Rayova pokémoní cesta

Tamriko

Tamaru už neviděli.

Probuzená džungle žila voláním ztracených pokémoních mláďat a skřeky jejich rodičů. Les se v jednom kuse pohyboval a měnil, korunami stromů bez ustání přeskakovaly skupiny stínů ohýbajících větve někdy až k zemi. Ty se následně zase vymršťovaly k obloze, takže se zdálo, že se i samotné rostliny hýbou. V širokém okolí nebylo téměř nic, co by jen na okamžik setrvalo bez hnutí.

Ray s Arthurem byli nejspíše jedinou výjimkou. Nohy jakoby jim zapustily kořeny a odmítaly je nést dál. Země v těch místech opět klesala od skalnaté vyhlídky, z níž poprvé uviděli rakeťácký vrtulník, a prales během jejich beznadějného útěku výrazně zhoustl. Před několika minutami po listech okolních křovin poskakovaly odlesky Tamařina červeného světla. I ty se však někam vytratily v neutuchajícím mumraji noční buše. I přes přítomnost stovek rozrušených pokémonů zůstali Ray s Arthurem úplně sami.

„Musíme jít dál, pokračujme stejným směrem,“ rozhlédl se Arthur, jak se snažil zaujmout rozumné stanovisko. Spíše než to ale potřeboval vypudit z hlavy sžíravou myšlenku, že je Mia pryč a on ani Ray tomu nedokázali zabránit. Třásl se stejně jako Ray, jakkoli se to před ním snažil skrýt, aby mu dodal odvahu. Neústupné nutkání rozběhnout se bezhlavě do pralesa mu však zuřivě tepalo žilami jako předzvěst nějakého záchvatu.

„Kudy je ten správný směr?“ promluvil Ray bez známky emocí.

„Tamara je pryč?“ zamrkal Arthur, který si toho ještě nevšiml. Podíval se na Raye. „Odnesli ji spolu s… Totiž, chci říct… Zůstala s Miou, když…?“

„Ztratila se tam někde,“ ukázal Ray neurčitě do polámaných stromů, které tu po sobě zanechala helikoptéra.

„Tak musíme jít tamtudy,“ vykročil Arthur.

„Těžko ji najdeme, Arthure,“ ozval se Ray, který se ani nepohnul.

Chovatel se zastavil, ale neohlédl se. „Cože?“ zůstal civět do tmy před sebou. Jak celý les náhle ožil, nepřipadala mu už tak strašidelná a nebezpečná.

„Tamara se vznášela, nezůstaly po ní žádné stopy,“ vysvětlil Ray dutě.

Měl pravdu. Pokud to ale Arthur přizná, nezbude jim už žádná šance, že najdou správnou cestu. Musí rychle něco vymyslet.

Ray přišel blíž krokem připomínajícím náměsíčného, nesmyslně vegetující bytost, jejíž rozum zůstal spát, zatímco ona se vypravila do pralesa.

„Aaron!“ vykřikl najednou Arthur vítězoslavně. „Aaron, Rayi!“ otočil se na kamaráda se širokým úsměvem. „Jestli cestu do svatyně znala Tamara, bude ji znát i on! Jistě! Je přece jedním ze strážných pokémonů!“

Ray se probral. „To je pravda!“ zamrkal a rozechvělými prsty stiskl tlačítko na svém pokéballovém přívěšku. „Určitě ji zná!“ Se zábleskem naděje mu radostně poskočilo srdce.

Objevilo se červené světlo a Ralts spočinul ve spadaném listí.

„Aarone,“ shýbl se k němu Ray dřív, než si pokémon stačil uvědomit, kde je a co se děje. „Znáš cestu do Jirachiho svatyně?“

Pohlédl na něj velikýma červenýma očima.

„Znáš?“ vyhrkl Ray zděšeně. Aaron jako kdyby se zamyslil.

Přikývl. Vmžiku se vznesl do vzduchu a jako duch proletěl nejbližším houštím.

„Poběž!“ křikl Ray na Arthura a už uháněl za Aaronem.

Ještě několik dalších metrů naráželi na polámané větve a popadaná hnízda ptačích pokémonů, kteří teď bědovali v korunách stromů nad nimi. Aaron se nerozhlížel napravo nebo nalevo, dokonce nebral nejmenší ohled ani na Raye s Arthurem. Mířil stále dál s jistotou, že trenéři s ním krok udrží stůj co stůj.

Taktak přeskákali mezi spouští murkrowích hnízd. Museli se přitom vyhýbat i samotným ptákům, kteří se na ně zuřivě vrhli, jakmile se objevili. Ray vykřikl, když mu dva z nich zaútočili na hlavu. Lesem však okamžitě projela fialová vlna světla a pokémoni se omámeně snesli do vysoké trávy.

„To byla hypnóza?!“ zamrkal Ray.

Arthur neodpověděl. Přestože i on utržil mnoho bolestivých zranění od ostrých zobáků, mimoděk zpomalil ze strachu, aby nepoškodil byť jen jediné vejce, které snad katastrofu přežilo. Nemotorně se vyhýbal zničeným hnízdům s rozmetanými skořápkami kovově lesklých vajec. Murkrowové je i přesto hlídali a nedovolili mu přiblížit se k nim. Mnoho z nich mělo poraněná křídla, mávali jimi podivnými trhavými pohyby, jak se jej snažili zastrašit.

„Podívej!“ zavolal na Raye polohlasem. „Koukni se na to!“

Aaron i Ray už ale byli na druhé straně zbědovaného hnízdiště a Arthur je musel co nejrychleji dohnat, jinak by je v džungli už nenašel.

„Nemůžeme je tam takhle nechat!“ křičel zoufale, ale běžel dál. Připadal si zlomený, zklamal v sobě všechno, co z něj dělalo pokémoního chovatele.

