Rayova pokémoní cesta

Kobka

S dalšími kroky se ho zmocňovalo vzrušení. Už nebyli daleko. Stačilo ujít ještě dalších pár metrů a místnost se spícím Jirachim se před nimi otevře v celé své ponurosti. I přes takové vyhlídky nepřestávala ta představa jitřit Rayovu zvědavost. Vztek, který pociťoval celou cestu sem, pomalu odezníval a nechával jí tak mnohem více prostoru, než by si Ray sám přál. Nemohl si přece připustit, že by chtěl pokračovat v cestě a dojít až k jejímu konci. A kdyby přeci jen, snad by do té místnosti jenom nahlédl a pak by se otočil, aby mohl jít hledat východ. Kdyby však něco takového udělal, narazil by na Tamriko připravenou zastavit jej. Uvědomoval si, že jakákoli snaha překazit její plán by přivodila další utrpení Mie, Latias i Latiosovi. S poklesnutím srdce si uvědomil i to, že oni tři jsou teď pravděpodobně přímo nad jeho hlavou a čekají, až on, Ray, dovede Tamriko k Jirachimu a vyzvedne jej pro ni z truhlice.

„Už je to blízko, že ano, Rayi?“ zašeptala Tamriko, jak mu dychtivě dýchala na záda.

Jack se Sibylou si vyměnili ustrašené pohledy a mimoděk trochu zpomalili.

„Je to blízko, že?“ ptala se Tamriko znovu.

Co by měl dělat?! Její naléhání se mu rozlilo hlavou jako vlny příboje neustále se valící na pláž a pak zase mizející v moři, aby vzápětí znovu zaplavily vysychající písek. Znovu a znovu.

Přece ji tam nemůže doopravdy dovést? Pokud to udělá, nebudou už mít na výběr a Mia, Latios a Latias si projdou možná ještě něčím horším, než je mučení rakeťáků. Je možné, aby je proti jejich vůli přinutili probudit Jirachiho? Měl by tohle rozhodnutí nechat na nich? Možná, že až bude Tamriko s Jirachim nahoře, mohli by Latios s Latias na rakeťáky zaútočit a pokusit se to celé zhatit. Na krátký světlý okamžik to Rayovi dokonce připadalo možné, a tak bezmyšlenkovitě přidal do kroku, jen aby to už měl za sebou. Potom jej však stejně jako Tamričino naléhání přepadlo vědomí, že pokémoni ve svatyni ani na jejím vrcholku nejsou schopni bojovat. Kouzlo, kterým chrám opatřili jeho stavitelé, všechny takové pokusy svědomitě likvidovalo. Jenže co když se něco změní, jakmile bude Jirachi vzhůru. Koneckonců to jeho spánek byl hlavní a neměnnou konstantou celé legendy. Mohlo se tedy stát, že nastavená pravidla přestanou platit, jakmile se Jirachi vzbudí? Dalo by jim to dostatek času na pokus o záchranu?

Stejně jako všechny ostatní nápady, jež se jen na okamžik zdály být obstojným řešením, i tenhle se Rayovi rozplynul v hlavě ještě předtím, než se nad ním mohl pořádně zamyslet. Po Jirachiho probuzení spolu pokémoni začnou bojovat tak jako tak, na život a na smrt.

„Já nechci,“ ozval se Sibylin přiškrcený hlas.

„Buď zticha, Sibylo,“ napomenula ji Tamriko ledabyle a šla dál za Rayem. Chodba už se nijak nestáčela, vedla přímo.

Tamriko do tmy upírala lačné oči. Sama vypadala jako Absol skrytý ve stínu pralesa a pozorující nic netušící oběť. Ruce se jí nedočkavě roztřásly.

„Cítím to, je tam vepředu,“ zašeptala rozčileně. „Pospěš si, Rayi, zrychli!“

Nevybíravě do něj strčila, až poskočil dopředu. Quilava vztekle zaprskal, jako oheň bránící se přívalu vody.

Temná chodba znenadání vyústila v obrovskou prostoru. Quilava vešel dovnitř jako první, ale jeho světlo nemělo šanci celou místnost osvětlit. Udělal pár dalších kroků a otočil se na Raye, kterému tak připadal strašidelně maličký a zranitelný. Jako kdyby se ho tma snažila rozmáčknout. V tu chvíli by Ray zůstal Quilavovi hledět přímo do očí nejraději navždycky, jenom aby se ta neviditelná nit spojující jejich oči nepřetrhla a zakonzervovala ten okamžik jako nános bahna konzervuje dávno mrtvé organismy.

Tak, jako kdyby ho neviditelná hrouda hlíny skutečně zafixovala na místě, ztuhnul Ray přímo v průchodu do obrovské místnosti. Bez jediného mrknutí upíral oči na Quilavu, jehož chabý kruh světla odhaloval jen nezdobenou kamennou podlahu, zatímco shora se na něj valila tma.

„No tak, uhni, Rayi,“ tlačila se mu Tamriko na záda.

Nepohnul se. Rozpřáhl ruce a nohy jako pavouk, aby vchod dovnitř celý zatarasil. Končetiny měl náhle z tvrdnoucího betonu, přestože se třásl po celém těle a na zádech cítil pramínky ledového potu.

