Povídky pro přátele

povídka druhá, věnovaná Gardi

Nad Olivínovým městem vycházelo slunce.

Jeho paprsky zasvítily i do jednoho z domků u mořského pobřeží.

Pošimraly na tváří spící blonďatou dívku a probudily ji o pár vteřin dřív, než zvuk otevíraných dveří.

"Veroniko, drahoušku," ozvalo se pokojem.

"Ano, mami?" zeptala se ospale dívka a zívla.

"Vstávej, máš dneska přece patnácté narozeniny," řekla matka a pohladila dceru po tváří.

"No a? Myslím, že budou stejné, jako každé jiné," zívla znovu Veronika.

"Řekla bych, že nebudou," usmála se tajemně její matka.

"Až vstaneš, přijď dolů."

Veronika se umyla, učesala a oblékla a pak se vydala po schodech za svými rodiči.

"Všechno nejlepší," prohlásil slavnostně její otec.

"Hm," zabručela dívka.

"Proč jsi taková nabroušená?" zeptal se otec.

"Protože se nemůžu vydat na svojí Pokémonovou cestu jako ostatní a musím chodit do školy," zamračila se Veronika ještě víc.

"Omyl, zlatíčko," usmála se dívčina matka a svou dceru objala.

"Teď už se na cestu vydat můžeš."

Chvíli trvalo, než Veronice všechno došlo.

"Ale... vždyť já nemám Pokémona," poukázala na první detail, který jí v cestování bránil.

"Zase omyl, Verčo," pronesl její otec veselým hlasem a cosi jí podával.

Dívka tomu začala věnovat pozornost až po několika sekundách a vtom jí došlo, že jí otec podává Pokéball.

"Tati... mami..." dívka byla neschopna slova.

"Ano, je to jen tvůj a tvůj Pokémon," řekla matka a dívala se, jak si dívka opatrně bere Pokéball do rukou, jakoby se bála, aby náhodou nezmizel.

"A... který Pokémon to vlastně je?" zeptala se Veronika.

"Uvidíš sama."

Dívka nedočkavě otevřela Pokéball.

Zablesklo se bílé světlo.

Ven vyskočil Pokémon, který připomínal baletku na dlouhých, štíhlých nožkách.

Kirlia.

"...děkuju," pronesla Veronika a vrhla se na své rodiče a dlouho je objímala.

Od té doby uplynulo několik týdnů a Veronika s Kirliou vytvořily nerozlučnou dvojici.

Všichni, kteří měli to štěstí je potkat tvrdili, že takhle má vypadat vztah Pokémona a trenéra.

Jednoho dne konečně Veronika se svou Gardi, jak Kirliu pojmenovala, dorazila na další stadion.

Bylo to ve Zlatoprutovém městě, největším městě světa Johto.

Veronika se setkala se zdejší trenérkou jménem Whitney a vyzvala ji na zápas o odznak.

Leaderka souhlasila.

"Zápas o rovinný odznak proběhne na stadionu Zlatoprutového města. Zápas není časově omezen. Každý může použít dva Pokémony, které může během zápasu libovolně měnit. Začněte!"

Rozhodčí mávl zelenou a červenou vlajkou.

"Já si volím Miltanka!" vykřikla Whitney a hodila svůj Pokéball doprostřed zápasiště.

"Můj první Pokémon bude Ampharos!"

"Dobře, můžeme začít."

"Ampharosi, bleskový útok!"

Ampharosovi zazářila červená koule na ocásku a z ní vylétl proud praskající elektřiny.

Zasáhl Miltanka přímo.

"Moomoo, uzdrav se pomocí mléčného útoku!"

Miltank zavřela oči a začala zářit žlutým světlem.

"A teď, použij valivý útok!"

Pokémon, který připomínal krávu, vyskočil do vzduchu a začal se točit.

Jako pekelné kolo se rozjel přímo na elektrického Pokémona.

"Ampharosi! Uhni!"

Elektrická ovce vyskočila do vzduchu tak vysoko, že ji roztočený Miltank netrefil.

"Ampharosi, železný ocásek!" překázala Veronika.

Ampharosův dlouhý ocas se zaleskl, jako by byl kovový.