Truchlivý nářek ptáků se dávno ztratil za nimi, přestože v Arthurových uších zněl neodbytně dál. Ray běžel kupředu jako blázen, nepřipouštěl si bolest v boku ani to, že už dlouho nestačí s dechem a z hrdla se mu derou sípavé zvuky. Oči pevně zafixované na Aaronově zářícím těle jej táhly kupředu, a když se soustředil jen na Raltse, pomáhalo mu to překonat bolest. Věděl, že až Aaron zastaví, budou na místě. Pravděpodobně se před ním vynoří vysoká stavba Jirachiho svatyně obklopená černě oděnými rakeťáky, mezi kterými se bude svíjet Mia. Nejspíš už ji svázali a dali jí roubík. Jinak by ji určitě slyšeli křičet. Nebo ji možná někam zavřeli, a proto k nim její volání nedoléhá? Slabou útěchou se mu při takových myšlenkách zdálo být vědomí, že rakeťáci Miu potřebovali. Nemohli jí tudíž doopravdy ublížit. Ve skutečnosti mu však už ani takové uvažování nepomáhalo. Začalo se ubírat zrádným směrem. Co se stane, až se s nimi rakeťáci vypořádají? Jakmile je využijí, k čemu potřebují, nebudou jim už nic platní. A co vlastně hodlají udělat oni dva, až se s Arthurem dostanou ke svatyni? Neměli žádný plán.

„Stůj!“ zastavil ho nečekaně Arthurův hlas.

Ray se na něj zprudka otočil a pak se podíval dopředu. Přes zmatenou změť myšlenek mu nakonec úplně uniklo, že Ralts už se zastavil.

Odněkud zepředu se ozývaly dunivé rány a křik.

„Jsme tu?“ zadrkotal zuby Ray a Aaron krátce přikývl.

„Zneškodněte ji! Zaútočte NA NI!“

Ray s Arthurem se obrátili po směru, odkud hlas přicházel. Byl to ženský hlas.

„Pozor!“ vykřikl Arthur a strhl Raye k zemi.

Nocí se rozlehly desítky výkřiků a nad jejich hlavami zasvištěla fialová vlna světla. S nárazy do okolních stromů se ozvalo nespočetné břinknutí. Aaron nadšeně vyskočil.

„Je příliš silná, stáhněte se!“ řval kdosi.

Další fialové světlo a zvuk, jako když se povolí pružina. Ray s Arthurem zrychleně dýchali, přimáčknuti ke ztrouchnivělému pařezu. Ten se při dalším návalu psychického útoku rozpadl na prach.

„Á!“ nadskočil Ray leknutím. Okamžitě byl na nohou. „Není na co čekat, Arthure! Jdeme!“

„Ne, počkej!“

Oba dva však již běželi kupředu. Ray necítil nohy a připadalo mu to přirozené. Připadal si bez těla, neboť mysl ho hnala kupředu rychleji, než by ho tělo dokázalo nést. Proskočil vysokým kapradím a průhledem mezi kmeny stromů uviděl pobíhající černé postavy.

„Hryznutí!“

Bylo slyšet bolestivé kvílení.

„GERDO! GERDO!“

Arthur Raye předběhl a v okamžiku, kdy vyběhl na otevřené prostranství, noční vzduch naplnilo bzučení, všechno se zimničně roztřáslo a on se poroučel k zemi.

„ARTHURE!“

Ray vyplivl nějaký hmyz, který mu vletěl do úst a omylem ho rozkousl. Rychlými skoky se dostal až na kraj lesa, kde se ocitl ve vysoké řezavé trávě.

„Jsou tady!“ zakřičel důležitě mužský hlas.

„Psychický útok!“ odpověděl na něj o poznání hlubší bas. Rakeťák padl k zemi.

„Ty mrcho!“ zaječela černovlasá žena nedaleko Raye a vrhla se k bílé postavě, jež se vznášela uprostřed palouku. Všude kolem ní ležely desítky lidí. Někteří vzdychali bolestí nebo blouznili a mluvili k neexistujícím lidem, jiní se nehýbali vůbec.

„Táhni od ní!“ zařval znovu ten hluboký hlas.

Ray uviděl povědomého muže, jak dlouhou holí uhodil rozzuřenou ženu přes prsty. Zaječela bolestí.

Nevěděl, co má dělat. Zdálo se, že si jeho a Arthura dosud nikdo nevšímá. Bezradně se rozhlédl a pak se sklonil k němu. Arthur ležel v trávě tváří k zemi. Ztěžka ho otočil, aby zjistil, jestli dýchá.

Mýtina se fialově zableskla. Světlo srazilo Raye na záda. Slyšel, jak se kolem objevují nové a nové hlasy, mezi nimiž se hádal ten muž s holí a černovlasá žena. Byl si jistý, že odněkud zná i ji.

„Arthure, slyšíš mě?“ popleskal kamaráda po rudých tvářích. Vypadal, jako kdyby se dusil nebo jako kdyby se snažil potlačit zvracení.

„Arthure, no tak!“ Ray se odvážil dát mu facku.

Probral se.

„Jak ti je?!“ vyhrkl Ray, jakmile se Arthurovy oči pootevřely na malé špehýrky.

Přikývl, ústa stále pevně zavřená.

Vyděsilo ho to. Klekl si, aby mohl Arthura lépe zvednout a odnést dál od bitvy.

„Opovaž se!“ okřikl ho náhle ženský hlas.

Trávou k němu běžely dvě postavy.

„Arthure, vstávej, rychle! Musíme… Musíme…!“ Kam by vlastně měli běžet? Potřebovali na vrchol svatyně, ale v tomhle stavu se Arthur stěží mohl hýbat. Jeho tělo Raye stahovalo dolů. Potom se mu Arthur vysmekl a vyzvracel se do trávy.

Kolem Raye se sevřely něčí paže.

„Máme ho, jsou tady!“ oznamoval další známý hlas. „Tamriko, přišli!“

„Za žádnou cenu ho nepouš… ACH!“ Žena bojující s Gerdou se prudce otočila o celý půlkruh, když jí pokémon uštědřil palčivou facku.