„Rayi, sakra, koukej zmizet!“

Pevně zaťal zuby, když ho žena uhodila do zad. Slyšel, jak Sibyla cosi poděšeně žvatlá a Jack ji uklidňuje. I nadále ale civěl do očí Quilavy, který se odmítal pohnout z místa stejně jako on. Rozhodl se – nepustí Tamriko dál.

„Takže ty sis to nakonec rozmyslel, Rayi?“ zašeptal mu její sametový hlas přímo do pravého ucha. „To ale není dobře, Rayi, protože Miu to bude bolet.“

Nepokoušel se zastavit návaly lítosti, které se mu v tu chvíli valily do očí, způsobovaly jim rudnutí a objevovaly se v jejich koutcích jako slzy. Roztřásl se ještě víc, a proto se pokusil zpevnit ruce i nohy. Byl to teď jeho vlastní boj, neboť věděl, že pokud ji pustí dovnitř, dostane se do stejné situace jako teď. Potom by se musel znovu rozhodovat, zda se nechá přinutit k vyzvednutí krystalu z truhlice, a tomu chtěl zabránit. Rozhodl se vzdorovat Tamriko teď, neboť věděl, že uvnitř místnosti by jejímu nátlaku podlehl.

„Zkusíme to ještě jinak, ano?“ navrhla mu. Slyšel, jak se vzdaluje od jeho zad. Udělala jen několik kroků a pak se zastavila.

„Jacku, teď je řada na tobě,“ drapla rakeťáka podpaží a Sibyla jenom vypískla.

„Co chcete dělat?“

Z jeho hlasu Ray nedokázal poznat, jak se tváří. Stěží jej vnímal. Vůbec si teď nepřipadal jako on sám, jako trenér pokémonů nebo jakýkoli jiný člověk. Měl pocit, že se z něj stává socha nebo kus ledu. I nadále zůstával zpříma hledět do Quilavových očí. Věděl, že dříve nebo později Tamriko opět použije vysílačku, ale odhodlaný pohled jeho pokémona mu znovu a znovu pomáhal tuhle myšlenku zaplašit.

Ozvaly se běžící kroky.

„Ach!“

Ray vykřikl bolestí, když do něj vrazilo Jackovo rameno. Zarylo se mu do zad a sjelo po nich. Ruce i nohy mu zůstaly na místě, ačkoli se Ray prohnul dopředu a cosi v něm zapraskalo.

„Co to má znamenat?!“ rozčílila se Tamriko. Její plášť zašustil, jak se sháněla po vysílačce. Nahmatala ji a zmáčkla veliký knoflík. „Ten spratek!“ řekla a z jejího hlasu se vytratily poslední známky zlomyslného pobavení, teď už byla Tamriko jen rozzuřená. „Měli bychom být přímo pod vámi, takže zařiďte, ať ji zřetelně slyší!“

Teď to přijde, ozve se Miin křik. Ray to věděl. Zaryl pohled ještě pevněji do Quilavových zorniček.

„Bude mi potěšením,“ odpověděl kdosi shora.

Quilava sdílený pohled nečekaně přerušil. Zavřel oči a pak je zprudka otevřel. Jakmile Ray ztratil kontakt s jeho odhodlanýma očima, jeho ruce i nohy naráz povolily a on se vmžiku otočil za sebe.

Ve stejný okamžik se vysoko ze tmy nad ním rozezněl Miin jekot. Ray vykřikl, přestože se na ten zvuk připravoval. Jediným skokem se vrhnul zpět do chodby a vší silou udeřil Tamriko do obličeje.

K Miině křiku se připojilo Tamričino bolestivé kvílení.

Udeřil ji znovu.

Rána však nezůstala bez odpovědi. Tamriko se napřáhla a surově jej uhodila do žaludku. Ray se s pootevřenými ústy zapotácel, na okamžik neviděl vůbec nic, cosi se mu dralo z útrob krkem vzhůru. S nepříjemným polknutím zasáhl Tamriko do boku.

Kdesi za jeho zády vytrysklo bílé světlo.

Další rána Raye zasáhla do brady a potom do zad. Kolena se mu podlomila a on se ještě zmohl na další útok.

Tamriko jej bez nesnází odvrátila, neměl už velikou sílu. Její nadávky rytmicky rozsekávaly Miin řev rozléhající se kuželovitou síní vzadu.

Bílé světlo v ní ozářilo černou truhlici spočívající u paty středového sloupu, přeběhlo po kamenných zdech, zaměřilo se jako oko do uličky s bojujícími Rayem a Tamriko a třesoucími se rakeťáky, kteří nebyli schopni udělat vůbec nic.

„Slyšíš ji, Rayi?!“ zachechtala se Tamriko a strčila do něj, takže se zády svezl po stěně chodby. „Slyšíš ji? To je přece Mia, Rayi!“ Z natrženého rtu jí tekla krev.

„Měla byste toho nechat!“ zmohl se Jack nečekaně na chabý odpor.

Jeho velitelka na něj upřela rozpálený pohled. „Co prosím?“ Jako kdyby útroby svatyně zaplnila kvílící písečná bouře, která se s její zlobou přihnala z Tamričina vzdáleného domova.

„Zdá se mi to, anebo mám před sebou dva zrádce?“

Ray se odsunul stranou, spěchal za Quilavou do místnosti vzadu. Valilo se z ní nesnesitelné horko spolu s oranžovým světlem, bílé světlo už bylo to tam. Vchod dovnitř připomínal dveře otevřené pece. Bez rozmýšlení vběhl přímo dovnitř a ohromeně se zastavil.

