Povídky pro přátele

povídka čtvrtá, věnovaná Enderovi

Obrazovka počítače zářila do tmy pokoje.

Před ní seděl mladý muž a soustředěně na data na monitoru zíral.

Pak zívl a musel se napít silného čaje, aby neusnul.

Už byl tak blízko a přece tak daleko...

Ani nebylo zvláštní, že se na okolnosti svého narození nepamatoval.

Přeci jen, kdo z nás si na něco takového pamatuje, že?

Hodně toho slyšel z vyprávění svých blízkých a hodně si toho domyslel.

Ale teď už skoro znal pravdu.

Přesto...

Opět začal vzpomínat na to, jak celý ten příběh začal.

Odmalička vyrůstal s lidmi, o kterých si myslel, že jsou jeho rodiče, v malé vesničce poblíž Šafránového města v Kanto.

V deseti letech, než se vydal na cestu trenéra, mu 'rodiče' řekli pravdu o jeho původu.

V jednu nádhernou letní noc už dávno celá Šafránová vesnice spala.

Tedy, skoro celá.

Mladá žena jménem Dana nemohla spát.

Seděla na posteli a dívala se z okna na měsíc v úplňku.

Její manžel byl trenér Pokémonů, a tudíž byl neustále na cestách.

A ona zatím žila v jejich domě a starala se o něj.

A dny utíkaly...

Jenže ten den už od rána měla zvláštní pocit, že ji někdo pozoruje.

Nicméně každodenní pracovní povinnosti volaly a ona na to musela zapomenout.

Až pak v noci, když tak seděla a nemohla usnout, si na ten zvláštní pocit vzpomněla.

Ale dřív, než o tom stihla začít přemýšlet, noční tmu za oknem zalilo jasně modré světlo.

Přiběhla k oknu a vyklonila se z něj.

Uviděla velké modré stvoření obklopené modrou září, jak se snáší k zemi před jejím domem, jak něco pokládá na zem a jak tvor zase odchází.

Byly to velké skoky, nebo to odlétlo?

A co to leží na té zemi?

Když se oblékla do županu a rychle seběhla dolů, zjistila, že ona věc od záhadného tvora je ve skutečnosti malé miminko.

Ale... kde má proboha rodiče?

A který Pokémon ho sem vlastně přinesl?

Na tyhle myšlenky bude čas později.

Teď dítě hlavně potřebovalo do tepla.

Jemně vzala spící děcko, zavinuté v modré hedvábné látce do náručí a odnesla ho dovnitř.

Jakmile za sebou zavřela dveře, začalo hustě sněžit.

A... takhle se tedy vzal na světě.

Pro dnešek už toho bylo dost, pomyslel si mladík a zaklapl notebook.

Pak se natáhl na postel a po nějaké době přemítání o modrém světle nakonec usnul.

Druhý den ráno si zašel na snídani do přízemí pokémonského střediska.

Dnes tu měli vynikající čokoládové koblihy a černý čaj, tedy věci, které mladík miloval nade vše.

Jenže neměl čas se tu zabývat takovými nepodstatnými věcmi.

Teď mu šlo o hodně.

Šlo mu o to, aby zjistil, který Pokémon ho do Šafránové vesnice přinesl.

Ještě než se vrátil zpátky na pokoj, který měl na týden pronajatý, zastavil se u sestry Joy.

"Á, dobrý den," přivítala ho přátelsky.

"Vaši Pokémoni jsou již vyléčení."

S těmito slovy mu podala šest Pokéballů.

"Děkuji," řekl mladík a míčky si vzal.

"Pojďte ven!" vykřikl, když byl na pokoji a vyhodil Pokébally do vzduchu.

Ven vyskočilo šest Pokémonů a hladově se vrhlo na misky s jídlem.

Mladík pyšně přejel pohledem všechny své Pokémony, od velkého a nádherného Arcanina, přes Golducka, Meganium, Mightyenu a Noctowla až po obrovského Pidgeota s hebkým peřím, známkou dobrého vytrénovaní.