Gardevoir zuřila. Její sukně se vzdouvala jako mořské vlny za nejhorší bouře a půlměsíc, jímž byla probodnuta její hruď, krvavě zářil.

„Houndoome, pomoz jí!“ vykřikl jeden z rakeťáků, který držel Raye, a vyhodil do vzduchu pokéball.

„Na ni, Honchkrow, Umbreone!“ přidala se další žena.

Teď už nebylo pochyb o tom, kdo mu drží ruce za zády.

„Vy svině!“ zařval zběsile na Sibylu a Jacka a zuřivě sebou házel, aby se jich zbavil.

„Nikam nepůjdeš!“ naklonila se k němu Sibyla a její zrzavé vlasy mu spadly do obličeje, jak se pokusila strhnout Rayovi z krku malý pokéball. Fialově se zablesklo a Sibyla s výkřikem odletěla stranou.

„Ty malá bestie!“ zaječela na Aarona překvapeně.

„Použij na ně nezastřený zrak!“ uslyšel Ray znovu hlas starce z Temného trhu. Podařilo se mu otočit hlavu tak, že viděl, co se za ním děje.

Na pozadí mohutné kuželovité svatyně, vypínající se vysoko ke světlajícímu nebi, se mihlo několik pokémonů a lidských stínů. Gerda rozpřáhla ruce a z dlaní jí vyletělo několik rudých očních bulev.

Žena jménem Tamriko poděšeně vykřikla a spadla nazad do trávy. Houndoom vztekle zaštěkal a pokusil se oko, které kolem něj kroužilo, rozkousnout. Bulva se ale nedala chytit. Umbreon a veliký černý pták nad ním nebyli o nic úspěšnější.

„A teď psychotlak!“ zařval stařec.

„Né!“ zaječela Tamriko opět se sápající po Gardevoiřiných bělostných šatech. V ruce se jí přitom zmítalo něco zlatého.

Gerda se roztočila, odhodila ji stranou a s výkřikem nechala celým okolím projet další vlnu mrtvolného světla. Houndoom, Honchkrow i Umbreon se poroučeli k zemi.

„TAK DOST!“

Gerda, otočená k ženě zády, už nestačila nic udělat. Vůdkyně rakeťáků se k ní přihnala rychle a hbitě jako Persian. Napnula ruce a přetáhla Gerdě přes hlavu zdobný zlatý řetěz s fialovým drahokamem.

„Sundejte to!“ vykřikl zděšeně muž s holí a vrhl se Gardevoir na pomoc. Pokémon se však už ani nepokusil šperk ze svého krku sundat. Gerdin zaskočený výraz povadl a její oči vyhasly.

Tamriko vítězoslavně zavýskla.

„Ach, Gerdo!“

Stařec chytil pokémona do náručí, když se Gardevoir podlomila kolena.

Rayovo srdce divoce bušilo. Neodvažoval se hádat, co se jí stalo. Jack a Sibyla jako by zapomněli, že jej mají držet. Oba dva nadšeně vyskočili a podlézavě zatleskali.

„Gerdo,“ zašeptal starý pán, když mu jeho pokémon měkce spočinul v natažených rukách. „Bylo toho na tebe příliš.“

„Co jste jí udělala?!“ vykřikl konečně Ray, zděšený a rozzuřený zároveň. Starcův tichý hlas ho znepokojoval. Nemohla ji Tamriko doopravdy zabít jediným náhrdelníkem, nebo ano? Pohled mu sklouzl na blyštící se šperk. Přimhouřil oči, jak mu do nich pronikaly povědomé kličky zdobeného řetězu a vysměvačně ho oslepovaly svým mihotavým zlatým třpytem. Jakmile spatřil fialový drahokam, přejel mu mráz po zádech.

Tamriko, stojící vedle truchlícího muže jako vojevůdce po vyhrané bitvě, si Rayův výraz potěšeně prohlížela.

„Poznáváš ho, že?“ usmála se spokojeně.

Ray neodpověděl. Samozřejmě, že tu věc poznával. Byl to Aramin náhrdelník. Šperk, v němž byla po dlouhá staletí uvězněna Arthurova Misdreavus.

„Přiznávám, že se nám náramně hodilo, že jste ho objevili,“ pokývala žena hlavou a pečlivě si ze svého temně fialového pláště obírala stébla trávy. „stačilo ho už jen dostat.“

Ray si uvědomil, že ještě pořád klečí, když ho Arthur zatahal za triko. Mlčky se na něj podíval. Arthur měl napuchlý obličej, v koutcích očí mu jiskřily slzy. „Byla v tom Misdreavus,“ vypravil ze sebe s námahou při vzpomínce na studený labyrint pod Týkovým Městem.

„Já vím,“ přikývl Ray. Zvedl hlavu. „Kde jste to vzala?“ houkl na ženu drze. Nehodlal s ní jednat jako s někým, kdo by pro něj znamenal autoritu. Přestože pociťoval jistý strach, dařilo se mu jej skrývat.

„Myslím, že jsem se ještě ani nepředstavila, jsem Tamriko Hawthorn,“ přešla k němu žena s orlím nosem. Podávala mu ruku.

„Vím, kdo jste,“ odsekl Ray a ruku ignoroval. „Vloupala jste se na pozemky Berty Vandelliové a pokusila jste se chytit Latiose a Latias. Kde jsou?“

Tamriko se usmála se otočila se. „Tam,“ řekla prostě, hlavu zdviženou vzhůru.

Ray vzhlédl také. Přestože byla ještě téměř úplná tma, na vrcholku Jirachiho svatyně se rýsovaly dvě nebo tři titěrné lidské postavy.

„Je tam s nimi i Mia,“ sdělila mu Tamriko mimochodem.

„Co jste jí udělali?!“ vyštěkl Ray zprudka.

„Žádné strachy, není zavřená v kleci jako tví pokémoní přátelé,“ mávla rukou a několikrát se krátce zasmála. „I když by do ní možná patřila, nemyslíš? Bránila se jako zvíře! Kousala a škrábala…!“ Rozchechtala se hlučným, drsným smíchem.

