Rayova pokémoní cesta

Jirachi

„Chlapče? Co jste tam dole viděli?“

V ospalém, studeném světle se mihlo několik postav. Jedna z nich právě Rayovi podávala ruku, aby mohl snáze vylézt ven. Překvapilo ho, jakou sílu Aaron má.

„Rayi!“

Bylo to jako stát v hledišti stínového divadla, neboť rysy všech lidí okolo zanikaly v přívalu bílých paprsků pronikajících tmou shora. Rozeznal v nich Miu, ale spíš díky tomu, že se k němu okamžitě vrhla a pevně ho objala. Sevřela ho kolem ramen, takže se v první chvíli ani nemohl pohnout, ačkoli by jí stisk rád oplatil. Neohrabaně se ji pokusil obejmout, jak mu tlačila bradu do ramene a šeptala: „Tamriko probudila Jirachiho, Rayi. Ona to doopravdy udělala!“

Trochu se třásla, když ho její paže neochotně pouštěly.

„Snažili jsme se jim odolat, jenže oni nás mučili a…“

„Já vím,“ řekl honem Ray, aby nemusela pokračovat. Měla skloněnou hlavu, aby jí snad neviděl do obličeje, neboť se cítila provinile. „Nemohli jste nic dělat,“ dodal rychle. „To by nikdo nevydržel, Mio.“ Třásl se teď stejně jako ona, jelikož se mu myšlenky okamžitě vrátily k jejímu křiku. Byl to i on sám, kdo mohl za její utrpení, což ho nepřestávalo trápit. Uvědomoval si, že pokud tohle skončí, nebude mu nikdy připadat normální, jak se zachoval v labyrintu svatyně. „Já chci,“ vyhrkl, přestože věděl, že tím svému svědomí neuleví, „je mi moc líto, že jsem je nechal…“

„Chlapče,“ přerušil ho však hluboký, naléhavý hlas. Ray na svém pravém rameni ucítil kostnatou ruku. Podíval se tím směrem, zaskočen přítomností lidí kolem. Mohlo za to všechno to bílé světlo, že na ně úplně zapomněl? Všichni se na okamžik stali zcela anonymními stíny libovolně přistupujícími k němu, pokud se jim zachtělo, aby se vzápětí mohli znovu ztratit ve změti siluet. Jedna z nich k němu právě promlouvala. Z neurčitých obrysů vystoupil Aaronův třpytící se plnovous. „Rayi, co jste tam dole viděli? Nemáme času nazbyt.“

Zdálo se, že světlo proniká jeho jemnou kůží a prosvítá všemi malými cévkami ve starcově obličeji, takže vypadal jako vysochaný z nějakého drahého kamene.

Ray mu nestačil odpovědět. Nad hlavami se jim rozlehl táhlý žalostný tón následovaný okamžitě dalším, přicházejícím odkudsi zespodu.

Aaronova ruka sklouzla Rayovi z ramene, jak stařec vzhlédl a otočil se kolem dokola. Stačil zahlédnout Latias, jak s pomalu se rodící melodií opsala kruh kolem vrcholku a zmizela dole ve tmě.

„Láá!“

Z propastné tmy pod svatyní vystřelil k obloze Latios a navázal na její naléhavý hlas vlastní písní připomínající zvuk rohů svolávajících lovce.

Ray s Latiosovým příletem mimoděk zdvihl hlavu přímo ke zdroji oslnivé záře. Bylo to vůbec poprvé, kdy se podíval na malého pokémona, který všechno světlo vydával.

Nezdálo se, že by si Jirachi svou přítomnost uvědomoval. Bez hnutí visel ve vzduchu oddělený od lidí pod sebou kruhem světla, takže působil jako cizinec ostýchající se promluvit ke shromážděné společnosti. Potom ale Raye napadlo, že mnohem více než cizince, jenž by se do nepříjemné situace dostal vlastním přičiněním, připomíná Jirachi hračku, kterou někdo nechal venku a sám odešel domů. Byl stejně nejistý a jakoby zapomenutý ve své strnulé pozici na černé obloze, čekající na dítě, které se pro něj v nejbližších okamžicích s pláčem vrátí a vezme ho domů. Na chvíli se mu podíval do očí, ale nedokázal z černých korálků nic vyčíst. Byly stejně odevzdané a studené jako světlo kolem. Kdyby nebyly otevřené, Ray by nepochyboval, že ještě spí.

Kontakt mezi ním a Jirachim nečekaně přerušil něčí stín.

„Nechte ho na pokoji!“ vytrhl Raye z transu Aaronův hlas. „Slyšíte?!“

Mia se zprudka otočila. Kolem všech tří odhodlaně proletěla Latias a opět se ztratila.

Jirachi se mezitím konečně pohnul. Rychlým mávnutím podivných křídel na zádech poskočil o trochu výše, aby na něj nedosáhly Tamričiny ruce.

„To se nestydíte?!“ uhodil stařec rozlíceně holí o zem. Postava za ním se nepatrně zatřásla. Ray zamrkal. Až v tu chvíli si uvědomil, že se starcem je nahoře i jeho Gardevoir.

„Gerdo!“ vyhrkl s úlevou. „Je v pořádku…?“ sklouzl očima po jejím bělostném krku a zmlkl. Na prsou se jí ještě stále dmul zlatý náhrdelník.

Mezitím se na vrcholu svatyně strhla hádka. Tamriko cosi křičela, Aaron a Mia stáli rozkročeni proti ní.

„Ticho!“ okřikl je nečekaně Jack.

I když by se kdokoliv z nich mohl cítit dotčen a uražen způsobem, jakým je přerušil, Aaron, Mia a dokonce i Tamriko okamžitě zmlkli.

