Povídky pro přátele

povídka první, věnovaná Morxovi

Probudilo mě šumění deště na listech stromů.

Ospale jsem otevřel jedno oko a uviděl, jak déšť stéká na zem po kmenech okolních stromů.

Teď už jsem otevřel i druhé oko a potřásl hlavou.

Protáhl jsem se a pomalu jsem vyšel ze svého doupěte do toho nádherného lijáku.

Abyste věděli, jsem Pokémon.

Kecleon.

Zelený Pokémon bez konkrétního typu, můžu se proměnit, v jaký typ chci.

Jsem podobný něčemu, čemu říkají chameleon, ale nemám sebemenší tušení, co to vlastně je.

Narodil jsem se před pár lety poblíž jezírka u Stromového města.

A měl jsem to štěstí, že mě ještě žádný trenér nechytil.

Když jsem tu tak sám vyrůstal, našel jsem si pár přátel, Pokémonů, kteří mě naučili bojovat.

Už umím pár skvělých útoků.

Ale teď zpátky k mému příběhu.

Moje podstata se automaticky změnila na vodní.

Tohle jsem ještě nedovedl ovládat, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl.

Můj typ se vždycky přizpůsobil prostředí.

A jelikož jsem žil v téhle deštivé oblasti (podle zvěstí, které jsem slyšel od starších přátel, všude není deštivo - rád bych se někam jinam jindy podíval), byl jsem skoro pořád vodním Pokémonem.

A koneckonců, už jsem si na to zvyknul.

Málem bych zapomněl na ještě jednu svojí zvláštní vlastnost - dovedu přesně napodobit jakýkoliv povrch, a tudíž se dokonale ukrýt.

Až na ten červený proužek, který mám na břiše.

Ten je vidět za každých okolností.

Teď už bych se asi opravdu měl vrátit ke svému vyprávění.

Cítil jsem kapky deště, jak dopadají na mé tělo a stékají po mně.

Tenhle pocit jsem miloval snad nade vše, opravdu není nic lepšího, než si vyrazit na procházku v dešti...

Pomalu jsem zamířil k jezírku, kde jsem se hodlal napít a také jsem to tak udělal.

Mezitím pomalu přestávalo pršet a mě nezbývalo nic jiného, než trpělivě vyčkávat na své přátele.

Ale nemusel jsem čekat dlouho.

Na obloze se objevila malá černá tečka, která se velkou rychlostí přibližovala.

Tečka se postupně měnila v mého největšího kamaráda, který byl travního a létajícího typu zároveň.

Byl opravdu obří.

Lidé jeho druh nazývali Tropius.

Tropius přistál a zamával křídly, aby si je usušil.

Málem mě to odfouklo, ještě že mám tak ostré drápky. Nazlobeně jsem se na něj podíval, ale po jeho jediném pohledu jsem povolil.

Nemůžu se zlobit na někoho tak hodného.

Zatímco se mě Tropius snažil nevědomky odfouknout, seskákali z jeho zad další mí Pokémonní přátelé.

Byli to Marill a Breloom.

Marill byla vodní slečna, velikostí se přibližovala té mé.

A Breloom byl starší travní Pokémon, prý kdysi prošel evolucí, ale na to jsem se ho nikdy neodvážil zeptat.

Všichni tři se ke mě přiblížili a začali něco žvatlat naší řečí.

Pochopil jsem.

Dnes si chtějí celý den hrát.

Kývl jsem a tak jsme všichni tři vyšplhali na Tropiusova záda.

Velký Pokémon natáhl svůj krk až do vody a my měli připravenou nádhernou klouzačku.

Postupně jsme se klouzali a vždycky, když někdo sjel až do vody, všichni nadšeně vykřikli.

Bylo hezké vidět, jak se mí přátelé baví, jenže mě už to popravdě trochu nudilo.

Chtěl jsem se dostat někam pryč, do jiných krajin, poznat nové Pokémony...

Mé přání bylo vyslyšeno. Po pár dalších sklouznutích a jiných hrátkách Marill nastražila uši.

To už to zaslechli i my ostatní.