V Rayovi pěnila krev, zrychleně dýchal.

„Dát jí zámek na hubu, to by si zasloužila!“ hýkala žena. „Náhubek!“

Rayova ruka vystřelila vpřed. „Na ni, Quilavo!“

V několika sekundách se palouk rozjasnil ohněm sršícím Quilavovi ze zad. Mezi stébly trávy proběhly stíny jako publikum usazující se na tribunách mimo dosah plamenů.

„Chceš zápas?“ ušklíbla se Tamriko. „Já na něj ale nemám čas, Rayi!“

Chytila Raye pod krkem a snažila se ho odtáhnout pryč. Udělala to tak nečekaně, že se ani nestačil začít bránit. Quilava však vyskočil a jeho ostré zuby se ženě zaryly do paže.

Zavřískala bolestí.

„Crobate, na něj!“ ozval se za nimi Sibylin hlas.

„Do boje, Raticate!“ přidal se i Jack.

Tamriko se klidila stranou, na zápasišti zůstali Aaron, Quilava a Crobat s Raticatem.

„Vy pitomci, na tohle vážně nemáme čas!“ rozčílila se vůdkyně a opět se vrátila k Rayovi. „Chtěl bys být hrdina, Rayi?“ zašeptala mu do ucha.

Neodpověděl. Jenom zatvrzele a odhodlaně zíral do černých stěn chrámu před ním.

„Hrdinové musí trpět,“ mluvila ona dál. „Musí vydržet spoustu věcí, Rayi.“ Jednou rukou vytáhla z kapsy svého pláště vysílačku. „Jestlipak vydržíš tohle? Bude to první zkouška tvého hrdinství, ano?“ Zmáčkla jedno z tlačítek.

„Ano?“ ozvalo se.

„Dejte se do práce,“ rozkázala Tamriko a úkosem pohlédla na Raye.

Ticho blížícího se svítání rozedral dívčí křik.

„Mio!“ zvedl se Arthur doteď ležící v trávě. „Rayi, to je Miin hlas!“

„Přestaňte!“ vhrkly Rayovy slzy do očí. Rukou chňapl po vysílačce.

„Ještě nic?“ uhnula Tamriko. „Přidejte, prosím.“

Miin ječící hlas se ozval znovu. Spolu s ním se ale ozvaly i hlasy nějakých pokémonů.

„Latiosi, Latias,“ špitl Ray roztřeseně.

„Tak už?“ cvrnkla mu Tamriko do nosu. „Už sis to rozmyslel? Hrdinové to mívají doopravdy těžké.“ Opět zvedla vysílačku k ústům.

„Přestaňte s tím!“ vyjel na ni Ray vztekle. Jeho hlas se zlomil, jak se mu při dalším návalu slz stáhlo hrdlo.

„Jacku, Sibylo, jdeme!“ prohlásila Tamriko vítězným hlasem a drapla Raye podpaží. „Ovšem ty nejdřív koukej odvolat ty dva!“ ukázala na Aarona a Quilavu, který výhružně cenil zuby.

Ray na ně namířil pokébally. „Vraťte se,“ zašeptal a připadal si, jako kdyby prohrál. Tamriko ho nakonec doopravdy přinutí udělat, co chce.

„Ještě se uvidíme, Aarone!“ zavolala Tamriko na starce klečícího u nehybné Gardevoir a krátce, s určitou elegancí mu zamávala. „A nepokoušejte se ten náhrdelník sundat. Jistě víte, že by ji to zabilo,“ ušklíbla se. „Když všechno dobře dopadne, sundám jí ho sama. Jako jediný člověk, který jí tím neublíží, souhlasíte?“

„Rayi,“ otočil se však stařec na trenéra.

Ray mu pohlédl do lesklých očí.

„Dobře to dopadne,“ řekl Aaron.

Hluboko uvnitř sebe cítil Ray prázdnotu a nebezpečnou odevzdanost, když začal stoupat za Tamriko po jednom ze tří schodišť na vrchol svatyně. Kdyby byl doopravdy tak bezcitný, jako si teď připadal, nepodvolil by se Tamričině plánu, nebo ano? Snažil se najít dostatečně silný argument pro to, co zrovna dělá, ale ohlédl se přitom nazpět a uviděl v trávě ležícího Arthura. Nechal ho dole bez další pomoci. Jak si mohl dovolit předpokládat, že bude v pořádku?

Kolem se válelo přinejmenším dvacet, možná třicet rakeťáků v černých uniformách a jejich pokémoni. Vypadali tak úplně stejně jako Arthur.

„Svině jedna,“ sykla Tamriko nenávistně a odplivla si. „Vidíš, Rayi, vidíš?“ mluvila, jak stoupali nahoru. „Za to všechno může Gerda, všechny nás málem zabila. Ona je šílená. Ten pokémon prostě není normální!“

„To vy tu nejste normální!“ odpálkoval ji Ray. „Nemáte ani tušení o tom, co po mně chcete!“

Podívala se na něj se zdviženým obočím. „To vím moc dobře, žádné strachy, Rayi.“

Sibyla a Jack se zachichotali.

Ray ale zavrtěl hlavou. „Nevíte NIC o tom, co se ve skutečnosti chystáte udělat,“ nedal se odradit.

„Mlč!“ odsekla. „Jsme tu.“

Stáli před černou dírou zející do zdi svatyně. Byli asi napůl cesty na vrchol.

„Jak jste to otevřeli?“ vrhl Ray po rakeťácích podezřívavý pohled.

„My?“ předstírala Tamriko překvapení. „Ale co tě nemá, Rayi, to Lisa to otevřela.“

Ray ucítil v žaludku kus ledu. Lisa?