Jack stál vedle Sibyly bílé jako křída. Podle napuchlých očí se dalo usuzovat, že nemá daleko k pláči, přestože její výraz pevně stisknutých rtů a pozorně přimhouřených očí říkal opak. Vypadala jako duch a její alabastrová kůže tak ještě spíše vynikala na pozadí černých uniforem lidí za ní. Ti se neopovažovali pohnout.

Tamriko rychle našla ztracenou řeč.

„Sklapni!“ vřískla ale Mia.

Kolem znovu proletěl Latios následován svou sestrou. Ani jeden z nich už nezpíval. Jejich hlasy čím dál jasněji nahrazoval neurčitý zvuk přicházející s poryvy větru z černočerné tmy.

Přestože se rozhlédli několikrát na všechny strany, Ray, Mia ani nikdo z ostatních nic neviděl. Tamriko stáhla ruce od Jirachiho zase dolů, jelikož ten se již dostal bezpečně mimo její dosah, a zaposlouchala se do sílícího zvuku. Ten teď jasně připomínal zvonkohru.

„Čááájm!“

Nad Jirachiho svatyní vybuchl ohňostroj bílých světel. Lidé dole naráz vykřikli a bázlivě se přikrčili, ale Latios s Latias zářícím koulím vyletěli vstříc. Čistý zvuk rozhoupaných zvonů duněl kolem dokola celé svatyně jako zvony ve věži katedrály.

„Přivolali na pomoc Chimechy!“ křičel Aaron tak, aby ho všichni slyšeli, prstem ukazuje neurčitě k roji světel. Ta se míhala sem tam jako kulové blesky, takže se musela každou chvíli srazit. Pokaždé se ale zázračně vyhnula jedno druhému a pokračovala v chaotickém letu. „Třicet strážných pokémonů má Latiosovi a Latias pomoci zbavit se Jirachiho kletby!“ mával oběma pažema ve vzduchu, jako kdyby chtěl některého Chimecha chytit. Ti se však už za zvuků gongů a zvonků shromáždili spořádaně kolem vrcholku chrámu a utvořili kruh světel rychle se točící dokola.

Latias obletěla celý kruh, jako kdyby je počítala. Její bratr se mezitím snesl dolů mezi Aarona a Gardevoir.

Strážcovy vzepjaté paže klesly k jeho bokům, jak se Latiosovi poklonil. Latios ho ale netrpělivě zadržel, chytil Aarona za rameno a znovu se otočil ke Gerdě.

Chimechové se neustále točili. Ray se na ně zadíval, ale přál si, aby to býval neudělal, protože svítící koule se změnily v jediný oslňující pás, který ho na několik vteřin připravil o zrak. Rozbolely ho oči.

„Co se děje?“ zamračil se Jack a jeho hlas tak konečně přerušil napjaté očekávání.

Mia pohlédla z Gerdy na Latiose a zase zpět. Gerdiny oči měly téměř stejnou barvu jako ty Latiosovy. Ulpíval na nich ale znepokojivý stín.

„To ta věc!“ vykřikla s pochopením.

Tamriko sebou trhla, jako kdyby mluvila o ní. Mia však ukázala na Aramin náhrdelník.

„Ta věc jí brání cokoliv udělat!“

Fialový kámen se vyzývavě zaleskl.

„No tak jí to sundejte!“ obořil se Ray bez váhání na Tamriko, ale ta se ani nepohnula. „Slyšíte?!“

„A proč bych to dělala?!“ vykřikla ona tak zostra, až o krok ustoupil. „Myslíte, že ji na sebe nechám znovu zaútočit?!“

Ray si připadal, jako kdyby dostal ránu do hlavy. To přece nemůže myslet vážně? Není snad doopravdy přesvědčená o tom, že se na ni chystají Gerdu poštvat? Uvědomil si, že by to nikomu neměl za zlé, ovšem v tuhle chvíli nepřipadala taková malichernost v úvahu. O žádné hloupé zúčtování tu přece nešlo.

„Zbláznila jste se?!“

Sibylin hlas spolehlivě přehlušil všechno ostatní. Obličeje se otočily k ní.

Pokročila kupředu, přestože se zdálo, že se každou chvíli sesype jako vybělená kostra, kterou tak připomínala.

„Sundejte jí ten náhrdelník, Tamriko,“ řekla a nepodařilo se jí udržet pevný hlas. Přestože se snažila, nedokázala jej zklidnit tak, aby nikdo nepoznal, jaký strach doopravdy má. Roztřesené zvuky tak přiměly její velitelku k úsměvu.

„Zrádkyně,“ řekla s opovržením a přistoupila k ní blíž. Pak jí plivla do obličeje.

Následovalo ošklivé křupnutí a Tamriko se s jekotem poroučela k zemi. Jednou rukou se pokusila zmírnit pád způsobený ztrátou rovnováhy, kterou jí přivodila Sibylina rána. Druhou si držela krvácející nos.

Cosi s podivně výsměšným zvukem cvaklo.

„Náhrdelník,“ vypadlo z Mii rozpačitě. Zírala totiž na Sibylu, u jejíž nohou nadávala Tamriko, zatímco jedno z oček Aramina náhrdelníku prasklo a šperk se s hlasitým lomozem sesunul na podlahu.

„Gerdo!“ vykřikl Aaron šťastně a s otázkou v očích k ní natáhl ruku.

Gardevoir lehce zavrávorala a chytla se jí, aby neupadla.

„Jak je to možné?“ zamrkal Jack.

Nikdo mu už nestačil odpovědět. Z Latiose i Latias naráz vytrysklo světlo a oba legendární pokémoni vyrazili vzhůru k zastřenému nebi.

