthur.

Ložnicí se rozlévalo chabé světlo malé stolní lampy, u které se všichni sesedli. Museli ji položit na koberec, protože konferenční stolek byl příliš nízký a velikostí nestačil ani pro ně tři.

„Je pomalu čtvrt na dvanáct, musíme jít do postele,“ prohlásil Ray a natáhl se na koberec. „Mimochodem, viděli jste dneska někdo Jacka a Sibylu?“

„Nikde jsme nebyli, takže ne,“ zavrtěla Mia hlavou. „Myslíš, že se po nás shání?“

Pokrčil rameny. „Nevím, ale..“

Arthur zprudka vyrazil syčivý zvuk.

Ray zmlkl uprostřed věty. Všichni tři nastražili uši, ale nic nezaslechli.

„Co se děje?“ zašeptala Mia.

„Radši zavřu to okno,“ zvedl se chovatel ze země. Trochu přitom zavrávoral, ale jakmile se přiblížil ke dveřím na balkón, jeho tělo zachvátila nečekaná panika. Splašeně přiskočil až k nim a rázně je přibouchl.

Ray s Miou se na něj zamračili. „Co to vyvádíš?“

„Ticho!“ přitiskl si Arthur znovu prst k ústům.

„Neměli bychom zhasnout?“ napadlo Raye. Ozvalo se cvaknutí a pokoj potemněl.

Arthur i nadále stál u okna a opatrně vykukoval ven poodhrnutou záclonou. Ray i Mia se potichu přikradli k němu.

Až na osamělá světla některých domů v podle všeho méně obydlené čtvrti, kam okna jejich pokoje mířila, byla venku tma. Pokud Arthur něco zaslechl, jen stěží by teď mohli vidět původce toho zvuku. Ray zapřemýšlel o tom, jestli by to mohli být rakeťáci. Dost možná ho to napadlo jen díky tomu, že o nich zrovna mluvili. Každopádně to ale nebylo nemožné a dokonce ani nepravděpodobné.

„Vidíte tam něco?“ špitla Mia, jak se tiskla k Rayovým zádům.

„Nic,“ zakroutili hlavama.

Někde v hotelu krátce zavrzala podlaha.

„Někdo je na schodech,“ otočil se Ray ke dveřím.

Mia zavrtěla hlavou. Chovají se jako malé děti. Jedenáct hodin v noci přece nebylo tak pozdě, aby se hosté nemohli vracet na své pokoje. Vždyť i oni sami chodili na večerní procházky po městě.

Kroky se zastavily.

Ray přitiskl ucho ke dveřím.

Někdo na ně z druhé strany zaťukal.

Arthur se pozadu vrhl od okna. Zakopl o okraj koberce a rozplácl se na podlaze vedle stolní lampy. „Někdo tam je!“ vyjekl s vytřeštěnýma očima.

„Ovšemže tam někdo je, když na nás ťuká,“ protočila Mia oči v sloup. „Rayi, otevři.“

„VENKU někdo je!“ ukázal Arthur na prosklené balkónové dveře.

Ray i Mia se okamžitě otočili.

Zaťukání se ozvalo znovu. „Haló?“

„To je Sarah,“ poznal Ray v hlase hotelovou recepční.

Arthur už se zvedl ze země a rázně roztáhl záclony. Balkón byl prázdný.

„Nikdo tam není,“ oddychla si Mia. „Kde je ten vypínač?“

Pokoj vzápětí zaplnilo světlo velikého lustru.

Kroky na chodbě se vzdalovaly.

Ray honem otevřel dveře. „Sarah?“

Recepční už byla skoro na schodišti, když uslyšela jeho hlas. Ohlédla se a uviděla Rayovu hlavu vystrčenou ze dveří.

„Moc se omlouvám,“ zatvářila se nešťastně a zamířila zpátky. Podpatky nejistě zaklapaly po podlaze. „Omlouvám se, že vás obtěžuji takhle pozdě, ale dole v hale na vás čeká nějaká žena a chce s vámi mluvit.“

Ray zvedl obočí. „Žena?“ zopakoval. Jediná žena, která by s nimi v tomhle městě mohla chtít mluvit, byla Sibyla.

„Co se stalo?“

To už se ke dveřím natlačili Mia s Arthurem.

„Sarah říká, že s námi dole chce mluvit nějaká žena,“ vysvětlil Ray zmateně.

„A kde je Sarah?“ zamračila se Mia.

Ray se rozpačitě rozhlédl. Recepční už zase byla na konci chodby, kde začínalo schodiště.

„Počkejte na nás!“ houkl překotně a vzápětí se už všichni tři vrhli za ní.

Vstupní hala byla osvětlena mohutným skleněným lustrem, jehož zavěšení schodiště obkružovalo. Jakmile sestoupili až na parketovou podlahu, spatřili u recepčního pultu vysokou postavu v tmavě zeleném plášti. Sarah za pultem vypadala bezradně. Vůbec se na příchozí neusmívala, spíše se zdálo, že má z návštěvy strach. Když uviděla Raye, Miu a Arthura, vděčně k nim zamířila.

„Chce vám něco předat,“ spustila rychle, ale dost potichu, aby to příchozí neslyšela. „Říkala jsem jí, že vám to dám, ale…“ Zapotácela se.

„Co je to s vámi?“ chytl ji Ray za ramena a vzápětí ji v pase podepřel paží. Sarah se protočily oči a poklesla v kolenou.

Jas obřího lustru se zmírnila v několika vteřinách odumřel úplně.

„Co chcete?“ obrátil se Arthur na ženu, která ještě stále nehybně stála u recepčního pultu, jako by čekala na klíč od svého pokoje.

Ray vyděšeně vyjekl, protože se Sarah sesunula na podlahu. Co nejšetrněji ji položil na temné parkety a ověřil si, že dýchá. Cítil, že se ho zmocňuje panika, poněvadž netušil, co se Sarah stalo. Vzhlédl od ní k postavě vpředu. Cítil pohled příchozí zpod její zelené kápě.

Mia Raye vystřídala na stráži u malátné Sarah. Ray odhodlaně vykročil kupředu.

„Vy jste Gerda, že?“ Pokusil si dodat odvahu sebevědomým vystupováním, ale čím blíže k návštěvnici byl, tím rychleji ho důvěra v sebe samého opouštěla. Nedalo se říci, že se Gerdy bál. Dáma však v sobě měla nejasný zdroj autority dávající všem jasně najevo, že teď je tu ona ta nejdůležitější a že ji ostatní musí poslouchat.

