Povídky pro přátele

povídka šestá, věnovaná Lapráskovi

Zdálo se mi o rozlehlém jezeře.

A o mém Laprasovi.

Stála jsem mu na krunýři a držela se ho kolem krku.

Lapras plaval a já šťastně pozorovala náš třpytivý odraz ve vodní hladině.

Po pár minutách tohohle bezstarostného plutí jsem něco spatřila na protějším břehu.

Požádala jsem Laprase, aby zrychlil a dovezl mě k té věci.

A v tu chvíli…

…do mě šťouchl čumákem můj Umbreon a probudil mě.

Byl nejvyšší čas vstávat.

Dneska jsem totiž měla v plánu vyhrát svojí třetí stužku v pokémonní soutěži.

Jmenuji se Tereza.

A je mi čtrnáct.

A stát se největší koordinátorkou na světě byl odmalička můj sen.

A tak se ho teď snažím si splnit.

Cestuji po regionu, který se jmenuje Kanto.

Narodila jsem se v Blankytném městě, a ačkoliv se odmalička kamarádím s trenérkou tamějšího stadionu, Misty, zápasy o odznaky nejsou pro mě.

I když, kdybych měla spočítat dny, strávené sledováním Mistyiných zápasů…

Zrzavá dívka ve mně probudila zájem o vodní Pokémony.

Však jich u sebe pár mám.

Mám Laprase, Wartortla a Vaporeona.

Vodní Pokémoni jsou celý můj život.

Možná i proto, že když jsem byla malá, tak mi jeden Tentacruel zachránil život, při koupání v moři.

Ale teď už dost povídání.

Poté, co jsem vyhrála své stužky v soutěžích v Levandulovém městě a Seladonovém městě, jsem se vydala do soutěžní haly poblíž Fuchsiového města.

Teď je sedm ráno a já jsem v jednom z pokojů zdejšího střediska.

A za hodinu mi začíná soutěž.

Najedla jsem se, umyla a vydala se do haly.

Stále jsem se nemohla rozhodnout, kterého Pokémona použiji, zda Vaporeona nebo Wartortla.

Ale když jsem tak procházela kolem vchodu do zóny safari, napadlo mě, že bych přece mohla použít Laprase.

Co jsem slyšela, tak zdejší fuchsiová hala stojí na pobřeží moře a Pokémoni mohou využívat jak pláž, tak písek.

Takže rozhodnuto, Lapras.

Nemám s ním nacvičenou žádnou sestavu, ale zato mám pocit, že by to prostě mohlo vyjít.

Fuchsiová hala se tyčila na rozlehlé pláži a právě ji svým světlem zalévalo vycházející slunce.

Usmála jsem se, urovnala si na hlavě svůj červený šátek a vešla jsem dovnitř.

Po registraci mě poslali ještě chvíli do šatny, než soutěž vypukne.

Povyměňovala jsem pár pokéblocků a tak, a než jsem se nadála, byl čas jít před diváky.

Pódium bylo jiné, než v jiných halách - tohle bylo otevřené směrem k moři.

Moc hezké.

Ale teď o tom nemůžu přemýšlet.

"A nyní přichází Tereza z Blankytného města a předvede nám svého Laprase!" oznámila moderátorka a věnovala mi zářivý úsměv.

Jen jsem přikývla a vrhla svůj rotující Pokéball vpřed.

Lapras vyskočil do slané vody a vesele začvachtal ploutvemi.

"Laprasi, nejdřív použij tanec v dešti!" přikázala jsem.

Z rohu na Laprasově čele vyšlehl jasně modrý paprsek, a přímo do oblak. Během několika vteřin z jasně modré oblohy bez mráčku začalo lehce pršet.

V kombinaci s ranním sluncem vytvořily kapky vody oslnivě jiskřivé kapičky, které padaly do tleskajícího publika.

Ale to ještě zdaleka nebylo všechno.

"Zdvojení a pak hydropumpu!"

Laprásek začal rychle kmitat.

Tak rychle, že vytvořil velký kruh ze svých vlastních odrazů.

Vypadalo to jako velké stádo vodních Pokémonů.

Pak všichni naráz otevřeli tlamy a vychrlili do vzduchu silný proud vody.

Přesně veprostřed kruhu se všechny proudy spojily a rozprskly do vzduchu.

"A teď blizzard, Laprasi!" řekla jsem.

Během okamžiku se drobounké kapičky vody změnily na jiskřivé sněhové vločky.

Vločky se pomalu snášely nad hlavy publika a v horkém vzduchu tály.

Publikum se zvedlo z lavic a začalo jásat a tleskat.

Uklonila jsem se, odvolala Laprase zpátky a čekala na verdikt poroty.

Dostala jsem 29,8 bodů z třiceti možných.

To ujde.

Kývnutím a ukloněním jsem poděkovala porotě i divákům a odebrala se do zákulisí.

Po zhruba hodině, kdy své výkony předváděli další soutěžící, někteří lepší a jiní horší, přišlo vyhlášení výsledků prvního kola.

Kupodivu jsem postoupila mezi prvních osm, kteří se měli utkat o fuchsiovou stužku.

Jestli jsem chtěla zvítězit, měla bych vyhrát tři zápasy v řadě.

A mám za sebou i ten druhý.

Ten Jigglypuff nebyl pro mého Laprase vůbec žádný problém.

Ani ten Parasect předtím.

Jenže teď mě čekal poslední soupeř.

Byl to takový vysoký kluk, s blond kudrnatými vlasy.

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem o něm už někde slyšela.

Ale to je teď vedlejší.

Teď ho musím porazit.

A jéje.

Exeggutor.

To není dobré.

Sice mám výhodu typu, ale psychické síly také dovedou své, to už jsem znala.

Ale napadla mě naprosto jednoduchá strategie.

V soutěžích totiž bylo psané pravidlo, že když v zápasu prohráli oba dva pokémoni najednou, tak vítězil ten soutěžící, který měl víc bodů v prvním kole.

A tenhle chlápek měl méně, než já, tím jsem si byla stoprocentně jistá.

Budu to muset udělat.

Je to kvůli vítězství.

Tak se na mě nezlob, Laprasi.

A pak už to šlo rychle.

Otevřela jsem pusu a vydala svému Pokémonovi příkaz, aby použil píseň smrti.

Myslím, že všichni víte, co tenhle útok dělá.

No a tak po třech kolech zápasu oba Pokémoni omdleli.

Najednou.

A fuchsiová stužka byla moje.

K vítězství vám totiž pomůže jen dobrá strategie.

A zkušenosti Pokémonů, samozřejmě.

Zatímco mi byla slavnostně udílena, Lapras se vzpamatoval a teď zas vesele čvachtal na pobřeží ve vodě.

Diváci mi tleskali a já si připla svou třetí stužku k druhým dvěma na svůj šátek.

Ještě jednou jsem se usmála a zamávala divákům, pak jsem nastoupila na Laprasův krunýř a vypluli jsme po moři dál.

Na obzoru, směrem, kterým jsem tušila Pěnové ostrovy, se něco zablesklo.

Nad hlavami nám přeletěl Pelliper.

Vlny s námi houpaly.

Slunce svítilo.