Mia vykřikla – v domnění, že letí pryč, ale oba dva jim zůstali na dohled.

Gardevoir se ladným pohybem přenesla do středu prostranství a okouzlujícím zhoupnutím roztančila záhyby svých šatů. Ty se okamžitě rozvinuly jako květ bílé růže.

Zvonění znatelně narostlo. Rayovi dunělo celou hlavou, až neslyšel nic jiného, přestože Mia cosi nadšeně ječela. Spolehlivě ji však přebil andělský zpěv strážkyně chrámu.

Jirachi se vyhoupl výš na oblohu jako malá hvězdička a roztočil se. Jeho křidélka se rozevřela jako náruč a vyrazilo z nich zlaté světlo, které v okamžiku zalilo celou svatyni. Pokřivené stíny všech lidí se roztančily stejně jako Gerda, jež se nyní pomalu a zlehka vznesla do vzduchu. Zdálo se, že se přímo odráží od neviditelných schodů a ladně stoupá vzhůru. Oči přitom měla pevně zavřené, paže zeširoka roztažené jako ramena mlýna zachytávajícího poryvy větru, zatímco její zpěv bez zaváhání udával rytmus obřímu kolotoči.

Rayovi cosi šťouchlo do zad, a když se otočil, uviděl Latias. Uchopila jeho pravou ruku a opatrně mu do ní vložila slabou nit táhnoucí se k němu dolů z nebes. Ray věděl, že kdyby promluvil, neslyšela by ho, a tak nit pevně stiskl v pěsti a podíval se vzhůru. Nit se vrtěla, prohýbala a vytvářela na své cestě do Rayovy dlaně neposedné záhyby. Po nich Rayův pohled doputoval až k Jirachimu, z jehož rotujícího těla se šňůrka odvíjela jako z cívky. Pohlédl Latias do medových očí. Očekával, že mu poradí, co přesně by měl dělat, přestože se nabízela jen jediná možnost. Latias mu pevně stiskla ruku se zářící přízí a pak ho jemně políbila na tvář. Projelo jím slabé zamrazení. I přes teplo jejích úst ho cosi záblo na skráních. S překvapeným zamrkáním se odtáhl a uviděl, že Latias pláče a její slzy ho teď zebou na obličeji.

Jirachiho světlo zesílilo a z pokémona vyrazila k zemi druhá nit. Byla to nejjemnější příze spřádaná s největší pečlivostí. Ani tlustá, ani příliš tenká, přesto měl Ray strach, že tu svou každou chvíli přetrhne. Ještě pevněji ji sevřel v pěsti, aby si byl jistý, že mu z ní neunikne, neboť (jak předpokládal) přesně to nesměl dopustit.

Latias vyletěla k nebi jako šíp vystřelený z luku, tělo jí planulo jásavou červení.

Ray vyděšeně pohlédl na Miu naproti němu. Ze sepjatých rukou jí vedlo zlaté lanko zmítající se ve vzduchu jako kovový hádek, který se pokradmu plazí ke kořisti. V Miiných očích zajiskřily slzy. Vzápětí Rayem projelo nenadálé mravenčení a jeho svaly sevřel v křeči nepříjemný tlak. Vykřikl bolestí a překvapením zároveň. Mia otevřela ústa, ale její hlas se k Rayovi nedonesl. Viděl jenom, jak vyslovila jeho jméno. Oba vzhlédli.

Vysoko nad nimi se rozprostírala Gardevoiřina sukně jako veliký slunečník bránící je proti ostrému světlu. Zlaté paprsky do podivného plátna vykrajovaly půlměsíce a vlnovky podle pohybů Gerdina těla. To se nyní zdálo být úplně černé, jak světlo proudilo všude kolem ní a z bílého pokémona se naráz stával jeho vlastní negativ.

Ray pocítil další vlnu mravenčení a bolest tentokrát ještě zesílila. Ovládl se, aby nevykřikl, a vší silou v dlani stiskl zlatou nit, která se s dalšími otočeními Jirachiho těla prodlužovala o tisíce metrů.

V tu chvíli Ray také poprvé něco uslyšel. Hradbu gongů a zvonů kroužících Chimechů, která již způsobila hluchotu jeho i všech ostatních lidí, narušil zoufalý křik. Zněl z veliké dálky a Ray neměl ponětí, komu patří, dokud světlo ve výškách nenarostlo, s dalším gongem vybuchlo v tisíce jisker a jekot zesílil.

Někdo ho chytil za ruku. Prsty té osoby byly ledové a zpocené a třásly se tak, že Ray musel s polknutím odvrátit zrak od pokémona schopného splnit každé přání, jehož nesnesitelný bolestný křik se mu zarýval hluboko do uší.

„Musíte s tím přestat, Rayi!“

Byla to Sibyla. Bílýma rukama mu svírala zápěstí jako čelisti nějakého pokémona, odhodlaná na sebe upozornit stůj co stůj, její nehty mu bolestivě drásaly ruku. Očí jí plavaly v jezírkách slané vody.

„Slyšíš mě, Rayi?!“ zaječela mu přímo do ucha.