Vztáhla k Rayovi svou zmrzačenou ruku navlečenou v rukavici. V pěsti cosi svírala.

„Rayi, pozor,“ varovala ho Mia, jako kdyby byla připravená po návštěvě skočit.

Žena však klidně zavrtěla hlavou a napětí naráz povolilo. Bylo to, jako když se z dlouho zahaleného kraje zvedá mlha, a i přesto, že všechna světla zůstávala i nadále zhasnutá, pocítili Ray, Mia i Arthur nenadálou jistotu. Cítili se v mnohem větším bezpečí než kdy předtím. Zdálo se, že tajemná síla postavy v plášti se přiklonila na jejich stranu a poskytovala jim veškerou svou ochranu. Připadali si teď mnohem bezpečněji než ještě před pár okamžiky nahoře v pokoji číslo patnáct.

Sarah se probrala a něco zamumlala. „Proč je zhasnuto?“ slyšeli její udivený hlas.

V Rayově natažené ruce zacinkalo několik mincí.

„Ale…,“ snažil s Gerdě peníze vrátit. „To jsou peníze za ty přívěšky,“ zamával modrým pokéballem, který mu visel na krku.

Gerda několikrát radostně přikývla a ukázala na něj.

„Rayi!“ vydechla Mia, oči upřené na vlastní pokéball. Odráželo se jí v nich tyrkysové světlo, jímž předmět mlhavě zářil. Přišla blíž k Rayovi a Gerdě. Arthur zůstal nerozhodně stát. Nemůže se jim něco přihodit? Budou potřebovat pomoc?

„Vy jste ještě tady?“ postavila se Sarah na nohy a upravila si vlasy.

„Jsou vaše,“ trval na svém Ray, jak se snažil ženě vrátit peníze. „Vezměte si je.“

Gerda se mlčky poklonila a obrátila se k odchodu.

Nikdo ani nedutal. Její postava plula tmou až k východu tak ladně, jako by se vůbec nedotýkala země. Ozvalo se slabé cinknutí zvonku a přibouchnutí dveří. Až v tu chvíli Rayovi, Mie, Arthurovi a Sarah došlo, že je Gerda pryč.

Lustr několikrát blikl a naráz je do očí uhodilo jeho jasné světlo.

Ray se vrhl ven. „Počkejte!“ Znovu cinkl zvonek.

Objevil se na ulici a rozhlédl se. „Proč ty zatracené lampy nesvítí?“ uvědomil si rozčileně. Vzápětí ji uviděl. Roh domu vlevo pohladil její dlouhý hábit a byla pryč. Rozběhl se za ní. Na rohu ulice se mu ale smekla noha. Zachytil se za nejbližší sloup pouličního osvětlení, svezl se po něm a dopadl na zadek. V temné ulici přímo před ním už po Gerdě nebylo ani stopy. Rozbolavěle se postavil, věnoval tomu místu ještě jeden pohled a pomalu se vypravil zpět do hotelu.

Zmítaly jím smíšené pocity. Jak se mohla Gerda tak rychle ztratit? Prošel kolem zastřiženého zimostrázu a zatlačil do dveří hotelu. Vždyť ho to stálo sotva pár setin sekundy, než zvedl hlavu po svém hloupém pádu na rohu ulice…

Vešel do hotelu a zahloubán do svých úvah udělal ještě několik kroků, než si všiml, že uvnitř je tma.

„Mio, Arthure!“ zavolal do potemnělé haly a rozhlédl se. Nikdo mu neodpověděl. Kromě těžkého ticha usazujícího se na leštěné podlaze, recepčním pultu i točitých schodech v sále nebyl nikdo.

Kdesi v horních patrech se ozval rychlý dusot.

Ray rázně přešel až ke schodišti.

„Sarah!“ zavolal nahoru. Proč je tu zhasnuto?

Vyběhl několik schodů a nahmatal na stěně vypínač. Ozvalo se cvaknutí, ale lustr se nerozsvítil. Odněkud zavál slabý průvan a rozezvonil na něm několik křišťálových ozdob.

„POZOR! JSOU TAM!“

Nečekaný výkřik způsobil, že Ray málem zakopl o další schod. Dveře v patře nad ním se rozrazily a na schodiště zmateně vyklopýtalo několik hostů.

„Co je to za lidi?!“ pištěla žena v županu.

Ray vyrazil po schodech nahoru až k hostům. V horních patrech se ozývalo dupání a několikrát bouchly dveře. Potom všechno zase utichlo.

Byl si jistý, že se něco děje. Už jen kvůli tomu tíživému tichu tu a tam přerušovanému ránami či spěšnými kroky.

„Co se tu děje?!“ vyhrkl, až dáma v županu vykřikla a chytila se zábradlí.

„Co jste zač?“ vyjel na něj její muž. „Co chcete?!“

„Já tady bydlím!“ vykřikl Ray, jako kdyby tím měl zachránit svět. Vzápětí si svůj tón uvědomil, ale nezáleželo mu na tom, jak hloupě to zní. „V pokoji číslo třicet šest.“

„Ó můj bože!“ zalapala dáma po dechu. „Slyšel jsi, v třicet šestce!“

„Tedy vlastně ne, v patnáctce…“ zrudl Ray na okamžik. „Můžete mi říct, co se tady děje?“ udeřil na ně pak. Začínalo ho rozčilovat, jak oba manželé zjevně něco vědí, nezmohou se ale na víc než na ustrašené pohledy nahoru a dolů ze schodů.

„Někdo zaútočil na hotel!“ vysvětlil muž v rychlosti.

„Zaútočil na hotel?“ zopakoval Ray, jako kdyby dostal něčím po hlavě. „K-kdo?!“

Jejich už tak nesouvislý rozhovor narušila rána. Lustr se roztřásl a halu naplnilo zvonění skla, jak o sebe cinkaly broušené krystaly.

„Znovu stínovou kouli!“ zařval mužský hlas.

„Pomóc!“

„To byla recepční!“ zakoulela očima žena před Rayem.

„Nejvyšší čas zmizet, s celým tímhle zpropadeným ostrovem je konec!“ chytil ji muž za ruku a už se hnali po schodech dolů.

„Ale co naše věci!“ lamentovala jeho manželka. Ray zahlédl, jak se na schodech otočila a vytřeštila na něj oči.

„Vykašli se teď na ně!“

Seshora zaburácela další rána. Jakmile zvuk utichl, ozvalo se cinknutí dveřního zvonku a vyděšení manželé byli pryč.