Pak zasedl zpátky ke svému laptopu.

Už zbývali jen dva Pokémoni, kteří by přicházeli v úvahu.

A každý na jiném konci světa, povzdechl si.

Suicune nebo Articuno?

Na kterého z nich se zaměřit?

Oba z nich jsou modří a oba z nich mají schopnost vyvolat sněžení.

Mladíkovi se zkrabatila tvář, jak usilovně přemýšlel.

"Articuno!" vykřikl náhle a postavil se.

Bylo to naprosto jasné.

Nemohl to být žádný jiný Pokémon.

O několik dní později mohli lidé nad ostrovem Shamouti vidět poletujícího Pidgeota.

Seděl na něm onen mladík a letěl k Ledovému ostrovu, místu, kde se podle nejvíce pověstí vyskytoval Articuno.

Let netrval dlouho a mladík za to byl výjimečně rád.

Miloval ptačí Pokémony celým srdcem, jenže teď byl příliš rozrušený na to, aby si let dovedl užít jako jindy.

Sotva se Pidgeot přiblížil k písčité pláži ostrova, mladík seskočil z jeho zad.

Měkce dopadl na kolena do jemného písku a kdyby tomu věnoval pozornost, zjistil by, že sem tam se v písku zaleskne jiskřivě modré zrníčko...

Na ostrově nebylo nic jiného, než vysoká hora se sněhovou čepičkou.

Chlapec už letět nechtěl, a tak si od pásku odepnul Pokéball.

"Arcanine, volím si tebe!"

Objevil se ohnivý Pokémon a trenér se během pár vteřin vyšvihl na jeho záda.

"Dostaň mě na vrcholek té hory, prosím," pošptal mu a pevně se přidržel jeho hřívy.

A to udělal dobře.

Arcanine začal skákat z jednoho skalního výběžku na druhý majestátními skoky.

Po několika minutách byli téměř pod vrcholkem.

"Zastav," řekl trenér.

"Tady mi to stačí. Děkuji."

Vrátil Pokémona do Pokéballu a sněhovou závějí se vydal dál po svých.

Nemusel jít daleko.

Po pár desítkách metrů spatřil kupodivu nezasněžený vchod do jakési temné jeskyně.

Zvenku dovnitř nebylo vidět, ale jakmile do ní vstoupil, stěny se rozzářily tlumeným světlem.

Mladý muž překvapeně hvízdl.

Šel hlouběji a hlouběji jeskyní do nitra hory, ale stále nic nenacházel.

Byl si téměř jistý, že našel Articunovo sídlo, ostatně tomu nasvědčovaly i rytiny na stěnách jeskyně, ale... kde je samotný Pokémon?

Uprostřed velké jeskyně byl zvláštní kamenný podstavec a v něm vězela skleněná koule, která se modravě třpytila.

Mladík k předmětu přistoupil a váhavě se ho dotkl.

Pod prsty ucítil hladký povrch, ale pak se mu zatmělo před očima.

Po pár minutách se probral.

Nadechl se a vstal z kamenité země.

Měl pocit, že už všechno chápe.

Ví, jak to bylo a taky ví, jak najde Articuna...

Rychle se rozeběhl směrem k východu z jeskyně.

Ale zapomněl na to, že před vchodem je sníh.

A taky na to, že sníh klouže.

Když si to uvědomil, bylo už pozdě.

Na kluzkém bílém sněhu mu podjely nohy a mladík se řítil do propasti.

Vše se odehrálo v jediném okamžiku.

Okolní skály rozezněl vysoký tón a pak se z oblohy vynořila jasně modrá koule.

Prolétla pod mladíkem a zachytila ho.

Pak pokračovala v letu dál, nad moře.

Ender otevřel oči a objal Articuna kolem krku.

"Díky. Věděl jsem to," zašeptal.