Zíral na ni vytřeštěně, jako kdyby ji v životě neviděl. Krčil se před ním úplně jiný člověk. Sibyla vypadala jako v horečce, pomalu se sesouvala na zem a nepřestávala plakat. „Vy ho zabijete!“

Ozval se další gong a Sibylin nářek nahradil Gerdin zpěv. Rayovi se ježily vlasy v zátylku již od jeho prvních mrazivých tónů. Po zádech mu neustále běhal mráz, sem tam, ale protože Gerda nepřestávala zpívat, nemohl se toho nesnesitelného pocitu zbavit. Toužil po tom, aby ho Sibyla pustila, přestože její ruku už skoro necítil, pouze si uvědomoval, jak ho neustále stahuje k zemi. Kdyby ho pustila, mohl by se naráz otočit a utíkat pryč, zacpat si uši oběma rukama, aby nemusel poslouchat Gerdina slova. Přestože pokémon zpíval v jazyce, kterému nikdo z nich, snad kromě Aarona, nerozuměl, Ray věděl, že zpívá o něčem, co on ani Mia ani nikdo jiný neměl poznat, přinejmenším ne tak brzy. Cítil, jak je ve skutečnosti malý a jak ho každé z Gerdiných slov ubíjí, klade na něj nezměrnou zodpovědnost a zatěžkává ho důvěrou, kterou musel zákonitě zklamat. Přál si, aby ho podlaha svatyně naráz pohltila, přitiskla k sobě a nedala mu možnost se pohnout, aby ho snad nenapadlo utéct, protože to bylo to jediné, po čem teď toužil. Gerda zpívala pro Jirachiho a on si připadal sobecký a bezohledný, když si ji dovolil poslouchat spolu s ním.

„Neutíkej!“ znělo mu nepochopitelně hlavou. Nevěděl, zda k němu promlouvá někdo z pokémonů anebo se o něj pokoušejí mdloby.

Nad svatyní se zablesklo. Krátký světelný impuls odhalil obyčejné nabobtnalé mraky na obloze, které něco ozářilo modrým a červeným světlem, která se smísila ve strašidelný odstín fialové barvy.

K Rayovi a Mie se snesli Latios a Latias. Bylo nasnadě, že se pečlivě vyhýbají jejich pohledům, aby trenéři nepoznali, že oba pláčou.

„Teď musíte vydržet,“ promluvil k nim Latiosův vážný hlas. Srozumitelná slova připadala Rayovi jako vysvobození a příležitost k hlubokému nádechu po ponoření do Gardevoiřiny písně, a to i přes svou naléhavost.

„Latiosi!“ vykřikla Mia. „Co se to děje? Co to děláte?!“

Oba pokémoni už však opět mířili vzhůru.

Sibyla zdvihla hlavu a cosi zlostně zakřičela, ale neslyšel ji dokonce ani Ray.

Po jeho levé ruce se někdo pohyboval. V rostoucím světle se rýsovalo několik postav a Ray si vzápětí uvědomil, že to jsou rakeťáci. Všichni se o něčem dohadovali a v jednom kuse do sebe strkali. Ray by býval rád slyšel, o čem se přou, ale nit v jeho ruce sebou dvakrát nebezpečně škubla, a tak ji musel opět pevněji stisknout, až mu zbělely klouby. Hned nato se celá skupinka rakeťáků s křikem vrhla po schodech dolů na druhou stranu svatyně a zmizela ve tmě.

„ZBABĚLCI!“ uslyšel Ray Tamričin hlas a pak bylo na chvíli ticho.

Tamriko stála blízko Aarona a stejně jako on zírala vzhůru. Ve velkých černých očích se jí odráželo to, co zbylo z Jirachiho. Ray si se záchvěvem paniky uvědomil, že Jirachi už nevypadá jako pokémon. Připomínal rozedranou panenku, se kterou někdo třese ze strany na stranu.

Nad Rayem se znovu objevily mraky. Mia vykřikla, ale neodvážila se ukázat nahoru. I v jejích rukou sebou teď zlatá nit bez ustání škubala. Odvíjející se příze přitom už dočista zaplnila oblohu. Klenula se přes ni obrovská šmodrchanice světla, kličky a uzly stahující se každým okamžikem doprovázená nespočtem záblesků způsobených vzájemným dotykem svíjejících se provazců.

„To je neuvěřitelné,“ vydechl Ray se zakloněnou hlavou. Bolest za krkem a pálení v očích, které ta podívaná přinášela, si nepřipouštěl.

Gardevoir se několikrát zprudka roztočila. Až tehdy si Ray povšiml rudého paprsku, který z jejího půlměsíce v hrudi proudí přímo do Jirachiho těla. Přestože nevěděl, co to znamená, otřásl se. Červené světlo planulo tak jasně, že nedokázal pochopit, proč si ho nevšiml dříve. Je možné, že světlo ji s Jirachim spojilo až nyní? S pootevřenými ústy na Gerdu nepřestával fascinovaně zírat, neboť se zdálo, že je na krvavě rudém paprsku zavěšena jako přívěšek na řetízku.

„Gerdo!“

Aaron se opřel o svou hůl, jeho svraštělé ruce ji pevně obemkly, jak hledaly pevnou oporu. Ústa semknutá, lícní kosti na jeho tváři změkly pod napuchlými váčky kůže pod zarudlýma očima. „Ach, Gerdo! Gerdo!“

Rayovi se při tom pohledu roztřásla brada.

Ozvalo se prásknutí.

„Já sám!“

„Jirachi!“ zaječela Mia v odpověď odhodlanému hlásku. Jelikož nářek se na okamžik vytratil, nebylo pochyb o tom, komu dětský hlas patří.

„JÁ SÁM!“ ozval se hlásek znovu.

S dalším prásknutím Gardevoir zakřičela a krvavý paprsek se přetrhl.

„Gardevoir!“

Aaron se vrhl kupředu, jeho hůl s dvojitým rytmickým klapnutím spadla na zem.

Gerdino tělo se bezvládně snášelo k zemi jako bílé pírko nebo chmýří pampelišky. Aaron natáhl obě paže a pokémona do nich jemně chytil.