Ray se vrhl po schodech vzhůru. V hlavě mu pištěl zděšený hlas té paní, jakmile se zmínil o pokoji třicet šest. Co se v jejich pokoji stalo? Něco mu říkalo, že tentokrát už nešlo o Sableye.

„Mio! Arthure!“

Dveře nalevo od něj se otevřely. Vedly na jedno z menších schodišť, stálo na nich „Pouze pro zaměstnance“. Teď se z něj však vyhrnulo několik osob v černých uniformách.

„Rakeťáci!“ vypadlo z Raye.

„Tady je!“ zahučel jeden z nich v odpověď. „V druhým patře! Hlavní schody!“

Ray už neváhal ani vteřinu. Zběsile utíkal nahoru. V tu chvíli ho nenapadlo, že z nejvyššího odpočívadla nebude mít kam utéct.

„Stínovou kouli!“ ozvalo se za ním.

Instinktivně se přikrčil a pokémoní útok smetl ze zábradlí vyřezávanou mísu s ovocem.

„Stůj ty zmetku!“

Jeho oči si ještě nestačily úplně zvyknout na tmu, která v chodbách panovala. V následující zatáčce zavrávoral a málem narazil do stěny. Těsně ji minul a stanul v další chodbě. Vpravo na jejím konci se vyjímalo velké okno do ulice před hotelem. Nalevo se ale právě objevily další dvě černé postavy.

„Je konec, zlato,“ sdělil mu sladký ženský hlas.

Ray zůstal stát jako opařený. Nebylo kam utéct. Kdesi v útrobách domu zaslechl překvapený výkřik některého ze zločinců doprovozený dívčím vyjeknutím. „Mia!“ vyhrkl Ray nahlas. Znovu si uvědomil, že ona i Arthur jsou ve stejném nebezpečí. Rozběhl se nazpět. Do někoho ale vrazil. Ozval se smích a Ray cítil, jak mu ocelový stisk něčí ruky drtí rameno.

„Do toho!“ zaječel výhružně Miin odhodlaný hlas. Tentokrát to bylo zvenčí.

Oknem na konci chodby Ray zahlédl, jak se venku fialově zablesklo. Ozval se zoufalý výkřik několika lidí.

„Co se to tam děje?“ šlehla žena pohledem k děleným oknům. Byla ale příliš daleko na to, aby viděla před hotel. „Běž to zkontrolovat, Migueli!“

Jeden z mužů zmizel. Ray zaslechl jeho vzdalující se kroky na schodišti.

„Musí být schopní poradit si s tou malou holkou,“ procedila žena zlostně.

„Nejspíš nejsou,“ vypadlo z Raye s pocitem zadostiučinění. Má-li to již i tak spočítané, rozhodně nehodlá promrhat jedinou příležitost, jak se rakeťákům vysmát. Zvláštní bylo, jak se ho nedokázal zmocnit strach. Cítil nebezpečí kolem a věděl, že takové jednání mu způsobí jen problémy. Nepřítomnost strachu byla sama již dost povážlivá. Proč se nebojí?! Cítil to ve své hrudi, srdce mu bušilo, ale ne strachy. Byl si jistý, že tohle ještě zdaleka není konec.

Ze tmy se vylouply oči té ženy. Zaryly se do těch jeho neméně zostra jako by to udělala hlavní vůdkyně celého týmu. Byl si jistý, že tohle není ona.

„Půjdeš s námi,“ pokývala hlavou a neustále si ho prohlížela. „Ano?“

Plivl jí pod nohy. Okamžitě ucítil palčivou bolest na levé tváři.

„Jedna facka za každou takovou nevychovanost,“ pravila žena se zdviženým prstem. Potom se její oči upřely na Rayovu hruď. „Ale ale, co to máme?“ Vztyčený prst mu ukázal na prsa.

Až v tu chvíli si Ray uvědomil, odkud vychází ta hřejivá jistota, že se z toho dostanou. Cítil, jak mu naplňuje útroby a jeho srdce tepe přesně v rytmu jejích přívalů. Přesně tak, jak z přívěšku pokéballu na jeho krku pulzovalo modré světlo.

Zvenčí se ozval vítězoslavný výkřik.

„Co to sakra?!“ vyprskla žena.

Ve stejný okamžik se otevřely dveře na další schodiště. Ray uviděl jednoho z rakeťáků, jak k nim táhne zmítající se Sarah.

„Pomohla jim utéct,“ oznámil zahanbeně a s jistou dávkou strachu v hlase. „Těm zbylým dvěma.“

„Sarah?“ otočil se k recepční Ray. Zachvátil ho silný nával vděčnosti. Kdyby mohl, objal by ji, ale rakeťák ho držel příliš pevně. Světlo Rayova pokéballu narostlo. Sarah, přestože měla obličej mokrý od slz, se usmála.

„To by stačilo,“ přerušil je hlas vedoucí akce. „Udělejte s ní, co uznáte za vhodné.“

„NE!“ zařval Ray. Pokusil se vyškubnout ocelovému sevření.

Smýkli se Sarah stranou a začali ji táhnout ze schodů.

„SARAH!“

„On ti pomůže, Rayi!“ zavolala na něj naléhavě, než zmizela ve tmě točitého schodiště. „Až nebude zbytí! Pomůže ti!“

„Drž zobák!“ okřikl ji rakeťák a zacpal jí ústa.

Až nebude zbytí? Copak to nebylo právě v tu chvíli?! Copak někdy potřebovali pomoc nezbytněji než nyní? „Já ale potřebuju pomoct TEĎ!“ zařval Ray zoufale.

Vypadalo to, že se vše na okamžik zastavilo. Páchnoucí dech muže surově mu mačkající ruce se zpomalil. Nikdo ani nezamrkal.

Ve chvíli, kdy se rakeťáci dali do smíchu, se ozval zvuk, jako když trenér povolává pokémona k zápasu. Chodbou proletělo červené světlo.

„Co to krucinál je?!“ zařval kdosi.

Ray bez dechu zíral, jak se z přívěšku na jeho krku vynořuje pokémon. Modré světlo pulzovalo v rytmu jeho srdce, až se mu dělalo mdlo. Jakmile záře vyprchala, všichni mlčky shlédli na zem před Rayovýma nohama. Stála tam maličká, bílá bytost se zelenou helmicí na hlavě, ve které tkvěl pevně zasazený rudý půlměsíc. Po celém těle pokémona se vlnily neznámé černé znaky a tetování.

„To, to je Ralts?“ zamrkal kdosi z rakeťáků.