Připadal si jako v žaludku gigantického zvířete, které jej právě spolklo. Místnost snad ani neměla strop, pomalované stěny mizely kdesi v nenávratnu nad jeho hlavou. Po zdech tančilo světlo ohně proudícího z pokémona, který se jako stráž tyčil před Rayem a bránil tak komukoli proniknout k truhle za jeho zády.

Rayův batoh se zavrtěl. „Bonsly?“ vykoukl z něj maličký pokémon.

„Když tu holku tak vyčerpáte, nebude mít dost sil k probuzení Jirachiho,“ uslyšel Ray Jackův naléhavý hlas.

Tamriko přimhouřila oči, neboť měl Jack pravdu. „Ano, to jistě.“ Odvrátila se od něj.

Jack se Sibylou si vyměnili neurčité pohledy.

„Koukám, že ses konečně odhodlal vstoupit dovnitř,“ doprovodily rozléhající se kroky Tamričin triumfální vstup do rozpálené komnaty Jirachiho.

Ray se ani neohlédl. Zrak mu i nadále spočíval na jeho ohnivém pokémonovi. Quilava se vyvinul.

„Moc pěkné,“ ušklíbla se Tamriko, jak se jí s dechem opět vracel i jízlivý humor. Přesto nedokázala potlačit výraz čiré úcty, jakmile Typhlosiona spatřila. „Víš Rayi, s takovým pokémonem bys byl pro rakeťáky opravdovou posilou.“

Věděl, že se ho pouze snaží vyprovokovat, a protože Miin hlas už neslyšel, přešel přímo k truhle za Typhlosionovými zády.

„Tak je to správně, Rayi,“ vydechla Tamriko spokojeně. „Nepochybovala jsem, že se nakonec domluvíme.“ Velmi opatrně udělala i ona těch posledních pár kroků a Ray truhlu bez meškání otevřel. Nepociťoval už přitom žádné vzrušení ani výčitky. Místo toho myslel na to, co již udělal. Nechal rakeťáky, aby Mie znovu ublížili, zatímco on se tu tak hloupě snažil všechny zachránit. Připadal si stejně jako socha, na kterou si před pár okamžiky hrál, když odmítal Tamriko vpustit do Jirachiho síně. Typhlosionovy plameny zapůsobily úplně jako žár pece, způsobily jeho proměnu a ještě zvýraznily prázdný prostor uvnitř jeho těla, kde bez ustání rezonovala vzpomínka na Miu. Tváře zčervenalé horkem dobře skryly další přívaly lítosti, zatímco z očí mu steklo několik slz.

„Ale, ale, Rayi,“ usmála se na něj Tamriko vlídně. „Neber si to tak, vždyť jsi dělal, co jsi mohl, taky to mohlo dopadnout hůř, nebo ne?“

Sklonil se k truhle. Slzy dopadaly do jejího vyčkávajícího vnitřku a utvořily malé skvrnky na jejím dně. Koutkem oka Ray viděl Tamriko, jak se již natahuje po Jirachim, zatímco jeho ruce objaly mrazivě studený klenot a vyzdvihávaly jej ven. S námahou polkl a mlčky se rozplakal, když se po stěnách roztančily veselé odlesky vytvořené Typhlosionovým světlem odráženým hladkými lomy kamene. Vypadaly jako prasátka, kterými se škádlí děti ve škole.

Tamriko jej rázně odstrčila a vytrhla mu kámen z rukou. Ray zůstal bez pohnutí stát. Viděl, jak se její postava vítězoslavně napřimuje. Spokojeně vydechla a přitiskla si ledový kámen na prsa. „Uch, je úplně studený,“ roztřásl se jí překvapený hlas. „Ale krásný.“

Chrámem to zadunělo. Prázdnými chodbami zazněl zvuk pohybujících se kamenů, jak se spustil pradávný mechanismus.

Tamriko i Ray ustoupili od širokého sloupu uprostřed sálu a podívali se vzhůru do tmy, kam nedosáhlo ani světlo Rayova nového pokémona. Bonsly se s brekem schoval do batohu.

Pilíř se zachvěl a potom z něj od jeho paty počaly vystupovat dlouhé kamenné desky. S každou další ránou z něj vyrazil nový schod. Stupně spirálovitě vyrůstaly po obvodu sloupu a vytvářely tak schodiště mizející pod nedosažitelným stropem.

„Sbohem, Rayi,“ vystoupila Tamriko na první stupínek, lem pláště pevně sevřený v jedné a Jirachiho v druhé ruce. „Bylo mi potěšením.“

Ray dole zůstal stát nehybně a jen sledoval, jak Tamriko odchází. Pozoroval vystupující kameny, až dokud se mu neztratily a potom se konečně zahleděl do prázdné truhly. Zůstala obnažená, jakoby vysvlečená, přepadená a oloupená o svůj jediný poklad. Aspoň tak se to Rayovi zdálo do chvíle, kdy jeho zrak pronikl až na samé dno truhlice.

„Co je to?“ špitl s přimhouřenýma očima. Natáhl ruku a shýbl se, takže mohl mezi prsty uchopit křehký svitek pergamenu zažloutlý dlouhými věky.

Tamričiny kroky se vzdalovaly a téměř už je nebylo slyšet.

