Seznámení s Billem
Seznámení s Billem
Z pohledu ostatních pokemonů to muselo vypadat jako když lesem profouknul hodně silný vítr. A skoro je oči nešálily-jsem Suicune, pán vody, Severák. Moji bratři, Raikou a Entei, ovládají taký každý svůj živel. Raikou má blesky, Entei oheň. Doběhl jsem k mému oblíbenému rybníku a sedl jsem si na břeh. Hlavou mi proudily myšlenky, protože jsem potkal trenéra. Vzpomněl jsem si na slova Mewa těsně poté, co nás stvořil-"vás můžou vidět jenom lidé s ušlechtilým srdcem, všem ostatním splynete o okolím". To, co mě zaujalo bylo to, že to byl sotva dvanáctiletý chlapec s jiskřičkami v očích. U pasu neměl žádný z ballů, takže to trenér nebyl. Všiml si mě, když jsem na něj pokukoval mezi stromy a hned ke mě zamířil. "Nesmí se ke mě dostat" blesklo mi hlavou, proto jsem utek. Když jsem se otočil, viděl jsem jenom chlapcův zklamaný obličej. Ale dost přemýšlení! Teď je čas na odpočinek. Přestože ho potřebuju minimum, bez něj bych nevydržel moc dlouho. Ulehl jsem na moje oblíbené místečko a snažil jsem se usnout, ale myšlenky mi stále létaly k tomu chlapci. "Proč se v tom lese sám nebál? Co kdyby na něho zaútočil nějaký divoký pokemon? Jak by se ubránil?" Potřásl jsem hlavou abych zahnal myšlenky, ale v tom jsem si všiml jakési postavičky na druhém břehu. Vypadal trochu starší než človíček dneska ráno, ale zato měl u pasu pět kulatých míčků. S hladovým výrazem se rozhlížel kolem, ale mě si nevšiml. "Asi hledá další oběť do sbírky" napadlo mě, a taky že jo. Z jezera se vynořila Staryu, ale pohotový trenér stačil vypustit Magnetona. Věděl jsem, že Staryu nemá šanci, ale nehodlal jsem riskovat prozrazení a proto jsem zůstal nehybně ležet. Brzo Staryu zmizela v modrém míčku, který se chvilku třepotal a pak se rozletěl. Chlapec zaklel a hodil po ní jakýsi černý míček, který již příliž oslabenou hvězdici vtáhl do sebe a ani se nezatřásl. Šel pro míček s uspokojením ve tváři, ale v tom se znova zavlnila tráva a vešel druhý kluk. "To je on" poznal jsem ho hned. Ten úspěšný trenér šel nafoukaně k němu a žádal zápas. "Já nemám žádné pokemony" řekl chlapec (budu mu říkat Bill). "Hohoho" odvětil na to ten druhý (třeba Charlie), "to se ještě pobavím" pronesl a začal ho šikanovat. Toto už bylo na mě příliš a proto jsem skočil mezi ně. "To je Suicune" vykřikl překvapeně Charlie a já věděl, že ani Mewova slova mi nebudou k ničemu. Bill na mě jenom koukal a trochu se usmál. "To jsi ty" zeptal se mě. Přikývl jsem jako že ano, ale Charlie mezitim vypustil s greatballu Dugtria, kterého jsem bez problémů porazil. Dále vyslal do boje Vilepluma, Gravelera a Ninetalese, které jsem taktéž porazil. Ale jak vypustil Magnetona, začal jsem se trochu bát. "Ten mě může porazit" pomyslel jsem si. Ovšem z houští vyrazil můj bratr Entei, takže jsem byl zachráněn. Ovšem ne napořád, protože si vzpomněl že má ještě Strayu, která trochu oslabila Enteie, ale můj druhý bratr mi taky pomohl, takže Charlie vyběhl směrem od rybníčka. Raikou a Entei se ještě nedůvěřivě podívali na Billa a na mě, ale řekl jsem že Bill mě viděl tak jako tak (wrauuu wrau), takže je to dobrý člověk. Z naší diskuze nás vytrhl měkkým hlasem pronesená slova "děkuji vám, i když nevím kdo jste". Všem nám trochu zacukali koutky, protože tento malý kluk opravdu nevěděl s kým má tu čest. V rákosí se ozval posměšný výkřik a tlumené vykřiknutí. Byl to Charlie, který se nedokázal udržet a musel si odfrknout, ale hned si svou chybu uvědomil. Naznačil jsem bratrům, aby ho obklíčili a já sám jsem šel naproti němu. Trochu ucukl, upadl dozadu a snažil se odplížit, ale v tom mu zabránil Raikou. Vyděšeně se podíval i na posledního z nás, Enteie a začal se třást. Pomalu jsme zužovali kruh, který jsme kolem něho utvořili. Charlie skákal pohledem po nás a nevěděl co dělat. Ale v tom se ozval nedaleko nás obrovský výbuch. Charlie využil naší chvilkové nepozornosti a utekl. Mohli jsme ho chytit, ale nechali jsme ho jít. Mezitím vzal Entei na záda Billa, který byl nám třem velmi sympatický, a běželi jsme k místu výbuchu. Doběhli jsme k jeskyni, ze který tryskalo fialové světlo. V cestě dovnitř nám bránila jakási blokáda, kterou jsme neviděli. "Co se děje?" zeptal se Bill. Zavrtěl jsem hlavou jako že nevím. Napadlo mě, že by o něho mohli mít rodiče strach, proto si Bill přesedl na Raikoua a beželi jsme na okraj lesa. Tak jsme ho vysadili a naznačili jsme mu, aby šel domů. Naposledy nám zamával a my jsme sborově zaštěkali na pozdrav. Byli jsme zmatení a potěšení najednou. Sice jsme nevěděli co zbůsobilo výbuch a proč jsme nemohli do jeskyně, ale bylo dobrý zjistit že nejsou jenom zlí lidé. Kývl jsem na ostatní a oni pochopili. |