„Ralts?“ zopakoval Ray. Podíval se dolů a pokémon k němu vzhlédl od špiček jeho bot. Zaklonil hlavičku tak, že zpod zelené helmice vysvitly jiskřivě karmínové oči. Ray několikrát zamrkal. Ty oči znal. Stejné oči měla žena starce z trhu – Gerda.

„Ralts!“ vypískla žena smíchy a musela se opřít o zábradlí. Ostatní se také dali do smíchu. „Ralts!“

Ray nevěděl, co má dělat. Vždyť to byla pravda. Ralts neměl nejmenší šanci uspět proti jejich přesile. I kdyby mu pomohli jeho ostatní pokémoni… Ani by je nedokázal povolat do boje, na pokébally nedosáhl.

Smích rakeťáků však nečekaně přerušil rozkaz od Sarah na schodech.

„Použij půlnoční kabaret, Aarone!“

„Aarone?!“ zamrkal Ray.

Ralts vypískl. Ozval se zvuk připomínající sténající potrubí a hotel se rozvlnil, jako by byl z gumy.

Aaron vyrazil ke schodišti.

„Počkej na mě!“

Raye překvapilo, jak snadno se rozběhl kupředu. Rakeťáci všude kolem totiž měli problém byť jen promluvit. Všechny jejich pohyby byly zpomalené. Vydat jediný rozkaz jim trvalo zoufale dlouho, takže vlnící se hotel zaplňovaly hučivé zvuky natahovaných samohlásek. I když se ženě za Rayem podařilo cosi zakřičet, její kumpáni se k němu rozběhli tempem Magcarga. Ray sám přitom utíkal, jak nejrychleji mohl.

„Tudy!“ strhl ho kdosi do postranních dveří.

Byla to Sarah, která se podle všeho dokázala pohybovat stejně rychle jako on a Aaron.

Stáli na schodišti pro personál.

„Sarah, co se to děje!?“

Netrpělivě zakroutila hlavou. „Běžte, Mia i Arthur už jsou venku! Někde na tebe čekají. Rakeťáci se brzy vrhnou za vámi, nevím, jak dlouho tenhle útok účinkuje. Utíkejte, Rayi, ať už se chystáte kamkoliv!“

Zmátlo ho to. Až do té chvíle se mu zdálo, že Sarah o jejich plánech, z nějakého nepochopitelného důvodu, ví. Teď to tak ale rozhodně nevypadalo.

„Ale co se…“

Chytla ho za ruku a už běželi ze schodů, Aaron v čele. Hotelem se ozývalo bučení zpitvořených hlasů rakeťáků a těžké, pomalé kroky.

„Miina Tamara si dole v hale vedla znamenitě!“ usmála se Sarah na Raye, jako kdyby předpokládala, že ví, kdo je Tamara. On však neměl ani ponětí. „To ona mi řekla, že ti Aaron určitě pomůže, když budeš potřebovat.“

Ray se snažil nespadnout ze schodů. O čem to mluví?!

„Nevěděla jsem, že máte takové pokémony!“

„To my taky ne,“ odpověděl Ray nahlas a konečně se zmátožil natolik, aby utíkal sám.

Rozrazili dveře a objevili se v nevelké zahradě s houpačkou a nějakými krámy v rohu.

„Tamtudy a brankou ven!“ nasměrovala ho Sarah ke kovové lucerně na zdi. „Mia s Arthurem tě už najdou! Běžte a hodně štěstí!“ Strčila do něj nečekanou silou, aby ho nenapadlo se k ní ještě obracet.

Vrátil do pokéballu Aarona a rozběhl se směrem, který mu Sarah poradila.

Uličkou se mihl jeho stín, jak Ray proběhl pod zářící lampou a ocitnul se na široké třídě přímo před hotelem. Ta teď byla úplně prázdná a temná. Lampa za jeho zády byla jediným světlým bodem široko daleko. Ray se rozhlédl kolem. Neměl ponětí, kde na něj Mia s Arthurem čekají. Měl by snad začít volat jejich jména na celou ulici? Jistě že ne, jen by na sebe upozornil rakeťáky. Z hotelu se ozvaly první srozumitelná slova. Velkými okny v průčelí problesklo světlo nějakého pokémoního útoku.

Ray se roztřásl. Co má udělat? Aniž by věděl, co vlastně činí, rozběhl se směrem k Bílé jehle. Připadala mu jako jakýsi záchytný bod pro kohokoliv, kdo se cítil ztracený. Její bělostné zdi dodávaly každému naději, ať už se ocitl v jakékoli situaci.

Náměstí pod věží bylo stejně vylidněné jako celé město. Ray se neodvažoval vystoupit ze stínů budov lemujících prostranství, už tak byl příliš nápadný a zranitelný.

„Mio, Arthure,“ mumlal si sám pro sebe. Rozhodl se obejít náměstí zleva, snad přitom v některé z ulic zahlédne někoho z těch dvou. Jak je má najít v tak velkém městě?! Minul zavřené okenice nějakého domu a nakoukl do jeho průjezdu. Nikdo tam ale nestál.

„Xaaa-a,“ ozvalo se seshora.

Bylo to tak tiché, že by zvuk ani neslyšel, nebýt jeho úzkostné naléhavosti. Ray se otočil a uviděl Xatu stojícího pod vrcholkem věže. Neshlížel už na město z jejího vrcholku, se zvláštní pokorou ve svém postoji zaujal místo na jedné z říms. Krátce mávl křídly, aby si zajistil Rayovu pozornost a pak se jejich oči setkaly. Nebylo to přímo nepříjemné, ale vědomí, že mu Xatu proniká do hlavy, se Rayovi nelíbilo. Cítil, že se mu v ní objevují cizí myšlenky a narušují jeho už tak rozjitřené uvažování. Viděl Miu s Arthurem, jak stojí u přivazovacího kolíku v přístavu napůl schovaní ve stínu rozložité palmy.

Vize se rozplynula.

Ray se otočil jako na obrtlíku a dal se do běhu. Xatu za ním zůstat hledět s nevyzpytatelným výrazem očích černých jako korálky.

Proběhl jednou z uliček, která se obloukem vyhýbala hotelu Tuléven, a vrhl se další z nich rovnou do přístavu. Slyšel moře, jak šplouchá o boky pohupujících se lodí.

„Nešťouchej do mě, někdo si nás všimne,“ šeptal Miin rozčilený hlas.

Síť ulic Raye vyplivla do přístavu, kde zůstal stát na nábřeží opařený volným prostorem.

„Rayi, tady!“ zavolal na něj Arthur přidušeně.