Pohledy všech se znovu obrátily k nebi. Jako kdyby se tam nyní odehrával zápas. Latios a Latias se snažili dostat k Jirachimu. Ten si však kolem sebe vytvořil velkou kouli světla, jež nikoho nepustila dovnitř. Nebo tak to alespoň vypadalo, dokud si Ray neuvědomil, že je to jinak. Kouli světla vytvářeli Latios s Latias.

„Už bude konec, Jirachi!“ volala ona, jako kdyby doufala, že ji ještě uslyší. Jirachiho tělo už ale bylo dočista průsvitné. Odmotávaly se z něj poslední nitky světla. „Už to bude dobré! Jen chvilku a už bude konec!“

Jirachi křičel bolestí a zoufale svíral ručky v malé pěsti. Latios s Latias přiletěli blíž k němu.

„Teď musíte vydržet!“ křikl Latios dolů na Raye a Miu. Latias plakala.

Podívali se na sebe a pevně stiskli každý svou nit. Mia zavřela oči, takže jí po tváři skanulo několik slz. Ray, který s ní tak ztratil poslední kontakt, je zavřel také.

„Vy ho zabijete,“ zašeptala Sibyla zdrceně a s pokradmým pochopením, kterému ještě stále nemohla uvěřit. Sledovala Latiose a Latias, jak počali ohromnou rychlostí stoupat vzhůru. Světelnou kouli nesli zavěšenou mezi sebou.

Za doprovodu zvonků a truchlivého zpěvu obou dračích pokémonů doputovala nová hvězda až vysoko na nebe. Latios s Latias zakřičeli.

Ray vnímal, jak se mu nit, kterou ještě před chvílí držel v dlani, rozplynula pod ztuhlými prsty. Nad ním se rozezněl zvuk tříštícího se skla a ostré světlo prudce narostlo. Sibyla s Jackem a Aaronem vykřikli a potom už Ray neslyšel nic.

***

Držel oči pevně zavřené, obočí a čelo staženy do urputného soustředění, prsty obou rukou ještě stále sevřené kolem zlaté nitě, která se před několika okamžiky rozplynula. Když Latios s Latias vystoupali na oblohu, musel sklonit hlavu, protože jasné světlo mu do bolavých očí pronikalo i přes zavřená oční víčka. Kdyby býval nechal oči otevřené, jistě by oslepl.

Poslepu, se zavřenýma očima, se snažil zachytit jakýkoli zvuk, který by mu prozradil, co se stalo. Kdyby otevřel oči, samozřejmě by všechno viděl okamžitě. Ještě si ale nebyl jistý, že to vidět chce.

Přemítal, jestli ho s potlačením zraku opustil i sluch, anebo jestli je kolem doopravdy takové ticho. Po tváři mu stekla osamělá slza a zastudila ho, jak se do něj opřel vítr. Ve stejném okamžiku konečně zachytil první nový zvuk.

Vítr přinášel šumění moře narážejícího do skal.

Ray se potichu zhluboka nadechl, aby nenarušil tu posvátnou chvíli. Roztřásly se mu ruce, ale snažil se nepohnout a jen poslouchal, jak dole pod svatyní a za hradbou lesních stromů doráží vlny na tmavé mořské útesy. To mu dodalo odvahu otevřít oči.

Svatyně byla zalitá citrónově žlutým světlem z východu. Ray se otočil tím směrem a vnitřnosti se v něm okamžitě nadmuly do rozměrů vesele barevného pouťového balónku, který následně poslušně splaskl a zanechal po sobě příjemnou únavu. Do obličeje mu svítily paprsky ranního slunce. Musel proto trochu přimhouřit oči, což mu na tváři vyloudilo sešklebený úsměv.

Postava doteď se stále krčící u jeho nohou se pohnula.

„Je mrtvý,“ špitla Sibyla opatrně.

Ranní slunce jako by naráz zchladlo. Ray se se zadrženým dechem rozhlédl.

Přímo naproti němu stála Mia. Obě ruce měla ještě pořád sepjaté, očima ale stejně jako on pátrala po němém okolí. Za ní stála Tamriko. Z její tváře nedokázal nic vyčíst. Byla sinalá a obrácená k obloze. Očima jako dvěma štěrbinami ve skále vyhlížela Latiose a Latias, kteří nehybně viseli ve vzduchu. Jediné, co Ray zachytil (a z toho pohledu měl strach) byla vypočítavost, s níž si Tamriko oba pokémony přeměřovala. Modrou a červenou barvu jejich těl zastiňoval roj Chimechů, kteří je oba obklopili a přitiskli se k nim, jako by je chtěli obejmout. Latios tiskl svou sestru k sobě, rubínovýma očima hledě do dálky za její ramena, kde se rozprostírala modrá obloha splývající s klidným oceánem. Ray svraštil obočí, neboť ho něco v Latiosově pohledu znepokojovalo. Odtrhl od něj oči a bez rozmýšlení se rozhlédl po Jirachim, přestože věděl, že tam není.

Kdosi za jeho zády se pohnul. Byl to Jack, který mlčky pomohl Sibyle na nohy. Vypadala, že se každou chvíli sesype. Její obličej si uchovával nezdravou bledou barvu a oči měla napuchlé.

„Tak to bychom měli,“ prohlásil kdosi věcně.

Všichni sebou trhli.

Tamriko postoupila vpřed, fialovočerný hábit jí vlál ve studené bríze, boty výhružně klaply, když se zastavila uprostřed prostranství.

„Myslím, že je konec, Tamriko,“ pronesl hluboký hlas za jejími zády.

Aaron, jehož hůl ležela na zemi u jeho nohou, podpíral podpaží Gerdu, jejíž svěšené paže jí unaveně splývaly podél útlého pasu. Červený půlměsíc v její hrudi už nezářil. „Přestože jste věděla, co způsobíte probuzením Jirachiho, nezastavila jste se před tím…“

Tamriko mu věnovala zkoumavý pohled.