„Jak se dostaneme odsud?!“ uslyšel Ray Sibylin hysterický hlas, když stočený papír rozbaloval. Vlastně ani nevěděl, která z těch dvou stran má být ta hlavní, obě totiž byly popsané starým zdobným písmem.

Rozbušilo se mu srdce, jakmile pergamen plně rozroloval. Bylo okamžitě jasné, která z jeho stran má být ta důležitější. Pod jeho rukama se rozvinula podrobná mapa cesty k místu, které hledala již celá lidská pokolení. Byla to mapa cesty do abotaregijského údolí s jeho zapovězeným chrámem.

Dunění stavějících se schodů utichlo. Ve výšce nad Rayovou hlavou se rozzářilo malé okrouhlé světýlko. Ve stropě se otevřel otvor.

„Tam!“ zakřičel Jack a vrhl se vpřed jako splašený. Sibyla mu visela na patách.

Ray si mapu rychle nacpal do kapsy a přiskočil ke schodišti, po němž zmizela Tamriko. Ve stejný okamžik se však v otvoru nahoře mihl stín a svatyní se opět rozeznělo ohlušující dunění. Schody se začínaly zasouvat zpět.

„Sibylo, rychle, pospěš si!“ mával Jack na ženu, jak se splašeně vrhla k němu a vyskočila společně s Rayem, takže se oba stačili chytit jednoho schodu. Zároveň pak začali rychle stoupat vzhůru.

„Nestihneme to, musíme najít jiný východ!“ zařval Ray na Jacka, který se tyčil pár stupňů nad nimi. Vzápětí Ray vyskočil a zachytil se dalšího mizejícího schodu. Sibyla ho bez váhání následovala.

„Ale ano, stihneme to!“ vrhl se Jack na pomoc jemu i Sibyle. Ray vrhl zoufalý pohled dolů na Typhlosiona a hmátl k pasu po pokéballu. Kámen, jehož se drželi, zapraštěl a počal mizet v páteři schodiště.

„Musíme se pustit!“ zaječela Sibyla. „Najdeme jinou cestu!“

„Ne!“ oponoval Jack.

Otvor vysoko nad nimi zastínila něčí hlava. Dovnitř pronikl zoufalý křik a potom zase umlkl, když se východ uzavřel.

Rayovi se podařilo najít správný pokéball, aby Typhlosiona vrátil dovnitř, nebylo mu to však už nic platné. Neměli na vybranou, museli se vrátit dolů. Kámen se již zasunul tak, že Sibyle div nedrtil prsty. Pustila se.

„Áááá!“

Ray ji následoval. S ozvěnou dopadl na nohy hned vedle ní.

„Jacku, skákej, nejsi ještě tak vysoko!“ zařval Ray s nadějí. Nikdy dřív by ho nenapadlo, že se mu bude snažit pomoci.

Jack se bezradně rozhlédl a se zoufalým výrazem se vrhl dolů k němu a Sibyle.

„Nééé!“ zaječela však ona tak nečekaně, že sebou on i Ray trhli. Okamžitě nato vystřelila k chodbě, která jako jediná vedla ven z jejich pasti. Východ se zavíral.

„Sibylo, ne!“ chytil ji Jack za ruku, jak se vrhla pod spouštějící se desku a snažila se ji podlézt. S Rayovou pomocí ji však stačil vytáhnout dřív, než jí kámen rozdrtil nohy. S ponurým zaduněním tak zmizela i jejich poslední šance na útěk.

„Co budeme dělat?“ zabědovala Sibyla s pláčem.

„Musí to mít i jiný východ,“ stál si na svém Ray.

Jack se rozhlédl. Kromě stěn s obrazy lidí a pokémonů však neviděl nic. Vše bylo dokonale, neprodyšně uzavřeno.

Typhlosion i nadále bez hnutí stál na zadních nohou, takže osvětloval celou spodní část místnosti. Oheň za jeho krkem syčel a hučel do naprostého ticha.

Po chvíli mlčení Sibyla zašeptala: „Myslíte, že už to začalo?“ Seděla na zemi s nohama rozhozenýma vedle sebe, jak klečela, tvář obrácenou vzhůru.

Ray ani Jack to samozřejmě nevěděli. Stěží mohli jen hádat, co se asi nahoře děje.

Čekali. Typhlosionovy plameny komnatu naplňovaly sálavým teplem, které se hromadilo kdesi pod jejím stropem. Proud teplého vzduchu byl tím jediným, co se uvnitř hýbalo.

„Slyšíte to?“ zamračil se náhle Jack. Se svraštělým obočím se snažil proniknout přes hradbu hukotu ohně a zaslechnout něco zvenčí.

Ray i Sibyla napjali uši. Pokud mohl říct, slyšel Ray tlumený zvuk podobný dětskému kňourání.

„Co to může být?“ vydechla Sibyla.

Naráz se zvuk proměnil ve zřetelný nářek. Sibyla zalapala po dechu, Ray s Jackem vzhlédli, přestože nemohli nic vidět.

„To je Latios!“ vyhrkl Jack. Rychle se obrátil k Sibyle, ale nic neřekl.