Rayovy oči si už zvykly na tmu a rychle našly tři postavy choulící se pod černou siluetou datlové palmy. Kromě Mii a Arthura tam stál ještě někdo o poznání menší.

„Rayi!“ vrhla se mu Mia kolem krku, když doběhl až k nim. Bylo to tak nečekané, že málem spadl na zem. Její tváře sálaly teplem, jak jej nadšeně tiskla k sobě. Pevně ji sevřel kolem ramen.

„Napadli nás rakeťáci! Chvilinku po tom, co jsi vyběhl ven za Gerdou!“ vysypala ze sebe Mia, jakmile se od sebe odtrhli.

„Já vím,“ přikývl Ray. Oči mu přitom sjely k Miiným nohám. Bělala se tam malá postavička s ornamenty na těle.

„To je Tamara,“ rozzářila se Mia, když si všimla, kam Ray kouká. „Moje Ralts.“

„Jsem rád, že jsi nás našel,“ ozval se konečně Arthur.

„Pomohl mi Xatu na Bílé jehle,“ usmál se Ray, jak ho Arthur poplácal po zádech.

„Musíš mít taky jednoho Raltse, Rayi,“ řekla potom Mia. „Podle toho, co říkala Gerda…“

„Viděli jste Gerdu?“ přerušil ji Ray netrpělivě. „Kde? Vrátila se do města? Mně se hned ztratila.“

„Na to nemáme čas,“ zavrtěl hlavou Arthur.

Mia přikývla. Ray se chtěl ještě na něco zeptat, ale zakryla mu ústa rukou. „Je načase, abychom konečně vyrazili ke svatyni. Nejvyšší čas.“

Rayovi v náručí přistál jeho batoh.

Tamara vyrazila kupředu.

„Arthur stačil sbalit naše batohy!“ křikla Mia, jak téměř utíkali za jejím novým pokémonem. Tamara plula vpřed rychle a s obdobnou ladností jako Gerda.

„Jak to mohl stihnout?“ hekl Ray, do cesty se mu připletl obrubník.

Proběhly rozlehlým parkem a během několika dalších minut už byli na pláži za městem.

„Bonsly!“ ozvalo se z Rayova batohu.

Ray se rozesmál, přestože jeho pokémon vypadal vystrašeně. „Ahoj, Bonsly! Omlouvám se, že tě takhle budíme…“

„Celou dobu se schovával v tvém batohu,“ mrkla na Raye Mia. „Stejně jako Manene. Poklepala prsty na hlavičku malého klauna, který už jí seděl na rameni. Držel se jí přitom jako klíště a běh si náležitě užíval. Skoro jako kdyby Mia byla Ponyta a on její jezdec.

„Co se v hotelu stalo?“ houkl Ray na Arthura. Bonsly si vyměnil několik pobouřených výkřiků s Manenem a zalezl do batohu.

„Rakeťáci se nejdříve netrefili.“

„Netrefili?“ zamračil se Ray.

Zanechávali za sebou hluboké stopy, jak se bořili do světle žlutého písku. Tamara vpředu nezpomalovala, blížili se k hranici lesa na východním pobřeží. Běh po měkkém písku jim dával zabrat, takže chvíli mlčeli a jen ztěžka supěli.

„Au!“ vykřikl Arthur, který zprudka narazil do jedné z prvních palem.

Mia okamžitě zastavila. „Arthure!“

Byli na okraji pralesa. Písčitá pláž se tu ztrácela v černočerné tmě mezi tisíci stromy ikopské džungle.

„My jdeme lesem?“ zarazil se Ray při pohledu na clonu z větví.

Mia s Arthurem vypadali neméně překvapeně. Tmavé siluety pokroucených kmenů v nich budily nedůvěru. Mia dala Manenemu velkou pusu a s jeho roztomilým „Manene“ jej schovala do pokéballu.

Ralts netrpělivě otáčela kulatou hlavou. Její veliký půlměsíc slabě pulzoval. Houpala se ve vzduchu a čekala.

Z pralesa se táhla vůně země a vody, noční vítr z něj hnal dusno, které se usazovalo na pláži jako hejna Masquerainů. Kokosové palmy vysoko nad jejich hlavama dirigovaly hejna Murkrowů, kteří nad lesem přelétávali.

Vybavila se jim vzpomínka na zakázaný hvozd mezi Zlatoprutovým a Fialkovým Městem.

„Musíme projít skrz?“ zeptala se Mia Tamary.

Nekompromisně přikývla.

„Jestli zná cestu, bude to možná lepší,“ připustil Arthur, kterému mezitím na čele vyrazila velká boule. „Rakeťáci nás budou hůř hledat, než kdybychom ostrov obcházeli po pláži.“

„Stejně vědí, kam směřujeme,“ namítla Mia hořce.

Arthur přikývl. „Jenže ještě pořád nemají ani tebe, ani Raye,“ ukázal postupně na oba dva. „Je jisté, že už chytili Latiose i Latias. Podle chování těch Chimechů při plavbě sem se o tom nedá pochybovat. Teď půjdou po vás. To byl důvod, proč napadli Tuléven – chtěli vás unést.“

Kdyby jim něco takového řekl před několika měsíci, byli by vyděšení k smrti. Ray s Miou teď ale jenom věcně přikývli, koneckonců nečekali nic jiného.

Tamara rozčileně připomněla svou přítomnost, když nechala do písku vedle své trenérky spadnout veliký kokosový ořech. S tlumenou ránou se do okolí rozletěl vymrštěný písek.

„Jdeme!“

Vnořili se do džungle. Ačkoli se snažili ten pocit nevnímat, lesem prostupovalo nedočkavé ovzduší nějaké velké události. Liány prověšené mezi stromy se najednou zdály být napnuté k prasknutí a veliké květy orchidejí na ně civěly úplně stejně jako v lese Abotaregijů.

„U čeho jsme skončili?“ začal znovu Arthur. Nemohli teď postupovat tak rychle, což jim dalo příležitost vše si navzájem vysvětlit.

„Trochu tišeji,“ požádala ho Mia. Vrhla na něj prosebný pohled a pak se úzkostně rozhlédla.

Prodrali se nějakým křovím, přičemž se jediným záchytným bodem stalo tělo Tamary, které neznatelně mléčně světélkovalo.

„Říkal jsi, že se rakeťáci spletli,“ napověděl Rayovi Arthur. Dal si přitom záležet, aby mluvil potichu.