„Měla byste odejít.“

Znělo to nenuceně, prostě a věcně, přesně jako když předtím promluvila Tamriko. Zdálo se, že i ona sama k takovému závěru došla, jelikož se otočila na podpatku a zamířila ke schodišti za Miinými zády, kudy předtím utekli ostatní rakeťáci. Ještě než však dospěla k okraji svatyně, její kroky se zastavily.

Ray s Miou přimhouřili oči. Gerda zvedla hlavu.

„Nemám ve zvyku odcházet s prázdnou,“ řekla Tamriko sotva slyšitelným hlasem, jak zavřela oči a usmála se za clonou svých černých vlasů.

„Odejděte odsud!“ vykřikla Sibyla s Jackem současně, ale jejich velitelka se ani nepohnula. Zavanul další poryv větru a Tamriko se pomalu, s rozmyslem, jako kdyby si to promýšlela jako celý svůj téměř dokonalý plán, usmála.

„Jste k smíchu, Sibylo,“ otočila se konečně zpět. Černé panenky se vpíjely do očí jejích podřízených. Posměšně zopakovala jejich rozkaz. „Nemáte nejmenší právo mi něco takového nařizovat. Jste na tom stejně jako já, nemyslíte? Sibylo?“

Navzájem se měřily pohledy, až Sibyliny oči uhnuly k podlaze.

„Přesně tak, neseš za jeho smrt stejnou vinu jako já nebo Jack.“ Tamriko se vítězoslavně zašklebila. „Takže bych si tady ráda s tvým dovolením ještě něco vyřídila.“ Zajela rukou pod plášť a když ji vyndala, svírala v prstech pokéball.

Ray se nezmohl na slovo, jen nevěřícně otevřel ústa.

„Latiosi!“ vykřikla Tamriko tak, aby ji pokémon nahoře dobře slyšel. „Vyzývám tě na zápas! Ty proti mému pokémonovi! Pokud vyhraju, chytím si tě!“

„To je sprosté!“ zaječela Mia. Vmžiku se otočila, jako kdyby chtěla Tamriko ublížit. „Je vyčerpaný!“ ukázala nahoru. „To je přece…!“

Latios pustil Latias ze svého objetí a Chimechové se rozestoupili, aby mu umožnili slétnout dolů.

Ray nevěřil vlastním očím, když se Latios s kývnuím zastavil přímo naproti Tamriko. Ta jeho gesto napodobila.

Mia se však prodrala kupředu. „Latiosi, to ne!“ Chytila ho za ruku dřív, než stačil vystoupat do větší výšky.

„Uhni!“ houkla na ni Tamriko netrpělivě.

Mia ale neustoupila. Stiskla Latiosovi paži tak pevně, jak jen dokázala, aby mu zabránila vyletět výš, a obrátila se na Latias. „To mu přece nemůžeš dovolit?!“

Nezdálo se však, že by se Latiosova sestra chystala cokoli udělat. Latios sebou trhl a Mie se vysmekl.

„Latiosi!“

Tamriko se samolibě zašklebila a vyhodila do vzduchu pokéball. „Skarmory, na něj!“

Ozval se dutý kovový zvuk, pokéball se otevřel a vypustil na oblohu veliký stín ocelového pokémona.

„To není spravedlivé!“ vykřikli Ray s Miou současně. „Aarone, udělejte přece něco!“

Když se nezdálo, že stařec ani kdokoliv jiný zakročí, Ray rozčileně ustoupil a vzhlédl.

Skarmory přistál na vrcholku svatyně vedle své trenérky.

„Já jsem připraven,“ zazněl v hlavách všech Latiosův hlas.

Pro Tamriko to byl povel k útoku. „ZAÚTOČ OCELOVÝM KŘÍDLEM, SKARMORY!“

Její křik se rozlétl do dálky, jak ukázala na Latiose. Chvíli to dokonce vypadalo, že se do boje vrhne sama.

Zato Skarmory se ani nepohnul. Zůstal stát na místě, jako kdyby jeho ocelové pařáty zapustily do starobylých kamenů kořeny.

„Skarmory!“ zaječela Tamriko odhodlaně. „Ocelové křídlo!“

Znovu ukázala na Latiose. Ten se stejným odhodláním nadále čekal na protivníkův útok, ve tváři sveřepý výraz, který Raye děsil.

Tamričin pokémon ke své trenérce otočil hlavu a přes ostrý zobák se jí zahleděl do obličeje. Jeho veliká křídla se pomalu rozevírala, jak se připravoval vzlétnout.

„Skarmory?“ zašeptala Tamriko bez jediného mrknutí. Její vytrčená ruka se pomalu spustila k pasu. „Zaútoč na Latiose, ano?“

Skarmory se konečně vznesl do vzduchu. Ray si musel krýt hlavu, zatímco Tamriko se zapotácela a překvapeně otevřela ústa. Ocelový pokémon se přehoupl přes okraj svatyně a mocným máchnutím křídel zamířil pryč.

Tamričino srdce se rozbušilo. Zamrkala a cosi vyhrkla, jako kdyby ji pták srazil k zemi. Bývala by byla i raději, kdyby to udělal. Skarmory však bez jediného zbytečného pohybu klouzal oblohou pryč a nechával Tamriko samotnou na vrcholu svatyně.

Zůstala za ním zírat s vytřeštěnýma očima a s pootevřenými ústy, z nichž se snažila dostat jediné slovo.

„Skarmory!“

Její chabý výkřik rozmetal vítr a křik pokémonů z pralesa pod nimi.

Splašenými pohyby, kdy bojovala s vlastním pláštěm, vytrhla z jeho nitra pokéball.

