Povídky pro přátele

povídka pátá, silně depresivní, nevěnovaná nikomu

Ahoj.

Chtěl bych vám odvyprávět svůj příběh.

Dřív, než bude pozdě.

Možná někoho z vás zaujme.

Možná ne.

Ale to už je vaše věc.

Já se o něj s vámi podělit chci.

Někdo by se totiž měl dozvědět pravdu.

Bojím se tmy.

Můj příběh začíná ve chvíli, kdy jsem se vyklubal z vajíčka.

Z toho období si pamatuji jen to, že jsem žil ve tmě a najednou mě oslepilo jasné světlo.

Někdo mě vzal do rukou a pohladil mě.

Pak si pamatuji to, že mi něco dopadlo na hlavu.

A to něco mě doslova vtáhlo do sebe.

Omdlel jsem.

Když jsem se probral, uviděl jsem kolem sebe skály, kousek louky s květinami a horské jezírko.

Jenže to se v okamžiku rozplynulo a já byl zas na onom místě, kde jsem se vyklubal.

Dali mi najíst a pak mě opět vrátili do toho nádherného světa.

A tak to chodilo několik dní.

Pryč z louky, dostat najíst, zpět na louku.

Až za oněch několik dní přišla změna.

Tentokrát jsem mimo svou louku zůstal déle, než jen na dobu jídla.

A poprvé jsem uslyšel lidský hlas, a taky uviděl člověka, který na mě promluvil.

"Tak, Torchicu, dneska je tvůj velký den. Přijde si pro tebe tvůj trenér."

Trenér?

Co je trenér?

To jsem měl vzápětí poznat.

"Tak, tohle je tvůj první Pokémon, Adame."

Zvědavě jsem se podíval nahoru.

Uviděl jsem člověka s dlouhými hnědými vlasy a zvláštními sklíčky na obličeji.

Dnes už vím, že se jim říká brýle.

"Ten je nádhernej! Ahoj, Torchiku. Jak se máš?"

Člověk si dřepnul a začal si mě prohlížet a dokonce mě pohladil.

Začínal se mi líbit čím dál tím víc.

"Chceš cestovat v Pokéballu, nebo se mnou venku?"

Cože?

Pak mi došlo, že Pokéballem myslí asi mojí louku.

Popravdě, už se mi tam zpátky ani nechtělo.

Cítil jsem, že tady by to mohlo být zábavnější.

A taky jsem to dal najevo.

Hlasitě jsem zapištěl a vyskočil svému trenérovi na rameno.

"Fajn," usmál se.

"Rozhodl ses sám."

A tak začala naše společná Pokémonní cesta.

Trenér Adam se postupně stal mým přítelem.

Bojoval jsem za něj v zápasu, kdykoliv mi to dovolil, a já byl rád.

Získali jsme spolu plno odznaků a porazili ještě víc Pokémonů.

A pak přišlo něco zvláštního.

Bylo to zrovna při zápasu s nějakým travním Pokémonem, který se jmenuje Grovyle.

Lesní mýtinou se rozlehl hlas cizího trenéra.

"Grovyle, semínkový útok!"

Ta zelená zrůda otevřela tlamu a začala po mě střílet štiplavá semínka.

To mě naštvalo.

A začalo se dít něco... podivuhodného.

Najednou jsem cítil, jak moje tělo roste a rozpíná se.

Vyvíjel jsem se.

Dřív jsem evoluci jen viděl, ale teď... teď jsem jí i prožíval.

Pocit zesilování skončil a já... já...

...já byl někdo jiný.

Byl ze mě Combusken.

A tak to pokračovalo dál a dál.

Zápasil jsem, učil se nové útoky a pomáhal Adamovi získávat další vítězství a odznaky.

A pak, za několik měsíců, to přišlo zase.

Druhá evoluce.

Tehdy už jsem skoro zapomněl na pocity z té první, ale tohle se mi oživilo.

Rostl jsem... sílil jsem.

Už jsem nebyl Combusken.

Ale Blaziken.

Jako Blaziken jsem svému trenérovi pomohl dostat se na druhé místo v regionální lize.

Byl strašně šťastný.

Ale pak se něco přihodilo.

Nevím, co to mohlo být.

Už jsem ho asi omrzel.

Nebo mě přestal mít rád.

Nevím.

Už dlouhou dobu bloumám po své louce a smáčím si nohy v jezírku.

Už dlouhou dobu jsem se nedostal z Pokéballu ven.

Ani když chci, tak to nejde.

Nemůžu se dostat ven.

...

NEMŮŽU!

Ale...

...já chci...

...CHCI!

...

...

... je tu tma.

Louka zmizela.

Jezírko taky.

...

...

... sbohem, Adame...

... proč jsi mi tohle udělal?...

...

...

...umírám...

...

...

...