„Latiosi!“ zakřičel nazdařbůh Ray. Vyskočil na nohy. Pomateně se točil na místě s hlavou zakloněnou, jak se snažil prohlédnout skrz tmu a kamenné zdi. „Snaží se Latias a Miu přimět ke spolupráci,“ vydechl a otřásl se. Je to stejné jako to udělala Tamriko s ním a s Miou. Neodvažoval se ani hádat, jestli to ona a Latiosova sestra vydrží. Vlastně se spíš bál přiznat si, že Latiosovu nářku podlehnou. Sám by se tomu už jistě postavit nedokázal.

Latiosův křik se vytratil a dovolil Rayovi, aby se znovu rozhlédl kolem v nastalém mrtvolném tichu.

Sibyla se zdvihla ze země. Chodila pomalu kolem dokola a cosi si mumlala. „Takhle křičel, když jsme chytali ji,“ slyšel ji Ray šeptat jako ve snách, když prošla kolem něj a doklopýtala až k Jackovi. „Jacku?“

„Takže to znamená, že mučí Latias?!“ vykřikl Ray.

„Jak to máme vědět?!“ zakřičel Jack a nevraživě se na něj podíval.

„Jste sakra rakeťáci, ne?“ vyprskl Ray vztekle. „Musíte mít přece ponětí o tom, co dělají! Buďte aspoň jednou k něčemu užiteční!“ Popravdě však sám nevěděl, k jakému užitku by jejich výpověď mohla být. Co by udělal, i kdyby mu to řekli, když je sám zavřený tady dole? Přinejmenším si tak ale na nich mohl vylít vztek. „Musíme najít další východ,“ řekl.

„Dobře.“

„Má někdo z vás pokémony, kteří by nám při tom mohli pom…“

Cosi Raye přimělo zmlknout uprostřed věty. Nebyl to zvuk a ani to snad nebylo nic, co by mohl vidět, alespoň zatím ne. Najednou byl však úplně ochromený. Cítil, jak mu tělem proběhla rychlá vlna něčeho, co se zase okamžitě ztratilo, jenže ne úplně. Jako by mu to naleptalo vnitřnosti. Prolezlo jím to skrz a na stěnách jeho žil a v celém těle mu přitom ulpělo něco těžkého a lepkavého jako bahno nebo dehet.

Sibyla zachroptěla a chytila se za krk. Jack vyplašeně pohlédl nejdřív na ni a pak na Raye. Na hrudi cítil silný tlak, který přicházel z každého místa Jirachiho chrámu.

„Ně-něco se stalo,“ vykoktal Ray a zamrkal. Zdálo se mu, že černý dehet se rozlévá i jeho hlavou a zakrývá mu oči jako když mrtvého balí do rubáše. Protřel si je a znovu zamrkal. Místnost tmavla a tmavla. Protřel si je znovu, až si je téměř rozedřel, protože ten pocit nemohl snést. Nedalo se před tím ale uniknout.

„Musíme odsud! Musíme ven!“ ječela Sibyla a začala marně bušit do zavřených dveří. „Pomóc! Pomóc!“

„Přichází to zvenku!“ ukázal však Jack ke stropu, kde mohli jen tušit štěrbiny kolem uzavřeného otvoru nahoře.

Dolů se táhly temné stíny. Stékaly po stěnách jako rozlitá barva. Zatékaly do spár a obtáčely se dolů kolem sloupu uprostřed sálu. Shora spadlo na osvětlenu podlahu několik černých kapek. Rozprskly se do stran a začaly se rozpínat.

Sibyla vyděšeně přiběhla k Jackovi a ten spolu s ní pozadu došel až k Rayovi. Bez dechu zírali na to, co se s chrámem dělo.

Typhlosionovo světlo sláblo. Pokémon náhle rozzuřeně zařval a vrhl se proti zdi. Narazil do ní hlavou a zapotácel se.

„Typhlosione!“ zděsil se Ray. „Co se ti stalo?!“

Pokémon se postavil a vrhl se na opačnou stranu sálu. Ani tam však nedoběhl, když se znovu zapotácel a upadl. Smýkl sebou po podlaze a zůstal ležet. Oheň za jeho krkem zhasl úplně.

„Vrať se!“ namířil na něj Ray pokéball, když se k Typhlosionovi přiblížila první tmavá skvrna. Zakřičel ten rozkaz s mnohem větším důrazem, než to kdy udělal v zápase. Skvrna místo, kde pokémon ležel, lačně pohltila a sunula se dál.

„Já nic nevidím!“ zabědovala Sibyla. „Jacku, Rayi, vidíte něco?“

Tma už spolkla i truhlu a sloup. Ray stačil nahmatat rakeťáky za sebou, přitom už pomalu neviděl vůbec nic.

Obemkla je dokonalá tma. Znovu ucítili, jak se jim vlévá do těl a otevírá jim ústa, aby se dovnitř dostala rychleji.

„Pomozte nám někdo!“ zařval Jack se zvukem, jako kdyby se dávil.

Nebylo to však k ničemu. Ani on ani Ray se Sibylou neviděli ani vlastní ruce natož pak cokoli dalšího. Ray pozvedl prst až k očím, ale ať je poulil do tmy, jak chtěl, neviděl ho.

„Co se to stalo?“ zakňourala zničeně Sibyla. Sesunula se po Jackových zádech dolů na podlahu dočista slepá. „Co se to stalo?“

Ray nenacházel jiné vysvětlení. To to Jirachiho prokletí. Tamriko nechala Jirachiho probudit a Srdce zloby začalo pracovat. Ray ani Jack už neměli jediný nápad, co by mohli udělat. Zkroušeně a s pocitem obrovského studu za vlastní neschopnost se posadili na zem vedle Sibyly, kterou k sobě Jack jemně přivinul, a čekali.