„Lisa?“ řekl nahlas. „Kde jste…? Jak jste ji k tomu…?“

„Ale ne,“ zakroutila Tamriko hlavou a postrčila ho dovnitř. „Udělala to úplně dobrovolně.“

„Lžete!“ vyprskl Ray okamžitě. „Lisa by vám nikdy nepomohla!“

Tamriko se usmála, jako kdyby toho o Miině sestře věděla víc, než oni všichni dohromady.

„Jak dobře ji znáš, Rayi?“ zeptala se zvědavě. „Kolik času jste spolu strávili? Řekla vám všechno o svých cestách po Hoennu?“

Ray mlčel. Ani za nic si nehodlal připustit, že by Lisa kdy udělala nějakou špinavost a pomohla rakeťákům. Neznatelně přitom vrtěl hlavou, jak něco takového odmítal.

„Hm?“ pobídla jej Tamriko s pokýváním hlavy.

„Lisa ten chrám neotevřela!“ prohlásil Ray přesvědčeně.

„Nemůžu s tebou souhlasit, Rayi, přestože ve všem ostatním se ve slečně Mellowové zřejmě nepleteš,“ usmála se zlomyslně Tamriko. „Lisa tenhle chrám opravdu otevřela, ale neměla o tom ani ponětí. Chudák.“

Ray si oddychl. Na krátký okamžik se už děsil, že se snad v Lise doopravdy spletli, přestože tomu nehodlal věřit. Teď se ale ukázalo, že si s ním Tamriko jen hraje. Věděla o Lise maximálně to, že je šampionkou Hoennu, nejspíš se s ní ale v životě nesetkala. Zato o něm nejspíš nasbírala již mnoho informací a teď si je všechny požitkářsky ověřovala.

„Když se dostala do abotaregijského chrámu, otevřel se i tenhle vchod do svatyně,“ vysvětlila ve zkratce. „Je to úžasné, jak se vše propojilo, nemyslíš?“

Před očima se mu vybavily vzpomínky na noc, kdy je Mia s Lisou přišly probudit. Lisa jim chtěla něco ukázat. Našla vchod do chrámu s pokémoními tajemstvími celého světa a otevřela ho s pomocí Regirocka. Ray sebou nepatrně škubnul. Hlavou mu problesklo písmeno H složené z nepřetržitě blikajících oranžových teček, které měl ten podivný pokémon na tváři místo očí, úst a nosu.

„Tak sebou hni!“ strčila do něj Tamriko znovu, až byl celý uvnitř. Pak už se za ním nacpala i ona a Sibyla s Jackem. Ti se bázlivě rozhlíželi po neosvětlených stěnách.

„Je tu poněkud tma,“ poznamenala Sibyla.

Svatyní se rozlehlo hřmění posunujících se kamenů.

„Co to je?!“ zakřičel Jack. Všichni čtyři se otočili, bylo však již pozdě. Obloha jim zmizela za tlustou kamennou deskou.

„Jak se dostaneme ven?“ zazoufala si Sibyla. „Kudy…“

„Bude tu i další východ,“ odbyla ji Tamriko podrážděně. „Ještě jsme se ani pořádně nedostali dovnitř. Tak jdeme, Rayi!“

„Co-cože?“ vykoktal. Snad nepředpokládala, že ví kudy? Chodba vpravo byla stejná jako ta doleva. Obě byly černé a táhl z nich ledový průvan. Uzavřený prostor bludiště však náhle Rayovi něco připomněl. Vybavil si místnost Jirachiho legendy v chrámu pod Královskými poli a podivný příběh, který tam zhlédli. V té vidině tenkrát kdosi kráčel chodbou a nesl tmavý krystal, který na jejím konci uložil do truhlice. Nechápal, jak je to možné, ale začal si uvědomovat, že tu cestu zná nazpaměť.

„Tak co je?“ vyštěkla Tamriko. V kapse jí něco zapraskalo.

„Tudy!“ vyhrkl honem Ray, aby jí zabránil použít vysílačku.

Tápali tmou jako slepci. Jejich prsty a dlaně hladily studené stěny ve snaze najít další správnou odbočku.

„Povolej ven tu ohnivou fretku,“ přikázala Tamriko Rayovi. „Takhle bychom se daleko nedostali.“

„Tady vede další cesta!“ hlásila Sibyla vzrušeně.

„Je to ta správná?“ zamračil se na Raye Jack.

Přikývl.

Chodbu zaplnilo měkké světlo Quilavových plamenů. Pro Raye to byl mírný šok. Celou dobu si připadal, jako by se vrátil do abotaregijského chrámu a znovu hledal legendu o Jirachim. Tohle bludiště se však od labyrintu pod rýžovými poli zásadně lišilo. Stěny byly holé, bez jakékoli výzdoby. Nebylo tu ani jediné písmeno.

„Co jste Gerdě udělala?“ promluvil Ray po chvilce ticha a zastavil se.

„Řeknu ti to, ale běž dál,“ slíbila Tamriko sametovým hlasem.

Pokračovali v chůzi. Sibyla a Jack se neustále ohlíželi do tmy za sebou, zatímco Ray i Tamriko hleděli kupředu. Věděl, že k truhle se Srdcem zloby je to ještě daleko. Jak dlouho to může zdržovat? Pomůže jim to vůbec? Možná, že se Arthur dole probere a dá vědět policii…

„Když si profesoři uvědomili, že bych mohla po tom náhrdelníku jít, rozhodli se dostat ho z muzea v Týkovém Městě pryč,“ rozhovořila se Tamriko. „Jenže i přes přímluvu tamního trenéra stadionu muzeum odmítlo náhrdelník půjčit soukromým osobám. A tak se páni profesoři rozhodli požádat o pomoc Bertu Vandelliovou. Měla jej pro ně ukrást.“

Ray zamračeně postupoval dál. Arthurova teta? Pokud ale nakonec mají šperk rakeťáci, muselo se něco pokazit.