Elektrický Pokémon znovu vyskočil do vzduchu a přetáhl Miltanka přes hlavu.

Růžový Pokémon se svalil na zem a oči se mu protočily.

"Můj druhý Pokémon bude Stantler!" prohlásila Whitney a vrhla druhý Pokéball vpřed.

"Stantlere, dupnutí!"

"Ampharosi, rychle uhni!"

Elektrický Pokémon to nestihl.

Srnčí Pokémon se s neobvyklou silou odrazil od země a tvrdými kopyty dopadl na hlavu Ampharose.

"Amphy! Vrať se!" vykřikla Veronika a vrátila unaveného Pokémona zpátky do jeho Pokéballu.

"Gardi, je to na tobě."

Zápas se pomalu chýlil ke konci.

Kirlia i Stantler byli celí od prachu a vypadali pořádně unaveně.

Vtom se však něco stalo.

Kirlia začala zářit jasným bílým světlem, které postupně zalilo celý stadion.

Když světlo opadlo, mohly obě soupeřící dívky vidět nového Pokémona, vyvinutou Gardevoir.

S Gardevoir na své straně byla pro Veroniku porážka Whitney dílem okamžiku.

"Měla jsi štěstí," prohlásila Whitney a usmála se na Veroniku.

"Já vím, díky," oplatila jí úsměv.

"A tady je tvůj rovinný odznak," řekla trenérka stadionu a napřáhla nataženou dlaň k Veronice.

Dívka se už už natahovala po odznaku, ale něco ji zarazilo.

"Proč brečíš, Whitney?"

Trenérka stadionu však nebyla schopna slova a plakala usedavým pláčem.

"Ale ne," ozvalo se a k dívkám přispěchal starší muž.

"Whitney, miláčku, to nic, tahle milá dívka svůj odznak právoplatně vyhrála, tak jí ho dej. Svět se kvůli jedné prohře nezboří," těšil gym leaderku.

"Já... já vím," vyrazila ze sebe mezi vzlyky Whitney a otřela si oči.

Pak se usmála.

"Promiň, mě každá prohra vždycky vezme. Díky, tati," otočila se na usmívajícího se muže.

Pak podala Veronice její zasloužený rovinný odznak.

Dívka poděkovala a připnula si odznak k ostatním pěti.

Teď už ji od účasti ve Stříbrné konferenci dělil jen malinký krůček.

Ti, kteří se přišli podívat na finálový zápas letošní Stříbrné konference, rozhodně nebyli zklamaní.

A bylo jich tolik, že se ani nevešli na největší stadion u Stříbrné hory.

A to ještě plno lidí finálový zápas Johtové ligy sledovalo doma v televizi, nebo přímo tady na místě, na velkých obrazovkách.

Stáli tu proti sobě dva trenéři.

Tedy přesněji trenér a trenérka.

Onen trenér byl blonďatý chlapec a zbýval mu poslední Pokémon.

Veronice taky.

Ano, čtete dobře, Veronice.

Veronika se totiž dokázala probojovat až do finále letošní Johtové ligy.

"Gardi, psychiku!"

Červené oči psychického Pokémona zazářily a pak zvedly soupeřova Donphana do vzduchu.

"A teď ho pusť."

Sloní Pokémon padal na zem.

"Donphane, valivý útok! Rychle!" přikázal blonďák.

Než jeho Pokémon dopadl na zem, stihnul se schoulit do klubíčka a rozjel se přímo na Gardevoir.

Veronika ani Gardi už nestihly zareagovat.

Donphan narazil do Gardevoitr a porazil ji na zem.

Gardi se protočily oči.

Byl konec.

"Byla jsi skvělá, vrať se," řekla zastřeným hlasem Veronika a natáhla ruku s Pokéballem.

Pak pomalu přešla k soupeřovi.

"Gratuluji. Stal jsi se šampionem," oznámila mu s úsměvem a pevně stiskla jeho ruku.

Pak odešla k tribuně, hodila si na rameno svůj batoh a odešla ze stadionu.

Jednou prohrou přece život nekončí.

Vždycky tu bude nějaká liga, kterou je možné vyhrát.