„Ano,“ rozpomněl se on. „Někde zjistili, že náš pokoj má číslo třicet šest, jenže už se jim nedoneslo, že jsme se po čase přestěhovali.“

„Kvůli Sableyeům,“ zamumlal Ray.

„Gerdina práce,“ zašklebila se Mia a věnovala zasněný pohled své Tamaře.

„O Gerdě až potom,“ zavrtěl hlavou Arthur a pokud se to Rayovi nezdálo, otřásl se. „Ještě teď z ní mám husí kůži,“ zabrblal sám pro sebe Arthur.

Ray se zazubil.

„Takže rakeťáci chtěli unést tebe a Miu, aby vás dostali do svatyně,“ navázal Arthur. „Prostě se vloupaly do třicet šestky, ale tam nás nenašli, což je zmátlo a zpomalilo. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že bychom tam vůbec kdy byli. Neměli jsme tam ani batohy, nic… všude jen spousta Sableyeů.“

„To díky nim se zpráva o vloupání tak rychle roznesla,“ pokračovala Mia ve vysvětlování.

Ray obrátil pohled k ní. Přeletěl přitom očima po okolních korunách stromů. Ze tmy na ně civěly desítky žlutých očí.

„Co jsou zač ti pokémoni?“ chtěl vědět. Pomohlo by mu to překonat strach. Všechno bylo hned mnohem přijatelnější, když o tom věděl podrobnosti.

„Nevím, to je jedno,“ odbyl ho však Arthur. „Mio, pokračuj.“

Přikývla a Ray se znepokojeně ohlédl i za sebe.

„Sableyové udělali poplach, takže se celé patro hned dozvědělo, že se něco děje. My jsme v tu chvíli byli ještě stále dole ve vstupní hale. Pak ale někdo seshora zakřičel, že ve třicet šestce jsou rakeťáci.“ Mia s prvotním vyjeknutím odehnala velkého Dustoxe a pak se zhluboka nadechla, aby mohla mluvit dál. „Hned nás napadlo,“ mrkla na Arthura, „že tam jsou kvůli nám, a tak jsme běželi do našeho současného pokoje a všechno jsme zabalili. Myslím, že někdy v tu dobu ses musel vrátit do hotelu, Rayi.“ Podívala se na něj.

„Asi,“ pokrčil rameny. „Ale všude tam byla tma.“

„To udělali taky rakeťáci,“ ušklíbl se Arthur. „Když zjistili, že jsou prozrazeni, někdo z nich přerušil přívod proudu.“

„A potom, zatímco ty jsi byl v horním poschodí, se za námi nějakým záhadným způsobem prodrala Sarah. Bylo to právě včas, potřebovali jsme se totiž okamžitě ukrýt před rakeťáky, kteří se tam najednou objevili.“

„Ale jak vám s tím pomohla, Mio?“

„Omylem předtím strčila Arthurovi do ruky klíče nějakého dalšího pokoje, toho prázdného po panu… panu…“

„McIllovi,“ přikývl Arthur. „Takže jsme se ukryli v něm. Dalo se přece předpokládat, že další pokoj, kam rakeťáci půjdou, bude patnáctka. Tedy spíše jsme doufali, že půjdou tam. Samozřejmě jsme nemohli vědět, jak rychle zjistili, kde bychom se měli nacházet.“

„Zkrátka, Sarah nám potom pomohla dostat se až dolů do haly, jenže tam nás rakeťáci dostihli.“

Na krátký okamžik se větve nad nimi rozestoupily a před očima se jim objevila hvězdnatá obloha. Po době strávené v temném hotelu a vlhkém, nepřátelském pralese to bylo jako hluboký nádech po náročném ponoru do hlubokého moře.

Před nimi se zdvihal svah.

„Tudy?“ zeptala se Mia Tamary. Ralts přikývla a už se dala do stoupání.

„Tudy,“ vydechla Mia otočená zpět k Rayovi a Arthurovi.

„Takže jste se dostali ven s pomocí Sarah?“ přehrával si Ray v hlavě Miino a Arthurovo vyprávění.

„Přesně tak,“ přitakal chovatel. „Při zápasu v přízemí ale Sarah chytili. Dostali se dovnitř přes restauraci a když jsme se dostali až na ulici, zjistili jsme, že Sarah zůstala uvnitř.

Mia se vyhnula Arthurovu pohledu a zoufale se kousla do rtu.

„Sarah by měla být v pořádku, dostala se pak z hotelu ven,“ řekl honem Ray, aby Miu zbavil obav.

„Vážně?“ rozjasnila se její i Arthurova tvář.

Ray se zeširoka usmál. „Jo, taky mi totiž pomohla utéct. Ale co jste tedy dělali vy?“

„Nic, stáli jsme před tím hotelem.“

„Proč jste neutekli?“

„Stála tam Gerda,“ řekla prostě Mia. „Tedy alespoň nějaký její obraz nebo co, bylo to průhledné, takže jsme viděli, jak v oknech domu za ní koukají ven nějací lidé.“

„Ale byla to tedy Gerda, žena toho starce z trhu?“ ujišťoval se Ray.

Mia však zavrtěla hlavou. „Není to žena žádného starce, Rayi,“ pronesla vážně. „Vlastně to vůbec není žena.“

Ray na ni vytřeštil oči. Že to vůbec není žena? A co to tedy je? Zamrkal a zrak mu spočinul na Tamaře odhodlaně se prodírající neprostupným porostem. Znovu si vybavil ten pohled rudých duhovek.

„Gerda je Gardevoir,“ promluvil Arthur jasným hlasem. „Pokémon. A zatraceně silný pokémon!“ dodal s úctou.

Mozek jeho kamaráda pracoval na plné obrátky. Teď už bylo Rayovi jasné, proč měl Aaron, jeho vlastní Ralts, stejné oči jako trhovcova žena.

„Pomocí nějakého přenosu nám v rychlosti vysvětlila, že v pokéballech, které jsme si koupili na Temném trhu, se nachází velmi silní psychičtí pokémoni stejného druhu jako ona sama.“ Mia se zalíbením pohlédla na spěchající Ralts v čele jejich výpravy.

„Ale to už Sarah neslyšela, nebo ano?“ zamračil se Ray.

„Bohužel,“ zavrtěl Arthur hlavou.