„Je to Unowní věštba,“ řekl Ray potichu. V neprostupné tmě to vypadalo, jako kdyby byl jeho hlas tím jediným, co vůbec existovalo. „On ani ona chyceni býti nesmí ženou v tmavých šatech, neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít a Srdce zloby bude vyrušeno.“

„Mlč, Rayi, prosím,“ požádal ho Jack klidným hlasem. „To o čem mluvíš, Tamriko to udělala…“

„Co je zač ta tma?“ vzlykla Sibyla. Pevně přitom zavřela oči, aby tma za očními víčky byla přirozeným prostředím její mysli, namísto podivného setmění ve skutečném světě. „Proč je tu ta hrozná tma?“

„Pst!“ sykl ale Jack. „Počkej!“

Kromě jejich hlasů se tmou velice slabě nesla slova ještě někoho dalšího.

„Je tu někdo?!“ zavolal Ray bláhově, ale nikdo mu neodpověděl. Nebylo mu nijak příjemné slyšet hlas někde blízko, když neviděl ani na krok a věděl, že se nebude moci bránit, pokud na něj někdo ze tmy zaútočí. Tady uvnitř ale stejně nikdo být nemohl. Oba východy byly uzavřené. Přesto docela zřetelně slyšeli rozzlobený mužský hlas.

„To je Aaron!“ vydechl Ray s malou jiskřičkou naděje.

„Ten stařec s Gardevoir?“ přestala Sibyla brečet a nastražila uši. Oči však držela pevně zavřené.

Strážce svatyně zuřil. Čím dál jasněji k nim dolů doléhal jeho hluboký hlas křičící na lidi nahoře. Potom uslyšeli i Tamriko, jak mu oponuje, dokud se její hlas neztratil v chaosu dalších rozčilených slov ostatních lidí.

Stejně jako Sibyla měl i Ray zavřené oči, přestože v tom, co viděl, nebyl rozdíl. Alespoň si ale mohl lépe představit, co se nad nimi děje.

„Ha!“ vyskočil nečekaně Jack na nohy. Sibyla i Ray se svalili na zem, protože se do té chvíle všichni opírali o sebe navzájem. Oba to přinutilo otevřít oči.

„Je tam světlo!“ vykřikla Sibyla vzrušeně.

I když by to stejně dobře mohl být výplod jejich fantazie, v místech, kde tušili vchod do sálu, se rýsovaly bílé, zlaté, zelené a další a další linky. Rozlévaly se po zdi jako tavený kov a jasně zářily. Zjevovaly se bez jediného zvuku, ale jakmile se v jednom místě setkaly, ozvalo se slabé kovové cinknutí, jako když kovář posledními opatrnými a pečlivými údery dokončuje velkolepou tepanou bránu. S přibývajícími liniemi se množily i údery kladiva, světlo narůstalo a kresbu na zdech již doprovázel nezaměnitelný, hypnotický rytmus.

„Odstupte kousek, ať to vidíme celé!“ zavolal je Jack k sobě, přestože Ray ani Sibyla ho neviděli. Světlo z ornamentů na zdech zářilo sice jasně, tma jej však okamžitě pohlcovala. Nedávala mu příležitost místnost osvětlit a uvěznila jej ve stěnách.

Ray se Sibylou se konečně zvedli z podlahy. Přestože všichni tři zpočátku doufali, že světlo přichází otevírajícími se dveřmi, nebylo tomu tak. Kámen ve vchodu se ani nepohnul, naproti tomu linky létaly po zdech kolem jako tryskající pramínky vody pečlivě svedené do vybudovaných kanálků. Utíkaly na všechny strany, uháněly vzhůru ke stropu, kroutily se a stáčely. Přeskakovaly hluchá místa mezi vyobrazeními a pak se zase dál rozplývaly a po celou tu dobu jasně zářily. S jejich zvyšujícím se množstvím sílily i zvonivé údery neviditelných kladiv neustále opakujících tentýž rytmus. Ray si uvědomil, že se mu zcela nedobrovolně podřizuje, a dal si záležet, aby veškeré své smysly soustředil jen na obrazy.

„To je Unowní písmo!“ ukázal k místu nad vchodem. Bylo to zvláštní, nevidět vlastní nataženou ruku, přestože kolem bylo tolik světla.

„Je to v nějakém cizím jazyce,“ namítl Jack. „Nepřečteme to!“

„To ani nemusíme!“ vypískla Sibyla. „Vždyť se podívejte!“ Přiskočila až ke stěně, takže Ray s Jackem viděli stín její hlavy na pozadí prozářených kamenů. „Vidíte? To jsou přece ty malby! Všechny ty obrazy, které jsme viděli, když tu bylo světlo, ale nevěnovali jsme jim pozornost!“

Ray zalapal po dechu, když uviděl vysokou kuželovitou siluetu obklopenou namodralými mraky. Byly obrovské a dmuly se ve svých ranních barvách, jak se pomalu proměňovaly v červánkovou růžovou. Připadaly mu čím dál větší a živější. Zatajil dech a ustoupil před nimi dozadu. Určitě by jej jinak smetly, zadusily.