„No tak! Vrať se!“ zakřičela a ze všech sil jím mrštila za vzdalující se siluetou.

Pokéball nedoletěl daleko. Latias jej chladně odrazila, míček začal klesat a pak se s veselým klapáním skutálel po úbočí svatyně a zmizel v korunách stromů.

Cítila, jak její oči rudnou a obličej jí hoří potlačovaným vztekem, ve který se mermomocí snažila proměnit nepříjemný pocit prázdnoty, který ji bez jejího svolení přepadl. Nedostala ze sebe jediné slovo, když se ranní slunce zalesklo na perutích jejího pokémona, který se již proměnil v malou tečku, a Tamriko za ním nepřestávala hledět. Jakoby ji ten záblesk oslepil.

„Měla byste odejít,“ vyzval ji Aaron opovržlivým hlasem, hůl již pevně sevřenou v pravé ruce, kdyby snad bylo zapotřebí ji použít. Gerda za jeho zády na velitelku rakeťáků vrhla povýšený pohled.

Tamriko se rozhlédla kolem. Nenašla ale ve tvářích okolo stojících lidí nic, co hledala, a tak ustoupila o krok vzad. Zapotácela se, pod nohama jí končila země. Rychle se otočila s úmyslem seběhnout po schodech pryč. S pohledem dolů se jí ale z hrdla vydral zděšený výkřik a Tamriko se pozadu dobelhala až k Rayovi a Sibyle. Oči upřené kamsi dopředu a dolů, jako by viděla za okraj svatyně, kam právě nahlédla. Dole na schodišti leželo několik těl členů jejího týmu, kteří se ve tmě dali na útěk. Zapomněli ale, že uprostřed schodiště kvůli vytvoření vchodu do svatyně a jeho uzavření jedinou deskou chybí několik schodů. Ve tmě si něčeho takového nemohli všimnout. Jejich výkřiky, když se z kamenných stupňů řítili dolů, zanikly ve změti gongů a dunění zvonů. Tamriko se rozběhla ke schodišti na druhé straně.

Na útesy kolem svatyně zuřivě doráželo moře a řev vln doplňoval ryk pokémonů šířící se z okolního lesa, jak Tamriko běžela po schodech dolů, plášť napůl svlečený, až jí ho vítr serval z těla úplně a ona zmizela mezi hustými stromy.

Někdo Rayovi zaťukal na rameno. Ray, který do té chvíle zíral dolů za Tamriko, která (jak doufal) nadobro mizela z jejich života, se poplašeně otočil. V prvním okamžiku málem upadl, jak zaskočeně ustoupil o krok nazpět, ale pak si uvědomil, že veliké jantarové oči hledící mu přímo do obličeje patří Latias.

Potichu vyslovil její jméno, když ho vzala za ruku.

Pomalu, téměř obřadně ho přivedla až k Mie, která vypadala stejně zmateně jako on sám.

„Co se děje, Latias?“

„Je po všem, Rayi,“ ozval se její sladký hlas. Pustila mu ruku, přestože v jejím chvění bylo znát, že to dělá nerada. Ray zavřel oči a nechal si mysl naplnit jejím hlasem.

„Po všem?“ uslyšel Miu. „Latiosi?“

Žádná odpověď. Ray otevřel oči, aby zjistil, že se oba pokémoni vznáší přímo nad nimi v doprovodu třiceti Chimechů. Ti odevzdaně vláli ve větru, jako kdyby se jich celá ta věc vůbec netýkala. Točili se kolem vlastní osy, zářivě se usmívali a nedočkavě poskakovali vzduchem.

„Chceme říct, že teď už se vzájemně nepotřebujeme,“ promluvil Latios a okamžitě tak Raye, který právě pozoroval Chimecha točícího se za vlastním koncem, vrátil do přítomnosti.

„To je ale hloupost,“ pokročila Mia kupředu, jako kdyby si tak vůči Latiosovi přišla důstojněji.

Na schodišti za nimi se ozvaly spěšné kroky.

„Přesně tak,“ řekl Ray, „to je přece nesmysl! Jako přátelé se potřebujeme a nezáleží přitom na žádné legendě!“

„Rayi! Mio!“

Přestože ho slyšeli přicházet, Ray vylekaně nadskočil, když se na vrcholku svatyně objevil Arthur. Vlasy měl rozcuchané od čerstvého větru, v obličeji byl poškrábaný a pod pravým okem mu nabíhala modřina.

„Arthure!“

Latios s Latias slétli níž.

„Podařilo se to! Je konec!“ zářil Arthurův zubožený obličej, jak se usmíval. „Je po všem!“ nepřestával se zubit a otočil se i na Latiose a Latias. Pak se zarazil.

„Latios s Latias chtějí odejít,“ řekla Mia a nenamáhala se zakrýt známky rozčilení. Stále jí to přišlo jako hloupost.

Arthur několikrát otevřel a zavřel ústa. „Proč?“ vypadlo z něj nakonec.

Latios se trpělivě snesl ještě níž a Latias ho následovala.

„Porazili jsme přece rakeťáky, teď už vám nic nehrozí,“ namítl Arthur.

„Zbavili jsme se Tamriko, ale rakeťáky jsme neporazili,“ zavrtěl hlavou Latios. „Dokud budeme s vámi, jste vlastně v neustálém nebezpečí, protože rakeťáci vás budou vnímat jako problém. Překážku, kterou je nutno odstranit. Pro ně budeme vždycky dostatečně zajímaví na to, aby se nás pokusili chytit.“

„Stejně jako jakékoli jiné legendární pokémony,“ pokýval hlavou Aaron. Ray se na něj pobouřeně zamračil, ale Arthur jeho slov využil.