„Když se do muzea dostala, bylo už pozdě,“ prohlásila Tamriko s pyšně zvednutou hlavou. „Ubohá Berta Vandelliová musela být asi velmi překvapená, když našla jen prázdnou vitrínu!“ Tamriko se odmlčela a potutelně se usmála. „Zato muzeum už bylo plné policistů. Chudák Vandelliová, to teprve musela zírat!“ rozesmála se svým silným hlasem, až sebou Quilava trhl a oheň se zakomíhal.

„Vy jste to na Bertu shodila!“ vykřikl Ray znechuceně a mimoděk se opět zastavil.

Tamriko se nepřestávala smát. „Jo!“ rozléhal se prázdnými chodbami její upřímně pobavený hlas. „Jo, shodila, šlo to dost snadno, věřil bys tomu?“ Vzepjala ruce. „Legendární Berta Vandelliová konečně chycena! Zlodějka z Modravého ostrova, o jejíž činnosti všichni věděli, ale nikdo jí to nebyl schopen dokázat!“

Ray zaskřípal zuby.

„A teď… přistižena při činu!“ chňapla Tamriko do dlaně vzduch a pak ho zase fouknutím uvolnila.

„Nechápu, jak z toho můžete mít takovou radost, nijak jste si jejím zatčením nepomohla,“ oponoval však Ray studeně.

Pokývala hlavou. „To máš pravdu, nepomohla. Ale ten pocit zadostiučinění za to stál, myslím. Kolikrát jsme byli prohledávaní my a kolikrát ona? A kdy na svoje výpravy doplatila Berta a kdy rakeťáci?“

„Rakeťáci na svoje špinavosti doplatili prostě proto, že jste parchanti,“ odvětil Ray s opovržením. „Berta nikdy nikomu neublížila.“

Tamriko chtěla něco namítnout, ale on ji nepustil ke slovu.

„Beztak na to ale nikdo neskočí, Berta bude co nevidět zase volná, koneckonců nic neukradla!“

Tamriko nasadila soucitný výraz, přestože se chystala znovu vybuchnout smíchy. „Chudinka… Přistižena při vloupání do muzea a to ještě ani nestačila nic ukrást! Jaká smůla!“

Sibyla poděšeně vyjekla, když se její velitelka rozesmála.

Je tedy Berta doopravdy ve vězení? Ray tomu nemohl uvěřit. Napadlo ho, jestli o tom ví Arthur. Určitě ne, nebylo jak se to dozvědět. Jak dlouho už to bylo, co ji chytili?

„He, ehm,“ uklidňovala se vedoucí týmu pomalu. „Víš, ten náhrdelník, Rayi,“ utkvěla přitom zrakem na jeho šňůrce s modrým pokéballem, „ten Aramin, myslím, tak ten dokáže spoutat pokémoní schopnosti. Pokud ho nějakému navlékneš, žije, jako by nežil, rozumíš?“

Mluvila o té věci s neskrývaným zalíbením.

„Nejlepší ale je, že se naše drahá Gardevoir nebude moci ovládat, dokud jí ten náhrdelník osobně nesundám. Měla by to pro ni být čest, nebo ne?“ uculila se.

Ray měl chuť vrazit jí pěstí do obličeje. Ruka se mu při tom pomyšlení zachvěla, ale ovládl se.

„Měl jsi vidět, jak vyvaleně koukala!“

„Viděl jsem to!“ vyštěkl Ray a vmžiku se otočil. Quilava zůstal stát připraven k boji.

„Legrace, že?“ cvrnkla mu Tamriko podruhé do nosu.

Pěst mu vyletěla od pasu tak rychle, že si nestačil uvědomit, co dělá.

„Spratku jeden!“ zanadávala Tamriko, jak se uhodila o protější stěnu. Vzápětí i Ray ucítil ve tváři palčivou bolest. Hrnula se mu do ní krev, jak mu žena vrátila facku. Pak ho přirazila ke zdi a chytla jej pod krkem. Její výrazně, ale přitom ne nehezky tvarovaný nos přimáčknutý téměř až k jeho, černé oči se mu nenávistně vpíjely do tváře. „Ještě jednou něco takového provedeš,“ procedila skrz zaťaté bílé zuby, „a postarám se, abys tu holku slyšel křičet až tady dole!“

Rayův tlak povolil, přestal se vzpouzet. Nechal se unést svými emocemi a zapomněl přitom na Miu, Latiose i Latias nahoře.

„Dělej, dál!“ mrštila jím Tamriko do chodby nečekanou silou, takže Ray upadl. Čekal, že každou chvíli uslyší nacvičené posměšky Jacka a Sibyly, ale oba mlčeli. Nesebral odvahu ohlédnout se a zjistit, jak se oba tváří. Sražený na kolena se cítil neskutečně ponížený.

„Neopovažuj se to ještě komplikovat, ano?“ varovala ho Tamriko. „Toho už jsme si díky vaší dětinské snaze všechny zachránit užili až dost!“

„Zřejmě to nestačilo,“ zašeptal Ray, jak v něm znovu narůstal vztek.

Tamriko to přeslechla. „Ukrást tu knihu z Národní knihovny… Všechno by šlo hladce, kdyby ses tam nepřimotal ty a ta malá… malá…“ Odplivla si. „Nemít ale všechny vaše poskoky, nevyšlo by vám to.“

„Arthur a Matt nejsou žádní naši poskoci,“ ohradil se Ray, jak se snažil držet svou zlobu na uzdě.

„Byla to kniha, kterou kdysi přivezli z Hoennu, kde ji napsal nějaký zvědavec slídící v zakázaných končinách… Neměl tam co dělat.“ Znělo to, jako kdyby mluvila spíš pro sebe než k Rayovi. Trenér ji však pozorně poslouchal. Cítil, že Tamriko se chystá prozradit něco, co ji dávno hluboko v srdci nedá spát. Něco, z čeho má možná strach, ale zároveň je na to pyšná.