Jack obdivně zavýskl. V tu chvíli už měli před sebou obrovský obraz Jirachiho svatyně tak živý, že by mohli po jejích schodech vystoupat až na vrchol. Celé se to nadouvalo, až to bylo naprosto reálné. Ray si s vzrušujícím pocitem v žaludku vzpomněl, že tohle už jednou zažil. Bylo to v chrámu Abotaregijů, když jim stěny vyprávěly Jirachiho příběh.

Nahoře na svatyni se pohybovali čtyři lidé. Dva muži a dvě ženy. Jedna z nich klečela mezi klecemi s nějakými pokémony. V nich všichni tři rozpoznali Latiose a Latias. Uprostřed kruhovitého vrcholku pokresleného mnoha geometrickými obrazci se objevil otvor. Zanedlouho už jím nahoru vystupovala vysoká černovlasá žena se širokým úsměvem na tváři. V rukou vítězoslavně svírala fialový kámen.

„To je Tamriko, když odsud vylezla!“ poznala ji Sibyla.

První obraz zmizel a stěna potemněla. Místo ní se rozzářila další malba napravo. Ray, Jack i Sibyla se k ní otočili. Rázem se opět octli na svatyni, všechno už ale bylo jinak. Mraky zmizely, všude byla naprostá tma. Jediným zdrojem světla se stal maličký pokémon, který se vznášel mezi všemi shromážděnými. Malýma očkama smutně pomrkával, tyrkysové lístky na stranách jeho hlavy se jemně chvěly.

„Jirachi,“ zašeptali Ray, Jack a Sibyla.

Kovové údery s neomylnou přesností časovaly každou změnu výjevů, každý obraz měl jen omezený čas na to, aby ukázal, co mu bylo určeno. Na dalším už po svatyni nebylo ani stopy. Sibyla začala nekontrolovatelně vřískat a Jack ji rychle chytil, aby se uklidnila. Objevili se přímo uprostřed rozlehlé pastviny. Ray by si býval přál, aby v tu chvíli obrazy nebyly tak skutečné. Leželi v trávě přímo mezi těly pokémonů a sami se nemohli postavit na nohy, jak je cosi tlačilo k zemi. Končetiny jim naplnila bolest, až Jack vykřikl a Ray poklesl v kolenou, jak se snažil vstát. Potom ho cosi srazilo do trávy a Sibyla zakřičela, aby jej varovala před dalším útokem. Každý z nich se na krátký okamžik proměnil v jednoho pokémona. Zatímco Jack sebou bezvládně zmítal na zemi v podobě Rapidashe, jehož plameny pálily kroutící se stébla trávy pod ním, Sibyla jako Fearow vzlétla do vzduchu, obrátila se k Rayovi a vrhla se střemhlav přímo na něj. „Néééé!“ ječela přitom zoufale.

Ray nechápal, jak bylo něco takového možné, jediné, co si však přál, bylo, aby už to skončilo. Skutečná Sibyla se schoulila na zem do klubíčka a cosi křičela. Její pokémoní podoba však dál vytrvale útočila na Raye-Dodria, které se po Fearowově nátlaku poroučelo k zemi a při dalším klovnutí už se nebránilo.

„Já nechci, já jsem nechtěla!“ ječela Sibyla, jak se snažila omluvit, co ve vidině způsobila. Rayovi se udělalo špatně, zamotala se mu hlava, ale cítil, že jeho spojení s výjevem se vytrácí. Vděčně vydechl a snažil se znovu popadnout dech. V příštím okamžiku se přes louku převalila mohutná mořská vlna a pastvina s mrtvými pokémony zmizela.

„Pozor!“ zařval Jack za jeho zády. Těsně kolem něj rychlostí blesku prolétl vodou Sharpedo. Ray instinktivně uskočil, zatímco Sibyla se přitiskla ke stěně, obrovské čelisti ji spolkly a vstoupily do oživlého obrazu za ní. Její stín se pomalu odplazil až tam, kde tušila Jackovu a Rayovu přítomnost.

„Tady jsme, Sibylo,“ zavolal Ray, když se mu ztratila ve tmě.

Hejno Sharped kolem nich vytvořilo neprostupnou hradbu. Na zlomek sekundy si byli všichni tři jistí, že jsou teď jejich kořistí, ale v následujícím okamžiku se čelisti obrátili k velikému Gyaradosovi. Sharpedové jej úplně obalili, a když mořský had přestal klást odpor, pustili se do sebe navzájem. Gyarados se nehybně snášel do modré hlubiny pod Rayovýma nohama.

„Může za to ta tma!“ zakřičela Sibyla. Nezdálo se ale, že by to byl její obvyklý ustrašený hlas, který Ray během poslední doby strávené ve svatyni slýchal. „Já už se na to nechci dívat! Musíme to zastavit, slyšíte?!“

Ray i nadále zíral do temné modři pod vlastními chodidly, kde už po Gyaradosovi nebylo ani stopy. Místo jeho těla z hlubin začaly čím dál rychleji vyrůstat kamenné zdi a přímo k němu se jako Arbok zdvihal vysoký sloup. Ocitli se uvnitř veliké místnosti.

„To je tenhle sloup!“ vyrazil ze sebe Ray. Instinktivně přitom uskočil stranou, aby jej nehmotný kámen ve vidině nerozdrtil napadrť.