„To je pravda, přesně tak,“ pokýval hlavou. „Stejně jako například Regirock. Ale Lisa ho zvládla ochránit a rakeťáci o něj ztratili zájem.“

„Rakeťáci o něj ztratili zájem, protože už ho využili k otevření chrámu,“ namítl Latios.

„Ale stejně tak už využili vás!“ prohlásila vítězoslavně Mia. „No ne? Takže už pro ně nebudete mít takovou cenu jako dřív!“

„Myslím, že Mia má pravdu,“ promluvil rozvážně Aaron a Ray pocítil příval vděčnosti tomu muži. „Teď, když je Jirachiho svatyně prázdná a Jirachi je mrtvý, nebudou mít už rakeťáci o nic větší důvod vyhledat zrovna vás dva.“

Arthur se zapotácel. „Mrtvý?“ vyhrkl. Přeletěl přitom pohledem z Aarona na Raye a na Miu. Nakonec spěšně vzhlédl a vzpomněl si na obří svítící kouli, kterou viděl zezdola. Jakmile zmizela, zmizel s ní i Jirachi. Na jejím místě se teď tetelilo hejno Chimechů. Pomalu sklonil hlavu zase k zemi.

„Důkaz toho, co rakeťáci dokáží,“ řekl Latios tvrdě. „Pokud tu zůstaneme, mohlo by vám to přinést další potíže.“

Ray měl chuť se na něj rozkřičet a na jeho sestru, která mlčela, také.

„Letí sem vrtulník!“

Všichni sebou trhli. Ray ani nikdo jiný si neuvědomoval, že Jack se Sibylou jsou ještě stále s nimi. Jackův hlas proto zněl jako poplašný signál.

Latios s Latias se zamračeně otočili, připraveni okamžitě zmizet. Bylo nasnadě, že je Ray, Mia ani Arthur nezadrží, jakkoli se o to snažili.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se Ray prostě, jakmile se s Latiosem střetli pohledem, když pokémon pevně objímal Miu kolem ramen.

Neodpověděl mu.

„Latias?“ otočil se Ray k jeho sestře.

„Já nevím, Rayi,“ vyhrkla a objala ho stejně pevně jako Latios Miu.

„Latias!“

„Hodně štěstí, Rayi!“ drmolila mu do ramene, jak se zvonění Chimechů mísilo s rachotem přibližující se policejní helikoptéry. „Dávejte na sebe pozor, budeme vám držet palce v pokémoní lize!“

Přišlo mu teď naprosto nemyslitelné, že by se měl něčeho, jako byla Stříbrná konference, vůbec zúčastnit. Zdálo se to být na míle vzdáleno všem zážitkům a starostem posledních týdnů, které prožili s Latiosem a Latias, daleko od starostí o získání zbývajících dvou odznaků a postupu do Johtové ligy. Když si to uvědomil, přepadla ho nenadálá lítost, a pevně Latias stiskl. Pak se mu nemotorně vymanila z obětí a políbila ho na čelo.

Latios již mezitím vystoupal výše na oblohu, za jeho zády zářilo jasné ranní slunce. Se světlem si jako se zrcátky pohrávaly drobné vlnky třpytícího se moře dole a přátelsky na Raye, Miu a Arthura pomrkávaly.

Latias pevně stiskla Miu v náručí a na okamžik se otočila k Jackovi a Sibyle. Aaron za jejich zády se usmíval, zatímco Gerda pozorně sledovala blížící se vrtulník.

„My…,“ vyhrkli Jack se Sibylou.

Latias oběma spěšně vtiskla polibek na čelo, vmžiku se otočila a bez jediného ohlédnutí vyrazila k obzoru.

Sibyla propukla v hlasitý nářek a schovala si tvář do dlaní, zatímco Jack ji chytil kolem ramen.

„Takže sbohem,“ kývl na všechny Latios. Vydal hlasitý naříkavý zvuk tolik nepodobný jeho hlasu a zmizel v modré obloze za svou sestrou.

Hlasy zvonků zesílily. Ray, Mia, Arthur, Aaron s Gerdou i rakeťáci zaklonili hlavy, aby viděli nad sebe, kde se Chimechové stáčeli ve veliké spirále a připomínali obrovský vodní vír.

Miina ruka vyletěla do vzduchu, jak jim mávala na rozloučenou a Ray se musel smát, když jí několik z nich odpovědělo máváním celého svého těla. Zazubil se a zamával na ně oběma rukama.

Sibyla vedle Arthura ještě pořád hlasitě vzlykala do Jackova ramene. Jack samotný vypadal unaveně. Nad propadlými tmavými oblouky ve tváři mu ale vesele jiskřily tmavé oči upřené na Chimechy.

„Je mi to tak líto!“ huhlala Sibyla pořád dokola, zatímco ostatní skákali a loučili se s dlouhým hadem Chimechů, který se jako při slalomovém závodu proplétal mezi vrcholky ikopských hor.

„Nashledanou, Chimechové!“ zavolal Arthur do hučícího větru, z něhož se neodvratně vytrácelo křehké zvonění a čím dál zřetelněji jej zaplňoval hluk blížících se policejních strojů.

„Kam mohou letět?“ zeptala se Mia Raye, aniž by z pokémonů spustila zrak.

„Za Latiosem a Latias už asi určitě ne,“ zamyslil se on a nepřestával jim mávat.

Mia se zašklebila. „Doufám, že až se s nimi příště uvidíme, nebude to už znamenat žádné rakeťáky, schované Regirocky a lidojedy!“

„Taky doufám!“ přidal se Arthur, který přišel blíž k ní a k Rayovi.

„Je mi to tak moc líto!“ zakvílela Sibyla hystericky a konečně se sesunula na zem.