„Nejspíš za to ten člověk také zaplatil životem,“ usmála se přesvědčeně a spokojeně. „Mí předkové ho zabili přesně tak, jak to udělali se všemi jemu podobnými. A tak, jak to později udělali s tím hlupákem Erth-ekem.“

Při tom jméně sebou Ray trhl. Co to mělo znamenat? Pokud někdo z Tamričina pokolení zabil Erth-eka, musela být Tamriko sama Abotaregijka!

Ohromeně se k ní otočil.

Na tváři se jí rozhostil samolibý úsměv. „Přesně tak, Rayi, jsem jednou z nich.“

Ray se trpce zasmál. Přišlo mu neskutečně vtipné, jak hloupá ta žena před ním ve skutečnosti je. Zpříma se jí podíval do očí a nepřestával se smát, tentokrát pocit zadostiučinění prožíval on.

Zbledla. „Čemu se směješ?!“

Podíval se jí do obličeje se slzami smíchu kolem očí. „Vůbec nejste Abotaregijka,“ řekl. „Zabili by vás stejně jako Erth-eka, kdybyste se jim dostala do rukou. Zradila jste je stejně jako on, ale on pro to měl aspoň důvod. Nesnášel nadvládu muže, který ho připravil o rodinu, a tak se pokusil pomstít. Jenže vy?!“ Pečlivě popotáhl a odplivl si. „Co jste udělala vy? Za co se mstíte vy? A jak? Ukradla jste knihu, chytila mě a Miu, Latiose i Latias a dohnala jste toho chudáka k tomu, aby se vám zaprodal. To je teda ohromný!“

Tamriko na něj vytřeštěně zírala. Její snědá pleť nabrala odstín barvy čerstvě vyštukovaného pokoje a nos se jí orosil kapičkami potu. Jack se Sibylou na Raye zírali pohledem, který u nich ještě nikdy neviděl. Zírali na něj s obdivem.

„Víte, jak Erth-ek umřel?“ vypálil náhle Ray a přiblížil svou tvář tak blízko k Tamričině, že se téměř dotýkal jejího zpoceného nosu. „Usekli mu hlavu!“

Sibyla zakřičela a zapotácela se. Jack ji chytil kolem pasu a přitiskl ji k sobě, aby nespadla na zem.

Ray se od Tamriko znechuceně odvrátil. „Pojď, Quilavo.“

Několik dalších metrů jen zdrceně klopýtali za ním. Sibyla neustále něco drmolila a z očí se jí řinuly velké slzy. Tamriko si jí nevšímala. Snažila si v hlavě urovnat, co jí Ray právě řekl, a její krok přitom pomalu nabíral její sebevědomý dvoutakt.

„Máš pravdu, Rayi, zradila jsem je,“ souhlasila s ním nakonec, jako by na tom nezáleželo. Skoro jako by věděla, že jí všechno tohle trenér řekne, ale ještě před pár okamžiky na to nebyla připravená. „Ale Rayi, podívej se, kde jsou oni?“ rozpřáhla posměšně ruce, černé vlasy se zaleskly v Quilavově světle. „A kde jsem já? Abotaregijové hnijí ve svých zapadlých vesnicích a neznají nic jiného než svá pole a tradice. Když je někdo objeví, obvykle ho zabijí… Tak to u nich funguje, Rayi.“

Pozorně ji poslouchal. Stačil si o jejím kmenu udělat vlastní obrázek a tyhle detaily jen zdokonalovaly jeho barevné odstíny. Velikou skvrnou pro něj však zůstávala Tamriko.

„Já naproti tomu využila, co jsem znala ze svých tradic, a opustila jsem svůj domov mataicacské pouště.“

Ray se neznatelně zarazil, ale nezastavil se.

„Ano, odtamtud pocházím, Rayi,“ potvrdila svá slova velitelka rakeťáků. „Díky tomu jsem byla schopná tohle dotáhnout tak daleko. Věděla jsem, kde hledat a co hledat, a nyní stojím před svým cílem.“ Zhluboka se nadechla ledového vzduchu. „Až bude Jirachi můj, budu moci udělat cokoliv a problém jménem můj původ už nebude hrát roli. Budu to moci zařídit.“

„Jirachiho nesmíte probudit,“ řekl Ray nahlas, ale bez známky vzteku. V uších mu doznívala její poslední slova. Vzpomněl si přitom na Erth-eka. Měla tedy Tamriko také důvod, čistě osobní důvod, proč Jirachiho hledala? Stejně jako měl Erth-ek čistě osobní důvody, proč zradil vlastní kmen? Věděli snad ostatní rakeťáci o tom, odkud pochází? Ale proč by to pro ni mělo znamenat problém?

„Co jsi říkal?“

„Znáte celou legendu o Jirachim?“ zeptal se jí Ray a otočil se, aby jí naléhavě pohlédl do tváře. Osvětlovala ji jemná záře ohně. S přitažlivými rysy jejího obličeje si pohrávaly stíny.

„Znám to, co potřebuji,“ objevily se jí na čele vrásky. „Díky té knize a Erth-ekovi. Kniha mne navedla k chrámu a prozradila mi pár dalších drobných tajemství. Bohužel to ale ani tak nebylo snadné, Rayi, stálo mě to velké úsilí.“

„Říkala jste, že jste toho sama znala dost,“ namítl on. „Tudy,“ ukázal do chodby vlevo.

„Och, to ano, ovšem to, co jsem v knize hledala, chci říct, ta jedna nebo dvě strany, které byly opravdu k něčemu… Ty v ní chyběly. Někdo je musel vytrhnout.“

Kdyby mluvila o jakékoli jiné knize, jistě by Raye zmínka o vytržených listech vůbec nezaujala. Ovšem tohle bylo jiné.

„Co to bylo za stránky?“ zeptal se z čiré zvědavosti.