„A poprvé jsi Tamaru vypustila z pokéballu kdy, Mio?!“

„Objevila se, když jsme bojovali v hale,“ řekla na to. „Proč se ptáš?“

„To Sarah mi poradila, abych vykřikl o pomoc a pak se objevil Aaron,“ vysvětlil Ray. „A Sarah mi řekla, že to jí poradila Tamara.“

„Je možné, že Tamara i Aaron mají podobné schopnosti jako Gerda,“ pokrčil rameny Arthur. „Ten pokémon je neuvěřitelný, nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ Z jeho hlasu bylo slyšet vášnivé zaujetí. „Někteří pokémoni samozřejmě dokáží vytvářet dvojníky, co vím, tak se to ale vždycky týkalo jen útoku Zdvojení. Takové odrazy nikdy nemohly ani útočit ani jinak komunikovat s okolím. Byly vždycky úplně závislé na svém originále. To ale v Gerdině případu neplatilo. Nejspíš to neplatí ani o vašich dvou Raltsech.“

„Gerda nám ale přece říkala, že nejsou úplně obyčejní, ani ona, ani Aaron s Tamarou,“ přerušila ho Mia trochu netrpělivě. „Tak se totiž jmenují ti Raltsové, Rayi. Je to podle nějakého starého zvyku dávat jména pokémonům, kteří střeží Jirachiho svatyni.“

„Takže Aaron s Tamarou jsou strážci Jirachiho svatyně?“ vyvalil Ray oči.

„Ne tak docela, strážkyní je momentálně Gerda,“ opravila ho Mia. „Ale jestli sebou nepohneme, dost možná už nebude mít co střežit!“ zvýšila káravě hlas, neboť Ray se při zjištění původu svého pokémona zastavil uprostřed džungle.

„Promiň,“ řekl honem a vyrazil vpřed.

„Teď to jsou zkrátka vaši pokémoni a Gerda je jejich starší sestra,“ uzavřel Arthur problém týkající se vztahů mezi linií Raltsů.

„A proč je máme my dva?“ zeptal se Ray.

Arthur pokrčil rameny. „Gerda nám stěží stačila říct tohle. Přitom rovnou použila nějaký psychický útok a šest rakeťáků, nebo kolik jich bylo, se svalilo na zem.“

„A to je všechno, potom už jsme utíkali do přístavu,“ kývla Mia a snažila se přitom dosáhnout na kmen blízkého stromku, aby se jí po svahu lépe šplhalo.

„Štěstí ale bylo, že jsi potom uviděl toho Xatu, bez něj bys nás našel jen těžko,“ promluvil Arthur s mírným proviněním v hlase.

„Jo no, štěstí,“ pokrčil rameny Ray. „Vzkaz, že budete v přístavu, byste mi na recepci nechávali asi jen stěží…“

Všichni se na sebe zazubili.

„Koukněte!“

Kolem nich foukal silný vítr, ale až nyní si uvědomili, jak je to možné. Stáli na jedné ze skal trčících z korun lesa jako strážné věže. Ke svatyni jim zbývala ještě jednou tak dlouhá cesta. Vypínala se ve tmě před nimi tichá a zdánlivě nedotčená. Arthur však ukazoval nazpět k Rajskému Městu. Takhle zdálky vypadalo klidně a mírumilovně jako Jirachiho chrám za nimi. Téměř viděli spící obyvatele Ikopy v jejich domovech, zatímco oni se uprostřed noci drápou hustým pralesem až na druhou stranu ostrova.

„To je Absol?“ zaostřila pohled Mia na zářivě bílou tečku na skále vysoko nad městem. Stříbrná srst obávaného pokémona se třpytila jako hvězdy na obloze.

„Je to Absol,“ přikývl Ray vzrušeně, neboť to bylo poprvé, co jej viděl se pohnout. Pokémon už nestál strnule na jednom místě.

„On tam na něco útočí!“ vyjekla Mia najednou. „Ne…“ hlesla vzápětí zamračeně. Nebylo snadné rozpoznat, co se na druhé straně zátoky děje. „Kromě něj tam není nic…“

„Doráží na něco, co je pod ním, někde pod skalami,“ popoběhl Arthur trochu blíž k Mie, přestože vzdálenost mezi ním a Rajským Městem zůstala beze změny.

Ze stínu pohoří a městských domů se vynořil létající stroj.

„To je helikoptéra!“ vykřikl Ray.

Absol však svým řevem hukot čepelí její vrtule bez námahy přehlušil. Skákal po skalách výš, jak helikoptéra stoupala na oblohu, a snažil se na ni zaútočit. Byla ale mimo jeho dosah. Zoufalé táhlé zvuky, které přitom vyrážel, se rychle roznesly do všech koutů ostrova.

„Letí to naším směrem!“ zaječela Mia a seskočila dolů z nízkého skaliska. „RAYI! ARTHURE, DĚLEJTE! PRYČ!“

Tamara zmizela v džungli. Mia se bezmyšlenkovitě vrhla za ní.

Ray s Arthurem se však ani nepohnuli. Zírali nad město, kde se jako obří hmyz vznášela rakeťácká helikoptéra, hledající kořist.

„No tak, dělejte, vy pitomci!“ vyběhla Mia zase k nim a strhla je mezi stromy. Absolův rozhněvaný řev se změnil v úpěnlivé varování.

Rayovy nohy okamžitě uvykly běhu. Zamířil pralesem za Tamarou a Miou, Arthurův přerývaný dech slyšel za sebou. Tamara zmizela za jedním stromem a hned se zase vynořila, prohnala se houštím a opět se na dobu mrknutí oka ztratila. Míhala se mezi stromy jako duch, přízrak letící tak rychle, že mu sotva stačili.

Proběhli temně bublající strouhou, kde Rayovi zapadla noha do bahna. Bez zdržení ale utíkal dál, boty promočené, po tváři se mu řinul pot živený dusnem. Jeho kapky se mu usazovaly na řasách a zlomyslně se spouštěly do očí tak, aby jej nepřestávaly pálit. Snažil se oči nezavírat, aby neudělal jediný chybný krok.

Koruny stromů ožívaly. Slyšeli křik pokémonů a zmatené šustění listí. Větvě sténaly, jak se probuzení obyvatelé lesa stěhovali z místa na místo. I pod příkrovem zeleně se ozýval Absolův žalostný hlas.

„Au, au!“ syčela Mia, nesnesitelně ji píchalo v boku. Z jednoho prstu jí tekla krev, jak si jej rozřízla o listy nějaké rostliny.

„Zesiluje se to!“ zařval Arthur zezadu. „To šustění!“

„Utíkej, Arthure!“ křikl Ray v odpověď, aby jej zároveň ujistil, že jsou ještě stále všichni spolu.

Korunami stromů se šířilo hučení a narůstající praskání větví.