Svatyní otřáslo zahřmění. Tentokrát to však nebylo nic souvisejícího s obrazy. Dokonce to narušilo pravidelné tepání kovových úderů. Ze tmy se ozývalo praštění kamenů a jejich posouvání jednoho po druhém.

„Východ!“ zahulákal Jack, jak nejvíc nahlas to šlo. „Ukazuje nám to, kudy ven!“

Sloup na obraze se začínal měnit v točité schodiště. Postupně splynul se skutečným pilířem za Rayovými zády, a tak se Ray, Jack a Sibyla opět ocitli v proměňující se Jirachiho komnatě.

„Jdeme!“ zavelel Ray. K vlastnímu překvapení schodiště ve tmě našel rychleji, než čekal. Našlápl na neviditelný první schod. Ulevilo se mu, když se jeho noha skutečně opřela o pevný kámen.

„Je to tady! Pojďte k tomu sloupu!“ zakřičel s nenadálou radostí na Jacka a Sibylu, i když vlastně nevěděl, na jakou stranu křičet. Jakmile si byl jistý, že jsou oba za ním, začal stoupat. Hřmění a dunění vysouvajících se kamenných bloků stoupalo s nimi.

Všichni tři se neustále ujišťovali, že pod tlakem levé ruky cítí samotný sloup. Jediný krok vedle znamenal pád a jistou smrt.

Chrám se ještě chvíli chvěl a potom se ozvalo poslední zadunění. Ucítili studený vzduch, který sem náhle zavanul a zrychlili krok. Nad jejich hlavami se ozvaly lidské hlasy. Zmatený křik. Kdosi se hádal s nějakým dalším člověkem.

„Rayi! Rayi!“

V otvoru se objevila Mia, prsty křečovitě svírala jeho okraje a nahýbala se dolů. Ray ji viděl jen matně. Spolu se vzduchem a hlasy sem dolů totiž pronikalo i trochu opravdového světla. Zatím ale nebylo jasné, kde se bere.

„Mio,“ chtěl Ray vykřiknout, ale hlas se mu přitom vytratil. Přepadly ho výčitky za to, jak se zachoval tam dole. Pohlédl nazpátek. „Jsme skoro nahoře!“ zavolal na Jacka a Sibylu pod sebou. Znovu přidal do kroku.

„Rayi!“ vypískla Mia znovu, když uslyšela jeho hlas. „Tady nahoře, rychle! Polez!“

„Jsou tu i Sibyla s Jackem!“ houkl Ray. Do tváře mu foukal silný průvan skučící otvorem ven.

„Zastavte se!“

Ray, spíše překvapený tím povelem, než že by jej úmyslně poslechl, zůstal stát několik schodů od východu.

„Co se děje, Sibylo?“ křikl dolů Jack.

Nahoře nad Rayem se ozval rozčilený hovor.

„Koukejte na ty stěny, přece!“ poklepala si Sibyla na hlavu. „Tohle je řešení!“

Při tom posledním slově Mia div nepropadla otvorem, jak se nahnula, aby to viděla také. Před očima jí jako skutečná tančila průhledná Gardevoir. Místnost pod ní byla naplněná zvoněním a míhajícími se světly.

„Chimechové?“ zamrkal Ray přitisknutý ke sloupu. „Chimechové!“

Průhledná těla všech pokémonů kroužila po obvodu síně spolu s Latiosem a Latias. Stěny rychle mizely a svatyně se stala novým pečlivě ukrytým světem s jediným maličkým vchodem. Mezi pokémony uprostřed kruhu stál Ray a Mia a hleděli vzhůru. Skutečný Ray při tom pohledu málem spadl dolů. Jeho přesná kopie stála jen pár kroků pod jeho chodidly a dívala se přímo skrz něj.

Mia otevřela ústa úžasem.

Nad všemi přízračnými bytostmi se vznášel stejně průhledný Jirachi. Obalovala ho velká světelná koule, s níž se stále rychleji a rychleji otáčel kolem dokola.

„Vypadni od tý díry!“ uslyšel Ray Tamričin hlas. Mia musela uhnout, aby mohla žena nahlédnout do divadla pod sebou. V tu samou dobu však světlo zevnitř narostlo do neúnosné míry.

„Kruci!“

Ray si zakryl oči a Jack se Sibylou udělali totéž. Trvalo to sotva pár vteřin a když je otevřeli, světlo bylo pryč. Kolem se opět rozprostřela dokonalá tma.

„Co se stalo?“ ozvala se Sibyla nechápavě odkudsi zdola. Její slova se několikrát odrazila od ztichlých stěn. Spolu s vidinami zmizely i veškeré zvuky.

„Musíte nahoru!“ odpověděl jí hluboký mužský hlas. „Nyní se to pokusíme zastavit.“

Ray Aarona bez váhání poslechl. Začal usilovně stoupat, hlavou se mu honily poslední obrazy ze stěn chrámu. Byla v nich Gerda, Latios se svojí sestrou, Chimechové a on s Miou. A Jirachi. Napadlo ho, že jim chrám sám ukázal, co mají udělat. Ta představa ho vyděsila. Jako kdyby měla budova vlastní mozek.

Vystrčil hlavu ven. Ihned jej oslepilo jasné světlo šířící se líně jako mlha po celém vrcholku svatyně. Spolu s ním pocítil na tvářích i silný studený vítr. Zhluboka se nadechl.