Všichni se otočili k vysokým keřům, ve kterých se něco hýbalo.

Honem jsme se schovali za Tropiuse, který se výhrůžné postavil na zadní nohy a začal opět mávat křídly.

A my zatím mohli pozorovat, jak z křoví vylézá... člověk!

Marill zděšeně zapištěla a Breloom zacvakal drápy.

Já jsem zatím toho člověka pozoroval.

Bylo to ještě mládě, mám pocit, že jim říkají děti.

Mělo to dlouhé černé vlasy a tmavé oči, ve kterých hrály drobné, ale přesto viditelné jiskřičky.

A v ruce to mělo Pokéball.

Ještě jsem žádný neviděl, ale slyšel jsem, že uvnitř je to pro chyceného Pokémona přímo ráj.

Mladý trenér rozpřáhl ruce a pomalu postoupil vpřed.

"Nechci vám ublížit!" vykřikl, a Tropius se trochu zklidnil.

Pořád ho ale pozoroval.

"Chtěl bych jen zápasit s támhletím Kecleonem," pronesl trenér a ukázal na - mě?

No, jiný Kecleon tu nebyl.

Přepadl mě náhlý pocit, že jsem už dost silný a že bych mohl zvítězit.

Vyběhl jsem před trenéra a nevnímal udivené pohledy svých přátel.

"Bezva," zaradoval se trenér.

"Tak jdeme na to. Combuskene! Bojuj!".

Vrhnul před sebe Pokéball, který držel v ruce a z něj vyskočilo cosi velkého a žlutého.

Byl to ohnivý Pokémon Combusken, o kterém jsem shodou náhod už také slyšel.

Od Brelooma, který prý kdysi jednoho porazil, i přes nevýhodu v typu. Teď to poznám na vlastní kůži.

Připravil jsem si drápky a podíval se na svého soupeře.

Byl o dost větší než já, ale to mi v tuhle chvíli nevadilo.

Věděl jsem, že velikost o převaze nerozhoduje.

Začal útočit jako první.

Otevřel zobák a vyšlehl na mě plameny.

Nestačil jsem uhnout, ale povedlo se mi to, že se můj typ změnil na ohnivý.

Alespoň něco.

I když kus mé energie mi to taky vzalo.

Byla řada na mě.

Vyběhl jsem velkou rychlostí vpřed a pak jsem vyskočil a škrábl Pokémona drápy do obličeje.

Trefa.

Zapotácel se, ale zůstal pevně stát.

Slyšel jsem, jak trenér něco volá, a pak jsem viděl, jak na mě Combusken běží obrovskou rychlostí s napřaženými pařáty.

Měl jsem v zásobě jeden trik, povedlo se mi zmizet.

Combusken zpomalil a zaraženě se rozhlížel kolem.

Pak si všiml mého červeného proužku kolem pasu a máchl po mě pařáty.

Zabolelo to a já ztratil vědomí.

Letěl jsem černočernou tmou a měl jsem pocit, že se rozpadám na malinké kousíčky.

Tenhle pocit po pár vteřinách přešel a já mohl otevřít oči.

Uviděl jsem nádhernou louku s květinami a jezírkem, kolem byly vysoké stromy.

Pomalu mi to docházelo.

Ten trenér mě chytil.

Najednou jsem se zase ocitl z Pokéballu venku.

Podíval jsem se vzhůru na trenéra a ten se na mě usmál.

"Tak se jdi rozloučit," pobídl mě.

Popošel jsem k Tropiusovi, Marill a Breloomovi a řekl jim pár slov na rozloučenou.

Se slzami v očích se na mě podívali a pak odešli pryč.

Se sklopenou hlavou jsem se vrátil ke svému trenérovi... jak nezvyklý pocit, mít trenéra.

Podíval jsem se na něj.

"Já jsem Morx," řekl a pohladil mě po hlavě.

"A odteď budeme cestovat spolu. Nebude ti to vadit?".

Zavrtěl jsem hlavou a pak se trenérovi vyšvihl na rameno.

Čekají mě nové zážitky, a já se na ně už těším!