„Těch pokémonů!“ vyrazila ze sebe Mia. „Těch pokémonů! Slyšíte to?!“

„To nejsou pokémoni, Mio!“ zařval Ray se slzami v očích.

Ryk živých tvorů vystřídal řev snášejícího se stroje. Listí se s šustěním trhalo z větví a rozcupované na kusy mizelo pod břity obrovské vrtule.

„Jsou tady!“ zaječela Mia. „Tamaro!“

Mezi stromy se fialově zablesklo. Miina Ralts na někoho zaútočila.

„Mio, kde jsi?!“ zakřičel Ray. Ještě před okamžikem ji viděl kus před sebou vpravo.

„TADY!“ ozvala se odpověď, jak se dívka ze všech sil snažila přeřvat lomoz klesajícího vrtulníku. „ÁÁÁ!“

„MIO!“ zařvali Arthur s Rayem současně.

„POMÓC, KLUCI! POMÓC!“

„MIO!“

Cosi mu prasklo pod nohama, když Ray přeskočil další potok. S heknutím dopadl, ale ani se nezastavil. Kolem něj létaly kusy větví, nad hlavou mu vířilo strhávané listí. Ze stínů kolem utíkali do bezpečí vyděšení pokémoni.

„Mio!“ zakřičel znovu. Mezi stromy se objevilo Tamařino bílé světlo. Rozběhl se za ním.

Jak ho do obličeje šlehla nějaká větev, vynořila se před ním tmavá kovová stěna. Bok vrtulníku mířícího k obloze. Kusy větviček se sypaly ze všech stran, bodaly ho do rukou i do obličeje.

„Rayi! Pomoz mi!“

Ze zavíraných dveří trčely Miiny natahující se paže. Ray se zuřivě vrhl k ní, aby ji dostal ven. Vrtulník se však vzdaloval rychleji, než on dokázal běžet.

„MIO! MIO! Nechte ji být! SLYŠÍTE?! NECHTE JI BÝT!“

Všechny svaly v jeho těle se napnuly, když vyskočil. Podařilo se mu chytit ji za ruku. Jeho nehty se jí zaryly do kůže, ale ona nevykřikla. Po tváři se jí koulely slzy, zatímco se druhou rukou marně snažila odstrčit něčí rameno. Zuřivě znovu a znovu kopala nohama do útrob vrtulníku, kde se míhala těla rakeťáků.

„Rayi, nesmí tě dostat!“ řekla tak nahlas, aby ji v tom okamžiku mohl slyšet jedině on. „SLYŠÍŠ?!“

Jako odpověď jí ještě pevněji stiskl ruku. Každou sekundou se mu víc a víc vysmekávala. Zachytil její pohled, ale pak s ní někdo z rakeťáků prudce trhnul.

„NE!“ vyjekla. Ucítila, jak jí Ray zmáčkl prsty, a pak už tu jeho ruka nebyla. Dveře helikoptéry se spěšně zavíraly.

Ray zahlédl osoby stahující Miu dovnitř. Měl pocit, že jeho srdce v tu chvíli vynechalo několik tepů.

„SIBYLO! JACKU!“ zařval rozlíceně, když je ve tmě pralesa poznal. Měli strnulé výrazy, jejich tváře byly bílé jako Absolova srst, dočista bez kapky krve.

„VY…! VY…!“ nahrnuly se Rayovi do očí slzy. Sevřelo se mu hrdlo, a tak nedokázal nadávku vykřiknout. Běžel dopředu hnán hlasem Absola kvílícího kdesi za ním. Očima ulpíval na vzdalující se helikoptéře, umanutě běžel stále vpřed, jako kdyby k ní byl napevno přivázaný.

„MIO!“ zařval znovu. „MI-O!“

Určitě ho však už neslyšela. Byla pryč.

Ray se řítil lesem kupředu. Před očima mu zůstával Miin nešťastný výraz a následné odhodlání a prosba v očích, když mu říkala, že ho nesmí chytit. Několika splašenými skoky se dostal přes popadané kmeny stromů v další z lesních mokřin a zahlédl Tamaru, neustále se prodírající vpřed. Její červený půlměsíc žhnul jako řeřavé uhlíky v rozpálené výhni. Odlesky toho krvavého světla tančily po listech rozšklebených orchidejí všude kolem. Ani Tamara však už Mie nedokázala pomoci. Stromy se za ní zavřely a burácení helikoptéry se vzdalovalo.

Arthur utíkal, jak nejrychleji mohl. Ray se mu někde ztratil, a i když nevěděl, co přesně se vepředu odehrálo, měl strach. Slyšel Rayův i Miin křik.

Teď už mohl Ray běžet se zavřenýma očima. I kdyby zakopl a spadl na zem, vůbec by na tom nezáleželo. Mohl dávno skončit někde v bažinách, které měli za sebou a bývalo by to dopadlo úplně stejně… Celý jeho závod s rakeťáky byl předem prohraný. Ze stromů padalo smetí a pot na řasách ho spolu s ním nesnesitelně pálil v očích. Jakmile je zavřel, spatřil tváře Sibyly a Jacka. Mrtvolně bílé a vyděšené, s vytřeštěnýma očima a pevně sevřenými ústy, jako kdyby se báli promluvit. Co by mu asi řekli, kdyby překonali ten strach?! Cloumal s ním takový vztek, až se mu do rozbolavěných očí hrnuly slzy zlosti. Nikdy jim nevěřil, zároveň si ale nedokázal představit, že by to byli zrovna oni… Vztek vystřídala nečekaná lítost a další nával pláče. Skrz oční víčka mu prosvítávala Tamařina záře. Sílila a zase slábla podle toho, jak daleko ten neúnavný pokémon byl. Přes stěnu z myšlenek a záblesků vzpomínek k Rayovi dolehl známý hlas.

„Rayi!“

Nemínil zastavit. Možná, že když poběží celou cestu až ke svatyni, zastaví rakeťáky a najde Miu dřív, než cokoli začne.

„Rayi, stůj, přece!“ Arthur ho zezadu chytil za ramena. Musel přitom vyvinout obrovskou sílu, aby jej zastavil.

„Mají Miu,“ vydechl Ray nakřáplým hlasem, jakmile Arthurovi zpříma pohlédl do očí.

Přerývaně dýchal. „Já vím, Rayi. Já vím, Rayi, najdeme ji,“ zuřivě přikyvoval a nepřestával supět. „Letí tam, co my. Najdeme Miu.“

„Jo,“ polkl Ray nasucho. Opřel se Arthurovi o rameno. „Najdeme Miu.“