„Byla tam mapa!“ zavyla Tamriko zoufale a zavrtěla hlavou. „Mapa cesty k abotaregijskému chrámu, chápeš? Mohlo to být celé tak snadné! Našla bych mapu a pak hurá za pokladem jménem Jirachiho legenda a…,“ zaplály jí oči, „…za tisíci tajemstvími, která jsem mohla odhalit! Řekni Rayi, jaké je to uvnitř chrámu? Musí to být úžasné!“

Ray neodpověděl. Vybavoval si dobře pocit prázdnoty a přitom dokonalého naplnění, když bloudil po abotaregijském chrámu. Bylo v něm tehdy něco neskutečně živého a přitom tuhého jako kameny všude kolem. Všichni toužili prohlédnout si jej lépe, ale přitom nebyli schopni setrvat déle na jednom místě, jak chtěli znát i ostatní tajemství.

„Bylo to zvláštní,“ řekl nakonec suše.

Tamriko pevně stiskla ústa a pak promluvila. „Takže jsem neměla mapu. Přesto jsem zjistila dost věcí, které jsem si se svými znalostmi dokázala dát do souvislostí, a nakonec odhalit tajemství schovaného chrámu!“

„Jste geniální,“ utrousil Ray ledově.

„Zavři zobák, Rayi, na nic jsem se tě neptala,“ zpražila ho pohledem černých očí.

„Takže potom už jste navedli Erth-eka?“ promluvil však Ray znovu.

Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ne, to ne, museli jsme zajistit, že se nám z toho nevyvléknete a dostanete se na tenhle ostrov pokud možno sami, abychom neměli problémy s nějakými vašimi násilnými přesuny. Bylo to tak zdlouhavější, ale mnohem přirozenější. Řekněme, že to bylo plynulé.“

V Rayově hlavě začalo bít na poplach. „Ta loterie ve Zlatoprutovém Městě!“ vykřikl jako v horečce.

„Bingo! Kdybych u sebe měla masterball, vyhrál bys ho,“ zašklebila se Tamriko a vrhla pobavený pohled i na Jacka a Sibylu. Nezdálo se však, že by někdo z nich její radost sdílel. Popravdě, když se Ray ohlédl, zdálo se mu, že se oba mračí. Dost dobře na tom ale mohly mít svůj podíl stíny od plápolajícího ohně.

„Věděla jsem už tehdy, že Jirachi je tady na Ikopě, a když se nám nepodařilo dostat k vám ty lístky už na Vířících ostrovech, museli jsme jednat rychle. Ta loterie v rádiu byl hotový zázrak!“

Ray vydal hlasité povzdychnutí. Začínalo se mu dělat trochu nevolno. Chodby se neúnavně klikatily, a přestože se v jeho hlavě i nadále vynořovaly obrazy správných odboček, připadal si ztracený. Všichni, kteří jim mohli pomoci, byli venku obklopeni rakeťáky. Nevěděl, jak dlouho to mohlo trvat, než se Arthur nebo Aaron trochu vzpamatovali. Nejspíš nebyli o nic větší nadějí než profesoři vysedávající ve svých laboratořích na míle vzdálených od tohohle zpropadeného místa. Podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na čtyři, venku už muselo co nevidět vyjít slunce.

„Trvá to,“ sledovala jeho hodinky Tamriko. „Měl bys sebou hnout.“

Věnoval jí mrzutý pohled a znovu vykročil. S nepříjemnou nevyhnutelností jej začaly zaplavovat obavy, co bude dělat, až tam dorazí. Viděl před sebou kruhovou místnost se širokým sloupem uprostřed, u jehož paty stojí černá truhlice. To místo už nebylo daleko, zatím se ale ještě stále ukrývalo ve tmě a zlomyslně vyčkávalo. Bylo to jako past na myši. Přiženou se tam, aby si přivodili vlastní zkázu.

„Musím říct, že Erth-ek mi byl v podstatě velmi užitečný,“ ozval se znovu Tamričin věcný hlas.

Rayovi to začínalo vadit. Měl jejích monologů o vlastních úžasných závěrech plné zuby a i zvědavost ho již opouštěla. Znovu se mu do žil navracela mrzutost rychle se měnící ve vztek. Nemohl nic dělat s tím, že mu v uších už zase tepal hlas té ženy za jeho zády. Nezbylo mu než i nadále trpělivě poslouchat, jak geniálně to celé vymyslela. Uvědomil si, že znovu zatíná ruku v pěst, a zastavil se.

„Už jsme tady?“ přimhouřila Tamriko oči a rozhlédla se. Chodba však ničemu takovému nenasvědčovala, a tak po Rayovi vrhla podezřívavý pohled.

„Víte, co ta legenda říká?“ pokusil se znovu jí vše vysvětlit. Nenamáhal se ale s otáčením, koukal do plamenů na Quilavově zádech.

„Přestaň s tím, Rayi, připadal jsi mi nakonec docela rozumný, ale začínáš…“

„Tak víte, co ta pitomá legenda říká?!“ zařval na ni nepříčetně. „Ženete se za ní, aniž byste věděla, o co ve skutečnosti jde! Jirachiho nesmíte probudit!“

Jack si Raye zamračeně změřil.

„To říkali i ti dva, když jsme je chytili,“ odvážil se promluvit.

„Prosím?“ obrátila se na něj Tamriko. Nedalo se říct, zda ji více pobouřila jeho slova, anebo prostě jen to, že vůbec něco řekl.

„Latios a Latias,“ pípla Sibyla přikrčená jako děcko.

Tamriko k nim rázně přikročila, její oči se zúžily. „Jestli cokoliv pokazíte, odnesete si to.“

„Jen jsme řekli, co víme,“ prohlásil Jack silným hlasem. „Latios s Latias říkali, že Jirachi je stižen kletbou a ta se vyplní, když ho někdo probudí.“

„Vážně?“ založila si Tamriko ruce na prsa.

„Ano,“ řekl Ray. „Když ho probudíte, pokémoni spolu začnou zápasit na život a na smrt.“

Jakmile to dořekl, uvědomil si, jak směšně to zní. Bylo to jako výmysl, se kterým přišel někdo natolik zoufalý, že už ho nenapadlo nic věrohodnějšího.

„Kudy se jde dál?“ pohlédla na Raye přes svůj orlí nos.